pet-kyval přečtené 211

Čaroděj 1998, Michael Schönenbröcher

[035/10] Problém těchto sešitů je ten, že se jedná o jedno v dlouhé řadě jiných, souvisejících čísel a tak se může leckdy stát, že člověk vržený do středu dění si není jistý jak hodnotit. Ani já nejsem, protože tohle je jediný díl, který jsem četla a tak nemohu posoudit vývoj postav a zde uvedených charakterů. Jako samostatně stojící povídka je to ale myslím celkem zábavné. Rychlý spád bez zbytečných řeči. Charaktery, které jsou na tak malý prostor naprosto dostačující. Tak to mám ráda a tak se mi to i líbí. Člověk si sedne na hodinku do křesla a není ani šokován, ale hlavně ani zhnusen a ještě z toho všeho má dobrý pocit. Dynamické, chladné, no prostě nadupané. Žádné vzdechy a slastné cucání lalůčků zubatou tlamičkou, když nepočítám jednu sklepní romanci. Docela si i myslím, že by mě ta série dokázala delší dobu bavit a kdo ví, třeba se k ní ještě někdy dostanu a tentokrát opravdu chronologicky. Prozatím to ale uzavřu, jelikož tohle je opravdu jen na oddech a přednost mají daleko populárnější knihy, než je tato sexy pýřící se upířice s parazitem na nahém těle.... celý text

Devatero pohádek 1991, Karel Čapek

[024/10] Tak jsem zjistila, že nemám ráda moderní pohádky. Je fakt, že Kočičí pohádka, Pošťácká pohádka a Druhá loupežnická, jsou prostě klasiky, na které se jen tak vykašlat nedá, ale například pohádka ptačí a nebo o hospodě nacpané loupežníky? Vím, že jako dítě jsem to ani nevnímala, ale jako relativně dospělý člověk, to celé vidím jinak a pohádky tohoto ražení mi prostě nějak nesedí. Co se týče čtivosti, postupně mi začalo lézt na nervy vyjmenovávání vlastností do nekonečných odstavců. Člověk si řekne, že to je přeci pohádka a z audio-nahrávek slyší skvělé herce, ale i tak se nemohu ubránit průměrné známce, která prostě nejde ani nahoru, ale ani dolů.... celý text

Věčný instinkt 1994, Barbara Delinsky

[033/10] Nejspíše se teď před někým shodím (no a co), ale 'Věčný instinkt' není až zase takový brak. Odmysleme si lechtivé scénky, místy skomírající dialog a klasické líbání už při prvním shledání… Mám takový pocit, že autorka má/měla na víc. Zdá se mi dokonce, že u psaní i přemýšlela a narazila jsem dokonce i na hlášku(!). (022) ,,To snad ne," zasténal Donald. ,,Ona je feministka! Pálí podprsenky a nenávidí vaření." Možná mě oslepuje fakt, že jsem to četla v deseti/jedenácti letech a dokonce se i přiznám k opakovanému čtení, ale jak bych to jen řekla… autorka není čistokrevný omastek a marmeláda nebyla v té době ještě úplně vypatlána… (055) ,,Hezký krk. Ale je hrozně vyzáblá." ,,Říká se štíhlá," opravila ho Jordanna povýšeně, ,,a kdybych byla o pět kilo těžší, zas bych se vám zdála otylá." Zdají se čtyři horší hvězdičky moc? No, dalo by se říct, že na sešitky Harlequin - podobající se sobě jako Olsenovic dvojčata - je to hotový skvost. Na druhou stranu si to ale stále drží klišé kostru "red“ sady, což nevím dodnes jak hodnotit. Každopádně se zde nachází sexy(?) hl. hrdinka, sexy(?) hlavní hrdina, prvotní rozlícení, vášnivé usmíření a sjednocení, sem tam konflikt a pak co? No děti… to je přeci Happy end!... celý text

