jadran přečtené 332

Mé životní začátky 1996, Winston S. Churchill

Své životní začátky Winston popisuje pouze vyjímečně odlišně, než je tomu u jeho životopisců, ale zato mnohem barvitěji. Je otázka, jestli jeho militantní sklony "stvořil" onen nucený (protože třeba na Oxford nebo Cambridge neměl, problémy mu dělala už střední škola) pobyt na vojenské akademii, nebo byl takový odjakživa. Rozhodně byl ale v jádru akční hrdina a dobrodruh, nicméně tahle etapa jeho života a to, jak ji popisuje, je perfektní ukázkou, jak to chodilo ve Velké Británii v kruzích odkud pocházel. Za každou cenu se zúčastňoval koloniálních střetnutí, ale pozoruhodný je i fakt, že už tehdy o nich začal nelichotivě a kriticky psát. To se týkalo především zkostnatělého vedení britské armády, což ho provázelo později celý život. A ještě později zřejmě i zjistil, že z oné pozice husarského poručíka to byla legrace oproti tomu, když musel "šéfovat" bandu neschopných, i když velmi sebevědomých britských generálů a admirálů ve své nejskvělejší hodině. Jeho paměti z tohoto období kromě zajímavého popisu války v jižní Africe (o jeho úniku ze zajetí ani nemluvě) ukazují i oproti Evropě zcela odlišné vztahy v rodině i způsob vzdělávání. Jsou vlastně ze stejné doby, jako Forsytové od Galsworthyho. I když hrdinové tohoto prozaického díla patří k jiné (lehce nižší - tedy vyšší střední) společenské vrstvě, přesto dohromady ukazují britskou realitu své doby. U Churchilla je ten obraz stejně barvitý jako v románu, i když se jedná "jenom" o paměti. Nakonec, kdyby každý člověk dokázal zpracovat svůj život jako román, byla by světová literatura o řády bohatější o spoustu pozoruhodných děl. Sir Winston to ale řadou svých knih dokázal i s minimální mírou fabulací a nepřesností taky. Byl zářivou a fascinující osobností i přes všechny ty chyby a chybky, co měl. Nakonec, nikdo není dokonalý a o těch, kteří se doslova vyžívají poukazováním na chyby těch druhých to platí mnohonásobně. Ale i v kritice svých nepřátel nebo oponentů byl Churchill skutečný gentleman. Už od mládí, jak můžeme vidět i v této knize.... celý text

Poslední Mohykán 1949, James Fenimore Cooper

Každopádně skvělé dílo a vezměme si, kdy to Cooper napsal. Není to mayovka, tohle je trochu "jiná" kniha. Neadoruje Indiány za každou cenu, ukazuje, že na "problémy" mezi sebou zas tak ty bělochy nepotřebovali a navíc je tady ten historický beckground, který je zcela reálný (mám na mysli události kolem dobytí pevnosti William Henry - stačí si přečíst literaturu faktu, tedy Opatrného Války Mohykánů). Plukovník Munro (Monro) je historicky doložená osobnost, stejně jako celá ta kauza obléhání pevnosti, kolem které se děj románu točí. Problém onoho masakru britských vojáků přes garance, které jim dali francouzští důstojníci sice podává Cooper v intencích své doby (negativní hodnocení Francouzů v USA obecně), ale skutečností zůstává, že situace, kdy Francouzi nedokázali přimět své indiánské spojence, aby respektovali jimi dohodnutou kapitulaci Britů (na které se Indiáni nijak nepodíleli) je ukázkou nedostatku pochopení mentality Indiánů i paternalistického až přezíravého vztahu k nim víc, než nějaké zákeřnosti vůči Britům. Nakonec, že byla většina britských vojenských velitelů namyšlení, arogantní hlupáci se ukázalo už v této válce, stejně jako v té, která nedlouho potom následovala - válce o nezávislost. Příběh a jeho jednotlivé periepetie je hodně silný, pro mládež to primárně až zas tak není a s tou romantikou bych byl taky poněkud opatrný. Spíš je to mnohem reálnější, než o cca osmdesát let později psané mayovky. A vůbec - nemá cenu to srovnávat. Souhlasím se všemi, že film z roku 1992 se hodně povedl a je paradoxně lepší, než všechna předchozí zpracování pro filmové plátno. Ocenil jsem autory filmu, že nechali přežít (na rozdíl od románu) Madelein Stoweovou, i když tragický závěr zde zůstal v intencích knihy zachován. Vlastně je to něco podobného jako v Annaudově filmové verzi Jméno růže, tam taky vlastně hlavní hrdinka na rozdíl od knihy přežije. Kniha a film z roku 1992 pozoruhodně "souzní", rozdíly jsou dané možnostmi a potřebami žánru, i když nic si není tak blízké jako literatura a film a nic se tak neprolíná. Knihu jsem četl v agličtině, v plné verzi, ale převedenou do současného jazyka a na rozdíl od některých dalších anglicky psaných knih, které jsem jako čerstvý absolvent BC začal číst (Ivanhoe, Moby-dick) mně jazykově připadala snazší a srozumitelnější. A to jsem na rozdíl od oněch jmenovaných znal děj mnohem méně a jenom rámcově. No a nakonec, i když nejsme na ČSFD, mnoho lidí tady připomíná hudbu k filmu a tak si sem dovolím uvést její autory - Trevor Jones a především Randy Edelman.... celý text

Osud trůnu habsburského 1986, Jan Galandauer

Ta kniha rozhodně není špatná, ať vyšla, kdy vyšla. Ale kromě pomatenců, blábolících o starém dobrém Rakousku, úžasném Františku Josefovi a vlastizrádci Masarykovi i z téhle knihy jednoznačně vyplývá fakt, že Rakousko se prostě v poslední třetině 19. století přežilo a v období doslova třeštícího nacionalismu nemělo na začátku dvacátého století šanci přežít. Přesto si někteří Habsburkové jak ze století 18. tak i později zaslouží nejen pozornost, ale alespoň i trochu úcty. Pro širší kontext zejména onoho posledního století vlády tohoto rodu je dobré si přečíst Dějiny Rakouska a - Mein Kampf. Nikdo Habsburky nesnášel víc než jistý Adolf Schickelgruber, který kromě Židů nenáviděl i Čechy a ony Habsburky na čele s Františkem Josefem nazýval českými lokaji. Snad nepozoruhodnější "pozdní" Habsburk je pro mě arcivévoda Ferdinand, který podle knihy velice dobře chápal tragickou nebezpečnost nacionalismu a chtěl mu čelit přerozdělením Předlitavska na menší správní jednotky, kde je inspirace Švýcarskem (a kupodivu i Spojenými Státy) docela zřejmá. V knize je i správně popsáno, že nebyl žádný válečný štváč a už vůbec ne hlava "válečné" strany ve Vídni. Jeho smrt v Sarajevu (obyčejný teroristický čin na základě dobově tradovaných a šířených nesmyslů) se stala záminkou k válce, kterou on, ale ani František Josef nechtěli. Že byla později vytvořená legenda a všechny ty historické manipulace, je už dneska jedno. František Josef nebyl za celý svůj život přes svoji osobní integritu, pracovitost a čestnost schopen překročit svůj stín a je otázka, zdy by Ferdinand v případě nástupu na trůn dokázal cokoliv změnit. Ale to je samé kdyby. Na druhou stranu, poslední císař Karel už nemohl dokázat vůbec nic a asi na rozdíl od Ferdinanda neměl ani tu základní představu, co by dělat chtěl nebo měl. Jeho svatořečení papežem je asi na stejné úrovni, jako kdyby K. H. Borovského blahořečil za jeho vyhnanství v Brixenu...samozřejmě, že je ta kniha napsána v určiré době a na úrovni dneska už víc jak padesát let starého a omezeného poznání, ale jak pro základní orientaci, tak pro zamyšlení a hledání podrobnějších odpovědí na řadu otázek je dobrá.... celý text

