jadran přečtené 332

Žert 1969, Milan Kundera

Žert je na jednu stranu román komplikovaný (až moc), techniky psaní, které Milan Kundera používá už nemohou být složitější, ale obsahuje ve své hlavní dějové linii a v sestavě hlavních postav na čele s Ludvíkem Jahnem natolik silné poselství (bohužel už zase i k dnešku), že ho nelze pominout, chceme-li poctivě pochopit, co se dělo mezi padesátými léty a koncem let šedesátých a co nastupuje dnes. Jahnova likvidace a zejména použitá argumentace, kterou tady doslova uvádí Osice je děsivá, protože tohle se děje znovu a znovu, lehce jinými technologickými postupy a v jiných kulisách. Je jedno, jestli někoho obviníte z čarodějnictví nebo z nedostatku loajality ke komunistické ideologii. Četl jsem dřív Eccovo Jméno růže a teprve potom Žert, ale v momentě, kdy je kádrován Jahn za svůj žertovný příspěvek se mi tyhle dvě knihy, časově i obsahově vzdálené světlené roky prolnuly. Žert ukazuje, kam vede smrtelná vážnost totality (a nejen té komunistické), která nevinnou poznámku obratem chápe jako znevažování své vlastní podstaty. A stejně tak církev v Ecově románu (tedy onen „vrah“) potírá smích, protože pokud se někdo směje, nebo se i posmívá, přestává mít strach. Druhým silným momentem je pro mě princip pomsty, kterou ale Kundera charakterizuje stručně slovy (opět děkuji za citaci Osici), ale musím to zopakovat – „Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“ Proč to tak je si musí člověk srovnat sám se sebou, nakonec, v úloze Ludvíka Jahna byl prakticky každý z nás (samozřejmě, že v ne tak drastické, jako v tomto případě) a při snaze po pomstě za skutečnou i domnělou křivdu na tenhle strop velmi rychle narazí. I když mě pasáže, vztahující se k lidové hudbě trochu nudily, či spíše zdržovaly, právě díky nim jsem pochopil, o co šlo komunistům, když se snažili folklór a lidovou hudbu využívat pro svoje potřeby. A vybavil se mi jeden z nepokleslejších komunistických filmových škvárů Zítra se bude tančit všude. A když jsem zpět u Žertu, napadá mě, že v onom stejnojmenném filmu, který byl podle Kunderova vlastního scénáře zfilmován onen Přemysl Zemánek, kterému se Ludvík Jahn chce pomstít v podání Luďka Munzara až neuvěřitelně připomíná jistého „básníka, spisovatele, dramatika a scénaristy“ Pavla Kohouta. Ten v oněch „padesátkách“ ubližoval lidem, jako na běžícím pásu, podporoval zrůdný režim ze všech sil, sebe ovšem nikdy "neošidil" ať to bylo kdy to bylo, převlékal kabáty s rychlostí kabaretiéra a podle toho, jak dodnes svoje působení vysvětluje a omlouvá, sebereflexí netrpí. Stejně jako onen Přemek. Pokud jsem Kunderu pochopil, pokud sám člověk poctivě nepřizná svoje chyby a nevyvodí z nich důsledky pro sebe sama, nikdo jiný to udělat nedokáže a dočká se dost často blamáže. Tito lidé se jen tak vymluví jednou na dobu nebo jindy na svoje mládí a jede se dál. Zničené nebo narušené životy, které mají na svědomí jsou pro ně jenom oněmi třískami, které létaly, když se kácel les. Co se týká filmu, tak málokdy mě kniha a film ta dobře souzní, jako v tomto případě. Kniha je, jak už jsem napsal, těžká a složitá, ale její autor ji převedl do filmového scénáře podle mě zcela famózním způsobem. Takže díky za obojí. Jak na prvním místě Kunderovi, tak také Jirešovi a perfektní sestavě herců…... celý text

Prázdniny v Česku 2021, Ladislav Zibura

Tak tohle je můj třetí Ziburův cestopis a bál jsem se ho přesto, že Ladislav v těch dvou předchozích o východní Evropě a Kavkazsku předvádí brilantní smysl pro humor s absencí obvyklých a některými lidmi vyžadovaných klišé, hravost, sklon k recesi, ale také vzácnou schopnost pojmenovat a vysvětlit věci stručně a věcně lépe než desítky lidí, kteří se o to snažili předtím. Mám na mysli třeba stručnou kapitolku týkající se mnichovské dohody. Nebo je zde snad poprvé jasně vyslovený fakt, že s vyháněním z pohraničí začali sudetští Němci – v roce 1938. Skoro dvě stě tisíc lidí se muselo ze dne na den sebrat a odejít. Jinde píše, že ono slavné opevnění v roce 1938 bylo ve chvíli, kdy mělo být použito hotové tak ze třetiny. Jenže nechme politiku politikou, i když tohle pro mě bylo velmi příjemným překvapením. Zibura mi ve svých knihách připomíná cestopisy Karla Čapka. Stejný přístup k místům i lidem, stejná neokázalá zvědavost, stejná laskavost a pochopení. Ony „vysvětlovací“ články a neuvěřitelně příjemné ilustrace mě vrací do dětství a do dob různých těch dětských knih a encyklopedií. Přitom řadu míst, o kterých cestovatel tak skvěle píše znám velmi dobře. A teď je budu znát ještě lépe. Trochu víc „zevnitř“. Ziburův pozitivní vztah k lidem je přesně to, co dneska všichni potřebujeme víc než okázalé road movies celebrit na motorkách, v autech či jachtách kolem celé zeměkoule včetně sebeoslavného materiálu na FB nebo rádoby dramatických filmových zpracování (s výjimkou cest „trabantisty“ Daniela Přibáně a „Fotra“ na tripu s dvěma malými dcerami). Z množství mnoha vyjádření nejrůznějších lidiček, se kterými Ladislav dokáže navázat kontakt s ohromující bezprostředností je možná dobré si v souvislosti s turistikou připomenout onu paní z Českého Krumlova. „Žádný pokles návštěvnosti tu nemáme. Jen teď místo cizinců přijíždějí Češi. To víte, občas nám ty davy vadí. Ale když jsem jela do Benátek, ten dav jsem byla zase já.“ A pak taky ono tvrzení samotného Ladislava Zibury, že Češi jsou stejně bezprostřední a přátelští lidé, jako kdekoliv jinde na světě a naopak, jak zavádějící mohou být ony thymolinové úsměvy a okázalá, ale často jenom verbální vstřícnost. O tom píšou nadšené tirády někteří jedinci, kterým ovšem chybí vše z toho, čím Ladislav Zibura cestovatel a hlavně Ladislav Zibura spisovatel oplývá v míře skoro zázračné. Nezbývá než odcitovat ze závěru knihy, psané na hradě Pecka pod duchovním dohledem slovutého Kryštofa Haranta z Polžic a Bezružic, pána tamtéž: „ Rád bych zmínil tři věci, které mi udělaly radost. Tou první je, jak přátelské a ochotné lidi jsem v nejrůznějších koutech naší země potkal. Sám jsem se ze začátku obával, že zda ke mně budou Češi stejně sdílní jako lidé v zahraničí. Navzdory našim národním stereotypům ale vše probíhalo stejně jednoduše jako kdekoliv jinde. Abych se s někým pobavil, stačilo se usmívat a dobře se zeptat. Jako konverzační témata se mi nejvíc osvědčily věci, které místní sami rádi a jsou na ně hrdí. Do knihy se těch milých seznámení vešel jenom zlomek.“ A kromě všech těch superlativů bych ještě trochu výjimečně připomněl jedno jméno – Lukáš Tomek, ilustrátor a fakt, že na knize se rozhodně nešetřilo a to mám na mysli grafiku stejně jako kvalitu papíru. Takže moc a moc děkuji a těším se na další. A rozhodně se k jeho knihám budu vracet.... celý text

