jadran přečtené 324

Pět neděl v balónu 1963, Jules Verne

Moje první verneovka. Někdy v deseti letech jsem z toho byl úplně mimo, dneska se člověk jenom pousměje nad oním dobrodružstvím okořeněným zeměpisnými přednáškami. Vypadala takhle Afrika, nebo alespoň ona část, nad níž tři stateční cestovatelé poletují v oné době skutečně takhle? Nebo to byla jenom ryzí fikce, podpořená četbou z knih, které ani v druhé půli XIX. století nepodávaly zrovna dvakrát objektivní obraz toho, k čemu se vyjadřovaly. V tom dětství to byla paráda, jenže zrovna tohle je ten typ dětských knih, které vezmete do ruky v dospělosti a kouzlo je fuč...... celý text

Cesta kolem světa za osmdesát dní 1963, Jules Verne

Moje nejoblíbenější verneovka, má to spád a není tady ta u Verneho dost často přehnaně didaktická část, která bývá v jiných knihách až otravná. Vtipné je i vyvrcholení, kdy happyend je výsledkem omylu, kterého se vedoucí cestovatel přes svoji všeznalost dopustí. Fakt je ale ten, že dneska by to bylo třeba taky dobrodružství, otázka je, jak by to člověk pojal. Phileas Fogg moc jiných možností neměl (po souši se mohl pohybovat pěšky, ale to je asi jediná alternativa a to by toho času potřeboval o dva až tři řády víc), na druhou stranu si myslím, že kromě letadla by mu třeba cesta přes USA netrvala zas o tolik déle. No a nejvíc mě na tomhle příběhu v dospělosti zaujala myšlenka, že obětovat veškerý majetek, aby člověk něco dokázal si rozhodně zaslouží uznání. Kolik lidí by tohohle bylo schopných i dneska?... celý text

Osudové okamžiky Československa 2001, Karel Pacner

Asi nejobjektivnější a nejvěcnější popis našich dějin ve dvacátém století bez jakéhokoliv náznaku osobní angažovanosti nebo dokonce sebeprezentace. Karel Pacner věci především popisuje, aniž by je vysvětloval (myslím v širším kontextu) anebo se dokonce snažil čtenáře někam "směřovat". To je nejdůležitější deviza tohoto nesporně (přes zmiňované překlepy, ony nesrozumitelné věty jsme tady ale nikde nepostřehl) kvalitního díla, které je pro mě protikladem nabubřelého Tigridova "Průvodce", který má naopak všechno to, co tady naštěstí není ani náznakem. A onen pohled zejména na únor ´48 a nebo onen osmašedesátý je zbavený až pozoruhodným způsobem oněch klišé a fabulací, které se s železnou pravidelností objevují pořád dokola...... celý text

Skandální život Aarona Burra 1990, Gore Vidal

Skvělý a strhující román, který z velmi zajímavého úhlu pohledu velmi barvitě ukazuje, jak je také možné vnímat válku za nezávislost Spojených Států a především vznik a první roky fungování Spojených Států. Onen v zásadě dehonestující pohled hrdiny románu na ostatní i jeho sebeoslava sebe sama jsou totiž typické pro politiky všech druhů, typů a barev. Aaron Burr je zde představován jako člověk, který nesmírně toužil po moci, slávě a obdivu a byl schopen zajít mnohem dál (a klesnout hlouběji) než kterýkoliv z jeho současníků. Přitom tento román se řadí ke těm, o kterých by bylo možné říct, že ačkoliv se jedná o uměleckou prózu, fakta jsou zde přísně respektována a nic z toho, co je zde popsáno (jakkoliv to zní leckdy až nepravděpodobně) není nijak zmanipulováno nebo vyfabulováno. A časové prolínání oněch padesáti let, kdy se vlastně děj románu odehrává, nebo o nich hovoří je stejně zajímavý a vzrušující, jako popis třeba toho, jak ve třicátých letech 19. století vypadal New York a jak to tam chodilo.... celý text

