Metcheque komentáře u knih
Zajímavá kniha otvírající aktuální téma svobody slova. Žel výběr jednotlivých případů je značně selektivní, autor se hlavně zaměřuje na krajně pravicové a konzervativní aktivisty, zatímco pronásledování kritiků neoliberalismu, envinronmentalistů či anarchistů opomíjí. Škoda, kniha tak mohla být plastičtější.
Jak už někteří čtenáři zmiňovali, kniha je poněkud nevyvážená. Zadání zřejmě nebylo zcela jednoznačné, a tak kvalita jednotlivých příspěvků dost kolísá. Rozhodně však stojí za to. Třeba kapitola o budoucí módě či hudbě je plná neotřelých nápadů. Je velká škoda, že ač všichni jásají nad světlými zítřky, klimatickou změnu do této rovnice zařazuje málokdo.
Tento atlas by neměl chybět v žádné školní knihovně. Ukazuje, že kromě těch cca 190 států, které mají suverenitu, zde máme další desítky těch, jejichž okolnosti vzniku by stály za film. Ideální na školní projekt.
Kdyby nebyl autor takový myšlenkově roztěkaný grafoman, mohlo by to být špičkové dílo.
Kniha je inspirovaná skutečnými událostmi, bez skrupulí nastavuje kritické zrcadlo zbožšťovanému Baťovi a navíc se jeho dílo stalo obětí poměrně skandální cenzury.
T. Svatopluk ovšem slibně se rozvíjející děj zabíjí hromadou floskulí, opakujících se ideologických úvah a nekonečných souvětí. Dialogy se stávají jen jakýmsi random battlem desítek hlavních i vedlejších postav, z nichž některé tam vůbec nemusely být.
No nebudu chodit kolem horké kaše, nedalo se to dočíst.
Meditativní, lehce lyrizovaný román, k němuž musí čtenář dozrát. Možná i kvůli ztotožnění se s hlavní postavou.
Představte si průměrného řezníka nebo pekaře, který se jednoho dne zamyslí nad tím, že neurochirurgie je vlastně obor, který zvládne každý debil. A tak do toho začne kafrat. S partou kamarádů založí webovky plné článků typu "Nevěřte neurochirurgům, jde jim o byznys" či "Uříznout pár nervů zvládneme sami a lépe". Lidi si budou sice klepat na čelo, ale pro ně to bude další důkaz disidentství.
No a tak nějak to má Václav Klaus s environmentalismem.
Okupovat cizí zemi a zabíjet při tom nevinné civilisty bez zájmu světových médií lze. Jak? No, musíte být Izrael - stát, jehož zbrojní technologie patří mezi světovou špičku a jeho diplomati dokážou zbytek světa přesvědčit, že svoboda je otroctví a válka je mír.
Naštěstí i v Izraeli existují historikové, kteří tento stav vnímají jako neudržitelný a odmítají další dekády mezi zdmi a ostnatými dráty. Jedním z nich je Ilan Pappé, který za svou ostrou kritiku zahraniční politiky Izraele zaplatil tím, že musel opustit zemi a uchýlit se do Velké Británie.
Výsledkem jeho práce je demaskování nejčastějších mýtů, které se s izraelským státem pojí. Kniha je cenná zejména z toho důvodu, že může - na rozdíl od nekonečného omílání dosavadních dogmat - posunout izraelsko-palestinský konflikt k řešení. Přiznání zločinů proti lidskosti může být dobrým začátkem k postupnému hojení hlubokých ran na obou stranách konfliktu.
Očekával jsem trochu zjednodušený Boží blud a přesně to jsem jako čtenář dostal. První část knihy byla brilantní. Dawkins zestručňuje svou dosavadní kritiku Bible, nově však zmiňuje další zajímavosti a nesrovnalosti, které se ve svatých textech křesťanů objevují (třeba momenty, kdy Jehova porušuje své vlastní desatero či pasáže Starého zákona, které neodpovídají historickým pramenům). V druhé půli knihy se však projeví jeho zpupné ego evolučního biologa a místo, aby stručně vysvětlil rozdíl mezi kreacionistickou myšlenkou a evolučním principem, na desítkách stránek celé téma nafukuje nespočtem příkladů z biologie a genetiky, aby dokázal, jak moc má načteno.
