Paja.12
přečtené 170
Na cestě
2005,
Jack Kerouac
Na cestě je jedním z těch románů, ke kterému musíte, tak trochu příznačně, nalézt tu správnou cestu. Když se mi kniha dostala poprvé do rukou a já si přečetla prvních pár stran, točila se mi z té smršti postav, souvětí a myšlenkových pochodů hlava. Ale jakmile pochopíte, že právě tahle bláznivá smršť všeho, co se zrovna Kerouacovi honilo při sepisování (a po notné dávce alkoholu a drog) své nejslavnější knihy hlavou, je alfou a omegou celého románu, dostává vaše čtení naráz úplně jiný rozměr. Asi bych nenašla jiné dílo, které by víc vystihovalo pořekadlo „Cesta je cíl“. A to ve všech směrech. Román nemá žádnou zápletku, nemá žádné vyvrcholení a vlastně ani žádný konec, je prostě jen líčením cest hlavního hrdiny a jeho ztřeštěného, ničím nezastavitelného přítele. Myslím si, že každý, kdo v životě uskutečnil nějakou podobnou cestu, ať už za účelem zakusit dobrodružství nebo nalézt smysl svého života, se v příběhu snadno najde. Útěk z reality, užívání si přítomného okamžiku a nevyřčená víra v to, že na konci své cesty možná naleznete to něco, co celý život hledáte. Následovaná nepříjemným prozřením, že na konci vás čeká tatáž prázdnota a nicota, kvůli které jste se na svou pouť vydali. A tak balíte svůj cestovní kufr znovu a znovu…... celý text
Bílá velryba
1956,
Herman Melville
Při čtení slavného Moby Dicka jsem měla pocit, že čtu několik různých knih naráz. Nakolik tomuto pocitu nahrál fakt, že jsem pouhých 500 stran četla přes tři měsíce s několikatýdenními přestávkami a musela se tak s knihou znovu a znovu seznamovat, těžko říct. Každý, kdo měl tu čest, uzná, že dílo je neuvěřitelně náročné na čtení. Když už začínáte nabývat dojmu, že držíte v ruce prachobyčejnou encyklopedii o velrybách a jejich lovu (a divíte se, proč zrovna tohle patří mezi nejlepší světovou literaturu), o stránku dál už udiveně otvíráte pusu nad dlouhým pojednáním o smyslu lidské existence či nad dramatickou scénou lovení velkého kytovce. A i když rozumím tomu, že právě toto učinilo z knihy naprosto ojedinělé dílo, já bohužel nejsem příznivcem takového stylu. Popisné pasáže mi přerušovaly plynulost četby a jakékoliv větší gradace se čtenář dočká až v posledních čtyřech kapitolách. I filozofické poznámky, které v podobných knihách vždy ráda uvítám, byly ne vždy úplně pochopitelné. Na jednu stranu chápu důvody, proč patří Bílá velryba mezi nejslavnější díla americké literatury, na stranu druhou, na poličku svých oblíbených knih si ji s největší pravděpodobností nepostavím.... celý text
Do vody
2017,
Paula Hawkins
Podobně jako Dívku ve vlaku, i tuhle knihu bych vystihla jedním slovem: průměr. V příběhu jsem nenarazila na nic, co by mě nějakým způsobem ohromilo, překvapilo, zaujalo. Děj se vleče pomalejším tempem než říčka v Beckfordu a v závěru, kdy má dojít ke kýženému odhalení celé zápletky, jen pokrčíte rameny a knihu zaklapnete, aniž by vám v následujících hodinách či dnech vytanula na mysli. Nenapadá mě víc, co bych ke knize dodala. A to samo o sobě mluví nejspíš za vše...... celý text
Blackout: Zítra bude pozdě
2017,
Marc Elsberg (p)
Ač nemám tenhle žánr příliš v oblibě, musím říct, že na Blackout jsem se vzhledem k jeho extrémně zajímavému tématu těšila. Po dočtení musím ale bohužel přiznat, že jsem čekala asi něco trochu jiného, než co jsem v závěru dostala. Knihou jsem se prokousávala silou vůle několik týdnů a čím více jsem se blížila k cíli, tím méně mě bavila . Myslím si, že autor román pojal zbytečně složitě pro běžného čtenáře - příliš postav, příliš technických pojmů a zbytečně moc přeskakování v ději. Osobně mi v příběhu chybělo trochu více ukázek z běžného života. Následky blackoutu pro obyčejné obyvatele byly v knize jen nastíněny, zatímco valná většina děje se odehrávala v těch "vyšších patrech". Ani samotná krimi zápletka mi nepřišla natolik ohromující. Bohužel. Myslím si, že takový námět má úžasný potenciál, který nebyl Elsbergem dostatečně využit.... celý text
Příběh služebnice
2008,
Margaret Atwood
Jedním slovem - zvláštní. Stále nevím, co si o knize myslet. Některé myšlenky mě zaujaly, jiné mě překvapily. Ale co se děje a vyústění příběhu týče, přiznám se, že mi to doteď celé nedává příliš smysl. Jako by kniha chtěla být na pokračování, ale není. Nebo jako kdyby autorka měla promyšlenou jen první půlku knihy a v závěru jí došla inspirace. Těžko říct.... celý text
Osm
2017,
Radka Třeštíková
Chtělo to být detektivkou, ale není, chtělo to být sociálním románem, ale není, chtělo to být červenou knihovnou…ale není. Jsem z knihy stejně zmatená jako její žánrové určení. Začátek příběhu navnazuje na slibnou četbu se zajímavou detektivní zápletkou a milostným dramatem, jež se stránku po stránce vytrácí kamsi do neznáma. V závěru knihy pak čtenář dostane jen ploché, dějově neuzavřené cosi. Postavy z knihy nereálné, dějové zvraty absurdní a celá detektivní linie (stejně jako postavy policistů) ve výsledku naprosto zbytečná. Jediné pozitivum je to, že se příběh příjemně čte, takže jako nenáročná oddechovka na dlouhé večery ideální. Proč je ale kolem Radky Třeštíkové stále takový boom, to asi nikdy nepochopím.... celý text