Zlá krev 2010, Vladimír Neff

No, poprvé jsem četl celou pentalogii někdy v patnácti letech a pro mě nejzajímavější dějovou linkou tohoto dílu byl příběh Míši Borna. V hodně raném mládí mně jeho vývoj a chování připadaly odporné a jednoznačně jsem ho odsuzoval. Jeho sebevražda mně připadala jako spravedlivý "trest", aniž bych byl schopen se zamyslet nad tím, do jaké míry hrály v jeho případu nejen jeho povahové rysy, ale především další lidé. Míša Born byl pro mě po letech a dalším přečtení (a shlédnutí perfektního televizního zpracování) člověk, nad jehož osudem jsem začal pociťovat lítost. Nejednalo se rozhodně o psychopata (viz. jeho vztah k tetě), spíš se na něm podepsala na jedné straně výchova ze strany otce, ztráta matky a i fakt, že otec preferoval potomka z druhého, pro něj rozhodně spokojenějšího manželství. Míša vyrůstal sice v blahobytu a dostatku, ale tady je perfektně ukázáno, že ona péče se musí vztahovat nejen na zajištění materiálních potřeb. A je to téma hodně nadčasové. Stačí s porozhlédnout kolem sebe. Bohužel, onen Giesl, později rakouský "estébák" v Praze je snad nejnegativnější osobou celé pentalogie. A zase, jedná se o kreaturu, které nevymřely se starým Rakouskem ani s nacistickým a následně komunistickým režimem u nás. Tím nechci dávat rovnítko mezi relativně (na svoji dobu - viz ono slavné cimrmanovské - ano trpíme pod Rakouskem, ale dá se to vydržet) liberální Rakousko a Protektorát a éru 1948 až (oficiálně) 1989. Nakonec, politickou policii mají i ty nejdemokratičtější státy. Jde o to, co a jak stíhá a proč. Právě ten popisovaný "děsivý" útlak působí ve srovnání s tím, co přišlo později až idylicky. Jenže současníci to viděli jinak. V té době byla tato zejména městská společnost emancipovaná a sebevědomá a jakýkoliv zásah do svých osobních svobod a důstojnosti vnímala velmi negativně. Problém Giesela vidím v tom, jak dokáží podobní lidé zneužít bezostyšně a ryze sobecky frustrace citlivějších a nebo rozkolísaných a dost často mladých jednotlivců, aby je zmanipulovali a nasměrovali je tam, kam potřebují. A dneska to rozhodně nejsou žádní státní úředníci, dost často se jedná o lidí z oblasti byznysu, kultury, ale také nejrůznější "napravovače" současných poměrů. Nakonec, z tohohle těsta byl přece jak Lenin, tak i Hitler a celá plejáda jejich souputníků. A tím se obloukem dostávám k zedníkovi Pecoldovi. V tramvaji jsme vyslechl rozhovor dvou mladých zapálených antikomunistů dnešního střihu, kteří odsuzovali, že tu "komunistickou" slátaninu pořád ještě dávají, ačkoliv je to manipulativní prokomunistických škvár a předháněli se v tom, když vykřikovali, jak oni by s Pecoldem a jemu podobnými zatočili. A došli k závěru, že kdyby byli všichni tehdejší podnikatelé takoví tvrďáci, jako Nedobyl, nemuseli se komunisti v roce osmačtyřicet dostat k moc. Absence sociálního cítění pro ně byla možná jenom hipsterská póza v kombinaci s nevyzrálostí, ale je třeba vidět, že oni dělníci se skutečně za Rakouska nijak skvěle neměli. A sociální problémy zde byly, jsou a budou. Nakonec, velice racionálně se jimi zbýval jak Masaryk, tak třeba v umělecké rovině Karel Čapek. A ty rozhodně ze sympatií ke komunistické ideologii nikdo podezřívat nebude. Ale život v bídě a každodenní nejistotě žádný med rozhodně nebyl. Jen tak mimochodem, v sousedním Německu té doby bylo jako v první zemi na světě zavedeno sociální, úrazové a starobní pojištění. Zavedl ho "ultrareakční" kancléř Bismark, logicky aby eliminoval nejhorší výstřelky v tomto směru. Takže odsuzovat dělnické hnutí jako takové je taky mimo. A zase tady platí, že právě část těchto lidí se stávala nezřídka kdy předmětem a nástrojem demagogů a psychopatů, řešících svoje problémy na úkor druhých. A jsme obloukem zpátky u "profesora" a "komisaře" Giesela. Neffova pentalogie je nejen skvělým obrazem doby, různorodých charakterů s velice uvěřitelnou psychologií a vzrušujícími, ale naprosto uvěřitelnými peripetiemi, ale - ve druhém plánu - i podkladem k zamyšlení. Tohle nedokážou žádní užvanění publicisté, pseudofilosofové, pokoutní ideologové a podobné existence, tohle dokáže jenom kvalitní "krásná" literatura. Díky za ni.... celý text

Královský vozataj 1990, Vladimír Neff

Už to úplně není ono, politická korektnost na tehdejší dobu (ano, to už přece známe z doby tzv. komunistického režimu, ne), ale je zde jedna úžasná ministory, která je nadčasová. Ona do Norska provdaná mladá dáma, která pláče, když se dozví o okupaci Československa a její norská tchyně jí říká: "Proč pláčete, má drahá. Vždyť je přece dobře, když pan Hitler bere vaši zemi pod ochranu." Když potom někdy v tom dubnu 1940 se Němci vylodí v Norsku a obsazují ho, těší ona snacha svoji norskou tchyni slovy: "Proč pláčete, maminko, vždyť je to pro malé Norsko štěstí, když ho mocná německá říše na čele s panem Hitlerem bere v ochranu." I kdyby tady nebylo nic jiného, jen kvůli téhle scéně stál poslední díl za to.... celý text

Sága rodu Forsytů 2005, John Galsworthy

Jsou knihy, které vás tak nějak doprovázejí celý život. Na Ságu rodu Forsytů jsem narazil jako malý kluk díky britskému seriálu, tedy tomu prvnímu, černobílému s pětadvaceti díly. Soudruh Husák sice sliboval, že ho televize zase dá, ale musel jsem si setsakra počkat, až ho odvysílala znovu Prima (tehdy ještě FTV Premiera), kdy už byl pár let soudruh Husák na pravdě boží. Doma jsme měli jenom díl V osidlech a tak celou ságu jsem si kompletně přečetl až v tomto tisíciletí a shlédl jsem i ono druhé zpracování opět z dílny BBC. Román mě fascinuje dvěma zdánlivě protichůdnými věcmi – svoji ukotveností v době, kdy se odehrává a skvěle podanou individualitou hlavních osob a na druhé straně tím nadčasovým a obecným, co román ukazuje. Dva hlavní protihráči – Soames a Irene pro mě nejsou symbolem muže a ženy a jejich údajné (myšleno fyzicky, ale i mentálně) odlišnosti, ale především oním protikladem citu a rozumu, ve kterém pohlaví účastníků není to určující. Nakonec podobně to má Jolyon Jr. v opačném gardu se svojí chladnou, ale z hlediska požadavků doby vzornou manželkou. Je pozoruhodné, že ženy (tedy čtenářky a divačky) preferují spíše Soamese a muži (patřím mezi ně) spíše chápou Irene a pomyslně stojí na její straně. Soamese přesně charakterizuje to, jak ho nazval sám spisovatel – Vlastník. Je to i chápaní svobody. Soames vidí svobodu v majetku, Irene v možnosti věnovat se svým zálibám a naplňování svých snů. Jenže jedno bez druhého nejde. I to je základní protiklad a přitom podmiňující faktor jednoho i druhého. Toho ve skutečnosti obecného ve vztazích mezi muži a ženami, rodiči a prarodiči a dětmi je zde spousta. Nakonec vesměs skvělé komentáře tady (Pink Martini, TipsyChipsy a stručně i Damato na prvních místech) to popisují víc než jasně. Rád bych se proto spíš vrátil k těm dvěma filmovým (seriálovým) zpracováním. Jsou lidé, kteří mají potřebu jedno provedení vyzdvihnout a druhé naopak shodit. Je pravda, že existují filmová zpracování, která jsou lepší a horší a nezřídkakdy ta novější bývají sice bombastická, barevná a rozmáchlá, ale obsahově a hlavně vyzněním slabší a prázdná. Ale rozhodně to neplatí obecně. A tady už vůbec ne. Jak seriál z roku 1967 tak onen z let 2002 - 2003 jsou skvělé, každý svým trochu odlišným pohledem a způsobem pojetí, ale právě jejich porovnáním vynikne genialita a mnohavrstevnost Galsworthyho předlohy i hloubka jeho postav. Vůbec mi nevadilo, že v modernějším zpracování je Irene v podání Giny McKee tmavovláska s hnědými očima a ještě víc jsem ocenil jednoho z mála dnešních „pánů herců“ – Damiana Lewise, kterého jsem si pouštěl paralelně jak v roli Soamese, tak jako majora Winterse z dalšího velice silného seriálu – Bratrstva neohrožených. Obě dvě tyhle postavy byly charakterově naprosto rozdílné, ale jejich podání bylo stejně přesvědčivé. No, a nakonec, co mě v celé sáze dostalo nejvíc, a to už hodně v mladém věku byl vztah mezi starým Jolyonem a Irene. Poté co opustila manžela a žila sama a ve velmi skromných poměrech. A právě ono Jolyonovo „babí léto“, ta platonická láska, smysl pro praktické věci života (ona renta pěti set liber se slovy, že peníze nemohou změnit nic z toho, co se stalo, ale mohou být užitečné v budoucnu) a přátelský vztah s podstatně mladší a ostatními zavrženou ženou končí nádhernou i když velmi smutnou scénou. Umírající starý Jolyon sedí na zahradě, aby se v posledních chvílích svého života dočkal přece jenom jejího příjezdu. Poslední, co vnímá je, jak k němu jde rozkvetlou zahradou. Tahle scéna mně vždycky naplní podobným pocitem smíření a klidu, jako závěrečné minuty filmu Americká krása. Ano, starý Jolyon byl ve chvíli smrti šťastný. A za to, jak se choval ke svým bližním si to nakonec i zasloužil.... celý text

