karel9045 přečtené 85

Palindrom 2017, E. Z. Rinsky

Palindrom je oddechová, lehčí literatura, kterou si občas rád přečtu. Mysteriózní thriller o věcech mezi nebem a zemí i jednom pátrání. Proč ne. Počínání dvojice hrdinů mi někdy přišlo trochu unáhlené, ale několik scén bylo opravdu velmi originálních a napínavých. Vždycky si představuju, jak by vypadaly ve filmu a i při současném množství thrillerů a detektivek, které však opakují stejné dějové vzorce, by tento příběh určitě nezapadl. SPOILER!!! Mám jen problém s ústřední zápletkou. Dvojice hledá kazetu s nahrávkou, která zní pozpátku stejně jako při běžňém přehrávání - palindrom ( takovéto : Jelenovi pivo neleJ). Ale proč někoho vůbec napadlo pouštět nahrávku pozpátku? A hlavně, jak to udělal? Pokud by rozšrouboval kazetu a pásek v ní otočil, bude se mu jen přehrávat strana B. To je totéž, jako kdyby kazetu vyjmul a otočil. Aby slyšel nahrávku v kazetovém přehrávači pozpátku, musel by upravit postavení čtecí hlavy. Což by nebylo vůbec jednoduché - anebo se pletu? Dávám tři a půl.... celý text

Konkláve 2017, Robert Harris

Roberta Harrise lze oprávněně považovat na jednoho z nejlepších autorů populární literatury. Tu vysokou nechává na jiných (třeba na svém krajanovi Ian McEwanovi), ale to neznamená, že by se měl náročnější čtenář jeho knihám vyhýbat. Řemeslo totiž ovládá bravurně a zdá se, že se s každým dalším přírůstkem do své bibliografie zlepšuje. Při četbě jeho posledního románu Konkláve jsem měl dokonce zpočátku pocit, že by se za něj ani McEwan stydět nemusel. Hlavní postava románu kardinál Lomeli je vykreslen jako složitá osobnost. Muž vysokých morálních kvalit a intelektu, který však zároveň pochybuje o svých schopnostech, ale také o schopnostech a charakteru některých kolegů. Zdá se, že na pastorační poslání nahlíží každý z významných mužů jinak a také pohnutky každého z nich jsou jiné. I nejvyšší církevní hodnostáři jsou jenom lidé a teď se navíc sešli, aby ze svého středu vybrali nástupce zesnulého svatého otce. Do hry tudíž vstupuje politika a s ní taktizování. Každé hlasování přináší žebříček nejvíce favorizovaných osob, ale žádné se nedaří získat potřebnou většinu. Románu nechybí napětí, dynamika a zároveň umožňuje, aby si čtenář vytvořil reálnou (podle mého)představu, jak takové konkláve probíhá. Kdyby si Harris udržel tuto kvalitu až do konce, neváhal bych mu dát plný počet hvězdiček. Jenže možná pod vlivem čtenářova očekávání velkého finále, se rozhodl jít až za hranici uvěřitelnosti. Dokonce se mi bezprostředně po dočtení vybavila jistá scéna ze slavného českého filmu Jára Cimrman ležící spící. Proč, to samozřejmě neprozradím, ale myslím, že každý kdo ten film zná a knihu si přečte, to ihned pochopí.... celý text