Husité 1984, Jiří Kejř

Kniha vyšla na sklonku vlády komunistů, tedy za období vlády režimu, který vše podával opačně a přitom stejně vylhaně a vulgárně jako předtím katolická propaganda, i do jisté míry stejně jako ono národovecké pojetí Aloise Jiráska. Jenže tady se dozvíme, že základem husitství jako takového nebyl boj za sociální "spravedlnost" nebo dokonce jakousi pofiderní "rovnost", ale snaha reformovat církev a dostat ji k tomu, co ta církev hlásala, ale co nedělala ani náhodou. Snad až čytřicítka oltářů v tehdy cca polovičním chrámu svatého Víta spojeného s prebendami pro jejich "provozovatele" toho byly víc než výraznou ukázkou. Je zde i perfektně popsán život a duchovní obzory běžného člověka na sklonku středověku, který byl doslova prostoupený náboženstvím. A to přesto, že nejenom evropská společnost byla v hluboké ekonomické krizi, která byla i ideová a samozřejmě tím pádem duchovní. První drápky už tehdy začal vystrkovat nacionalismus, který je možné snad nejlépe vysledovat v "avignonském" zajetí papežů. Ve skutečnosti rozkol způsobila snaha francouzských králů kontrolovat církev a použít ji čistě pro své vlastní zájmy. Ti, kteří papouškují nesmysly o loupících a brutálně vraždících husitech a ničení kulturních památek uprostřed podle jejich scestných představ v míru žijící Evropy jsou zcela mimo. Jejich neznalost, povrchnost a neschopnost chápat věci v širších souvislostech jim nikdy neumožní pochopit jak důvody, které k této i z evropského hlediska významné události vedly, stejně jako vnímat a hlavně vědět, jak Evropa v té době vypadala a čemu její obyvatelé čelili. Teprve kontext, ke kterému dává kniha (přes některé negativní reakce zejména odborné veřejnosti) dobrý základ, může vést k pochopení, že se v případě českých zemí podařilo poprvé alespoň polovičatě, ale nezvratně reformovat rozvrácenou církev a zahájit tak novou éru evropských dějin. Kdo si s tímhle dá práci a bude o tom přemýšlet, usměje se jenom útrpně nad řadou výroků "všeználků" typu třeba Karla Steigerwalda, který se krátce po sametové revoluci rozhořčil v jakémsi článku, že ti zpropadení husité, tak oslavovaní komunisty nám znemožnili "prožít" renesanci. Asi sám neví, co to vlastně ta renesance byla a jak vypadal svět v době, kdy se primárně náboženské hnutí v Čechách v návaznosti na evropské trendy prosadilo. Nakonec, Hus nebyl první a ta reformační linka vede už z hlubokého středověku z jižní Francie do střední Evropy už 14. století přes otce a hlavně ideologa reformace Johna Wiclifa a pokračuje na jedné straně Lutherem, Erasmem Rotterdamským, Savonarolou, Calvinem, ale na druhou stranu i panovníky řady zemí, kteří o století a něco později "reformovali" církev jenom proto, aby se dostali do čela její národní části a hlavně získali obrovský církevní majtek. Hus, ale částečně i Žižka a řada dalších osob popsaných stručně v této knize byli idealisté s leckdy nivními a scestnými představami. Ta takový král Jindřich VI. velmi dobře věděl, co a proč dělá....... celý text

Babinec 1990, Zdeněk Šmíd

Podle mě jeden ze zapomenutých skvostů spisovatele, který prostě psát uměl. Měl jsem ho zafixovaného jako "vodáckého průvodce pro Ofélii", ale tady to má sevřenější tvar a skutečně to kratší román je. Někteří to srovnávají s Marečku podejte mi pero, ale literárně bych tohle postavil mnohem výš, protože když si odmyslím prvoplánově zábavné situace z filmu, nezůstane z něj nic dalšího. Tady to jde víc do hloubky, není to rozhodně legrace za "každou cenu" a víc se dokážeme vcítit do myšlení, motivace i chování jak studentek/studentů, tak i pedagogů. Jsem rád, že před mnoha lety (mám pocit, že to dokonce vyšlo ještě za komunistů) jsem si tuhle útlou knížečku koupil a občas po ní sáhnu...... celý text

Vesmír, Země, člověk a my děti 1966, Vítězslav Kocourek

Tato encyklopedie je natolik famózní, že jsem ji jako pomůcku mohl leckdy i použít na gymnáziu v druhé půlce sedmdesátých let. Ta kniha nijak nezestárla a obsahovostí se jí nevyrovnají ony po roce 1989 vydávané mnohem tlustší a nebo monhasvazkové encyklopedie. Třeba tu z nakladatelství Larousse, kterou jsem postupně kupoval synovci a při podrobnějším prostudování jsem s překvapením a vzrůstající nevolí vnímal stále víc a víc falešné frankocentrické vidění světa, které mně připomnělo podobný - ruský - přístup. Ale tahle encyklopedie je nejen obsáhlá, perfektně graficky upravená a plná množství informací v přesně takovém rozsahu, jaký je odpovídající pro -náctileté (a třeba i starší), ale hlavně objektivní a tady už zcela prostá jakýchkoliv tendenčností. Když porovnám Říhovu encyklopedii pro malé děti, slovník vydaný ČSAV a tohle dílo, musím před pány Kocourkem a Rathouským hluboce smeknout i přes půvab té Říhovy (taky je pro podstatně mladší čtenáře). Kdo má znalosti zhruba v rozsahu této knihy, může se o něm říct, že má široký rozhled. A to by měl mít každý, kdo se pokládá za vzdělaného člověka...... celý text

Dětská encyklopedie 1984, Bohumil Říha

Mám vydání z roku 1966 s ilustracemi Vladimíra Fuky. A v dětství patřila k tomu nejlepšímu a nejoblíbenějšímu, co jsem mezi knihami měl. Bavilo mě jít pěkně od začátku do konce a doslova se kochat obrázky. Co se týká politické tendenčnosti, která je Říhovi vytýkána (otázka je, jak a v čem je to oprávněné) tady je to i dneska skoro až bez ztráty kytičky. Na rozdíl od slovníku, který zhruba ve stejné době vydala ČSAV. Ten je místy i dneska o "přes d...u". Některé hlášky spíš pobaví naivitou. Pedagog a znalec dětského světa se prostě nezapře. Nejvíc se mi na konci líbily přílohy včetně oněch "otevřených" domů u hesla Práce na vsi a ve městě. A dodnes mě fascinuje, jak je tady jednoduše podaná kvantová mechanika i jaderný reaktor. Výběr zemí je nicméně dost pozoruhodný. Nechybí Albánie a všechny státy Varšavské smlouvy, ale USA je zahrnuto do hesla Amerika bez jakýchkoliv pejeorativních vyjádření, naproti tomu Japonsko má vlastní heslo. V Evropě není ani zmínka o Španělsku nebo Portugalsku, zato má svoje heslo Řecko a dokonce i Rakousko. Asi jako blízký soused. Zasmál jsem se u hesla o Německu, západní je prý kapitalistické, východní demokratické. Ale slova, kterými komunisti "oblažovali" v rámci ideologické výchovy a propagandy tady prakticky vůbec nejsou. Slovo Mír je podáno naprosto střízlivě, slova jako komunista, třídní boj, stávka, revoluce, pracující (lid) tady nenajdete. Jinak ta "příběhová" hesla jsou neodolatelná, jakmile jsem vyhledal slovo Neštěstí, s obrázkem auta na střeše a udivenou postavičkou chlapečka, který následně vypráví, co se stalo a co tedy znamená neštěstí, vrátil jsem se na kratičký moment zpátky do dětství.... celý text

Kavalíři, puritáni, královrazi: Anglická občanská válka 1642–1649 2009, Pavel Vodička

