krnoha krnoha přečtené 58

Chrám hada

Chrám hada 2016, C. L. Werner
4 z 5

V téhle knížce se bojuje, bojuje, jinak nic. Aby to nebylo tak fádní, do bojů se pouštějí různé bytosti. Chytré krysy, co chodí po zadních a vypadají jako trpaslíci. Speciálně vyšlechtěné krysy veliké jako kráva, zuřivé a strašně silné. Hadi, ještěrky a pravěcí ještěři. A tak dále a je to úplný ohňostroj fantazie. Snad nejlepší je velká žába nadaná magickými schopnostmi, která se dívá na svět se zavřenýma očima, a co si představí, tak se to stane. Jen tak okrajově se setkáme i s bojujícími lidmi, ale hned je vidět, že tohle není zrovna autorova silná stránka. Pan Werner žije ve svojí fantazii a náš skutečný lidský svět mu může být ukradený. Přečtěte si to, je to hezká knížka pro chytré kluky a kam se hrabe Kulhánek. Jen se mi trochu nelíbil český překlad. Překladatel nejspíš pospíchal, a tak se mu občas nechtělo hledat český ekvivalent, a občas nějakou větu přeložil slovo od slova i s anglickým slovosledem. Člověk si to musí přeříkat anglicky a teprve pak věta dostane smysl.... celý text


Tajemství komunikace

Tajemství komunikace 2001, Peter Thomson
2 z 5

V téhle knížce se píše o nesmírně zajímavých věcech, totiž jak vnímáme slova a další signály při komunikaci s druhými lidmi. Celé je to orientováno na to, jak se chovat a na co dávat pozor, abychom v rozhovoru měli vrch a vytěžili si pro sebe co nejvíc výhod. Autor popisuje postupy, které sám používá a s výsledky je spokojen. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kniha byla napsána pro dobro čtenářů: dělej co ti říkám a uvidíš to dobro.... celý text


Jméno / Milost / Ráchel

Jméno / Milost / Ráchel 2007, Eda Kriseová
3 z 5

Disidenti si mohli psát co chtěli a bylo to jedno, stejně si to četli jenom mezi sebou. Literární úroveň byla proto všelijaká a mám dojem, že z toho často vyšla spíš publicistika než umělecká literatura. Z téhle doby je první povídka. Druhá je z doby krátce porevoluční, reálie jsou jiné, ale autorčin styl i úhel pohledu stejný. Třetí povídka je výrazně jiná. Poetická a hluboce pravdivá.... celý text


Tajemný plamen královny Loany

Tajemný plamen královny Loany 2005, Umberto Eco
5 z 5

Ta kniha je výrazně těžkotonážní. V prvním díle autor jen nadhazuje témata, která by mohla být zajímavá, ale opravdu jenom nadhazuje a do ničeho nejde. Čtenář to musí protrpět a nedostane za to nic, jenom vstupenku do druhého dílu. Ve druhém díle se pak autor rozpomíná na dětství a nikdo mi nevymluví, že tady se jedná autenticky o autorovo dětství, i když se to tváří jako vzpomínky nějakého antikváře. Zatímco strejda Umberto vzpomíná na dětství, já jsem vzpomněl na jednu hezkou větičku, kterou tentýž Umberto napsal o dvacet let dřív: "Literatuta založená na vzpomínkách je posledním útočištěm ničemů." Je to z Foucaultova kyvadla dost brzy na začátku. No, když už je u svých soukromých záležitostí, autor si velmi obsáhle vylévá vztek na italský fašismus, kterým prošel v dětství a mládí. Chápu ho. Ve finále jde Umberto hodně do hloubky. Odpojí se od vnějšího světa a jde pozpátku prožitky z puberty, dětskými pocity, prvotními tvary vnímání krátce po narození a potom už ... Třetí díl, to je teda něco.... celý text


Řek hledá Řekyni

Řek hledá Řekyni 2002, Friedrich Dürrenmatt
5 z 5

Příběhy mě dávno nezajímají, je to všechno naraženo na několik málo kopyt a co mě baví na čtení literatury, je psychologie a styl. Ale tuhle knížku jsem přečtl od začátku do konce s napětím, jak to bude dál. Taky trochu s obavou, že autor poleví a skončí v nějakém klišé. Obava se nepotvrdila, a když jsem dvě stránky před koncem už měl představu, jak to všecko skončí, stejně to zase zahnulo jinam. Dürrenmatt má zvyk někde před koncem díla najednou zastavit čas a vsunout tam odstaveček napsaný s odstupem od příběhu a laděný tak nějak filozoficky nebo spíš pateticky. Tady je to taky. Celé je to napsáno s úžasnou fantazií a reminiscence na Viana myslím docela sedí.... celý text


