Metcheque přečtené 573

Já jsem Malála: Příběh dívky, jež bojovala za vzdělání a kterou postřelil Tálibán 2014, Christina Lamb

Něco tak šíleně nekorektního jsem snad ještě nečetl. Mladá Pákistánka vůbec neřeší, že nám tady Člověk v tísni, Petr Cibulka a Jaromír Štětina jasně nalajnovali, co je dobro, a co je zlo a bez obalu tady valí jakési nebezpečné konspirační teorie o tom, že USA se podílely na radikalizaci mudžahedínů v Afghánistánu a ve jménu boje proti terorismu dokonce spolupracovaly s diktátory! Přestože příběh Malály je velmi silný a inspirativní, na mysl se vkrádá všetečná otázečka. Není kniha cílenou dezinformací ruských fízlů, kteří chtějí nabourat naši neochvějnou víru v americkou demokracii? Do četby se tedy pusťte na vlastní nebezpečí a pouze s informačním siderickým kyvadélkem! Možná se dozvíte, co jste se dozvědět nechtěli.... celý text

Láska nebeská 2012, Mariusz Szczygieł

Stínadla se bouří 1970, Jaroslav Foglar

Záhada hlavolamu 2003, Jaroslav Foglar

No jo, málem bych na tento bestseller pro prepuberťáky zapomněl! Kultovní věc, z které i po opakovaném přečtení běhá mráz po zádech. Aneb kdo z nás po přečtení nechtěl alespoň na týden žít v Praze!?... celý text

K událostem v Československu , kolektiv autorů

Na jednu stranu perfektně odvedená propagandistická práce, na druhou stranu příšerný výplach mozku. No a nyní Brežněve raď. Dávám tedy dvě hvězdy, protože co do manipulace s fakty to bylo dokonalé. O čem byl tedy srpen 1968 z pera nestranného a neoddiskutovatelně objektivního kolektivu sovětských žurnalistů? Kapitalisté, imperialisté, Američani, cyklisté, nacisté, fašisté, Židé (Ano, i ti. Čekal jsem, kdy na ně přijde řada a pro nedočkavé prozradím, že na straně 78.) a dokonce i obyčejní lidé (no považte!) se rozhodli využít dezorientace dělnické třídy (zkrátka, na vůli dělnické třídy se odkážeme jen tehdy, kdy se nám to hodí) a svrhnout socialistický režim v Československu. Co bylo cílem? Samozřejmě nastolení nacismu. Západoněmečtí agenti už žehlili říšské vlajky a nebýt vpádu internacionálních vojsk, za chvíli už se v Terezíně kouří z komína (nedělám si šoufky, sovětští vojáci fakt věřili, že budou bojovat s wehrmachtem). Že se nenašly k těmto obviněním žádné důkazy? Ohó, no to je logické. Bolševici byli totiž tak chytří, že zasáhli ještě dřív, než by stihl kdokoli cokoli připravit. A protože zakamuflovaní nacisté byli poraženi ještě dřív, než je vůbec napadlo nastolovat nacismus, logicky se žádné důkazy o plánovaném převratu ani najít nemohou. Co na tohle chcete odpovědět? To je stejné, jako by vám někdo dal do držky s argumentem, že kdyby to neudělal, bezesporu byste dali do držky vy jemu.... celý text

Milenky, ženy, matky - Čeští básníci ženám 1972, * antologie

Výběr těch těch nejlepších básníků své doby. Věřím, že v době tuhé normalizace musela sbírka coby dárek k MDŽ udělat mnohem větší radost, než zvadlý karafiát.... celý text

Vzpomínky na Atlantidu 1996, Rainer Holbe

Skvělý vypravěč konečně našel komplexní téma, které vypadá jakžtakž erudovaně. Neříkám, že historky o děsivých vraždících přízracích nebyly dobré, ale k Atlantidě se můžete vrátit i po letech a neztrácí na věrohodnosti.... celý text

Exodus 2016, Petr Silajev

Na obálce knihy se píše, že autor je "anarchista, novinář a aktivista v rámci kauzy kácení lesa Chimki". Čekal jsem tedy inteligentní a myšlenkově hlubokou četbu, snad něco mezi Tolokonnikovovou a Kropotkinem s nádechem Politkovské. Čekal jsem, že se dozvím o jedné z velkých kapitol ruského protivládního aktivismu i z té beletristické stránky. Jaké bylo mé rozčarování, když jsem zjistil, že autobiografická hlavní postava je vlastně jen obyčejný primitivní násilník, narkoman a alkoholik, který měl prostě špatné dětství, a tak nenávidí lidi. Nevím, v čem by měl být příběh hlavního hrdiny inspirativní. Za maskou antifašismu se (jak autor postupně přiznává) skrývá jen záliba v pouličním násilí (lhostejno, kdo je aktérem), za maskou soudružské solidarity zase prachobyčejný egoismus (chlubit se, že jsem na výletě v Praze ukradl kamarádům v punkovém obchodě desky, je prostě pitomé). Koneckonců, nevím ani, za co Silajev dostal politický azyl. Knížka tak zcela přímočaře potvrzuje všeobecně rozšířený stereotyp o anarchistech jako nihilistických vychlastaných troskách a v očích spořádaných občanů oprávněně potvrdí domněnku, že "náckové + áčkaři = stejná verbež". Děsím se toho, že po knize sáhne někdo, kdo se bude chtít dozvědět něco o anarchistické filozofii. Na tu se v Exodu vedle rvaček a pitek žel už nedostalo. Exodus není kvalitní ani literárně. Nejde o román ani o novelu. Je to v podstatě jen taková radikálně pojatá esej, sem tam proložená historkou.... celý text

Tichý dech 2013, Jan Trachta

Je zřejmé, proč se kniha stala takovým bestsellerem. Autor zmapoval beletristicky dosud nezpracovanou oblast práce Lékařů bez hranic, nadto s přirozeností jemu vlastní a bez předpokládané arogance autority v bílém plášti. Čtenář je vržen do válečné zóny africké pustiny a ve srovnání s klesající, ale stále ještě ucházející kvalitou českého zdravotnictví si uvědomuje, jak dobře na tom je. Afrika ukazuje, že hůř už být nemůže - a vida! Haiti posunuje hranici bídy a beznaděje ještě o kousek dál a Afrika se najednou jeví jako luxusní klinika pro horních deset tisíc.... celý text

Sirka Henriho Bremonda 2016, Lydie Romanská

Nová básnická sbírka Lydie Romanské Sirka Henriho Bremonda dává svou anotací tušit, že půjde o přelomový titul autorčiny tvorby. Romanská již názvem sbírky „manifestuje svůj příklon k čisté poezii“ a verše tak hodlá zbavit slovního balastu. Ale kdepak, je to opět stará dobrá Lydie Romanská, jejíž typická poetika nám evokuje vzpomínky na verše z předchozích sbírek. Lydie Romanská, která kašle na aktuální trendy české poezie a svou autenticitu si zachovává i s vědomím, že bude některými mladšími básníky považována za patetickou. Lydie Romanská, která ve své tvorbě ctí určitou stylovou kontinuitu i tradiční motivické okruhy (příroda, láska, erotika…). Více v mé recenzi Doteky básnických -ismů na Lacultura.cz... celý text

100 knih, které otřásly světem 2002, Martin Seymour-Smith

Tvrdit, že autor knihy má "dar popsat něco trefnou poznámkou" je přinejmenším zcela mimo mísu. Právě neschopnost autora vyjádřit se stručně, srozumitelně a s nějakou stravitelnou stylistikou je důvodem, proč jsem knihu po těžkém prokousávání se kapitolami odložil. Což o to, nápad esejisticky zhodnotit 100 nejdůležitějších knih lidstva je ambiciózní a už jen z toho důvodu, že se záměr autorovi povedl, nemůžu dát méně než tři hvězdy. Dílo je bezesporu výjimečné a je evidentní, že si s ním dal autor měsíce, ne-li léta práce. To ovšem neomlouvá formu, s jakou se Seymour-Smith vyjadřuje. Pokud čtenář komentovanou knihu nezná, zpravidla se ani nedozví, o čem je. Autor používá složitá šroubovaná souvětí, v nichž se často ztrácí smysl sdělení. Přeskakuje od životopisu k filozofii, od filozofie k historickému kontextu a od historického kontextu zase k životopisu. Většinou se tak nedozvíme, proč konkrétně je ta a ta kniha titulem, který otřásl světem. Velká škoda. Ale třeba udělal chybu překladatel. Anebo jsem knihu četl intelektuálně unaven....... celý text

Panáček 2015, Tomáš Němčík

S neliterárními, sociálně pojatými knižními počiny jako by se poslední dobou roztrhl pytel. Vzpomeňme třeba na strhující odyseu Veroniky Kašákové Z děcáku na přehlídková mola nebo angažovanou vzpomínku Světlany Glaserové Kdopak by se šmejdů bál? Autoři mnohdy sázejí na autenticitu sdělení a s korekturou se příliš nepářou. Rovněž jim příliš neleží v žaludku čtenář. Oni přece vychrlí svůj příběh z nitra své duše a jakákoli beletrizace je s autentičností v rozporu. OK. Neříkám, že to tak nemusí být. Ale ne vždy to vyjde. Panáček je titul, kde je výsledek rozpačitý. Text se čte dobře a postava místního alkoholika Tomáše Němčíka se čtenáři ihned vryje do paměti. Čtenář velmi záhy pochopí, že boj s alkoholem je především o neustálém vstávání a padání, o absťácích, odvykačkách a opětovném pití. Tento rutinní koloběh nicméně způsobí, že čtenář po pár kapitolách lehce odhadne, co přijde v kapitole následující (aneb když kapitola končí odvykačkou, že by v té další zase chlastal?). Autor vůbec nemusel fabulovat ani lhát - stačilo jen trochu poupravit časovou souslednost a rozvinout některé silné momenty příběhu - a literární kvalita by byla mnohem vyšší.... celý text

Anarchismus v konfrontaci 2014, Václav Tomek

Dejme stranou poměrně těžký akademický jazyk; ostatně působit tolik let ve Filosofickém ústavu AV ČR musí nějakou stopu zanechat. Klíčovou otázkou knihy je spíše její praktický význam. Zavádějící je jíž název - čtenář ze slova konfrontace mylně nabude dojmu, že se v knize dočte něco z historie třídních bojů. Kdepak, jde o konfrontaci ryze teoretickou. Avšak teorie jednotlivých anarchistických myslitelů jsou načrtnuty jen rámcově, autor nejde pod povrch (jak by taky v tak útlé brožuře mohl). A tak přestože Tomek postihuje myšlenku anarchie od úplných počátků (Bakunin, Proudhon, Kropotkin) až do současnosti (Bookchin, Bey, Goodman), jde většinou jen o jakousi výseč jejich myšlenek. Mnohem nosnější by bylo srovnat třeba jen dva nebo tři autory (třeba autonomistu Hakima Beye a komunistu Petra Kropotkina) a "konfrontovat" jejich pojetí anarchismu do hloubky. Takto však kniha připomíná jen informacemi obalenou časovou osu.... celý text

Ten den jsem se rozhodl zemřít 2015, Jonathan Destin

Ke knize jsem přistupoval s velkým očekáváním, už při prvních několika stranách však pochopil, že text je poznamenán hned několika nešvary, tolik typickými pro brakovější literární produkci. V prvé řadě jde o snahu vytvořit jakousi kompilaci úhlů pohledu. K příběhu se tak vyjadřuje krom autora i jeho matka, sestra, otec či kamarádi. Ze stylistiky jednotlivých kapitol je však zřejmé, že celou knihu psala jedna osoba, ba co víc, není ani pravděpodobné, že autorem je Jonathan Destin. Těžko předpokládat, že dvacetiletý dyslektik po jedenácti operacích vytvoří dílo kompozičně tak kvalitní, že by se za něj nemusel stydět ani pravidelně píšící autor. Takže - jak jsem již psal v komentu u románu Porno a já - opět cheat na čtenáře. Dalším nemilým překvapením byla naprostá nevyužitost tématu. Příběhy o šikaně se dají krásně psychologicky propracovat - od prvotní ostrakizace, přes první fyzické násilí, až po rutinu každodenního ponížení, vzpomeňme třeba výtečný estonský snímek Klass. Autor(ka?) však okolnosti shrnuje jen ve stručnosti a velkou část knihy pak tvoří hlavně popis rehabilitací hlavního hrdiny. Abych jen nekritizoval, na knize chválím její společensko-apelativní charakter. Podobně jako Kdopak by se šmejdů bál? je i Ten den jsem se rozhodl zemřít plný morálního poselství, rad a tipů, jak se bránit i alarmujících příkladů lhostejnosti učitelů a ředitelů škol, což je samozřejmě problém celosvětový. Ostatně, kolikrát jsme slyšeli z úst ředitele školy větu "u nás šikana nebyla a není...?" Sečteno a podtrženo - dal bych dvě hvězdy. Nicméně věřím, že kniha díky své publicitě pomohla nastartovat veřejnou debatu na téma šikany a spoustě lidem bezesporu dodala odvahu bránit se agresi. Za to přidávám o jednu hvězdičku navíc.... celý text

Kniha zmizelých 1996, Charles Forth

Oddechová záhadologická četba z populární edice Svět divů, tajemství a záhad (byť na Největší záhady světa to nemá). Autor zachycuje zajímavý fenomén nevysvětlitelných (no, spíše nevysvětlených) zmizení a přímočarost jednotlivých kapitol nenechá čtenáře vydechnout. Otázkou je samozřejmě věrohodnost těchto lehce bulvarizovaných příběhů. Možná by za každou kapitolou neškodil seznam primárních i sekundárních zdrojů.... celý text

Homérova Odysseia 1981, Jaroslav Hulák

Naše současné spory o liberalismus 1995, Milan Znoj

Skvělá sonda do začátku 90. let, kdy teprve krystalizovaly hlavní ideologické proudy budoucí politické debaty.

Čas Bohů 1994, Frank P. Jones

Můj život v sametu aneb zrada přichází z Kremlu 2013, Miroslav Štěpán

Až mi zase někdy někdo bude zdůrazňovat dichotomii mezi (levicovým) bolševismem a (pravicovým) kapitalismem, odkážu ho na knihu Miroslava Štěpána Zrada přichází z Kremlu. Ta ukazuje, že skutečně autentická levice dřímala spíše v undergroundu, zatímco jisté prvky pravicového myšlení se ze špiček tehdejší KSČ přenesly do polistopadové ODS a ČSSD. Stejné kreatury, stejný způsob uvažování. Štěpán ve své knize projevuje nezvykle chabou politickou představivost, když tvrdí, že „nic lepšího, než parlamentní demokracie není“. Docela silná slova na vysokého funkcionáře KSČ, který lidem sliboval beztřídní společnost, řekl bych. Že ani ve 21. století Štěpán nepochopil realitu života obyčejných lidí, ukazuje jeho výrok „v kapitalismu mají ti, co pracují hodně, hodně, ti co pracují málo, málo“. Je zřejmé, že funkcionář, který žije rauty, poslaneckými bankety či bujarými večírky, se s pojmem „pracující chudoba“ nesetká a dělník makající dvanáctky, aby sotva uživil rodinu, se zcela vymyká jeho elementární logice o fungování systému. Zdánlivým paradoxem je zcela nepokryté vychloubání „komunisty“ Štěpána jeho úspěchy na akciových trzích či zkušenostmi s lobbingem. Vysvětlení čtenář nachází o pár stránek dále; Štěpán byl ve své době zkrátka kariérista, který už ani nepředstíral, že režim nějakým způsobem slouží lidu, jakkoli se to oficiálně proklamovalo. Kniha není dobrá ani formálně – jde vlastně jen o trochu delší rozhovor, kdy bývalému bolševickému papaláši dělá PR reportér Reflexu a neobtěžuje se ani s korekturou, takže čtenář nachází každou chvíli pravopisné chyby, zejména v příčestí minulém. Že jsem knihu sehnal v knihkupectví za 9 korun, pravděpodobně odpovídá její kvalitě.... celý text

O ševci Matoušovi a jeho přátelích 1961, Antal Stašek (p)

Staškův podhorský román z doby revolučního 19. století mě zaujal konstatováním, že hlavní hrdina je anarchista. Vzhledem k tomu, že v roce 1848 se evropský anarchismus (natožpak ten v rakouské monarchii) teprve konstituoval, předpokládal jsem, že postavy budou zejména autobiografickou projekcí samotného Staska. Nemýlil jsem se. Příběh ševce Matouše je inspirován skutečnou událostí; tomu napovídá poměrně rozvolněná fabule, v jejímž rámci se autor snaží zaznamenat veškeré příhody s Matoušem spjaté. Kupodivu to na dynamice příběhu neubírá, právě naopak. Stašek vytváří plastický obraz 19. století se všemi jeho klady i zápory a nářeční obraty ještě podtrhují autenticitu. Matoušův anarchismus je spíše symbolický - projevuje se zejména v nedůvěře ke kněžím, kteří jsou zde až karikaturně zobrazeni coby krvelační amorální pošuci fanaticky vystupující proti demokratizačním tendencím. Jinak je Matouš bolševik jak vyšitý. V kapse komunistický manifest a plná huba idejí o socialistické republice a znárodňování panských majetků. Když tomuto vynikajícímu sociálnímu obrazu doby přidám k dobru ještě záblesky červené knihovny (Růza se vymaní z buržoazního područí manželského svazku a zcela hippiesácky se oddá volné lásce) v podobě úžasných opisných pornopasáží, nezbývá, než tomu dát plnou palbu: "Matouši!" "Růženko!" Zpívali jim kosi, zpívali jim drozni, smálo se na ně jarní slunečko. Usmál se i starý Čas a hodil jim zrníčko, jež rozpučelo k životu.... celý text