Restaurátor 2014, Julián Sánchez

Kniha mě neštvala zápletkou (sice nereálnou, ale v rámci "lehčí" literatury docela dobrou), ani nekonečnými pasážemi o milostném vztahu ústřední dvojice, či podivnou strukturou (asi uprostřed knihy se objeví román v románu - lepší a napínavější než dosavadní text, který však záhy zmizí a už se neobjeví), ale příšernou stylistikou. Takhle si představuji červenou knihovnu. Posuďte sami : ...navzdory vší důvěře, již k sobě cítili, se však Bety nepodařilo vysvětlit příčinu svých slz v den, kdy se seznámili. To tajemství leželo nejhlouběji v jejím srdci a silně pochybovala, že přijde chvíle, kdy jej Craigovi nebo někomu jinému vyjeví..., ....že i Craig má v sobě uzavřená zákoutí, do nichž ji nikdy nepustí. Naznačovala to už jeho omezená výřečnost, když naráželi na citový život. Bylo zřejmé, že dřív trpěl. Jeho citlivost k ostatním vzklíčila právě v onom bolestném světě. Tam vzniklo vcítění, jehož je schopen jen člověk, který chápe bolest druhého..., ..souhlasil a s tím odvál všechen náznak lásky, který jsem k němu cítila...atd. A takových perel je v knize plno . Něco jako Danielle Steel v thrillerovém kabátě. Ale na druhou stranu jsem se seznámil s malířem, o jehož existenci jsem neměl tušení (José Sert). Pokud tedy máte rádi příběhy, které jsou napínavé a navíc se v nich objevuje umění, sáhněte spíš po Donně Tartt a jejím Stehlíkovi. Po tomhle opusu se vám bude zdát, že jste ze sklepa vystoupali až na střechu Empire State Buildingu.... celý text

Noční vlak 2000, Martin Amis

Žánr na pomezí psychologického románu a detektivky, rozsahem spíš novela než román. Styl velkých spisovatelů (mezi které Amise řadím) se však dá jen těžko zaškatulkovat. V prvním plánu jde o příběh policistky, která si v minulosti prošla těžkou závislostí na alkoholu a nyní vyšetřuje podivnou smrt své známé, velmi úspěšné vědecké pracovnice. V dalších rovinách se děj zabývá samotnou prací policie. Je mnohem realističtější a opravdovější než je tomu v běžných detektivkách a thrillerech. Uvažování inteligentní ženy ve středních letech (policistky) bylo přesvědčivé, stejně jako policejní reálie. Amis se představuje ve vrcholné formě. Zbavil se banálností, zbytečných a nudných úvah vedoucích odnikud nikam (Jiní lidé -Tajemný příběh). Zde není nic navíc, vše má své opodstatnění, text jde přímo k věci a nese i jisté existenciální tajemství.... celý text

Vzdálená hvězda 2017, Roberto Bolaño

Stejně jako romány 2666 a Divocí detektivové i tento je, mimo jiné, příběhem o pátrání. Pátrání po vyšinutém psychopatovi Carlosu Wiederovi, tvůrci nového "umění", které se neobejde bez lidských obětí. A to doslova. Je to šílené? Asi ano, ale takové už Bolaňovy romány jsou. Těžko je žánrově zařadit. V jedné knize se snoubí thriller s hororem, detektivkou i novým románem. Na základní kostru příběhu se váží desítky a desítky dalších, trochu jako u Salmana Rushdieho. Autorova fantazie nemá hranice, ale vše drží dokonale pohromadě. Některé nápady využil i pro další knihy (například Fašistická literatura v Americe). Interpretovat Bolanovy romány, není snadné, pokud to vůbec jde. Jsou těžko uchopitelné. Lze na ně nahlížet z mnoha úhlů a vyvozovat různé závěry. Tento by mohl být třeba symbolem zúčtování s Pinochetovou érou, na niž levicový autor pohlíží jako na dobu chilského temna.... celý text

