Lenka.Vílka přečtené 2344

Poslední úkol pro Gwendy 2022, Stephen King

Takže, máme před sebou poslední díl série o Gwendy. Jak to dopadlo? Musím říct, že jsem se opět příjemně ztratila v tomhle krásném příběhu, a byla jsem za to ráda. Protože nakonec je to vlastně kronika jednoho života. A jak často tohle člověk dostane, že? Na začátku se setkáváme s Gwendy, už starší paní, která se chystá odletět do vesmíru s tajemným kufříkem, o kterém se poměrně brzy dozvíme, že je to naše stará známá skříňka... ("Asi nemám na vybranou, co?" ... "Ze všech lidí právě ty, Gwendy Patersonová, bys měla vědět, že máš vždycky na vybranou.") Jenže od druhého dílu uteklo spousta vody. A je třeba nám říct dost věcí. Proto je vyprávění rozděleno do dvou linek. Co se dělo předtím, co nás dostalo do situace, že letíme s Gwendy do vesmíru. A ve druhé, co se děje ve vesmíru a co je poslední úkol pro Gwendy. Nechci nijak zlehčovat to, co se jí děje, ale díky tomu je vyprávění v přítomnosti (rok 2026) dost napínavé a hezky se s tím pracuje i dál v ději. Navíc, díky tomu jsem se mohla s novýma postavama mohla seznámit trochu jinak, než to bývá...no, normálně. Protože je kvůli tomu zvolená trochu jiná forma. ("Lidi nepotřebují skříňku s tlačítky, aby dělali hrozný věci. V lidském vědomí je spousta zla.") Celý tenhle příběh byl strašně napínavý a určitých momentech hodně epický. Navíc je to celý dojemný a ten konec, to už byl poslední hřebíček do mojí emoční rakve. Což je u chladný mrchy jako jsem já, docela fajn, takže díky Mistře. Krásné uzavření série :) Docela mě pobavila část, kdy se mluví o Derry. O tom špatném, zlém a temném městě. Což je poměrně vtipný s přihlédnutím na to, odkud je Gwendy... A docela jsem koukala, kolik je v knize nejen odkazů, kolikrát i přímých napojení do dalších děl Kinga. Jako hodně, fakt hodně! A klidně ještě jednou hodně. Ale je to opět napsané tak, aby si čtení užil jak čtenář, který díla četl, tak i nečetl. To oceňuji. Takže ano, platí pravidlo, že "Série se čtou od začátku.", ale zároveň to neublíží ničemu, pokud tohle někdo čte jako první věc od Kinga, celou sérii ale... Ale to drbání pána se symbiontem na hlavě mě nikdy neomrzí :)... celý text

Válka králů 2022, Kieron Gillen

("Víly jsou mrchy!") Jak název napovídá, tady se nehraje na nic jiného. Králové se řežou mezi sebou jako o život. A já fakt nevím, proč jsem si myslela, že je tohle poslední díl  :D Právě naopak, tady se do děje zapojí hrdina hrdinů největší a myslím, že všem příště solidně zatopí  :) ("Víly jsou mrchy!")... celý text

Zelený rytíř 2022, Kieron Gillen

("Vy jste hotová slecna Marplová." ... "No, dovol?! Ta se přece vůbec nevyzná v trhavinách!") Zelený rytíř je zmatek. Ale neskutečně nádherný. Nejenom, že děj dál pokračuje, kupí se nové legendy a nové informace ohledně pozadí jednání všech postav. Takže jo, Zelený rytíř je hutný díl. Taky je v něm strašně moc informací. Četla jsem ho zatím ze všech dílů nejdéle. Ale na konci jsem zjistila, že to bylo vlastně fajn. A taky, že pořádně nevím, co sem napsat, abych nespoilerovala. Takže napíšu jenom: konec je z akčního béčka áčkových rozměrů a já to žrala!!!... celý text

