krnoha přečtené 58

Jediná bytost 2010, Martin Sichinger

Já mám jinak Sichingera docela rád, ale tady podle mě ujel. Houby ví, s čím sem šli výsadkáři, šli přece na smrt. A pak ten epilog, aby se vysvětlilo, co se jinak nedalo pochopit, a postavilo do figury jako v detektivce, to na mě bylo moc. Až toho pana Sichingera někde potkám, řeknu mu že je svině a zastřelím ho.... celý text

Meyrovo sklo - Kam před Rudou armádou schováte svůj poklad? 2014, Martin Sichinger

Martin Sichinger je zřejmě nevyléčitelný romantik s donkichotskou vírou v trvalou hodnotu každého umění. Skoro ve všech svých textech se nějak vrací k sovětské okupaci. V roce 68 byl ještě malý, ale asi má z těch událostí celoživotní trauma. Pro mě je hlavní, že má v sobě takovou dětskou nevinnost, a proto ho pořád čtu, i když píše o tématech, která mě vlastně vůbec nezajímají. Rád mu odpustím drobné literární prohřešky, jako je nepříliš dobře zvládnutý jazyk vypravování šestnáctileté dívenky, nebo snad až zbytečně složitě vymyšlený příběh.... celý text

Hudba pro Anvilany 2010, Martin Sichinger

Docela už známý a dobrý autor se pro jednou pustil do žánru sci-fi. Příběh se odehrává v blízké budoucnosti. Vypadá to tam hrozně a při tom tak, jak všichni už dnes vidíme, že by to za deset let vypadat mohlo. Dojem ze sci-fi se mi hezky zvýraznil, jak jsem to četl v programu ReadEra, který na konci řádky rozděluje podle he-uristických pravidel, nikoli podle Pravidel českého pravopisu. Hlavní hrdina se ocitá v situaci, kdy musí Vesmírné inteligenci ve jménu lidstva poskytnout nějaký dárek. Za to pak bude smět doufat, že z lidských srdcí ani pod všemi civilizačními tlaky nezmizí láska. Jaký dar to asi bude, že by něco z naší lidské hudby? Ta knížka je moc hezky napsaná a je v ní snad všechno, z čeho se skládá náš dnešní svět. Autor ji dává v elektronické podobě zadarmo. Krásný dárek co mě se týká. (Já ovšem nejsem Univerzan.)... celý text

Kocovina šumavského léta 2018, Martin Sichinger

Česká detektivka trošku jakoby inspirovaná Chandlerem. Zamotaný děj, kde se řešení nedá předem uhádnout a z ničeho nevyplývá. Hezká hra s jazykem drsných hochů. Místo gangsterů estébáci, pan Sichinger je Čech jako poleno a české prostředí si pěkně užívá. Okolnosti vraždy mi náramně připomněly závěr Dámy v jezeře a cikán Bača toho nezapomenutelného šerifa Pattona. Všudypřítomná Chandlerova poetičnost tady samozřejmě není, holt Sichinger má svoje limity. Ale knížka je napsaná s čistým srdcem, to je v současné české literatuře docela vzácnost, řekl bych. Jenom ve scénách popisujících praktiky StB jsem cítil nenávist. Třeba s nimi autor něco zažil.... celý text

Zápisky mladého lékaře 1987, Michail Bulgakov

Už máme prázdniny, do knihovny se nedostanu a tak si zkouším e-knihy zadarmo. Autoři se snaží napsat něco zajímavého nebo originálního, na papíře jim to nikdo nevydá. Pak ke mně přišel Míša Bulgakov a je tady nádherný literární text napsaný na pozadí ruského venkova roku 1916 a několika následujících. Obsah -- docela obyčejná člověčina.... celý text

Blůdička aneb Mystická detektivka z Českého lesa 2014, Radek Coufal

Docela hezká pohádka, nemyslíte? Akorát že pan Coufal má trochu potíže s češtinou. Normálně snad ne, ale na spisovatele to nestačí. Tak například správně česky se píše blúdička.... celý text