Jak neuloupit smaragd 1984, Donald E. Westlake

[031/10] Dortmunder je nespíše můj nejoblíbenější mužský charakter. Dalo by se samo sebou polemizovat i nad postavami pana Lukjaněnka, ale Dortmunder je stoprocentně na první příčce humoristických knih. Hodně s ním sympatizuji nejspíše z jeho nepochopení k pokroku a technickým vymoženostem, nad leností lidí dělat věci klasicky rukama a místo toho si zjednodušovat život. V 'Zatracené smůle' to je pohrdání záznamníky, v 'Jak neuloupit smaragd' reklamy pro odnaučení kuřáků jejich zlozvyku. (030) Dortmunder vytáhl kamelky a strčil si jednu do pusy. Nabídl balíček Kelpovi, ale Kelp zavrtěl hlavou: ,,Těch jsem nechal. Zabraly na mě reklamy proti rakovině." Dortmunderovi uvízla ruka s cigaretami ve vzduchu: ,,Reklamy proti rakovině?" ,,No. V televizi." ,,Televizi jsem neviděl čtyři roky," dal se slyšet Dortmunder. ,,Tos o něco přišel," podotkl Kelp. ,,Zřejmě že jo," kývl Dortmunder. ,,O reklamy proti rakovině." ,,Přesně tak. Ty člověku naženou! Počkej, až nějakou uvidíš." ,,Hm," řekl Dortmunder. Zastrčil krabičku a zapálil si cigaretu v ústech. Každopádně pan D. E. Westlake svou práci umí a ještě jsem se nesetkala s jedinou jeho knihou, kde by mě vůbec nepobavil. Se slovíčky se musí umět pracovat, aby dokázaly člověka rozesmát, což se o vytváření například hrůzy říci nedá. Ano, je určitě zajímavé někoho postrašit, že se bojí jít na WC bez paličky na maso, ale podle mě je daleko horší propracovat věty tak, aby vyvolaly smích. Proto u mě humor v knihách je daleko před ostatními žánry a do cíle dobíhá za bujaré radosti a mexických vln. (118) Všichni vystoupili z chladných útrob lincolnu do rozpáleného světa a Murch se zadíval na stroj před sebou a zamnul si ruce: ,,No ta je, ta bude válet." Dortmundera se náhle zmocnilo podezření. ,,Ale užs přece někdy s nějakou letěl, ne?" ,,Copak jsem ti neříkal," prohlásil Murch, ,,že já uřídím všecko?" ,,Jo," kývl Dortmunder, ,,tos mi říkal, teď si vzpomínám." ,,Přesně tak," pravil Murch a pořád se na helikoptéru křenil. ,,Uřídit dovedeš všecko, to jo," řekl Dortmunder, ,,ale otázka zněla, jestli jsi už někdy řídil nějakou helikoptéru." ,,Neodpovídej mu," zarazil Murche Kelp. ,,Já nechci slyšet odpověď, a on taky ne, aspoň teď ne. Pojďte, naložíme." ,,Fajn," kývl Murch, zatímco Dortmunder pomalu vrtěl hlavou. Jako vždy, i 'Jak neuloupit smaragd' má svůj styl. Humor, zápletku, katastrofu a černé zoufalství, kuriózní situace a vůbec vše, co je pro knihy D. E. W. charakteristické.... celý text

Kdo s koho 1994, Nancy Martin

[030/10] Dokud na tomto světě bude existovat určitá distanc od erotiky a literární pornografie, nikdy žádná brožura z edice Harlequin nezíská Nobelovku. To všichni víme. Může ji získat braková literatura s nezranitelným agentem, ale ne popiska čisté zvířecí přitažlivosti. Možná to je hlavně tím, že si každý z nás udržuje pod kůží určitou část maličkého puritána a to, že se jedná o podřadný druh beletrie nikoho až tak moc nebere. No jo, je to prostě romantika jako prase a to dnes není cool. Ale i když to je žánr ve kterém se moc originality hledat nedá, alespoň si to udržuje určitou laťku, což se například o fantasy – plné "bichíků“ – říci skoro nedá. Takže nevím, jestli za tu jednotvárnost nemám být vlastně ráda. Mám alespoň jistotu, že už nemohu spadnout nikam hlouběji a tak se za vyhledávání tohoto žánru nedá ani stydět. Konkrétně kniha 'Kdo s koho', která se drží klasického vzorce: odměřený, trochu sprostý parťák + sexy kolegyně + hnusný násilník + velký případ = jeden z mnoha ženských snů o opravdovém muži(?), nemůže zklamat. Drží se to ve své ohrádce a nesnaží se to bořit mantinely. Takže si nejsem jistá, jestli mám být zklamána a nebo nadšena. Každopádně to bylo takové to velké: ,,UF!!!", které se občas hodí na vypnutí mysli a příjemnou dobrou noc.... celý text

Ztracený svět 1968, Josef Augusta

[027/10] I když to ze začátku vypadalo nadějně a celkové pojetí je opravdu originální, ne každá povídka mě dokázala nadchnout natolik, aby to bylo stoprocentně kladné hodnocení. (071) Bylo třeba, aby statisíce pokolení různých rodů prožily své životy, než se ve velkolepém vývojovém řetězu zrodil dnešní náš ušlechtilý kůň. Zápas praještěrů, hon na jelena a snad i putování pravěkého člověka byly příběhy z těch, které mě zaujaly asi nejvíce. Ale je fakt, že popisy prvohorní krajiny mě zrovna moc nefascinovaly. (031) Nebylo dosud na světě ptáčka, který by kraji zpíval své písně. Nebylo dosud ani savců, jejichž vítězný řev nebo táhlé bučení by se nesly močálovitou plání a ztrácely se v tichých lesích starobylé nádhery. V celém tehdejším světě panovala čistá a neposkvrněná krása. Byla to však krása němá, pozorovaná jen strnulýma očima obludných ještěrů. Kdybych to četla v letech, kdy mi bylo osm až deset let, byla bych nadšena i z těch popisů, protože tenkrát jsem to prostě žrala. Ale dnes, když už mě ten zájem opustil, to pro mě nebylo tak vzrušující a originální, jak bych si přála. Každopádně je to ale myslím velmi dobrá kniha a stojí za alespoň letmé přečtení.... celý text

