p.mihoc
přečtené 471
Děti noci
2011,
Dan Simmons
Je pravda, že závěrem ve zhruba 20 stranách shazuje Simmons svůj jinak velmi zdařilý ponor do poCeausescova Rumunska o hvězdu dolů brakovým vyvrcholením, kdy z hlavní hrdinky dělá tak trochu nadčlověka a se střízlivým zbytkem knihy tato pasáž moc nekoresponduje, ale na druhou stranu do zmiňovaného závěru se román nese v krásně ponurém lehce thrillerovém střihu, kdy autor kouzelně vystihuje porevoluční atmosféru těžce zkoušené země, ve které chudoba, hnus, strach a jedna z historického hlediska velmi známá rodinná dynastie pokračují v šíření hnilobně nastaveného životního vzorce morálně i fyzicky decimujícího domorodé obyvatelstvo. Nejednou jsem během čtení přesedlal na youtube a jal se vyhledávat dostupná videa týkající se komunistické problematiky Ceasescovy éry. Dá se říct, že je to i takový literární road trip, kdy se dostanem i mimo balkán přes atlantik a zpět a neustále sledujeme hrdiny v pohybu. V neposlední řadě je příběh vystavěn na povedeném a zajímavém nápadu o původu vampyrismu a jeho vědeckém vysvětlení. S Terrorem a Hyperionem, kde měl Simmons jeden záchvat geniality za druhým nelze srovnávat. Kvality těchto knih román Děti noci sice nedosahuje, ale rozhodně předčil po přečtení nelichotivých recenzí má očekávání. Těším se na reedici románu Temné léto, který má nakl. Laser na tento rok ve svém hledáčku.... celý text
Ostrov Sukkwan
2011,
David Vann
Do již celkem profláklého námětu "člověka v tísni na odlehlém místě" obtiskl Vann kus svých skutečných životních prožitků lehce brutálním, ale zato ohromně čtivým Mccarthyovským slohem. Do nádherných až romantických popisů krajiny zasazuje jako protipól děj zpočátku plný nepříjemného očekávání věcí zlých a nepříjemných. Ty opravdu nastanou, a to způsobem, který čtenáře předpokládám alespoň mírně šokuje. Výborný debut.... celý text
Ambasadov
2012,
China Miéville
Od Miévilleho jsem už drahnou dobu chtěl něco přelouskat, pustit se do žánru, se kterým nemám žádnou zkušenost, od spisovatele, který ho prakticky zakládal a tudíž měl být jasnou ikonou. Zvolil jsem tedy jeho u nás poslední vydaný Ambasadov. Recenze hlásaly: pouze pro literární fajnšmekry, hc Scifi maniaky se zálibou v košatých mnohdy těžko srozumitelných souvětích, které tvořily celé odstavce narvané cizími, často autorsky svojskými, slovy. A měly pravdu. A to je právě devízou téhle knihy, jeho stylu. China vůbec nic nevysvětluje. Vrhá čtenáře hned od počátku do chaotického děje se spoustou cizích pojmů a je pouze na čtenáři, zda mu trpělivost a představivost dovolí překonat těch lopotných zhruba prvních 80 stran textu. V knize začíná ta prává zápletka někde kolem poloviny, ale to už jsem byl dokonale v obraze a doslova nadšeně hltal stránku za stránkou. Největší lahůdkou pro mě bylo snad nejrealističtější vyobrazení mimozemského druhu ať na papíře nebo na plátně. Ať vizáží, chováním nebo způsobem dorozumívání, což hraje v tomto románu největší roli. Dále tajemný Immer, nekonečný meziplanetární prostor, kterému by slušelo větší rozpitvání. Ale takhle načrtnutých a neosvětlených nápadů je zde celá řada. Miéville ale bohužel dle mého názoru není zase tak zručným vypravěčem. Až příliš dlouhé pasáže věnuje často krkolomným popisům. Pramálo řeší psychologii postav, takže například s hlavní hrdinkou jsem se vůbec neztotožnil. Ambasadov je přesto originální, precizní scifi román s vypilovaným stylem a neskutečnou představivostí autora. Kdo už má něco načteno, má rád scifi a nebojí se výzev, bude nadšen.... celý text