Spis Odessa 1992, Frederick Forsyth

Tahle kniha mě dost dlouho míjela a sehnat jí nebylo až zas tak snadné. Nicméně hned od začátku se u mě dotáhla na Den pro Šakala a přestihla Čtvrtý protokol. Historie OAS a francouzské dekolonizace nejsou sice nezajímavé, stejně jako problematika oněch "mírových“ hnutí a aktivistů na Západě, placených Moskvou, ale otázka nacismu, válečných zločinů a skutečných poměrů v západním Německu po válce a v šedesátých letech se nás dotýká. Dodnes. A to hned ve dvou směrech. I od nás uprchli nacističtí zločinci, kteří dokonce pod ochranou Spolkové republiky a v důsledku studené války zůstali nepotrestáni. A další z nich zmizeli nejen do Latinské Ameriky (to se ví), ale taky třeba do Kanady nebo Španělska (o tom se nemluví). Ti samí lidé, kteří v této zemi nedovolili, aby se byť jen zkřivil vlásek včerejším mocipánům (myslím těm z období před devětaosmdesátým rokem) nám poválečné západní Německo dávali a dávají dodnes za příklad země, kde proběhla „důkladná“ očista a důsledná demokratizace. Přitom onu úžasnou NSR kromě nejvyšších špiček Třetí Říše, které byly souzeny v Norimberku a pár stovek dalších odsouzených napříč Evropou tvořili a řídili soudci, starostové, úředníci, policisté a samozřejmě i vojáci, kteří byli ze tří čtvrtin nacisté, nebo na svých postech byli za Hitlera a většina z nich byli členové NSDAP. Dodám, že v této partaji v Německu bylo vzhledem k celkovému počtu obyvatel stejně lidí jako v KSČ v době normalizace. I u nás zůstali soudruzi na svých místech a stali se z nich najednou „demograti“. A ti, co museli „odejít“, odcházeli s důchody a odstupným, o kterém si těch 90% nekomunistů mohlo a může nechat dodnes leda tak zdát. A že se navzájem podporovali a pomáhali si stejně jako oni esesáci je nezpochybnitelné. Tohle mně pořád leží v hlavě. Ta děsivá podobnost. Jistě, skvělý a gradující „napínák“, drama, perfektní jazyk a famózní prolínání skutečnosti a fikce, všude kde je potřeba, ale také, kde je to s ohledem na pozadí románu vhodné. Spousta až neuvěřitelných skutečností, které většina dnešních lidí nezná, řada skutečných historických osobností a podrobností. Ony peripetie o dodávkách zbraní do Izraele i o egyptském raketovém programu jsou pravdivé a bylo to přesně tak, jak Forsyth popisuje. Co na tom, že ony vědce nelanařil žádný Roschmann (skutečný rakouský nacista, který ovšem umřel v Argentině) a nebyl žádným Řezníkem z Rigy, tím byl ve skutečnosti Lotyš Herberts Cukurs. Jen tak mimochodem, k překladateli – Riga je hlavní město Lotyšska a v Lotyšsku žijí Lotyši, i když v angličtině je to Latvia a obyvatele v anglickém originálu asi nazývá Forsyth Latvians. Vím, že se to plete, ale profesionálnímu překladateli by se tohle stát nemělo, stejně jako by mohl (v rámci autentičnosti) používat důsledně odpovídající hodnosti SS a ne výrazy jako seržant nebo kapitán. Nakonec převodník hodností najde na Wiki za pět minut. No a také jedna poznámka k pojetí SS v knize, jako toho největšího a nejzrůdnějšího zla ve Třetí říši. Ne, SS a esesáci byli ze značné části zrůdy, ale největší zlo představovali na jednu stranu ti, kteří vedli stranu a na druhou stranu oněch sedm a půl milionu řadových členů. A kupodivu, k bojovým jednotkám SS se taky rukovalo na povolávací rozkaz. Jeden kolega ve firmě, kde jsem kdysi pracoval, takhle narukoval jako osmnáctiletý ze smíšeného manželství rovnou k dělostřelecké jednotce, která byla součástí jedné z těch divizí SS. A mýtus o rytířském Wehrmachtu, vedoucím válku „podle pravidel“ lze taky odkázat do říše bájí, stejně jako ono tvrzení o skvěle denacifikovaném a dnes vzorně demokratickém Německu. Oni skvělí elegantní důstojníci říšské branné moci, ale i jejich poddůstojníci a řadoví vojáci se na těch zvěrstvech podíleli jakbysmet. A nejen na východě. Ale stejně se nakonec musím vrátit k tomu, jak je to ve skutečnosti všude stejné. Po druhé válce v západním Německu stejně jako po roce osmdesát devět u nás. V tom je obrovská cena téhle jenom zdánlivě dobrodružné knihy. Díky za ni, i když to, o čem člověka nutí přemýšlet rozhodně veselé, ani povzbuzující není. Ale takový už život je.... celý text