Bouře 1954, Ilja Erenburg

Bouře má být obrazem druhé světové války a především dokonalosti Sovětského Svazu, velikosti "sovětských" lidí a především ideologickou obhajobou a propagandou tzv. socialismu. A často až neuvěřitelnou omluvou čehokoliv špatného, co bylo "vidět" a přitom to byla jenom špička ledovce. V knize se samozřejmě nic nedozvíte o gulazích, popravách, bídě, brutální nespravedlnosti, zato zde všem nad hlavami září jasná hvězda komunismu a smůlu mají ti, kteří nepochopili, že jenom ta jedna jediná ideologie je správná a jedna jediná cesta vede do ráje. Knihu jsem přečetl přes její rozsah během gymnaziálních let a tu jednu hvězdu bych jí snad i dal čistě za jedinou věc, která mě už tehdy zaujala - za styl psaní, tedy za techniku. To vše ostatní je přes svoji rozsáhlost a bombastičnost jenom ideologický balast, lidé nejsou lidé, individuality s řadou často velmi jemně rozdílných vlastností a charakterů, ale jenom ideologické archeotypy a je jedno, jestli jsou to lidé sovětští, nebo jenom ti "ostatní". Nesnáším v literatuře (ale i v životě) ony vzorně a dokonale ideově vyprofilované osobností, které jsou typickým představiteleme a reprezentantem čehokoliv a které jednají podle předem daných ideových mustrů v modelových situacích přesně tak, aby to té ideologii přesně odpovídalo. Množství stran knihy je přímo úměrné prázdnotě obsahu a absenci jakýchkoliv emocí nebo námětu k přemýšlení, které by kniha měla přinést. O Velké vlastenecké válce napsal Vasyl Bykav dvě novely, Krugljanský most a Jeho prapor. Knížka je to útlá, vyšla u nás jenom jednou, ale právě její porovnání s tímhle nabubřelým, prázdným a ve své podstatě hloupým propagandisticko řemeslným dílem ukazuje, co byl Stalinův věrný Ilja Erenburg zač. Jistě, jsou spisovatelé, kteří byli zapálenými komunisty, byly levicoví intelektuálové, jejichž obdiv k Sovětskému Svazu a onomu "komunismu" byl upřímný. Ale byli to i opravdoví spisovatelé, kteří psát uměli a na stránkách svých děl necítili potřebu "oslavovat, propagovat a učit". Jak skvělé romány napsal obhájce procesů v třicátých letech Fuechtwanger. Jak dokonalým dílem jsou povídky Jana Drdy Němá barikáda. Erenburg svoje rozmáchle oslavné dílo plodil v době, kdy jiný spisovatel - Eric Arthur Blair vydal Farmu zvířat (snad nejdokonalejší kritiku tzv. "třídního" boje) a dopracovával na farmě v Branhillu na ostrově Jura svoje stěžejní dílo s letopočtem v názvu. A jistý dělostřelecký důstojník Rudé armády, dvakrát vyznamenaný za statečnost ve stejné době "kroutil" svých osm let v gulagu. Erenburg svůj v zásadě zbytečný a prázdný život prožil v naprostém klidu a sovětské formě blahobytu a to i přes svoje "přátelství" s řadou "pokrokových" západních umělců (např. Picasso). O jeho postojích snad nejlépe vypovídá věta z jeho reportáže o předválečném Československu, kterou v roce 1931 popsal jako zemi, kde „milují amerikanismus a knedlíky se zelím a vyvážejí do světa Čapkovy spisy a Baťovy výrobky. To druhé svět potřebuje, to první si mohou nechat, vždyť každá země má Čapků dost.“ Nutno dodat, že především ony totalitní země (bohužel nejen ony) mají dost svých Erenburgů, nakonec skvěle je popsal ve svém Mistrovi a Markétce další skutečný a velký spisovatel Michail Afanasjevič Bulgakov. Erenburg by byl člen "masolitu" jako vyšitý...... celý text

Devátá vlna 1953, Ilja Erenburg

Valentýna má naprostou pravdu. Tuhle knihu dneska nemá cenu číst. Já jsem ji už před mnoha lety odložil nedočtěnou a to ze stejných důvodů, jaké píšu u Bouře. K tomu, aby člověk pochopil "hloubku" tvorby tohoto řemeslně nesporně zdatného, ale morálně zcela pokleslého "spisovatele" je lepší si přečíst třeba jeho reportáže z USA. Erenburg pro mě svými názory a hlavně tvorbou reprezentuje to nejhorší, co v Rusku lze nalézt. Aroganci, nabubřelost, lži a přitom prázdnotu a absenci jak citu, tak rozumu. A přitom "tvořil" souběžně třeba s Bulgakovem a něco málo před Bykavem, Solženicynem nebo i Pasternakem. Toho ovšem neopomněl zkritizovat, co se do něj vešlo. Šolochov byl taky komunista, taky se podílel na té nejhorší sovětské propagandě, ale jeho Tichý Don nebo Příběh opravdového člověka jsou prostě kvalitní literární díla. Ale Erenburg je jenom prostě takový sovětský Pavel Kohout. Víc k tomu není potřeba dodat.... celý text

Dějiny Portugalska 2007, Jan Klíma

Pro seznámení se dějinami Portugalska zcela vhodně zvolený rozsah a přehlednost, Jan Klíma za každou cenu nezabředává do detailů, aby předváděl svoji „učenost“ a dokáže nás čtivou formou provést dějinami středně velkého evropského národa. Zejména pokud si potřebujeme dějiny tohoto národa dát do souvislostí s bezprostředním okolím i světovými dějinami jako celkem. Na rozdíl od jediného souseda – Španělska je Portugalsko kompaktní zemí jak územně tak především národnostně a kulturně. Přitom v počáteční fázi bylo Portugalsko jedním z oněch hašteřících se křesťanských státečků, které se snažily dobýt nazpět území na muslimských dobyvatelích, kteří v době největšího rozmachu dosáhli nejen jih Itálie, ale i za Pyreneje. Portugalsko se jako jednotný a stabilizovaný stát ovšem etablovalo dříve než sousední větší a mocnější, ale i (dodnes) rozháranější stát. I ono předmětem agrese ze strany Kastilců a dokonce bylo španělským královstvím několikrát na delší či kratší dobu ovládnuto. Zlatou dobou Portugalska bylo ono 15. století, kdy Portugalci jako první evropský národ (i díky své poloze na kontinentu) sebrali odvahu a síly a vyrazili podél Afriky kamsi na západ, aby se pokusili vyhnout zavedeným obchodním vazbám a trasám ve Středozemním moři. Pro mě byl tenhle pomalý postup portugalských mořeplavců jihozápadním směrem podle pobřeží Afriky jakýmsi předobrazem toho, co lidstvo možná čeká, až skutečně začne cestovat galaxií, aby našlo „novou“ zem pro lepší život. Námořníci vyráželi díky nespornému organizačnímu talentu zakladatele první námořní akademie na světě prince Jindřicha Mořeplavce (jedné z mála světových osobností, které u nás známe díky českému překladu jména i přízviska) vybaveni tím nejlepším a nejmodernějším, co jim tehdejší Evropa mohla poskytnout. Nejen námořníci, ale i velitelé výprav se dost často ze svých výprav nevraceli, příkladem může být Bartolomeu Dias i Vasco de Gama a později ve španělských službách první člověk, jímž vedená expedice obeplula celý svět - Fernão de Magalhães. Ani on více jak tři roky trvající cestu kolem světa nepřežil. Zlatá doba Portugalska ovšem přes vytvoření docela impozantního impéria začala brát za své ve chvíli, kdy se na moři začali prosazovat kromě Španělů Holanďané, Francouzi a především Britové. Je sice trochu úsměvné, ale pravdivé a logické, že portugalština je třetím nejrozšířenějším evropským jazykem na zeměkouli. Vyklízení pozic a úpadek Portugalska se časově shoduje se Španělskem, stejně jako období osvíceného absolutismu spojeného především se jménem ministra markýze Pombala. Obrovské zemětřesení v Lisabonu z 1. listopadu 1755 umožnilo Pombalovi strhnout na sebe veškerou politickou moc a provádět potřebné reformy. Napoleonské války nechaly Portugalsko zcela zdevastované, v Brazílii vznikla jediná monarchie v politicky emancipované Jižní Americe, ale Portugalsko chudlo a zaostávalo i přes vlastnictví kolonií v Africe a zbytečků v Asii. Právě události z konce XIX. století, kdy dlouholetý spojenec Portugalska Velká Británie zcela bezskrupulózně a brutálně část jeho území v Africe uchvátil a se zbytkem začal tajně při kšeftování s Němci zacházet jako se svým mě znovu a už poněkolikázé upozornila, že je zcela iluzorní si myslet, že nějaká velká země to s „vámi menšími“ myslí dobře. A že s vámi bude dodržovat dohody s vámi, i když se jí to nebude zrovna hodit. Právě snaha Británie v předvečer Velké války řešit svoje problémy s Německem na úkol Portugalska (ke kterým nakonec kvůli vypuknutí 1. světové války nedošlo) až příliš v jiné době a jiných kulisách připomíná počínání Británie v mnichovské krizi. I účast portugalských vojáků na bojištích západní fronty je smutným mementem, kdy menší země se na jednu stranu demokratizuje (pár let před válkou byla vyhlášena v Portugalsku republika) a hned je z průhledně ideologických důvodů zavlečena na straně „demokratické“ Dohody do války, která jí přinesla jen řadu mrtvých vojáků v bahně Flander a dluhů. Získaný kousek Německé východní Afriky nic dobrého taky nepřinesl. Do 2. světové války se Salazarův režim (který nebyl fašistický ani ryze totalitní) zavléct nenechal, držel se rozumně stranou. Po válce se na rozdíl od Španělska stalo Portugalsko členem NATO už v roce 1949. Karafiátová revoluce byla důsledkem lpění na koloniální říši. Chudé Portugalsko nebylo schopné prostě utáhnout vleklou koloniální válku a i po obnově demokracie v roce 1974 patří dneska k těm nepříliš bohatým zemím. A tak prvním paradoxem Portugalska z poslední doby (už po vydání Klímovy knihy) je, že největším Portugalcem všech dob lidé zvolili – Antonia Salazara…a druhým, že jejich bývalá kolonie Angola patří v subsaharské Africe k nejspořádanějším a nejrozvinutějším zemím i přes onu vražednou občanskou válku před a po osamostatnění.... celý text