BRSRKR: Kniha první 2022, Matt Kindt

Na tuhle knihu jsem se fakt hodně těšila. Věděla jsem, že se mi bude líbit, říkejme tomu vnitřní tušení, ale když jsem viděla ukázku, bylo to potvrzení. A po přečtení není nic, co bych knize vytkla. Příběh nesmrtelného válečníka, který touží najít smrtelnost může znít na první pohled jako něco, co tady bylo už tisíckrát předtím. Jenže tohle můžu říct o každé druhé knize, která vyjde. Rozdíl je v tom, že mě bavilo, jak je příběh vyprávěný. To tomu dodalo hodně. Logicky chybí pocit strachu o hlavního hrdinu, ale zároveň je to napínavé. A postupně se odhaluje to, že nesmrtelnost není jenom dobrá věc, ale má i svoje stinné stránky. A že to není jenom o zabíjení. Vážně jsem byla na dost místech i dojatá. ("Jsem jen zbraň?" ... "Jsi dar?" ... "Modlila jsem se k bohům...a oni mi tě dali." ... "A za co jsi se modlila, matko? Za syna...nebo za unute?" Pozn.: co je "unute" zjistíte v knize  ;) ) Příběh je super, ale kapitolou sama o sobě je kresba. Ta je skvělá. Ano, je tam dost krvavých, až skoro i nechutných pohledů. Ale kresba samotná a použití barev je hodně povedený. Tolik detailů na střeva, páteře, mozky a utržený hlavy jsem v jedné knize ještě neviděla! Fakt super, jenom to mohlo být delší...... celý text

Zázrak 2017, Emma Donoghue

Zdravotní sestra Lib Wrightová dostane za úkol prověřit mladou dívku, která nejedla již čtyři měsíce. V malé irské vesnici ale narazí na lidi a myšlenky, které není schopna pochopit. A na případ, který je na první pohled jasný podvod. Divku musí někdo tajně krmit nebo si jidlo brát sama. Jinak tahle situace přeci nedává smysl. Celé čtyři měsíce byla Anna naprosto v pořádku. Najendou, až po příjezdu Lib, začíná dívka viditelně chřadnout. Změnilo se něco s Annou pro příjezdu Lib? Příběh je vyprávěný z pohledu Lib. A proto se na ní soustředí nejvíc. A právě ona mi přišla jako nejkomplexnější postava ze všech. A je na ní vidět největší vývoj charakteru. Lib je už od začátku přesvědčená, že ví, co se děje. Je racionální, takže si udělala svůj závěr ještě předtím, než znala všechny informace. Protože je logická a tvrdohlavá. Proto jí ostatní vnímají jako nafrněnou, což i ona sama od nich vnímá. Protože jí rychle soudí a škatulkují stejně jako ona ostatní. A za tuhle práci je ráda, protože tím všem ukáže, že je jiná a všem tak celkově..ukáže. Možná proto je úplně na začátku emočně plochá. Má emoce, ale kvůli svému povolání a všem okolnostem je pohřbila hluboko v sobě. Proto je příjemný číst, jak jí všechny ty události ovlivňují a postupně mění svoje myšlenky. Jak je ovlivňováná ostatními v příběhu. Autorka odvedla skvělou práci jak s jejím charakterem, tak s charaktery ostatních a soustředí se především na nitro člověka v podmínkách a událostech, které se kolem něj dějí. Protože Zázrak se odehrává v době, kdy víra a rodina byly na prvním místě. Lib je tudíž prvkem racionality rozbíjející celou komunitu. Ovlivňuje nejenom ostatní, ale ostatní ovlivňují i Lib. Protože co se dělo s Annou mě za ní bolelo. Co musím hodně pochválit, je dokonale rozebraný pohled na víru, která balancuje na tenké hranici sektářství. (Z dnešního pohledu. Tehdy to bylo bráno pouze jako nepochopení těch, kteří "pochopit nechtějí". Protože tyhle prvky zneužívání určitých věcí, naprosto chápu, proč s tím má spousta lidí problém a tím pádem s touhle tou...jejich vírou též.) A momentu, který předchází přepadnutí do propasti sebedestrukce. Naprosto jsem tedy chápala dilema a rozpolcenost Lib, když všechno pochopí. A v jejím finálním rozhodnutí jsem jí čtenářsky podpořila. Zázrak je z počátku klidná, skoro až pomalá kniha. Plyne jako potok, který máte před domem. Jenže potom začne pršet, a vy se zoufale díváte z okna, jak začíná být stále rozbouřenější a jenom čekáte, kdy (zda) se voda dostane k vaším dveřím. Zda si pouze namočíte čtenářské kotníky nebo záplava spláchne celý dům, zjistíte v knize. (4,5/5)... celý text

