Lili
přečtené 606
S láskou k vlasti nejdál dojdeš
1994,
Johannes Mario Simmel
Uf. Myslela jsem, že to snad nedočtu, a to ze začátku vypadalo tak napínavě! Ke konci jako by autor lepil – jako vlaštovky na hnízdo – tu i onde ještě kousek „domazat“, aby byl příběh ještě nabalenější a konec ještě víc vzdálený. A nevím, jestli to bylo překladem, ale hrozně se mi protivily některý hlášky a dialogy. Zkrátka historicko-politický témata nejsou pro mě. Ale ať jen nehaním, tady jsem se viděla... „...ležel kriminální rada Berthold Prangel skutečně už hodinu v posteli a četl si. To byl pro něho ten nejkrásnější stav! Ležet a číst, dokud se mu nezavřou oči.“ A ještě dvě věty, který bych podtrhla... „Vždycky musíte znát Včerejšek člověka, než začnete posuzovat jeho Dnešek.“ „Nejstrašnější nepřítel člověka – člověk.“... celý text
Dívka, již jsi tu zanechal
2015,
Jojo Moyes
Narozdíl od první přečtené Krasojezdkyně, měla tahle kniha jedno velké plus. Měla atmosféru a já jsem jí věřila. Je to sice klasický román pro ženy, v kterých si moc nebažím, ale o to víc je jiná. Moc mě bavil příběh o Sophii; doba, v které se odehrával i ta těžkost života a co je všechno potřeba překonávat. Současnost jsem začínala nerada. Najednou to bylo jako číst docela jinou knihu a tu, která mě tolik bavila, nechat rozečtenou. Nakonec mě ale začal bavit i příběh o Olivii zvané Liv a závěrem na sebe oba hezky navázaly. Jojo Moyes má asi ráda happy endy, navíc takové dokonale vyumělkované. To mi konec nějak pokazilo, ale kdo by nechtěl, aby i v životě vše dobře dopadlo? Nemám jí to za zlé.... celý text
Zpěv drozda
1986,
Walter Tevis
Knížka, která mě hodně bavila. Při čtení mi naskakovaly tituly jako Čapkův R.U.R., 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho, McCarthyho Cesta a My od Zamjatina. Nemám co vytknout, všechno mi sedlo tak jak bylo, i ten konec se povedl. Zkusím ještě Kroky slunce, kdo ví, třeba to od Tevise nebyla výjimka.... celý text
O farmě
1973,
John Updike
Kentaur, už svojí mýtickou atmosférou, se mi opravdu líbil, ale pokračování O farmě bylo o dost slabší. Ceněná poetičnost tu sice byla, jenže dialogy mě jednoduše nebavily. K žádné postavě jsem se nepřimkla. A úplně nejvíc mi asi vadilo to, že příběh byl hozený někam doprostřed – o dvacet let později – kdy měl Joey už svou druhou ženu. Líbilo by se mi číst o tom, jak se seznámil se svou první ženou, jak se stal otcem svých třech dětí, proč si zvolil to zaměstnání, které měl atd. Mně to takhle přišlo nějak uťaté z obou stran a nemohla jsem se do příběhu vžít. Ono s pokračováním čehokoli je vždycky problém, protože zkrátka čekáme něco dost podobného, ale zároveň něco, co se nebudu úplně opakovat. „V roce dva tisíce jedno sto,“ řekl Richard, „připadne na každého člověka asi tak jeden čtvereční yard země, zrovna aby se měl kde postavit, včetně všech pouští a horských vrcholů.“ - Vize, který Updika napadaly byly děsivý, ale možná v roce 2100 nebude ani ten někdo, kdo by nějaký představy mohl mít. - A pak je tady spousta pravd... „Příroda, ta se nikdy neopakuje; tenhle srpnový večer ještě nikdy nebyl a už nikdy nebude.“... celý text
Louka modrých dětí
1988,
Tennessee Williams (p)
S Tennesseem se dlouho neznáme, jde teprve o druhou přečtenou knihu, ale už teď vím, že tenhle autor, který má co říct, mi vletěl pod kůži přímou linkou. Jeho knížky pořád vypovídají, příběhy Vás vtahují hned po pár řádcích a tak mile hřejou, že je znát, že Tennessee psal srdcem a z duše to miloval. Jeho slova ta moje jenom podtrhnou: „Já tvořím postavy z lásky.“ Musím taky říct, že styl Tennesseeho Williamse mi dost připomíná Saroyana, možná už pro tu dobu, ve které oba žili.... celý text
Neviditelný
1990,
Herbert George Wells