Pivo, které strašilo (O životě občas psinézním) 2010, Olga Suchomelová

[028/10] Začala jsem číst na autobusové zastávce a se smíchem otáčela jednu stránku za druhou – v periferním vidění jsem spatřila ne zrovna málo vyděšených obličejů. Chápu. Člověk, který má na uších sluchátka, perou do něj Clawfinger, v rukou svírá malou knížečku připomínající diář a vyloženě se řehtá na celé kolo… to se snad vidí jen v epizodách Mr. Beena. Každopádně smích byl zasloužený, protože kapitolka se strýčkem řezajícím na cirkulárce a schovávání milence ve skříni… to je něco, na co se hned tak nezapomíná. Když jsem knížečkou listovala před koupí od jedné z lektorek s tím, že se jedná o svazek jedné její přítelkyně (a nebo přítelkyně té přítelkyně) a že to jde z části na charitu, jedná se o limitované vydání (kdo ví co je na tom pravdy) a stojí pouze 50,-, nemohla jsem si nepovšimnout humoru, který mi je toliko blízký ze stránek 'Saturnina'. Odchylka je ale v tom, že tato kniha je narozdíl od 'Saturnina' výpovědí života. Je fakt, že ne každá kapitolka je vtipná do té míry, aby se vám roztřásla bránice a začal se vám smíchy svírat žaludek, ale ani ty oddechové(?) pasáže rozhodně nezamrzí.... celý text

Žena s ďáblem v těle 1994, Ann Major

[026/10] Ano, je to Harlequin. Ano, je to určeno ženám a mužům by to připadalo nejspíše směšné, ale nemůžu se ubránit pocitu, že to má velmi zajímavý nápad. Jazyk je chudý, neustále se v kapitolkách setkáváme se sexuálním harašením a jiskřením dvou navzájem se svlékajících/splétajících těl, ale nedá se tomu upřít jistá dějová kostra, ze které by se dal vystavět vcelku napínavý thriller. A co je hlavní, neodehrává se to na povrchních anglických ostrovech, kde hrdinky běhají v rozevlátých bílých šatečkách, jsou chudé jako kdejaké kázání a vzdychají nad každým filmem pro ženy s lobotomií. A o tom to je… Je ovšem pravda, že punc čistokrevné – možná chladnokrevné – červené knihovny to neztratí nikdy. Vždy to bude naivní čtivo, které pro "sexy“ chlupaté hrudníky a neustálé vyvrcholení v extázi při každém doteku, nikdy nepochopím. O to strašnější je, že to píší ženy o ženách. Sodoma… a zlý pryč.... celý text

Tři mušketýři. (2. díl) 1958, Alexandre Dumas, st.

[023/10] První i druhá kniha mají něco do sebe, ale nemohu se ubránit tomu, že druhý díl je daleko více temný, odehrávají se v něm daleko pochmurnější a vážnější události v jednotlivých dějstvích a jde v něm doslova o životy. Zatímco v knize první se smrt bere jen jako doprovod, který se hlavních hrdinů přímo nedotýká a člověk si nad tím příliš hlavu neláme, zde se už palce zavírají do pěstí a až do posledních řádků porůznu dramatických scén se doufá, že se to nejhorší stát nemůže a nestane. Pohybujeme se na bojišti kde kulky hvízdají a bajonety bodají, koně padají na své jezdce a dělostřelecká salva rozmetává falangy na cáry masa a hadrů… Dělám si legraci. Tak dramatické to doopravdy není. To by totiž nebyl Dumas. Je vidět, že se ale jedná pouze o vedlejší frontovou linii. Daleko více se čtenář seznámí s úlisnou postavou kardinála v červeném hábitu, jeho překrásnou vražedkyní a další zlovolnou čeládkou. Intriky tu fungují opět geniálně, že to leckdy i žluč nadzvedne a ten na koho prsty pomsty mohou dosáhnout, ten zaplatí, někdy krvavěji a jindy méně. Není tu tolik vedlejších postav, což jen dokazuje, že se jedná o závěr příběhu a na nová seznamování většinou není čas, pokud ten dotyčný/ná nejsou odsouzeni vbrzku pod sekeru mistra popravčího. Jako sladká závěrečná tečka je to kniha opravdu hodnotná.... celý text