Les kostí (16 povídek) 2019, Robert Holdstock

Les kostí je zajímavá sbírka. Četla jsem vydání z roku 2019, kde je titulní povídka hned první (ve vydání z roku 1996 je poslední) a nemohu si pomoct, jsem za to moc ráda. (Ale zase mě trochu mrzí absence povídky Země a kámen, která musí být podle obsahu skvělá.) Ale ano, protože Trnatec. To bylo snad to nejkrásnější možné zakončení sbírky a já si čtení strašně užila! A svým tématem mě vtáhla ze všech nejvíc. Společně s Šamanem a Thornem stavím na přední místa. K jednotlivým povídkám a básním jsem se rozepsala na příslušném místě k tomu určeném. Ale tady napíšu, že to bylo super. Skvělá sbírka a jsem ráda, že jsem četla. Jen směle se sérií dál  :)... celý text

Odepsaný 2022, Osamu Dazai (p)

Celá tahle niha je plná krásně rozepsaných vnitřních rozporů. Chci mluvit, aby mě slyšeli, ale co když promluvím a oni mě uslyší. Budu dělat, že nic nechci, přestože to chci, a všichni to ví, ale co kdyby se na mě dívali jinak, kdybych to řekl narovinu, to by to věděli jistě. Když budu dělat, že něco nechci, třeba ostatní nepoznají, že to chci, ale nenápadně až to samé budou chtít ostatní, ať nepoznají, že proto jsem jim to vzal. Chci, aby mě viděli, ale nechci být viděn, ale třeba mě uvidí, až nebudu vidět, a už na tom nebude záležet. Absolutně jsem pochopila, proč se v hrdinovi odehrává, co se v něm odehrává. Autor mi moje "Proč?" cestě své destrukce dal jasně a zřetelně. A já ho pochopila. (Pochopit a chápat jsou dvě různé věci.) Je to četba náročná, špatná na emoce, ale zároveň niterní a každý toho fracka na začátku pochopí. Proč se dostal tam, kam se dostal. A co dělal. Protože to je prostě skvěle napsané. A přestože se z fracka postupem času stane absolutní kretén, tak nelze říct, že protože je kretén, tak ho budu nesnášet, jenom proto, že já se do podobné situace nedostala. Myslím, že nenávisti je v té knize až až. Byť si to hlavní hrdina směrem k sobě jednoduše nepřipouští. A ten konec byl prostě dokonalý. Poslední stránka byla tak...no, dostalo mě to, no... ("Za předpokladu, že styky udržované přes oboustranné opovržení a neustále shazování druh druha jsou jevem označovaným v dnešním světě jako takzvané "kamarádství", nemůže být pochyb o tom, že i vztah mezi mnou a Horikim byl "kamarádstvím".) Na závěr bych ráda zmínila kulturní stereotypy. Protože tahle kniha je napsaná vážně srozumitelně a citlivě, což je vzhledem k obsahu docela fajn. Zároveň nemůžu říct, že bych něco z toho nepochopila, protože autor "není můj člověk". Ne, hezky to vysvětlil a pokud neznám nic (jako vůbec, vůbec nic) nebo jsem ignorant, který se ani nic (jako vůbec, vůbec nic) dozvědět dál nechce...no, tak prostě tuhle literaturu nečtu. ("Posledně to bylo taky takhle ke konci roku. Oba máme práce, že se nám skoro protáčejí panenky, ale on si vždycky vybere konec roku, nesnáší život, jinak by neměl takové choutky.") Jo, někteří zmiňují název knihy v anglickém překladu. Po dočtení s ním musím souhlasit, ono to k tomu vede. A je to i v knize zmíněno, ta fráze. Ale s Odepsaný ani se Selhání (1996) nemám problém.... celý text

Útok na pekárnu 2016, Haruki Murakami

Opět skvělá kniha opět podpořena skvělou kresbou... Tentokrát kniha obsahuje dvě povídky a obě jsou vážně moc dobré. Povídka Útok na pekárnu, tak i Druhý útok na pekárnu, mě absolutně dostaly a každá z nich má svoje kouzlo. Navíc čtení jsem si moc užila. Jak moc u jednotlivých povídek. Ilustrace byly tentokrát trochu jiné, protože ukazovaly zrovna ty části příběhu, které byly trochu jiné, především ve vyprávění druhé povídky. Jo, to se povedlo  :)... celý text