Je prima, že spisovatelé, jako Taraba, Kovařík, Opatrný nebo Hubáček mají zdatné následovníky. O občanské válce se nějak tak obecně moc v našich končinách neví, asi nejznámější budou pasáže z druhé řady Tří mušketýrů. S jejím průběhem jsem se mohl kromě dějin Velké Británie seznámit i v Churchillově epopeji Dějiny anglicky mluvících národů, ale Pavel Vodička je bezpečně nejsrozumitelnější i nejčtivější (a že byl Churchill vypravěč zdatný...). Jediný, kdo se téhle knize na téma anglické revoluce (nebo taky krvavé rebelie) vyrovná je Paul Johnson, jehož subjektivní názor a chápaní celé události je dost podobné tomu, jak ji podává pan Vodička. Jeho (i Johnsonovy) sympatie k O. Cromwellovi chápu. V samotné Británii ono označení "krvavá rebelie" mělo vyjadřovat už od doby návratu Stuartů na trůn odpor proti zásadní události, která ovlivnila a hlavně přesměrovala vývoj Británie poněkud jiným směrem, než tomu u kterékoliv jiné země tehdejší doby. Díky popravě krále, toužícího po absolutní moci ve stylu Ludvíka XIV., diktátu parlamentu a zklamání z vlády posledních dvou Stuartovců (zejména toho druhého) se konečně začal klopotně tvořit nový řád. Období Cromwellovy diktatury je samozřejmě dodnes dost tendenčně vykládáno jako doba nesmírného útlaku a temna (což je dokládáno třeba tím, že v neděli se nesmělo pracovat a byly zavřené hospody i ostatní místa zábav), ale už tito přepisovatelé a upravovatelé historie zapomínají zmínit třeba fakt, že díky převratným událostem tohoto období mohl jejich vrstevník John Locke vytvořit svoji státoprávní teorii, která vedla ke zdůvodnění principů, na kterých dneska stojí demokracie. A jako perličku je třeba uvést, že v neděli za Cromwella sice divadla hrát nesměla, ale zato v oněch zbývajícíh dnech v nich konečně směly ženské role hrát - ženy. Takže to s těmi temnými dobami asi bylo jinak. Vláda Karla II. byla obdobím, kdy Britové začali na Cromwella vzpomínat se slzou v oku. Třeba když se nizozemské loďstvo dostalo po Temži až k Medway, zničilo doky, řadu britských válečných lodí potopilo, některé odvleklo a totálně zesměšnilo Royal Navy. Na druhou stranu souhlasím s komentářem Anjina, co se týká počínání britských vojsk v Irsku. To počínání by bylo asi lepší nazvat řáděním a dokonce možná i genocidou. A nelze ho omlouvat faktem, že Irové se postavili na stranu krále Karla I., s anglickými i skotskými protestanty měli své zkušenosti, v případě Angličanů už do normanských dob. Jenže pokud se budeme bavit o této otázce, mně osobě připadá daleko horší, když ona "vysoce" civilizovaná Velká Británie dodnes drží při životě ono "Severní Irsko" včetně jeho fiktivní státnosti, ačkoliv se vlastně jedná o jakési irské "Sudety". A vlastně se ani nedivím, proč měl onen vznešený lord Runciman při řešení sudetské krize v roce 1938 tak velké pochopení pro sudetské Němce s jejich touhou po připojení k říši Adolfa Hitlera.... celý text

Hliněný pes 2004, Andrea Camilleri

Se Salvem Montalbanem jsem se seznámil díky grandióznímu televiznímu projektu RAI (37 dílů v rozsahu celovečerního filmu a s filmovo - nikoliv jenom televizní - výpravou), kde autor detektivek byl i autorem scénáře a skvělý italský herec Luca Zignaretti hlavním představitelem. A začal jsem se shánět k literárních předlohách a jak jsem asi mohl dopadnout sem už napsala Albina. Další dvě knihy jsem sehnal v angličtině a mrzí mě dodnes, že víc jich prostě není k dispozici. Přitom některé díly z prostředku projektu bych si i rád přečetl...Nejsem "žroutem" (a to nemyslím nijak zle...) detektivek, ale zaráží mě, jak málo z celkového počtu Camilleriho děl bylo přeloženo do češtiny. Když to porovnám s podle mě tendenčními "temnými" skandinávskými literárními počiny na stejném poli, nemohu si pomoct, ale Montalbanovy případy mně připadají mnohem lepší a navíc daleko reálnější. Už onen pohled na mafii (i zde v Hliněném psovi) je poněkud jiný, než v hystericky levičáckých filmech ze sedmdesátek a osmdesátek a ona exkurze do minulosti (není to jenom v Hliněném psovi) má onu tajemnou magičnost na daleko vyšší úrovni než všichni ti Larssonové dohromady. Z knihy (i filmů) přímo čiší, jak je Sicílie starobyla země s historií, která se prolíná i s dneškem a kulturou, o které si může zbytek Evropy nechat jen tak zdát. A z porovnání těch čtyř "montalbanovek" s jejich filmovým zpracováním Camilleriho obdivuji nejen jako spisovatele, ale i jako scénáristu, protože málokdo ví a umí tak dokonale využít jak možností knihy, tak filmu, které nejsou rozhodně stejné a které je potřeba odlišovat. Bohužel již zesnulý Andrea Camilleri, hrdý Sicilan, to dokázal víc než dobře. A i díky němu jsem se dozvěděl, že na Sicílii se mluví - sicilsky a řada lidí zde vnímá svoji identitu odlišně od Itálie...jenom mě mrzí, že se neuskutečnil onen plán přejmenování Porto Empedocle na Vigatu. Přejmenovávání měst a míst podle nejrůznějších masových vrahů a podobných existencí je sice dost běžné, ale aby se město přejmenovalo podle místa, kde se odehrává fiktivní literárno dílo, to by byla úžasná věc.... celý text

Můj rok 1953 2023, Alena Breuerová

Jestli jsou roky zpracovávané paní Breurovou velmi kvalitní, rok 1953 je zatím ten nejlepší, co se mi dostal do ruky. Na zdánlivě faktickém základě a bez nějakých podsouvaných soudů a hodnocení vystihla perfektně rok, který člověk zná jenom z vyprávění současníků nebo nejrůznějších článků a dějepisu. Oč věcněji a zdánlivě nezúčastněně je vykreslena smrt Gottwalda a Stalina, o to víc mě oslovila "báseň" jedné z nejhorších "osobností" našeho XX. století Pavla Kohouta (a že tedy konkurenci má...), nakonec i ta sloka od Milana Uhdeho je pozoruhodná. Vše dokresluje ona vzpomínka na noční nácvik smutečního průvodu. Stejně je podána i další zlomová událost doby - měnová reforma. Že byly bouře a protesty proti ní stejně masové jako "povstání" v sousedním NDR je zřejmé a jednalo se o první projev nesouhlasu s vládou komunistů. A příčina - nutnost sanovat "úspěšné" budování socialismu je zde zmíněna sice jenom okrajově, o to víc je vševypovídající. Stejně jako jedna z prvních dvoustránek s tehdejšími (poměnovými) cenami a průměrným platem. K tomu je třeba říct, že i za komunistů se platily daně (přibližně kolem dvaceti procent) a onen medián, na který dosáhne 60% lidí, co pracují byl tak někde kolem osmi stovek. A pak ty ceny v poměru k platům ukazují, jak vypadal onen socialistický blahobyt. Zato armáda měla skoro 300 tisíc (!) příslušníků a 65 tisíc byli oni "profesionálové". Součástí tohoto roku byla nejen ona nesmyslná, podle sovětského vzoru provedená školská reforma (včetně militantně připravovaných pracovních "záloh"), ale i fakt, že soudruzi zrušili akademické tituly a zavedli nové - promovaný lékař, promovaný právník apod.. Jistě, se smrtí Stalina, Gottwalda a nekonec i Slánského jenom tři měsíce předtím se asi začalo opravdu jenom velmi mírně "oteplovat", ale bylo to, jako když se třeskutý arktický mráz změní na ten v místních poměrech běžný. Mezi třiceti pod nulou a osmi pod nulou sice aritmeticky rozdíl je, ale mráz je to v obou případech.... celý text