Řád z chaosu 2001, Ilya Prigogine

Ilja Prigogine tady s laskavou pomocí nějaké kamarádky Izabely rekapituluje svoji celoživotní práci. Trochu se mi to špatně četlo, pan profesor měl nesmírně široký záběr, byl aplikovaný matematik a ty jeho aplikace směřují do všech možných vědních oborů. Za nějakých 40 let vědecké práce vytvořil třetí větev termodynamiky, která umožňuje pomocí jediného pojmového aparátu vysvětlovat děje, které probíhají ve složitých hmotných systémech. Pojmenoval dispativní struktury - takové ty, které se vyvíjejí samovolně z něčeho původně stejnorodého a při tom vypadají ve výsledku složitě. Přísně vědeckámi metodami snáší důkazy o tom, že vlastně i život je soubor disipativních struktur, takže klidně mohl vzniknout sám od sebe. Při tom z obecných vlastností disipativních struktur mu vychází, že jestli na jiných místech vesmíru je taky život, neexistuje důvod, proč by se život tam měl podobat životu zde. Vývoj života objevil už Darwin, ale díky Prigoginovi teď to máme i s přesvědčivým matematickým pozadím. Přirozeně se vnucuje otázka - ale kde se vzalo vědomí? Na ni pan Prigogine přímo neodpovídá, jen cituje Denise Diderota, podle něhož vědomá existence je přirozenou vlastností hmoty. Prigogine jistě pociťoval jako my všichni, že naše technologická civilizace se blíží ke kritickému bodu. Říká k tomu přibližně tohle: Složitý systém se vyvíjí podle svých vlastních zákonitostí a díky svým stabilizačním mechanismům obvykle není moc citlivý na vnější vlivy. Ale jak se blíží k bodu zlomu, stabilita se vytrácí. Další vývoj se pak nedá předpovědět, lze mluvit jen o pravděpodobnosti různých scénářů a tyto pravděpodobnosti jsou hodně citlivé na působící vlivy. O směru, kterým se ten vlak vydá, tudíž může rozhodnout i velmi malý podnět, například akce jediného člověka. A protože nám na výsledku záleží, těžko můžeme souhlasit s názorem ortodoxních vyznavačů "neviditelné ruky trhu", podle něhož je nejlepší nechat věcem volný průběh, protože výsledek je stejně předem daný. Podle Prigogina výsledek není předem daný, rozhoduje náhoda. Jen tak mimochodem pan Prigogine podotýká i to, že nelze cestovat v čase a nahlédnout do budoucnosti, protože o budoucnosti do určité míry rozhoduje náhoda a dokud ta náhoda neproběhla, budoucnost neexistuje. Náhoda podle Prigogina není něco, co v důsledku vlastní omezenosti neumíme určit, nýbrž přírodní jev. Tohle jsou tak věci, které mi utkvěly po prvním čtení. Jiným čtenářům jistě utkví něco jiného. Ta kniha vůbec není jednosměrná.... celý text

Jakub fatalista a jeho pán 1956, Denis Diderot

Nádherný propletenec příběhů, který směřuje tam, kam podle filozofa Diderota směřují lidské osudy, totiž odnikud nikam. Jakubův fatalismus je úplně jiný, než jak si obvykle představujeme fatalismus. Je založen na sympatiích, porozumění a soucitu. Denis Diderot jako by nám chtěl říct, že tohle přece ke šťastnému životu stačí. "Jakubův pán a Desglands se zamilovali do jeho ženy. Nevím co je na tom pravdy, ale jsem si jistý, že si Jakub večer řekl pro sebe: Jestli je nahoře psáno, že budeš paroháč, Jakube, tak můžeš dělat, co chceš, a budeš paroháč; pokud je tam naopak psáno, že paroháč nebudeš, můžou se snažit, jak chtějí, a paroháč nebudeš; tak klidně spi, příteli... A také klidně usnul."... celý text

Země Neandertálců 2009, Nonna Auská

Stará paní umí docela hezky psát. Na stránce 77 už jsem věděl najisto, jak to půjde dál, ale ani nápad. Hrála si se mnou jako kočka s myší, každou chvilku to zahnulo jinam a vždycky mě to překvapilo. Naposledy na poslední stránce a potom ještě jednou na konci Slovníčku. Docela hezká fantasy řekl bych a ještě vylepšená sem tam životní moudrostí, při inteligenci a životní zkušenosti paní Nonny ty moudrosti stojí za to. Občas to trochu ujede v češtině, asi že autorčini pomocníčci to všecko nevychytali, třeba minulé přechodníky. Jinak dobrý, madam :-)... celý text

