LenkaStr přečtené 203

Rivalové 2022, Vi Keeland

Je to čtivé? Ano. Má to spád? Ano. Je to předvídatelné? Ano. Je to uvěřitelné? Ani omylem. Jasně, u tohohle typu knížek nejde o uvěřitelnost, ale sakra aspoň ten přerod z hovada na milovníka mohl být pozvolnější a ne div že obrat o sto osmdesát stupňů. Mimochodem, jen žasnu, kolik lidí tu píše, že Weston byl miláček nebo sympaťák, já mu přinejmenším do půlky knihy chtěla dát pěstí snad pokaždé, co otevřel klapačku. Ale abych se vrátila: uvěřitelné to sice nebylo, ale nenudila jsem se a zabila jsem čas v posteli s bacilem. A to se vyplatí, Horste. Za tři. Zítra už si asi budu pamatovat kulový.... celý text

Hříšné dopisy 2020, Vi Keeland

Tak jo, když se nad tím zamyslím zpětně, mohla bych kritizovat nereálnost postav, protože ruku na srdce, Griffin je až moc dokonalý v tom, jak se k Lučinu problému staví a vztah doktor – pacientka zase více než nadstandardní. Ale víte co? Sama jsem to řekla: zpětně. Při čtení mi ani jedno z toho nepřišlo na mysl a nijak mě to nevyrušovalo, takže nevidím důvod, aby to mělo mít vliv na moje hodnocení. Takže: je to čtivé, je to romantické, je to dojemné a paradoxně, i když místy bolavé, je to stejně pohlazení po duši. Rozhodně doporučuju. A tomu pytlík bonbonů (Luca říkala, že lékořice je fajn, a já to podepisuju) a balíček kapesníků.... celý text

Nesnáším tě 2019, Vi Keeland

Něco modrého... Nejspíš by to taky nebyl kdovíjak cool název, ale podle mě by, na rozdíl od zavádějícího Nesnáším tě, sednul jak pr.el na hrnec. Ale k příběhu: Asi to bude tou diagnózou, která dává příběhu hlubší přesah, a nejspíš taky mojí vlastní sentimentalitou, ale tohle bylo zatím nejlepší, co jsem od autorek četla. Oficiálně miluju babičku Iris a tu střelenou Zlatovlásku chci za kámošku. Možná bych mohla mít výhrady k hledání biologické matky, které je tu tak trochu redundantní, ale nakonec, něco ten Charlottin úprk přes půl Evropy odstartovat muselo, no ne? No jo. Epilog po letech byl přesně tak sentimentální, jak se dalo čekat, ale koneckonců naprosto v duchu celého příběhu, takže za mě cajk. Aj kroupu jsem uronila. A mimochodně, vřele neděkuju své fantazii za tu scénku se žádostí o ruku, tu představu už nikdy nedokážu odvidět.... celý text

Touha 2023, Vi Keeland

Ježíš, tohle byla tak osvěžující změna! Místo klasického stereotypu tohoto žánru, totiž namachrovanej macho borec, který nechce vztahy a za maskou drsného bad boye skrývá zlaté srdce, a křehká květinka, která ho vytáhne z ulity a samozřejmě vyléčí jeho raněnou duši, tu máme úplně normálního, upřímného, hodného chlapa bez nějakých významnějších démonů z minulosti a ten kdo kličkuje před vztahy a potýká se s démony, je ona. Příběh je navíc primárně líčen jeho pohledem, to se také často nevidí. Jestli vůbec, fakt si teď nevybavuju, že bych četla jinou romanťárnu zprostředkovanou mužskýma očima. Donovan je možná tak trochu jednorožec, jak moc je dokonalej, ale překvapivě jsem nad tím oči v sloup neobracela. Trochu jsem je naopak obracela nad tím potrestaným zlem, protože co si budem, víme, jaká je realita. A pokud jde o tu závěrečnou party, tak ta je teda hodně přestřelená. Ale možná ti amíci takoví vážně jsou, co já můžu vědět. Jo a mimochodně, na to že jsou knihy Vi Keeland označovány jako erotické romány, v nich té érotiky zase tolik není. To si nestěžuju, jen řikám ;-)... celý text