Bludiště 2022, Jeff Lemire

Jeff Lemire je nejen talentovaný scénárista, ale především ilustrátor, který sice používá víc stylů kresby, ale je hned na první pohled rozpoznatelný od ostatních. Mám mnohem raději právě tyhle jeho čistě autorské knihy, na kterých si dělá všechno sám. Ty si užívám o trochu víc. Prostě zbožňuju jeho ilustrace! A nezáleží na tom, zda vypráví příběh čistě reálný, lehce nadpřirozený nebo superhrdinský. Stále se drží toho, co je nejdůležitější, lidskosti. No, právem je označován jako Stephen King komiksu, s čímž naprosto souhlasím. Navíc celý ten příběh zlomeného otce po ztrátě dcery byl neskutečná emoční jizda. Několikrát jsem musela přestat číst, abych všechno rozdýchala, přestože zároveň jsem chtěla/potřebovala číst dál. Takže jako vždy: moc děkuju ... celý text

Černý kocour a jiné hororové povídky 2007, Edgar Allan Poe

Knihu jsem neměla v plánu. Vlastně jsem o ní ani nevěděla. Ale náhodou jsem na ní narazila v knihovně a půjčila si jí, protože to je vydání s ilustracemi. Rychle jsem prolistovala a vzala si jí domu. Jo, tohle jsem si chtěla hned přečíst. Kniha obsahuje povídky Černý kocour, Jáma a kyvadlo a Předčasný pohřeb. Dohromady mi tyhle tři kousky k sobě seděly, takže to nepůsobilo jenom "dáme něco k sobě a lupnem tam pár ilustrací". Podobně jako v případě knihy Dunwichská hrůza (od stejného vydavatele), i tady to působí, že jde primárně o tu kresbu, ale společně s výběrem dobrých povídek to spolu dobře hrálo. Protože i tady jsou ilustrace vážně krásné. Všechny tři kousky jsem ve sbírce četla poprvé a vážně se mi libily. Víc v příslušné sekci. A proč jsem čtyři, když mi průměr hodnocení vyšel mezi čtyři a pět a jindy bych tedy dala pět? Kvůli knize samotné. Její rozměr je hrozný a kvůli tomu se špatně četla. Furt mi to klouzalo v rukách a blbě se držela.... celý text

Oni 2019, Mark E. Pocha (p)

Ideální kniha pro ty, kteří (stejně jako já) nikdy nedělali v takové práci a mají tušení (ne, já to netuším, já to vím na 100%), že ani nikdy dělat nebudou, tak se do podobné situace nedostnou, přesto si vždy říkají: To by se mi líbilo, takhle si s lidma z práce vyjet do lesa. Opít se, užít si, pohádat se a když bude štěstí, tak nás někdo jenom nepoblije, ale rovnou zabije. Protože lidi z téhle partičky jsou ty nejmenší ujetý postavičky z knihy. Taky dost zajímavá grupa feťáků, dcerka s otcem, kteří oba dost překvapí a samozřejmě "to v lese". Protože jak jsou postupně představovány postavy a v podstatě se do poloviny knihy nic nestane...tedy, celou tu dobu se postavy rozestaví na šachovnici a začnou do sebe zapadat ty drobné detaily, a já si v hlavě začala říkat, že tohle asi půjde tam a tam...a někdo v tenhle moment právě může tvrdit, že "se tam nic neděje". Takže tam od nich nečekám nadšení z knihy. S formou jsem neměla žádný problém. Bavil mě způsob vyprávění i vedení příběhu. Nejsem si totiž jistá, zda by to šlo napsat jinak a zároveň se udržet v tom, co bylo řečeno a zároveň se udržet na počtu stran. Je to psaný jinak a trochu ujetě, ale nějak jsem v tom nenašla nechutnosti jako všichni ti, kteří svůj odpad zdůrazňují právě těma nechutnostma. Ano, je tam pár nechutných věcí, ale není to nijak dlouze rozepsaný, a nepřišlo mi, že by se v tom autor nějak vyžíval, aby byl označen těma všema milejma slovama. Kniha, která nebere sama sebe vážně, takže asi není pro čtenáře, kteří berou sami sebe vážně, a co čtou berou jako něco lepšího. Je to kniha na pohodu a odreagování, možná proto mi nedává problém dát tohle hodnocení. A protože jsem se několikrát dost upřímně zasmála, protože to bylo vtipný. A ne tim stylem, když se směju, protože to je trapný. Jo, a fajn byly odkazy na jiné autory a na některé nejenom odkazy, ale mnohem, mnohem víc.... celý text

