jadran přečtené 332

Jak jsem vyhrál válku 1970, Patrick Ryan

Obecně se tvrdí, že Haškův Švejk je nejlepší protiválečná satirická kniha. Satira to je, ale primárně jenom na válku a vojenské prostředí podle mě ne. Švejk totiž není ani vtipný ani zábavný ve válečných pasážích (viz ony drastické popisy např. kaprála nabodnutého na tyč od výhybku), takže co se týká vlastní zábavnosti, na tuhle knihu podle v tomto směru mě nemá. Je svižnější, stručnější, dopsaná a uzavřená. Je v ní záplava gagů a nezapomenu na situaci, kdy jsem četl v metru a smál jsem se tak, že člověk sedící proti mně si toho všiml, chvíli na mě koukal a pak pravil: "Že vy čtete Jak jsem vyhrál válku?" Musím konstatovat, že to tehdy, někdy v osmdesátkách byl hit, kniha vyšla a četl ji kdekdo. No a všechny v té době fascinovalo, jak v knize byla popsána úvodní fáze občanské války v Řecku a především Goodbodyho souboj se dvěma malými černými řeckými komunisty, které hrdinný Ernst drtil nekonečným výkladem o pravidlech kriketu. A poučení? Jak pravil šišlavě onen seržant Goodbodymu v úvodu jeho vojenské kariery: "Nemyslete, synáčku, myšlení nechte ministrovi války, ten je za to placenej…" A se slzou vzpomeňme jediného mrtvého, který se v celé knize vyskytl - Nicola Pelocchiho, který neposlouchal svého capitano, ale nakonec zůstal hluboko v jeho srdci. Vlastně zahynul i ten německý poručík, od kterého poručík Goodbody koupil nepoškozený remagenský most. A já trouba myslel, že v tom filmu to bylo skoro podle skutečnosti. P.S. Občas si u některých knih přečtu po čase, co jsem napsal a co tady přibylo od jiných. Nocniptak udivilo, co napsala termili a tak jsem si její koment vyhledal. A pro její údiv na komentem termilli mám naprosté pochopení. Tady si P. Rayn nedělá legraci z války jako takové, ani nezesměšňuje a nebo nezlehčuje motivace účastníků a už vůbec ne oběti. To, že tady netečou potoky krve a nelétají tady vzduchem mozky nebo zlomky kostí, neznamená, že by cokoliv zesměšňoval. On jenom koncentrovaně a realisticky popisuje, jak to opravdu bylo. Čím se liší osobnost (předesílám, že skutečná) kapitána Sobela z prvního dílu Bratrstva neohrožených od Goodbodyho? A co třeba generál Browning ve filmu Příliš vzdálený most a jeho replika ke generálu Urquartovi, veliteli britských výsadkářů u Arnhemu, který si stěžuje, že jeho jednotka měla cca 80% ztráty slovy, že on vždycky věděl, že je ten most příliš daleko, ale Monty (pro ty, co to neznají do detailů - adorovaný generál polní maršál Bernard Montgomery, ve skutečnosti jeden z řady tupých a neschopných britských velitelů už z hloubi XIX. století) celou operaci pokládá za úspěšnou? A to ji většina nižších důstojníků shledala ještě před zahájením za naprosto nesmyslnou? A co třeba závěr stejného filmu? Masakrovaní britští výsadkáři, kterým už chybí naprosto vše (potraviny, střelivo, zdravotnický materiál) otevřou jeden z kontejnerů, který je jim shozen jejich velením a po otevření najdou - červené barety...Není to vlastně to samé, co Patrick Ryan píše?... celý text

1984 2003, George Orwell (p)

Popravdě řečeno - z hlediska vlastní literatury to není absolutní skvost, ale z hlediska toho, co popisuje, se ukazuje je to jedna z nejdůležitějších knih XX. a bohužel i XXI. století. Napravený anglický levičák Orwell zatraceně dobře pochopil (i v tom je jeho velikost, netřískal z tohoto prostředí na rozdíl od ostatních kapitál pro vlastní sebeoslavu), ale my zase chápeme, že to není jenom o tzv. komunismu a národním socialismu, ale že se zase (jak skvěle píše RyonMathrin, ale i řada dalších ve svých komentářách) ocitáme v možná zatím méně drastickém, ale technologicky Orwellovi mnohem bližším prostředí, kdy jsou naše životy sledovány, kontrolovány a především směřovány nejen prodejnými médii (a mezi Soukupem a ČT skutečně žádný soudný člověk neuvidí rozdíl, stejně jako mezi Babišovou a Bakalovou mediální "grupou"), ale ještě horší je ona vlezlá snaha všech těch státních orgánů i vlastně soukromých organizací o vás zjišťovat, co se dá, shromažďovat údaje o vás i nejrůznější data a nejnaivněji na mně působí lidé (především Piráti), kteří mají plnou pusu svobody a na druhou stranu propagují maximální elektronizaci všeho možného, což není nic jiného, než onen Velký Bratr, která nás může sledovat všude. Přitom zdánlivě nevinně a jakoby v náš prospěch. Stačilo mi, když jsem si nastavoval naposled google a co mi dalo práce zablokovat všechny ty strašně lákavé nabídky na "individualizaci" reklam. A ať jsem se snažil, jak jsem se snažil (A opravdu to chcete? ptal se mě jeden z těch BB. Nechcete? Rozmyslete si to! Nebudou vám chodit reklamy podle vašich preferencí! Jste si jist?), bylo mnohem obtížnější tyhle vlezlosti zablokovat, než je otrocky jedním klikem odsouhlasit. A stačí, aby si člověk nakoupil něco přes internet, a už mu vyskakují reklamy na produkt, která má a dostává nabídky na další a další, pokud ovšem opět mnohem složitěji danou věc nezablokuje...ano, to je 1984 v praxi. A EU? No ta je ještě víc než ony údajně k zániku odsouzené "národní" státy oním obrazem, který vykreslil v temných barvách George Orwell. A pokud chcete mít pohled všezahrnující, doporučuji Zánik civilizace od Aldouse Huxleyho a Vonnegutovo Mechanické piano. Pak je i ten obraz naší současnosti kompletní...... celý text