Neměli bychom 2021, Vi Keeland

Hm, řekla bych, že s tímhle jsem sáhla vedle. Knihu jsem sice přečetla jedním dechem, takže můžu sotva tvrdit, že mě nebavila, nicméně za srdce mě nevzala, chyběla mi pořádná zápletka, všechny případné komplikace byly jen tak naťuknuté, spíš se jen klouzalo po povrchu. Na zabití nudy postačí, ale z hlavy nejspíš brzy vyšumí.... celý text

Osudový dopis 2021, Vi Keeland

Takže celý vesmír se spojil, aby dal ty tři dohromady, jo? Ty autorky (myšleno obecně) si zkrátka nemůžou pomoct, co? Ale jo, četlo se to dobře, zápletka je sice dost přitažená za vlasy, ale jinak jde o nenáročnou romantickou oddechovku, žádní záporáci, žádná dramata, žádné velké zvraty, vyvážená dávka humoru a pes. Prostě na pohodu. Akorát ta žádost o ruku byla trochu na h.vno ;-) Dělám si srandu, bylo super, že to nebylo pomilionté omleté sentimentální klišé.... celý text

Nevhodné! 2021, Vi Keeland

Šéf šéfa vašeho šéfa, říká anotace. Naštěstí jsem ji nečetla, takže mě nemohla odradit, což je dobře, protože tohle klišé je jen odrazový můstek a ne nosné téma. Díkybohu, příběhů o nevhodném vztahu na pracovišti jsou mraky. Na druhou stranu, milionář s traumatem a drzá holka, co ho vytáhne z ulity, je taky klišé jak prase. Ale víte co? Mě to tentokrát nějak nevadilo. Možná proto, že to pro jednou nebyl arogantní blbeček, jak už to v tomhle schématu bývá. Souhlasím s těmi, kdo tady kritizují slovník u erotických scén, ta mluva je fakt děs a asi bych to hodila na triko spíš překladu než autorce. A když už jsme u kritizování, bylo by fajn, kdyby si Ikar najal pečlivější korektory, těch chyb zůstalo v textu opravdu nadstandardně.... celý text

Pozvánka 2023, Vi Keeland

Po dlouhé době relativně poklidně plynoucí romantika, u které jsem se nesvíjela očekáváním, kdy se to pohnojí (ale samozřejmě, že pohnojí, to k tomuhle žánru zkrátka patří a bylo by zklamání, kdyby se nepohnojilo... ehm, kdy jsem začala psát zahrádkářské okénko?) a u které jsem se i docela nasmála. To s tím deníkem bylo sice dost předvídatelné, ale co už. Jen nechápu, že obal tvrdí něco o erotickém románu, zase tolik té érotiky tam není a když už jsme u toho, tak první polibek po dvoustech stránkách z celkových třista něco? To si nestěžuju, jen mám pod tím označením asi jiné očekávání ;-) Vlastně jediné, co mi vadilo, bylo to oslovování "miláčku". Pominu, že ho vnímám negativně obecně, ale prostě mi sedlo tak leda k Fisherovi, ale k Hudsonovi ani omylem. edit: ten miláček je v originále sweetheart, já bych to teda překládala jako zlato nebo něco v tom vyznění. A stejně tak shit bych nepřekládala jako do p.dele, mi to tak zkrátka v kontextu většinou nevyznívá. Konec překladatelského okénka ;-)... celý text