Garibaldi 1977, Indro Montanelli

Pánové Nozza a Montanelli ukazují Garibaldiho jako člověka a ne jako sochu nebo zaprášený historický artefakt. S velkou mírou sympatií, ale bez otravného oslavování za každou cenu a se zdravou dávkou skepse. A během celého jeho života. Takže se dozvíme na začátku, že Guiseppe musel utéct do jižní Ameriky, kde se zúčastnil národně osvobozeneckých válek a na konci dokonce zkoušel zasáhnout do války prusko - francouzské. Bohužel, Garibaldi vychází z jejich popisu trochu jako naiva, částečně i jako loutka (snad nejvíce tomu odpovídá citát s Procacciho Dějin Itálie, kde je napsáno, že nejhorší je, když vaše záměry uskuteční váš politický protivník), která nevědomky plní úlohu pěšáka na šachovnici, kde figurkami tahají jiní (v tomto případě hrabě Cavour, ale i zahraniční mocnosti). Snad nejdojemnější a nesmutnější je jedna ze závěrečných pasáží, kdy Garibaldi vyrazil na pomoc Francii v jednasedmdesátém roce XIX. století, aby jí pomohl bránit proti Prušákům. Že to byla především tato Francie Napoleona III., kdo tu válku rozpoutal a republikáni, kteří vytvořili mýtus o německé agresi a válku zbytečně protahovali další rok za cenu obrovských obětí na obou stranách mu nevadilo. Ale asi byl překvapen, když po zvolení do jednoho z těch Národních shromáždění chtěl promluvit a nedostal se ke slovu díky šovinistickému povyku jeho francouzských kolegů. No a na závěr musím připomenout jednu anekdotu z italských dějin, která celkově nějak tak ke Garibaldimu patří. Po bitvě u Solferina, kde vojska Napoleona III. společně s armádou sardinského krále Viktora Emanuela II. porazila rakouská vojska, uzavřel Napoleon za zády svého sardinského spojence s Rakušany mír ve Villfrance. Nevadilo mu, že za tohle spojenectví mu musel Viktor Emanuel "zaplatit" tím, že mu z vlastního království přenechal Savojsko a Nizzu (mimochodem - Garibaldiho rodiště, dnes ono Nice). Teprve potom informoval krále a Benátsko zůstalo (přes původní dohodu) ještě na pár let Rakušanům. Když se o tom dozvěděl Cavour, navštívil krále Viktora a konverzaci zahájil tím, že na něj zařval: " Jste docela obyčejné hovno!" A nebohý Viktor Emanuel II si později postěžoval Garibaldimu slovy: "Cavour na mě byl hrubý a málem mě urazil." Co dodat, takhle ty "velké" dějiny vypadají a asi spíš než ony mramorovo pomníkové bláboly, které tvoří zruční publicisté a učí se podle nich dějepis.... celý text

Gepard 2000, Giuseppe Tomasi Di Lampedusa

Skvělý román, který má co říct i k dnešku, ovšem za předpokladu, že chápete širší souvislosti doby a pozadí vlastního děje. Pokud by to někoho zajímalo, mohu vřele doporučit související pasáže ze skvělých Procacciho dějin Itálie, kde je dokonce z tohoto románu citace ve vazbě na volby v čerstvě sjednocené Itálii. Itálie byla Itálií i když byla rozdělena do menších zemí. Nakonec sama Sicílie představovala jeden z oněch pěti kamenů onoho italského polycentrismu (společně s Římem, Benátkami, Milánem a Florencií) který vzal za své a přestal vydávat své často fascinující plody (věda, kultura) po více méně násilném sjednocení Piemontem, který měl k vlastní Itálii dál, než třeba k mnohem bližší Francii a nebo starému Rakousku. Knihu jsem četl ve slovenštině, ale i tam vynikl skvělý jazyk autora, stejně jako zvláštní "plynutí" času v kombinaci se zdánlivě jednoduchým dějem. No a k tomu dnešku promlouvá snad nejvíc slova: "Jestli chceme, aby všechno zůstalo jako dřív, musí se všechno změnit." Vysvětluje synovec knížete, proč on, aristokrat, odchází bojovat po boku Garibaldiho "osvoboditelů". A tak je to pořád. Vždycky jde o to, aby při podobných převratech ta stará vládnoucí vrstva včas rozpoznala, že postaru to nepůjde a včas převlékla kabáty. Nakonec, bylo to tady před a po roce 1989 jiné? Naivní Garibaldi má své následovníky dodnes a vždycky ty změny proběhnou na úkor někoho jiného, než těch "včerejších", kteří pochopí díky svému postavení, kterým směrem zamířit. Tady to poněkud odnesla církev, ale ona šlechta si v nových poměrech svoje privilegované postavení našla. Itálii ono slavné risorgimento a sjednocení pod savojskou dynastií nakonec (mám na mysli normální lidi) nic tak převratného nepřineslo. Jinak Viscontiho film perfektně duchu a smyslu knihy odpovídá, je to jedna z těch ukázek, jak by se to dělat mělo, když scénáristé dokážou z knihy vytáhnout podstatu...... celý text