Úniky

Úniky 2006, Graham Greene
4 z 5

Vzpomínky, vzpomínky. Samozřejmě je tam dokonalá charakterizace postav a výborně vykreslené každé prostředí jako u Greena vždycky. První půlka knihy pro mě byla velmi zábavná a zajímavá, dozvěděl jsem se tady o životě spisovatele a hlavně o psaní samém. Třeba jak si spisovatel dokáže předem vylíčit svoji smrt. Podle Greena je to běžné a dobře pochopitelné. Protože psaní se podobá snění a víme přece, že některé sny jsou věštecké. Greene se nám tady odhaluje jako naprostý subjektivista a stoprocentní spisovatel. On žil, aby mohl psát, a vždycky je pro něj rozhodující jak je to na papíře vypadá, jak se to čte. Bazírovat nějak moc na tom, že se to v životě muselo odehrát přesně podle knihy, to by se mi tak úplně nechtělo. Deset let po válce byl pan Greene už vyhlášený spisovatel a válečný dopisovatel, a občas se pohyboval i v nejvyšších kruzích. Druhá polovina knihy se skládá hlavně z různých drbů a střípků z vysoké politiky. Dost mi to připomíná Škvoreckého hru "na story". To mě tak nebere, užil jsem si těhle věcí za život už dost.... celý text


Ministerstvo strachu

Ministerstvo strachu 1964, Graham Greene
5 z 5

Zajímavé a výrazné postavy, úžasně sugestivně vykreslené prostředí, sondy do podvědomí, druhořadý a trochu násilně vykonstruovaný děj. Graham Green v plné kráse. Pro tentokrát si zvolil takovou metodu psaní, jakoby maskovanou ich-formu. Jedna postava je hlavní a je líčena zevnitř se všemi dojmy a prožitky. Ta postava je Arthur, prochází celým příběhem a čtenář se dozví jenom to, co Arthur vidí a prožívá a nedozví se to naplno, jen prostřednictvím Arthurových dojmů. Když se Arthur na konci dostane do psychologicky nevěrohodné situace, není co autorovi vyčítat. Je to jen Arthurův současný prožitek, za týden se třeba změní, ale to už se nedozvíme, protože kniha mezitím skončila. Jak jsem si přečetl v autorových memoárech, bylo to napsáno za války, když byl Greene odvelen jako zpravodajský důstojník někam do Afriky. Napsal to narychlo jako zábavnou oddychovou četbu. Ale protože krátce předtím dělal náletovou hlídku v těžce zkoušeném Londýně, moc legračně to zrovna nedopadlo. Zábavně snad ano.... celý text


Dialog s doktorem Dongem

Dialog s doktorem Dongem 1990, Josef Nesvadba
4 z 5

Nakonec je to docela prosté. Nesvadba napsal knihu proti fanatikům marxismu. Dopsal to v roce 1963, náhodou na den přesně pět let před vpádem sovětské armády. Nemohl si ještě moc dovolit, rozhodně ani náznakem se nezmíní, že by snad sám nebyl tak úplně marxistou. Ty pasáže, které by mohly být problematické, opatrně zabalil do náznaků a intelektuálských kliček. Hodně se pouští do rozboru mechanismů, které vedly k poválečnému rozpadu kolonií. Celé se to odehrává ve Vietnamu v době ještě před tím, čemu dnes běžně říkáme vietnamská válka. Na začátku 60. let byla ale v paměti ještě ta předchozí válka, v níž Vietnamci vyhnali Francouze ze severní části země. Nesvadba se hodně vyžívá ve vietnamském prostředí, hodně exotickém a hodně drsném. Myslím že knížka se docela povedla, je tam pěkně udělaná detektivní zápletka. Taky trochu sexu, dneska se může zdát krotký, ale tehdy to byla v české literatuře novinka, psát o sexu tímto způsobem, Nesvadba si to zkusil a prošlo mu to.... celý text


Kosa na kámen

Kosa na kámen 1998, Graham Greene
5 z 5

Moc se mi to líbilo. Greene se tady patlá v pocitech v pocitech z těla a pocitech, které vznikají při vědomém prožívání pocitů z těla. Hodně je to o smrti a umírání ze všech možných úhlů pohledu. Taky jedna pěkná experimentální povídka Den k dobru, o pánovi, který není schopen žít svůj vlastní život, protože mu chybí schopnost ... Já to neřeknu, najděte si to sami. Povídky jsou hodně taky o dětech. Greene asi byl hodně citlivé dítě. Možná taky chorobné a možná taky prošel klinickou smrtí. Jedna povídka mi něco takového naznačila. Doporučuji.... celý text