Ukrajina na dosah: Kronika války v mozaice lidských příběhů 2022, Irina Korotyč

Můj rok 1962 2022, Alena Breuerová

Jak jsem psal u jiného roku, v téhle edici je to jako na houpačce, ale tahle kniha je perfektní. Sice mě trošičku vadí, jaká pozornost je věnovaná kultuře, ale na druhou stranu, jak se běžně "žilo" je tady předvedeno taky velmi dobře. Zcela famózním a srozumitelným způsobem je tady popsána kubánská krize a navíc je výrazně "zdůrazněná" v rámci přehledu událostí roku. On to skutečně mohl být konec světa. A je dobře, že je tam vzpomenut onen sovětský námořní důstojník Archipov, který znemožnil odpal jaderného torpéda ze sovětské ponorky. Doporučuji přečíst ony aforismy (obvzlášť tento - Vždycky se najdou Eskymáci, kteří vypracují pro obyvatele Konga pokyny, co dělat v době tropických veder - to je snad nejtrefnější a nejstručnější charekteristika dnešní EU), ale nejvíc mě dostala následující situace. Kritik Sergej Machonin, který byl asi v padesátých letech stejný levičák jako jeho bratr architekt se pustil do Jiřího Suchého: "Mám před sebou písničky Zuzany. Jedna je o blbém psíčkovi, jedna o kočičce...jedna, nejhezčí a mistrovsky zazpívaná o tom, jak je ta láska nebeská. Mohly vzniknout a a mohou se zpívat kdekoliv. Je v nich pár hodných zvířátek, trochu pěkné lásky...není v nich jedině náš život." To napsal tento "kritik" po premiéře Zuzany v prosinci 1961. Než se rok s rokem sejde, tentýž kritik mění názor. Suchý je pro něj "tvůrcem živé poezie těchto let." Stejný kritik, stejný Suchý. Co se stalo? Tak se nás ptá autorka paní Breuerová...i kdyby v téhle knize nebylo nic jiného (a že toho je tam spousta), před autorkou bych hluboce smekl. Tohle je ta historie, to jsou ty dějiny ve své nejhlubší podstatě. Že se o tomhle člověku všude dočteme především, že byl velký disident a ještě vetší chartista asi nikoho zas tolik nepřekvapí.... celý text

Dějiny Ruska 20. století - 2. díl 2015, kolektiv autorů

I ve druhém dílu se dozvídáme o množství událostí a jevů, které dodnes ale v Rusku lživě manipuluje státní moc. Člověk nestačí vstřebat brutální vyvražďováním vlastních lidí a přichází druhá světová válka. Autoři knihy se shodli, že pro tuto další katastrofu nebudou používat výraz Velká vlastenecká válka, ale válka nacistů s bolševiky. Už to vyžaduje obrovskou odvahu, ale vyplývá to z nepopiratelného faktu, že Stalin s Hitlerem závodili, kdo občanům SSSR víc pustí žilou. Nikdo až dosud s takovou otevřeností nepopsal, jak trpěli lidé, urychleně přesunutí za Ural, kde pod hrozbou smrti v nepředstavitelných podmínkách vyráběli ony "vítězné" zbraně. Dozvíme se pravdu o partyzánském hnutí a jeho zveličovaném vojenském přínosu. A také o tom, jak tím trpělo nešťastné obyvatelstvo na Němci obsazených územích. Je toho ještě mnohem víc a je pozoruhodné, jak si autoři často všímají osudu "malých" lidí místo oblíbené adorace vojáků a politiků. Na konci části, týkající se války nacistů s bolševiky se člověku neodbytně vtírá do hlavy, že těch 22-33 milionu obětí, kterými Stalin operoval jako svým podílem na vítězství měl tak z poloviny na svědomí on sám a jeho "lidé". Jsou zde ale uvedeny i jiné skutečnosti, které leckoho mohou překvapit. Velká Británie se ještě na jaře 1939 pokoušela handlovat s Němci na úkor Poláků a jedním z mnoha vrcholů politiky hrdého Albionu bylo na konci války ochotné předání nejen všech sovětských občanů, kteří se po Hitlerově invazi ocitli na Západě (často i proti jejich vůli), ale i osob, které se zachránily útěkem z Ruska na konci občanské války. Britové to dělali brutální důkladností a přitom tajně jako zloději. Veřejnost v Británii včetně onoho přeslavného parlamentu o tom neměla ani páru. Přitom britští vládní činitelé velice dobře věděli, co tyto lidi v Rusku čeká. Kniha mě zbavila naivní představy, že Chruščov byl lidštější a rozumnější než kterýkoliv jiný sovětský představitel. A naopak mě pobavilo, jak byl onen ďábel Brežněv ve skutečnosti loutkou v rukou KGB, vojensko-průmyslového komplexu a aparátu strany. V šedesátých letech autoři popisují každodenní život běžných lidí, jejich bídu (přes určitá zlepšení) a nejvíc mi vyrazil dech fakt, že až v této době dostali obyvatelé vesnic občanský průkaz a mohli opustit svoji vesnici. Tedy znovuzrušení nevolnictví po sto letech. A tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu, co kniha směrem k dnešku ukazuje. Počátek současného tupého stádního nacionalismu, který dneska vede tři čtvrtiny populace k podpoře Putina a jeho agrese proti Ukrajině. Velkoruský šovinismus a útlak i velmi blízkých národů Rusy pochází už z carských dob. Ale plíživě se začal rozvíjet s požehnáním a podporou nejvyšších míst už v oněch šedesátých letech, kdy extenzivní rozvoj společnosti vyčerpal všechny svoje možnosti. Obyčejným lidem, žijícím v každodenním nedostatku a problémech bylo potřeba něco předhodit. A tak začali být sovětší lidé, a hlavně ti ruští přesvědčováni, že jsou hrdými občany nejmocnější země světa, příslušníky nejlepšího národa a především - všichni ostatní se jich bojí. Spoustě z nich se líbila i ona dodnes živá propaganda o úpadkovém a degenerovaném Západě. Vystačí si s ni dodnes. Urážlivá nadřazenost vůči Ukrajincům (Chocholům) není taky žádná novinka. Ale našla své místo i v novém, postkomunistickém Rusku. Djilas ve své Nové třídě napsal, že až se vyčerpá ideologie komunismu, sáhnou vládci těchto zemí zpět po tupému nacionalismu. V Jugoslávii se to v devadesátkách přesně takhle stalo, a to na všech všech stranách. V Rusku se to ale vyvíjelo už z mnohem dřívější doby (v tomhle světle jsem začal vnímat Chruščovův kosmický program) a v "novém" Rusku po komunistech to pokračovalo v případě čečenských válek, Gruzie, Krymu, až k dnešní válce na Ukrajině. Dalším zásadním momentem, který vysvětluje leccos k dnešku je popis přechodu Ruska od komunismu k demokracii (kniha končí rokem 2007) a války v Čečně. Je zde zmiňována nejen pasivita lidí, ale i zásadní systémové chyby a vady, které se projevují v dnešní krizové situaci víc než jasně. A pro nás je zajímavá část týkající se konce SSSR. Pohled na "sametovou revoluci" a konec "komunismu" u nás bude jiný, když se zde dočteme, jak a hlavně kdy začal rozpad Sovětského Svazu (vlastně už před nástupem Gorbačova). Rusko se stalo obětí vlastní velmocenské politiky, kterou už nemohlo ekonomicky ustát. Boje mezi Armény a Azery začaly už v roce 1988. A naši soudruzi to na rozdíl od běžné populace věděli velmi dobře. A ti z nich, kteří se neklepali strachy třeba kvůli zvacímu dopisu hledali dávno před oním listopadem cestu, jak systém změnit, aniž by je to jakkoliv postihlo. Stačilo najít správné partnery a vyslat (skoro na poslední chvíli) poručíka StB Zifčáka, aby pod falešnou identitou přivedl ony studenty na Národní třídu a ještě stačil sehrát úlohu zabitého studenta Šmída. I tohle vám dojde, když si pozorně přečtete dějiny Ruska a budete schopni si dát věci do souvislostí. Dějiny se opakují, v jiných kulisách, s jinými lidmi, s odlišnou ideologií i frázemi, ale vlastně pořád stejně. A to se Ruska týká víc, než kterékoliv jiné země.... celý text

