kackahracka přečtené 196

Vím, kdo jsi 2019, Alice Feeney

Přísahám, že se nevyžívám v udělování nízkého hodnocení. Naopak, nemůžu se dočkat super knížky, skvělé jízdy, za kterou si klidně i připlatím. Recenze a doporučení zněly vážně skvěle. Nechápu. Vypotila jsem nakonec jednu hvězdu, jelikož napsané je to velmi slušně. Autorka to umí, žádný sloh pro slabomyslné, pěkná přirovnání, dost dobře vylíčené situace. Jenže. Ten konec. Bizár. Totální, nestravitelný bizár. Něco tak strašného, že mě i nad tou jednou hvězdou pláče svědomí. Absolutně nedoporučuju, abyste to četli, jde o nevratnou ztrátu času spojenou s extrémním znechucením. Povím vám, o co šlo: ženská přijde domů, najde na stole manželovy věci (klíče, peněženka, telefon), taky jeho boty v předsíni a auto v garáži. Vše, až na manžela. Zmizel. Parádní rozjezd, úplně jsem chrochtala blahem. Pak náhle nečekaně prudký levý hák (druhá kapitola je o nešťastné šestileté holčičce, kterou trýzní vlastní rodina, dívka si už od malička nese trauma ze smrti matky a navíc jí někdo unese a vězní). Téma, kterému se, coby matka malých dětí, úzkostlivě vyhýbám. Dokonce jsem knížku odložila, že o tomhle číst vážně nechci. Jenže-strašně jsem chtěla vědět, jak to bylo se ztraceným manželem, tak jsem se hecla. Ukáže se , že unesená holčička a opuštěná manželka jsou jedna a tatáž osoba (střídají se kapitoly z roku 1987 a 2007). Holčička během svého neradostného dětství nakonec přilne ke svým únoscům, jež kdysi sami tragicky přišli o dítě, proto si neobvyklou cestou pořídili náhradní. Rodinka to není úplně výstavní, a tak jí jednoho dne vystřílí parta gangsterů. Holčička to samozřejmě vidí a prožívá (to už jsem autorku doslova nesnášela a sebe proklínala, proč si něco takového dobrovolně dělám, že to čtu). Holka je samozřejmě poznamenaná, a v dospělosti se upne k muži, který se s ní narychlo ožení. Pak se choť ztratí. A všichni maj podezření, že ho zabila. Ona se snaží dokázat svou nevinu, ale sama si není jistá, jestli není blázen (halt trauma z dětství zanechalo následky). No a víte, jak to dopadlo? Ona samozřejmě nikoho nezabila. To se jen na její dospělácké duši popásla zestárlá únoskyně, která střelbu gangsterů přeci jen přežila, spojila se s dívčiným bratrem z původní rodiny, ten se s ní oženil, znásilnil jí a nakonec se rozhodl, že nejlepším trestem (za co???) bude, když se vypaří, vyhrabe odněkud mrtvolu, zakope jí pod vlastní verandou a policii přesvědčí, že to je on sám, čili že vražedkyní je skutečně jeho manželka...Tož jako sorry, ale toto nemohl nikdo myslet vážně a všichni, kterým se knížka líbila, by se měli jít nechat vyšetřit! Nemám slov, katastrofa!... celý text

Pronásledovaní 2018, Mark Edwards

Nevím si rady s tím, jak knížku ohodnotit. První a druhá část byla naprostá bomba. Opravdový top v mém soukromém žebříčku. Cizí země, osamělé nádraží, temný les, úprk do civilizace. A pak už jen podivné příhody a zvláštní náhody, které spolu zdánlivě nesouvisí. Skvělé tempo i dávkování, jako čtenář jsem byla doslova přikovaná ke stránkám. Jenže pak se začaly množit náznaky toho, co se asi stalo v lese a já se začala bát, ovšem ne tak, jak nejspíš autor zamýšlel. Zchvátily mě obavy, zda se náhodnou nebude jednat o téma, které nestrávím. Mrtvé či utýrané děti a děsivá traumata jejich rodičů, pedofilie, brutalita...Nespoileruji, pouze dedukuji, protože knížku jsem prostě odložila, takže nevím. Když jsem se poptala těch, co příběh strávili až do konce, bylo mi potvrzeno, abych nečetla, že to prostě bylo hnusné, odporné, zbytečné a zmatené. To mi stačí. Knížku tak mám pořád hezkou, jako Svěrák v jedné své scéně z filmu, kdy kouká na pěkná ženská pozadí v sukních a rozhodne si to nezkazit pohledem z přední strany. Takže tak. Přečtěte si první dvě třetiny, možná vás to uspokojí, jako mě.... celý text

Zlodějka příběhů 2009, Michaela Klevisová

Z knih, které jsem od autorky četla, se mi tahle zatím líbila nejvíc. Bavilo mě prostředí i jednotlivé postavy. Můžu jen doporučit.

