ondrula
přečtené 1618
Selský baroko
2011,
Jiří Hájíček
Popravdě četlo se mi to obtížně. Jsem Jihočech a náš venkov mám rád, ale do četby Selského baroka jsem se musel nutit. Nepřirozenost, nudnost a taky snad i jistá absurdnost dialogů mezi postavami (i mezi těmi vedlejšími) mi připomínala prvotiny mladých a nevypsaných autorů. Takhle spolu prostě lidé ve skutečnosti nemluví. Minulost Rozálie Zandlové mě nezajímala a postupně mě začala i otravovat. Ukňouraná ublíženost a strojené pohodářství Pavla Straňanského mě dokonce poněkud popuzovaly. Závěrečné senzační rozuzlení příběhu mi přišlo nereálné a směšné. Zaujalo mě, že Pavel, který neustále dával na odiv svou chudobu a nedostatek příjmů, neustále vysedával po kavárnách a hospodách, napájel se tam veškerým sortimentem a sežral při tom horu tatranek. Chystal jsem se na tuto knihu celých těch 15 let od té doby, co jsem jí poprvé v roce 2005 listoval v knihkupectví a nečekal jsem takové zklamání.... celý text
Dva dopisy Pospischielovi
1972,
Max von der Grün
Měl jsem jistá očekávání, Max von der Grün je slavný romanopisec, Dva dopisy Pospischielovi je jeho zřejmě nejproslulejší román, v roce 1970 podle něj byl natočen film, navíc kniha reaguje na činnost Freikorpsu v Egerlandu, což mě zajímá. Ve výsledku jsem byl zklamán a knihu považuji za podprůměrné nebo přímo slabé dílo. Následují SPOILERY, které jsou ovšem pro mojí recenzi nezbytné. První polovina knihy je strašně utahaná, autor popisuje nezajímavý usedlý Pospischielův život v Dortmundu, jeho cesty do nudné práce a z nudné práce k nudné rodině, nudné procházky se psem a nudné rozhovory se sousedy. Do děje vstoupí dopis Pospischielovy matky, která vyjadřuje poznatek, že asi ví, kde bydlí někdejší nácek Baierl, který před 20 lety udal otce. Pospischiel, ač sám neví proč, pocítí umanutou potřebu se jet podívat na Baierla. V podniku si chce vzít 3 dny volno, ale je mu sděleno, že jej v žádném případě nedostane. Pospischiel se přesto sebere a zcela nezodpovědně odjede do vzdáleného Bavorska, aby vykonal svou touhu. Baierla skutečně potká, ale vzmůže se jen na žvanění o blbostech. V noci se pak připosraně rozhodne Baierlovi pomstít tak, že mu na domě ostříhá popínavku, jeho chloubu. Někde v této fázi se děj knihy začíná rozpadat do nějakého podivného psychedelického experimentu, který jsem nepochopil, ale který je typický pro umělecká díla ze 60. let. Pospischiel se setká s Baierlovou vnučkou, všelijak jí po Německu popováží autem, ale ještě předtím společně nesmyslně pokácí vzrostlý strom, aby se mu podívali na letokruhy. Pospischiel se vrátí do Dortmundu a setká se s kamarádem, který lamentuje, že mu z baráku někdo ostříhal popínavku, jeho chloubu (zde jsem nabyl přesvědčení, že Pospischiel zešílel a celá cesta do Bavor byla jen v jeho hlavě a mezitím že se potloukal nepříčetně po Dortmundu a škodil sousedům). Pospischiel přijde domů a hrozně se diví, že tam na něj čeká výpověď z podniku, protože 3 dny nebyl v práci. Pospischiel se vydá do podniku a prodělá zde nějaké podivné kolečko, když ho odchytne asi tak 6 lidí a všichni mu říkají úplně ta samá slova ("Dej si pozor, něco se na tebe asi chystá, rozhodně nenech si to líbit." Pospischiel: "No už jsem dostal výpověď." Postava vždy beze slova odchází a Pospischiel nakonec s nepořízenou taktéž). Tahle absurdní scéna mě utvrdila v