Dějiny Ruska 20. století - 1.díl 2014, kolektiv autorů

Dějiny Ruska jsou v tomto manuskriptu podány především poctivě a věcně. Nejsou zde žádné báchorky, neověřená tvrzení ani manipulativní spekulace. Přitom to není kritika za každou cenu, jak to dělají u nás různí ti Podivenové či Tabery. S drsnou věcností jsou zde popsané etapy vývoje společnosti v posledních sto třinácti letech. Autoři pracují pouze s fakty, ne s neprokázanými hypotézami. Naopak vyvracejí celou řadu léty zažitých fám a manipulací. Většina zde uváděných skutečností je všeobecně známa. Ale teprve zde je postižen kontext a souvislosti. Kniha je mnohovrstevná, jsou zde chronologicky i věcně řazeny jednotlivé události, životopisy množství osob, statistické údaje i subjektivní vjemy osob formou vzpomínek. Jednotliví autoři se nebojí srovnání se „zbytkem“ světa. Nic nezamlčují ani nepřikrášlují. Rusko ovšem z těchto porovnání nevychází vůbec dobře. Ruské dějiny se pořád a pořád dokola opakují. Liší se jenom letopočty a okolní svět. Předmluva, obsahující dějiny před rokem 1895 je velmi užitečná. Onen oslavovaný Petr I. není podáván jako velká a zářivá osobnost. Bezohlednost, s jakou „modernizoval“ staré Rusko bezduchým napodobováním západu bez postižení jeho podstaty se ještě mnohokrát se zopakuje. Jak nechal nahnat masy nevolníků na stavbu Petrohradu nebo vybudování výroby zbraní na Urale až příliš připomíná mnohem pozdější gulagy. S podobným procentem lidských ztrát. Není náhoda, že Stalin obdivoval Ivana Hrozného. Jeho opričina je v lecčems podobná vládě jedné strany. Třeba i onou preventivní likvidací všech potenciálních oponentů. Carské Rusko včetně pravoslavné církve zde není nijak velebeno. Ale v porovnání s tím, co následovalo, se skutečně jednalo o „zlaté“ časy. Přes všechny ty excesy nebo nespravedlnosti. Nedůsledně a oproti zbytku skoro o století zpožděné zrušené nevolnictví, zachování občiny, korupce, teror nebo nedotažené správní a soudní reformy by pořád nebyly tak fatální, kdyby ona imperiální rozpínavost, výraz komplexu méněcennosti vůči okolí nezavedla po katastrofální porážce s Japonskem a revoluce na nečisto zemi do války první. Jestli něco představovalo v tomto období „evropu“ nebo nejvyspělejší svět, byla to věda a kultura. Genialita například Mendělejeva vynikne ještě víc v porovnání s prostředím, ve kterém musel pracovat. Dodnes se pomalu nesmí říct, že Čajkovskij byl gay a jeho smrt byla podle všeho sebevraždou, ke které byl dohnán "čestným soudem". V něm byli příslušníci oněch vládnoucích vrstev, které přes vnější evropský nátěr představovaly s ruskou vesnicí onu „asií“. Ještě v roce 1914 neměli Židé plná občanská práva. Že se dostal Lenin do Petrohradu díky německé tajné službě jsem věděl už z gymnaziálních let. Že součástí jeho vlaku byly vagony se zlatem a falešnými bankovkami pro mě bylo překvapivé. Stejně jako fakt, že onen hlad a rozvrat carského Ruska nebyl zdaleka tak děsivý, jak nám bylo později podsouváno. Z hlediska nedostatku potravin na tom bylo Německo i Rakousko v roce 1917 hůř. Jakmile se dostali bolševici k moci, začali uměle vyvolaný hladomor používat jako účinnou zbraň k terorizování vlastního obyvatelstva. Dávno před oním na Ukrajině. Brutalita, orgie vraždění a mučení připomínají nejhlubší středověk, počínání bývalých vládců Ruska Mongolů i třeba Tamerlána. Přitom Lenin možná skutečně věřil, že koná dobro. A hektakomby obětí jsou nutné, aby Rusko překonalo svoji zaostalost. Možná, že věřil i Trockij a všichni ti, které nakonec semlel vlastní krvežíznivý stroj, který pomáhali bez zaváhaní uvádět v chod. Revoluce v Rusku byla založena na Marxových teoriích a praxi francouzské revoluce. Jejím vynálezem byl přece ten revoluční teror. A ona "buržoazní" revoluce vlastně vedla až k Napoleonovi. Nakonec se vždycky objeví psychopat, který překoná všechny a všechno. Zde Stalin. Naštěstí, kniha se rovněž věnuje ruské emigraci, která nabyla obrovského rozsahu. A odcházeli nejlepší lidé, kteří neměli problém se uchytit ve vyspělejších zemích. Řada dalších bohužel odejít nestačila. Jenže krvácela pouze ona „evropa“, ne „asie“. A děsivé a perverzní experimenty, vydávané za největší dobro a pokrok se valily dál a dál. Lenin možná pochopil nereálnost svých teorií a představ, nakonec politika NEPu je toho dokladem. Asi nejen Stalinovi šlo jen a jen o absolutní moc. A ještě jednu věc kniha ukazuje. Bylo to císařské Německo, které bolševiky nasměrovalo k moci. Jakoukoliv kritiku jejich teroru odmítalo a pomáhalo zametat pod koberec až k vlastnímu hořkému konci. Ale i ony vyspělé západní demokratické země se později bez zábran podílely na upevňování bolševické moci dodávkami technologií i výrobků, ke kterým by se Stalinovo Rusko nikdy nebylo schopné vlastnimi silami dostat. Západ si za ně nechával platit klidně zlatem, získaným za obilí, které bylo zabaveno „kulakům“ na Ukrajině. Ještě horším obrazem doby je chování západoevropských intelektuálů, kteří zvěrstva Stalinova Ruska všemožně popírali a Rusko obhajovali. G.B.Shaw po cestě na hladovějící Ukrajinu, zrežírovanou s potěmkinovskou dokonalostí nadšeně vyprávěl o spokojených a sytých venkovanech. A francouzští intelektuálové navštěvující Rusko ho velebili úplně stejně. Jeden ale ne. Gide se nenechal okouzlit pozorností a lichotkami a pozorně se kolem sebe díval. Napsal knihu, která demaskovala onen falešný obraz, který Stalinovi pomahači vytvářeli. Stal se okamžitě nepřítelem, především svých krajanů. I český komunistický básník Neumann mu věnoval nenávistný spisek. Ona „evropa“ je v Rusku stále chřadnoucí strom, kdykoliv se zdá, že rozkvete a zesílí, přijde mráz. Rusko je takové, jaké je i díky oněm vyspělým, zejména evropským zemím. V Rusku se vždycky daly dělat „rychlé“ prachy. I na tohle vás při četbě knihy napadne. A pak stačí následující zpráva ze současnosti: „3. dubna 2019 otevřel Mercedes slavnostně za účasti prezidenta Putina a spolkového ministra hospodářství Altmaiera největší závod značky mimo Německo." Sankce za Krym a Donbas byla vyhlášeny v roce 2014...... celý text

