MrKrahujec
přečtené 1582
Urny patřej na hřbitov
2011,
Jiří Urban
Plně uznávám, že kniha tohoto typu se nemusí líbit každému, ale mě osobně to sedlo. Dokonce mi to natolik připomnělo můj oblíbený román Jana Pelce "...a bude hůř", až jsem pojal podezření, nejde-li o druhý díl (což by i odpovídalo věku postav) a není-li jméno autora pseudonymem Jana Pelce. Tímto se panu Urbanovi omlouvám, že jsem pochyboval o jeho existenci, ale toto je skutečně jedno z nejvýmluvnějších dědictví českého naturalismu už od dob Šlejharových až po již zmíněného Pelce, nebo třeba i Jáchyma Topola. Což je poklona.... celý text
No, vlastně se mi potvrdilo, že na Brownovi visí jako nezměrná galejnická koule ta jeho komerčnost. Pořád je to takový skoro jako Eco, skoro jako Bulgakov, ale hlavně, aby se to prodalo, a taky aby to hlavně skousli i ti prostodušší čtenáři. Copak o to, osvěta je chvályhodná věc a asi by mě mělo potěšit, že zrovna v této knize jsou dva masivní chvalozpěvy na mé dva oblíbené umělce - na architekta Antoniho Gaudího a grafika a básníka Williama Blakea. Ale stejně: to se radši kouknu na nějaké Gaudího stavby aspoň na fotkách, nejlépe v reálu, nebo si přečtu nějaké skutečné básně od Williama Blakea a podívám se na jeho grafiky, než o tom číst někde jinde... No a se zápletkou je to ještě horší: základní výchozí myšlenka je vlastně vykradená a to rovnou z Karla Čapka, tedy z jeho hry R.U.R. Dokonce jsem poznal některé jeho věty, jak osvobozená technologie (tedy vlastně roboti) zbaví člověka jha těžké práce a člověk bude moci dělat jen to, co opravdu chce (téměř doslova opsáno). Odpověď na tři osudové otázky (což by bylo vlastně celkem originální, kdyby se to za poslední desetiletí tak neotřepalo) je tedy více než nepřesvědčivá. Už Woody Allen (a to ještě navrch v žertu) dost jasně dokázal, že technologie nikdy člověka ani neovládne, ani nevytěsní, dokud bude tak beznadějně poruchová (a to tedy je, dokonce i ta nejšpičkovější - však víte), takže ten proklamovaný "převratný objev" tedy vůbec převratný není a vezmeme-li úvahu vztah dnešní veřejnosti k náboženství a církvím, pak by ta Kirschova prezentace globálnímu publiku sotva stála za odplivnutí, natož pak za úkladnou, notabene veřejnou vraždu. Drtivá většina z těch stovek miliónů údajných diváků by s největší pravděpodobností prostě přepnula na fotbal. No a to ještě nebereme v potaz, že ta špičková technologie, která by se měla začít vyvyšovat nad lidskou rasu, se statisticky vzato týká vlastně jen docela malého segmentu lidstva - obyvatel Evropy, Severní Ameriky a (snad ještě) Austrálie. Kdybychom měli opravdu přísně posuzovat lidstvo jako jeden celek, pak jsme se ještě ani zdaleka nevybabrali z mladší doby kamenné!... celý text
Rychlé šípy
2007,
Jaroslav Foglar
Legenda každým coulem. Pravdou ovšem je, že v tomto případě mají možná až nadpoloviční zásluhu na úspěchu páni kreslíři, Jan Fisher a Marko Čermák, ten druhý možná o trochu menší, protože jak sám jednou přiznal "mimika v obličejích mu nikdy moc nešla". Přece jen ho mám trochu raději jako hudebníka, než jako kreslíře. (V souvislosti s tím si vzpomínám, že jsem se kdysi dočetl, že po smrti Jana Fishera byl jako potenciální kreslíř osloven i můj velký oblíbenec Karel Franta, který ale nakonec "s mírným úlekem" odmítl. Od té doby si s oblibou představuji, jakým způsobem by se asi mohl s tímto úkolem vyrovnat. Nemůžu se zbavit dojmu, že výsledek by byl přeroztomilý). Foglarův autorský podíl tedy zůstává, jak je u něj zvykem, stále stejně znepokojivě dvojaký. Vždy znovu a znovu je nutno konstatovat, že skutečně živými členy RŠ jsou jen Rychlonožka, Červenáček a snad i Jindra Hojer, Mirek Dušín spolu s Jarkou Metelkou mohou být už tradičně a opakovaně charakterizováni jako "neživotní, vyspekulovaní panáci s temperamentem výkladového manekýna" (což byly dobové komunistické výtky). Tato dvojakost však naštěstí vždy znovu vyústí ve Foglarův prospěch: je jasné, že Foglar se stal geniálním spisovatelem nikoliv proto, že vytvořil charakter Mirka Dušína (k tomu by věru moc geniality třeba nebylo), ale proto, že ta nepopiratelná plochost těchto charakterů ve výsledku vůbec, ale vůbec nevadí. A možná i proto, že už přes čtyřicet let nemůžu zaboha přijít na to, jak to vlastně dokázal.... celý text