názoru, buďto že se Pospischiel definitivně pomátl anebo že Max von der Grün pod vlivem LSD dosahuje netušených hlubin tehdy módního absurdního románu. Závěr knihy je zřejmě to, k čemu von der Grün celou dobu směřoval, co byl ostatně leitmotiv jeho celoživotního díla, a sice protest proti nespravedlivým pracovním podmínkám v prostředí cynického kapitalismu. Svůj vytoužený sociálně-kritický prvek pak autor navozuje závěrečnou scénou, kdy za Pospischielem domů přileze ředitel podniku a nabídne mu, že Pospischiel může v podniku dál pracovat, ale že za trest za třídenní absenci přijde o některé své výhody, bonusy a prebendy, které si tam mezitím za dlouhá léta vysloužil. Pospischiel zcela nepochopitelně, namísto toho, aby řediteli vděčně líbal ruce, že mu zachoval solidní práci, se může vzteky podělat, že jej kapitalisticky vydírají, ale nakonec svolí. Manželka, která je celou dobu hysterická, že Pospischiel už znovu nenajde takovou práci, je nyní z té sociální nespravedlnosti na infarkt. Tak román končí. Koukal jsem ještě pod záložku, jestli to nějak skrytě nepokračuje, protože tak hloupý konec jsem opravdu nečekal. O žádnou sociální nespravedlnost se dle mého názoru pochopitelně nejedná, Max von der Grün to v tomto románu hrozně láme přes koleno. Na úplný závěr knihy jsem si uvědomil, že hypotetické šílenství, které by ospravedlnilo některé Pospischielovy krajně nelogické kroky, se nepotvrdilo a psychedelické motivy děje také zůstaly neosvětleny. No to jsem si zase početl poklad světové literatury.... celý text
Sedláci II, Zima
1926,
Władysław Stanisław Reymont
Fenomenální Reymontův román pokračuje zimním vyprávěním. Realistické líčení zimních mrazů, plískanic a vánic je tak sugestivní, že z toho běhá mráz po zádech. Druhý díl Sedláků je ovšem především o (ne)naplněných milostných vášních mezi Antkem a Jagnou, přičemž podle očekávání Boryna, Hanka a vůbec celá ves Lipka to milencům nijak neulehčuje. Na rozdíl od prvního dílu, který byl tak nějak dějově vyvážený, platí, že díl druhý je opanován bouřlivými emocemi milostných a nenávistných vztahů hlavních aktérů příběhu. V pravém slova smyslu akční závěr knihy je dechberoucí.... celý text
Tajemství sídla Craven Manor
2019,
Darcy Coates
Slabota. Příběh je žánrově na pomezí pohádky a duchařského příběhu pro školní mládež, rozhodně se nejedná o horor. Všechny ty motivy knihy jsou takové přihlouplé: Danielova poctivost, Kylova vychcanost, zlaté mince, duch dívenky, neuvěřitelné metamorfózy, boj dobra se zlem a ten konec...... celý text
Klášterní madrigal
2011,
Vlastimil Vondruška
Z vlastní zkušenosti vím, že pan Vondruška má smysl pro humor a je to ostatně patrné i v jeho knížkách. Přesto mi taková bláznivá taškařice od něj nesedí. Je to dílo z kategorie "legrace za každou cenu" a takové dílo obvykle přestává být vtipné a začíná být trapné. Například hláška "Chceš do držky?" se objevuje v průměru asi tak čtyřikrát na každé straně a tomu se člověk už nemůže smát. Další věc, která mi vadí, je, že autor do svých knih pod tlakem neustále cpe sex. Dívky neustále s někým lehají anebo se aspoň vyptávají náhodných kolemjdoucích, jestli je nechtějí pomilovat. Muži všech věkových kategorií jsou zpravidla postiženi podobnou umanutostí. Není to žádná pornografie a ani to není vulgární, vlastně je to takové rozpustile roztomilé, ale je toho příliš.... celý text