Dějiny Anglie 1998, André Maurois

Hodně dobrá, čtivá, tak trochu rozmarně popsaná historie ostrovního království. Je to kniha, kterou lze doporučit každému, kdo s nějakými dějinami chce začít. Maurois byl sice Francouz, ale poněkud atypický. Byl totiž anglofil a dokonce ovládal angličtinu natolik, že působil jako tlumočník a překladatel. Takže není žádné překvapení, že jeho dějiny Anglie jsou stejně objektivní jako jiná jeho kniha - Dějiny Francie. Přitom jeho porovnání obou zemí není samoúčelné, ukazuje prostřednictvím francouzských dějin odlišnosti Británie a naopak. Nakonec už bibliografie Mauroise ukazuje, že netrpěl žádnými šovinistickými předsudky vůči ostrovní zemi, jak tomu bývá nezřídka kdy u jeho krajanů. Přitom Maurois si všímá v daleko větší míře i běžného života a jeho postřehy jsou pozoruhodné i s ohledem an dnešek. Zatímco věština ostatních historiků odbyde černou smrt několika větami, on si všímá jejích důsledků, které paradoxně vedly k zásadnímu zlepšení života těch, kteří přežili. Morová rána měla za následek nejen smrt třetiny populace, ale také začátek smrti feudalismu jako takového. Menší počet pracovních sil - nevolníků vedl k uvolňování vazeb mezi panem a jeho poddanými a dokonce to vše vedlo k tomu, že pán se musel nevolníkům až podbízet a to jak penězi tak výsadami nebo kompenzacemi. A i když parlament vydal zákon proti přeplácení nevolníků a snažil se vrátit platby a ceny před začátek morové rány, nikdo s dotčených - a to na obou stranách to nerespektoval ani v nejmenším. Maurois zlomyslně poznamenává, že osud podobných realitě vzdálených pseudoekonomických opatření je jev trvalý. Nakonec se o tom znovu a znovu přesvědčujeme i dnes. Perfektně, tedy stručně a především věcně je popsán otec evropské reformace, John Wiccleff a vysvětleno jeho učení. Takovýchhle perel a perliček je kniha plná, je napsaná až zábavným způsobem a kdybych měl někomu anglickými dějinami zcela nepolíbenému poradit, čím začít, asi bych doporučil tuhle knihu.... celý text

Napoleon Bonaparte 1975, Albert Zacharovič Manfred

Kniha jako taková má řadu nedostatků a je typickou ukázkou „marxisticko-leninského“ pojetí historie. Ještě navíc v kombinaci s vypjatým velkoruským nacionalismem a šovinismem. Není jenom důležité, co Manfred uvádí, ale hlavně co zamlčuje. A tak kromě nenávistných výpadů hlavně vůči Rakousku a v menší míře i Prusku Manfred co nejvíc marginalizuje úlohu Velké Británie v napoleonských válkách, a především její nejzásadnější podíl na porážce Napoleonovy Francie. Nejpřínosnější (proto knihu hodnotím čtyřmi hvězdami) jsou podle mě věcně podané dějiny republiky po Robespierrovi a Napoleonův politický vzestup se všemi průvodními jevy. Jsou lidé, které rozčiluje, když někdo uvede, že Napoleonův režim ve Francii byl prvním moderním totalitním režimem. Ale fakta, uvedená v této knize to dokazují jednoznačně. Základními znaky totalitního režimu jsou autokratická vláda a prosazování politické ideologie v oblasti veřejného i osobního života. Napoleon je přímo učebnicovým příkladem samozvaného „vůdce“ národa. Cesta k oné totalitě byla zahájena v momentu, kdy Napoleonovi věrní násilím rozehnali sněmovnu (19. brumairu), odmítající předání moci Napoleonovi, zatím pod zástěrkou konzulátu. Všichni lidé (tedy jenom mužského pohlaví) si byli rovni a všichni (tedy skoro) měli volební právo. Ale jeho praktické využití i jen na lokální úrovni bylo eliminováno centralizací a systémem jmenování prefektů a úředníků. Francouzům byla odměnou za jejich podřízení se nové moci garance majetku, který získali revolucí i vědomí, že jsou příslušníky výjimečného velkého „nadnároda“, který ční nad všemi ostatními. Tím, že ostatním přinese „svobodu“, je má právo ovládat. Právě hesla o volnosti, rovnosti a bratrství ospravedlňovala agresivní války s cílem ovládnout a žít na úkor většiny evropských států. Hned první Napoleonův vpád do Itálie ještě ve službách Direktoria je toho názorným příkladem. Součástí napoleonského režimu uvnitř bylo vše, co známe z jiných totalitních režimů. Postupná demontáž všeho demokratického, co revoluce přes všechno přinesla až po vytvoření nové "elity". Napoleon se nechal korunovat jako "císař republiky", to už je pomalu cosi jako Velký Bratr. Tajné policie, hlídající se navzájem (Fouche a Savary), konstrukce spiknutí s cílem zbavit se nepohodlných osob i brutální likvidace jakéhokoliv odporu proti režimu. Špičkou celé pyramidy je typická justiční vražda, únos vévody s Enghienu z ciziny a jeho poprava. Napoleon to označil za politickou nutnost. Fouche kontroloval divadla, 90 procent novin a časopisů bylo zastaveno a zbylé byly přísně cenzurovány. Zato fungovala propaganda (slavné bulletiny i vládní noviny Le Monitor), ale i třeba oficiální umění. Nejznámějším příkladem je veliká malba malíře Davida s tématem Napoleonovy korunovace. Tam tento přičinlivý umělec přimaloval Napoleonovu matku Letizii, ačkoliv ta se odmítla této akce zúčastnit a radši odjela z Paříže. Smlouva z Tylže, kde si Napoleon s Alexandrem I. rozdělili Evropu zase až příliš připomíná Pakt Molotov Ribbentrop. Moc nemám rád Marxe ani Engelse, jejich charakteristika je naprosto přesná: „prováděl (N) hrůzovládu tak, že permanentní revoluci nahradil permanentní válkou. Uspokojil do sytosti egoismus Francouzů, ale žádal přitom, aby obětovali své požitky i majetek, kdykoliv si to vyžadoval politický cíl dobyvatelských akcí.“ Manfred, který si leckdy ve svých soudech protiřečí, odsuzuje rád názory jiných historiků, mezi jinými i Itala E. Ferrery. Jenže Ferrero ve svém eseji uvádí: „Nazýval se sám (N) největším mužem, který kdy žil a může se hrdě hlásit ke svému skromnému původu, aby změřil cestu, po které kráčel, a jedinečnost, která ho odlišuje od milionů lidí, po nichž nezůstala žádná stopa.“ Stalina velebili patolízalové, stejně jako Hitlera, Napoleon si vystačil sám. Naproti tomu údajně velký romantický básník lord Byron v době, kdy hynuly tisíce jeho krajanů v bojích na severní straně Pyrenejí si zapsal 18. února do deníčku: „Napoleon! Tento týden rozhodne o jeho osudu. Zdá se, že vše je proti němu. Věřím však a doufám, že zvítězí“ Existuje lepší ukázka zaslepenosti a omezenosti, než podobná láska k diktátorovi a tyranovi, jenž měl na svědomí miliony lidí a zpustošení skoro celé Evropy? Věděl třeba Byron, že už v Jaffě přikázal Napoleon svým vojákům, aby čtyři tisíce bezbranných tureckých zajatců pozabíjeli bajonety? Neměl pro zajatce dost stráží i jídla a potřeboval šetřit střelivo. Nebo že při vynuceném ústupu vydal příkaz vlastní nemocné a raněné vojáky otrávit, aby nepadli do rukou nepřátelských Turků? Později tvrdil, že to prý bylo nedorozumění. V dalších letech se jeho vojáci stejných zločinů dopouštěli v rozsahu a množství o několik řádů vyšších. A nakonec nezbývá než poznamenat, že na rozdíl od nejrůznějších milovníků a zaslepených obdivovatelů tohoto člověka (ještě dneska a zde) ho Francouzi vidí poněkud jinak. Jak poznamenává Manfred, jeho „orientálně nádhernou“ hrobku v Invalidovně navštěvují jako raritu hlavně cizinci a při volbě Největšího Francouze se v roce 2005 se umístil až na 16. místě v těsném sousedství Louise de Funese, Jeana Gabina a Zinedina Zidana... celý text

