pet-kyval přečtené 211

Kompromis 1994, Vicki Lewis Thompson
ztráta času

[002/11] "Typiše ameriše story", což by nejspíše nebylo to úplně nejhorší. Jedním z velmi populárních charakterových obsazení je vdova. Ať už má děti, a nebo je sama, velmi často oplývá nachlazením blbosti. Neustále řeší jestli to - ať už cokoli - není nevěra vůči mrtvému / bývalému manželovi. Jestli by se neměla chovat jako partnerská sirota - upjatě, puritánsky a prudérně. Jestli to nepohorší děti a co bude dělat, když si o ní začnou špitat sousedky v kurníku… pardon, vrabci na střeše. A pak přijede blond rytíř v oranžové kraksně, s chlupatou hrudí a modrýma očima, nezapomene si navléknout šortky a upjatou košili, pleť si opálí na sluníčku a inseminovat se chystá za každým druhým rohem. ... no, kdo by to doma nechtěl, že(?)... Pro americké autorky braku všech braků naprosto typický a ideální hlavní hrdina. (68) ,,A co se stalo s mužskou galantností?" ,,Neznáte historii? Vymřela." Přibližně na straně šedesát, kdy mě do očí neustále mlátily narážky na blížící se proměnu mladší dcery v puberťačku, mě zachvátilo podezřelé tušení a ledové mrazení na zádech, že tu bude nějaký nechutný proslov o intimní hygieně. A taky, že ano. Na straně 112 si dívka s hysterií a rozmrzelostí sedla do jahod. Smát se? Plakat? Ne, ne. Nic takového. Potlačila jsem bušení hlavou do stolu a četla dál. Nakonec jsem se ubránila řvát na prázdný dům, jak jsou ty postavy blbé a aby raději ani nemyslely, když už se o nich psalo, že zrovna myslí. Sexuální scény, které jsou mimochodem směšné svou naivností a někdy vyloženě nereálností, jsem přecházela se smíchem a jen si stále opakovala, že tohle nepíší duševně zdravé ženy. Sex jako takový mi v těchto románcích vůbec nevadí, ale ten chlap... (ufff) ... ... ať už myšlenkově a nebo fyzicky, stíhač jak Top Gun. Ježíši, to je taková ostuda pro něžné pohlaví!... celý text

Ďáblova žena 1994, Janet Louise Roberts

[052/10] Asi dvě stránky to vypadalo nadějně. Poté směšně. Následovala naivita a finišovalo to naprosto předvídatelným rozuzlením. Někdy je až s podivem, jak se může na tak malém prostoru zrodit něco tak... ... ... ach jo. Svatba bratránka a sestřeničky se dá překousnout s ohledem na šlechtické techtle mechtle a umístění děje do... no, do doby velkých krinolín. Co se ovšem odpustit nedá, je trojnásobný, téměř totožný popis černé mše. Velmi hloupé dialogy. Nízká inteligence hlavní hrdinky, která na jedné stránce tvrdí, že tamní kněz je mešuge, ale dvakrát otočíte list a co se nedozvíte - dívenka si zcela dobrovolně vyjela na faru. (Jupí!... Jupí?) Následky ať si holka užije. Někdy mi bylo Adrienny až líto. Nikde jsem se to sice nedočetla, ale mám takové tušení, že před vstupem do děje musela nutně podstoupit lobotomii. Blouznění mi tak trochu připomínalo 'Rosemaryino děťátko' a vůbec... nikdy více to nevydat. Pro puberťáky s neutuchající touhou stát se "satanistou" jako dělané.... celý text

Křižáci 1955, Henryk Sienkiewicz

[029/10] Sienkiewicze na delší dobu budu nucena odložit. Čeká na mne minimálně Potopa, ale k tomu mě nedonutí dříve jak za rok - a to ještě kdo ví jestli. (107) ,,... A říkal jsem Markétce: ,Nelez na sosnu, když je ti padesát let.' Nevěřila. Vylezla. A tu se větev zlomila - a bác! No, jak vám povídám, až díru do země udělala, ale také za tři dni vydechla naposled." Oproti nezáživné Quo Vadis pro mne byli Křižáci jedna velká radost. Neshoduje se to ovšem s tím, že jsem to četla od 14. listopadu do 31. prosince. Ospravedlnění mám takové, že se H. S. všeobecně řadí k literatuře těžší, svazek, který jsem měla vypůjčený, by se dal použít na ubíjení Mazovských rytířů a vůbec jsem na to neměla chuť. (50) ,,Za dnešních zženštilých časů už nejsou takoví mužové, jací bývali za mého mládí, nebo takoví, o nichž mi vypravoval můj otec." Výtek moc nemám... Dějová linie je ze začátku nápodobna stěně egyptské pyramidy a od středu dál to hapruje podobně jako schody v Morii. Sienkiewicz se na konec neubránil a do závěru musel vměstnat nudný popis "nedobytného" hradu a závěrečné bitvy, která ani přes řeky krve nebyla ohromující a jazyk svazující. Zbytek ovšem obstál na výbornou. (323) ,,Kam nemůže člověk pěstí, tam musí rozumem..." (138) ,,Nedivil bych se, kdybys byla hloupá, protože takové jsou ženské, ale že máš bystrý rozum, tomu se divím."... celý text