Velký švindl 2015, Václav Králíček

I krymská válka patří ke konfliktům, které u nás byly před lety poněkud „upozaďovány“, protože podobně jako ve válce s Japonci na začátku minulého století Rusové prohráli. Takže se zmiňovala okrajově heroická (jako vždy) obrana Sevastopolu, které se zúčastnil L.N.Tolstoj. Srozumitelně a v odpovídajících podrobnostech popsaný konflikt včetně jeho kořenů a důsledků je skoro dokonalý. Ono popsat moderní válku (a ona to asi první moderní válka skutečně byla), je čím dál tím složitější a vůbec nejhorší je zachytit časové souslednosti, což se týká hlavně široce pojatých námořních akcí vlastně na celé severní polokouli. Koordinace akcí v té době byla stále ještě dost problematická, už sice fungoval telegraf, ale k onlajnu to mělo ještě zatraceně daleko. Poněkud problematické jsou motivace všech pěti hlavních aktérů. Jistě – Rusové se pod heslem svobody ujařmených pravoslavných balkánských národů (Srbové ale byli už prakticky nezávislí, stejně jako Řekové, v zásadě i Černohorci a obě rumunská knížectví byla autonomní odjakživa) cpali do Středozemního moře, Britové jim v tom chtěli bránit, Turci se oprávněně obávali, že si Rusové jejich chřadnoucí kdysi velmoc rozparcelují a Piemont si chtěl vytvořit prostor pro plnohodnotnou účast v „koncertu“ evropských zemí, což by mu umožnilo (tedy hlavně nesporně geniálnímu Cavourovi) vyhnat Habsburky z Apeninského poloostrova a sjednotit Itálii. Zcela jsem ale nepochopil motivaci Francie, resp. Napoleona III. Co mohl touhle válkou získat? Přízeň francouzských katolíků a kléru? Podíl na kořisti po „nemocném“ muži na Bosporu? Nebo se chtěl včerejší republikán, levičák a karbonář, který vytvořil další totalitní režim ve Francii, pomstít za svého strýce aspoň Rusům? Přitom do války táhl po boku země, která jeho „velkého“ strýce dokázala porazit, ale hlavně se s ním nikdy nepaktovala. Za co položilo sto tisíc francouzských vojáků a námořníků svoje životy na pobřeží Černého moře? Nakonec, jednalo se o podobnou „akci“ jako bylo později Mexiko. Francie už prostě přestala být velmoc prvního řádu, ale Napoleon III., ale i Francouzi (referendum, které ho „udělalo“ císařem až příliš evokuje plebiscit, kterým se stal Hitler „vůdcem“ o osmdesát let později) si to nějak nebyli schopni uvědomit a připustit, což si nesou dodnes. Francouzský útok na část vnějšího opevnění tak, aby byl dobyt v den výročí bitvy u Waterloo připomíná zase onu Velkou vlasteneckou válku a ono dobývání měst na počest rudých svátků. A tak nezbývá, než se zamyslet nad všeobecnou neschopností, kterou všichni aktéři předvedli. Někteří víc, někteří méně. Obzvlášť smutně vypadalo působení britských ozbrojených sil, nepochopitelný polostředověký systém obsazování velitelských míst z řad britské aristokracie jak v námořnictvu, tak v pozemním vojsku i „spolupráce“ mezi a s civilními orgány, které měly v Británii nad ozbrojenými silami navrch. Na druhou stranu o Britech těch informací bylo nejvíc díky Russellovi, a dalším novinářům. Francie jako totalitní stát na tom byla možná o něco málo lépe, Rusové si neměli se svými protivníky co vyčítat. Přestárlí britští i francouzští nejvyšší velitelé, doplnění chorvatským pašou Omerem vděčili za své problematické vítězství hlavně snad přece jenom technické převaze a také faktu, že objevili (zcela náhodou) způsob, jak porazit Rusy na jejich domácí půdě. Co se nepodařilo Karlovi XII. nebo Napoleonovi I. zvládli. Stačilo přibít Rusy na místo někde na okraji jejich rozlehlé říše a tam se problémy s obrovským prostorem a kulhající logistikou obrátily naruby, zejména když spojenecká vojska byla zásobována po moři, které ovládala. Vítězem války byla puška s drážkovanou hlavní a projektil minie, v ostatních zbraních si byly obě strany rovny. Dojemné je, jak se nakonec o britské vojáky postaralo zázemí. Tedy to civilní, ne ony odpovědné a přitom zoufale nekompetentní úřady. Podobně pro mě je nepochopitelná neznalost válčiště, včetně takových „perel“, jakými bylo soustředění a táboření vojáků v bažinách u Varny. K čemu měli Britové a Francouzi v každém místě na Balkáně své konzuly, když vůbec nevěděli, jak to vypadá ve Varně, nebo i na Krymu? Nešlo přece o hluboký středověk. Bylo-li hrdinství obránců Sevastopolu prezentováno jako obrana vlasti, možná by nebylo od věci si připomenout začátek knihy a počínání cara Mikuláše, který začal Brity testovat, jak zareagují při „rozpadu“ Turecka. Tady byla ona vlastní příčina téhle nesmyslné a imperiální války. Díky autorovi jsem pochopil konečně co bylo předmětem a podstatou onoho „slavného“ útoku lehké kavalerie u Balaklavy. Nesporně zajímavým poznatkem z knihy je pro mě fakt, že jako vojenský pozorovatel za USA se bojů na Krymu zúčastnil pozdější velitel vojsk Unie McClellan, který si ale z krvavých bojů zjevně žádné poučení nepřinesl. A tak zbývá pokusit se najít v téhle hrůzné události aspoň něco málo pozitivního. Zde to byla ona dáma s lucernou Florence Nachtingalová a vojenský zpravodaj William Russell. Florence Nachtingalová zachránila spoustu lidských životů (a nejen vojáků, zajímavá je i ona část, kde autor líčí přítomnost, život a utrpení žen řadových britských vojáků) a díky tehdy ještě objektivnímu válečnému zpravodaji Russellovi, jeho kolegům a telegrafu se britská veřejnost dozvěděla, jak ona „hrdinská“ válka ve skutečnosti vypadá a co se opravdu na Krymu děje. O většině válek lze říct, že to byly války špinavé. Na rozdíl od bojů, kdy se některá země nebo spolek bránily agresi mocichtivých sousedů, ctižádostivých vládců nebo zvrácených ideologií, tahle válka skutečně špinavá byla a ani jeden z účastníků tohoto konfliktu si nezaslouží ani zlomek pochopení nebo sympatií. Na rozdíl od miliónů lidí, které válka přímo nebo nepřímo postihla. Ale takhle to je v podobných případech pokaždé…... celý text