Z knihy o ateismu se tak stává učebnice přírodopisu, která se prolíná s filosofií vědy a původní argumentační šmrnc těžce zabředává do složitých popisů.
Škoda!
Když je u knihy podělaný i profláklý hororový režisér James Wan, to už je co říct. A skutečně, Démonologové jsou úplně jiný level, než romány Stephena Kinga, jehož knihu můžete odložit a říct si, že jde přece jen o čirou autorskou fantazii. Warrenovic trampoty jsou údajně od A do Z pravdivé. A to je na tom nejmrazivější. Ano, údajně. V tom je totiž kámen úrazu. Hlavní protagonisté například zmiňují, že shromáždili za svou praxi stovky fotografií duchů a přízraků. Proč tedy do knihy neotiskli ani jednu? A nesrovnalostí je víc. V případu Enfieldského strašení bylo například prokázáno, že údajné oběti démonů ve snaze zvýšit mediální publicitu samy ohýbaly lžičky a bušily smetákem do stropu, aby tyto jevy poté přisoudily paranormálním silám. Tyto skutečnosti Ed Warren nicméně zamlčí. Proč?
Oběma hlavním hrdinům by v knize zkrátka neuškodil lehce kritický odstup. Některé případy musely dopadnout fiaskem, některé byly bezesporu vyřešeny jen částečně. Pokud by byly v knize i tato fakta, Warrenovi by působili jako skuteční chybující lidé. Takto jsou vykresleni jako superhrdinové, kteří ani neklopýtnou. A to nezní pravděpodobně.
I přes výhrady je to však napínavé a hutné čtivo, od kterého se nedá odtrhnout. Kapitoly krásně navazují, takže vlastně ani není kam vložit záložku...
Zcela brilantním básnickým jazykem vykreslena realita průmyslového proletariátu konce 19. století. Jak bolestivé, když si uvědomíme, že neutěšená sociální realita provázaná s násilím, alkoholismem a frustrací může nabídnout stejný příběh i dnes, v 21. století. Kniha musela autorce dát zabrat i z hlediska studia dobových reálií a rešerší. Lepší vstup do světa české literatury snad ani nemohla mít.
Popsat dětem komiksovou formou k čemu nám je rhodium, molybden nebo cer, to je skutečné umění. Výjimečná kniha!
Překvapivé. Téma super, kniha byla narvaná vtipnýma vypointovanýma historkama... ale v polovině jsem to musel odložit, protože to jaksi nemělo šťávu. Dítě jede k babičce, něco vtipného řekne, pak něco vtipného řekne v obchodě... možná by knize pomohlo poskládat historky do nějakého příběhu se zápletkou a rozuzlením.
Napsat ve čtyřiceti své životní memoáry vyžaduje kus odvahy. Zejména, když nejste až tak známá osobnost a riskujete, že si vaši knihu nikdo nekoupí, protože vás zkrátka nezná. To byste ale nemohli být Mikoláš Tuček.
Tuček přiznává, že měl fobii z toho, že „toho napíše málo“, a proto do knihy přidal spoustu kapitol, které se do ní zdánlivě nehodí (Zvířata, Knihy…), nicméně ve výsledku se dá kniha krásně přečíst na jeden zátah. Množství kapitol neškodí, právě naopak. Tučkovo dílo se doslova vysmívá „uznávaným celebritám“, jejichž životopisy z pera Dany Čermákové mají mnohdy poloviční rozsah, zatímco Tuček jim svými historkami o tom, jak chlastal na gymplu nebo hrál počítačové hry, vytřel zrak.
Terorismus a radikalizace v České republice ukazuje, že překlápění vědeckých textů do knižní podoby se dá zpackat ještě o level výš. Poměrně zajímavé téma, tedy nikoli dějiny terorismu v Česku obecně, ale radikalizace jedinců-osamělých vlků variuje mezi psychologií (osobnostní rysy pachatelů) a politologií (ideologické pozadí radikalizace) by při správném uchopení mohlo vydat na dobrou knihu. Textů však pravděpodobně nebylo dostatek, a tak se autorka rozhodla knihu poskládat i z vědeckých článků, které s tématem souvisí spíše okrajově.