Dějiny Španělska 1999, Antonio Ubieto Arteta

Ano, je to tlustá kniha a otázka španělského státu v dnešním rozsahu a národů, které tady žijí je hodně složitá. Je to spíš kniha o poučeného zájemce. Není to čtivě odvyprávěný příběh dějin jako třeba Dějiny Italie od Procacciho. Ano, Španělsko je složitá země. Není vlastně ani typicky evropská. Je to svět sám pro sebe. A nesourodá, i když se sjednotila už na konci XV. století. Je etnicky ještě mnohem komplikovanější, než většina středo a západoevropských států. Kdo jsou vlastně Španělé? Ukazuje se, že Španělé jako národ vlastně neexistují. Dalo by se říct, že na jedné straně jsou Kastilci, tvořící většinu a ovládající zemi od dob Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, pak určitá směs etnik majících blízko ke Kastilcům, ale vycházejících spíš z lokálních historických odlišností a na druhé straně dva jednoznačně jazykově, historicky, mentálně i kulturně vyprofilované menší národy Baskové a především Katalánci. Spory s Katalánskem a Katalánci, odmítajícími se stát Španěly se vlastně táhnou jako červená nit od konce středověku až do dneška. Vlastní dnešní Katalánsko má sice 7,5 milionu obyvatel, ale na druhou stranu, další katalánsky mluvící lidé žijí i v oblasti Valencie, na Baleárách a ono účelové rozdělení na autonomní oblasti i dnes až průhledně ukazuje, že jeho hlavní snahou je neumožnit Kataláncům v plné šíři získání větší míry autonomie jako základ pro to, o co se už od počátku novověku hlásí - o nezávislost. A navíc ještě část historického a jazykového Katalánska se nachází ve Francii s centrem v Perpignanu. A tak člověk pochopí, proč Španělsko neuznalo Kosovo a proč ony vyspělé západoevropské země ignorují fakt, že Katalánci nejen nezávislost chtějí, ale především podle oněch měřítek evropských hodnot na ni mají právo. To je jedná z věcí, která mně díky knize došla. Moc nechybělo a Portugalci mohli být dneska ve stejné situaci jako Katalánci. Milovníci středověkých dějin, zde hodně složitých a propletených si přijdou na své, romantiky ale budou nudit encyklopedické údaje, demografické, ekonomické i řada dalších. Překvapilo mě, jak málo se podíleli Arabové na etnickém základu Kastilců a ostatních, většinu muslimů tvořili (podobně jako třeba v Bosně) islamizovaní domácí. A snad nejpřínosnějším momentem v této knize je konečně objektivní popis občanské války. Bez lží a především tendenčně zaměřených manipulací. Nebyl to žádný klasický střet dobra (republikáni) a zla. Tady je jasně uvedeno, jak ono násilí vzalo počátek s vládou Lidové fronty, kdy anarchisté ruku v ruce se socialisty začali revoluci vražděním církevních osob, vypalováním církevních staveb a násilným zabíráním zemědělské půdy, doprovázené rovněž krveprolitím. Podobně jako levičáci v Chile o čtyřicet let později za Allendeho. Premiér Azaña byl oním prvním hybadlem zvěrstev občanské války, on začal s terorem proti politickým odpůrcům, se zatýkáním a zákazy jejich organizací. Ano, zločiny za války najdeme na obou stranách ve stejné míře, i počet obětí byl stejný. Jenže my víme, že nacionalisté zavraždili F.G. Lorcu, ale už nemáme vědět, že Ramira de Maetzu zavraždili pro změnu republikáni. Posledním podnětem k povstání vojáků bylo odvlečení a zastřelení mluvčího monarchisticko konzervativní opozice v parlamentu Sotela, které provedli republikánští milicionáři. A je zde uvedeno i to, že materiální pomoc SSSR (a v menší míře i pokrokového Mexika) byla stejně masivní jako ta od Hitlera a Mussoliniho a počty vojáků a specialistů z těchto zemí byly mnohem nižší než počty komunisty organizovaných interbrigadistů. A snad nejzajímavější je fakt, že legie Condor začala působit na straně nacionalistů až poté, co sem dorazily masové dodávky stíhaček, bombardérů a tanků ze SSSR. A také specialisté včetně příslušníků NKVD, kteří v závěru existence republiky řídili čištění bojující republiky od anarchistů a trockistů. Franko se později nejen z důvodů vyčerpanosti vyhnul těsnějšímu spojení s Hitlerem a Gibraltar nechal přes všechno Hitlerovo vábení nechal být. Věděl moc dobře, že by jedny pány vystřídali druzí, ale Španělsko by to nebylo. Pomíjené jsou i dějiny Francova poválečného Španělska a uspořádání jeho ultrakonzervativního režimu s vražděním odpůrců, ale také snahou zapojit do nejrůznějších prorežimních organizací co nejvíce obyvatel. A samozřejmě definitivně všechny pokastilštit a to hlavně Basky a Katalánce. Používání jejich jazyků bylo zakázáno a trestáno. No a tím se vlastně trochu proti běhu času dostávám k tomu, co mě zaujalo asi nejvíc a co promlouvá k dnešku s obrovskou naléhavostí. Na přelomu 19. a 20. století vypukla válka mezi USA a Španělskem. Údajně proto, že Američané pomohli Kubáncům a Filipíncům se zbavit španělské koloniální nadvlády. Na obou stranách byla válka prezentována jako spravedlivá, národní a svatá. Hodně se na jejím rozpoutání a hysterii podílel tisk, americký pod taktovkami pánů Pulitzera a Hearsta. A zde uvádím citát historika Pabona, když hodnotí tehdejší působení médií na obou stranách, že to "byl typický příklad tiskové mašinerie ve službách zásadně falešného hesla, neboť zdánlivě reprezentovala veřejné mínění, zatímco je na lživém základě vytvářela." Jako dneska.... celý text