Německá válka 4 - Tři bleskové války 1946, Emil Vachek

A opět rozmáchlé a slovně rozsáhlé líčení něčeho, co ve skutečnosti proběhlo poněkud jinak. Jenom by mě zajímalo, kde se všude v historii berou ty nesmyslné zkazky a co vede lidi typu Vachka, aby psal o něčem, co znal z dobových novin a médií. Nejsem si jist, jestli vůbec Vachek pochopil, proč vpadli Němci do Holandska a do Belgie a jaký byl strategický záměr při útoku z Arden. Jistě, Vachek nemohl ve své době vědět spoustu věcí, které jsme se dozvěděli až po padesáti letech (řadu nevíme dodnes), ale jeho pojetí je prostě takové - novinářské. Na druhou stranu, obrazové "vybavení" publikace by mu mohli závidět mnohé dnešní knihy literatury faktu. Ale opravdu jenom ty fotky a mapy.... celý text

Vycházející slunce a skolený medvěd 2004, Richard Connaughton

Tohle byla snad první kompletní kniha o dané válce, která se mi dostala do ruky. Ona se ta válka moc dříve nekomentovala, Rusové jsou velice „citliví“ na svoje porážky, vlastně oni nikdy nic a nikde neprohráli. O téhle válce byla za komunistů jenom zmínka jako spouštěč „skvělé“ první revoluce v roce 1905. Informativní hodnota knihy je celkem na dobré úrovni, přečetl jsem si zhrzenou recenzi, na kterou uložil odkaz braunerova, ale v tomto případě bych se autora zastal v tom smyslu, že tak mizerný překlad, jako oba pánové vytvořili, jsem už dlouho nečetl. Řadu vět si člověk musí přečíst víckrát, aby vůbec pochopil jejich smysl. O gramatických anglismech ani nemluvě (opět skladba vět). Na druhou stranu, obecně jsme u nás zvyklí na nejvyšší možnou úroveň literatury faktu a tady ta kniha trochu pokulhává. Názvy nejsou až zas tak podstatné (nakonec nikdo nebránil překladatelům, aby si je ověřili v jiných zdrojích – u námořní části konfliktu by stačila příslušná část Klučinových a Hynkových Válečných lodí II). Víc mně vadí celková blazeovanost vůči oběma stranám konfliktu. Brity jejich střetnutí s Japonci teprve čekalo a o necelých čtyřicet let později a dopadli možná ještě hůř než Rusové. A v první světové válce se už taky moc nepředvedli – Jutsko nebo Falklandy rozhodně nebyly ničím, na co by mohla být světová námořní mocnost tehdejší doby bůhví jak hrdá. A adorovat na jednom místě Iana Hamiltona je zcela mimo mísu, jednalo se naopak o mimořádně neschopného generála. Za katastrofu u Gallipoli rozhodně nemohli jeho podřízení, jak je v knize uvedeno. Při hodnocení obou stran si Connaughton dost často až protiřečí. Problém s Rusy podle mě spočívá v tom, že je není radno podceňovat, ale ani ne démonizovat. A to platilo odjakživa, co se Moskali objevili po dlouhé nadvládě Mongolů na evropské resp. světové scéně. Kniha ukazuje, jak je Rusko obrovská země, ale taky jak se dá porazit – přibít na jedno místo a vyčerpat je tam. Táhnout za nimi do hloubky Ruska je nesmysl. Jinak ale knize ty čtyři hvězdy dávám. Tři za to, že to někdo (alespoň pro mě) poprvé zpracoval jako celek tu čtvrtou za epilog. Ano, tohle je válka. Tahle byla oboustranně nespravedlivá a trpěli jí nejenom obyčejní vojáci a námořníci na obou stranách, ale hlavně civilisté, pro které byli agresoři jak Rusové, tak Japonci (Číňané, Korejci). No a na závěr si člověk jen tak říká, jak jsou omezení všichni ti politici a vojenští činitelé, když se nedokážou poučit z historie. Pearl Harbour je bez ohledu na technologie jako přes kopírák totéž, co Port Arthur. Včetně oněch špionů na místě. Asi ještě někdy sáhnu po Brožově Promarněné vítězství: Rusko-japonská válka 1904–1905 nebo Kovaříkově Cušimě.... celý text

Konec civilizace 2004, Aldous Huxley

Někteří tady staví proti sobě Orwella a Huxleye. Jenže oni nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Zamjatina jsem nečetl, zato bych připomněl, že do této skupiny proroků rozhodně patří Ray Bradburry a jeho 451 stupňů Fahrenheita nebo Kurt Vonnegut a jeho Mechanické piano. Zatímco Huxley psal svoje dílo v době na konci oněch šťastných dvacátých let a bez osobní zkušenosti s válkou, Orwell za sebou měl naopak zkušenosti s totalitou jako hrom - poznal koloniální systém a byl interbrigadista a asi viděl, jak se "dělá" revoluce a jak se bojuje za "svobodu" dost zblízka a následně zažil i onu apokalypsu zvanou druhá světová válka. Huxley tyhle bezprostřední zkušenosti neměl. Viděl to trochu z jiné strany, ale co je nejděsivější, že když dneska vezmeme obě tato díla, zjišťujeme, že se setkáváme s obojím. A obojí - jak ona totalita, tak onen nový svět jdou zejména v euroatlantické civilizaci ruku v ruce. U Huxleyho mě právě fascinuje to, co tady zmiňuje řada komentujících – jeho, že knihy není třeba zakazovat. Stačí vytvořit podmínky, aby se nečetly. A v tom je dneska vidět právě ona pravdivost obou autorů. Dneska vycházejí mraky knih v poměrně malých nákladech, ale lidé čtou méně a méně a čím dál tím větší "blbosti". Nechám stranou internet a hlavně ony nástroje k jeho používání (ale hlavně ovládání). Jednodušší je ukázat, jak fungují třeba odcházející média (televize). Jsou buď ony převážně hedonistické (komerční televize) a nebo převážně (a skrytě) propagandisticko usměrňující (veřejnoprávní televize). A co se týká oněch sociálních sítí, které nějak tak sice explicitně ani Huxley ani Orwell nepředpověděli, tak ty dneska rovněž představují jak onu náhradu lidských citů a klasických sociologických vazeb, tak onu represi v jednom. Kdesi sedí Velký Bratr a maže příspěvky ve jménu Dobra, Pravdy a Lásky. Kdybych vycházel z toho, co jsem si přečetl v množství komentářů, byl bych optimista, protože tady drtivá většina lidí (vlastně všichni, co jsem si přečetl) o věcech uvažují a jsou schopni se rozumně a zatím bez zábran vyjádřit. Jenže, kolik lidí třeba četlo tuhle knihu? Nebo onoho Orwella, u kterého jsem v okruhu svých známých už za socialismu zjistil, že ho měli v "hubě" mnozí, ale když jsem zeptal, kdo ho opravdu četl a ptal jsme se na některé detailnější věci, ukázalo se, že jenom opakují to, co jim někdo řekl. Knihu jsem sám četl jako samizdat a dalo to neskutečnou práci. Tu si s tím většina těch, kteří o knize věděli "všechno" nedala. Pozoruhodné je, že Huxleyho jsem četl poprvé rovněž za komunistů a nejsem si jist, kdy vlastně vyšel, možná snad ještě za první republiky. Orwell píše, že jsme manipulováni a donucováni k tomu, co to chce „někdo“ jiný. Ta míra brutality nebo naopak „soft“ násilí má širokou škálu. Ale Huxley nám ukazuje, jak se těm tretkám a náhradám skutečných zážitků a nejrůznějším šidítkům rádi podvolujeme a nedokážeme bez řady již toho, co v románu předpověděl pomalu ani žít. A patlat se v tom, co předpověděl správně a nebo špatně je zcela mimo. O tom SF není. A jen tak mimochodem – to pocitové kino (včetně čidel) už známe a to v široké škále. Od pornografie až po počítačové hry…... celý text