Vedle výborné studie Ludmily Čírtkové o radikalizaci z pohledu forezní psychologie se tak objevuje článek o resocializaci vězňů či možnostech probační a mediační služby. Iva Lišková přidává studii o radikálním islamismu na území ČR, žádné další studie (třeba z prostředí politického radikalismu) však už v knize nejsou. Lukáš Vilím zase ve studii o hate speech kopíruje celé špalky paragrafů, místo aby z nich udělal stručný výtah. Ostatně autoři jako by se předháněli v tom, kdo svůj text napíše složitějším jazykem. Přitom vydat knihu pro širší veřejnost vyžaduje naopak značné redakční zjednodušení. Dohledávat, co je „propojení postpenitenciární péče“ se běžnému čtenáři opravdu nechce.
Keller 2021: "Ekologie je nástroj, jak vyvolat v západní civilizaci pocit viny."
Inu, stařecká senilita se nevyhýbá ani sociologům. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se Keller kroutil při četbě tohoto svého, téměř třicet let starého, přelomového díla, které formovalo nejednoho environmentalistu či anarchistu a bylo zajímavým příspěvkem v českém alterglobalizačním hnutí.
Stokrát vytěžená hlušina. Stostránkový text na dvě odpoledne opět a znovu popisuje white-trash rodinu Eddieho B., jehož autorská kvalita od doby prvotiny Skoncovat s Eddiem B. neustále klesá. Autor se snaží vykreslit sociální podmínky, které formovaly jeho matku, zcela ovšem rezignuje na nějaké pečlivější vykreslení a její život odbyde několika historkami z mládí a několika rádoby filozofickými úvahami.
Doufejme, že se nedočkáme třeba třicetistránkového románu "Proč má moje sestra monokl" nebo "Patnáct piv mýho bráchy". To už by bylo zoufalé.
Převratný text, který poprvé vyšel před více než deseti lety, nám v aktualizovaném vydání opět nastiňuje kontroverzní, ale smysluplnou cestu k řešení klimatické krize – svět bez lidí. Zatímco antropocentricky tato myšlenka vůbec nedává smysl (k čemu je zdravá planeta, když ji pak nemůžeme využít?), environmentální hledisko je velmi inspirativní. A autor svými pečlivě vyargumentovanými fakty dokazuje jednu věc – za zhoršující se klima může člověk.
Když jsem v mládí přičichl k punku, některé texty hudebních kapel popisujících policisty jako nacisty, kteří po šichtě svléknou uniformu a nazují kanady, mi přišly kapku přehnané. Kniha Patrika Bangy ovšem ukazuje, že právě písničky okrajových skupin byly zoufalým výkřikem popisujícím skutečnou realitu nejchudších, pro které ochrana právního státu neplatila a mnohdy stále ještě neplatí.
Banga ukazuje, že slovo diskriminace, které se pro část české společnosti stalo rudým hadrem, je v porovnání s tím, co se dělo, ještě eufemismus.
Tato publikace mi ukázala, že je velmi stereotypní házet všechny "příručky životního stylu" do jednoho pytle. Být sama sebou je právě jeden z kvalitních kousků, který neplácá páté přes deváté, ale autobiografickou formou se snaží vysvětlit důležitost respektující komunikace ve vztazích i vliv dětských traumat na náš dospělý život. Myslím, že tady najde každý spoustu aha momentů - nelze než doporučit. Lehkým mínusem je autorčino ezoterické zaměření, které vedle citovaných poznatků z moderní psychologie vypadá poměrně nepatřičně.
Autor prokazuje velkou faktografickou kapacitu. Psát stejně zasvěceně o Prokopu Holém stejně jako o Milouši Jakešovi vyžaduje zevrubnou znalost historie napříč stoletími. Kniha se čte doslova sama, přesto ubírám jednu hvězdu za nevyváženost relevance jednotlivých kapitol. Rozumím tomu, že Kosatík chtěl občas vykreslit dobu tím, že zmínil životní osud některého z výtvarníků, hudebních skladatelů či literárních kritiků, ovšem některé osobnosti, o nichž píše, ovlivnily "dějiny češství" skutečně velmi okrajově.