pandaK
přečtené 11
Hry a nápady pro školáčky Jaro
2003,
Zdenka Marková
Knihu jsem si v dětství zamilovala. Celou publikací provází příběh školačky Aničky, která v něm popisuje idylické jaro na venkově a seznamuje děti a dospělé se změnami v přírodě, s rostlinami, se životem zvířat a s tradicemi jako jsou Velikonoce a svátek matek. Příběh není dějový, jen popisuje, jak běžné jaro prožívá jedna rodina, a to tak poeticky, že za okny může být sníh a mráz a přesto na vás ze stránek knihy dýchne jaro. Ke každé kapitole se pak váže celá řada sezónních her, tipů na tvoření, námětů na kreslení a hádanek. Pro rodiče, vychovatele a učitele ve školkách a na prvním stupni základních škol je tato kniha nezbytností.... celý text
Černobylské dívky
2022,
Anne Blankman
The Blackbird Girls, do češtiny přeložené jako Černobylské dívky (což je poněkud zavádějící, jelikož události v Černobylu pouze odstartují příběh, který je vlastně o něčem úplně jiném) nejsou rozhodně obyčejnou dětskou knížkou. Přestože jde o poměrně tenký román, autorka v něm obsáhla celou řadu vážných témat (a to v takovém rozsahu, že místní limit deset štítků na knihu je pro Černobylské dívky zoufale nedostačující). Příběh se dotýká Židů a židovství, domácího násilí, komplikovaných rodinných vztahů, emigrace a imigrace, a často je to neveselé čtení nevhodné pro mladší čtenáře. Je ale také o rodinných poutech, přátelství, snaze pomoci druhému v nouzi a síle přežít. Kniha je důležitou sondou do těžkého života Židů za druhé světové války a za tvrdého komunistického režimu, i se vší diskriminací, šikanou, skrývání a strachem, jimž museli čelit, a dotýká se i jejich vztahu k víře. Zajímavým způsobem přibližuje také vztahy v dysfunkční rodině vedené autoritativním tyranem z pohledu dítěte a nuzný život v sovětském Rusku, Bělorusku a na Ukrajině - nutnost dětské práce, aby se rodina uživila, obliba fyzických trestů ve škole i doma, zakořeněné genderové role a dominantní postavení mužů, bydlení množství lidí v jednopokojových bytech chudých komunálek bez vlastní kuchyně nebo koupelny, neutěšená realita betonových sídlišť i všudypřítomná totalita, neustálý strach z policie a práskačů a nutnost tajit, co si člověk myslí, s kým se stýká, co doma poslouchá, i to že praktikuje svou víru nebo opouští byt. Přes důležitost knihy a sílu jejího příběhu mě ale styl vyprávění příliš neoslovil a ani k postavám jsem si nevytvořila nějaký vztah. Po slohové stránce byla kniha, jak už bývá u young adults zvykem, dost osekaná, a její jazyk mi připadal nevytříbený, jakoby knihu psala jedna z jedenáctiletých hlavních hrdinek. A i děj občas působil trochu naivně a nepravděpodobně, třeba reakce dospělých postav, idylické soužití věřící muslimky a praktikující Židovky nebo celý závěr, v němž Oksana opustí svou matku - bývá běžné, že týrané a zanedbávané děti své rodiče naopak milují a snaží se jim zavděčit, aby jim prokázali náklonost, navíc se Oksaně nedávno zhroutil svět, když přišla o domov i o otce - přijde mi tudíž nepravděpodobné, že místo aby se upnula na jediného člena rodiny, který jí zbyl, a jediné pojítko s jejím starým životem, který znala od narození a opustila asi před půl rokem, vzepře se navzdory vrozené i naučené podřídivosti v pouhých dvanácti letech své matce a jejímu dominantnímu příteli a uteče do úplně cizí země k úplně cizím lidem s tím, že