Da Vinciho kód 2005, Dan Brown

Docela hezká detektivní groteska. Je to skoro pořád napínavé, takže jsem tu bichli přečet jako nic. Velký detektiv i se svým pomocníkem mnohokrát stojí bezbranní proti pistoli a vždycky se z toho dostanou nějakou klauniádou. Aby to o něčem bylo, pan Brown do toho zapletl nějaké to světoborné tajemství dávnověku. Při hledání tajemného poselství je nutné pořád luštit nějaké šarády a ty jsou tam podány až dost do detailů. Trochu mi to připomínalo knížečku Pionýrská olympiáda důvtipu, která vyšla někdy začátkem 60. let minulého století. Tam byla řešení vzadu, tady jsou uvedena vždycky hned za zadáním, takže čtenář to dostane zadarmo. To je jistě správné, když si koupil takovou drahou knihu. Detektivové kromě logiky používají taky svoji udivující vzdělanost, a kde ani tohle nestačí, tak ještě mrazení v zádech a ženskou intuici. Sám autor to strašlivé tajemství nebere tak tragicky. Když na konci má dojít k věci, elegantně z toho vybruslí za pomoci Francoise Miteranda.... celý text

Vyhaslý případ 1962, Graham Greene

Výborně napsaná kniha, to je přeje u Greena samozřejmost. Jako by mi na ní něco vadilo nebo překáželo. Vlastně je to dokonale vykalkulovaný a profesionálně napsaný román. Všechny postavy se chovají podle předem dané charakteristiky a nejvíc ten blbec, který je naprosto schématický a autorovi se nepodařilo ho oživit. Ještě ke všemu právě jemu připadla úloha uspořádat velkolepě dramatické finále, které z té frašky udělá tragikomedii. Rycker na konci překročí svůj stín a spáchá něco naprosto bombastického. Myslím že to psychologicky nesedí. Víc by se mi líbilo, kdyby autor ubral na teatrálnosti a nechal to doznít v rovině grotesky.... celý text

Baudolino 2001, Umberto Eco

Baudolino, to bude po česku Budulínek, ne? Selský synek jednající energicky a jednoduše. S tímhle začínáme, ale pan Umberto s tím samozřejmě nevystačil. Hlavní hrdina se nám za chvilku změní v inteligentního šprýmaře, kterému se ty jeho kousky náramně dobře daří, asi má někde nějakou protekci, nejspíš u autora. Spíš než Budulínek je to teď Tyl Ulenspiegel. Ale není tak věrohodný, je jenom vymyšlený. Potom zase je z něj vychytralý manipulátor a dokonce autor dějinných událostí, no úplný Jára Cimrman. Jedno má tahle hlavní postava pořád, totiž neúnavnou tvůrčí fantazii, kterou zřejmě zdědil po tatíkovi Umbertovi. Fantazie je tady dotažená až do absurdních konců, kdy už nic není doopravdy a mizí hranice mezi pravdou a výmyslem. Myšlenkový obsah knihy by snad mohl být v tom, že šikovně vymyšlená konstrukce se jaksi sama od sebe mění v pravdu, a jaký by to byl blbý život, kdybychom si ho nevylepšili svým vlastním vnitřním nábojem. To je celý Umberto. Ale když se na to podívám jako na literaturu, vidím strašně dlouhou pohádku, která sama sebe neunese.... celý text

Všechny vůně Afriky 2013, Zuzana Beranová

Paní Beranová je mnoho let v diplomatických službách v rovníkové Africe, Afriku zná a určitě se jí tam líbí. Nakolik můžu soudit z uvedené knihy, je inteligentní a hodně vitální. Pokud můžu soudit z jejího povídání v rádiu http://www.rozhlas.cz/radiowave/casablanca/_zprava/zuzana-beranova-v-africe-stale-ve-strehu--1231069 je asi taky ambiciózní. Afrika ji nezkrušila, žila tam ráda a snad pořád ještě žije, a z bujnosti o tom dokonce napsala knihu. Psát moc neumí, ale má hodně o čem, tak to zase až tak nevadí. Kniha je pásmo příběhů o běloších v Keni a ty příběhy jsou asi skutečné. Celé je to poslepováno poněkud násilně vykonstruovanou story a lásce až za hrob. Kniha začíná soubojem s mambou a pak je to asi tak do půlky pořád o přírodě a o Masajích. Potom se to láme a je to jen tak popisné vypravování příběhů pár českých turistů, jak narazili na Afriku a co to s nimi udělalo. Potom se to láme podruhé a máme tady psychologicky hezky uchopené povídání o pár dalších Češích, kteří šli víc do hloubky a zažili si africký venkov. Podle knihy to všichni přežili, ve skutečnosti to možná tak úplně nebylo. Potom se to láme potřetí. Paní Zuzana se asi doslechla něco o udržení pozornosti čtenáře metodou gradace, takže přechází do dobrodružné akční love story. Tady už teče krev proudama a kniha naštěstí končí. Ale stejně se mi to líbilo.... celý text