Bajky barda Beedleho 2008, J. K. Rowling (p)

[025/10] Nemyslím si, že se jedná o nějak nadčasové dílo, ale na druhou stranu to možná leckomu občerství pohádkovou sekci vyhrazenou v domácí knihovničce. Samotné "bajky" jsou vcelku slušně napsány, i když nepřekračují čistokrevnou průměrnou a cena je opravdu nehorázná bez ohledu na to, jestli se jedná o charitu a nebo nikoliv. Je to čistokrevné vyděračství, které jen těží ze jména Harry Potter, které je podle mého názoru docela přeceňované. Hodinku času jsem se tomu ale nebála věnovat. Pouze mám výtky k poznámkám "velemága", které jsou naprosto zbytečné a informativně chudé a proto mě dodatek autorky, že to milovníkům HP rozšíří dosavadní znalosti, spíše rozčílil, protože i takový Potterovský ignorant jako já má nejspíš o světě kouzelníků větší potuchy, než kdejaký náruživý čtenář. Jinak si nemohu vysvětlit proč ty dodatky vznikly. Být nahrazeny dalšími bajkami, třeba by to dopadlo lépe a dalo by se i mluvit o ceně odpovídající obsahu, ale takhle mi spíše připadá, že autorka vyhořela a nedokázala to dotáhnout do konce. Navíc se mi potvrdilo tušení, že se tato dáma na psaní velkých věcí nehodí. Pro jednoduchého čtenáře a nebo začátečníka ano, ale pro někoho, kdo hledá více rozhodně, ne.... celý text

Quo Vadis 1969, Henryk Sienkiewicz

[022/10] Problém je v tom, že to co nejspíše oceňují vousatí kmeti v komisi pro volbu nejlepších knih se nedá považovat mnohdy za skvělou literaturu. Alespoň pro mne to neplatí. Možná, že to má ten jejich vybroušený jazyk, správný slovosled a spoustu zajímavých situací, ale dejme si ruku na srdce a řekněme si pravdu z očí do očí… … ta kniha není nic excelentního. Ano, má to hodně zajímavý námět, skvělé prostředí a Nero se opravdu prezentuje tak jak ho známe z historické literatury, ale je to jeden z opravdu málo svazků, kde jsem přála skoro všem postavám (jedno jestli kladným a nebo záporným) už od prvních stran tu nejkrutější smrt. Zbytečné, stále se opakující popisy průvodů, domů, míst, síní,… na povrch zemský vystoupilo peklo. A ty myšlenkové "pochody“, které vůbec nikam nepochodují a člověk zjišťuje, že postavy se plácají v mrtvém bodě? A co potom to postupné vymývání mozku hlavního mužského charakteru? Na zde prezentovanou "lásku“ prostě nevěřím a tím, že to autor spojil s "nedosažitelným“ a naprosto "geniálním božským a nechybujícím“ Kristem, u mě udělal definitivní křížek a přes to prostě vlak nejede a basta. Ovšem, krásně na druhou stranu vystihl, jak další generace kazatelů dokázala Kristova slova překroutit v pokání za to, že si člověk dovolil cítit k opačnému pohlaví něco podobného, jako k Beránkovi. Bu bu buuu, budete se smažit ve vlastí šťávě!!! Ať si člověk věří v co chce, ale ať se neschovává za tak laciná srocení, jako jsou církve všeobecně.... celý text

Tři mušketýři. (1. díl) 1958, Alexandre Dumas, st.

[021/10] Dumas byl pro mne jedna velká záhada. Neúmyslně jsem se mu vyhýbala jako čert kříži a teď je mi to docela i líto, protože jsem si k němu stejně nakonec našla cestu, takže jsem utíkala zbytečně a připravila jsem se tak v dětství o skvělé imaginární(?) světy. Dokonce si získal moji náklonnost a přízeň, protože jeho styl je natolik lehoučký, že člověka vyloženě baví jeho texty číst. No a co, že jako člověk to nebyl zrovna vzor všech ctností. Rozložení pasáží bylo velmi vyrovnané. Střídá se zde popisné vyprávění s plynulou akcí, to vše lehce okořeněno naivností a papírovou chrabrostí. Jednotlivé charaktery jsou vybroušeny do patřičných mezí a zajímavých detailů a i když se na samotném hlavním hrdinovy dá najít pár morálních chyb, dodává to jeho jménu jen většího lesku a realistické lidskosti. Ke všemu původní ilustrace, které se opakují i ve vydání z roku 1958 (jiná nemohu posoudit), tomu dodávají neuvěřitelný půvab a pro člověka je úžasný požitek otáčet každou další stránku a bedlivě zkoumat výjevy z příběhu. Je tu vidět, jak moc si dali francouzští filmaři záležet po výtvarné stránce, protože kostýmy z populárního snímku povětšinou odpovídají původním uměleckým ilustracím z knih. Myslím si, že dnešní ilustrátoři by si z podobných kreseb starých mistrů měli brát příklad, protože to co je dnes k vidění a považováno za umění je, ve velké většině, neuvěřitelný kýč. 'Tři mušketýři' jsou dílem pro každý věk. Možná, že mladý člověk si z toho dokáže vzít daleko více dobrodružství, ale dospělý pro změnu může ocenit tu uměleckou formu. Vyjadřovací schopnosti, ladnost, plynulost a i trocha té charakterové psychologie.... celý text