Svět islandských ság 1975, Michail Ivanovič Steblin-Kamenskij

Troufl bych si napsat, že stejně jako mě A. Bejblík pomohl pochopit svět shakespearovského divadla včetně jazyka a zvyklostí té doby a tím pochopit věci, které z vlastních her jasné nejsou, stejně mi ruský nordista pomohl pochopit svět islandských ság.... celý text

Staroislandské ságy 1965, neznámý - neuveden

Do literární podoby přepracoval jedno ze základních děl evropské literatury především Gudmundur Kamban, který z původně z generace na generaci ústně přenášených vyprávění podle velmi jasně daných pravidel a poprvé zapsaných někdy ve třináctém století udělal moderní román - Vidím šírou a krásnou zemi. Některé ságy jsou skutečně trochu zdlouhavé a velmi (místopisně a jmény) podrobné a spletitost vztahů celé řady protagonistů je až únavná, přesto má člověk pocit, že čte až stenografický záznam událostí bez jakéhokoliv citového zabarvení, natož pak nějakého popostrkování čtenáře směrem, který si autor určil. Na druhou stranu, představa, že se obyvatelé Islandu vraždili na potkání je díky ságám trochu zkreslující. Jsou zde vylíčeny jenom určité typy případů. Asi jako kdyby si někdo, kdo o životě v naší současné zemi neví vůbec nic, vytvořil představu o našem životě tak, že by četl pouze černou kroniku, sledoval krimi zprávy a maximálně se díval na současné domácí detektivky...v tomto směru mi hodně otevřela oči tenká populárně naučná kniha ruského nordisty Michaila Steblin-Kamenského. Tu jsem četl po přečtení Kambanova románu, ale před četbou vlastních ság a pořadí nemělo chybu. Jinak některé postavy mají až charakter antických hrdinů a jejich činů - kromě oné plavby do dnešní Kanady mě nejvíc zaujala postava Njála a jeho tragická smrt. Jinak i islandské ságy dokazují, jak je to ve skutečnosti s tím globálním oteplováním a podporují Milankovičovy teorie. V době, kdy Eiríkr Rudý zabral a osídlil dnešní Grónsko a vybudoval tady dvorec Btattahlid, tak bylo Grónsko skutečně zelené. Jeho dnešní až osmimetrová ledová vrstva vznikla v období tzv. malé doby ledové na přelomu konce 16. a na začátku 17. století, stejně jako ve stejné době vznikla trvalá ledová pokrývka na pólu. No a lidé Leifura Eiríkssona našli na Newfoundlandu mnohem bohatší vegetaci, než je tam dneska, alespoň podle tehdejších popisů. Zemi totiž pokřtili Vinlad, země vína. Dneska tam na divoké víno nenarazíme ani náhodou....... celý text

Vidím širou a krásnou zemi 1972, Guðmundur Kamban (p)

Svého času mě Island hodně zaujal a tak jsem přečetl vše, co se dalo sehnat a co mělo vazbu na tenhle pro mě fascinující a magický ostrov. Samozřejmě že ve oné době byl nejvíce popularizován nositel Nobelovy ceny, původně katolík a následně "pokrokový" spisovatel a komunista H. K. Laxness. Jeho knihy mě ale za srdce nechytly. Gudmundur Kamban ale svým novodobým zpracováním a propojením staroislandských (tzv. historických) ság předvedl něco úplně jiného. Fascinující a narativně dochovaný obraz jedné z nejúžasnějších cest, kterou se Islanďan Leifur Eiríksson dostal na plochém drakkaru s jednou plachtou až k břehům dnešního New Foundlandu nemá chybu. Je zde i řada jiných součástí staroislandských ság, ale Kamban byl spisovatel a teprve porovnání se zapsanými texty ze 13. století ukazuje jeho nesporně literární kvality. Na celé věci je nejsmutnější, že autor žijící v Dánsku byl 5. května 1959 zavražděn horlivými dánskými vlastenci, kteří ho vinili z kolaborace jenom proto, že nějaký čas žil v Německu (1935 až 1938). Teprve posmrtně se prokázala jeho naprostá nevina, ale za jeho zavraždění nebyl nikdo nikdy potrestán.... celý text