Konec dobrodružství 2000, Graham Greene

Pane bože jak to ten chlap dělal, že uměl tak krásně psát. Tahle knížka je navíc z těch, které Greene sám pro sebe považoval za vážné, to znamená, že je tam málo legrace, ale všechno je hodně promyšlené a je tam něco jako filozofický přesah. Mně teda připadá zajímavé nejvíc to, že celá třetina děje je vypravována očima ženské představitelky Sáry, nevím který jiný spisovatel by se toho odvážil. Možná Ovidius Listy heroin? První část je milostný příběh, jak ho vidí chlap. Druhá část jak ho vidí dáma a skoro bychom nepoznali, že je to tentýž příběh. Třetí část je už zase pánská záležitost, ale podaná tak nějak věcně a s odstupem asi proto, že ženská už do toho nemůže zasahovat a je to jen o ní bez ní. Opuštěný milenec a ovdovělý manžel mohou jen zbyetčně mudrovat nad věcmi, které pro milující ženu byly tak samozřejmé. Pro Greena je tady zase jednou příležitost k útoku na bezcitná pravidla katolické morálky, asi to bylo jeho hobby.... celý text

Gulliverovy cesty 1975, Jonathan Swift

Zlatá středověká literatura. Na začátku 18. století ještě nebyl vynalezen realizmus, čili nebylo zapotřebí předstírat, že to co je psáno, se opravdu mohlo stát, či dokonce stalo. Důležité bylo, aby to bylo hezky napsáno a aby to někoho potěšilo. To tedy Jonathan Swift bohatě splňuje. Hlavně svojí nezkrotnou fantazií, s níž vytváří nové světy, do kterých by jaksi mohl vypučet tenhle náš svět, kdyby se mu jen trochu chtělo. Pak taky jazykovou tvořivostí. Dnešní slepičky liliputánky se opravdu jmenují podle země trpaslíků Liliput a nikoli naopak. Počítačové procesory se rozdělují na rodinu little-endianů a big-endianů a to jsou prosím Swiftovi tenkokoncové a tlustokoncové. Internetový projekt Yahoo chtěl tím slovem naznačit, že je orientován k normálním lidem, ne k technikům. Yahoo byl přechůdce Google. Ale to hlavní na Swiftovi asi budou skvěle odpozorované vzorce lidského chování ve vztazích. Spisovatel to všechno sleduje s odstupem jako by sám stál mimo, ale při tom s docela krutou ironií vidí, že on sám je taky takový. K odtažitému pohledu na lidi možná přispělo to, že Swift vyrůstal bez rodičů. Gulliverovy cesty jsou na povrchu satirický román, ale mně se zdá, že je to spíš fantasticky převyprávěný autorův život od dětství až do stáří. Převyprávěné vnitřní obsahy. Začínáme docela hravě a vesele, cesta do země trpaslíků je fakt klidně pro děti a někdy začátkem 60. let minulého století u nás vyšla jako leporelo. Jak spisovatel hasil požár královského paláce, to je skvělá groteska pro děti, například. Až na to, že spisovatel tam vystupuje jako "ranhojič", jako dítě jsem to slovo nedokázal ani přečíst, natož pochopit. Potom v zemi obrů už je to vážnější, je tam hodně politiky a Swiftova kritika systému britské demokracie. Taky je to o něžném citovém vztahu mezi spisovatelem a domorodou holčičkou Glumdalklič jen asi patnáct metrů velikou. Když se potom vrátí domů a setká se se svou vlastní dcerkou, vůbec ji nedokáže vidět, protože je tak hrozně malinká, že na to on není zvyklý. Spisovatel potom cestuje na Laputu a dává si hodně záležet, aby podrobně technicky vysvětlil, jak se dá postavit obrovský létající ostrov. Tady se setkává s učenci akademie věd, kteří jsou tak velmi učení, že jedním okem koukají do nebes a druhým do hlubin své duše, takže normální lidský svět pro ně vůbec neexistuje. To je jenom legrace, ale hned nato přijde setkání s nesmrtelnými domorodci a strašlivá představa, jak by to bylo, kdybychom nemohli umřít. Logický závěr, že smrt je vlastně dobrodiní a proč se jí bát. Vidíte, bezstarostná hravost mládí už tady není. Poslední část je cesta k Hvajninimům. Spisovatel se seznámí s dokonalými bytostmi, které se vůbec nepodobají lidem a současně s podivnými zvířaty zvanými jahu, která vypadají jako lidé, ale nejsou. Znás lidí mají jenom to, co je v nás zvířecího. Spisovatel si velmi přeje být andělskou bytostí, ale ví jak je to beznadějné, když je přece jahu. Chtěl by aspoň strávit zbytek života v blízkosti těch Hvajninimů, ale není mu to dovoleno, protože je jahu. V zoufalství se vrací domů a zbytek života prožívá jako nerudný morous odmítající lidskou společnost. Zdali takto poznal pravdu o životě, nebo nadobro zblbnul, nechává autor na čtenáři. Na Wikipedii jsem si přečet, že Jonathan Swift se k stáru opravdu stal morousem, s nikým se nestýkal, až se z toho z bláznil a nakonec zemřel. Ale Gulliverovy cesty na mě nepůsobí jako dílo geniálního šílence. Dýchá z nich na mě taková posmutnělá a trochu unavená moudrost.... celý text

