ondrula
přečtené 1618
Mešuge
2003,
Isaac Bashevis Singer
Já mám k Singerovi rozpolcený přístup. Jeho příběhy mě vcelku nezajímají, na otravném milostném trojúhelníku Maxe, Miriam a Arona je ta nezajímavost pěkně vidět. Napětí v jejich vztahu začne klíčit v jediném okamžiku, totiž když se Aron dozví pravdu o Miriamině minulosti, ovšem nakonec si to nechá pro sebe a nevzejde z toho vlastně žádný konflikt. Je to tak nějak příběhově o ničem a vůbec je děj dost předvídatelný. Co mám ovšem na Singerovi rád, jsou takové ty jeho reminiscence do židovsko-chasidské kultury. Jeho košaté vzpomínky na poměry ve štatlech předválečné východní Evropy ve mně vzbuzují zvláštní příjemné šimrání pro tu tajemnou okultnost, konzervativnost a nebojím se napsat nádhernou zaostalost, zvlášť když to autor vyšperkuje pozoruhodnou sbírkou hebrejských a jidiš výrazů, které používají postavy tak nějak přirozeně mezi řečí. Myslím, že tenhle typ narativu, ta ojedinělá atmosféra skoro až středověkých poměrů, kterou je Singer na základě svých vzpomínek schopen vykreslit, je také důvod, proč je jako autor tolik populární.... celý text
Poslední hodina
2019,
Harry Sidebottom
Poslední hodinu považuji nejen za nejslabší knihu ze série Římský válečník, ale dokonce i za nejslabší knihu Harryho Sidebottoma vůbec. Působí jako naprosto zbytečně nastavovaná kaše, při jejímž vaření autor solidně trpěl. Balista se v podstatě celou knihu nemůže vymotat z ulic Říma, marně hledá cestu ke Koloseu, na každém kroku jej pronásledují špehové, vrazi, pretoriáni nebo městská hlídka. Balista při té nešťastné anabázi pořád někam padá nebo ho někdo bije, takže musí být jedna velká modřina a bohužel také ztrácí čtenářovy sympatie kvůli tomu, že cestou zavraždí několik zcela nevinných lidí. Okolnosti spiknutí jsou nepřesvědčivé, politické intriky jsou nesrozumitelné a otravné. Samotný dramatický závěr knihy je poměrně odfláknutý a nezajímavý. Bylo mi z toho smutno, zvlášť když si vybavím, že ve své době jsem považoval Sidebottomův Požár na východě za jeden z nejlepších historických románů.... celý text
Duch domu Ashburnů
2019,
Darcy Coates
Po knize jsem sáhl proto, že jsem najednou dostal hroznou chuť na duchařinu ze starého (nejlépe anglického) panského sídla. Má očekávání se naplnila jen zčásti, protože o duchařinu v pravém slova smyslu se nejedná a lokalizace děje je mi neznámá (asi USA, případně Austrálie). Čtyři hvězdy dávám především proto, že kniha je děsivá (občas se mi ji nechtělo večer číst) a je čtivě napsána. Vytknout pohříchu musím prvoplánovitost zápletky. Mladá dívka bez jakéhokoliv zázemí, majetku či sociálních kontaktů (nepočítaje kocoura) se zčista jasna nastěhuje do staré barabizny uprostřed lesů, ke které přijde jako slepá k houslím. Dům má pochybnou a záhadnou minulost. Tím si autorka výborně připravila půdu pro další hororové motivy, ale je jasné, že to strašně láme přes koleno. Dále mi trochu vadilo dávkování děsivosti. Nechci příliš vyzrazovat z děje knihy, ale přišlo mi, že ve většině knihy o žádný zvláštní děs nejde, spíše se jedná o neurčité náznaky, noční zvuky, domněnky a také báje a zvěsti s domem spojené. Nic moc. V poslední čtvrtině knihy se oproti tomu dostaví hororový motiv tak strašlivě děsivý, že je čtenáři skoro až k smíchu, jak úporně se snaží autorka čtenáře vystrašit, působí to jako scény z amerického hororového filmu.... celý text