Německá válka 2 - Válka počne v Praze 1946, Emil Vachek

V tomhle díle je snad nejzajímavější, jak se E. Vachek točí v bludném kruhu naivních představ o možnostech "skvěle" vyzbrojené československé armády, mýtů o sovětské pomoci (zde je onen počátek onoho opakovaného nesmyslu o Sovětském Svazu, který nám přijde na pomoc, jestliže jej o tom požádáme) a naprostého nepochopení, proč Beneš kapituloval. Československá armáda nebyla skvěle vyzbrojená, třeba stíhací letectvo mělo letadla, která rychlostně nestačila na německé bombardéry a skvěle vycvičení piloti bez odpovídajících strojů by skončili úplně stehně jako Poláci o rok později. Ona slavná (a nedokončená) opevňovací soustava se nacházela zásadně na "nepřátelském" území a sudetští Němci ji pro Abwehr perfektně zdokumentovali. Československé území bylo příliš malé a v moderní válce armáda, i když by by chtěla bojovat podle zásad blitzu (což by tato armáda vedená důstojníky, uvažujícími podle zásad naprosto nesmyslné francouzské doktríny stejně neuměla), neměla k tomu kromě zbrojních nedostatků hlavně to nejdůležitější - dostatečný prostor. Představa sovětské pomoci byla iluzorní z řady důvodů. Sovětský Svaz by možná "pomohl" (pominu-li kvality Rudé armády, vyvražděné velení i ohromující množství nekvalitního materiálu), ale hlavně nebylo jasné kudy. Poláci by je k sobě nepustili stejně jako je nechtěli přijmout o rok později a jediný přátelsky nakloněný stát - Rumunsko - měl s námi krátkou hranici a se Sovětským Svazem vlastní neblahé zkušenosti podobně jako Poláci. No, a prezident Beneš se zachoval v onom září přes pozdější urážky a obviňování celého spektra nejrůznějších "moudrých" komunisty počínaje a různými těmi Tigridy nebo Pitharty konče racionálně, nicméně nikdy později se nedokázal oprostit od pocitu ponížení a zklamání a svojí politiku během války prokázal, že se stal mužem hledícím víc dozadu, než dopředu a vůbec nepochopil novou konstelaci sil a zásadní změny, které válka přinesla. Zoufalá snaha po znovuobnovení předválečného Československa uraženost vůči "západu" vedla do pasti široké Stalinovy náruče. Ale za Mnichov nelze Benešovi skutečně vytknout nic a Beneš skutečně nemínil poskytovat Francii důvod a hlavně prostor, aby nemuseli dodržet jednoznačně definovanou spojeneckou smlouvu.... celý text

Německá válka 3 - Bleskové války začínají 1946, Emil Vachek

Tanec mezi fakty, mýty a vlastními představami pokračuje i tady. Vachek zde poprvé rozvíjí teorii, že to byly "slovanské" národy (Poláci, Jugoslávci - sic, a hlavně Rusové), které se postavili Hitlerovu Německu. Je zajímavé, jak dokáže bez mrknutí oka spojit adoraci polského odporu s bezvýhradným akceptováním důsledků lupičského svazku Stalina s Hitlerem (Pakt Molotov Ribentrop) a dokonce vehementně prosazuje onu dlouho tradovanou lež, že Stalin do Polska vstoupil proto, aby "ochránil" Bělorusy a Ukrajince a tím se ve skutečnosti postavil Hitlerovi. Zde se objevuje i dodnes další tradovaná nepravda o polské armádě, vyzbrojené prý mnohem hůř než armáda československá, armádě bez tanků a s masou jezdectva, vyzbrojeného kopími a šavlemi. Polská armáda měla o něco lepší letectvo a není pravda, že ho Němci zničili během prvních hodin války na zemi, Poláci zrovna reorganizovali armádu a jejich jezdecké brigády se měnily na obrněné, bohužel hotovou měli z těch plánovaných patnácti pouze jednu (v krakovské oblasti) a onen mýtus o polských hulánech vrhajících se na německé tanky, byl z dílny nacistických propagandistů a posloužil - Francouzům, aby omluvili, že stejně jako v případě Československa ani tentokrát svému spojenci na východě nepomohli. Na konci dílu se dočteme i o zapomínané tzv. Zimní válce. I zde Vachek bojuje mezi svým bezvýhradným obdivem vůči Sovětskému Svazu a sympatiemi k Finům. Fascinuje mě záplava omluv a míra pochopení pro Stalinovo počínání a dokonce i v souvislosti s jeho stupňující se agresí vůči pobaltským státům.... celý text

Hitlerovo Rakousko: jedna říše, jeden národ 2002, Evan Burr Bukey

Sice nejsem příznivcem snahy převracet historii (jako jsme tomu svědky ze strany nejrůznějších publicistů, "vykladačů" a pseudohistoriků u nás), to ale neznamená, že když někdo vyvrací dlouholeté, falešné a podporované mýty, je to špatně. V této knize je bez jakýchkoliv příkras ukázáno, že Rakousko a jeho obyvatelé (z drtivé většiny) nebyli žádnou obětí Hitlerovy a nacistické agrese z Říše, jak se to začalo prezentovat hned po skončení války. Naopak, kořeny nacismu pocházejí z rakouské půdy. Ne proto, že Hitler byla Rakušan, ale zde měl své podhoubí antisemtismus, ale i rasismus ve vztahu k údajně méněcenným národům (v tom se ještě za císařství v řadách liberálních Velkoněmců zračil strach zejména ze slovanské většiny v Předlitavsku a mělo to i přesah do našich pohraničních oblastí). Rakousko přes devastaci převážné většiny země vyklouzlo z války velice lacině. Obraz křišťálové noci, kdy v Německu Židy týrali organizovaně příslušníci SA a SS, zatímco obyvatelstvo zůstalo lhostejně odtažité dost ostře kontrastují s popisem nadšení, s kterým se vrhli "praví" Rakušané, nově Velkoněmci z Ostmarky na své židovské spoluobčany. Až se tedy budou zase někteří "čecháčci" stydět za některé politiky, postovat svoje hlubokomyslné úvahy o Banánistánu, Čechistánu a Kocourkově, možná že by si místo toho měli přečíst tuhle knihu. Žádný politik neudělal od roku 1989 této zemi ani zlomek tak kolosální a nezapomenutelné ostudy, jako rakouský generální tajemník OSN a pozdější prezident Rakouské republiky Kurt Waldheim. A proč tomu tak bylo a jaké skutečně bylo Hitlerovo Rakousko, kde byly jeho kořeny, jak se projevili naši jižní sousedé v letech 1938 až 1948 je kvalitně a přesvědčivě popsáno v této knize. Inu, i pro Rakousko platí to, co se objevilo už na sklonku 60. let ve vazbě na Německo a Japonsko - že sice prohráli válku, ale vyhráli mír. A pro Rakousko ještě v mnohem větší míře, protože po stigmatech viny a špatného svědomí, které si přece jenom Němci leckdy nesou až dodnes v Rakousku není ani stopa.... celý text