Bojové techniky období napoleonských válek 1792–1815 2008, Robert B. Bruce

Nic moc. Řada hezkých ilustrací, do puntíku platí, co napsal Braunerová i Vavča. Nesourodý text, ve kterém chybí některé zásadní věci, z hlediska informační hodnoty o dost slabší, než třeba Tarabovy i Kovaříkovy práce. Například z Kovaříkovy dvojdílné knihy o závěru Sta dní (Ligny, Quatre Brass a Waterloo) se o organizaci, výzbroji a uspořádání armád dozvíme mnohem víc a přehledněji a nejvíc mi vadily některé soudy, například o "slabosti" rakouské armády, jejích kyrysníků nebo fakt, že je zde v duchu napoleonské legendy zcela pominuta válka na Pyrenejském poloostrově, která ve skutečnosti Napoleonovi zlomila vaz stejně jako neslavná expedice do Ruska 1812. Jak uvádí pan Kovařík, ve vrcholné fázi bojů zde Francouzi měli 370 tisíc vojáků a do Ruska Napoleon táhl zhruba s 440 tisíci (do těch 700 jsou započítávány i pomocné sbory a okupační jednotky). Vadí mi i fakt, že Bruce prakticky nikde nezmiňuje národností složení jak Napoleonových armád (do Ruska táhla v oné hlavní armádě snad i víc než polovina vojáků z francouzských "kolonií" - Italové, Němci z Porýní, Švýcaři - lehce zmínění a dokonce i Španělé a Portugalci, jichž většina bojovala na straně Wellingtonovy armády) a fakt, že u Waterloo byla francouzská armáda složená ze samých Francouzů, ale Wellington měl pod svým velením necelých 40% Britů, ale také Holanďany, Belgičany a Němce. Bruce zde ve vztahu k Pyrenejské frontě zastává podobně tendenční a nacionalistické hledisko jako Rusové, fakt, že první, kdo vtrhl do Francie byly britské a portugalské jednotky je zde zcela pominuto, stejně jako strategicky nesmírně důležité vítezství u Victorie. Nesmyslně je popsána bitva u Lipska - autor si "nevšiml" řady zásadních Nepoleonových kiksů a Waterloo rovněž nějak tak "úplně" nepochopil. Opět zde nepadne slovo kritiky ani na adresu Napoleona, ani na chybný a liknavý postup Wellingtona. Z Kovaříkových knih pochopíte v plné šíři to, co je tady nesystematicky lehce naznačeno, že v chvíli, kdy vojenské osobnosti na straně protinapoleonské koalice mohly zreformovat a posílit armády podle francouzského vzoru, vzala Napoleonova převaha, ale i jeho údajná vojenská genialita za své. Kniha obsahuje řadu překlepů a chyb ve jménech, je otázka, čí je to problém, zda autora, překladatele nebo korektora, nicméně tady to příliš bije do očí. K prohlížení celkem dobré, je škoda že celostránkové obrázky vojáků jsou většinou černobílé, ale budiž.... celý text

Osudy dobrého vojáka Švejka 1998, Jaroslav Hašek

Snad nic nevystihuje postoje a povahy lidí v Česku, než jejich vnímání, hodnocení a vysvětlování téhle nesporně nejznámější literární osoby, pocházející od nás. Podle určité skupiny takzvaných intelektuálů a příslušníků "elit", kteří si osobují právo všechno hodnotit a vysvětlovat druhým, je obchodník se psy z Prahy a potom pěšák jednadevadesátého pěšího pluku z Budějovic Josef Švejk přímo ztělesněním české zbabělosti, vypočítavosti, vlezlosti, a neschopnosti chápaní čehokoliv velkého a vznešeného. A samozřejmě naprosté absence respektu, úcty a podřízenosti nezpochybnitelným autoritám a "velkým" idejím. Jenže tak to prostě vůbec není. Švejk rozhodně není zbabělec. Jeho komunikace i aktivity vyžadují nezřídka kdy značnou odvahu. Ze svého počínání rozhodně žádný výrazný profit nemá. A o jeho intelektuálních schopnostech maskovaných onou předstíranou „blbostí“ svědčí, že se umí vždycky trefit naprosto přesně a adresáty svých aktivit vysoce převyšuje, protože je vždycky dostane tam, kde je chce a potřebuje mít. Švejk má řadu předchůdců, vrstevníků i následovníků. Asi není náhoda, že i v české literatuře má své souputníky, ale nikdo nedosahuje jeho úrovně. V zahraničí je oblíbený, je pozoruhodné, že hloupé řeči o české zbabělosti jsou domácího původu. Ve skutečnosti je Švejk zrcadlo. Nemilosrdné, hladké a nezkreslující. Jisté přísloví, jehož autorství si střídavě nárokuje ukrajinská slovesnost a samotný Gogol, nabádá, aby člověk nenadával zrcadlu, když má sám hubu křivou. A přesně tohle platí pro Švejka. Ti, kteří v něm vidí zbabělce, hlupáka a vyžírku mají tyhle vlastnosti podvědomě sami v sobě. Zejména onu zbabělost a vyčůranost. Švejk není odpůrcem autority jako takové, ale autority předstírané, dané ne vlastnostmi nositele, ale autority vynucené a dané jenom vnějšími znaky. S nadporučíkem Lukášem – podle mě kladnou a sympatickou osobou, vychází dobře a je ochoten pro něj i leccos udělat. Nejlépe to dokládá scéna, kdy ho Lukáš pošle s milostným psaníčkem k paní Kakonyiové. Když se to celé zvrtne, také vinou maďarobijce a sapéra Vodičky, nadporučíka Lukáše zaštítí a nepodrazí. A není to zdaleka jediný případ. Lukáš představuje určitou přirozenou autoritu, stejně jako třeba drogista Vaněk. I potrhlého, ale v jádru sympatického feldkuráta Katze je schopen hájit do roztrhání těla. Ve skutečnosti je ve Švejkovi jiná osoba, která je předobrazem oněch negativních vykladačů Švejka – rezervní lajtnant Dub, největší pitomec u kumpanie, všeználek – je přece středoškolský profesor, a navíc o všem už někdy mluvil s panem okresním hejtmanem. Na všechno má hned ten jediný správný názor. Přitom podvědomě chápe, jak ho Švejk vysoce převyšuje, ale nemá absolutně na to, aby ho někdy a nějak „dostal“. Nepřipomíná nám to leckoho z naší žhavé současnosti? A tak se Dub aspoň vybíjí na pod ním se nacházejících vojácích, kteří ho ale rovněž nerespektují a jehož autoritu představuje právě jen ta jedna hvězdička na límci. A samozřejmě nebohý Kunert. A pak ještě hipster (smál jsem se snad celý zbytek dne, když se mi vybavilo, že ho takhle označila jedna moje kamarádka, která byla nucená Švejka ze studijních důvodů přečíst) kadet Biegler. Tihle dva spolu představují dvojku, ve které i dneska můžeme vidět rádoby inteligenty a myslitele, znalce všehomíra a lidi nadřazující se oné šedé mase dole. No, a tím se dostávám k tomu jedinému, co mi na tomhle svým způsobem úžasném díle vadí. Tím je, jak se od chvíle, kdy marškumpačka míří do Haliče, začíná dosud perfektně sevřená struktura děje rozpadat. Jistě, kniha je nedopsaná, ale s tím se nedá nic dělat. „Vaňkovinu“ bych do ruky nevzal, o podobný počin, jako bylo dopsání Švejka, se pokusil jiný „lajtnant Dub“ – pokračovatel Jirotkova Saturnina Macek. A tak nezbývá, než být rád, že tohle dílo máme, ale spoň v takové podobě, jako je. Ono se totiž primárně nejedná o antimilitaristické a nebo dokonce protirakouské dílo, jak je také někdy vykládáno. Je to sžíravá satira, mající svou trvalou platnost i dneska. Poručík Goodbody je sice ještě prvoplánově zábavnější, Černí baroni rovněž, ale je to zábavnost klouzající po povrchu a více svázaná s čistě vojenským prostředím, a to ještě v určité konkrétní situaci. A tak na závěr děkuji Mi-380 za přesnou citaci onoho parku na Karláku na stromech s vojáky bez disciplíny...to je přesně to, o čem ta kniha je.... celý text

Zemřel hrdina 1970, Richard Aldington

Hodně dobrý válečný román. Sice ne tak vynikající, jako Na západní frontě klid (tomu se skoro vyrovnají až některá díla ze druhé světové války), ale pro mě paradoxně velmi otevřený popis anglické společnosti prvních dvou desetiletí dvacátého století. Řadu věcí jsem zpětně pochopil, když jsem si přečetl Dějiny anglického národa od historika Paula Johnsona, leccos mi hodně korespondovalo s Galsworthyho Forsyty. I Aldington se osobně války zúčastnil, utrpěl zranění a navíc podle posledních výzkumů trpěl po celý zbytek života postraumatickým syndromem. Patřil tedy zcela právem k oné "ztracené" generaci, v jeho případě to rozhodně nebyla póza a paradoxně, platí na něj slova ze závěru Remarqueova Na západní frontě klid. Když jsme knihu četl poprvé v mládí, vkrádala se mi do hlavy čím dál tím víc myšlenka, jak je nám Středoevropanům anglosaský svět, mentalita, myšlení, vnímaní světa kolem i zvyky cizí. A poměrně častá četba další anglické a částečně i americké literatury mně v tomhle dojmu utvrzovala a utvrzuje čím dál tím víc.... celý text