Než bude pozdě 2021, Jenny Blackhurst

Už jste při psaní ve Wordu použili „odrážky a číslování“ ? A nepřehnali jste to někdy? Tak autorka jo. Otvíráte knížku. Začínáte natěšeně číst. Úvodní stránka příběhu nese označení „První část“ (Aha, říkáte si, tak knížka bude mít minimálně dvě části, možná i víc, dobře.) Na druhé stránce knížky stojí: "1, nyní" (Aha, takže jednotlivé kapitoly, v každé části, budou nejspíš rozděleny na různé časové roviny. Dobře.) Následující kapitola nese označení: "2, Karen, 25.října" (Aha, takže časové roviny budeme navíc sledovat z pohledu různých osob, a to ještě s dodatkem, který den v měsíci k události došlo. Tak to už ať se jde autor vycpat! ) Neblahé tušení se potvrzuje u kapitoly 3, označené prostým: Bea. Pak Karen. Pak nějaká Eleanor. Ovšem labužnický zlom nastává u kapitoly 8. Bez jakéhokoliv dalšího jména, času, vodítka. Vypráví jí někdo, ale nevíme kdo. Někdy, ale nevíme kdy. Vzpomíná na něco, co nám zatím nemá být příliš jasné… Jakože cože???? Je to nepřehledné, rozvláčné, utahané a nepravděpodobné. Je to plné náznaků, které čtenář nemá šanci pochopit, asi jako když rozmotáváte červené klubko a z něj najednou čouhá modrá niť, jež pokračuje nádechem do zelena. Prostě divné. Kostrbaté rozhovory, i celé scény. Pro představu ukázka: (...začátek citací) Kdybych si bývala raději připravila dopisy ještě předtím, než jsem toho dne vstoupila na poštu, kdybych si bývala vzpomněla a vzala si balík obálek ze své zásuvky v kuchyni, místo abych musela jít a ukrást několik z hromádky ve skladu kancelářských potřeb v práci, kdyby se rodinka krys zrovna ten týden nerozhodla prokousat se elektrickým vedením na místní pobočce pošty a nedonutila mě tak vyrazit až do centra, mohly se životy čtyř žen ubírat úplně jiným směrem. ... Byla sobota večer a Bea trčela doma. „Beatricie Barkerová, koukej se sebrat,“ mumlala si pro sebe, a když přihlouplá slečna a muž s extrémně vyběleným úsměvem zjistili, že nakonec přece jen hledali jeden druhého, rychle z té sentimentální slátaniny, na kterou se dívala, přepnula na jiný kanál. (...konec citací) Zvláštní, že se některé pasáže četly hodně dobře, vlastně jen díky tomu se mi podařilo knížku přelouskat více jak za půlku. Pak mi došlo, že se ke čtení přemlouvám, asi jako, když mi na střední hořel termín odevzdání úkolu na nudné téma. Proč si to dělám? Tak jsem nalistovala závěrečné kapitoly (už se u toho přestávám stydět), jenže se z nich vyklubal tak neskutečně zamotaná, zbytečná a překombinovaná blbina, že jsem jí ani neměla chuť přijít na kloub. Dvě hvězdy za pár zajímavých odstavců. Nedoporučuju.... celý text

Zamkni poslední dveře 2020, Riley Sager (p)

Tak tohle mi sedlo! Bezvadný koncept, který mi trochu připomněl Všude kolem černý les. První kapitola odkryje karty, vysvětlí, že je něco špatně a navodí dokonalou atmosféru. Následuje pohled do minulosti, na dny, které neštěstí předcházely a pozvolna k němu míří. Jako když posloucháte odpočítávání startu rakety. Nedá se přestat číst, nelze knížku odložit, musíte vědět, co se tam stalo. Byla jsem dokonale polapena, dokonce jsem i přihmouřila oči nad pitváním traumat z minulosti (které jinak v knížkách nesnáším). Snad bych jen trochu ubrala na počtu stran, byla jsem tak napnutá a nedočkavá, že jsem si druhou půlku nedokázala dostatečně užít. Iritovalo mě, že mi k rozuzlení zbývá příliš mnoho kapitol. Samotné vyvrcholení bylo uvěřitelné a reálné, což vždycky potěší. Za mě super!... celý text