Soukromá vichřice 2000, Vladimír Páral

Asi nejlepší Páralův román, který se mi dostal do ruky a paradoxně přečtený až po dalších dílech, která se mi dostala do ruky v době raného mládí, tedy Mladého muže a Bílé velryby a později Generálního zázraku. I přes nepochopení Páralovy údajné kvality jsme zpětně pochopil, v čem byl ten snad jeho první významný román minimálně zajímavý a objevný. Ukázka konzumnosti a la socialismus byla groteskní, ale v zásadě pravdivá. Na druhou stranu Páralům styl psaní mně nikdy neseděl (mám rád svůj rodný jazyk a jsme odchován knihami P. Eisnera) a tak beru tenhle román především jako předlohu skvělého stejnojmenného filmu a to i přesto, že ani Somr, ani Landovský nepatří k mým oblíbeným hercům, překvapila mně velice příjemně pouze Dana Kolářová. Inu, úplně zbytečné dílo to není, ale stačí opravdu jenom toto jedno. Nakonec Selinger napsal (a proslavilo ho taky pouze jedno jediné jeho dílo), problém je, že jednou knihou se člověk neuživí...byť by byla sebelepší.... celý text

Generální zázrak 1977, Vladimír Páral

Páral byl autor, po kterém lidé ve své době šíleli. Komické bylo, že si občas pletli Hrabala a Párala, protože bylo strašně in znát "posledního" Párala. A Hrabala vlastně taky. Jenže mezi těma dvěma je poněkud rozdíl. Hrabal je originální pokaždé, nadčasový a zajímavý už škálou témat i množstvím osob. Myslím, že ale nemá smysl tyhle dva srovnávat. Je to plus minus stejné, jako srovnávat Párala třeba s Čapkem. Zpětně bych ale řekl, že Páral byl vlastně předchůdcem Viewegha. Jeho romány se nějak tak opakují pořád dokola, jeho hrdinové žijí ve stereotypu a v tomto případě sní o změně a "zázraku", ale - jako ve všech Páralových románech se poslušně vrací do oněch zažitých stereotypů. Za socialismu se tehdejší intoši opájeli oním "fantastickým" popisem monotónnosti (celkem zajímavě a originálně předvedeném v Páralově Soukromé vichřici, kde je ovšem film lepší než vlastní kniha, na jejímž základě byl natočen), jenže nic víc už pak dál Páral nedokázal. A to ani v této knize, po které jsem svého času sáhnul, protože jsme nebyl dostatečně poučen Mladým mužem a bílou velrybou. S Vieweghem má Páral společnou i rozsáhlou filmografii, nicméně opět platí, že kromě Soukromé vichřice už nic nestojí za víc, než opusy jeho dnešního kolegy. Jediné, co je na jeho knihách cenné, je, že ukazuje zcela bez obalu, jak se žilo za pozdního socialismu a že ta dnešní "konzumní" společnost na tu z doby utáhnutého režimu a pokřivené doby nemá ani náhodou. A to jsem si zatraceně dobře vědom všech těch chyb, nedostatků a možná až i zločinů (nemyslím vysloveně kriminálních) toho, co se odehrálo po roce 1989. Ale - tahle kniha mně zklamala. Stejně jako oslavovaný Mladý muž, který šel v roce svého vydání z ruky do ruky a kupoval se pod pultem. I to bylo součástí onoho Páralova světa. Díky bohu, že je už pryč.... celý text

První zpráva z Prahy 1991, Josef Nesvadba

Skvělá, i když ne rozhodně jednoduchá kniha. Nejcennější je tím, že ukazuje několik zajímavých momentů z poválečné doby a především z období kolem osmašedesátého. Ukazuje, co byli zač ti progresivní demokraté, včerejší mladí stalinisté, kteří usoudili, že už nebudou čekat a vezmou si od těch starých páprdů moc. To byla celá ta ideologie socialismu s lidskou tváří, kterou stvořili ti včerejší Kohouti a Vaculíkové, Pelikánové a jim podobní. Nesvadba se taky docela otřel o naši slavnou "demokratickou" emigraci po osmačtyřicátém a za perlu považuji jeho celkem otevřené zobrazení jistého novináře Peroutky. Stejně jako Škvoreckého Mirákl, ukazuje Nesvadba, co byl onen osmašedesátý a kteří lidé ho měli na svědomí. Snad nejpozoruhodnější je, že v Miráklu vystupuje přítel Dannyho Smiřického - lékař psychiatr a spisovatel science fiction a jeho charakteristika jistého světoznámého dramatika Hejla souzní přesně z touto knihou. Ta komplikovanost a určitá dějová nedotaženost, stejně jako fakt, že nám vlastně jsou hrdinové románu lhostejní, je součástí záměru. Možná přespekulovaného, ale pro pozorného čtenáře, který se nespokojí s jediným přečtením zcela pochopitelná a hlavně akceptovatelná.... celý text

