Majollica
přečtené 368
Trhlina
2017,
Jozef Karika
Příběhy, ve kterých atmosféra houstne jen pomalu, zato jistě a sugestivně, a které dávají tušit reálný základ, mě baví, hlavně v noci ;o) Jak už tu bylo zmíněno, hlavní hrdina / vypravěč je nesympatický. Mně byl víc než to, ale na konci si to u mě trochu vyžehlil, mimo jiné i nabídnutým možným vysvětlením - z té představy se mi málem zavařila hlava. Jo, kniha se povedla, a upřímně? Myslím, že takové vyprávění se bude na potištěných stránkách vždycky vyjímat mnohem líp než na filmovém pásu.... celý text
Hrdelní pře anebo Přísloví
1979,
Vladislav Vančura
Dílo Vančurovo, toť skvost a klenot české literatury. Tato humoristická próza budiž dalším dokladem, že její autor byl a stále je skvělý zábavník!
Náklonnost
2013,
Sarah Waters
To, že Sarah Waters umí skvěle a poutavě vyprávět, jsem poznala už při čtení její prvotiny Špičkou jazyka. I nyní zůstáváme v Londýně viktoriánské éry, u náklonnosti a lásky mezi ženami, ale tentokrát nás autorka provede ženskou věznicí a celý příběh okoření pro tehdejší dobu typickým spiritismem, čímž ještě zvýší už tak značnou atraktivitu námětu. A díky vynikajícímu zpracování drží laťku stále hodně vysoko. Psychologii postav, niterné pocity a pohnutky, společenské konvence té doby, Millbank, spiritistické seance a jejich zákulisí, to vše odhaluje se smyslem pro detail a atmosféru. Nudné popisné pasáže? Žádnou jsem nenašla. Ztrácení se v rodinných příslušnících? Probůh, krom hlavní postavy jich je všehovšudy šest, to snad není tolik... A ostatní postavy, především vězeňkyně, jsou vždy dvěma třemi slovy připomenuty, takže ani v nich žádný zmatek čtenář mít nemusí. Selininy zápisky nelogické, nesmyslné? V žádném případě! Možná jsou místy zkratkovité, přesto ukazují dost z pohledu druhé strany a pro pochopení celého příběhu jsou zcela zásadní. A konečně "neustálé přeskakování časových linií" - podotýkám, že jsou pouze dvě, s odstupem nejdéle dvou let - vůbec není zbytečné a čtení rozhodně neztěžuje. Pro mě je Náklonnost další nevšední a inteligentní román, který jsem si opravdu vychutnala.... celý text
Nabarvené ptáče
1995,
Jerzy Kosiński
Krutost lidské rasy (včetně jejích mláďat) nemá srovnání u žádného jiného živočišného druhu a ve své bezmeznosti předčí i tu nejbujnější fantazii. Kosiński coby nadaný vypravěč a nutkavý fabulátor nikdy netvrdil, že román je autobiografický, což ovšem neznamená, že se podobné hrůzy v té době neděly o kus dál někomu jinému. Poplivat knihu jako odpad a brak jenom proto, že "tento příběh vůbec není pravdivý" (jak stojí v jednom komentáři níže), je tudíž zcela absurdní. Tady přece vůbec nejde o nějaké dokazování, co přesně z toho je pravda a co lež. Podstatou románu je syrový obraz toho, co jsme my, co je válka a jak děsivé je jedno v druhém. Jak zlá a nebezpečná je lidská nevzdělanost, omezenost a hloupost. Naproti tomu příroda, zvířata a chlapcův vztah k nim jsou líčeny nesmírně poeticky a s láskou. Ten kontrast je víc než výmluvný.... celý text
Bellman & Black
2015,
Diane Setterfield
Soudě z žalostně nízkého hodnocení a z většiny dosud zveřejněných komentářů, obávám se, že příběh Williama Bellmana zůstává mnohými zcela nepochopen. Pro mě je jedinečný a po všech stránkách naprosto fascinující. Hlavní postava, jejíž osud vyplňuje knihu od první do (téměř) poslední stránky, záhy po dočtení ustupuje do pozadí, aby uvolnila místo hlubšímu, osobnímu poselství, Myšlence a Paměti, chcete-li, a rázem už před vámi nestojí onen chlapec s prakem, ale vy sami. Aniž byste postřehli tu změnu, najednou se díváte na sebe, svou minulost, svůj život ... Cítíte, že celý příběh je jako namalovaná opona, která se teď poodhrnula a za ní je něco jen pro vás ... Specifická kniha, která bude nejspíš mít jen úzký okruh čtenářů, leč o to je mi vzácnější.... celý text
Černé lekníny
2017,
Michel Bussi
Napsat drama se znaky impresionismu je stejné mistrovské dílo jako namalovat impresionistický obraz. Michel Bussi také maluje, i když ne barvami, nýbrž slovy. Postupně nanáší příběh na plátno, nechává jednotlivé detaily, aby se prolínaly, splynuly a rozpily se do mlhavých skvrn, tónuje a umocňuje dojmy. Čím blíže však jeho přesným tahům jsem, tím spíše se v nich ztrácím, jasný obrys mi uniká. . . Až když je dílo hotové, autor s ním poodstoupí a já konečně vidím zřetelně celý obraz. Silný příběh a nevyhnutelný konec ve mně vyvolají hluboké pohnutí, jež cítím ještě dlouho potom, co obraz dostane milosrdný rám.... celý text