Pan Náladový 2023, Penelope Ward

Moje první setkání s autorkou, takže nemůžu hodnotit ve srovnání s jinými tituly. A přiznávám, vybírala jsem namátkou podle obálky, protože za a) ty macho shirtless mě obecně na první pohled odrazují, za b) Moody je sympaťák s pohledem raněného koloucha. Vlastně ani nevím, co jsem čekala, podle anotace spíš něco laciného, ale odradit jsem se nenechala. Naštěstí, protože překvapivě jsem dostala tak trochu jinou love story s přesahem, která byla až na pár vtipných slovních přestřelek a gagů vlastně docela moody. To jsem čekat mohla, co? Rozhodně bych to nenazvala oddechovkou jako někteří, sama jsem při čtení byla taky dost moody. A i když mám ráda happyendy, v tomhle případě by mě možná víc uspokojil závěr, který by zůstal v duchu celého příběhu. S autorkou rozhodně hodlám pokračovat, přinejmenším dokud někdo nepřeloží nějakou další Miu Sheridan nebo ideálně další Runy do Christiny Courtenay.... celý text

Eden 2023, Mia Sheridan

Au, tohle se četlo těžko, a to i přes to, že na rozdíl od Caldera v téhle knize nejsou žádné velké zvraty (a že jsem je čekala a byla jak na trní), je to hlavně o hledání sebe sama v normálním světě a o hledání nejen vlastní identity, ale i identity toho vyšinutce a jeho motivů. I tak to byla emoční horská dráha, nejmíň půlku knihy jsem na čtení neviděla přes vodu v očích a většinu času jsem čekala, kdy se to už konečně pos... Kdy se objeví Clive, nebo nedejbože Hector, který přece jen nějak..., že ti agenti FBI jsou falešní... No, paranoidní jsem byla slušně. No nic. Jak se do Acadie dostal Calder, mě zase tak moc nepřekvapilo, byla to jedna z mých teorií, ačkoli spíš než to hovado, jsem tipovala nějaké bezdomovce, tuláky nebo ilegální imigranty. Ani u zjištění identity staré Willy se žádný wow efekt nedostavil, ale ta koneckonců bila do očí, a hlavně o ni ani nešlo. To spíš když si poskládáte, kdo je tu nakonec hlavním viníkem, nebo dobře, katalyzátorem, protože to tak jako tak Hectora neopravedlňuje, je to... Ježíš, já nevim. Fakt nevim, co si s tím počít natož jak to sesumírovat. Totéž platí o té rozporuplné Hectorově roli v Calderově životě. Jo, je to fakt dobře napsaný a jako celek to ve mně bude rezonovat asi hezky dlouho.... celý text

Calder 2023, Mia Sheridan

Muset po tom cliffhangáru na konci čekat na pokračování, asi by mi hráblo. Naštěstí jsem Miu objevila teprve nedávno a pokračování bylo dávno (asi) na světě. Teoreticky bych tedy mohla hodnotit duet jako celek, jenže... Ne. Tedy jo, je to celek, ale taky ne, protože ty dvě části jsou vlastně dost odlišné. Tohle bylo... Drsný. Síla. Jiný. Hodně jiný. Emoční horská dráha. A bohužel uvěřitelný. Svíjela jsem se strachy o ty dva, vlastně tři (striktně vzato o všechny) a svíjela jsem se nenávistí k Hectorovi, přemýšlela jsem nad jeho motivací a také nad tím, co lidi vede k tomu, že se nechají tak dokonale zmanipulovat. Ještě pochopím ty, co se do té komunity narodili a nic jiného neznali, ale jak může někdo i jen s půlkou mozku uvěřit tak děsným blábolům vyšinutého psychopata? No nic, to jen dokazuje, jak dobře je to napsaný. Nicméně i přes to, že hodnotím plným počtem, pochybuji, že se k tomuhle příběhu (na rozdíl od ostatních Miiných) ještě někdy vrátím, protože to téma... Prostě ne, bylo to drsný a jednou mi to stačilo. Jo a mimochodem, tím epilogem maskovaným za prolog, to se Mia inspirovala u Ericha Segala nebo co? To byla pěkná podpásovka! Po většinu knihy mě to akorát rušilo, úplně stejně jako kdysi u Love story, kterou jsem tehdy chtěla po první větě mrsknout do kouta.... celý text