Modrá 2015, Lucy Clarke

Zklamání a vztek. Nic víc po dočtení necítím. Knížka začíná poněkud zmateně. Prolínají se totiž hned tři časové roviny - nepřehání to ti autoři už trochu? Musela jsem číst několikrát, abych se zorientovala, ale dobře. Hlavní hrdinka Lana zjišťuje, že se potopila loď, jejíž palubu ona sama opustila před osmi měsíci. A to nejspíše po velmi bouřlivých událostech. V kapitolách, nazvaných „nyní“ Lana zjišťuje, zda někdo z jejích bývalých přátel nehodu lodi přežil. V kapitolách označených „tenkrát“ se zase dozvídáme, co se vlastně na lodi kdysi událo. Je možné, že kdybych se do čtení ponořila na letní dovolené, někde na pláži u hotelu, asi bych byla schopná mnohé odpustit. Leč, začetla jsem se v nesprávnou dobu, bohužel. U nás všude zima, nevlídno, covid a hroutící se ekonomika. Mějte pak rádi partu pařmenů líně brázdící břehy Filipín. Vůbec mi nesednul jejich pohled na život, to bezcílné bloumání od ničeho nikam. Jasně, jde o partu mladých lidí, co si užívají života, já jim to vážně nemám za zlé, jen vysvětluju, proč mě příběh nechytnul. Být o dvacet let mladší, možná bych mluvila jinak, ale jsem si skoro jistá, že ani tehdy by mě nelákalo spát měsíc v jedněch plavkách, ráno si oblíkat tričko ztuhlé od soli a snídat sklenku rumu. Toť k základní ose příběhu, která se ale zas nezdá tak špatná. Kdyby se do ní autorka nesnažila vtlačit toliko oblíbená traumata z minulosti. Vždyť by to bezvadně fungovalo i bez nich, proboha! Ne! Zas dítě, co přijde o svou matku, zas ubodání těhotné ženy, zas a znova něco pro zvrácenou společnost, která si to žádá. Já teda ne. Příběhu by taky prospělo, kdyby byl o polovinu kratší. Táhl se a čpěl až hrůza, úplně by stačila jedna hlavní událost bez zbytečného lepení kudrlinek okolo (závěrečný zvrat, boj na palubě, drogy, vztah Kitty a Dennyho, vzpomínky na dětství…). A když už bych to jako čtenář hodlala zkousnout, zprasí to celé sloh. Opakování slov, podivné míchání vět v přítomném a minulém čase, chvílemi úplně bez logiky. Nepřirozená, krkolomná slova. Pár ukázek pro představu, myslím, že mluví za vše: ... Lana přecházela po svém apartmánu, prsty zabořené hluboko v kapsách. Obraz, který malovala, nedokončený zasychal. V normální den by se zrovna chystala odejít do práce. Ale teď neměla ani pomyšlení na to, jít do galerie a vařit zákazníkům kávu. Nemůže myslet na nic jiného než na Modrou. Ví, že Námořní centrum je 30 kilometrů vzdálené. Projíždí kolem jejich cedule každý měsíc, když jede do velkoobchodu nakoupit výtvarné potřeby pro svoji šéfovou. Denny bezmyšlenkovitě přitakal, jako by se jeho myšlenky toulaly jinde. Po večeři Shell a Heinrich sklidili misky ze stolu, propláchli je ve velkém džberu s mořskou vodou, a pak je odnesli do podpalubí, kde je doumyli sladkou vodou. Aaaron úzkostlivě šetřil vodou. „Nemohla jsem spát. Za dvacet minut mi začíná hlídka, tak jsem si řekla, že ti budu dělat společnost.“ „Přišla jsi právě včas. Už se mi chtělo hrozně spát.“ „Přichází to nečekaně, viď? Co jinak hlídkám říkáš?“ ... Hřebíčkem do rakve závěrečného hodnocení byl však patos, který ze stránek odkapával, jak bourbon z červené knihovny. Ta hluboká moudra, co se brala vážně, zatímco jejich autor potahoval šluky jointa a upíjel svou pátou sklenku rumu (nic jiného tam ani nepili). Nedalo se to, prostě nedalo: ... Pozorovala oblohu plnou hvězd. Pršely z černé noci tak živě, že měla pocit, že stačí natáhnout ruku a prsty je budou moci pročesávat. Obzor byl zbarvený do ohnivě oranžových a purpurových odstínů, jež se pomalu vytrácely do tlumených odstínů růžové, než se nakonec za ní ustálily do temně modré. Barvy to byly okouzlující, trvalo by celý život namíchat jen polovinu té palety barev. Usmála se: “Možná, když člověk žije nějaký čas mimo, učí se zbavit toho, čím není. Naučí se stát tím, kým vždy chtěl být.“ “Věříš tomu, že nenávist pochází z pocitu ublížení?“ ... Ne, tak já věřím, že z pocitu ublížení vzniká mizerné hodnocení. Dvacet procent a nazdar!... celý text