Dějiny Rumunska 2000, Kurt W. Treptow

První, co mě na této knize zaujalo, byl fakt, jak pestrý tým se na ní podílel. Kurt W. Treptow, který celou práci zastřešil je ve skutečnosti Američan (jeho škraloupem, a ne malým je fakt, že byl v během svého pobytu v Rumunsku odsouzen za pedofilii), nicméně ostatní představují směs jak rodilých občanů USA, tak rumunské vědce. Dílo samo je pozoruhodně konzistentní, i když je jasné, že nejpodrobněji jsou zpracována cca poslední dvě století (kniha vyšla v roce 2000 v překladu českého balkanisty Miroslava Tejchmana, který opatřil knihu rovněž doslovem, kde hodnotí vazby Čechů a Rumunů). Kniha je objevná pro každého, kdo má onen poněkud nešťastný zvyk dívat se na národy jako jsou např. Rumuni s přezíravým nadhledem, přitom ti samí lidé předvádějí neuvěřitelnou podlézavost naopak vůči podle nich národům „velkým“ a dneska zejména těm „západním“. Paradoxem je, že ačkoliv Rumunsko má dneska 18 miliónů obyvatel a etnických Rumunů je více než třeba Nizozemců, Rumunsko patří jak rozlohou, tak počtem obyvatel k větším národům a státům Evropy. Přesto v citacích historických osobností najdeme úvahy o malém národě (!), ohrožovaném ze všech stran. Co mi to jenom připomíná. Přitom Rumuni jako národ jsou pozoruhodní z řady důvodů. Jedná se o jeden z nejstarších národů Evropy (o nějaké to století starší než třeba my Češi a mnohem starší, než třeba Angličané) a otázkou je i to, jak se podařilo směs Dáků - Gétů a Římanů poměrně rychle spojit v etnikum, které vydrželo nejen všechny ty vlny během stěhování národů, ale i pozdější invaze zejména Turků, kulturně ekonomický nápor Řeků pod tureckou nadvládou a nakonec i fakt, že už od devatenáctého století čelí Rumuni Rusům a později Sovětům a v rámci Sedmihradska jejich spory s Maďary trvají až dodnes. Další pozoruhodností je, že latinský národ je díky prostředí, ve kterém se nachází, pravoslavný a v lepším případě římsko ortodoxní a fakt, že až do počátku novověku byla církevním jazykem staroslověnština a teprve poté ji začala nahrazovat řečtina (počínání Řeků, snažících se ovládnout církevní hierarchie balkánských Slovanů a také Rumunů získalo právě v Rumunsku ještě další rozměr, kdy si Řekové, sloužící sultánům, v 18. století „zakupovali“ knížecí hodnost v obou oddělených zemích dnešního Rumunska – Valašsku a Moldavsku a bezohledně je ekonomicky drancovali). Popis velkých středověkých osobností, vrcholících knížetem Michalem Chrabrým, který na rok poprvé Rumunsko sjednotil do jednoho celku je ukázkou, čemu všemu a z kterých stran museli vrcholní představitelé rozdělené země čelit. Přesto ani Valašsko, ani Moldavsko nebyly nikdy za celou dobu novodobé existence v tak naprostém područí, jako tomu bylo u všech ostatních balkánských národů s čestnou výjimkou Černohorců. Druhou stranu této mince byl fakt, že brutální prostředí a boj proti všem vygeneroval nejen Michala Chrabrého, ale třeba i onoho zcela vulgárním způsobem Bramem Strokerem zkresleného „Draculu“, ve skutečnosti jednoho z valašských knížat, vládnoucích tvrdou rukou po jménem Vlad III s přezdívkou Tepes. Se Sedmihradskem neměl kníže Vlad III prakticky nic společného a podle všeho se ani svým chováním nevymykal ostatním vládcům v regionu (a vlastně i celé Evropě). Přesto jsou pro mě nejzajímavějšími obdobími rumunských dějin první světová válka a hlavně ukázka bezskrupulózního počínání vítězných velmocí, které sice Rumunsko nalákaly nakonec na svoji stranu, ale jako rovnocenného partnera do jednání v Paříži ho nepustili ani náhodou. Rumuni, kteří za svou účast zaplatili devastací značné částí země a statisíci mrtvých i přes vznik „velkého“ Rumunska museli platit reparace - za ono připojené Sedmihradsko, přičemž jejich reparace vůči Německu a třeba i Rakousku byly stanoveny ve směšné výši. Nakonec, stejně tak a zcela absurdně musela platit první republika, aniž se o tom v širší veřejnosti ví. Druhým zajímavým momentem rumunských dějin je onen antisemitismus, který se moderními rumunskými dějinami táhne jako červená niť až do období komunistických vlád. Autoři knihy se k problematice postavili s pozoruhodnou otevřeností a maximální objektivitou, stejně jako popsali bez emocí a snahy jakkoliv zkreslovat složité otázky počínání Rumunska během druhé světové války včetně všech negativních momentů. Fakt, že krátkodobý návrat na území na Dněstru představoval zlepšení oproti sovětské vládě nedokáže pochopit pouze člověk s omezeným způsobem myšlení, který si dodnes nedokázal uvědomit a hlavně připustit, že příchod Rudé armády a zejména NKVD na dobytá území od roku 1939 nebyl ničím jiným, než stejně brutální genocidou, jakou předvedli v oblastech západu SSSR Němci a popis, proč se místní podíleli na genocidě Židů je objasněn bez omlouvání nebo marginalizace velice jasně. Posledními dvěma momenty rumunských dějin je především fakt, jak bez ohledu na lidská práva a ony deklarace podporovaly ony veledemokratické a spravedlivé západní země Ceauceskovu diktaturu, která byla skutečně snad s výjimkou Albánie nejhorší (i ve srovnání s pozdním SSSR!) jenom proto, že Ceaușescu se „postavil“ proti SSSR, no a tím posledním pro současnost poučným faktem je, jak bez znalosti skutečného stavu hodnotil západ Rumunsko v polovině devadesátých let. Stačí citovat „V mnoha západních vládách a mezinárodních organizacích se však mluvilo o tom, jak je situace v Rumunsku zlá a že bude ještě horší. Nestabilní situace v souvislosti s událostmi v Jugoslávii a Podněstří znemožňovala vládám monitorovat situaci v regionu. Tím se pak vytvářel prostor pro etnopolitické interprety záměrně líčící rumunský vývoj v nejčernějších barvách, označující situaci katastrofální a těšící se všeobecné nedůvěře.“ Inu, co se od té doby změnilo? Dneska je Rumunsko zase zemí, kde je z hlediska Unie a jejich představitelů ohrožena „nezávislost“ jurisdikce a to jenom proto, že zde byl soudcům nařízen odchod do důchodu v 70 letech…... celý text

