Metcheque
přečtené 573
Literatura v čase lovců
2015,
Miroslav Balaštík
Sborník rozhovorů se spisovateli, který autor Miroslav Balaštík nazval Literatura v čase lovců dával tušit, že ve výběru autorů některá jména nezazní. Když pak čtenář z knihy zjistí, že jde o výběr textů z literárního časopisu Host, je mu jasné, že jména jako Lydie Romanská, Daniela Kovářová, Miroslav Stoniš či další členové ideově trochu jinak zaměrené Obce spisovatelů se zde neobjeví. Nakladatelství Host tak vydalo sbírku rozhovorů s převážně vlastními spisovateli a opět potvrdilo dlouhodobou tendenci v českém literárním ghettu, v němž spřátelené kolektivy spisovatelů vydávají samy sebe navzájem. Tomu odpovídá i obsah rozhovorů, zatímco povrchní interview s Michalem Vieweghem působí, jako by si Balaštík povídal s hlupáčkem, neformální povídání s Petrem Hruškou zabíhá do až absurdní pseudofilozofie, jejímž vyvrcholením je informace, že „Hruška má v kuchyni trubky“. Přesto nelze říci, že by paleta osobností, témat a informací nebyla pestrá; právě naopak. Balaštík vyzpovídal spisovatele i básníky napříč žánry i napříč generacemi. Irena Dousková podává velmi zajímavé svědectví o životě Židovky v normalizačním Československu, u textu Jana Balabána pochopíte, co obnáší žít v Ostravě a Jiří Hájíček zase osvětlí venkovsko-realistickou prózu v kontextu současnosti. Jako zjevení pak působí rozhovor s Jiřím Kuběnou, který zcela upřímně brojí proti odluce církve a státu a demokratickým principům, které navrhuje nahradit monarchií. Monarchistický fetiš byl ostatně v literárním undergroundu oblíbenou provokací obecně. Více v mé recenzi na Lacultura.cz... celý text
Nejšťastnější miminko v okolí
2008,
Harvey Karp
Jak autor správně poznamenává, jím stanovené zásady v podstatě nahrazují miminku čtvrtý trimestr. Po čtvrtém měsíci už jsou víceméně k ničemu. Naše sedmiměsíční dcerka by nám zavinovačku hodila na hlavu, při houpání se v lepším případě pozvrací a bílý šum ji dovádí k nepříčetnosti. Alespoň, že jí vydrželo to sání.... celý text
Hovory se spodinou
2013,
Liao I-wu
Kniha, jejíž obsah se komentářem vyjádřit nedá... Alespoň tedy komentářem, který by nesklouzával k patosu či bulvarizaci. Nechť tedy čtenář nalistuje jakoukoli z kapitol a o síle jednotlivých příběhů se přesvědčí sám.... celý text
Metro 2035
2016,
Dmitry Glukhovsky
Psát další recenzi na nejnovějšího Glukhovského by bylo opakováním již řečeného. Zkusím tedy postihnout ty nejdůležitější poznámky, které dle mého Metro 2035 charakterizují a zároveň odlišují od předchozích dvou dílů. V Metru 2033 se Glukhovsky ještě autorsky hledal, byť atmosféra příběhu byla dokonalá a většině čtenářů při vzpomínce na neznámou temnotu dýchající z tunelů ještě nyní běhá mráz po zádech. Metro 2034 byl absolutní krok vedle. Glukhovsky, opit slávou, začal rozvíjet dvě nekompatibilní dějové linie a absencí Arťoma přibil poslední hřebíček do rakve čtenářského odmítnutí. Metro 2035 ale ukazuje, že autor je již Spisovatel s velkým S. Glukhovsky si v románu již jakoby osahal spisovatelské řemeslo a s hravostí se pouští do nejrůznějších kudrlinek v podobě metafor, metonymií a synestezií. Z knihy oproti předchozím dílům vymizela stylisticky slabší místa a vše se čte jedním dechem. Dialogy jsou autentické, často se vyskytuje nedokončená výpověď. Mizí stylistická strojenost. Změna se však nevyhnula ani Arťomovi, kterého na stránkách Metra opět můžeme vidět. Už to není nezkušený mladíček, který haluzácky uniká smrti a s úžasem si ujíždí na mnohdy protikladných ideologiích. Arťom je již vnímán coby stalkerský veterán, protřelý drsňák a VIP borec, který už má ve svých šestadvaceti odpracováno. Revoluční touha změnit svět však zůstává. Není to však utopické snění - právě naopak - utopická představa života na povrchu je tou jedinou alternativou k postupné degeneraci lidstva, kdy se zbytky populace požerou navzájem. Tajemno je pryč. Už nejsou žádní démoni, duchové ani mutanti - jen lidé, obracející pušky proti sobě. Očekávaný happyend se však nekoná a autor odhaluje zrůdný fakt: Zmanipulované masy budou s úsměvem proudit na porážku, pokud jim řeknete, že je to pro ně dobré. Jak již na začátku století řekl anarchistický myslitel Errico Malatesta: "Představte si, že lékař vyložil člověku se spoutanýma nohama teorii, chytře ilustrovanou tisícem vymyšlených případů, dokazující, že kdyby jeho nohy byly uvolněny, nebyl by již schopen chodit vůbec. Potom by tento člověk své okovy zuřivě bránil a považoval by za nepřítele kohokoliv, kdo by ho chtěl uvolnit." Metro 2036 už číst nechci:(... celý text
Domovní schůze
2014,
Radana Šatánková
viz recenze v záložkách... pro představu jedno z haiku: japonská třešeň vykvetla do nevěsty hebounkých šatů
Ona místa
2013,
Pavel Zajíc
Tohle je dokonalá kučerovina. Však koukněte na recenzi, v ní jsem se vyřádil více.