Saturnin 1990, Zdeněk Jirotka

[020/10] Já vám nevím, ale že bych se u toho řezala smíchy?... Ano, pousmála jsem se, uchechtla, ale že by mě to dostávalo do kolen? Ne. I když je mi to trochu líto a Saturnin je skutečně charakter, neumím tomu dát více než tři hvězdičky. Prostě to nejde. Kouzlu této knihy jsem nepodlehla a nedokázalo mě to patřičně vtáhnout do děje a atmosféry. Možná, že kdybych to někoho slyšela vyprávět dobře vybraným souborem herců, doopravdy by mě to sklátilo, ale ta suchost slov, která na mě zírala ze stránek, příliš dlouho nepůsobila. Vřele tu knihu doporučuji z čistě literárních hodnot a čtivosti, ale mě to ani v nejmenším neuspokojilo a nesplnilo ani většinové procento očekávání. (071) Prosil mne, abych si pro případ, že by se nevrátil, pamatoval, že zemřel v mých službách. Každopádně, tato poměrně krátká oddechová knížečka se dá číst i v MHD a dokonale se při ní vypne mysl a odbourá okolní pochmurný svět. Pro maturitní zkoušku je to čtení naprosto ideální, protože to člověk přečte v relativně krátkém čase a nejspíše si z toho i mnohé odnese. Saturnin je charakter a k ostatním postavám si čtenář udělá většinou pozitivní názor a to i v případě, že se jedná o postavy negativního rázu. Osobně jsem čekala ale mnohem víc. (182) ,,Prožijete šťastné manželství a ve stáří budete postižen chorobou jater," praví jasnovidec a netuší, že za hodinu bude sám přejet autobusem. (347) Autoři často tvrdí věci, které člověk se zdravým rozumem nemůže považovat za pravděpodobné, ale v knize je to, jak se říká, černé na bílém a konec.... celý text

Každý den zázrak 1979, Bohumil Hrabal

[019/10] Pan B. Hrabal mi byl vždy předestírán, jako velmi originální autor s velkým A, který psal tak poeticky, až to v člověku vzbuzovalo klid a mír v duši, pousmání se nad životem a vůbec vše krásné. Já to ovšem ne a nemohu nalézt. Proč? Kdo ví... (054) Na Kolčavce povídá harmonikář - pravej mužskej je vždycky drobet přivožralej, trošku je nastydlej a kapánek smrdí močůvkou. Postřižiny a Slavnosti sněženek byly pro mne dlouholetým lákadlem, a tak, když se mi naskytla příležitost si přečíst konečně z čeho filmy vychází (a i jiné povídky), jsem byla nadšena. Nadšení ovšem netrvalo příliš dlouho, ale to tak většinou bývá, když jste předtím spatřili vizuální podobu. (061) ,,Pane Haňťa, včera jsme k vám dali složenky." ,,Ano, ale co má být?" ,,Co? My jsme se domnívali, že ty složenky, co jsme k vám dali, jsou propadlý. Ale zatím ty propadlý jsme si nechali v kanceláři." Pokladník ukázal na pojišťovnu: ,,A ty složenky, co platějí, ty jsme dali do sběru." ,,To nám nevadí... papír jako papír!" utěšoval Haňťa. Problém je v tom, že mě to nebavilo. Toliko zmiňovaná poetičnost mi unikala. Kvalita povídek kolísala z braku do průměru a z průměru do braku. Jen občas se mihlo nadějné a jasné světlo úsměvu. Proč to? Asi nejsem příznivcem jedné věty na dvě stránky (ani jsem si nemyslela, že je to možné) a kompletní povídka zahrnutá do málem jediného odstavce (asi nejsem příznivcem volného toku myšlenek) mě opravdu netěší. (275) Všecko se bude zkracovat a konce tomu zatím není. Možná, že je jen z mé strany poetičnost B. Hrabala nepochopena. Možná že patřím právě k těm lidem, kterým něco z jeho myšlenek uniká. Ano, byly tam i zajímavé pasáže, ale jen tak poskrovnu, že jsem dočítala s obtíží. Asi svoji maminku nikdy nepochopím a nebo jen nejsem stejně naladěná duše, jako příznivci pana Há.... celý text