matka ji nemiluje a ona nemiluje ji. A i chování její matky, kdy po smrti manžela svou dceru naprosto ignoruje a raději se upne na cizího muže, mi připadalo takové zvláštní a vyumělkované pro potřeby děje. Tak jako tak, knize každopádně zoufale chyběl nějaký doslov o tom, jak to bylo s hrdinkami dál, jak jejich životy ovlivnila jen o pár let později revoluce a rozpad Sovětského svazu, jestli zůstaly žít na stejném místě a se stejnými lidmi a jestli se ještě někdy, třeba jako dospělé, opět shledaly. Knihu jsem dočetla především proto, že jsem byla zvědavá, jak příběh skončí, ale vím, že znovu už si ji nepřečtu.... celý text
Malostranské psí jaro
2009,
Pavla Skálová
Rozkošné vyprávění pro děti, které jsem si zamilovala v dětství a vracím se k němu pro potěchu duše i teď, jako dospělá. Kniha sestává z kouzelných příběhů dvou mopsích slečen Fanči a Džiny, jejich paničky Naší a jejich spolubydlící kočky Vločky. Vypravěčka Fanča vypráví o současném jaru a vzpomíná na ta předchozí a předkládá čtenářům úsměvné historky o uskřípnutém psím ocásku, zakázaném vstupu na psí výstavu nebo pádu z loďky...Zároveň poeticky popisuje jaro na Pražské malé straně i na venkově v okolí Okoře a při čtení na mě vždy dýchne jaro. Kniha je navíc bohatě ilustrovaná krásnými a vtipnými obrázky znázorňujícími všechny postavy a události, jaro a krásně zakomponované pražské stavby. Instantní jaro a balzám pro duši :)... celý text
Jaro je tu! : s Luckou, Jendou a Martínkem
2010,
Andrea Popprová
Série s Luckou, Jendou a Martínkem patří k mým oblíbeným knížkám z dětství a dodnes se k nim občas vracím. Jaro je tu! je pohádkový příběh s krásnými a bohatými ilustracemi, který hravou formou seznamuje děti s jarem, jarní přírodou, hrami, které se dají na jaře hrát, a dobrodružstvími, která se na jaře dají zažít. Spolu s hlavní hrdinkou Luckou mohou prožít jaro se vším, co k němu patří, i děti, které žijí ve městě a nemají takové možnosti a sepjetí s přírodou a se zvyky, jako je tomu na venkově. Kniha představuje i nejdůležitější jarní tradice jako masopust, Velikonoce nebo pálení čarodějnic (i když se mi nelíbí, jak se drží zastaralého rozdělování na "klučičí" a "holčičí" aktivity a shazování těch holčičích, což pak s dětmi roste, nemluvě o tom, že kdyby se u nás Velikonoce slavili tak, že mí bratři budou koledovat sladkosti a pak mi všichni muži z vesnice přijdou našlehat na zadek, budu tu závist a trauma řešit s terapeutem ještě v padesáti...zkrátka by byla kniha mnohem lepší, kdyby nechala děti, aby si samy vybraly, jaké činnosti a aktivity se jim líbí a nevnucovala nebo naopak nezakazovala jim jiné...). Podle knihy se dá strávit celé jaro od masopustu až do květnových svátků a inspiruje děti i rodiče k dalším hrám a činnostem. Kniha je totiž interaktivní a kromě čtení si do ní děti mohou psát a kreslit, luštit v ní úkoly, hrát stolní hry, vařit podle receptů nebo vystřihovat vystřihovánky.... celý text