Dlouho jsem se na Wellsova Neviditelného těšila, ale nijak mě neohromil. Je jasný, že v roce 1897, kdy poprvé vyšel, bychom se na to dívali docela jinak a byli možná dočista paf, jenže dneska je dneska a vychází překvapující a podivné kdeco. Zklamaná nejsem, jsem ráda, že mi přibyla do sbírky a budu doufat, že další od Wellse zabere. A jen tak na okraj - ve filmovém zpracování Zlodějky knih je to právě Wellsův Neviditelný, kterého Liesel vytáhne z doutnajícího popela, ovšem v Zusakově knize si Liesel pod kabátem odnáší knihu s názvem Pokrčení ramen. Mám ráda když v knížkách nacházím odkazy na stará kultovní díla. Pokud už je nemám přečtené, vždycky si je poznamenám a dohledávám o čem jsou a budou mě bavit?, jestli byly vůbec přeložené do českého jazyka a jestli je v nějakém zapadlém antikvariátu můžu sehnat.... celý text
Motýlek 1. díl
1991,
Henri Charrière
Knížka mi byla dána do rukou s tím, že jestli se mi líbil Král Krysa, tak tohle bude zrovna tak. Ale už cca po třech stránkách jsem tušila pravý opak. Motýlkův neobyčejný způsob vyprávění (podle úvodu v knize) mi naopak přišel dost chladný a úsečný, jakoby vypravěčem nebyl sám autor, ale nějaký novinář, který to neprožil, uváděl jen fakta a lehce nastiňoval děj. Chyběla mi atmosféra, která takovouto knihou měla být přeci nasáklá. Postavy jsem poznala jen podle jmen, nikdo jim nepřiřadil hloubku, nevykreslil jejich povahy. Když emoce, tak letecky. Přese všechno co Motýlek prožil jsem k němu necítila náklonost ani obdiv. Samozřejmě nemluvím o tom, že to, že byl neprávem odsouzený k doživotí byla krutá nespravedlnost! Na druhý díl nespěchám, ale chtěla bych si ho přečíst a znát Motýlkův příběh od A do Z.... celý text
Kafka na pobřeží
2006,
Haruki Murakami
Murakamiho dobře znám, ale rozhodně ne jako svý boty - umí překvapit, tak jako tady. Kafka na pobřeží je nesourodá směsice, ale když se začtete, zjistíte, že i takovýhle mišmaš může tvořit celek a v Murakamiho podání nakrásně fungovat. Najednou berete všechno tak jak přichází, ať je to déšť z pijavic nebo rozmluva s kočkami. Vždyť svět je plný překvapení a neobjevených labyrintů! „Zůstáváš pořád jen a jedině sám sebou a nikým jiným. Ten, kdo kráčí kupředu, jsi vždycky pouze ty sám.“ „Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoli se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“ „Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka.“... celý text
Dívka ve vlaku
2015,
Paula Hawkins
Dívka ve vlaku mi vběhla do cesty sama. Nijak jsem po jejím přečtení netoužila už proto, že jsem viděla filmové zpracování, zápletku jsem si mlhavě pamatovala, ale řetězec událostí už vůbec ne. Dlouho mi trvalo než jsem se začetla, vpravila se „tam k nim“ a začala alespoň trochu akceptovat nepříjemnou Rachel, která se mi oblíbenou nestala ani ke konci. Ale časem mě ten příběh začal opravdu zajímat, co která postava viděla a jak si vyložila. Přečtená byla natošup! Nemám ráda nálepky typu bestseller, kniha roku aj. Většinou se jim skoro záměrně vyhýbám a pokud na ně přeci jen narazím, jsem často v menšině, která nejásá. Nejásám ani tady, nemyslím, že je to něco velkomyslného, ale od určitý chvíle se stala neskutečně čtivou, napínavou, a ač jsem se nesžila ani s jednou z postav, pro jednou mi to nevadilo. Konečné vyústění mi přišlo trochu přehnaný, ale buď jak buď. Tohle byl příjemně strávený čas.... celý text
Den Trifidů
1977,
John Wyndham (p)
Nemám naprosto co vytknout. Už ten napínavý začátek, kdy se Bill probudí a nemůže nic vidět, ale tuší, že se rozhodně něco děje. „Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“ Wyndhamova myšlenka konce světa se mi líbila, nebyla tak docela nereálná, o to víc byla děsivá. Seděli mi klaďasové i záporáci, celý děj byl hezky čtivou formou poháněný dál. Lidstvo vs. Příroda. Kdo říká, že my máme navrch? „Zahnuli jsme za roh a spatřili, že ulice je nějakých sedmsesát metrů před námi zaplavena lidmi. Klopýtavě, s rukama nataženýma před sebou, se rychle přibližovali. Jejich výkřiky a ustrašený jekot doléhaly až k nám. V okamžiku, kdy se dostali do našeho zorného pole, upadla právě jedna žena v čele; další o ni zakopli a vzápětí zmizela pod kopající, zapasící hromadou těl. Za zády davu jsme zahlédli příčinu toho všeho; tři dlouhé stonky s temnými listy, divoce máchající nad vyděšenými hlavami. Přidal jsem rychlost a prudce jsem strhl vůz do postranní ulice. Josella ke mně obrátila hrůzou staženou tvář. „Viděl jste to – viděl jste to? Oni je HNALI JAKO DOBYTEK!“... celý text