Nechte svět za sebou 2021, Rumaan Alam

Základ příběhu staví na strachu, který každý z nás zná. Například: zda ten člověk, na kterého v dešti narazíte u silnice potřebuje skutečně pomoct nebo vám chce jenom ublížit. V knize Nechte svět za sebou někdo zaklepe na dveře. Máte ho pustit dál a věřit tomu, co vám druhý o sobě říká? Nebo poslechnout váš základní instinkt, který velí, že každý jiný člověk než vy je špatný a má zlé úmysly? O obojím se píše dost, jenže tahle kniha je ještě o trochu jiná. Amanda a Clay se dostanou právě do téhle situace, kdy jim na dovolené zaklepe na dveře starší pár, který tvrdí, že to jsou oni, kdo jim pronajal dům a potřebují pomoc, protože v celém okolí vypadl proud. Kromě právě jejich domu, který pronajali. Bez informací, bez přístupu k internetu, prostě musí věřit, že se dobrovolně uzavřeli před katastrofou s neznámými lidmi, kteří jim nelžou. Ale co je to za katastrofu? Co se děje se světem kolem? A proč jsou lidé bezradní, když zvířata moc dobře ví, co dělat dál? A proč to děti vnímají jinak? ("Slunce svítilo. Měli pocit, že je to dobré znamení - lidé přisuzují skrytý význam každé všední věci. A přitom to mělo jen vyjadřovat, že nejsou vidět mraky. Slunce bylo tam, co vždycky. Vytrvalé a lhostejné.") Rumaan Alam napsal knihu, která je upřímná, přímá, neskutečně aktuální a s jasnými vlivy jiné tvorby, přesto je svá a originální. Zároveň jsou zde dobře zpracovaná témata strachu, sociální bubliny, narušení vlastního komfortu, předsudků a rasismu. A taky trochu toho (dalo by se říct, vzhledem k době vydání pandemického) strachu uzavření před celým světem. A vůbec nevadí, že má kniha lehce přes dvěstě stran, všechno má své správné místo a funguje. A přesně to, co se mi na knize líbilo nejvíc, jí podle mě zároveň podraží nohy. Autor se snažil o něco jako intelektuální a hloubavý horor, přestože pro dost lidí se tohle vylučuje a nemůže fungovat dohromady. Jenže tahle kniha je zároveň dost jasným komentářem společnosti a jak se různí lidé zachovají v situaci, k někomu. Ale zároveň je psaná tak, že na spoustu otázek nedostanete odpovědi. Ostatně, oni ani tak moc důležité nejsou. Otázkou tedy je, zda je čtenář schopen tohle akceptovat v románu, když v jiných literárních útvárech to nebývá problém. Co bych chtěla vyzdvihnout je styl autora. Píše neskutečně čtivě a jeho obraty a kdy použije vhodnou bombu slovního spojení, tím mi připomněl mou oblíbenou Gillian Flynn. Ale zároveň nepíše stroze, jak je to v dnešní době u psychologických románu populární. Mám ráda, když se s postavami sžiju, přestože se autor rozhodně nesnaží o to, abych je měla ráda. Rumaan Alam napsal svoje postavy takové, jací lidé skutečně jsou. Bez příkras a růžových brýlí. Protože když v druhé polovině knihy začne vyplouvat na povrch, o čem kniha skutečně je, cítila jsem vděčnost, že mohu být součástí něčeho tak krásného a čistého a zároveň tak ošklivého a plného špíny. Ke knize jsem se dostala přes doporučení, že se jedná o titul, který se bude líbit čtenářům, kterým se líbil film Ada. A já s tím musím souhlasit. Ten konec je přesně takový. Atmosférou jsem se též vrátila do knihy Ostrov od Sigríður Hagalín Björnsdóttir. A nezbývá mi nic jiného, než doporučit dál.... celý text