Ta zatracená skála: Obléhání Malty 1565 2016, Luboš Taraba

Existuje v Evropě jeden malý národ, má arabský původ, jsou to zapálení křesťané a žije na pár ostrůvcích mezi Silcílií a Tunisem. Už dvakrát se podíleli na záchraně Evropy a to i za cenu prakticky sebezničení. Ano, to jsou obyvatelé Malty. Podruhé to bylo během bojů ve Středomoří, kdy bez odporu a houževnatosti všeho civilního obyvatelstva by nikdy nemohlo být souostroví ubráněno proti mocnostem Osy a dějiny se taky mohly vyvíjet jinak - Rommel by dobyl Egypt a Palestinu, k Hitlerovi by se přidalo Turecko - ale co to tady píšu. Tohle je o oné první události, kdy obyvatelstvo ostrova podpořila řád johanitů, kteří po vypuzení z Rhodu našli poslední základnu k boji proti Turkům a jejich muslimským spojencům ve Středomoří právě zde. Johanité sestsakra dobře věděli, s kým mají tu čest a co Evropu čeká v případě vlády tolerantních Tuků. Kniha je jako vždy napsaná skvěle, ono hrdinství vojáků a rytířů a jejich rozhodující obrana San Elma je obdivuhodná, ale já nejvíce obdivuji Malťany. Bez nich by se totiž stejně jako o necelých 400 let později agresora zastavit nepodařilo. A co je v knize ještě zajímavé, kromě účasti pár našich krajanů? Inu, onen politický background a především chování a počínání našich strarých dobrých známých Francouzů na čele s králem Františkem, nejkřesťanštějším to Veličenstvem, který si pozval na "přátelskou" návštěvu do Toulonu svého nejbližšího spojence - turecké válečné námořnictvo. A jak se oni muslimové v Toulonu zabydleli pan Taraba popisuje bez okolků a pokud to někomu něco připomíná a to i dneska, má pravdu. Inu, to že sultán toužil dobýt i Řím a obsadit Itálii a následně vzít Evropu do kleští (v té době měl v moci prakticky celou jihovýchodní Evropu včetně Uher a Vídeň si odbyla první obléhání ze strany Turků o něco více jak třicet let předtím). A František? Poté, co byl vyhnán z Itálie se rozhodl, že se Španělům "revanšuje", děj se co děj. A dlouhodobé cíle Turků a jejich všeobecné plány mu byly ukradené, jen když co nejvíce zmáčkne nenáviděné Habsburky a alespoň na chvíli (než by se sám stal cílem dalšího útoku) by urval, co se dá. I ta protestantská Alžběta chápala, co ona Maltě jde...No, a poslední, co mně v obou knihách (Lepanto pokládám za druhý díl) zaujalo je fakt, že se sice už naši prapradědečkové posmívali zbabělým Taliánům, které pod Radeckým hnali čepicemi, ve druhé světové válce Italové rovněž předvedli řadu "ohromujících" vojenských výkonů (Albánia a Řecko, Tripolis a severní Afrika nějak tak obecně, Stalingrad a vůbec sovětská fronta), ale na přelomu středověku a novověku byli italští bojovníci zcela srovnatelní s těmi ostatními a na výsledku jak Malty tak Lepanta se jejich odvaha, odolnost a bojové schopnosti vyrovnaly jak Španělům, tak všem ostatním. Asi jim tehdy skutečně o něco šlo. A dát se zabíjet pod vedením neschopných vládců, kteří toužili po vojenské slávě a pochybné prestiži, a to ať už Viktora Emanuela II., jeho vnuka či Mussoliniho se se skutečnou obranou jejich boty, k níž byla Malta klíčovým bodem, nemělo nic společného...... celý text

V zájmu všeho křesťanstva: Bitva u Lepanta 1571 2015, Luboš Taraba

Snad jediná věc mně v knize zarazila a proto ji odbydu hned na začátku. Luboš Taraba doslova "opsal" (Ctrl+C) pasáže, týkající se organizace tureckého vojska a především oněch proslavených a obávaných janičářů. Nutno ale dodat, že sám od sebe, z "prvního dílu" dané problematiky - z knihy o úporné a úspěšné obraně Malty. Jinak je vše ostatní perfektní, jestli až zázračně úspěšná obrana Malty představovala vyrovnání sil, Lepanto bylo ve skutečnosti oním obratem zlomu. Na pevnině, v Uhrách a na Balkáně přišel onen zásadní zlom o sto let a dva roky později, kdy poslední velkou invazi spojenou s druhým dobýváním Vídně v roce 1683, která nakonec přinesla stejně katastrofální porážku tureckých sil na pevnině, stejně jako tomu bylo v tomto případě na moři. Je zřejmé, že přes roztříštěnost zájmů a osobní animozity se naonec onen křesťanský svět (či spíše jeho část) dokázaly spojit, protože pochopili, že už to opravdu "hoří". Je až smutné, jak se historie opakuje, když jsme zase svědky toho, jak politikaření a pletichaření včetně momentální zájmů má přednost před rázným, jednoznačným a věcným vystoupením proti smrtelnému nebezpečí, které v oné době Turci a jejich středomořští spojenci pod zelenou vlajkou Mohamedovou představovali. Pro mě je tato bitva ukázkou rovněž dvou momentů a totiž, že individuální nasazení (přes určitou nejednotnost a řevnivost mezi křesťany) a technický pokrok (galeasy) znamená víc, než slepý fanatismus. A to je všechno poselství i k dnešku. Luboš Taraba je skutečně spisovatel (ne pouhý vypravěč faktů) a drama předkládá s jistým odstupem a ironií, aniž by cokoliv zlehčoval, marginalizoval a nebo dokonce manipuloval. Možná, že jsem sám, ale z jeho knihy cítím dost silný apel k dnešku...stejně jako z "prvního dílu", kterým je úspěšná obrana Malty.... celý text