Unesená 2015, Lesley Pearse
ztráta času

Otřesná blbina spíchnutá tak slabomyslným slohem, že mi to ani nestojí za komentář. Nedočteno, přeskákáno na konec, lituju každé minuty, o kterou mě tenhle paskvil obral.... celý text

Kroky vraha 2007, Michaela Klevisová

Sekta 2020, Mariette Lindstein

Tahle knížka má vážně skvělou obálku. Doslova natěšeně křičí na každého, kdo má rád tajemno a thrillery. Navíc - ten nenápadný třetí proužek adidas, co se krčí pod samotným titulem - inspirováno skutečným příběhem. Věděla jsem, že tohle si prostě musím přečíst! Tak ouha. Z adidas se vyklubal abibas. Ne, že by švadlenka selhala úplně ve všem, ale nepovedlo se, značkové to rozhodně není. Zaprvé sloh. Až když narazíte na knížku, ve které věty drhnou, si uvědomíte, že jejich smysluplné a čtivé uspořádání není úplná samozřejmost. Neříkám, že to bylo marné úplně celé, například samotný začátek byl skvělý. Ale až příliš často se objevovaly pasáže, nad kterými jsem jen zvedala oči v sloup. Zadruhé vkládání deníkových záznamů. Nebavily mě, hnusily se mi a pokaždé jsem je jen přelítla očima. Hned v první deníkové kapitole, do které jsem se dychtivě začetla, se to muselo točit okolo utýrání zvířete (jedno jakého), to aby čtenář hned zkraje pochopil, že je postava zvrácená. Ne, tak tyhle laciné, vyčpělé triky na mě vážně neplatí. Za třetí, a v tom spatřuju hlavní příčinu švu, co jde šejdrem, samotný příběh. Přitom – jedná se o silné kafe, to je jasné každému, turek jak vyšitý, skoro to vypadá, že se na něm nedá nic pokazit. A hele ho, dá. Autorka to přehnala s počtem stran. Záměrem bylo určitě vykreslit plíživě nastupující diktaturu, pozvolna vtáhnout čtenáře a přesvědčit ho, že i on by jistě podlehl. Jenže ve výsledku to bylo spíš strašně rozvláčné a otravné. Pořád dokolečka, jen čím dál tím víc absurdní a hloupé. Nechat své blízké „za trest“ skákat z útesu do moře a čekat, jestli vyplavou???? Nechce se věřit, že si někdo nechá dutinu lebeční tak dokonale zpustošit. Hlavní hrdince jsem nedokázala fandit, nepodařilo se mi s ní ztotožnit, vůbec jsem nechápala, proč na něco tak blbého přistupuje. Prostě mě nebavilo tohle pomalé umírání charakteru sledovat. Přiznávám bez mučení, před půlkou jsem to vzdala. Prolítla jsem ještě letmo poslední kapitolu, připravená knížku nadobro odložit, ale došla jsem ke zjištění, že mě vyvrcholení zaujalo. Pozpátku, hezky kapitolu za kapitolou, jsem nakonec zcela neobvykle, retrospektivně, přelouskala téměř všechny kapitoly. Jen nechutnosti z prostřední části jsem vynechala. Na čtenářskou medaili to není, vlastně-něco takového jsem udělala vůbec poprvé, ale o zážitek víc. Hodnocení nic moc, ale co se dá dělat.... celý text