Smrt odpoledne 1981, Ernest Hemingway

Nepatřím k obdivovatelům Ernesta Hemingwaye, přesto jsem přečetl asi všechna jeho základní díla (Komu zvoní hrana, Sbohem armádo, Stařec a moře, Zelené pahorky africké), ale paradoxně, jedinou zajímavou pro mě zůstává tahle tak trochu literatura faktu o zábavě, která je ryze španělská a mně mentálně zcela cizí. Mám pocit, že Hemingway byl přímo posedlým tím, kde se zabíjelo, kde tekla krev a je jedno, jestli se jednalo o válku, lov nebo zrovna býčí zápasy. Strašně ho to zajímalo a dokázal to podat velmi podrobně a pro fandu corridy (ani nevím, jetsli se to ještě vůbec koná) a její historie to musí být pecka, pokud ovšem pan Ernst i tady poněkud nefabuloval. Hemingwaye strašně zajímal a vzrušoval člověk v mezní situaci (což je espada prakticky vždy ve vrcholné chvíli celého programu), ale sám nikdy nedokázal překročit onu mez, aby se do ní dostal a nějak tak podvědomě si vždy našel cestu, aby byl jakoby "při tom", ale aby nebyl skutečně ohrožen. Stačí se seznámit s jeho účastí ve první světové válce, počínáním ve válce španělské i té druhé, jeho lovy a nakonec i jeho pobytem na Kubě. V tomto směru byl typickým salónním spisovatelem, typickým Američanem. A takhle ho viděl třeba Robert Ruark v Medojedkách a takhle ho chápu i já, zejména když ho porovnám s Remarquem. Ten si válku "užil" naplno, ne zpoza fronty, vlastně i dost velkou část svého díla nejdříve prožil a pak o tom psal. Proto i ty jeho poněkud slabší knihy mají tak hlubokou autenticitu a pravdivost. Hemingway pozoroval z bezpečné dálky a a psal ne o tom, jaké to je, zúčastnit se, ale pouze o svých představách. Ono je snadné se opájet se corridou, oním rituálem boje a smrti, když sedím v lóži, ale ti, co v aréně na odpoledním sluncem rozpáleném písku riskují zranění a nebo dokonce život to prožívají asi zcela jinak...... celý text

Úvahy o prvej dekáde Tita Livia 2010, Niccolò Machiavelli

Sice mám přečteno v češtině - Úvahy o prvních deseti knihách Tita Livia, ale souhlasím s komentáři některých recenzentů k Vladaři, že tahle kniha je ještě zajímavější. Především je zaměřená spíš na republiku a ještě víc tady platí, že zde se perfektně hodnotí kolektivní systémy vládnutí a spíše bych řekl, řízení společnosti. Je zde spousta velmi pravdivých a aktuálně platných rozborů o organizaci společnosti, chování jednotlivých součástí společnosti - třeba vztah elit (a je jedno jestli těch dnešních, Machiavelli je už ve stejné době ztotožňuje s boháči, stejně jako je to dnes) a lidem, ale i rozhodčích, spojovacích a výkonných článků. Je zde spousta úvah třeba o počínání lidí i davu, jako například následující drobná perlička: "Skryti v davu jsou (lidé) nadmíru srdnatí, zejména pokud jde o slova, ale jakmile jim začne hrozit postih, nevěří jeden druhému a pokorně uposlechnou příkazů a zákonů". A nebo polemika s tvrzením, že "Je v povaze davu buď pokorně sloužit, nebo nadutě diktovat svou vůli." Ale Machiavelli to chápe úplně jinak a velmi moderně: "To, co připisují (někteří komentátoři nebo kronikáři) jako vlastnost davu, můžeme totiž stejně dobře pozorovat u jednotlivců. Nenajdeme však tuto vrtkavost a nadutost u egyptských ani spartských králů, ale ani u současných francouzských panovníků. Proč? Protože i oni byli a jsou vázáni zákony, které vymezují jejich moc a práva. A stejně je tomu i s lidem. V zemi zvyklé dodržovat zákony není dav ani podlézavým služebníkem, ani nadutým tyranem." Machiavelli je už velmi moderním autorem, který sice ještě nechápe nutnost dělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, ale v republikánských římských institucích ji untuitivně hledá a podvědomě chápe nutnost jejich vzájemné rovnováhy v oddělení pravomocí a agendy a především vzájemné kontroly. Tedy to, co "demokraciím" současnosti dodnes naprosto chybí. Vladař je dílo zajímavé, poučné a díky pověsti, kterou ho opřádají "intelektuálové" tak trochu skandální, i když samozřejmě nezaslouženě. Úvahy jsou věcné, podnětné a mají svoji možná i věčnou platnost. A tato kniha víc než Vladař ukazuje modernost myšlení jednoho z největších Florenťanů a nejen své doby.... celý text

1967: Rok, kdy jsem se narodil(a) 2017, Jarmila Frejtichová

Nechápu. Ta samá autorka napsala třeba podle mě skvělý rok 1959 a tohle je hnus, podobně odfláklá práce jako v případě roku 1960. Nejvýznamnější v tom roce skutečně nebyli popáčci, kterým je věnován nesmyslně velký prostor, legrační je, jak podrobně paní Frejtichová popisuje módu tehdejší doby, ale kupodivu pouze dámskou. Snad jedinou celkem užitečnou, i když nedotaženou informací představuje drobná exkurze do oblasti architektury - hotel Thermal se sice v roce 1967 začal stavět, ale je to odstrašující příklad "architektury", která je uváděna v zahraniční literatuře jako příklad naprosté přezíravosti a urbanistické neschopnosti ve vazbě na místo a prostředí. Nakonec, o obchodním domě Kotva se dá říct to samé...ale na knihu tohoto typu je to zoufale, ale opravdu zoufale málo a některé texty (zde zmiňované vzpomínky 10 osob, nebo zdlouhavý popis jakéhosi čínského znamení je až trapný). Nestojí za přečtení, stejně jako šedesátý ušité horkou jehlou...... celý text

Můj rok 1951 2021, Alena Breuerová

Tak v téhle edici je to loterie. Rok 1959 byl perfektní, rok 1960 čistý odpad. Ale tady paní Breuerová odvedla perfektní práci, na knize je vidět, jak se jí věnovala do hloubky a jak se jí podařilo vystihnout onen rok, včetně detailu, že ve skutečnosti asi zatčení Slánského vedlo přece jenom k postupnému a sotva viditelnému, ale přes vše, co následovalo, změkčování stalinismu, jehož byl tento masový vrah nejvýraznějším představitelem. Průměrný plat v té době v výši celých 1008 Kčs po porovnání s cenami ("výživná" je kapitola o předvánočních nákupech a cenách - lahev francouzského koňaku 2.200,- tehdejších Kčs a jejich porovnání s cenou kabátu vypovídá o všem) vyvolává otázku, z čeho vlastně ti lidé žili. Pravda je, že bylo 6 let po válce, ale přece jenom...politika je tady zcela jasně v druhém plánu, pozoruhodná je kultura. A té vládl mladý svazácký básník Pavel Kohout. Citace z jeho básnických "veleděl" jsou stejně tak fascinující, jako odporná. Inu, taková byla doba.... celý text

Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky 2010, Miloslav Švandrlík

Černí baroni od Švandrlíka jsou asi jeho nejlepším a nejuznávanějším dílkem, i když kupodivu, v dětství jsem miloval jeho Příhody žáků Kopyta a Mňouka, které mě oslovily i po mnoha letech. V té době jsem ani netušil, že napsal cosi, co se rozhodně tehdejšímu režimu nemohlo líbit. Přitom kultovní hlášky z Černých baronů poletovaly mezi lidmi se stejnou samozřejmostí, jako ptáci na nebi. Pak jsem musel v polovině 80. let narukovat jako absolvent k silničně stavebnímu praporu a tam nám oni terazkyové vykládali, že nejsme žádné černé baróni, ale řádná součást lidové armády a hrdí vojáci obránci socialistické vlasti, kteří mají svoje bojové zástavy i zbraně. Když vyšli Baroni po roce ´89 se zájmem jsem si je přečetl a společně s řadou přátel a známých jsme konstatovali, že ony příhody a charaktery, které Miroslav Švandrlík tak famózně popisuje a skládá do knihy jsou vlastně zcela realistickým obrazem lidově demokratické armády a je jedno, jestli v padesátých, šedesátých letech, nebo na sklonku vlády jedné strany, jak jsem to poznal na vlastní kůži i já. Jenže i přes dokonalou humoristickou stránku věci mě i s ohledem na osobní zkušenosti začaly zajímat i širší souvislosti a skutečnost, zejména, když se po roce 1989 ozvaly rozhořčené hlasy, že Švandrlík zesměšňuje utrpení obětí komunistického režimu. Ozvali se "černí baroni", kteří se začali domáhat náhrad za utrpěná příkoří. Jednoho takového člověka, navíc navrátivšího se emigranta, znám osobně a velmi dobře. I on se "rozhořčoval" a "dožadoval", až mu bylo sděleno, že u žádných Pomocných technických praporů nesloužil, protože na vojnu nastoupil na normální dva roky k silničně stavebnímu vojsku v roce 1958. Jak to tedy bylo? Pro pobavení a potěšení z Černých baronů sice moje následující řádky nemají sice příliš velký význam, ale možná je i někdo další, koho věci zajímají i z jiných stran. Takže, na zámku Zelená Hora u Nepomuku nesídlila žádná jednotka Pomocných technických praporů (PTP), ale Technický prapor (TP), shodou okolností jednotka, která byla v rámci stavebního vojska výběrová a měla sloužit k realizaci těch staveb, které armáda nechtěla svěřit civilnímu sektoru z důvodu utajení. Vlastní jednotky PTP vzaly svůj počátek v roce 1949, (báňské dokonce po skončení války za tzv. demokratického režimu) a PTP i rukováním k nim na oněch až šest let skončilo v září 1954. Vlastní Pomocné technické prapory, kam byli v rozporu s platným právním řádem i tehdejšího režimu odváděni politicky nespolehliví branci, klasifikovaní jako E a dokonce i nevojáci tedy trvaly šest let. Pak byly rozpuštěny, včetně těch lidí, kteří v nich strávili čas od samého počátku jejich existence. A dál už to bylo normální vojsko, se vším, co s tím souvisí. Sám Švandrlík, kterého si všichni představují jako onoho Kefalína u PTP strávil pár měsíců před zrušením a nebyl tam jako politicky nespolehlivý, ale jako normální služby neschopný. Lidé, kteří u těchto jednotek sloužili do onoho čtyřiapadesátého byli skutečně oběťmi režimu, jejich strádání ale není možné dát na úroveň muklů z uranových dolů, nebo lidí přímo zavřených v nesčetných věznicích. Jednalo se tedy o jistou formu soft gulagů na tehdejší československý způsob. Zásadní rozdíl mezi Švandrlíkovými Černými barony a třeba Haškovým Švejkem je tedy vlastně hlavně ve vylíčení onoho historického backgroundu, ten je u Haška až cynicky reálný a realistický, u Švandrlíka jen tak klouže po povrchu. Přesto mu to na zábavnosti neubírá, a co nedokázal Švandrlík knihou, dotáhl svým filmem Zdenek Sirový. Tady přes zachování většiny humorných situací a nesmrtelných hlášek teprve pochopíme bez drastických scén, že snad s výjimkou onoho generála byli všichni ti antihrdinové ve své podstatě chudáci, hodní politování, i když z rozdílných důvodů.... celý text

Ikona 2005, Frederick Forsyth

Tak doposloucháno na víckrát a na to, jak mám Fosythovy knihy rád, dost rozpaky. Dobré komenty 304, jprst, ale především Peleus. Pro nás milovníky žánru je samotný Forsyth tak trochu ikona, ale tady se mistr tesař trochu utnul. Nakonec jsou spisovatelé, kteří píší samé mizerné knihy a jsou znovu a znovu vydáváni, tak proč by nemohl napsat horší (ale ne špatnou nebo zbytečnou – vysvětlím později) knihu i Forsyth? Vše, co Peleus kritizuje a nad čím se pozastavuje je nesporně oprávněné. A našla by se spousta dalšího. Ten, kdo vidí v Komarovovi Putina by si měl přečíst Galeottiho Musíme si pohovořit o Putinovi. Ona ta protiruská propaganda (jakkoliv Rusko nepatří mezi moje oblíbené země a to včetně literatury - s výjimkou Bulgakova a možná tak Solženicyna) začíná být stejně trapná, jako komunistické strašení německými revanšisty a Suděťáky ještě v onom "památném" roce 1989. Ten problém je jiný a jinde, Putin je takový, jakým mu hlavně západní Evropa umožnila být. Hlavní dějová linka (natahované a ke všemu s nelogickým prolínáním časových rovin) trvá příliš dlouho, než pochopíme, proč se v románu vlastně zpočátku vůbec vyskytuje Monk a hlavně, proč se zde řeší kauza Aldricha Amese. Kauza pravdivá, která by si sama o sobě zasloužila literární zpracování. Její konec je v Ikoně najednou uťatý, teprve z jiných pramenů se dozvíme, že ho dostaly dvě vytrvalé agentky Vertefuilleová a Grimesová. Už od pohledu odpuzující Ames bude dokonce života dřepět pod číslem 40087-083 v přísně střežené allenwoodské věznici v Pennsylvánii. Stejně je i pravdivé, jak Britové dokázali vyvézt prakticky před očima KGB plk. Gordijevského. Právě kauza Ames patří v knize k tomu nejzajímavějšímu. Ukazuje totiž – a to člověka docela děsí, jak organizace CIA funguje a že se jedná už spíš o byrokratického molocha, kde pracují ne zrovna nejschopnější jedinci. Jistě i třeba Mosad měl svoje ne zrovna světlé chvíle, ale na CIA na západě neměl a nemá nikdo. A není to dáno jen velikostí organizace. I Britové měli svoji Cambridgskou pětku, jenže Philby (vystupující v Čtvrtém protokolu) byl pomýlený idealista, věřící, že koná dobro, když pomáhá Sovětskému Svazu (nakonec anglosaské univerzity od Británie a až po západní pobřeží Tichého oceánu jsou už desítky let plné podobných aktivistických idealistů, které ovšem jistý Lenin nazval užitečnými idioty), ale dlouhá léta neodhalit člověka, který má roční plat před zdaněním 70 tis. dolarů a koupí si barák za půl milionu, jaguára k tomu, a navíc nasává jako houba, to už svědčí o lecčems. A pak není udivující, že se v podobném byrokratickém molochu ztratí třeba i hlášení o arabských mladících, kteří se učí pilotovat boeing, ale nezajímá je nácvik přistání...Dalším momentem v románu je přeceňování a zároveň podceňování Ruska a najednou povrchní chápaní této nejednoduché i dost nesympatické země. Poznámky typu, že Gagarin se zabil v opilosti a na nevyzkoušeném prototypu letadla to dokazují. Leccos je na smrti tohoto kosmonauta nejasného, ale při letu na MiGu15 UTI (mimochodem vyrobeném v našem Aeru) rozhodně nebyl opilý a cvičné letadlo nebylo žádný "nevyzkoušený" prototyp - jednalo se o stroj už z doby Korejské války. To jen tak na okraj. Takhle přezíravý postoj v předchozích Forsythových románech nebyl. Podobně se po válce vyjadřovali o nacistech nejrůznější sovětští ideologové a pisálci, aniž by se ptali, jak je možné, že je ti neschopní zbabělci zahnali až pod Moskvu a na Kavkaz. No a tím se dostávám k další zajímavé spekulaci s onou vnucenou ikonou - tedy carem místo zrůdného Komarova. Představa, jak konstituční monarchie eliminuje nástup diktatury a nelidských systémů je naprosto zcestná. Obzvlášť u spisovatele ze země, kde jednoho krále popravili a dva (druhého ve XX. století) bez skrupulí vyhnali. A když si člověk vezme moderní dějiny, Hirohito nezabránil Japonsku vést brutální válku a páchat zvěrstva v Asii, ačkoliv s nimi nesouhlasil a v Evropě třeba Alexandr I v Jugoslávii a Carol II v Rumunsku uskutečnili převrat sami, aby se diktátory stali. A abychom nezůstávali jenom na tom vždy zaostalém a primitivním východě, připomeňme si ještě třeba belgického panovníka Leopolda III., který samovolně v rozporu s přáním belgické vlády kapituloval před Hitlerem, nebo švédský král Gustav V, netající se svým obdivem k "panu" Hitlerovi. I když zde jednal a vystupoval v souladu s vůlí a zájmy svého skvělého národa, jeho "neutrální" Švédové si mastili kapsy nejen na vývozu železné rudy z Kiruny. Bez ní by se nacistická válečná mašinerie zhroutila možná ještě dřív, než při ztrátě rumunských naftových polí. Připadá mi, že se Forsyth chtěl "rozloučit" ve velkém stylu a nějak se to moc nepovedlo, i když námětů k přemýšlení a ke zjišťování faktů a jejich souvislostí je tady hromada. Vlastně víc, než v jeho jiných knihách. V oné představě "cara" vidím jistou formu oné nadřazenosti a představy dokonalosti vlastního světa, který začíná být zejména v posledních letech stejně iluzorní jako protivný. A tak po kovbojsky "správném" konci knihy je asi nejlepší, že po Ikoně přece jenom mistr pokračoval v psaní a dle recenzí jsou romány po Ikoně lepší. Inu, nikdo z nás by si neměl plánovitě určovat konec. I Beethoven měl rozepsanou X. symphonii...P.S. No a pak je tady pár odstavců, které jsou velmi naléhavé k dnešku a ty jsem si dovolil odcitovat přímo u autora v sekci Citáty, i kdbyby v celé knize nebylo nic jiného, než toto, stojí za přečetení. Tedy aspoň těch pár odstavců.... celý text