Soča (Isonzo) 1917 1999, Josef Fučík

Kniha u mně vyvolala značné rozpaky. Na jedné straně faktograficky v pořádku a celkem zajímavě, na druhé straně Fučíkova snaha za každou cenu dokazovat, že ty "legie" nebyly nic zas tak významného a že nejobdivuhodnější vojenské výkony podali ve XX. století čeští vojáci právě na Soči jeho hodnocení v knize čouhá jako sláma z bot. Čemu se pan Fučík nevěnuje, je fakt jak byli oni vojáci hnáni na obou stranách a jak drakonicky byli trestáni, pokud by zaváhali. Jejich motivace (na rozdíl od Slovinců a Chorvatů) byla problematická a psát v podobné knize, že čeští vojáci pokládali útok ze strany Itálie za "nefér" a proto tak statečně válčili za oba monarchy, je mimo. Jak ty neuvěřitelně krvavé a nesmyslné boje vypadaly na italské straně paradoxně předvedl nejvýstižněji Hemingway ve svém Sbohem armádo a snad ještě lépe film Francesca Rosiho Na generálův rozkaz. A že to na rakouské straně nebylo lepší, je celkem jasné i z počtu zajatců, kteří přebíhali z obou stran. A co mě osobně k podobným tvrzením vede? Můj dědeček byl jako obyčejný odvedenec do c. a k. armády na italské frontě a ono Isonzo zažil na vlastní kůži. A přeběhl až na Piavě, protože jak sám konstatoval, v době bojů "nahoře" to nešlo...Pan Fučík nepíše proto, aby popsal objektivně a čtivě polozapomenuté události, ale jeho cílem je svými knihami dokázat určitou ideologii, jíž je zjevně stoupencem. Podle jeho představ byli oni legionáři zrádci a naopak ti nebozí lidé (včetně mého dědečka) byli vzorní hrdinové. Ale tak to nebylo.... celý text

Doss Alto - mýtus a skutečnost 2014, Josef Fučík

Tomu, kdo se ztotožňuje s úpornou autorovou snahou bourat legionářskou "legendu" bude kniha připadat úžasně zajímavá. Nakonec zapadá mezi řadu jiných knih, které se snaží stavět na hlavu fakta. Objevnost jeho zjištění stran bojů legií na italské frontě je tak na úrovni např. Vojenských dějin Československa, kde za pozdní komunistické éry bylo třeba jeden z fundamentů buržoazní první republiky co nejvíce zpochybnit. No a panu Josefovi Fučíkovi (1933), plukovníkovi československé lidové armády ve výslužbě a absolventovi Vojenské akademie v Brně, který se nyní dlouhodobě zabývá středoevropským vojenstvím 19. a 20. století je prostě jeho "prozření" a přesměrování se směrem k období pozdního mocnářství najednou nějak tak podivné...jako by potřeboval za každou stranu nějaký ten idol a jednoznačně určený směr.... celý text

Českoslovenští legionáři (1914–1920) 1996, Karel Pichlík

Hodně dobrá kniha z hlediska informativní hodnoty, na druhou stranu poněkud suchá a chladná. Autoři přistoupili k tématu komplexně, v rozumném rozsahu a bez emocí, které si člověk domyslí teprve tehdy, když za těmi suchými fakty, čísly a vlastně i událostmi vidí konkrétního člověka. Třeba záložního poručíka Miloše Wurma, profesora z brněnské reálky, člověka, který narukoval na začátku války, prošel si frontami na východě a padl ve Francii na samém sklonku války podobně jako knižní hrdina Paul z románu Na západní frontě klid. Jeho koncipované prohlášení ke konci války, které nosil v kapse vyvolá stejný pocit, jako to, čím končí Na západní frontě klid. Tedy, s jedním rozdílem - Miloš Wurm do posledního okamžiku svého života věřil ve správnost svého počínání. A tisíce dalších taky. Ti co přežili i ti co nepřežili. Při podrobně popsané bitvě u Zborova jsem si uvědomil, že legionáři zde nezávisle vymysleli vlastně onu německou taktiku úderných skupin, i když zde spíš z nouze. Po knize jsem znovu sáhl poté, co jsem si přečetl knihu jistého Josefa Fučíka nazvaná krátce Isonzo a pojednávající o bojích na italské frontě až po průlom u Caporetta. Pan Fučík zde vyzdvihuje bojové výkony českých příslušníků c. a k. armády a rozhořčuje se nad "přeceňováním" legií a absenci "respektu" k výkonu "řádných" vojáků, nejmasovějšímu nasazení českých vojáků ve XX. století a jejich oddanosti habsburskému trůnu. Ano, legionářů bylo "pouze" cca 120 tisíc, zatímco v c. a k. armádě sloužilo těch lidí z českých zemí několikanásobně víc, jenže ti první byli dobrovolníci a lidé s vysokou morálkou, ti druzí (zejména podmínkách italské fronty) moc na výběr neměli. Podobně jako jejich protějšky na italské straně mohli volit mezi kulkou, či jinou formou smrti ze strany Italů nebo střelbou od vlastního polního četnictva. A legionáři, kteří si tímhle peklem prošli, se často za hlubokého nepochopení vojáků v zemích, kde působili dobrovolně vraceli do pekla bojů, si rozhodně nezaslouží nějaké módní a účelové zpochybňování. Jistě, i "legionářství" se dalo a v některých případech se tak stávalo zneužít. Ale to je vždy a všude a jsem si jist, že se rozhodně nevynořovali legináři po první světové válce takovým tempem, jako nejrůznější "disidenti" a účastnící 3. odboje po roce 1989. Nakonec, fakt, že třeba oni příslušníci armády, vytvořené z italských zajatců, kteří domů přijeli jako vycvičené a připravené vojsko a díky kterým se podařilo obsadit Slovensko už za legionáře pokládáni nebyli (nepodepsali vstup do legií nejpozději v den vyhlášení republiky), což je vzhledem k jejich obětem a zásluhám zrovna v oné slovenské kampani nespravedlivé. Zajímavý je i fakt, kolik třeba v těchto jednotkách, nebo dokonce i v legiích bylo Němců z pohraničí, kteří se k nové republice hlásili. A taky jak málo zde bylo Slováků... Dobře je ukázán politický background a snad není ani překvapující, jak se v podobných situací na všech stranách vynořují kariéristi, politikáři a nejrůznější lidé, kteří se velice rádi přiživují na odhodlání a obětavosti druhých. Jistě, pro běžného čtenáře literatury faktu tohle není ona zábavně napsaná kniha, jako třeba Hubáčkova díla, ale pro hlubší pochopení je kniha skvělá, vyžaduje ovšem plné soustředění a není to kniha někam v létě k vodě.... celý text