Goya 1976, Lion Feuchtwanger

Napoleon a ženy 2000, André Castelot

Castelot se Napoleonovi věnoval jak v obecné a velice kvalitní biografii, tak v téhle specializované. Dokázal bez jakékoliv bulvárnosti předvést, co byl lidsky Napoleon zač. Omlouvat jakkoliv fakt, že v jeho slavném zákoníku (který hlavně přejmenoval podle sebe z původního a pozdějšího Code Civil) se rovnost týkala pouze mužů a ženy si naopak oproti feudální "hrůzovládě a absolutismu" pohoršily může jenom někdo, kdo v něm vidí hrdinu a díky své zaslepené posedlosti není schopen pochopit, proč tomu tak bylo. Tahle kniha to ukazuje a nepřímo vysvětluje velice jasně. Ženy pro něj byly cosi méněcenného, nebo spíš nekompletního a v každém případě se vztah k nim a nebo s nimi nesměl dostat do rozporu s jeho posedlostí mocí a touhou po ovládání všech a všeho. Snad nejlépe je to vidět na jeho vztahu k první snoubence, dceři obchodníka s hedvábím z Marseille Desirée, kterou odkopl jako kus hadru, když poznal Josefinu. Ta byla jediná, kterou jakž takž bral za sobě rovnou (asi proto, že kromě svých nesporných schopností ho měla nejlépe "přečteného" a věděla jak s ním má zacházet), ale jakmile se potřeboval "na úrovni" rozmnožit, musela Josefina stranou, aby si mohl vzít Marii Louisu. Úplně nejvíc jsem litoval věrnou, naivní a přitom statečnou hraběnku Walewskou, kterou Poláci vstrčili Napoleonovi doslova do postele. Nemohli vědět ani tušit, že na Polácích Napoleonovi nezáleželo a využil je pouze jako jeden z mnoha nástrojů své zločině dobyvatelské politiky. A tak bylo snad jedním z mála viditelných záblesků spravedlnosti to, že bezohledně a sobecky odvržená Desiree se stala spoluzakladatelkou nové, dodnes ve Švédsku vládnoucí dynastie v době, kdy on dožíval svůj život na Svaté Heleně.... celý text

Dějiny Ruska 20. století - 1.díl 2014, kolektiv autorů

Dějiny Ruska jsou v tomto manuskriptu podány především poctivě a věcně. Nejsou zde žádné báchorky, neověřená tvrzení ani manipulativní spekulace. Přitom to není kritika za každou cenu, jak to dělají u nás různí ti Podivenové či Tabery. S drsnou věcností jsou zde popsané etapy vývoje společnosti v posledních sto třinácti letech. Autoři pracují pouze s fakty, ne s neprokázanými hypotézami. Naopak vyvracejí celou řadu léty zažitých fám a manipulací. Většina zde uváděných skutečností je všeobecně známa. Ale teprve zde je postižen kontext a souvislosti. Kniha je mnohovrstevná, jsou zde chronologicky i věcně řazeny jednotlivé události, životopisy množství osob, statistické údaje i subjektivní vjemy osob formou vzpomínek. Jednotliví autoři se nebojí srovnání se „zbytkem“ světa. Nic nezamlčují ani nepřikrášlují. Rusko ovšem z těchto porovnání nevychází vůbec dobře. Ruské dějiny se pořád a pořád dokola opakují. Liší se jenom letopočty a okolní svět. Předmluva, obsahující dějiny před rokem 1895 je velmi užitečná. Onen oslavovaný Petr I. není podáván jako velká a zářivá osobnost. Bezohlednost, s jakou „modernizoval“ staré Rusko bezduchým napodobováním západu bez postižení jeho podstaty se ještě mnohokrát se zopakuje. Jak nechal nahnat masy nevolníků na stavbu Petrohradu nebo vybudování výroby zbraní na Urale až příliš připomíná mnohem pozdější gulagy. S podobným procentem lidských ztrát. Není náhoda, že Stalin obdivoval Ivana Hrozného. Jeho opričina je v lecčems podobná vládě jedné strany. Třeba i onou preventivní likvidací všech potenciálních oponentů. Carské Rusko včetně pravoslavné církve zde není nijak velebeno. Ale v porovnání s tím, co následovalo, se skutečně jednalo o „zlaté“ časy. Přes všechny ty excesy nebo nespravedlnosti. Nedůsledně a oproti zbytku skoro o století zpožděné zrušené nevolnictví, zachování občiny, korupce, teror nebo nedotažené správní a soudní reformy by pořád nebyly tak fatální, kdyby ona imperiální rozpínavost, výraz komplexu méněcennosti vůči okolí nezavedla po katastrofální porážce s Japonskem a revoluce na nečisto zemi do války první. Jestli něco představovalo v tomto období „evropu“ nebo nejvyspělejší svět, byla to věda a kultura. Genialita například Mendělejeva vynikne ještě víc v porovnání s prostředím, ve kterém musel pracovat. Dodnes se pomalu nesmí říct, že Čajkovskij byl gay a jeho smrt byla podle všeho sebevraždou, ke které byl dohnán "čestným soudem". V něm byli příslušníci oněch vládnoucích vrstev, které přes vnější evropský nátěr představovaly s ruskou vesnicí onu „asií“. Ještě v roce 1914 neměli Židé plná občanská práva. Že se dostal Lenin do Petrohradu díky německé tajné službě jsem věděl už z gymnaziálních let. Že součástí jeho vlaku byly vagony se zlatem a falešnými bankovkami pro mě bylo překvapivé. Stejně jako fakt, že onen hlad a rozvrat carského Ruska nebyl zdaleka tak děsivý, jak nám bylo později podsouváno. Z hlediska nedostatku potravin na tom bylo Německo i Rakousko v roce 1917 hůř. Jakmile se dostali bolševici k moci, začali uměle vyvolaný hladomor používat jako účinnou zbraň k terorizování vlastního obyvatelstva. Dávno před oním na Ukrajině. Brutalita, orgie vraždění a mučení připomínají nejhlubší středověk, počínání bývalých vládců Ruska Mongolů i třeba Tamerlána. Přitom Lenin možná skutečně věřil, že koná dobro. A hektakomby obětí jsou nutné, aby Rusko překonalo svoji zaostalost. Možná, že věřil i Trockij a všichni ti, které nakonec semlel vlastní krvežíznivý stroj, který pomáhali bez zaváhaní uvádět v chod. Revoluce v Rusku byla založena na Marxových teoriích a praxi francouzské revoluce. Jejím vynálezem byl přece ten revoluční teror. A ona "buržoazní" revoluce vlastně vedla až k Napoleonovi. Nakonec se vždycky objeví psychopat, který překoná všechny a všechno. Zde Stalin. Naštěstí, kniha se rovněž věnuje ruské emigraci, která nabyla obrovského rozsahu. A odcházeli nejlepší lidé, kteří neměli problém se uchytit ve vyspělejších zemích. Řada dalších bohužel odejít nestačila. Jenže krvácela pouze ona „evropa“, ne „asie“. A děsivé a perverzní experimenty, vydávané za největší dobro a pokrok se valily dál a dál. Lenin možná pochopil nereálnost svých teorií a představ, nakonec politika NEPu je toho dokladem. Asi nejen Stalinovi šlo jen a jen o absolutní moc. A ještě jednu věc kniha ukazuje. Bylo to císařské Německo, které bolševiky nasměrovalo k moci. Jakoukoliv kritiku jejich teroru odmítalo a pomáhalo zametat pod koberec až k vlastnímu hořkému konci. Ale i ony vyspělé západní demokratické země se později bez zábran podílely na upevňování bolševické moci dodávkami technologií i výrobků, ke kterým by se Stalinovo Rusko nikdy nebylo schopné vlastnimi silami dostat. Západ si za ně nechával platit klidně zlatem, získaným za obilí, které bylo zabaveno „kulakům“ na Ukrajině. Ještě horším obrazem doby je chování západoevropských intelektuálů, kteří zvěrstva Stalinova Ruska všemožně popírali a Rusko obhajovali. G.B.Shaw po cestě na hladovějící Ukrajinu, zrežírovanou s potěmkinovskou dokonalostí nadšeně vyprávěl o spokojených a sytých venkovanech. A francouzští intelektuálové navštěvující Rusko ho velebili úplně stejně. Jeden ale ne. Gide se nenechal okouzlit pozorností a lichotkami a pozorně se kolem sebe díval. Napsal knihu, která demaskovala onen falešný obraz, který Stalinovi pomahači vytvářeli. Stal se okamžitě nepřítelem, především svých krajanů. I český komunistický básník Neumann mu věnoval nenávistný spisek. Ona „evropa“ je v Rusku stále chřadnoucí strom, kdykoliv se zdá, že rozkvete a zesílí, přijde mráz. Rusko je takové, jaké je i díky oněm vyspělým, zejména evropským zemím. V Rusku se vždycky daly dělat „rychlé“ prachy. I na tohle vás při četbě knihy napadne. A pak stačí následující zpráva ze současnosti: „3. dubna 2019 otevřel Mercedes slavnostně za účasti prezidenta Putina a spolkového ministra hospodářství Altmaiera největší závod značky mimo Německo." Sankce za Krym a Donbas byla vyhlášeny v roce 2014...... celý text