Maďarská armáda 2007, Dénes Bernád

Tak podle všeho je minimálně rovnocenným autorem této knihy na obálce první jmenovaný - z knihy o slovenské armádě za druhé světové války Charles K. Kliment. Jedná se o stejně koncipované dílo, jako v případě slovenské armády, pouze je kniha mnohem obsáhlejší a relativně nesourodá. Faktografická stránka věci je stejně vynikající jako v případě Slovenska, i kdyby maďarská armáda v onom období 1919-1945 používala jedinou zbraň v jediném exempláři (totéž platí i pro ostatní - vozidla, letadla a veškeré vybavení), pan Kliment jí zmíní se všemi dostupnými údaji a dokumentací. Dobře jsou popsány i akce maďarské armády za 2. sv. války. Trochu mně vadilo až často používané slovo Honveseg i honvéd. Stejně tak jako některé další termíny v maďarštině. Výraz Felvidék (Horní Uhry) používá pan Kliment pro území obsazené Maďarskem po mnichovské "smlouvě". Ale Horní Uhry byly pouze rámcově zeměpisně vymezenou částí starých Uher a zasahovaly až k polské hranici. Uhersko (na rozdíl od českých zemí, ale i Sedmihradska - Ardealu) nemělo nikde uvnitř žádnou, byť jen historickou hranici. A v důsledku tzv. 1. vídeňské arbitráže obsadili Maďaři pouze etnickou část Felvidéku, ne Horní Uhry celé, ty se změnily v Slovenský štát. Podobně, pouze na etnickém principu bylo rozparcelováno Sedmihradsko. Ale už obsazení Podkarpatské Rusi a později i Vojvodiny a části slovinského Poamuří bylo zabrání území, kde etničtí Maďaři nebyli většinovým obyvatelstvem. Nakonec stejně, jako jim nebyli v původním maďarském království před 1. světovou válkou. A stejně jako etničtí Němci ve vlastním Rakousku. A tak zde po anexi Bosny řešili politici z obou stran řeky Litavy problém, kdo si onen územní přírůstek vezme. Pro obě strany konfederace to znamenalo, že se ještě zvýší počet etnicky nechtěného slovanského obyvatelstva. V těchto širších historických souvislostech je třeba chápat i úzce pojatou tematiku maďarské armády za 2. světové války. Ambivalentní vztah k Hitlerovi ze strany Horthyho, stejně jako otázka země, jak se postavit k blížící se "bouři". Na jedné straně se Maďarsko, poražené v 1. sv. válce mohlo stát jenom objektem událostí s nevyhnutelným koncem v modifikaci čehosi mezi Dánským královstvím a Protektorátem, ale bez viny na dalších událostech a po skončení války bez sebemenšího škraloupu a nebo vsadit na německou kartu s nadějí, že alespoň část ztrát z období po první světové válce vykompenzuje a bude hrát důležitou úlohu v Hitlerově "nové" Evropě. Jenže jak to Němci s Maďary mysleli, poznali nebozí polohladoví a mrznoucí "honvédi" u Stalingradu a jinde na východní frontě. Maďarsko zvolilo špatně, to se ale ukázalo až během války. Nezískalo nic a zaplatilo devastací, jakou si my (nebo i ti zmínění Dánové) těžko dovedeme představit. A tak při vědomí nezměrného utrpení obyčejných lidí, obrovských ztrát a pustošení země, naivního kličkování Horthyho a krátkého období brutality skutečných maďarských nacistů (či fašistů, těžko říct) - Šípových křížů si připomeňme jedno jméno - Pál Teleki. Zmínka v knize je jenom rámcová a nevystihuje to, co by mělo být řečeno. Předseda maďarské vlády hrabě Pál Teleki ve své funkci podepsal smlouvu o neútočení mezi královskou Jugoslávií a neexistenci jakýchkoliv vzájemných územních nároků. Pár týdnů nato Hitler dotlačil Horthyho, aby se k útoku na Jugoslávii připojil. Pál Teleki, člověk pro kterého bylo dané slovo svaté a při vědomí, že ani ze svého vysokého postu nedokáže zabránit podlosti a zlu raději spáchal sebevraždu, než aby jednal v rozporu se svojí ctí a svědomím. Možná to zní strašně pateticky, ale prostě, je to tak. Jak se ten člověk lišil od tehdejších, ale i dnešních politiků! A i tohle by možná měl vědět každý, kdo knihu čte a i když se zajímá jen o pušky, tanky, sestavu jednotek nebo tvar vojenských čepic maďarské armády tehdejší doby. P.S. Onen obdiv k P. Telekimu vyjadřuji s plnou znalostí a vědomím toho, že ve dvacátých letech se Pál Teleki podílel na legislativě, která měla zmenšit prostřednictvím kvót počet občanů židovského původu ve vybraných profesích. Ti tvořili 6% populace, ale v profesích jako lékaři, advokáti a nebo učitelé všech stupňů tvořili nadpoloviční většinu. Ano, bylo to rozhodně nehumánní a omezovalo to lidská práva v té nejryzejší podobě. Ale bylo a je to úplně stejné, jako když podobné kvóty zavádí do praxe dnešní "liberálně" demokratické režimy na obou stranách Atlantiku, a je jedno, jestli se jedná o americké černochy nebo ženy. A je úplně jedno, nazývá-li se to zrovnoprávňováním, stejnými šancemi nebo dokonce "pozitivní" diskriminací.... celý text

Slovenská armáda 1939 - 1945 2003, Břetislav Nakládal

Je skvělé, že se nějaký Američan věnuje problematice armád ze střední Evropy...aha, on to není ani tak Američan, i když se jmenuje Charles, asi se kdysi, než odešel do v roce 1969 do USA jmenoval zcela obyčejně Karlík. Inu, lidé jsou různí. Ale k vlastní knize, jedná se o celkem faktograficky slušně a maximálně podrobně zpracovaný přehled včetně bohatého grafického i fotografického "doprovodného" materiálu. Tahle kniha skutečně neřeší nic jiného, než krátkou historii, vývoj organizace a výzbroje a nakonec i nasazení slovenské armády jak na východní frontě, tak v SNP. O podrobnosti svědčí, že je zde i obrázek spodků a nátělníku, který vojáci nosili. A o tom, co si její příslušníci mysleli a jaký byl vývoj jejich názoru na službu v armádě je tedy jedna jediná, ale velmi výmluvná zmínka, totiž citace z "informace" jakéhosi důstojníka GŠ (vlastně práskače), který svému německému řídícímu orgánu píše, že slovenská armáda je protitisovská, protiluďácká a naopak pro prvorepubliková. A že představuje nejnebezpečnějšího vnitřního nepřítele luďáckého režimu a onen "informátor" jí dokonce navrhuje rozpustit. A tahle malá a nenápadná poznámka vypovídá asi víc, než možná celé svazky nejrůznějších blábolů všeho možného původu a politicko-ideologického zaměření.... celý text