Pražský hřbitov

Pražský hřbitov 2011, Umberto Eco
5 z 5

Dvacet let po jeho vstupu do beletrie jako by mistru Umbertovi došla fantazie, tak se holt na stará kolena vrátil ke svému původnímu povolání, k vědě. Kniha je fakt úplně vědeckou rekonstrukcí vzniku jednoho velmi známého pamfletu. Ten pamflet je na první pohled podvrh, ale asi ho dost lidí bere vážně, takže vyjmenování zdrojů ze kterých autoři vycházeli, je určitě docela záslužný čin. Pro blbce jako jsem já je těžké se ve všech těch faktech zorientovat, naštěstí je tam výborný shrnující a vysvětlující doslov od Jiřího Pelána. Je to moc zajímavé. Co se týká literárního stylu a konstrukce kostry románu, moc pěkně napsané, ale stejně je to jen rutina zkušeného spisovatele.... celý text


A nakonec Vánoce

A nakonec Vánoce 2015, Petr Šabach
5 z 5

Příhody kluků na prahu puberty v prostředí amerického maloměsta. Zdá se, že autor je mistr češtiny, podle toho, jak líčí americké reálie jakoby očima amerických kluků, a při tom živou dětskou češtinou, do které hodně citlivě naroubuje pár amerikanismů. Vyprávění je velmi laskavé, plné legrace a poezie. I přes ten dětský kolorit je to čtení pro mámy a táty, děti by tomu nerozuměly.... celý text


Kde bydlím

Kde bydlím 1966, Ilse Aichinger
5 z 5

Knížka se mi dostala do rukou, když mi bylo šestnáct, krátce nato jsem si ji koupil a žiju s ní už skoro padesát let. Jednou jsem o ni přišel a zase koupil v antikvariátu novější vydání. Ze začátku jsem četl jednoduché povídky jako Spoutaný a Zrcadlový příběh. Později absurdní dramata, třeba V žádnou hodinu nebo První semestr. Až docela nedávno jsem dospěl až k Elizo Elizo a Bílým chryzantémám. Texty jsou napsané zevnitř, ze snových symbolů a něco i ze světa strašidel. Je v nich spousta emočních prožitků, ale jsou ukázány s nadhledem, který není ani trošku intelektuální nebo psychologický. Je to pohled zevnitř a Ilse Aichingerová je prostě poklad.... celý text


Hordubal

Hordubal 1941, Karel Čapek
4 z 5

Hordubal - pokus o model člověka, který se řídí svým srdcem. Je to jen taková intelektuálská hříčka, ale díky geniálnímu autorovi se to dá číst. Takový člověk musí žít v jednoduchém světě, aby nemusel přemýšlet. Dáme ho tedy do slovenské horské vesnice. Ani tam si ale nemůže rozumět s lidmi, protože mezilidské vztahy jsou řízeny všemožnými orgány, ale srdcem jenom málo. Tak ho navíc pošleme na deset let do Ameriky, kde s nikým nemluví, protože nezná jazyk. Potom se vrací a zase nemůže s nikým mluvit, je tady bariéra mnohaletého odloučení. Hordubal najde spřízněnou duši jenom v bačovi, který žije v horách s ovečkama mimo lidskou smečku. Bača je z jiného světa, nechápe o čem lidi mluví a proč, takže na každou otázku odpovídá - Co? - V tomhle stádiu jsem knihu odložil jak poprvé v mládí, možná to bylo v dětství, a odložil jsem ji ve stáří zas. Ale nedalo mi to a zase jsem se k ní vrátil. Měl jsem štěstí, Hordubal se totiž autorovi vzepřel a začal se chovat přece jenom trochu lidsky. Je přece sedlák, musí být mazanej. Naštěstí, jinak by se příběh nehnul dopředu. Ale dlouho mu to nevydrží, autor ho zkrotí a Hordubal zažívá samádhí, kdy se lidská duše odloučí od vztahových problémů a nachází štěstí. Pan Čapek dosáhl svého a Hordubal konečně umírá na únavu srdce a současně na lidskou zlobu. Následuje pitva a nikdo, natož mrtvý Hordubal, nemůže autorovi rozmluvit tu závěrečnou dojemnou čapkovskou větičku. Srdce Juraje Hordubala se kdesi ztratilo a nikdy nebylo pohřbeno.... celý text