Konec světa 2005, Mark Chadbourn

[016/10] V dnešní fantasy literatuře se opravdu velmi těžko hledá kvalitní dílo, ale Mark Chadbourn nám dokazuje, že i ve světě oblbnutém dětskými žvásty se dá vyprodukovat skvělé počtení pro dospělé. Žádné cukrbliky a veselé barvičky, ale pěkná dark atmosféra, rajská bez knedlíků kam se podíváte a špína i tam, kde jste ji na sobě ještě neviděli a snad ani neuvidíte. Zkrátka, zapomeňte na vodovod a hygienické prostředky, protože tohle je spíš svět pro morovou epidemii než líbánky za západu slunce. Ovšem i tak to není žádný horor a i tu všudypřítomnou temnotu občas prosvětlí hvězdičky. (223) ,,Dělal jsem všechno proto, aby mi to nezanechalo jizvu i na duši, ale bylo to těžké. Snažím si říkat, že na světě je už tak dost nenávisti, abych k ní ještě přidával." Je sice fakt, že poprvé jsem 'Věk rozvratu' četla někdy... no, vlastně v roce prvního/posledního vydání, což už je nějaký ten pátek (i když ne zrovna pro pamětníky), ale i tak jsem si příběh užila skvěle. Rozpomenula jsem se na to, co už jsem zapoměla a uvtrdila se v tom, co jsem si ještě pamatovala. Některé pasáže jsem četla s opětovným úžasem a jiné prožívala s pocitem důvěrné známosti. Byl to takový můj malý návrat do dob škol v přírodě a nočního čtení s baterkou pod peřinou. (146) ,,Myslíte, že lidé umírají pro nějaký důvod?" Pokrčil rameny. ,,Já nevím..." ,,Ano, ale co si myslíte?" ,,Rád bych si to myslel, ale pochopit to není vždycky snadné." Dospělá úroveň jejich rozhovoru ho překvapila a trochu ho znepokojovala. ,,Tohle je těžké téma pro někoho ve tvém věku." ,,To, že je někdo mladý, neznamená, že si musí plnit hlavu pitominami," odpověděla ostře. ,,I když se mi líbí i hodně pitomin. Ale ráda myslím i na jiné věci." Nejsem ten druh čtenáře, který je ochoten knihy číst i několikrát, ale 'Věk rozvratu' je opravdu sérií jedinečnou a bez debat by si měla zasloužit umístění ve výšinách tohoto žánru. Už jen kvůli té originalitě, skvělým a velmi proměnlivým charakterům, scénám určeným pouze pro dospělé a vůbec světu který si vlastně nehraje na dětské čáry-máry, ale na opravdu krutou "realitu". Mám sice ráda i ty fiktivní světy bez reálného podkladu, ale z čistě psychologického hlediska to nemůže mít nikdy takový efekt jako děj, který by se mohl odehrávat v sousední obci a nebo domě. (231) ,,Víte, náboženství je nebezpečná věc. Pro silné lidi je to jenom učení, vodítko, pár zásad, které vás udrží na dobré cestě. Ale slabí lide se jím nechávají pohltit. V jejich nitru je tak málo toho, čemu by důvěřovali, a tak mu dovolují, aby je řídilo jako nějaký ďábel, co jim sedí na zádech, poslušně dělají, co jim našeptává, dokonce i když je to očividně špatné. Což je vážně ironie. Je to pro ně prvotřídní droga a mělo by se s nimi zacházet jako se závisláky, podrobit je léčbě nějakým náboženským matadorem."... celý text

Sioux River 1998, Gert Fritz Unger

[018/10] Hlavní hrdina je typický americký knedlík s kolty proklatě nízko a holka jako lusk (pro kterou to vlastně všechno ve skutečnosti dělá) je pravou květinou drsného zápaďáckého kraje. Nebojí se rozstřelovat sůl všude kolem sebe a její vzrušené "wijéé" zní jako hrom. Že by do toho měla co mluvit její "děsivá a amorální černá" minulost? Uvidíte sami. Složitá jména na tak krátký příběh vyvolávala pouze zmatek. Co víc, není na celé dějové lince pranic originálního a ani zajímavého. Je to taková německá verze amerických scénářů těch vlasteneckých westernů, kdy bílí jsou bílí jako okvětní lístky oleandru, až na pár banditů, kteří jsou většinou vedeni bohatým chlápkem v dobře padnoucím obleku. Kdy největší hrozbou jsou Mexičané a Indiáni a každému druhému kolonizátorovi svítí nad hlavou svatozář cherubínů. Celkově to hodnotím jako relativní zbytečnost, hodící se do vlaku a později na zátop. Pro člověk, který nic neviděl a nečetl to bude pětihvězdičková záležitost, ale pro ostatní jen něco co se motá kolem hranice průměrnosti. Kdyby si to autor před tím promyslel, udělal by dobře. Kdyby se na to autor vykašlal, udělal by ještě lépe. Jenže "kdyby" nemá žádnou hmotnou existenci, tak se na to vykašleme a omlaťme mu to o hlavu.... celý text