Děti z Bullerbynu 1962, Astrid Lindgren

Kdyby se mě někdo zeptal na oblíbenou knihu mého dětství a směla bych vybrat jen jedinou, byla by to tahle. Četla jsem ji tolikrát, až už sotva držela pohromadě, měla jsem to brožované vydání z osmdesátých let, jehož obálka je tu vyobrazená (jo, jsem stará větev a nestydím se za to). Jistě, po letech si vybavuju už spíš jen střípky, ale stejně pořád cítím tu atmosféru, jak vyprávění poklidně plynulo, žádná velká dramata a zvraty, prostě pohoda, milé postavy, soudržnost té pidikomunity stranou od civilizace. Achjojo. Těžko říct, zda bych knihu po těch letech vnímala jinak, nejspíš jo, takže to nebudu pokoušet. A ilustrace Heleny Zmatlíkové? Luxus!... celý text

Karkulín ze střechy 2011, Astrid Lindgren

Děti z Bullerbynu jsem jako dítě milovala a četla jsem je tolikrát, až se mi ta kniha rozpadala v ruce, takže jsem se logicky dožadovala i dalších knih od autorky. Karkulína jsem si ale neoblíbila. Jako neodložila jsem ho, přečetla jsem ho od prvního písmenka až po poslední a bavila jsem se u toho, to ne že ne, což dokazuje, že napsané to je skvěle. Nicméně nikdy jsem neměla chuť sáhnout po něm podruhé, protože jako postavu jsem ho opravdu neměla ráda. Těžko říct, jestli bych ho z odstupem vnímala jinak, spíš asi ne. Jako dítě jsem ho každopádně vnímala jako sobeckého spratka, který si vždycky vezme větší kus koláče, vždycky shrábne ten poslední lichý bonbon a jehož průšvihy si vždycky vyžere jeho kamarád. Jasně že nebyl jen černobílý, měl i své klady, akorát že si je po těch letech nepamatuju, což jen dokazuje, že ta spratkovská stránka jeho osobnosti v mých očích to dobré přebila. A ano, byla s ním legrace, ale to je tak všechno, co si po letech vybavuju. Nespecifickou legraci a karbanátek. Co člověku po letech zůstane v makovici, to se někdy nestačím divit.... celý text

Ramsay 2022, Mia Sheridan

Zrada! Pomsta! Drogy, sex a rokenrol. Eh, ne! Ten poslední ne. Díkybohu. Nicméně, co je další stupeň po „přitažený za vlasy“? Protože, když jsem to řekla o Graysonovi, tak vážně nevím, jak shrnout tohle. Brogan je hodně komplikovaná osobnost. Až moc. Až není uvěřitelný. A stejně tak je až moc překombinovaný tenhle příběh. A to je ten problém. Jen v Americe se může chudý přistěhovalec bez práce a bez domova za pár let vyšvihnout na vlivného podnikatele, který ve čtyřiadvaceti! ovládá několik firem, vlastní několik nemovitostí a jen tak mýrnix týrnix koupí další jako součást pomsty. Jak mám jako tohle brát vážně? Aspoň že Stuart dopadl, jak dopadl, protože jeho povstání z popela bych nedala. A díkybohu má tahle kniha oproti ostatním Miiným relativně umírněný epilog. Nebo už jsem si zvykla? Asi je to fuk, je to červená knihovna, neměla bych to brát tak vážně. Za přečtení i tak stojí.... celý text