My z ostrova Saltkråkan 1998, Astrid Lindgren

[041/10] Kam se vůbec dětská literatura dneška hrabe na skvosty jako "My z ostrova Saltkråkan"? Podivné žvásty o ničem, které jsou dnes moderní, mi někdy až ježí srst. Chuť lynčovat mě neopouští ani v pozdních nočních hodinách. Spíše sílí a mám chuť pálit ty výplody utvářející se nad odpadem z toalet. (104) Krásné dívky většinou bývají zcela zaujaty vlastní krásou a už jim nezbyde čas na zmoudření. Ještěže tu máme pozůstatky po drahé Astrid. Byla to inteligentní žena a uměla psát, a to tak, že když mluvilo dítě, nepůsobilo to jako tahání kočky za ocas. Zatímco dnes se děti plácají v dialozích určených pro lidi postižené chorobou na mozku (ve vyšších kruzích se jí říká blbost, někdy debilita), já vyrůstala na příjemné přirozené a naprosto fungující konverzaci. Mluvily sice děti, ale mluvily tak jak je to rodiče naučili, což se o spoustě jiných malých hrdinů a hrdinek říci nedá. Proč většina autorů sdílí dojem, že co je malé a mladé je i hloupé a naivní, to opravdu netuším. (85) Je chyba, řekl, bát se už teď dnů, které teprve přijdou. Člověk se má těšit ze dne, který právě prožívá. Možná je to právě ta přirozenost textu, co mě dostává do kolen i po tak dlouhé době. A možná to jsou i ta skrytá moudra číhající v jednotlivých odstavcích. Jo, tohle byla prostě PANÍ spisovatelka. (186) Ať kráčíš, kam kráčíš, smrti se nevyhneš...... celý text

Dobře utajené housle 2005, Miroslav Horníček

[050/10] Vůbec jsem nevěděla, co od práce pana Horníčka čekat. Strašně ráda se nechávám překvapovat a strašně ráda vcházím do neznámých vod cizích světů a myslí na papírových stranách. Čisté šlápnutí do neznáma. Vlastně to bylo setkání první, nevinné a snad právě proto z části zmatené. (014) Nepřestanu tvrdit, že byt je prostor, ale domov je bytost. Byt může získat a zaplnit muž. Ale domov je dílem ženy. To ona promění ten prostor v onu bytost. Přiznávám se, že chvilkami jsem se ztrácela v myšlenkovém scénáři a ani panáček medoviny mi nedopomohl k lepší orientaci. (Jaká ironie…) Jenže, když už jsem se zorientovala, výsostně jsem se bavila. Příhoda se psem, obrazem a nebo posíláním telegramů. Jiskří to takovou tou horníčkovskou energií a živě jsem si dokázala vměstnat jeho uklidňující hlas, jak své životní příhody vypravuje a líčí. (032) Pojem úklidu je vám jasný: znamená to vrátit každou věc na místo jí příslušející. Knížka je to tenoučká a srší z ní hodně z osobnosti pana Horníčka a i když je místy cítit jakési uchechtnutí se nad jednáním jeho manželky, nepůsobí to zle a nebo škodolibě. Spíše naopak. Je v tom jakási úcta a spříznění dvou duší, dokonce i mírná a reálná láska mezi mužem a ženou. Obrazně tedy smekám a těším se na další z jeho knih.... celý text

Sandra a vraždící maska 1998, Helmut Rellergerd

[049/10] Bylo to dobré. Ne úžasné. Ne skvělé. Ne příšerné. Prostě dobré. Mé první setkání s Johnem Sinclairem - na delší dobu nejspíše i poslední, i když ne z vlastní vůle - se stalo příjemně stráveným časem pod půlnoční lampičkou. Myslím si, že ty jeho příběhy budou mít něco do sebe. Ale poněvadž zdroj, ze kterého čerpám, byl tímto jediným číslem naprosto vyčerpán, kdo ví, kdy se dostanu k něčemu dalšímu a snad i lepšímu. John Sinclair je něco mezi Van Helsingem a ... teď mám okno... á, už vím, Constantinem. Každopádně je to vcelku solidní lovec nadpřirozených nestvůrek v rámci dobré věci. (I když, kdo dnes může posoudit, co je dobré?) Každopádně ho šlechtí, že se zabývá především hrdinstvím a na tahání se s kdejakou fuchtlí mu nezbývá čas. Dostanete se do půlky a už se vezete v akcičkách až do konce. Sem tam se ukáže i napětí, vylíčení prozatím nevylíčeného a vůbec to má vcelku smysl. