Metcheque komentáře u knih
(SPOILER) Tak to je asi hodně špatný vtip. Týpek roztáhne pár svých myšlenkově zcela plochých hlášek rozsahově odpovídajících dvěma A4 na 160 stran a titulu plácne cool anglický název. Asi aby pronikla na světový trh.
Smutné. Když odmyslím editorskou a grafickou práci, autor by byl schopen něco takového napsat za půl hodiny. Chtít za to tři stovky je trapné.
Téma konspiračních teorií již bylo zmapováno z tolika úhlů pohledu, až by se mohlo zdát, že už o něm nelze nic nového napsat. Autoři však konspirace ve své knize pojali velmi originálně. Nejde o žádnou strukturovanou encyklopedii, jejich kniha je vlastně chronologickým příběhem neznámějších konspiračních narativů. Čtenář se tak dozví, jak souvisely novověké teorie o iluminátech nebo hoaxy o očkování se zakořeněnými lidskými obavami i městskými legendami, které jsou tu s námi již stovky let. S humorem jim vlastním vysvětlují oba pánové, že zatímco v 19. století neměly konspirační teorie dostatek prostředků ke svému šíření, dnes, v době internetu a sociálních sítí, pro ně nastaly ty nejlepší podmínky. Jen tak mohl vzniknout QAnon, vedoucí nakonec k násilnému povstání proti americké vládě. Spousta příběhů a městských legend uvedených v knize je důvěrně známá, některé naopak překvapí (třeba teorie o tom, že některé známé celebrity jsou mrtvé a místo nich vystupují jejich kopie).
Básnická sbírka Váha a hieroglyfy Igora Klikovace je unikátním přiblížením bosenské poezie v českém prostředí. Literatura ze samého srdce Balkánu je pro českého čtenáře zatím jednou velkou neznámou a pokud se už na českém trhu objeví překladová kniha, zpravidla jde o prózu tematicky se věnující rozpadu Jugoslávie. Klikovac tuto mezeru úspěšně zaplňuje.
Jeho básně jsou spíše myšlenkovými pásmy, mají blízko k próze.
Uprchlíků ze Severní Koreje je jako šafránu. O to cennější je pak jejich svědectví, rozhodnou-li se o svém osudu veřejně mluvit. Nezvyklou formu zvolila Pak Čihjon, která svou knihu napsala ve spolupráci s jihokorejskou spisovatelkou a lidskoprávní aktivistkou Čche Serin. Kniha tak symbolicky sjednocuje korejský poloostrov alespoň na lidské, individuální rovině.
I když se autor trochu zamotal v kapitole o genderu ve sportu, knížka je svižná a inspirativní. Minimálně v etických otázkách je zde spousta návodů na hlubokosmyslné diskuse s dětmi během nedělních snídaní či výšlapů na hory.
(SPOILER) Přelouskáno při návštěvě knihovny. Autor varuje před totalitarismem a hojně využívá historických poučení z dějin Německa a Ruska. Vtipné je, že cílem jeho snahy je sice zachování liberální demokracie, ale Ameriku, která by měla být garantem této ideje, v souvislosti s Trumpem analogicky srovnává s Putinovým Ruskem i Hitlerovým Německem. K čemu tedy směřovat? Selhala liberální demokracie, nefunguje kapitalismus, radikální levice zcela ztratila tah na branku... holt tekutá doba.
Útlá brožurka dočtená za 30 minut. Myšlenky v ní obsažené nejsou úplně hloupé, ale je to takový poměrně naivní návod na to, jak být obestřený nekonečnou láskou anebo "najdi si smysl života v pár praktických krocích". V praxi jde o celoživotní, většinou neúspěšný, proces.
Feminismus je pro mě poměrně zásadní téma, takže u většiny stripů jsem se chápavě usmál, občas pobaveně rozchechtal. Rozbíjejme stereotypy, jen tak dál!
Tato kniha pro mě byla přelomová. Vůbec jsem o schizofrenii nepřemýšlel ve společenském kontextu, bral jsem ji jako fyzickou patologii. Přitom Jasik doslova trefuje hřebík na hlavičku, pokud razí tezi, že hranice mezi paranoidním bludem a realitou je dnes dost nezřetelná. Aneb je David Icke se svými reptiliany či Petr Cibulka se svými agenty GRU schizofrenik, anebo jen člověk s neobvyklým názorem?
"Přečteno" na výtvarném workshopu v galerii Plato. Působivé, silné, neuchopitelné.
Sociálně angažované literatuře mám vždy tendenci přidat nějakou tu hvězdu navíc. Nicméně v tomto případě je opravdu škoda, že si editoři trochu víc nemákli. Narvat do knihy random svědectví různých zdravotních sester bez ohledu na téma a stylistickou kvalitu je sice šlechetné, o to méně však čtivé. Určitá autorská úprava by jistě na naléhavosti neubrala. Sám jsem na podobné knize pracoval a sám vím, jak nepopulární škrty bylo třeba udělat, aby se to dalo číst.
Labatut je blázen. Jeho texty jsou metaforickou změtí narace, úvah i vhledu do matematických rébusů. Čtenář se zpočátku jakoby ponoří do životopisů slavných fyziků a vědců, záhy je však pohlcen jejich šílenou myslí a v pasážích, kdy jistý matematik onanuje nad obrazem mladistvé dcery ředitele sanatoria, je sporné, o jaký žánr tady vlastně jde. Znepokojivá a nezvyklá četba, stojí to za to.
V době, kdy je každá kritika válečných zločinů Izraele interpretována jako antisemitismus, je vydání podobného sborníku takřka disidentským činem. Možná pomůže některým pochopit i druhou stranu konfliktu. Čechopalestinci, kteří sdílejí svou rodinnou historii, jdou často až do první poloviny 20. století, kdy byli jejich předci v rámci Nakby násilně vyhnáni z domovů izraelskými milicemi a odboj proti okupaci je součástí jejich životů. I ten se však - možná překvapivě - řídí mezinárodním právem, takže teroristický útok Hamásu ze 7. října spoustu nadějných snah delegitimizoval. Stále však zůstává faktem, že lidská práva jsou jen jedna a je lhostejno, zda je teroristou nestátní aktér, nebo stát - v tomto případě Izrael. Viník musí být potrestán.
Wow. Jedna z nejlepších knih ever. Boháč je prostě frajer. Je schopen projít nejdrsnějšími oblastmi válečných konfliktů, zpracovat emoce a ještě o tom poměrně objektivně napsat. Ano, liberálně-levicový pohled je znát, nicméně Boháč dává prostor i druhé straně a není těžké pochopit, že přezíravost USA a historická nevraživost mezi velmocemi je logickou jiskrou zažehnuvší ohýnky konspiračních teorií. Běžní, nevzdělaní Rusové jsou tak v podstatě prototypem běžných Čechů, kteří si s lahváčem u Výměny manželek uvědomují, že režim jim přináší velký kulový, nicméně jejich hlavním zájmem je hlavně mít klid. Kéž by text trochu zahrabal příkopy kulturních válek.
Autorův záměr nebyl špatný. Nicméně poněkud nepromyslel cílovou skupinu. Je-li kniha pro děti (jakože je), vyžaduje čtení společně s rodičem, protože obsahuje hodně nesrozumitelných, až vědeckých pasáží. Spousta stránek je navíc zaplácnuta nesouvisejícími obrázky. Téma času je hodně rozplizlé a chybí nějaká strukturace knihy. Nápad dotažený do půlky, víc než tři hvězdy tomu nedám.
Igor Lukeš o dějinách psát umí, o tom žádná. Díky němu lze dobře pochopit, proč měly Spojené státy tak zanedbatelný vliv na osud Československa po roce 1945. Pomocí pečlivého studia archivních materiálů Lukeš zjišťuje, že zatímco sovětská ambasáda si poválečná léta doslova odmakala, Američané si na místo velvyslance dosadili totálního diletanta, který si spíše užíval české holky, alkohol a večírky a pokud už pracoval, tak pro vlastní právnickou firmu. Spojené státy dlouho netušily, co se v Československu děje, protože velvyslanectví posílalo do Washingtonu nepravdivé a zkreslené informace. V době vrcholící krize v roce 1948 si nejvyšší americký diplomat užíval dovolenou, a když konečně dorazil po šesti měsících zpátky do práce, bylo vymalováno. V zemi už vládli komunisté.
Knize by neuškodila trocha objektivity. Trestná činnost Američanů je v knize líčena jako roztomilé rebelství, zatímco totéž je u Rusů až rasisticky posuzováno jako důkaz jejich kolektivní zkaženosti.
Skvělý způsob, jak se něco dozvědět o Jižní Koreji. Autorka píše s laskavým humorem, dost to připomíná Ziburu, pokud by se vystříhal nekorektnosti. Snaha vylíčit Koreu v tom nejlepším světle nicméně ubírá na plasticitě - čtenář se třeba vůbec nic nedozví o tamější propagandě či otřesných podmínkách zaměstnanců.
Pohádková knížka mého nejranějšího dětství, díky níž jsem věděl, co je to meloun, a to ještě dřív, než se začaly objevovat na pultech československých obchodů! Ty ilustrace se vryly hluboko do nevědomí.
Velmi pečlivá analýza, podrobné rešerše, vynikající investigativní novinařina, ALE... připomeňme, že kniha vznikla v původním vydání před více než deseti lety a od té doby se skepse vůči pozitivním klimazměnám ještě prohloubila. Popírači klimatu přitvrdili, klimatickým konferencím dominují průmysloví lobbisté a bezradné environmentální hnutí přistoupilo k rozporuplnému přilepování k silnicím, čímž si ještě více znepřátelilo dezinformacemi zmasírovanou veřejnost. Klein v něčem připomíná utopické socialisty 18. století, kteří věřili, že když králům a císařům představí svůj skvělý recept na společenské uspořádání, tito se zcela racionálně vzdají své moci, protože jim někdo nabídne efektivnější model. Nevyšlo to tehdy a nevyjde to ani dnes, kdy racio ustoupilo zcela do pozadí a politika je založena výhradně na emocích a manipulacích. A naději nedodá ani několik kapitol o tom, jak kdesi indiáni zablokovali stavbu ropovodu, anebo domorodá aktivistka oddálila vykácení pralesa. Kdyby stát chtěl, rozdrtí indiány ve jménu volného trhu pod pásy tanků a svět se to ani nedozví.
Eseje Terezy Matějčkové trpí jistou intelektuální nepoctivostí – relativizovat důležitost feminismu v době generové nerovnosti či vědecký konsensus nad klimatickou změnou sice může být vstupenkou do společnosti Klausů, Jaklů a Hamplů, otázkou však je, jaká je relevance takovýchto úvah. Česká filozofická polistopadová tradice byla vždy postavena spíše na kritice mocných a hledání alternativ (Škabraha, Bělohradský, Bondy, Hauser), myšlenky Matějčkové oproti tomu působí tak, že autorka si vybere nepodstatné, ale diskutované téma a rozvine jej do takřka transcendentálního problému.
Jistě, v Británii či USA byly zaznamenány případy velmi bizarní generové sebeidentifikace, je ale korektní toto vztahovat na celou LGBT komunitu a vyvozovat z toho obecný závěr? Ano, názor Virginie Despentes o tom, že „znásilnění není konec života“ či lamentování s Norbertem Bolzem nad tím, že bílí muži jsou utlačováni sice může přitáhnout čtenáře, neboť jde o věrné téma kulturních válek, nicméně role veřejného intelektuála by měla být jiná, než role poslance SPD.
Snaha otevírat nepříjemná témata má však vede i k velmi svěžím a inspirativním rozhovorům či esejům. Polemika s Haraldem Welzerem třeba tematizuje současný ukrajinsko-ruský konflikt a zaznívá zde doposud stále nepopulární teze o tom, že Putina nelze porazit vojensky, ale diplomaticky.