Panoptikum zašlých časů aneb úsměvná svědectví historie 1986, Miloš Václav Kratochvíl

Snad Nejslabší kniha od Kratochvíla, kterou jsem (jakž takž) přečetl. Smysl jsem lehce nepochopil a ten přehled nejrůznějších kuriozit v kombinaci s velmi všeobecným popisem zvyků v té či oné historické epoše mi neřekl prakticky nic. Asi jsme poněkud "zpovykaný", protože faktografických informací máme dneska až nad hlavu a detailních publikací k problematikám ať už historického stolování, oblékání či doknce dějin sportu včetně dobových dokumentů máme taky dost. Jenže tuhle knihu psal Kratochvíl v době, kdy normální čtenáři a vůbec zájemci k podobným informacím přístup neměli ani náhodou. Takže kniha, která se poněkud přežila. Stejně jako jeho scénáře k husitské trilogii režiséra Vávry. Naštěstí, napsal pár knih, které tady po něm zůstaly a které stojí za to si přečíst i dnes, kdy ta nabídka je o řády vyšší.... celý text

Krve po kolena: Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie 2011, Luboš Taraba

Luboš Taraba dokáže samozřejmě skvěle popsat vlastní vojenské operace, vše, co s vedením války souvisí technicky, organizačně a ví si rady i s jednotlivými vojenskými činiteli. Přitom se v popisu bojů nevyžívá a všímá si následků oné "slávy". Co je ale ještě cennější je jeho perfektně podané pozadí a širší souvislosti. Zdánlivě je Solferino a Prodané vítězství "jenom" o tom, jak staré Rakousko ztratilo svoje italské državy. Ale pro mně je to ukázka, jak se dělala politika a jak se do té politiky odrážela a dodnes odráží mentalita jednotlivých zúčastněných etnik a často dodnes existujících států. V tom je ona poučnost dějin. Můžeme se divit a možná i trochu vztekat nad omezeností a naivitou ministrů Franze Josefa i jeho samotného. Můžeme kroutit hlavou nad počínáním Viktora Emanuela a to přesto, že budeme respektovat fakt, že dost Italů se chtělo sjednotit v jednom a národním státě (který tak nějak ke skutečné jednotě a hlavně harmonii nedospěl dodnes). Záchvěvy obdivu a respektu budeme cítit k obratnému a realistickému Cavourovi nebo tak nějak italsky typickému Garibaldimu. Budeme cítit odpor k ostatním mocnostem, které svoje názory a postoje řídily tím, co za cca 50 let nazve ministr zahraničí člena trojspolku již sjednocené Itálie Sidney Sonnino "svatým sobectvím", a i když věcně budeme jejich postoje a pohnutky chápat, z hlediska znalosti pozdějších dějů s nimi souhlasit nebudeme. Budeme především litovat statisíce těch z drtivé většiny obyčejných lidí, které válka v širokém spektru utrpení postihla. Ale z čeho je osobně mně zle, je chování Francie a její skutky. Bezcharakternost Napoleona III. je jenom vrchol ledovce v chování a hlavně mentalitě jeho krajanů odspoda až k trůnu. Fakt, že v polovině století tento národ znovu adoruje potomky Napoleona, člověka, kterého nazval spisovatel Hugo velkým, ačkoliv se jednalo o prvního moderního totalitního diktátora, masového vraha a válečného zločince je smutná a nepochopitelná. Drzost, s jakou se jeho synovec a "osvoboditel" Itálie domáhal Savojska a Nizzy (dnes Nice), kdy najednou Piemonťany nechal zcela na holičkách, poté co podepsal s Rakušany za jejich zády smlouvu z Villafrancy mi připomíná nejen jeho strýce, ale celou řadu jeho následovníků v čele země galského kohouta a to dodnes. A když člověk následně čte Podivnou válku od stejného autora, pocítí záblesk jistého uspokojení nad porážkou Francie, byť negativa této porážky Evropu stály další potoky krve a orgie ničení o několik levelů výš, než tomu bylo u Magenty a Solferina...... celý text