Pýthagorás ze Samu 1999, Zdeněk Kratochvíl

Jó Pýthagoras, to byl borec. Hned na začátku knížky máme moc pěkně napsaný životopis i s učením, ostatně mezi životem a učením u něj není rozdíl. To další jsou jen jsou jen zlomky, které mi nic neříkají, a něco z politiky, kdo koho v souvislosti s Pýthagorovým učením zabil a jak. Pronásledován snad byl na konci života i sám Pýthagoras. To už tak mezi normálními lidmi bývá, že jeden sjednocený s pravdou ty ostatní nasírá.... celý text

Tajný kurýr 1994, Graham Greene

Dokonalá černá groteska.

Miliardu let před koncem světa / Dravci mého století / Obydlený ostrov 1985, Arkadij Strugackij

Četl jsem tu knihu, když byla nová - a já skoro ještě taky. Dravci mého století mě moc nebrali, ale je to o drogách, to mě rozhodně zajímalo. Za komanče drogy nebyly a tady je to podáno docela přijatelnou formou. Obydlený ostrov je docela hezký dobrodružný příběh. Zrovna jsem šel poprvé do nového zaměstnání a přišel jsem pozdě, protože jsem v tramvaji hltal toho Maxima a Poutníka a nekoukal jsem kam jedu. Možná jsem si i trochu říkal, že v týhle práci sice začnu od nuly, ale díky svým mimořádným schopnostem udělám velkou kariéru jako ten Maxim. Leccos člověka napadne, když mu je třicet. Miliardu let před koncem světa jsem tenkrát naprosto nepochopil. Potřeboval jsem si důkladně osahat, jak to vlastně ve vesmíru chodí a až teď jsem se k příběhu vrátil, samozřejmě že čistě náhodou :-) Je v tom Sci-fi a Fantasy jen docela málo a vlastně je to skoro realistická povídka o věcech, které se docela často dějí. Ani se k vůli tomu nemusejí rodit stoleté stromy mezi paneláky nebo ohnivá kola na stropě. Fakt.... celý text

Návrat z hvězd 1962, Stanisław Lem

Napsal to v roce 1962 ještě mladý, ale už jasně zařazený jako scifi autor. V téhle knížce jako by si osahával hranice svého žánru. obývání vesmíru zůstává v pozadí jako kulisa a vlastně je to o objevování budoucnosti pěkně doma na Zemi. Jenže po tolika letech, je to ještě domov? Astronaut Hal si tu svoji Zemi najde a může být rád že je doma. Ale jeho parťáci nějak zatrpknou a zdrhají na další cestu ke hvězdám, ze které se už nevrátí. Nebudou mít kam. Lema mám rád, ale tohle je dost experimentální text a ne tak docela vyvážený. Jakoby bez plánu se střídají různé styly. Psychologické sondy, vědecko technické a ještě víc sociologické fantazírování, normální lidské prožitky. Autor si tady začal s řadou témat a motivů, které v dalších knihách dotáhnul kam až to šlo. Kromě lásky, do té se už nikdy nepustil.... celý text

Příběhy pilota Pirxe 1978, Stanisław Lem

Tématicky jednoduché a velmi působivé povídky o vesmírných dobrodružstvích a nejvíc snad o mužské solidaritě v mezních situacích. Až se budu zase stěhovat, hodně se toho vyhodí, ale tahle knížka půjde se mnou, i když je napsaná vlastně pro kluky. Jistě je to hodně generační záležitost. Četl jsem ty povídky, když byly nové, a nějakým řízením osudu jsem knihu nedávno získal. Stanislaw Lem si našel tématiku, kde se bojuje s nebezpečím a každou chvilku jde o život, ale při tom tady není žádný nepřítel, kterého by bylo nutné zabíjet. Všechna ta dobrodružství jsou o záchraně života. Se science fiction amerického stylu ani se soudobou phantasy to nemá nic společného, naštěstí.... celý text