Paní Láryfáry 1996, Betty MacDonald

[017/10] 'Paní Láryfáry' je knihou z mého předpubertálního věku. Ani nevím, jak moc velký vliv to mělo na mou osobnost, jestli to ve mně vyvolalo jakousi duševní převýchovu a já se stala tím, čím jsem. Nedávno jsem ji opět vyhrabala ze dna knihovny a s chutí se dala do čtení. Příběhy jsou jedno velké udivené telefonování mezi maminkami a plácání se do čela, že je paní Láryfáry nenapadla rovnou. No co.... to se celkem dá překousnout. Problém je jen ten, že několik knih bylo publikováno v souhrnném svazku což jen podporuje neustálé opakování rozhovorů, které později splývají v jeden jediný a naprostou ztrátu originality. Škoda jen, že převýchovné prvky a fígly nejsou většinou realistické. Najde se tam sice pár rad(?), které by se čistě teoreticky daly použít i v reálném životě, ale i tak kniha slouží spíše jen jako pobavení matek, které ze svých ratolestí málem volají do psychiatrických léčeben. Škoda jen, že magie neexistuje. Jak krásně by se žilo, kdyby se těm pazgřivcům do tlamiček nacpal kouzelný bonbón, který by je na celý den umlčel, na nohy se jim daly zpomalovací boty a do kalhot plíny s nekonečným prostorem pro případný příchozí obsah. To by byl život… Pepř, který okoření každé jídlo tak, aby to zmátlo smysly a člověk jedl jen to na co má chuť, i když na talíři by byla ve skutečnosti dušená mrkev. Ale to by byl asi podvod.... celý text

Vždyť je to jen film 2009, Charlotte Chandler

[015/10] Alfred Hitchcock je bezesporu jedním z největších režisérů filmových dějin. Není sice pravdou, že by každý jeho film byl geniální, ale ve spoustě z nich se snažil vytvořit alespoň nějakou pasáž, která by si punc geniality zasloužila. Různé pohledy a náhledy kamery, které před ním nikdo nevyzkoušel dodávaly různorodé pocity. Muselo být báječné sledovat rozkvět filmařiny a být u toho, kdy se opravdová práce vyvíjela a každý nový film mohl přinést něco nového a neskutečného. Připadá mi, že dnes už je filmování jen takové laciné cosi, které postrádá uměleckou hodnotu a nápaditost a vše se tvoří jen za účelem peněz. Není to umění, stejně jako není umění vylít kýbl barvy na 2x4 metry bílého plátna. Dejte tam hodně kýčovitých barev, hezkých tvářiček a utažených šatů, trapný humor a nebo emoční vydírání a máte dnešní film. Vše je točeno chorobnou systematičností bez nápadu a duše a to je to něco, co se starým filmům nemůže nikdy vyrovnat. Životopisy nepatří zrovna k žánrům, které bych cílevědomě vyhledávala, ale občas si nějaký přečtu. Je to těžká práce, protože vystihnout něčí povahu a charakter lze jen při dlouhých diskuzích a rozhovorech. To si člověk z prstu prostě nevycucá a musí mít opravdu cit, aby mohl dát dohromady čtivý život někoho jiného. V této knize se vyskytuje velké množství informací o filmech a pár vtípků, které byly pro Hitchcocka nejspíše typické. Jeho vztahy s herci byly poměrně komplikované, protože ne každý ho měl rád za jeho kulišáctví a výstřelky. Třeba jeho vztah s Tippi Hedrenovou, která ho snad až do smrti nenáviděla a to i přes to, že ji proslavil díky filmu ‘Ptáci‘. Na jednu stranu její vztek kvůli bolestivé zkušenosti s ptáky, kteří jí prý poklovali a podrápali, ale na stranu druhou… nejsou herci placeni i za trochu toho nebezpečí? Pár škrábanců přeci není nic tak extrémně hrozného, zvláště v porovnání s pravou prací kaskadérů. No, ale… byla to přeci jen reklamová lady… Text je sepsán srozumitelně a čtivě, ale postrádá trochu více informací osobnějšího rázu. Vše se spíše zaměřuje na kariéru a ne na soukromí, ale možná, že A. H. ani žádné opravdové soukromí neměl.. Žil prostě filmem.... celý text