Město v slzách / Samá láska / Svatební cesta / Slavík zpívá špatně / Poštovní holub
1989,
Jaroslav Seifert
Seifert je prostě mistr slova. Je zajímavé sledovat autorův ideový posun. Proletářská poezie je pomalu vytlačována poetismem a fascinací exotikou (je ovšem otázka, zda by třeba báseň Černoch vzbuzovala tváří v tvář uprchlické krizi stejně romantické konotace, jako v první polovině 20. století). Nobelovku dostal zaslouženě.... celý text
Zdravé těhotenství, přirozený porod
2009,
Ingeborg Stadelmann
Vzhledem k tomu, že náš porod provázela kamarádka - dula a tato kniha byla jedním z hlavních zdrojů, z něhož při svém teoretickém studiu čerpala, o to víc jsem byl příjemně překvapen, když jsem zjistil, že jsme rodili téměř navlas stejně, jak radí autorka knihy. Spousta věcí, o kterých se před autoritou v bílém plášti nediskutuje, protože (slovy jedné porodní asistentky) "ženská má poslouchat doktora, který tomu rozumí a ne do toho kecat", z knihy vyplynula jako přirozená a tisíci lety prověřená a člověku až zpětně dojde, jak západní lidstvo posledních padesát let zblblo a najednou začalo stříhat pupečník hned po porodu, odnímat dítě od matky, bránit v přirozené porodní poloze atd. atd. Možná by můj koment vypadal jinak v případě, kdybych si knihu přečetl ještě před porodem (to jsem v ní jen zběžně zalistoval) nicméně pět hvězdiček bych asi přiklepl tak jako tak.... celý text
Ahoj, tati
2007,
Mal Peachey
Oddechová legrácka na pár odpolední. Autor popisuje s lehkou nadsázkou předporodní, porodní, batolecí, školní a dokonce i pubertální peripetie, které mohou řešit - a většinou řeší - čerství otcové. Publikace rozhodně neaspiruje k nějakému odbornému uchopení tematiky, rady v ní obsažené jsou většinou obecné a místy ne příliš použitelné (proč by měl každý teenager propadnout rockové hudbě a čadit v pokoji svíčkami? Co když bude chodit na tekno?).... celý text
Kdo ve stínu čeká na moc
2006,
Adam Drda
Adam Drda patřil k autorům, kteří v letech zuřícího antiparoubkovského antikomunismu skutečně věřil tomu, že KSČM představuje hrozbu. Nikoli však v tom smyslu, že by členové této strany zablokovali během slev vchody do hypermarketů, ale v té době prostě u části novinářů žila představa, že nový Únor je na spadnutí. A tomu také odpovídá obsah knihy. Dnes, kdy se KSČM spíše strachuje o udržení přízně miliardářů a oligarchů, než o dělnickou třídu, působí text poměrně úsměvně.... celý text
Čeština pro učitele
2010,
Jaroslav Hubáček
Pro běžné čtenáře složitá, ale pro jazykovědce velmi užitečná příručka, která se hodí vždy, když si nejste jisti nad nějakým jazykovým jevem, zařazením slovesa do příslušné třídy či druhem doplňku. Uf, ještěže doba jde kupředu a těmito ryze vysokoškolskými disputacemi již snad v budoucnu nemusíme dvanáctileté děti zatěžovat.... celý text
Prométheova játra
1990,
Jiří Kolář
Kniha má zajisté svou uměleckou hodnotu. Jinou otázkou však je, do jaké míry je stravitelná čtenářsky. Koláž coby tvůrčí metoda není špatná ve výtvarném umění, v próze však nutně vede k roztříštěnosti tématu a ztrátě čtenářské pozornosti. Bez okecávání přiznávám, že kniha mě nudila.... celý text
Deník z kibucu: České stopy na břehu Galilejského jezera
2015,
Jaroslav Balvín
Perfektní cestopis, v němž je co do historie židovských komun jménem kibuc poodkryto mnohé neznámé. Když jsem četl první řádky, působilo to na mne, jako kdyby tam autor jel už s cílem dokázat, že kibucy byly coby sociální experiment rovnou odsouzeny k nezdaru, o čem svědčily poznámky typu "no jo, bylo jen otázkou času, kdy tam obnoví soukromé vlastnictví". Postupně ale autor poznává různorodost jednotlivých kibuců a během četby mi přišlo, že Balvín s kibucníky vlastně docela sympatizuje. Život v kibucech je tak odkrýván pomocí každodenních událostí - popíjení v národnostně multikulturním kolektivu, výlety, ale i tvrdou a nevděčnou prací či nepohodlím. Trochu mi tam chybělo obnažení poněkud tabuizovaného tématu, totiž že ono milé budování vesniček bez nadvlády člověka nad člověkem se v poválečném období neslo mnohdy v nacionálně-sionistickém duchu a v budování kibuců byly angažovány otevřeně teroristické židovské skupiny (což některým teroristům příliš nebránilo stát se v budoucnu ministry izraelské vlády).... celý text