Jeden kopeček šmoulový
2018,
Marie Doležalová
Jako vzpomínkové album pro Marii a její nejbližší je kniha zpracována nádherně. Text i ilustrace pohladí na duši a jsem přesvědčená, že by každý z nás takovou osobní knihu toužil mít ve své knihovničce. Nicméně pro ostatní, neznalé čtenáře je tento autorčin počin poněkud...zbytečný. Ve vzpomínkách na dobu se zhlédnou pouze děti devadesátek (i mě, polodevadesátkové dítě, některé odkazy pobavily a dojímaly) a ve vzpomínkách na prarodiče a příbuzné, které tvoří většinu knihy, se zhlédne už jen samotná autorka. Avšak i přesto musím uznat, že má kniha milou myšlenku a čte se příjemně. Nikdo z nás se jistě při četbě neubránil úsměvu od ucha k uchu při vzpomínání na vlastní bezstarostné dětství.... celý text
Šifra mistra Leonarda
2008,
Dan Brown
S „brownovkami“ mám jeden problém, který se u každé knihy bohužel opakuje. A to takový, že se nedokážu nikdy rozhodnout, jestli je jeho kniha mistrovské dílo nebo literární brak. Absolutně totiž zbožňuju Brownovy myšlenky - jeho vhled do historie, umění, symboliky a dalších oblastí, o kterých pak přemýšlím a vyhledávám si je ještě několik dalších dnů po dočtení. Oceňuji, jak je autor dokáže podat natolik zajímavě a jednoduše, že zaujmou i největšího nečtenáře. Co mi ale vadí a nedokážu se přes to asi nikdy přenést, je Brownův literární styl vyprávění. Tolik klišé, absurdit, uměle vytvořeného napětí a především neustále se opakující schéma (v každém díle krásná inteligentní žena, která Langdona hned v úvodu příběhu zachrání, dále jeden nečekaný podvraťák, jehož odhalení všem vyrazí dech, následované obvykle dramatickou akční scénou v závěru knihy… nepočítaje desítky scén, v nichž je souhra náhod natolik bizarní, že by neobstály ani v nejšílenější komedii). Nicméně chápu, že v dnešní době musí být knihy napsané tak, aby mohly být snadno zfilmované. Přesto si občas říkám, jestli by mě nebavilo číst spíš zápisník Brownových úvah než příběh Roberta Langdona. Ani Šifra mistra Leonarda nebyla v tomto ohledu výjimkou. Dokonalá, přelomová myšlenka doplněná průměrným, lehce absurdním dějem. Ale čtivým. To se Brownovi upřít nedá.... celý text
Christiane F.: Můj druhý život
2014,
Christiane F. (p)
Pokračování jsem četla víceméně z "povinnosti", protože mě samozřejmě také zajímalo, jak se životní příběh Christiane F. vyvíjel dál. V knize nelze hledat nějakou vyšší uměleckou hodnotu a ani samotné vyprávění není příliš konzistentní, takže se nečte nejlépe. Co mě osobně na osudu Christiane nejvíc zklamalo byl neměnící se vývoj jejího života. Naivně jsem věřila, že celý příběh skončí happyendem a že autobiografie bude popisovat Christianino prozření a obrat k lepšímu. Ostatně, tuto naději lehce naznačoval už konec knihy My děti ze stanice ZOO. Bohužel jsem se ale přesvědčila, že kdo jednou do drogového kolotoče spadne, už z něj do konce života nevystoupí. Smutná realita.... celý text
My děti ze stanice ZOO
2005,
Christiane F. (p)
Doposud mě žádný román neuvedl do tak depresivní nálady jako právě tento. My děti ze stanice ZOO opravdu není příjemná četba, přesto od knihy nedokážete odtrhnout oči. Musím ale přiznat, že poslední třetinu jsem měla silné tendence knihu zabouchnout, protože neustále se opakující scénář odvykačka-píchnutí-odvykačka-píchnutí a nulová vůle hlavní hrdinky mě neuvěřitelně vytáčely. To však nelze příběhu vytýkat. Navodit pocit bezmoci a zoufalství, jež mladá Christiane v reálu zažívala, se tímto stylem autorům povedlo. Román doporučuji už jen z toho důvodu, že není na škodu vidět tuto vážnou problematiku pohledem člověka, který se (bohužel) ocitl na druhé straně.... celý text
Pravidla moštárny
2008,
John Irving
Po velkou část knihy jsem se musela do četby nutit a několikrát jsem se modlila, aby už byl konec. Avšak jakmile ten kýžený konec nastal, zaplavila mě zvláštní směsice pocitů. Čtenář si náhle uvědomí, jak k němu jednotlivé postavy přilnuly a myšlenka celého díla mu rezonuje v hlavě ještě několik dnů po dočtení. Jediné mínus shledávám v tom, že tu samou myšlenku dokázal tentýž autor vecpat v příjemné, ne-li příjemnější podobě do 120 minutového snímku, aniž by divák znalý předlohy něco výrazněji postrádal (přestože pozměněných scén je ve filmu víc než dost). Z toho důvodu si myslím, že děj románu je zbytečně moc dlouhý a rozvleklý, především pak jeho druhá půlka, a to nemluvě o nepochopitelně nastavovaném závěru. Ve výsledku může bohužel tento styl psaní odradit nejednoho čtenáře...... celý text