Zlomený šíp 1969, Elliott Arnold

[014/10] SPOILER(?) Velký snědý muž odešel jako opravdový hrdina. Dobře... sešel stářím a nikoli palnou zbraní, ale to vše jen proto, aby zachoval křehký mír, který bílý muž má neustále se svou krvelačností tendence porušovat. Po několika svazcích Májovek mě z fikce naivity a neznalosti vytrhl 'Zlomený šíp' a dostal mě málem až do kolen. Je to kniha, která dokáže zapůsobit na jakoukoliv čtenářskou generaci. Styl autora je lehký ke čtení a dokáže v člověku probudit celou řadu emocí souvisejících s dějem. Dokonce i pomstychtivost. A i když se autor občas zapomene v myšlenkách, dokáže se z nich v pravý moment vymanit a vrátit se zase k příběhu, aniž by to někomu mohlo příliš vadit. Násilnosti, které se tenkrát děly na domorodém obyvatelstvu - to je vracelo stejnou měrou - se táhnou celou knihou. Podobné krutosti se děly po celém světě, to je jasné, ale zrovna dění na Americkém kontinentu je jedním z největších mezilidských zločinů historie. Nebyla to totiž rovnocenná válka, ale zbabělost. Zbabělost, která se táhne už od starověku a týká se hlavně bělochů. Prvotní navázání míru porušené idiotem s důstojnickým frčkem, válka, vyjednání bílé vlajky pro pošťáky a zase další rasistické sváry a pohrdání přírodními lidmi. Šarvátky, stavění se proti bělochovi, který indiány miloval, který se u nich částečně usadil s rudou manželkou, který pro ně truchlil. Člověk by řekl Indiáni přece nepláčí, ale jsou chvíle, kdy i oni sevřou kámen na navršené hlíně a zatruchlí pro padlé, kteří se stali obětí křivdy. 'Zlomený šíp' je jedna z těch knih, kde se přistihujete při souhlasném přikyvování, vzteku, no prostě návalu explozivních emocí. Myslím, že se dá vřele doporučit.... celý text

Vánoce 1919, Karl May

[013/10] Vinnetou a Olda Šetrný jsou prostě postavy, na které se jen tak nezapomíná. Ani nevím proč nám lidem toliko přirostou k srdéčkům a chceme v nejbližší době poznat další jejich dobrodružství. Snad je to tím heroismem a charismatickým projevem, kterým by chtělo vládnout toliko chlapců, ale nevládnou a nikdy vládnout nebudou. Je to ten lákavý smysl pro spravedlnost, který v reálném životě uplatníte jen zřídka a ještě méně často bude na vás samotných použit. Je to prostě fikce. A fikce je lákavá. Někde na staré půdě se nám podařilo vytrhnout ze spárů prachu a krys druhé vydání z roku 1919. Jazyk prvorepublikový, obálka - pro každý sešitek stejná - prostě nádherná, i když neodpovídala obsahu. Možná to byla souhrnná obálka pro většinu dobrodružných edic. Nevím. Je ovšem vidět ten neuvěřitelný rozdíl v posunu na poli překladatelství. To, jak moc se jazyk změnil a jak je překladatelství prací mnohotvárnou. (391) ,,Nádherný případ chirurgický. Klíční kost rozdrcena, všecko vazivo vůkol přeťato, svalstvo obnaženo, na příklad - - -" ,,Biceps, triceps -" přerušil jsem ho. ,,Eh! Promiňte! Široký krční sval tentokrát - - -" ,,Prosím! Na výklady chirurgické času dost až ráno za jízdy. Vnitřní můj hlas mně praví, že jest nám třeba posily spánku." ,,Váš vnitřní - - - ? Tedy také? Mhm! Tedy můj také. Dobrou noc." ,,Dobrou noc!" - - - Problém je v tom, že to páchne vírou a sírou a vůbec na mě pan Šetrný působí jinak. Daleko... komičtěji. Možná je to i právě tím jazykem, o tom by se dalo spekulovat, ale text mi v mnoha ohledech připadal směšný, ne-li přímo absurdní. May se navíc prezentuje jako poměrně silně věřící a všude nám podstrkuje svou(?) Vánoční píseň. Byla jiná doba a víra byla v kurzu. Nevím sice jak jsou na tom v Německu dnes, ale docela chápu, proč nejsou ‘Vánoce‘ v této době nijak zvlášť populární. Autorův život na studiích mě příliš nezajímal a vůbec celá předmluva byla otravně zdlouhavá a nijak zajímavá. Jediné co mě opravdu zaujalo a dokonce pobavilo, byla zmínka o stížnosti na autora tvorbou jemu podobného, který ho v jeho době nejspíše kopíroval. V knize shazuje jeho práce a kritizuje nelogičnost a krvavost příběhu. Obviňuje ho z toho, že na rozdíl od mezinárodně známého Maye nemá ani ponětí o tom jak to v Americe vypadalo a chodilo. Jací byli Indiáni. No... pane May... nebyl jste na tom o moc lépe... Vždyť jste všechno jen vyčetl z prospektů.... celý text