Kafkův pavilon 2017, Tony Samuelsson

Po knihách Muž z vysokého zámku Philipa K. Dicka, Otčina Roberta Harrise nebo Nádvláda C.J. Sansoma je zde další, pohrávající si s myšlenkou alternativní historie II. světové války. Kniha je koncipována do přibližně tří časových období, které se střídají po jednotlivých kapitolách. V nich se odvíjí příběh talentovaného spisovatele Sigge Eriksona, který by nejspíše prožil klidný život naplněný tvůrčí prací, pokud by žil ve šťastnější době. Takto sledujeme jeho kroky v éře úsvitu nacismu, který se po porážce Sovětského svazu rozšiřuje na dálný východ a zároveň upevňuje své pozice i ve Skandinávii. Sigge a jeho přátelé z literárních kruhů zastává spolu s různými levicovými aktivisty a demokratickými skupinami, protinacistické postoje. Nakonec se však po mnoha peripetiích dostavá do spárů švédského gestapa. A zde přichází na scénu v roli Mefista jeho starý známý Kurt Robladh, který se z někdejšího marxisty a levicového literárního kritika přerodil ve významného exponenta režimu, aby učinil nabídku. Pomůže Sigge vytáhnout ze světského pekla, pokud bude pracovat ve službách nacistického režimu.... Velmi silnou stránkou knihy je komplexní charakteristika postav, která zabraňuje jejich černobílému vnímání. Ani samotný Robladh, není jednoznačně negativní postavou. Román klade otázky kam až sahá odpovědnost člověka v totalitním režimu, kde jsou hranice konformismu, ale také jak těžké je soudit někoho, kdo měl fakticky k výběru jen dvě možnosti: smrt nebo zatracení.... celý text

Portugalské velehory 2016, Yann Martel

Yann Martel mě ještě nezklamal a ani tato kniha není výjimkou. Téměř lituji, že už jsem ji přečetl a takový pocit nemám příliš často. Zažil jsem ho u Divokých detektivů Roberta Bolaña, u Srdce na obrtlíku Donala Ryana a určitě i u dalších knih mých oblíbených spisovatelů (Iana McEwana, Martina Amise, Donny Tarttové, Johna Irvinga...). Román Portugalské velehory je obtížně popsatelný. Originální, brilantně vyprávěný příběh o lidech, kteří jsou schopni vidět dál než ostatní, tvoří tři novely. První je vlastně roadmovie s detektivním pátráním podobné Lynchovu Příběhu Alvina Straighta, ve druhé se odvíjí temný, trochu mysteriozní příběh silvestrovské noci roku 1938 a třetí vypráví o jednom neobvyklého přátelství. Co tyto tři povídky spojuje, krom zjevných souvislostí, je na každém, kdo se rozhodne si knihu přečíst. A to je to, co vřele doporučuji.... celý text

Argo 2012, Matt Baglio

Zajímavá kniha, zvláště když ji srovnáme s následným filmovým zpracováním. V něm se tvůrci rozhodli, asi aby bylo napínavější, ledacos pozměnit nebo přidat. Podobný dojem jsem měl ze srovnání knihy Issera Harela Mosad: Operace Eichmann, kterou napsal sám šéf celé operace a filmem Muž, který dopadl Eichmanna, v němž tvůrci také značně fabulovali. (Zde však může být omluvou, že Harelova kniha vyšla až po natočení snímku.) To srovnání mě napadlo nejen proto, že obě knihy popisují činnost tajných služeb a jednu konkrétní operaci, ale i v souvislosti se scénou týkající se letadla (nechci víc prozrazovat), která se objevuje v obou filmech a v obou je nejen téměř totožná, ale také zcela smyšlená. Kniha A. J. Mendeze a M. Baglia je podobně jako ta Harelova naopak velmi realistická, velmi popisná, plná jmen osob v nichž jsem měl občas trochu problém se orientovat, ale taková už literatura faktu bývá.... celý text

Pád 2013, Simon Mawer

Pro mě jednoznačně nejlepší Mawerův román. Smutný a velmi autentický příběh dvou kamarádů graduje v momentě, kdy se rozhodnou zdolat švýcarský Eiger. Ten se stane zkouškou jejich odvahy, fyzických sil i přátelství. Kniha ční nad ostatními romány Simona Mawera také možná proto, že spisovatel sám horolezectví propadl.... celý text