Graysonův slib 2020, Mia Sheridan

Jak tady tak procházím ty komentáře, tak koukám, že tentokrát jdu ale totálně proti proudu, protože za mě bylo tohle od Mii nejslabší, co jsem zatím četla. Tak si tedy shrňme, jak to vidím já: Z jedné famílie vzešel polosirotek s manipulativním zlootcem a kreténským exsnoubencem za zadkem, z druhé otcův otloukánek se zlou macechou, kreténským otcem, rodičku (páč matkou se to nazvat nedá) snad radši nekomentovat. A jako by to nestačilo první zlootec otloukánka ještě dorazil. Jasně, hrdina muší trpět, jinak je to o ničem, ale všeho moc v křoví a tohle bylo fakt předimenzovaný a totálně přitažený za vlasy ve všech směrech, takže z toho sweet happy endu tentokrát trnou zuby o to víc. In Vino Veritas. Hm, akorát že tohle chce spíš panáka.... celý text

Kylandovo vykoupení 2016, Mia Sheridan

Já nevím, je to spoiler, když to shrnu jako pohádku o tom, kterak chuďas do ještě větší nouze přišel, aby se z ní nakonec, díky svému čistému srdci, zase vyhrabal a za odměnu získal princeznu? Nebo už to stejně prozrazuje anotace, tak je to fuk? Každopádně, jedno se Mie musí přiznat, pracovat s emocemi umí, ždímala je ze mě od prvního písmenka skoro do posledního. Skoro, protože ten přeslazený sluníčkový happyend je opět na facky, a celou tu předchozí depresi trochu shazuje. Ne že bych ho nečekala, koneckonců pohádka ne asi. Naštěstí nečtu anotace ani štítky, takže jsem jí šanci dala. A ano, i přes tu naivitu a neuvěřitelnost, v tom nějaké poselství bylo a za přečtení to rozhodně stálo. A nemůžu si odpustit jeden frustrovaný výkřik na adresu nakladatelství: Proč, u psí nohy, někdo nedokáže respektovat název knihy tak, jak ho zvolila autorka a musí do toho – opět – cpát svoji invenci? Možná není, na rozdíl od Stingera, tak zavádějící, ale to není omluva. Dokonce ani polehčující okolnost ne. Cifix, tohle mě fakt rozčiluje!... celý text

Stingerův pád 2016, Mia Sheridan

Pád? Jak jako pád? A kam přesně Carson spadl? Nebo odkud? Nebo... Co ten název krucinál znamená? Však Carson naopak... Nebo to jako že spadl z trůnu světáckého sexsymbolu, co má všechno na salámu? Nebo co mi uniklo? No nic, originální název je Stinger, takže tohle jde za tím, kdo je odpovědný, za český název, což nemusí být nutně překladatelka. Chjo, někdy je ta kreativita v českých názvech fakt na... Matoucí. No nic, k příběhu. Jenže... Hm... Víte co? Dumat nad ním je stejně zbytečné, jako dumat nad tím názvem, protože je neuvěřitelný a nelogický na tolika úrovních, že je zkrátka lepší přijmout fakt, že čtete přesně to, čím se Carson živil a nad nějakou logikou vůbec nedumat. Ale připouštím, že jsem to přečetla jedním dechem a nenudila jsem se. Oči v sloup jsem obracela, to jo. A asi jsem konečně pochopila, co moje kolegyně myslí, když řekne romantické porno.... celý text

Leova šance 2015, Mia Sheridan

Stejný příběh druhýma očima. Tak proč je tenhle lepší? Protože autorka z nějakého důvodu vykresluje víc do hloubky mužské hrdiny než ženské? Nebo protože v Leově vyprávění je to, čím si prošla Evie, jen naznačeno a nelze mít tedy ty samé výhrady, jaké jsem měla k příběhu z jejího pohledu? Nebo proto, že Leo řeší závažnější věci, než co si oblík a že se osprchoval? Nebo proto, že z jeho pohledu jsou logicky ty dvě mrchy ještě mrchovatější? Jo jasně, já vím, je to tím vším dohromady. A z Leova pohledu má ten příběh nějak větší hloubku, větší závažnost. A možná je to tím, že co bylo v předchozí knize vylíčeno stručně až po odhalení jeho totožnosti, to je zde nosným tématem. Akorát ta ich forma je pro mě stravitelnější v minulém čase než v tom stylu, který autorka použila u těchto dvou knih. A škoda, že autorka trochu neubere v happy endech, tohle byl tak moc Americký sen, až by z toho jeden dostal cukrovku.... celý text