Očarovaná

Očarovaná 2015, Hana Hindráková
5 z 5

Příběh holky, která se pořád neuměla zamilovat, a pak se to najednou naučila. Paní Hindráková ho vypravuje s jemnou úsměvnou nadsázkou, jako když povídáme dětem pohádku. Opravdu jemnou, patnáctileté čtenářky ji asi těžko postřehnou. Tak třeba jak oba hlavní protagonisté přijdou do internetové kavárny a tam na Googlu hledají reálie o zemi, ve které zrovna jsou. Jinak žádná hluboká psychologie a žádné zbytečné intelektuální konstrukce, zato spousta laskavého porozumění k mladým čtenářkám a spousta autorčina citu, který není vůbec předstíraný. To se pozná, ta knížka prostě svítí. Odehrává se jmenovitě v rovníkové Africe, ale obsahově spíš v pohádkové zemi, kde kromě trochu bezbarvých černochů žijí i hodní čarodějové, kteří vás nenechají na holičkách. Příběh má kupodivu tři konce. Napřed tak nějak skončí a čtenář by mohl být spokojen. Pak ale přijde druhý konec, kde si všichni navzájem vyznávají lásku a jinak se tam nic neděje. Tenhle druhý mě trochu otrávil, ale třeba to k žánru patří, co já vím? No a potom konec číslo tři, který to všecko postaví na hlavu, a ten mě vážně potěšil.... celý text


Jméno růže

Jméno růže 2007, Umberto Eco
5 z 5

Nádherná klášterní detektivka, a taky první kniha, kterou pan Uberto vstoupil do beletrie. Takže si dal záležet, dal do toho všechno co uměl a možná to i trošku přeplácal. Kromě detektivky a velkého detektiva tady máme pár dalších linií. Linii historickou, ve které autor popisuje politické proudy raně středověkého období předcházejícího papežskému schizmatu. Dost se taky dočteme o žebravých mniších, kteří v Umbertově pojetí začínají u Svatého Františka a postupně se transformují až do loupeživých band. Tyhle výklady se proplétají s líčením klášterního života a s teologickými debatami, autor je v obojím jako doma. Kniha je prošpikovaná latinou a to jí dává takovou zvláštní atmosféru. Můžeme si uvědomit, že originál je v italštině, takže to je trochu jako kdyby někdo psal o starých českých dějinách a citoval do toho staroslověnské texty. Já myslím že každý Ital, který má aspoň maturitu, to musí zvládnout a neodskakuje pořád dozadu do vysvětlivek. Překladatel do češtiny to ale měl těžké. Pak tady máme skvělou linii psychologickou, s docela přesvědčivým líčením denního života mnichů, jejich motivace a jejich zvyklostí. Od těch mladých, kteří vášnivě touží po duchovním poznání, až po otrávené dědky. No a pak ještě dost hororu při setkání se Svatou Inkvizicí. Poslední scholastik zemřel v předjaří L.P. MMXVI. Škoda, už nám nic nenapíše.... celý text


Strážci občanského dobra

Strážci občanského dobra 2010, Petra Hůlová
3 z 5

Románová groteska z vymyšleného českého maloměsta. První půlka se odehrává v kulisách husákovského socialismu. Druhá půlka v kulisách let devadesátých, a končíme přelomem století. Petra Hůlová zná výborně psychologii a všechny postavy se chovají zcela perfektně podle pravidel lidského chování, a nic navíc. Jsou to takové automaty žijící ve světě příčin a následků v kombinaci s náhodami. Intuici, inspiraci, tvůrčí schopnosti si autorka laskavě ponechává pro sebe, její postavy si je asi nezaslouží. Nejvíc je to vidět na tom, jak je líčena doba sametové revoluce - jako by se ani nic moc nestalo. Podezřelé existence zůstávají podezřelými existencemi, vzorné žákyně dorůstají do pionýrských vedoucí, bezradný manžel zůstává bezradným manželem. Takhle to po roce 1990 opravdu nebylo, všichni jsme se bouřlivě rozvíjeli do směrů, o kterých jsme předtím neměli ani tušení. Petra Hůlová píše zajímavě, ale hrozně agresívně. Texty jsou úmyslně takové, aby se k nim nedalo nic moc říct. Přemýšlím, jestli ona sama je skutečná, nebo jestli se za tou firmou někdo skrývá. Třeba nějaký Petr Hůl.... celý text