Revoluce v hlavě: Beatles, jejich písně a 60. léta 1997, Ian MacDonald

Jedna z nejzasvěcenějších knih o Beatles. Jejich hudba a texty rozebrané až na atomy. Občas je pro člověka bez hudebního vzdělání trochu složitá, ale i tak stojí za to. O jednotlivých skladbách se dozvíme téměř vše, včetně takových detailů, jako že například ve skladbě Paula McCartneyho FIXING A HOLE byl v 1: 09 ponechán drobný basový přehmat, nebo v Lennonově LUCY IN THE SKY WITH DIAMONDS je v 1: 32 slyšet nečistotu (špatně přemazanou původní nahrávku) atd....... celý text

Malý kamarád 2016, Donna Tartt

Skvělý byť možná příliš popisný román. Osobně bych si dovedl představit, že je až o čtvrtinu kratší a dynamičtější, protože děj se v něm odvíjí jen velmi zvolna. Ale možná že by pak ztratil hloubku, kterou mu Tarttová svým mistrovstvím vtiskla. Jako každé velké dílo, i tento román není zcela žánrově zařaditelný. Pohybuje se v rovině beletrické, psychologické, ke konci se objevují prvky thrilleru. A není to jen příběh malé dívky, která se snaží vypátrat a pomstít smrt svého bratra. Jde o komplexnější náhled do života ve státě Mississippi (někdejší člen Konfederace) uprostřed sedmdesátých let, kdy se Amerika musela vyrovnat s následky ropné krize a ekonomickým úpadkem, který nejvíce postihl střední a nižší třídu.... celý text

Kurs kresby 1995, Stan Smith

Tuhle knihu mám doma už asi dvacet let a pořád mi přijde jako jedna z nejlepších v daném oboru. Dnes už je podobně zaměřených knih hodně, ale s touto se může poměřovat jen málokterá. Mnohdy doprovodné ukázky svědčí o tom, že jejich autoři nejsou dobrými nebo vyzrálými výtvarníky, aby mohli někoho učit. U Stana Smitha se netřeba obávat. Je skvělý. Zvládá portrétní tvorbu, zátiší i krajinomalbu s naprostou bravurou. Obrázky mají patřičný šmrnc, lehkost a komentáře u nich jsou dostatečně srozumitelné. Také oceňuji, že k daným kresbám nepotřebuje používat celou škálu tužek od nejtvrdších po nejměkčí, jak je dnes v módě. Zkrátka Kurs kresby nelze než doporučit všem začínajícím i pokročilejším výtvarníkům a doufat, že se dočká nového vydání.... celý text