Dějiny Ruska 1995, Václav Veber

Dějiny Ruska, které jsem četl už před delším časem jsou ty, které vyšly ještě v minulém století a byly jedny z prvních, které byly v edici vydány. Připomínám si je nyní, kdy se ztuha prokousávám Zubovem a jeho kolegy a kdy zpětně musím říct, že jsem díky knize od kolektivu Švankmajer, Veber, Sládek a Moulis z roku 1995 získal komplexní a v maximální míře poprvé nepokroucený a nezmanipulovaný obraz, oproti tomu, který do nás byl vtloukán předtím. Každá kniha vyjde v určité době a jejich autoři mají k dispozici určité podklady. A jsou limitováni nejen časem, ale hlavně velikostí knihy. Ve své době zde byly dějiny Ruska podány sice trochu suchopárně, ale přesto zajímavě. Někteří recenzenti poukazují na to, co tady chybí. Ano, je toho dost. Historie a problematika ruské pravoslavné církve je zde probrána opravdu velmi stručně. Ani se tady neřeší její vliv na masu obyvatelstva na straně jedné a absolutní podřízenost panovníkovi na straně druhé. Mně osobně tady mnohem víc chyběl popis ruského imperialismu, spojeného s brutalitou, která si nic nezadala s počínáním Španělů v Americe a leckdy překonala i ony Brity a Američany. A o oněch bratrských i blízkých národech, bezohledné nadřazenosti, rusifikaci a nacionalismu je zde také velmi málo. Autoři těchto dějin mají pro Rusko dost velké pochopení. Třeba jejich tvrzení, že vstřebáním náporu Mongolů ochránili Evropu je trochu přehnané. I Maďaři a Poláci utrpěli drtivé porážky s Tatary, ale nepoložilo je to. Překvapením pro mě byl Novgorod, bohužel i s oním smutným koncem. Po dobytí nechal velkou většinu obyvatel vyvraždit moskevský kníže Ivan III. a to, co ještě přežilo, dorazil dalším masakrem sám veliký car Ivan IV. Hrozný. Novgorod byl v době, kdy Rusko, či spíše jednotlivá knížectví patřící Mongolům nejen de facto samostatným městským státem, ale byl i provázán s Evropou. V souvislosti s Velkým Novgorodem (svým politickým uspořádáním trochu podobným Benátkám) jsem si díky knize uvědomil, jak je onen Alexandr Něvský, později svatý, typickým příkladem ruské propagandy. Mám na mysli ony adorované bitvy s řádem Mečových nebo také Livonských rytířů (opravdu se nejedná o vlastní řád Německých rytířů toto byla jeho autonomní součást) a Švédy na řece Něvě. Sovětská propaganda prostřednictvím filmařsky zdatného Ezenštejna stvořila mýtus o velkém ruském vítězství nad Němci. Pravda je taková, že na oné "německé" straně bylo oněch rytířů několik desítek a většinu jejich dvoutisícového vojska tvořili Estonci. Na straně Novgorodu byly asi čtyři tisícovky mužů. Kromě Alexandrovy družiny tady byl i mongolský oddíl. O tom hrdí ruští patrioti nikde nemluví. Stejně jako na Něvě proti Švédům se spíš jednalo o větší pohraniční srážku, na kterém jsou zajímavé tři věci. Přitomnost mongolského oddílu, který měl dohlédnout na svého poddaného Alexandra, pochvala, kterou Alexandrovi vyslovil jeho pán a vládce chán Zlaté hordy a odměna, kterou rodina v osobě Alexandrova otce Jaroslava získala Kyjev, tedy knížectví. A když se ruští obyvatelé vzbouřili proti obrovským daním i brutalitě, s jakou je Mongolové vymáhali, jejich vzpoury potlačil - onen svatý Alexandr. Hned následně spěchal na Krym, aby se před chánem předvedl jako nejvěrnější poddaný. O tom už se moc nikde nedozvíme a Alexandr je prezentován v ruské historii a paměti ne jako věrný poddaný Mongolů, ale jako bojovník proti katolickému Západu. V knize je podobných překvapení víc. Kdo kdy slyšel o bitvě u Smolinského jezera? Zde řádové vojsko pod velmistrem W. Plettenbergem porazilo 1502 ruské vojsko. Proti necelým šesti tisícům řádových vojáků stálo nejméně dvanáct tisíc Rusů. Historik Ključevský, na kterého se autoři knihy dost často odvolávají a citují ho, ovšem tvrdil, že Němci byli vlastně poraženi, protože prý chtěli dobýt Pskov. Bitva u jezera Smolina ale uchránila Pobaltí před agresí z Ruska na sto let. Právě tohle překrucování historie, neschopnost si přiznat porážku a chyby se táhne ruskou historií jak červená niť. Nakonec čehosi podobného jsme svědky bohužel i dnes. Rusko patří do Evropy jenom částečně. Kulturně sice díla řady špičkových umělců, ale i vědců evropská nesporně jsou a z evropské kultury v sociologickém slova smyslu vycházejí, ale mentálně i sociálně Rus stvořila ona mongolská nadvláda. A noví vládcové teď už domácí, pokračovali v mongolských způsobech. Neúcta k lidskému života není důsledkem početnosti ruského obyvatelstva. Ještě za napoleonských válek mělo Rusko méně obyvatel než tehdejší nejlidnatější evropský stát - Francie. Ruské dějiny prakticky neobsahují jediné období skutečného míru a přirozeného pokroku. Jediný car Alexandr I., byl liberál, který pochopil, že Rusko je třeba reformovat. A ne obsazovat a dobývat další a další země. Ve Finsku o tom vědí svoje. Nakonec hlavní náměstí v Helsinkách se po něm jmenuje dodnes. Podobně i v Berlíně. V ruské paměti je to ale ten car, co dobyl Paříž a zase se z ní vrátil zpět na Rus, aniž by urval něco navíc. Pokud chce někdo číst vynikajícího Zubova, jednu z nejobsáhlejších a nejkvalitněji zpracovaných knih na téma ruská historie, rozhodně ať s ní tuto pomalu třicet let starou publikaci nesrovnává. Spíš bych doporučil začít touto (nebo i druhými dějinami Ruska ze stejné edice z pozdější doby a od jiných autorů) a pak se teprve pustit s rámcovým obecným přehledem do dvou dílů Dějin Ruska od roku 1895 s osmnácti sty stranami. No a těm, kdo tvrdí, že tato kniha je tendenční a nepravdivá bych onoho Zubova a spol. doporučil také. Jak fakta, tak hodnocení ruských dějin jsou tam mnohem ostřejší a nepříjemnější než v české publikaci. I když vlastně je to zbytečné, oni ti bubkové asi nepostřehli, že v Rusku komunismus skončil a jejich rusofilství je tváří tvář současným událostem na Ukrajině (ale nejen nyní a nejen tam) směšné, ale i mimořádně trapné.... celý text