Mysteriózní thriller Straky kráčí ve stopách svých slavnějších (a kvalitnějších) předchůdců v dnes tolik populárním žánru young adult detektivek. Pokud nejste v tomto oboru nováčci, nic nového od knihy ani nečekejte. Příběh kombinuje prvky ze sérií Jeden z nás lže, Křiváci a Návod na vraždu pro hodné holky, které autorky musely číst a silně se jimi inspirovat, protože podoba zápletek a stylu vyprávění je někdy až neuvěřitelná. Anonyma, který veřejně vypouští informace o případu a zainteresovaných osobách, už známe ze série Jeden z nás lže, téma internátní školy plné záhad, únosů a tajných chodeb se objevilo v Křivácích, neobjasněná smrt spolužačky kromě Křiváků a Návodu na vraždu ještě třeba ve stand alone Dva tajemství neudrží. Straky ale nejvíc kopírují právě Návod na vraždu, z něhož si půjčují třeba využití podcastu, vyhrožování skrz vzkazy a ničení důkazů neznámým, grafické zpracování a dokonce i tu zmínku, že auto zavražděné zachytily kamery tam a tam v tu a tu hodinu - nezbývá než doufat, že zde nebude využita stejným způsobem. Za daných okolností nezbývá, než se zmiňovanými knihami dílo srovnávat. Straky trochu působí, jako by byly napsány od teenagerů pro teenagery - jazyk je jednoduchý a strohý, věty osekané, popisy na minimu, vše se soustředí hlavně na děj. Postavy se chovají místy dost afektovaně, nelogicky a naivně, mluví, jen aby se mluvilo, protože kniha stojí na dějových scénách a dialozích, což by možná fungovalo, kdyby šlo o scénář k filmu. V této podobě to ale působí uspěchaně a nepořádně, jako by autorky nevěděly, jak lépe poslepovat klíčové okamžiky k sobě a chtěly knihu co nejvíce zkrátit, převyprávět hlavní příběh co nejrychleji. Přes mladistvost autorek se přitom postavy nechovají vůbec jako dnešní dospívající. Obě hlavní postavy jsou navíc v první polovině knihy značně nesympatické - Audrey působí jako taková hodná verze Reginy George z Mean Girls, prostě přeslazená bohatá holčička co miluje růžovou, svůj telefon a makeup a přesně tak je i záměrně vyobrazována. Ivy má zase asi působit jako chladná tvrďačka lpící na své škole, ve skutečnosti ale vyzní jako zapšklá potvora. Sympatie si holky jakž takž získají až časem, kdy se vzájemně otevřou a spřátelí, i tak ale zůstávají značně plochými náladovými puberťačkami, které se chovají jako kterákoli jiná stereotypní knižní teenagerka - mstí se klukovi, co to s nimi hraje na obě strany, jen aby měl stejně u obou šanci, řeší sociální sítě, do jaké patří skupiny, co jim kamarádi tají a každá mužská postava je okamžitým adeptem na románek v dalších dílech série. Backstories a motivy Audrey i Ivy jsou vypracovány pouze v základních rozměrech a žádné velké odhalení se nekoná - vše lze odhadnout dopředu. Lepší už to je se základní zápletkou, která se sice někdy vyřeší až příliš rychle (jako kdo a proč tvoří podcast), na druhou stranu je zápletka pěkně rozvětvená. Část zápletek se na konci knihy rozuzlí, dost jich ale pořád zbývá a poslední kapitola navíc končí otevřeně, začínajíc několik nových zápletek. To působí nepříjemně a odbytě. Nemám tyhle otevřené konce ráda, což je vlastně důvod, proč jsem dosud nepřečetla zbývající dva díly Křiváků - když věnuji knize hodiny a hodiny četby, ráda bych byla odměněna smysluplným rozuzlením, na které se celou dobu tak těším. Radši bych četla knihu dvakrát tak tlustou, než takhle rozdělenou v půli. Než se napíše a přeloží další díl, dávno ztratím nit z toho prvního, a pokud mě vyloženě nenadchl, už se mi ani nechce znovu číst první knihu a kupovat bůhví kolik dalších. Nicméně děj je rozehraný dobře, takže stejně jako u Křiváků počítám, že se ke knize i jejímu (zatím jedinému a údajně poslednímu) pokračování vrátím. Co mě na knize kromě nádherné obálky a grafického zpracování zaujalo, bylo