Temná hra paměti 2013, Ron Puyn

Naprosto se ztotožňuju s komentářem Darami87. Nedočetla jsem, nedalo se to. Mrkla jsem na konec (což je pro mě absolutní porušení čtenářské etikety) a musím říct - díky Bohu, že jsem tomu nevěnovala ani minutu navíc. Tohle byla čirá katastrofa. Jednu hvězdu dávám za skvělou udičku, kterou autor v prvních kapitolách nahodil. Zpracování podivné a samotná pointa to totálně zabila.... celý text

Stupně viny 2020, H.S. Chandler

Musela jsem se na hodnocení vyspat, abych ze sebe vymáčkla alespoň jednu hvězdu, tohle byla tragédie. A tak dobře to začalo! Řekla bych, že dokonce s potenciálem bojovat o doživotní místo v mé knihovničce, kam si pořizuju jen ty největší skvosty. Začátek (až na ty nechutnosti s rozmázlým mozkem) super. Perfektní atmosféra u soudu, skvělé myšlenky, super dávkování napětí. A pak najednou - bum ho. Propad mezi odpad. Zničeho nic se do příběhu vetřela milostná romantická linka jak z pubertální červené knihovny. Já mám erotické romány ráda, nic proti sexu v knížce nemám, ale tady se to absolutně nehodilo. Uprostřed všeho toho dění ze soudní síně to bylo jako byste si zachumlaní v posteli četli strhující detektivku a pod deku vlezl roztoužený milenec. Proč na to chce skočit proboha zrovna TEĎ??? Vždyť to je jak přerušit nejlepší akční scénu ve filmu reklamou od Vodafounu. Katastrofa! Veškeré nadšení je rázem pryč! Bohužel, červená knihovna zcela převzala roli, milenec se nehodlal vzdát, a tak i celý slavný případ skončil totálním fiaskem zasluhujícím jedině slovo odpad. Tak za ten začátek dávám knížce alespoň jednu hvězdu. Jinak ani ň.... celý text

Skoro normální rodina 2019, Mattias Edvardsson

Neměla jsem žádná očekávání, vůbec žádná. Zaujala mě obálka a já si knížku půjčila z knihovny, spolu se štosem dalších. Už po prvních stránkách mi bylo jasné, že jsem narazila na poklad. Nadšeně jsem obracela stránku za stránkou a ani trochu mi nevadilo, že se děj trochu vleče. První část, nazvaná "otec" se mi strašně líbila, a to přesto, že děj vyprávěl farář, jehož pojetí světa mi nebylo úplně blízké. Zaujalo mě několik myšlenek, čtení jsem si po dlouhé době opravdu užívala. A byla jsem nadšená. Podařilo se mi dostatečně navnadit všechny z okolí, kteří mi knížku tahali z ruky, ať už jí dočtu a pošlu dál. Dokonce jsem už přemýšlela, kde si knížku koupím, protože jsem jí rozhodně chtěla mít ve své sbírce. Jenže pak linku vyprávění převzala "dcera" a následoval strmý sešup dolů. Mějte rádi drzého, nevděčného spratka, kterému je všechno jedno. Fanděte blbce, která si za všechno víceméně může sama a jestli ne, tak je vám to stejně jedno. Skoro jí to přejete. Celou prostřední část knížky vystihuje slovo "smrad", ke kterému se autor upnul, aby nám vylíčil pocity hrdinky z páchnoucího místa. Slovo se objevovalo téměř na každé druhé stránce, až jsem si na něj vypěstovala Pavlovův reflex. Zachránilo mě jen to, že jsem si jeho pomocí definovala tu sebestřednou krávu. Celé (nyní již zoufale rozvleklé) vyprávění zakončila část "matka", od které jsem si slibovala vyvrcholení celé šou, jenže, bohužel, ani tady se autor neodprostil od zdlouhavých popisů zážitků z minulosti. V momentě, kdy je finále vyšponované na maximum, mi to přišlo hodně protivné a kontraproduktivní. A smotný závěr? Tak to těžko. Tohle by "ta osoba" (záměrně neříkám která z nich) prostě neudělala. Prostě zklamání. Ach jo:(... celý text