Oceánem hvězd 1962, Arthur Charles Clarke

Citací z povídky "Ticho, prosím" vypovím o téhle sbírce dost: "Jistě si asi v duchu říkáte, proč to vykládám: ale mějte se mnou trpělivost." Čtení to nebylo špatné a bavilo mě. Ale povídky, které jsou i ve sbírce Historky od Bílého jelena, na mě působily přesně podle citace. A možná by se mi libily víc, kdybych četla celou knihu, kde je tenhle vyprávěcí koncept. A hlavně jsou úplně jiné než zbytek sbírky. Ale takhke mixnutý, je to dost nevyvážený, protože ze sedmy povídek tam jsou hned tři. Jsou přesně uprostřed knihy a trochu celou sbírku rozbíjí. A to ne v dobrém smyslu. Ostatní povídky se mi četly dobře. Takže já jsem spokojená. (O povídkách...no, v povídkách.)... celý text

Pád a padlí 2022, Tom King

Je to teda hodně ukecaný a hodně hloubavý zakončení něčeho, na co jsem jako čtenář čekala hodně dlouho. Ale i tak jsem si to užila. S trochou louskání a hodně myšlenek. Ano, Baťa to už ví a uteče. Celý to probíhení z Arkhamu a uvědomění si všeho, bylo super. A potom přijde druhá část příběhu, kdy už to na mě bylo trochu moc (a myslím si, že další dvě knihy s Banem pojedou v podobném tempu a stylu) a musela jsem si dát pauzu. Abych se vrátila do bodu, kdy jsem si užívala každou stránkou. A stejně jsem ten konec četla se zatajeným dechem! No, jsem zvědavá, jak to Tom King zakončí, aby se za svojí práci nemusel stydět. James Tynion je sice dobrej autor, ale Tom King je za mě lepší.... celý text

Temné můry 2022, Tom King

Další Batman a další pecka? Za mě ano, byť trochu jinak, než jsem čekala. Knihu tvoří několik příběhů, které jsou (jak napovídá název) temné můry. A každá můra dávala smysl a byla dobře vystavěná. A proto mi ani nevadilo, že každou má na svědomí jiný kreslíř. Z nich do popředí vystupuje Mitch Geralds. Ten je prostě super. Ale celkově mi přišlo, že tady se někdo zamyslel a ke stylu vyprávění vybral správné kreslíře. Ohledně děje nechci moc prozrazovat, co je v anotaci, je až až. Protože jak se děj nabaluje a všechno to dává stále víc smysl a jak je všechno propojený, vážně to je super jako celek. Mám problém jenom s koncem. Kdo četl, ví, co tím myslím. Protože Temné můry působí jako prolog pro Pád a padlí. A pokud bych díly nečetla za sebou, asi jsem na Toma Kinga lehce naštvaná a silně rozmrzelá. Tak dáme pokračování  :)... celý text

Růžový a černý 2022, Tony Sandoval

Naprosto souhlasím, není to do MDH. Proč? Protože je formát sice velký, ale není dost velký, protože ostatní vám budou nakukovat přes rameno, ale pořádně neuvidí, co čtěte :D Tenhle komiks si musí každý vyložit sám. I mě je jasné, že jsem si nepřebrala na první čtení všechno tak, jak to chtěl Tony. Ale co bylo třeba, to jsem zvládla. Tohle je příběh, který si prožijete v sobě, a potom je těžké o něm vyprávět. Tedy kromě: Přečti si to taky. Tohle je mnohem víc, než kreslená erotika. Je to mnohem víc. A kdo to pochopí, tomu se kniha bude líbit :) a ta kresba! Tony Sandoval je prostě zlatíčko a ještě k tomu naprosto skvělý umělec :)... celý text

