ondrula
přečtené 1618
Hostující profesoři
1993,
David Lodge
Pamatuji si, že nám náš poněkud senilní profesor češtiny na gymnáziu zmiňoval Davida Lodge jako typický příklad současného humoristického románu. Ten starý paprika to měl ovšem asi nějaké popletené, protože můžeme brát román Hostující profesoři jako současný pouze s rezervou dobrého půlstoletí (Lodge zpracovává vlastní zážitky z výměnného pobytu, který se udál v 60. letech) a humoristický teprve není, neboť mi přišlo, že těch několik málo pasáží, při kterých jsem se lehce pousmál, skutečně nečiní knihu nějakým manifestem humoru. Komičnost, o kterou se Lodge usilovně snaží, je odsouzena k záhubě jednak její mizernou kvalitou, a jednak autorovou neschopností udržet koncept narace. O skutečně humorný román by mohlo jít tehdy, pakliže by se příběh odvíjel dále v duchu, v jakém byl započat a těžil by hlavně z konfrontace arogantního Američana s konzervativním prostředním staré dobré Anglie na jedné straně a na straně druhé ze střetu uťáplého Angličana s otevřeným a kosmopolitním duchem americké univerzity. Jakkoliv se to zdá bizarní, ve škole stráví obě postavy minimum času a místo toho se věnují nějakým naprosto neuvěřitelným milostným eskapádám. K těm je ostatně autor násilně svede zjevně jen proto, aby mohl v závěru knihy realizovat svou dlouho chystanou změnu formátu - román se přetaví do podoby filmového scénáře. Kniha, která se takto začně rozpadat už někdy ve své polovině, kdy autor únavným způsobem román pozmění do nudné korespondenční podoby, je navíc rozmělněn podrobným líčením kvašení v americké společnosti v 60. letech, projevující se (dost zbytečně) také v podobě nepokojů a demonstrací v dění na univerzitě. Kdo někdy poznal, z jakých bohatých studnic může čerpat akademický humor, musí být Hostujícími profesory poněkud zklamán.... celý text
Mráz
2015,
Bernard Minier
Kniha mi přinesla určité zklamání. Předně její thrillerová atmosféra je spíš průměrná a onen mráz se příliš nedostavuje v napínavosti příběhu ani (překvapivě) v podobě třeskutých zim. Autor podle mého soudu příběh rozvrhl v prvním plánu a jednotlivé motivy náležitě nerozpracoval; tak například šokující prvek rituálně zabitého koně (následně zavěšeného na lanovce) se sice jistě pro svou originálnost pěkně vyjímá v reklamě na knihu, ale jak se v příběhu dále ukáže, je v podstatě zbytečný a tedy ostudně samoúčelný. Zneklidňující přítomnost blázince plného vraždících monster, mezi kterými vyniká novodobý Hannibal Lecter, do příběhu zasáhne jen minimálně a čtenář se také nemůže ubránit dojmu, že jej autor zasadil do knihy proto, aby se jí laciným způsobem pokusil ještě více čtenáři zatraktivnit. Poněkud přihlouplé akční rozuzlení příběhu je autorem vyloženě odfláknuto. Největší potíž jsem měl s postavami. Žádná si nedokázala získat mé sympatie, jejich vztahy a peripetie mne spíš otravovaly. Servazova dcera je v příběhu úplně zbytečná, pro mě byla naprosto nezajímavá a náznaky budoucí zápletky ohledně potenciálně násilného milence zůstaly v podstatě nevyužity. Jako vyloženě směšná mi přišla autorova snaha ozvláštnit hlavního hrdinu tím, že mu i v nejméně vhodných situacích vkládal do úst latinské citáty, což působilo nejen nepatřičně, ale i hloupě a snobsky. Knize musím přiznat určitou atmosféru, danou neotřelým prostředím Pyrenejí a také - přibližně v jejím prostředku - thrillerovými prvky ve vyšetřování vražd. Další díly se Servazem si již nepřečtu. Tato kniha na mě působila dojmem uměle marketingově vyhajpovaného bestselleru od autora - začátečníka, který se má ještě hodně co učit.... celý text
Možná je to tím, že jsem trochu pozapomněl na nadšení z předchozích dílů, ale Přízrak je pro mě zatím nejlepší Holeovka. Když pominu epickou zápletku postav, se kterými čtenář prakticky vyrůstal, krásné místopisné popisy, dechberoucí příběh a atraktivní motiv ruské mafie, musel jsem se Nesboovi neustále obdivovat pro jeho mistrný způsob vyprávění - zkusil něco jiného než obvykle (kapitoly se pravidelně retrospektivně prolínaly dvěma rovinami, které se v závěru dokonale setkaly) a mně z toho padala brada. Po delší době se mi stalo, že jsem se od knihy nemohl odtrhnout a přečetl jsem jí asi za 4 dny. Celou dobu jsem coby ostřílený čtenář detektivek pečlivě bádal po vrahovi a když jsem si myslel, že ho určitě mám a říkal jsem si, že tentokrát mě starý vykuk Nesbo nedostane a pod vousy jsem se smál, jak se lacině pokouší vraha příliš nevystrkovat, aby jej neprozradil, v závěru jsem opět zíral, jak hloupej jsem byl.... celý text