Balkánské komunismy 2017, Ladislav Cabada

Dost komické je vysvětlení, proč do oné „komparativní analýzy“ nebylo zařazeno Bulharsko ukazuje, že omluvit se dá v rámci podobného „vědeckého zkoumání“ cokoliv. Nicméně už bombastický název knihy naznačuje (pro pana Cabadu indikuje) něco jiného. A tak nám pan Cabada až do strany 25 vysvětluje, co bude zkoumat a proč. Přitom hned následně rozebírá jazykem, který se snaží tvářit strašlivě učeně a vědecky (hází zde co nejvíce výrazy typu komparativní analýza, komparace případů, tranzice od komunismu až k čemusi, co mně dostalo snad nejvíc – habity), protože slova jako porovnání, přechodu od komunismu nebo zvyků a zvyklostí zní příliš „sprostě“ a obyčejně a nehodí se k vznešené vědecké práci i její prezentaci veřejnosti všeobecně známé věci. Cabada tvrdí, že tyto komunistické režimy musíme zkoumat, abychom včas „indikovali“, tedy rozpoznali nebezpečí jejich možného nástupu. To se mu ale jaksi nedaří, protože dneska nám sice nehrozí „komunistická“ totalita, ale (podle znaků a definici, uvedených v rámci 2. kapitoly) jsme svědky naopak plíživých nástupů jiných forem totality, sice poněkud decentralizovaných jak ideově, tak v nástrojích a postupech a přicházejících z opačné zeměpisné strany, než tomu bylo v případě onoho komunismu, ale prostě je to už více než jasné. Pokud by dokázal posoudit ony dřívější režimy (nakonec v oné druhé kapitole je dost jednoznačně ukázáno, že totalita není zdaleka jenom „komunistická“) a metody a způsoby vztáhnout na současnost, byla by to práce celkem záslužná (nakonec někteří publicisté – jej jich sice jenom hrstka - to stále ještě dokážou), ale to by pak z kompilátu všeho možného nesměly na míle daleko smrdět dvě věci – přilepšit si z onoho grantu a na druhou stranu patřičně Ideologicky a politicky korektně postavit na pomyslný piedestal jediný správný politický směr – liberální demokracii. Naprosto stejně, jako tomu bylo s lidovou demokracií a vědeckým komunismem v obou balkánských zemích – Rumunsku a Albánii a nakonec v Sovětském Svazu i u nás. A vědecky podložená ideologie, jednotná propaganda, likvidace stávajících pořádků, nový člověk, jediný správný směr, politická korektnost či uhlíková neutralita - v principu se jedná o jedno a to samé. A autor se samozřejmě nechce a tím pádem nesmí dostat do situace, kdy by v rámci svobodné pluralitní a otevřené liberálně demokratické společnosti nemohl promluvit na některé univerzitě (skvěle dnešní poměry popisuje M. Crichton v Říši strachu, ale už i Josef Škvorecký v Miráklu), nikdo by mu jeho názory neotiskl v jakémkoliv periodiku nebo by byl z důvodu hejtfrí zablokován na sociální síti a že by byl připuštěn do diskuze třeba v oné nezávislé České televizi je jenom fikce. A to je ještě Česká republika na rozdíl od Spolkové republiky v tomto směru celkem svobodnou zemí. A proto nebyla četba knihy pana Cabady marnou a zbytečnou, i když to bylo tak trochu kouzlo nechtěného. O „komunistických“ režimech na Balkáně se ovšem dozví člověk mnohem víc a komplexněji třeba v knihách z nakladatelství LN – Dějin národů a států i třeba ve skvělém Balkánu od Mischy Glennyho. Nakonec se jmény Treptow, Tejchman a řadou dalších se člověk potkal už celkem dávno, pokud ho daná problematika a speciálně v tomto regionu zaujala. A fakt, že Cabada nepochopil význam, ale především obsah knihy Milovana Djilase Nová třída, který komunistické režimy charakterizoval o několik úrovní výše ani nemluvím. Nepochopil, neznal anebo nechtěl?... celý text

Druhá světová válka. VI. díl, Triumf a tragédie 1995, Winston S. Churchill

Churchill patřil vždycky k mým oblíbencům, ale nepatřím k fanatikům, tudíž mě občas něco u něj zarazí. Jeho tvrdohlavost a přesvědčení, že o všem ví líp než ostatní měla svoje kladné i záporné stránky. Jeho představa o uspořádání světa i prosazování některých plánů bylo sice politicky někdy správné, prozíravé a dokonce i skoro vizionářské, ale bohužel neuskutečnitelné. Tedy zejména "technicky", samozřejmě myšleno z vojenského hlediska. Představa, že by měli Spojenci vytáhnout přes Itálii na Mnichov je teoreticky správná, ale do srdce Třetí říše vedla skutečně nejkratší cesta ne přes Alpy, ale přes Rýn. Kdyby jeho milý Montgomery v rámci Arnhemské operace (naprostá šílenost - skvěle to je podáno v filmu Příliš vzdálený most) nevyplýtval síly a ještě víc nevyvolal odpor vůči britským generálům a především stále se prohlubující nedůvěru u Američanům, mohli dorazit západní spojenci do Berlína dávno před Sověty. Ve světle jeho umanosti a neoprávněné kritiky operace Anvil jsem si vzpomněl na Gallipoli v první světové válce. Winston byl (což málo lidí vůbec ví) absolvent vojenské akademie v Sandhurstu. Bohužel to ho dost limitovalo, protože přes zájem o vynálezy a moderní techniku zůstal při strategickém uvažování skutečně na úrovni svého vojenského vzdělání. A ještě více limitující faktor jeho počínání byla slábnoucí Británie, jejíž impérium bylo sice z hlediska plochy a počtu "hlav" imponující, ale z hlediska skutečného hospodářského a vojenského využití daleko za Američany, Rusy, ale i možná v době největšího rozmachu i Japonci. A tak mně bylo sira Winstona až líto, když v knize až zoufale dokazuje, kolik že tvořily jednotky impéria procent sil protihitlerovské koalice. Bohužel, ještě jedna věc ve válečném úsilí Británie hrála svoji roli a to si Churchill nebyl schopen připustit. Už od doby napoleonských válek (tam to ale vše vyvážil svými schopnostmi poslední skutečně velký britský vojevůdce vévoda z Wellingtonu) neměla Británie jediného aspoň schopnějšího vojevůdce. Spíš se jednalo o figurky a druhá světová válka nebyla výjimkou. A totéž platí i pro Královské námořnictvo. Zkostnatělý britský systém, založený na rigidním způsobu výběru politiků, diplomatů, ale i důstojníků a námořníků ze úzkého okruhu aristokracie, vystudované na "elitních" soukromých školách si prostě musel vybrat daň. A ve vazbě na můj momentální zájem - Jugoslávie, Tito a Djilas jsem věnoval pozornost i tomu, jak se Churchill choval a orientoval v problematice Balkánu. Určitá povrchnost a přitom přesvědčení, že Británie je něco mnohem "víc" a rozumí všemu mnohem líp než ty balkánské zemičky bohužel z řady jeho kroků a poctivě popsaných představ a názorů čiší víc než dost. A snad nejnepochopitelnější je pro mě, jak se už v předchozím díle donkichotsky snažil přimět ke spojenectví a vstupu do války neutrální Turecko. Proboha, to si ani nechtěl připustit, že by to Turecko válečným vystoupením absolutně nic nezískalo, kromě hospodářských ztrát a hlavně lidských životů. Ptal jsem se znovu a znovu. Proboha proč? Že se to Britům hodilo? Ale to přece není důvod. Oni taky kvůli nám v roce 1938 do války nechtěli jít. A proč by kvůli nim měli jít do války Turci? I v tomhle jsou ty jeho paměti hodně poučné. A jsou naivní lidé, kteří si myslí, že lísáním se k nějaké mocnosti mohou menší země získat svobodu, nezávislost a nebo prosperitu. Jenom hrstka politiků tohle pochopila. A zrovna nástupce Atatürka Inönü k těm nemnoha patřil a zachoval se podle toho. A stejně tak Mannerheim nebo Tito.... celý text

Druhá světová válka. I. díl, Blížící se bouře 1992, Winston S. Churchill

Snad nejzajímavější a svým způsobem nejobjevnější část celé šestidílné série. Fascinující je charakteristika Hitlera, která v obecné rovině je vlastně charakteristikou každého psychopata podobného typu. A nejen těch "záporných", ale dost často i těch kladných, i když nezřídka kdy jenom zdánlivě a nebo ne jednou provždy. Bohužel vládnoucí vrstvy v oněch tak vzývaných demokratických zemích byly vlastně vždycky stejné - druhá světová válka nebyla nejzbytečnějších, ze všech válek, tou byla už válka první a s tou vinou za ní bych zdaleka jenom Německo neviděl. Jinak je na této části cyklu pozoruhodné, jak odlišně Churchill k událostem přistupoval, pokud nebyl u moci a jak se jeho náhled a postoje změnil, jakmile se stal ministerským předsedou.... celý text