Leo 2015, Mia Sheridan

Cením, že autorka tahá na světlo vážná témata, ale to zpracování, já vám nevím. Styl vyprávění působí nevyzrále, ať už jde o ich formu v přítomnobudoucím (nebo jak to nazvat) čase, nebo o to, jak nám hrdinka neustále sděluje, co si oblíkla, že se nalíčila, nebo že se osprchovala a oholila. Ponechám stranou, že tu sprchu nezvládne, aniž by si namočila vlasy, ale mohl by mi někdo, prosím, nějak rozumně vysvětlit, proč si je aspoň jednou nevysuší pořádně? Však je podzim, ještě nastydne! Příběh sám o sobě je uvěřitelný, pokud jde o ta vážná témata, pokud jde o hrdiny a jejich love story, je to slabší. Evie, holka, u které předpokládáte nedůvěřivost, opatrnost a nevím, jaké další zábrany, si vyrazí na rande s týpkem, o kterém nic neví a který ji půl druhého týdne stalkoval? A pak jí stačí pár dní, během kterých se navíc stane pár věcí, které mu na důvěryhodnosti nepřidají, aby skončila v jeho posteli? Jeho vysvětlení těch „pár věcí“ prostě v pohodě přijme, protože podvědomí jí našeptávalo? Docela vachrlatá berlička, jak z toho vybruslit. Léta pěstovanou obezřetnost nějaké podvědomí nevypne lusknutím prstu. To aspoň Jake dával větší smysl, poté co se dramaticky odhalila jeho identita (ne že by se moje podezření, které jsem pojala při jejich prvním rande, nezměnilo v jistotu po tom jeho ublíženém pohledu, který následoval po „Teď jsi moje, Evie. Řekni to.“ „Jsem tvoje, Jakeu.“) a motivace. Ale jo, emotivní to bylo, to zase autorce nemůžu upřít. Ale nemůžu se přece jen ubránit, abych si trochu nezahnidopišila: Letecky z Cintinnati do San Diaga přes oceán? Proč?!... celý text

Sběratel přání 2020, Mia Sheridan

Já nevím. Ani pár dní po dočtení pořád nevím, jak ten příběh uchopit. Vlastně dva. Ne, počkat, tři. V ústřední lince, jako by se autorka nemohla rozhodnout, jestli píše Krásku a zvíře nebo Fantoma opery, tak tam pro jistotu vrzla od každého něco. Kromě ústředního motivu hrdinové rozplétají tragickou zradu z doby, kdy Sever válčil s Jihem a zem šla do války, a hrdina sám pak ještě svoji vlastní několik let starou tragédii, která se nepřekvapivě ukázala být víc, než se zprvu zdálo. Jo a duchové, nesmím zapomenout na duchy! Kromě těch potulujících se po plantáži taky ještě pár Jonahových osobních. Když se to takhle sesumíruje, vypadá to, jako když pejsek s kočičkou pekli dort, co? Ačkoli ten se nedal jíst, tohle stravitelné bylo. Docela. Nebylo to špatné, ale za srdce mě to zrovna nechytlo. Možná to bylo tou předvídatelností, možná tou spoustou klišé, která zejména s blížícím se závěrem autorka vršila jak buldozerem, možná tou těžko uvěřitelnou, chápavou, nesobeckou, obětavou Mary Sue, která se nedokáže naštvat, ani když se k ní někdo chová jako hovado a vyhodíte-li ji dveřmi, vrátí se oknem. Hm. Perla to nebyla, ale vyslovený blábol taky ne. Něco mezi. Takže za tři.... celý text