Jiní lidé: Tajemný příběh 1996, Martin Amis

Protože mám rád Martina Amise, čtu vše, co se mi od něho dostane do ruky. A tak jsem narazil i na tento román. Na přebalu navíc stála větička, že jde o mysteriozní thriller. Co víc chtít. Dobré thrillery mám také rád a tak tu jsou hned dva důvody, aby se mi kniha líbila. Jenže, i když má román v tomto zatím jediném českém vydání asi jen dvěstě stran, četly se mi těžko. V krátkosti: jistá dívka se probouzí v nemocnici (zřejmě). Nic si nepamatuje, ale dokonce ani nechápe smysl a funkci věcí, které ji obklopují. Její příběh je popisován způsobem, jakým uvažuje. Ocitne se například v podlouhlé místnosti s keramickými nádobami a čtenář si může domyslet, že je to asi WC anebo umývárna. Před ní se na stěně objeví postava, která zmizí jakmile ona sama uskočí stranou. Dívka se tedy zřejmě podívala do zrcadla. (zrcadlo se tam později objeví ještě několikrát, tentokrát již jako zrcadlo). Nad hlavou jí plují bílí beránci (mraky) atd. Nechápe přesný význam slov čas a místo. Nezřídka si právě tyto dva pojmy plete. Lidi které vidí, si rozděluje do různých kategorií a snaží se vysvětlit si jejich chování a jejich vztahy vůči ní. Pohybuje se mezi sociálně slabšími vrstvami, prostitutkami, lidmi bezcílně se protloukajícími životem atd. Číst kupodivu nezapomněla a tak čte vše, co se jí naskytne. Rychle se učí. Najde si i práci, najde si bydlení, seznamuje se s dalšími osobami. Vše se děje jakoby bez cíle - mimoděk. Příběh na mě působí jako jistá symbolika. Snad způsob jakým se dítě snaží pochopit svět v němž žije, do kterého vrůstá a s nímž si vytváří nejrůznější vazby. Jak se však do toho stavu dostala dospělá dívka? Různé náznaky odhalují její dřívější existenci. Kým byla a kým vlastně je? Žije jen ve stínu svého alter ega? Žije vůbec? Tady mě kniha rozčiluje nejvíc. Jakmile se hrdinka setká s někým, kdo by jí mohl ledacos vysvětlit, nepokládá kloudné otázky a spokojí se útržky, které se těžko skládají dohromady.... Vždy na začátku nové kapitoly se objeví kousek komentáře tajemné osoby, která sleduje dívčiny kroky a uvádí na pravou míru některé její mylné představy. Také naznačuje, že se dopustila něčeho velmi špatného a cosi špatného bylo spácháno na ní. Neočekávejte ale žádné jednoznačné vysvětlení. Měl jsem svoji teorii o zneužitém dítěti, ale zase jsem ji zavrhl. Příběh je spíš určitá šifra nebo symbolika zmarněného, nenaplněného života. Ve srovnání s pozdějšími romány Martina Amise, kde každé slovo a každý příměr dokonale vystihuje situaci nebo děj, se mi tento zdá být užvaněný a ve své popisnosti někdy zcela mimo - možná ale, že chyba je v překladu nebo zkrátka ve mně. Každopádně jsem se místy nemohl ubránit tomu nejhoršímu, co se při četbě může stát - nudě.... celý text

Dívka, která spadla z nebe 2012, Simon Mawer

Zdá se mi, že ze všech česky vydaných knih Simona Mawera, je tato nejslabší. Nikoli tématem, ale spíš způsobem jakým jsou některé její části napsané. Souhlasím s Adorjas, že například okomentovat výcvik a přípravu na výsadek několika větami, je trochu málo. Jako by to byl spíš novinový článek než román, jehož podstatou je živý děj, do kterého vás musí autor uvést. Možná je to tím, že Mawer neměl o dané problematice příliš velké znalosti a nechtěl se dopouštět nepřesností. Ve srovnání s románem Pád, popisujícím třeba nebezpečný výstup na skalní stěnu tak neuvěřitelně sugestivně, až máte pocit, že na ní visíte také, je tento slabší, i když ve druhé půlce už začíná nabírat potřebné obrátky. Věřím, že Simon Mawer si jen vybral horší období, které zřejmě provází každého umělce a těším se na jeho nejnovější počin Provazochodkyně.... celý text

Ledová kletba 2009, Lincoln Child

Lincoln Child je zručný řemeslník spotřební literatury, takže vyprodukovat napínavý příběh mu jistě nezabere příliš času. Přesto se těžko bránit dojmu, že Ledová kletba je čirý brak. Nicméně oceňuji některé originální obrazy a situace. Líbí se mi pochmurně vykreslená severská krajina a objev jeskyně, v níž se za tlustou vrstvou ledu nachází hlava zvířete - snad smilodona (tygra šavlozubého) a jeho následné vyprošťování za účasti televizních kamer. To je myslím scéna, která by vypadala velmi dobře na filmovém plátně. Zbytek knihy je pak už bohužel jen primitivní vyvražďovačka a la Vetřelec.... celý text