Vnější vliv 2022, Michael Moreci

Jelikož Black Lightning není v našich končinách moc známá postava (a můj největší kontakt s ním byl v rámci toho příšerného CW seriálu, kde narvaly padesátníka do spandexu, kterému předtím neřekli, až "zapracuje na křivkách" a vypadalo to tááák hrozně, a já se na to po třech dílech vyprdla), tak jsem se tohohle dílu bála, protože celá série Batman Detective Comics v rámci Rebirthu je u mě jako na houpačce a poslední díly jsem spíš chválila. A jak to dopadlo? No, nic moc, no. Už předchozích dílech to šlo s postavama do kopru, bavila jsem se, jo, fakt, jo, ale Vnější vliv je divný díl. Sice je tady fajn zaporák a jeho motivace chápu, protože dávají smysl, zbytek smysl nedává. Nebo snad jo? Batman přivede do Gothamu Black Lightninga, který nakonec skočí jako chůvák zbytku rodiny, protože se nechá Batman zblbnout, že jeho pomocníci jsou přítěž. Ale tak rychle! Tady je všechno strašně rychlý! :( Ale asi je všem jasný, že ostatní nebudou doma sedět na zadku. A Batman na to neřekne nic. Jako kdyby to i jemu bylo jasný. A až potom jim všem vypadá. Jenže kdyby nepřišli, tak by tam všichni zařvali. A aby dokázal, že nepotřebuje pomoc, tak si zavolá na pomoc někoho dalšího. (Kurnik, já na knihu malem vyprskla kafe, jak jsem se začala smát.) A to je tak, tak, tak moc hloupý. Celý velký špatný a vadilo mi to kvůli tomu, jak to bylo podaný. Já to prostě těm postavám nevěřila. Během čtení jsem si připadala jako při sledování superhrdinském filmu, kde se tolik stříhalo, že ani tvůrci to na konci jako celek nedává smysl. Natož mě. Ale kresba fajn. Takovej přijatelnej standard. Jsem ráda, že to mám už za sebou. Tohle se fakt nepovedlo. PS: anotace se snaží o uměle vytvořené drama mezi Black Lightningem a Batmanem, ale to tam vůbec není...... celý text

Drtileb a Kostřík 2022, Jeff Lemire

Co napsat o příběhu, kde si připadám, že kdybych napsala jedinou větu obsahu, tak to zkazím všem, kteří ještě nečetli? Jeff Lemire napsal příběh, který by někdo možná mohl nazvat povrchní či emočně nedotažený. Jenže to není pravda. On na těch pěti postavách totiž dokonale ukáže vše. A když to neřekne, máme kresbu, která ukáže zbytek. ("Zabijíš lidi kovovou lebkou a záleží ti na tom, jak mluvím?" ... "My s pakáží bojujeme, ale nemluvíme tak.") Protože tohle je další kousek typické Lemiroviny. Násilí, vztek, naděje, vztah s otcem, vztah se vzorem, tohle všechno tam je. A já se obávám, že kdyby se v tom slovně rozpitvával, tak nedá svým čtenářům to, co od něj očekávají. To je na komiksu (ostatně, to má společného s filmem) fajn. Stačí jedno okno a pokud sledujete pozorně, vidíte tam všechno. Jeff Lemire patří mezi ty autory, kteří ve stejný moment moje srdce zlomí i zachrání. A já mu za to za to jako vždy děkuji ... celý text

