jerisno
přečtené 1224
Into the Void: S Black Sabbath od začátku do konce
2024,
Geezer Butler
"Do třetice všeho dobrého" praví jedna lidová prupovídka a tak jsem po pamětech pěvce a šílence Ozzyho ("Jmenuju se Ozzy", 2011), kytaristy a riffostrůjce Tonyho Iommiho ("Iron Man", 2021), nemohl vynechat ani čerstvé vzpomínky basáka a toho rozumného z Black Sabbath, Geezera Butlera (Into the Void, 2024). Bez mučení na sebe bonznu, že jsem měl Geezera ze všech čtyřech vždy nejraději. Připadal mi nejklidnější, nejsečtělejší, nejrozumnější a nosil i největší "mařenu". Navíc se postaral o většinu textů, včetně ikonického jména kapely. Moje těšení na knihu bylo tedy o to větší. Ne vždy je však posvícení. První, co mě zarazilo je celkem dost překlepů a tiskových chyb, navíc překlad některých vět zdá se mi býti poněkud svérázným (zkomolení smyslu, nebo jeho úplné popření). Některá slova jsem v češtině za svých 66 let ještě neslyšel (chčíl místo chcal, katě místo gatě, plot místo zákaz a pod.) Škoda, trochu mi to dojem z knihy pokazilo. Za to ovšem Geezer Butler nemůže, ale Volvox Globator by měli zpytovat svědomí a pro odpuštění odříkat několik Otčenášů a Zdrávasů. Samotné vzpomínky jsou zajímavé, některé události jsem si díky tomu osvětlil, doplnil a pochopil (například neúčast bubeníka Billa Warda na reunionu v roce 2012 a nahrávání posledního studiového alba "13"). Pár věcí ze života Geezera mě překvapilo (irský původ, přísný katolicismus, zásadové vegetariánství, dlouholetá oddanost jedné ženě, ale i nezvladatelné deprese, návaly nálad, vzteku a občasné agresivity). Přesto jsou paměti legendárního basáka zajímavé, čtivé i když trochu méně přehledné, než vzpomínky Ozzyho a Tonyho. Za knižní překlad a korektury bych nedal více jak 3 hvězdy, ale jde o mého oblíbeného Sabbathmana a tak jednu hvězdu přidám. Proto nakonec přiděluji čtyři temné hvězdy, jednu za každého člena základní sestavy, neboť ta pro mě byla tou nejzajímavější a nedám na ni dodnes dopustit (53 let od prvního seznámení s hudbou Black Sabbath). Teď už jenom čekám na vzpomínky bubeníka Billa Warda, ale nevím, nevím, jestli se jich dočkám, neboť Bill je trochu záhadný a nevypočitatelný ...... celý text
Urla
2024,
Petra Stehlíková
“Ve stopách minulosti kráčíme vstříc budoucnosti". Myšlenka, která celou knihou prostupuje a je i její zásadní charakteristikou. Ano, Petra Stehlíková se v tomto díle vrací hluboko do minulosti, daleko před Ilan, před vznik pětadvacítky, dokonce i před události Velké války a pařížské horečky. Od četby minulých dílů uběhla již nějaká doba a tak jsem si je musel nejdříve připomenout. Naslouchače pročtením stručného obsahu, Faju několika posledními kapitolami a Nastereu kompletním znovupřečtením. Až mě překvapilo, kolik důležitých detailů se ztratilo z mé stále děravější paměti. Pokud bych měl něco vyzdvihnout u celé série, byla by to jednak originalita myšlenek a nápadů autorky, ale především čtivost jejích knih. Je opravdu složité a těžké se od stránek odtrhnout a vracet se zpět do naší (jednodušší) reality. Urla skvěle navazuje na předchozí díly. Jak dějově, tak svojí literární kvalitou. Nápady, dějové zvraty i překvapivá odhalení jsou vysoce originální, dokonce tak, že jsem měl občas problém si dané situace, či popisovaná prostředí fyzicky představit, takže některé odstavce jsem pročítal zas a znova, abych zjistil, že si i tak nejsem jist, jestli jsem představy autorky úplně přesně pochopil. Mnoho tajemství z minulých dílů je uspokojivě objasněno, některá zůstávají stále skryta a mnoho dalších se nově objevilo. Těším se na závěr celé téhle vynikající ságy i když je mi už teď líto, že tím moje sounáležitost s Ilan, kapitánem, pětadvacítkou i celým světem sklenařů skončí. Smekám paní Petro! Vybrousil jsem pro Vás 5 zářivých hvězd z čirého sklenitu. Nemohu (a ani nechci) jinak.... celý text