Prodané vítězství: Poslední válka za osvobození Itálie 1866 2014, Luboš Taraba

Pan Taraba mi další skvělou knihou dal jemnou ťafku, proč nepřijímat "obecné" a "všeobecně známé" pravdy. V "dějepise" se totiž píše, učí a běžně se uvádí, že Franz Josef byl omezenec, který nechtěl svoje soustátí připravit o "dědičná" území a odmítal bez boje vydat byt jen piď země, ačkoliv tím projevoval svoje "reakcionářství" a neochotu podrobit se "pokrokovým" trendům, které vedly mimo jiné k vytváření "národních" států. Císař byl ochoten Benátsko vrátit nebo spíše předat onomu Viktorovi Emanuelovi II, jenže byl to on, kdo strašlivě toužil se proslavit na poli "válečném" a to i za cenu naprosto nesmyslné a zbytečné války, která jako vždy stála životy nebohých vojáků a kupodivu, zraněn v ní byl i jeho syn Amadeo, pozdější španělský král. Desetitisíce mrtvých a zraněných na obou stranách a obrovské materiální škody byly ukázkou hlouposti italského krále a jeho ministrů, příkladem dynastického "náckovství" a ti zabití, zranění, zmrzačení a zemřelí v důsledku válečných operací byli zbytečnou a marnou cenou za "sebe léčbu" komplexu méněcennosti "osvoboditele a sjednotitele" Itálie, který sám dostal od Rakušanů vždycky napráskáno, pokud to za něj nevybojovali tu Francouzi, tu Prusové. A nestačila mu Custozza, musel ještě nahnat italskou válečnou marínu do stejně nesmyslné bitvy u Visu, kde se neschopnost jeho "válečníků" projevila snad ještě víc. Italové žádní válečníci nejsou a nezaslouží si, aby se jim za to někdo poškleboval. Ale všichni ti, kdo z nich válečnický národ chtěli udělat, a je jedno jestli to byl tenhle král, jeho vnuk stejného jména v pořadí třetí nebo Mussolini, si zaslouží nejhlubší opovržení. Z popisů akcí, které podává Luboš Taraba se stejnou suverenitou jako s uměřeně prezentovanými širšími souvislostmi vyplývá, že velitel rakouské armády arcivévoda Albrecht Rakousko - Těšínský byl asi nejlepší vojevůdce tehdejšího mocnářství, byl obklopen řadou kvalitních polních velitelů a je asi jenom škoda, že na podstatně důležitější, severní frontě velel průměrný Benedek s řadou zcela neschopných generálů typu Clam-Gallase. No, že se sjednotila Itálie (která ale není jednotná dodnes) zas takové neštěstí není a nebylo, ale sjednocení Německa pod vládou Hohenzollernů s pruskou mentalitou, která zválcovala různost Německa (která je zřejmá dodnes a naopak je stále zřejmější) bylo tragédií. Tragédií, která se znásobila díky další nesmyslné válce, kterou vedl proti Severoněmeckému spolku Napoleon III. a která definitivně spláchla samostatné a odlišné jižní německé státy, aby je zglajchšaltovala a zavlekla do děsivých konfliktů XX. století. Ale o tom už je jiná skvělá kniha Luboše Taraby Podivná válka.... celý text

Pád Cařihradu 1997, Mika Waltari

I při vědomí nesporných kvalit Sinuheta i Etruska je tohle moje Waltariho nejoblíbenější kniha. Jednak proto, že je mi mnohem bližší moderní historie, která začala právě u jedné ze základních epizod popsaných historicky zcela věrně a s filosofickým podtextem, jednak s pochopením onoho smutku autora, který do knihy vložil pocit beznadějné ztráty a nevratných změn Evropy a hlavně Finska po druhé světové válce, kdy se zdálo že stejně jako turecké armády není křesťanská Evropa schopná zastavit a nastává soumrak křesťanské civilizace, tak nikdo nezastaví v Evropě komunistické barbarství a brutalitu. Finsko se sice shodou okolností na čas alespoň z hlediska vnitřního uspořádání ubránilo Sovětskému Svazu ve dvou devastujících a krvavých válkách, ale samotní nejvyšší finští politici byli přesvědčeni, že nakonec komunismus zvítězí a jejich postoj byl, držet to, jak to nejdéle půjde. Kdo zná lépe finské dějiny XX. století, ten pochopí, co tím myslím a domnívám se, že to tak vnímal i autor. A v tom je právě ta síla historie - pár let po dobytí Cařihradu byl brutálně cílevědomý Mehmed poražen při obléhání Bělehradu, což byla první drtivá porážka do té doby nezastavitelných Turků (i když jejich další eliminace z křesťanské Evropy se táhla ještě dalších více jak 200 let) a pouhých 13 let po Waltariho smrti se rozpadl do té doby zdánlivě nezastavitelný a neotřesitelný kolos, ohrožující permanentně jeho vlast........ celý text

Lovci mamutů 1980, Eduard Štorch

Zajímalo by mně, jestli tahle kniha byla taky přeložena do jiných jazyků a jaká je její "penetrace" jinde. Protože se jedná přes onu dobrodružnost o maximálně realistický popis toho, jak to v oné době skutečně vypadalo. Jedná se o ojediněle zpracovanou látku, kterou ostatní asi řeší buď optikou fantasy nebo nejrůznějšími nesmysly, které dokážou do knih (nebo i filmů) z pravěku naplácat. Není to běžná dobrodružná kniha pro děti. Když si ji přečtete v dospělosti, díváte se na řadu věcí úplně jinak. Vidíte tu "nesnesitelnou těžkost bytí", každodenní nebezpečný a úporný boj o to nejholejší přežití a přitom už můžete vysledovat ony drobné záchvěvy nastupující civilizace. Tohle prostě nemá chybu a vlastně jsem si o Štorchovi jako autorovi nikdy nic nezjišťoval, ale to, jak kniha odpovídá tomu, co lze najít v naučné literatuře nebo i v muzeích z ní dělá asi největší klenot ve svém tematickém okruhu. P.S. Otázkou, do jakých jazyků byl tento podle mě domácí literární skvost přeložen jsem se začal zabývat až po napsání původního příspěvku a kromě zajímavého objevu databáze NK, kde je možné zjistit, do jakých jazyků byla která kniha přeložena mně zaujalo, že Lovci mamutů byli přeloženi prakticky do všech evropských jazyků (včetně ne zcela běžných - tuším tam byl i překlad do litevštiny), překvapivě i do francouzštiny, byla přeložena třeba do japonštiny, pouze dosud nikdy do světového jazyka č. 1 - angličtiny. Zvláštní. A tady bych viděl i prostor pro propagaci české kultury...... celý text