Podvolení 2015, Michel Houellebecq

Když se na podzim loňského roku (2015) konaly ve Francii jakési volby, tradiční UMP (ta co za ni kope Sarkozy) se spojila se Socialisty (Hollande), aby společnými silami zastavili postup kandidátů Národní fronty (Le Pennová). Stalo se tedy něco, co ve svém fiktivní příběhu vylíčil i Houllebecq. Zde tedy ještě přibyla další (také fiktivní) strana Muslimské bratrství, s níž dvě prvně jmenované vytvořily koalici. Autor zná reálie své země pochopitelně mnohem lépe než my, kteří komentujeme jeho knihu a tak mě tvrzení - že je rychlost společenských změn, tak jak ji líčí, příliš vysoká, že jeho politické odhady jsou nerealistické - moc nepřesvědčují. Co se týče samotného příběhu, je výsledkem uměleckého mistrovství francouzského spisovatele. Hlavní hrdina je ve svém sexuálním apetitu a hlubokém intelektuálním zájmu o literáta z devatenáctého století odtržen od reality století jednadvacátého a jako mnoho jiných Houellebecqových postav působí dojmem nezúčastněného pozorovatele událostí, které v tomto příběhu znamenají konec jedné civilizace.... celý text

Srdce na obrtlíku 2015, Donal Ryan

Dvacet jedna lidských osudů, dvacet jedna různých úhlů pohledu na život ve vzájemném vztahovém propletenci. Směs je to pestrá - setkáme se se silnými i slabými osobnostmi, s lidmi se srdcem na dlani i křiváky (jeden z nich se objevil v předchozím románu Prosinec už je takovej - Jason), s psychicky vyšinutými jedinci, s osobou odlišné sexuální orientace hledající cestu zpět k svému otci, s paní, která se nikdy nesmířila se smrtí syna atd. Všechny osoby, ať už sympatické nebo odpudivé, jsou však díky neobyčejnému vypravěčskému talentu Donala Ryana lidsky pochopitelné, třeba i ve svém zcestném konání. Některé postavy, na něž jsme si vytvořili názor prostřednictvím vyprávění druhých, se nám promění před očima, jakmile jim dá autor slovo a ony promluví samy za sebe (Frank). Život většiny je ovšem ovlivně hlubokou hospodářskou krizí, která postihla Irsko v první půlce nového desetiletí a definitivně tak ukončila éru irského hospodářského zázraku z počátku devadesátých let. Kniha to tedy není zrovna veselá, ale ani vyloženě smutná - je taková, jaký je život sám a končí malým happyendem. Dozvíme se také, jaký byl osud hrdiny předchozí knihy Johnsey Cunliffa, i jeho kamaráda Huhly Davida. Prosinci jsem dal pět hvězdiček a Srdci na obrtlíku bych klidně ještě jednu přidal, pokud by to bylo možné. Donal Ryan je neobyčejně talentovaný vypravěč a já jen doufám, že se brzy dočkáme třetí knihy, ohlášené sbírky povídek Náhodný sklon světla.... celý text

Všechno, co potřebuješ, jsou uši 2015, George Martin

Skvěle napsaná autobiografie jednoho z největších hudebních producentů a také nebývale skromného gentlemana, který o své životní cestě vypráví s humorným nadhledem. Už v dětství pochopil, že se narodil pro hudbu a rozhodl se jít za svým snem, stát se klavíristou. "Myslel jsem, že Rachmaninov je něco jako můj kolega" píše s velkou dávkou sebeironie o svých hudebních začátcích. Doba a nejspíš ani finanční situace mu neumožňovala se soustavně vzdělávat a tak se stal autodidaktem. Teprve po válce mohl nastoupit k řádnému studiu na hudební škole Guildhall School of Music v Londýně. Získal klasické hudební vzdělání a brzy poté nastoupil do hudebního impéria EMI. Píše-li o Beatles, (ale zdaleka ne jen o nich) jasně říká, že John Lennon a Paul McCartney byli skuteční hudební géniové a teprve za ně řadí George Harrisona, Ringo Starra a také svoji maličkost. Je však jisté, že bez jeho vkladu a nápaditosti by slavná čtyřka nikdy nezněla tak, jak ji známe. Martin dále vzpomíná na spoustu dalších slavných (P. Sellers) i dávno zapomenutých umělců, s nimiž spolupracoval na jejich nahrávkách. Seznamuje čtenáře s prací hudebního producenta a s tím, jak se náplň toho povolání postupem času proměňovala. Vysvětluje, jakým vývojem prošly technologie nahrávání a studiové práce od dob jeho začátků v padesátých letech, až po konec sedmdesátých, kdy kniha vznikla.... celý text