Danse Macabre - Svět hororu 2017, Stephen King

ČÁST DRUHÁ Pořádně nevím, co napsat za komentář ke knize, která je jeden dlouhý komentář ke všem dílům (jak filmy, tak knihy), které určitým (pokaždé jiným) způsobem rozebírají hrůzu. Tak snad se postupně rozepíšu  :) (Jak to nakonec dopadlo, rozepsala jsem se moc, takže část druhá.) A pokud jste se necítili dostatečně uplaceni, v poslední části přijdou na otřes ty nejdůležitější knihy. A ta část, kdy jsou spoilery velké. Protože zde King neukazuje pouze principy. Ale udělá kompletní rozbor díla. Hodně se rozpovídá ohledně Petera Strauba, jeho díla a především Ghost Story v rámci konceptu příběhů spojených do jednoho příběhu. (To jsem přeskočila, zrovna se na knihu chystám.) Potom přijde koncept strašidelného domu, kde je zmíněná mě neznámá Anne Rivers Siddons (její Sousední dům u nás bohužel nevyšel, velká škoda) a kdo jiný než Shirley Jackson, kde popisuje hezké paralely právě s jejím Domem na kopci. (Mmch těmhle dvěma prvním částem se King věnuje nejvíc.) Zde je samozřejmě zmíněný a rozebraný ten nejkrásnější úvod, který byl kdy popsaný v knize. Protože jak jsem psala u knihy Dům na kopci, už jenom ten odstavec se vryje tak drsně do duše, že se nějaká současná Darcy Coates může jít klouzat. To jsem v její knize nenašla. A to jsem hledala celou dobu. Kurnik, tady to mám hned v prvním odstavci. To je to vysvětlení, proč se k ní King jako k autorce stále vrací? Je pod kůží tak rychle! Potom následuje Ira Levin. Toho mám taky na seznamu, takže prozatím přeskočeno. Jack Finney, kterého český vydavatel ignoruje, potom Ray Bradbury (u něj teprve s objevováním začínám), Richard Matheson (na jehož Zmenšujícího se muže se šíleně těším, ale pochybuji, že to vyjde ještě letos, takže zatím též přeskočeno). Toto uzavírá Ramsey Campbell, James Herbert a Harlan Jay Ellison. Na konci knihy je takové menší zamyšlení nad žánrem. Podobné jako nedávné "Počítačové hry zvyšují násilí ve společnosti." (což se už vyvratilo, takže ligo psychopatických matek najděte si něco jiného), kde jsou i úryvky, kdy se lidé inspirovali a na konci někdo umřel. Co k tomu dodat, než že čtení a sledování žánru na tohle nemá vliv. Vždy se najde nějaký blázen. A je jedno, zda čte horory nebo poslouchá metal, byť je to pro média mnohem přitažlivější. Ale na druhou stranu. Kolik psychopatů se vzhlédne v současné místy zvrácené literatuře z romantického ranku, kde mi občas přijde, že je psychopatů mnohem víc? Ale to ve zprávách neřeší. Proč? Protože krev není hned, ale až za chvilku...a není to cool. A teď hluboký nádech a myšlenka: Jaká byla moje první hororová kniha? Stopy Hrůzy, konkrétní nevím. Jaký byl můj první hororoý film? Na to nikdy nezapomenu. Vetřelec. (V obou případech nepočítám pohádky.) Dobře sestavená kniha. Povedlo se :) PS: moc se omlouvám, ale můj názor nezastaví ani omezení znaků ;)... celý text

Smrtící hlas lidu 2022, Julie Benson

Hned jak byla kniha oznámena a já si přečetla, kdo napsal tenhle díl, trochu mě to vyděsilo. Co si budeme, Birds of Prey byla dobrá série, ale i tak, nebyla to zase taková pecka. Jako nejenom u nás, ale i ve světě, když se série dočkala jenom tři dílů. A já ještě ani nečetla trojku. A taky jsem nečetla Žádná spravedlnost. Tak jsem knihu zase rychle zaklapla. A obojí "rychle" napravila... O pár měsíců později... Vážně by nebylo třeba přestávám číst, abych se orientovala :D :D :D Takže super, no... Začátek působí trochu jako "příběh paní Columbové" ohledně toho, co dělal Ollie během knihy Žádná spravedlnost. A bylo super přečíst si, jaké má pocity ohledně toho "dárku", který dostal. Celý tenhle sešit utekl rychle a šíleně mě bavila kresba. Barevná, ale uhlazená, na tom se nedá nic zkazit. A potom přijde hlavní příběh knihy. Mňam! Nástup Občana byl vážně skvělý, protože vezme spravedlnost do svých rukou a tím donutí, aby se Oliver Queen a Green Arrow cítili jako dvě osoby. Protože na obou frontách je to poměrně náročný. ("Vyhrabal jsi na všechny špínu, policie by prostě mohla pozatýkat viníky. Tak proč děláš tohle?" ... "Protože tys to neudělal.") V téhle knize je toho tolik! Od hlouposti lidí, kteří poslechnou toho, kdo mluví nejhlasitěji, kvůli své flustraci. Po nebezpečí davu, který zoufale hledá toho, kdo pomůže. I kdyby to byl člověk v masce, který na ně mluví ze sociálních sítí, protože mu nedělá problém čistý řez. A nedůvěry v sebe samotného, když umře někdo blízký, protože ten dárek od J'onna by mohl být hodně nebezpečný, když vámi zmítají emoce... Další kvělý díl skvělé série, kde jsem nikdy nebyla zklamaná. Fakt jsem se bavila  :)... celý text