Sám proti osudu 1962, Antonín Zhoř

Sympatický soft životopis. Soft proto, že popisuje život L. van Beethovena v intencích toho, jak chtěli pedagogové a také umělečtí kritici v 19. a zejména 20. století, aby byli géniové popisováni. Nic špatného, nic negativního, obraz génia, bojujícího se nepochopením a zpátečnictvím bere svůj počátek v době, kdy se nepříjemné a negativní věci jednak ignorovaly, jednak tehdejší technologie neměly možnost zjistit leccos z toho, co víme dnes (viz. např. otcovství "synovce"). Na druhou stranu (pokud by oni pedagogové a kritici, o nichž mluvím) shlédli podle mně skvělý film Nehynoucí láska z roku 1994 v hlavní roli s Gary Oldmanem, byli by rozhořčeni na nejvyšší míru. Beethoven přece nemohl chodit do vykřičených čtvrtí Vídně a znát pomalu všechny vídeňské prostitutky, přece se nemohl chovat hrubě až násilnicky, byl to génius a takoví jsou zásadně kladní. Jenže ať už Oldman nebo Zhoř, je to jedno. Ona hudba je natolik geniální, že je jedno, kdo a proč ji stvořil. A člověk o Beethovenovi a ani o kterémkoliv skladateli nemusí vědět vůbec nic, nemusí znát noty ani vědět, jaké nástroje tvoří které hudební těleso, aby mu hudba - to nejemocionálnější ze všech umění, přinesla pocity, které potřebuje.... že ta nesmrtelná milenka byla každou chvíli jiná, je v zásadě vzhledem k dlouhé řadě jeho naprosto výjimečných opusů úplně jedno.... celý text

Pouta věrnosti 1971, František Kožík

Jako malému klukovi tahle knížka přesně padla do noty, protože i já jsem v dětství obdivoval hrdinné Černohorce, jediný národ, která odolal Turkům a navíc se mi velice líbily Čermákovy hyperrealistické malby. A dojímala mně i ona scénka na konci, kdy v Čermákově pozůstalosti nalezli malou kovovou medaili za statečnost, kterou mu udělil kníže Nikola. Teprve později jsem pochopil a dočetl se jinde, že Jaroslav Čermák společně s Karlem Purkyněm patřili k prvním skutečně uznávaným a moderním malířům od nás a Čermák byl prvním českým malířem, který vystavoval na salonu v Paříži. Možná to v Kožíkově životopisu je, ale mě tehdy zajímali skutečně jenom ti stateční Černohorci...... celý text

Objevitelé a dobyvatelé 2008, Miloš Václav Kratochvíl

U téhle knihy mně nesmírně zaujala část, ve které je popisováno, jak Rusové dobyli Sibiř. Známe příběhy o zlých běloších mluvících anglicky, kteří prakticky vyvraždili hodné Indiány v severní Americe, známe spoustu příběhů o nebohých Indiánech Střední a jižní Ameriky prakticky vyvražděných zlými bělochy mluvícími španělsky, ale tady je poprvé (a co jsme poznal i naposledy) popsán i dojímavý příběh onoho nebohého slepého chána, uštvaného kozáky při dobývání Sibiře. Při popisech conquisty mohl V. M. Kratochvíl čerpat s bohaté faktografické bibliografie, v případě Sibiře to tak není. No, a střední Asie není ani tady. Dobrá kniha. Když Kratochvíl odrostl padesátým létům, napsal řadu kvalitních knih.... celý text

Robinson Crusoe (převyprávění) 1970, Josef Věromír Pleva

Tohle byla moje první kniha, kterou jsem přečetl. Trvalo mi to strašně dlouho, za tu ranní hodinu, co jsem doma ve druhé třídě čekal, až dorazí babička a odvede mě do školy a četl stránku po stránce, mi to trvalo řadu týdnů. Kniha je famózní v tom, že autor popisuje vlastně tak trochu vznik člověka - Robinson je tady ten, který musí poznat onu každodenní dřinu, aby vůbec přežil a musí vynalézat věci, aby si ten život trochu zlepšil. Na rozdíl od Defoeova "originálu" je vybaven pouze košilí, "pumpkami" té doby a kapesním nožem. Nic víc. A musí se naučit, jak si co vyrobit, musí najednou (synek z rozhodně ne chudé rodiny) přemýšlet, vzpomínat, jak co funguje. A cestou pokusů a omylů dochází k výsledkům (viz. třeba onen "vynález" keramiky). Teprve později je obohacen díky ztroskotání další lodi o nástroje, přístroje oděvy, ale i zbraně. To mu umožní získat Pátka (popravdě i tady předvedl Pleva dost zdravého selského rozumu, kdyby tam byl Robinson těch cca 28 let, nebo kolik, jistě by se zcela zbláznil - viz. Ben Gun v Ostrově pokladů...) a tady má vedle sebe Pátka snad po dvou letech a ostrov opouští po úspěšném zásahu proti vzbouřencům na objevivší se lodi po deseti letech. Plevovi se prostě podařil remake jako hrom, na to všichni ti nejrůznější Robinsoni od kdejakých i celkem renomovaných autorů nemají ani náhodou. Musím konstatovat, že originál od D. Defoa mně poněkud zklamal a nejvíc mně mrzí, už nikdy nezažiju to pomaličké čtení, jako v těch osmi letech, dneska knížku "přejedu" za pár hodin. Ale byla to moje první kniha a tím zformovala moji lásku ke čtení. A to kromě (podle mého názoru) jejích nesporných kvalit je nejdůležitější.... celý text