Foucaultovo kyvadlo

Foucaultovo kyvadlo 2002, Umberto Eco
5 z 5

"Na zemi stojí v řadě vedle sebe automobily, bicykly a stroje na parní pohon, shora člověka ohrožují letadla z pionýrských dob aviatiky, většinou oprýskaná a poznamenaná zubem času, tu a tam však také celá, a v tom dvojakém, přirozeném i umělém světle, které tu je, se zdá, že jsou opatřena jednotným nátěrem, patinou, jakou mívají staré housle, jindy jsou to zase jen kostry, podvozky, rozpojené ojnice a kliky, mlčky slibující mučení návštěvníku, který se rázem vidí připoutaný k těm lavicím útrpného práva, kde se cosi uvede do pohybu a bude mu vnikat do těla, dokud se nepřizná." Jinak řečeno, 700 stránek brilantního textu a co si přát víc. Skoro celý děj románu se odehrává v mysli člověka stojícího v budce periskopu v technickém muzeu. Málokdo na světě umí psát tak dobře jako pan Umberto. Román je o příhodách tří intelektuálů v Paříži i leckde jinde hlavně v západní Evropě. Začínáme v sedmdesátých letech, kdy každý trochu myslící člověk byl nutně marxista a chtěl zachraňovat svět. Taková to byla doba (dokonce i u nás). V téhle části knihy máme dojemnou postavičku mladé černošky Amparo, která si prošla univerzitou a je tudíž marxistkou. Ale sedmdesátá léta končí a probíhá přechod od marxismu k východním duchovním naukám. Nebohá dívka se dostane na seanci, kde se pracuje s psychickými silami a při zvuku bubnů upadne do tranzu úplně stejně jako upadali její nevzdělaní předkové. Žárlivě sledována jakousi studenou Němkou, která takhle chodí tancovat při bubnech dlouhé měsíce a ono pořád nic. Amparo se potom probere z tranzu, je zmatená a najednou neví která bije. Odlétá do Moskvy, určitě jí to tam někdo vysvětlí. V knize už se s ní nesetkáme. Naši intelektuálové se dosud zabývali tajnými duchovními naukami jen akademicky, ale v nové společenské atmosféře 80. let si to chtějí zkusit i komerčně. Šátrají v knihovnách a antikvariátech, hledají ezoterická tajemství, objevují skryté souvislosti a zvolna se před nimi objevuje strašlivé tajemství. Ne že by tomu nějak moc věřili, ale když ono to tak překvapivě logicky do sebe zapadá ... Asi tak ve 3/4 knihy přítelkyně jednoho z nich porodí a pan Umberto najednou začíná nějak hodně tlačit na pilu. Vyžívá se v dlouhých seznamech událostí z dějin tajných nauk, snad se snaží přesvědčit čtenáře, že je to všechno pravda, nebo aspoň že všechny citované prameny opravdu říkají to, jak je to v knize psáno. No nevím kdo to po něm zkontroluje. Ale je to jeho pila, tak ať si tlačí. Příběh se mezitím dostává do doby, kdy to autor opravdu psal, asi tak 1985. Touhle dobou je limitován, naše západní "duchovno" se skládalo z hathajógy, povrchních meditací a tušení hlubokých tajemství, která jsou určitě schována ve starých textech. Osobnosti jako Osho, Sai Baba nebo tibetský dalajláma už tady byly, ale nikoli v obecném povědomí. Autor a jeho tři hrdinové se prodrali houštinami ezoterických věd a užaslým zrakem zírají na to, jaká je tvořivá síla myšlenek. Závěr knihy je naprosto strhující a vychutná si ho, kdo to přelouskal celé.... celý text


Proti všem

Proti všem 1950, Alois Jirásek
4 z 5

"Houfnic, jež nahrazovaly bratřím počet, nebylo v té chvíli možná znovu nabíti." Tahle větička mi straší v hlavě už desítky let a je to myslím to jediné, co jsem z toho jako kluk pochopil. Protože Proti všem není dobrodružné povídání o bojovnících a jednom geniálním vojevůdci, ale učebnice dějepisu. Autor tady charakterizuje situaci v Čechách pár let po popravě Jana Husa, analyzuje, jak postupně docházelo k polarizaci obyvatel do dvou vyhroceně nepřátelských komunit, vysvětluje, jak to mohli Češi aspoň na pár století vyhrát a ještě docela přesvědčivě ilustruje, čím se Češi 15. století lišili od nás. To vše prosím na základě velmi důkladného studia historických pramenů. Jestli chcete vědět o husitské době něco jiného než školní předžvejkaniny, doporučuji tuhle knihu. Dovolil bych si vyslovit názor, že jak nám to napsal mistr Alois, tak nějak to možná opravdu bylo.... celý text