především prostředí. Autorky se sice moc nevěnovaly popisům, i tak jsem ale při četbě cítila atmosféru místa - mé milované a deštivé Anglie, i starobylého a tajemného sídla internátní školy, to vše navíc prodchnuté podzimem. Byla bych ráda, kdyby místa a příroda byly popisovány častěji a podrobněji, ale i takhle to bylo příjemné čtení. Straky jsou nenáročná jednohubka, která neurazí, ale mnohem radši sáhnu právě po Návodu na vraždu, YA thrillerech Karen McManusové, plodné autorky Jeden z nás lže, nebo rozsáhlých dílech Křiváků. Straky jsou taková jednoduchá jednorázovka, s níž se dá strávit příjemné odpoledne - pro navození atmosféry nejlépe podzimní a pořádně deštivé.... celý text
Ostře sledované vlaky
2000,
Bohumil Hrabal
Přísahám, že se na každé knize snažím najít alespoň něco pozitivního. U Ostře sledovaných vlaků snad lze vyzdvihnout autorův specifický literární jazyk, ale po obsahové stránce je kniha tak zoufalá, že to už sebevytříbenější sloh nezachrání. Hlavní hrdina má velké trápení (nestojí mu to), což samozřejmě nejlépe vyřeší tím, že si podřízne žíly. Celá kniha se pak odehrává v jediném dni, kdy se Miloš vrací po pobytu v léčebně zpět do práce u železnice. V příběhu se donekonečna popisují tři motivy: průjezd vlaků s německými vojáky, explicitní surovost vůči zvířatům (můj žaludek možná zvládne horory Stephana Kinga, ale tohle už je příliš) - zřejmě zamýšleno jako důkaz nacistické špatnosti, až na to, že násilí na zvířatech se v knize dopouští stejně dobře Němci jako Češi - a propírání trapné eskapády místního výpravčího, který si v noci užíval s telegrafistkou (koho tato rádoby vtipná a hlubokomyslná dějová linka obohatila, ruku nahoru...nehlaste se všichni). Vyvrcholením děje je pak Milošova dohoda s výpravčím, že se pokusí vyhodit do vzduchu německý vlak, což není prezentováno jako nějaké hrdinství nebo odůvodněný zásah proti Němcům, ale vyzní to tak, že se výpravčí s Milošem v noci na stanici nudí, a tak se prostě rozhodnou shodit do vlaku rozbušku, aby bylo co dělat. Při tomto činu přijde hlavní hrdina o život a když si v takové situaci pomyslíte: ještě že tak, už mi šel pěkně na nervy, je asi něco špatně. Dílo je plné železničářských výrazů a popisů, které nejsou nijak vysvětleny a čtenář si je tudíž jen obtížně představí - ruku na srdce, kdo dnes zná vybavení železniční stanice v polovině čtyřicátých let a ví, jak fungovalo? Samotný děj je často také nepochopitelný (na to, abych pochopila, proč němečtí vojáci vyvlekli Miloše do vlaku a pak ho milostivě propustili, mi zřejmě chybí dostatečná mentální kapacita). A hlavní postava se chová už úplně na facku - nevím, zda měl trpět autismem, nějakou duševní poruchou anebo co měl za problém, ale vám se snad zdá normální, že když hrdinně umírá vedle absolutně nehrdinně umírajícího vojáka, jediné, co ho zajímá jsou vojákovy kopající nohy a všechen svůj zbývající čas a sílu se rozhodne využít k tomu, že se mu je pokouší svázat k sobě? Hele, ještě se hýbe, co se asi stane, když mu ty nohy zavážu? Zřejmě neoplývám dostatečnou inteligencí, abych pochopila, co tato plytká, citově prázdná kniha dělá na seznamu povinné četby - zřejmě se kvalifikovala tématem druhé světové války a tragickým koncem. Nikdo mi nevymluví, že si Ostře sledované vlaky jen hrají na něco, čím nejsou, a snaží se o něco, na co zkrátka nemají.... celý text