Přej si opatrně 2020, Hallie Ephron

Drak spí 2020, Michaela Klevisová

Moc pěkně napsaný a vymyšlený příběh. Autorka zraje jak víno, a pokud jsem v minulosti měla nějaké pochybnosti, teď mě přesvědčila, že je fakt dobrá. Měla jsem snad jen trochu problém s orientací v postavách (kdo s kým je v jakém příbuzenském vztahu, kdo koho jak zná, kde kdo bydlí...), ale nejspíš šlo jen o mou čtenářskou roztržitost a nesoustředěnost. Závěr byl na můj vkus až příliš překombinovaný, ale ve výsledku, slušnej oddíl. Blahopřeju, autorka je bezpochyby česká jednička.... celý text

Setkání s Rámou 1993, Arthur Charles Clarke

Objevila jsem knížku u známé, v krabici na vyhození, a mé srdce zaplesalo - už dlouho jsem jí sháněla. Přála jsem si poznat kultovní sci-fi a nechat se uchvátit, jako spousta čtenářů co mi jí doporučila. A to přesto, že úplně nespadám do cílové skupiny, která ujíždí na vesmírné sci-fi. Neměla jsem tušení, o čem knížka je, chtěla jsem si jí vychutnat se vším všudy. Jenže, musím říct, že jsem jí dočetla jen z úcty k auře, kterou je opředena. Nevěděla jsem, co si počít se spoustou popisných odstavců, připadal jsem si jak ve štrůdlu slepých návštěvníků, kterým průvodce popisuje jednotlivé detaily obří katedrály. K postavám jsem si nevytvořila žádný vztah, ale psychologické prokreslení aktérů se v té době, kdy knížka vznikla, ještě asi moc nenosilo. Ve výsledku - bylo to fajn, ale trochu váhám, jestli si knížku vůbec nechávat, znovu po ní asi nesáhnu...... celý text

Jeden z nás 2020, Shari Lapena

Lapena to vážně umí. I když je děj místy přitažený za vlasy, jste schopní to odpustit. Není možné knížku odložit, chcete vědět, jak to celé vlastně bylo. Skvěle nadávkované napětí, výborné střídání děje z pohledu různých postav. Dokonce mi tentokrát ani nevadil použitý přítomný čas, dokonce se mi líbil! Trochu mě mrzelo(ne, fakt mě to naštvalo), že se potvrdil můj typ na pachatele, i motiv (který doslova volal o pozornost) a celé závěrečné odhalení tak pro mě nemělo tu správnou šťávu. Ale co se dá dělat. Ono je těžké v dnešní době vymyslet něco, co by průměrný čtenář detektivek a thrillerů nepředpokládal. Tentokrát tedy nedávám plný počet za příběh, ale za zážitek. PS: ta brutální scéna (naštěstí jediná) v úvodu knížky byla zbytečná. Myslím, že není třeba se velkoryse podřizovat současnému trendu a fiktivní poptávce po šťavnatém násilí. Mě osobně mnohem víc baví thrillery, ve kterých nestříká krev. Ale zjišťuju, že většina lidí miluje Keplera, Cartera a spol. Škoda.... celý text

Umrlčí cesta 2016, Peter May

Sláva. Konečně poutavý námět bez trýznivých vzpomínek na trudné dětství, nebo bez napínavých kapitol plných umlácení některého ze zvířat. Už jen za tohle líbám všechny uživatele, kteří mě podnítili šoupnout Umrlčí cestu mezi "chystám se číst". Byla jsem nadšená. Přesně tohle jsem potřebovala, jinak by mě z těch zoufalých, nudných, a přitom brutálních témat už hráblo. Tahle knížka je jiná a je skvělá! Jediné mínus spatřuji v obálce a názvu, vůbec nelákají na skvělou jízdu, kterou autor nabízí. Škoda.... celý text