Panoptikum 2011, Jeffery Deaver

Jeffery Deaver už několikrát napsal, že píše proto, aby bavil. Rád vymýšlí zápletky s překvapivým rozuzlením, zvláště když se mu podaří svést čtenáře na falešnou stopu. Jeho příběhy by určitě ocenil Edgar Wallace nebo Ellery Queen (oba). Edukativní a náročnou literaturu nechává na jiných. Výhrady, které by mohli mít určití recenzenti k jeho knihám, již ostatně vtipně shrnul v povídce Zápletka (ze sbírky Tak trochu šílení), kde jistý velmi populární a movitý spisovatel J. Prescott zemře a na přetřes přijdou i recenze jeho thrillerů, hovořící o letištní nebo postelové literatuře, braku, či pokrmu bez nutriční hodnoty. Jenže i thriller se musí umět psát a když vidím na pultech knihkupectví některé údajné bestsellery (například Arangův román Pravda a jiné lži), říkám si, že by jejich autoři lekci mistra Deavera pořádně potřebovali. Nápadů má stále na rozdávání, takže si může dovolit vydat sérii povídek, z nichž některé by mu klidně posloužily i pro námět na román. Jistě, pokud znáte Deavera, dokážete občas předvídat pointu (což mně osobně vůbec nevadí), přesto si myslím, že umi být ještě pořád originální i při množství knih, které již vydal. K nejlepším, ze sbírky Panoptikum, řadím tyto čtyři povídky: Bez Jonathana, Víkenďák, Vánoční dárek a pro mě vítěznou Trojúhelník.... celý text

Syn 2014, Jo Nesbø

Téma zrady a pomsty je staré jako literatura sama a jeho přitažlivost jak vidno neochabuje. Syn by mohl být nový Edmond Dantes, ačkoliv ten realizoval svoji odplatu prostřednictvím druhých osob a sám zůstával v pozadí. Příběh Jo Nesba není tak komplikovaný jako Hrabě Monte Christo a rozuzlení nebylo až tak překvapivé, jak jsem po přečtení některých recenzí očekával, ale to nevadí. Netroufal bych si srovnávat Alexandra Dumase a Jo Nesba, ale jsem přesvědčen, že spisovatelé jejich typu musí být obdařeni schopností kombinace a analytického myšlení. Příběhy by jinak nemohly být vystavěny na brilantních zápletkách, gradujících v napínavém finále. Nic není opomenuto, vše do sebe dokonale zapadá s matematickou přesností. Snad až příliš dobře na to, že v reálném životě zůstává spousta věcí nedořešených a náhoda může zhatit i sebedokonalejší plán. Nesbo však dokáže být i zajímavě poetický, jak například dokázal hned v úvodu svého krátkého románu Krev na sněhu. Vlastně si pořád myslím, že tato novela spolu s pokračováním Půlnoční slunce a románem Lovci Hlav je tím nejlepším, co zatím napsal. Nejspíš proto, že zmíněné knihy mají, kromě opět výborných zápletek, zvratů a rozuzlení ještě něco, co třeba Syn postrádá - určitý druh temného humoru a nadsázky, které mohou i žánr thrilleru posunout blíže k tzv. vysoké literatuře.... celý text