Spolubydlící 2019, C. L. Pattison

Autorka umí psát. Za to ty dvě hvězdy, aby bylo jasno. Ale jinak - ZASE traumata z dětství, ZASE utýraná zvířata (a ne jedno, ale hned tři). Proč??? PROČ, proboha??? To jsou ti spisovatelé tak nemírně neschopní, že si nedokážou vymyslet příběh bez těch nápomocných berliček? Které mimochodem vůbec nefungují? Necítím mrazení, ale znechucení, to bylo účelem? Strašný! Ne, autorka si prostě nemohla pomoct a musela to tam fláknout. A tak čtete a říkáte si, chudák dítě...pak: chudák matka...pak: chudák otec...pak: chudák zvíře...pak: chudák kámoška... Vše funguje podle lajny, které máme věřit, a to přesto, že postavy jednají chvílema úplně mimo. Jeden příklad za všechny: učitelka si všimne, že jedno dítě ve třídě není úplně v pohodě. Rozhodne se dítěti pomoct. Chrání ho. Ale když ho přistihne při krádeži jídla, šupajdí to řešit k říďovi jako hrdelní zločin. Každý normální člověk by snad pochopil, že to je volání o pomoc, a známka toho, že se v rodině něco děje. Přitom aféra s utýráním psa byla dospělými opomenuta zcela bez povšimnutí, za tohle přišel trest jen od kámošky ve stylu "nebudem spolu kamarádit". To si do školy nepřišel stěžovat ani majitel zvířete? Prostě mě to štvalo! A stejně jako ostatní, kteří to zde zmiňují, by mě zajímalo, jestli překlep ve jméně v jedné ze zásadních kapitol byl jen omyl, či záměr. V obou případech je to neodpustitelné. To je jak kdyby si v detektivce vrah podepsal kudlu, všem nám to ukázal a zvratem by byla poslední kapitola v duchu-jé, takhle já se přece nejmenuju...Fakt jsem naštvaná!... celý text

Manželka mezi námi 2018, Sarah Pekkanen

Říkala jsem si, že se na recenzi vyspím, že přece není možné, abych každou druhou knížku ocejchovala hodnocením "odpad". Usínala jsem naštvaná (kolik času jsem čtení věnovala), ale s předsevzetím, že se pokusím najít nějaký klad. Tak ano. Zvrat, dělící první část knížky od druhé, byl skvělý. Za ten si autorka rozhodně nějakou hvězdu zaslouží. Ale ten celkově tupý příběh!!! Byla to tak nesmírná blbina, že stále váhám, jestli jsem to s tou jednou hvězdou přece jen nepřehnala. Prosimvás, nečtěte to.... celý text

Nejšťastnější dívka na světě 2016, Jessica Knoll

Prvních pár stránek a byla jsem nadšená. Neotřelý sloh, pěkná spojení, svižné tempo, nadějně tajemné téma. Ale pak to začalo nějak drhnout. Nakoukla jsem na místní komentáře, kterým se podařilo mě opět navnadit. Šokující vyvrcholení, čtivá kniha, hrozně zajímavá, psychothriller… Pro představu přikládám dvě citace z textu: 1)…………………... Byla jsem na Bradley teprve druhý týden a už jsem musela vyměnit celý šatník, až na ty oranžové kapsáče od Abercrombie and Fitch. Byly ohavné a nevkusné, ovšem tou pochvalou od Hilary se jim dostalo výsadního posvěcení. 2)....................... Máma mě vzala do obchodního centra King of Prussia a v butiku J.Crew jsme utratily dvě stě dolarů za hromady tvídových, hrubě pletených oblečků. Poslední zastávku jsme udělaly v Nordstromu, kde jsme koupily dřeváky Steve Madden, stejné, jako nosily všechny ty holky živící se salátem. Dlouho předtím, než je člověk uviděl, bylo slyšet ty jejich klapající dřeváky se stélkami mlaskavě se lepícími na paty. ………………. Podivné, prázdné věty na střídačku s těmi opravdu skvělými. Sveřepě jsem se nořila hlouběji a dál, ale měla jsem dojem, že nejsem schopná pochopit, co si o tom všem myslet. Pubertální román? Ironický výsměch „Pravým blondýnkám“? Drama s hlubším smyslem? Otravovaly mě neustálé narážky na světové značky, které mi vůbec nic neříkaly. Chytla jsem se tak maximálně při zmínce o Victoria's secret nebo Starbucks, jinak jsem si připadala úplně mimo. Spoustu vtipů jsem tak nejspíš nedocenila, škoda. Postavy jsem vnímala jako přihlouplé pipiny. Je to duté a má to kolínka. Fanděte pak něčemu takovému. Otráveně jsem přeskákala až na konec, aniž bych si užila „ten zvrat“. Což jediné mě mrzí. Samozřejmě jsem to vůbec nepochopila. To mě štve.... celý text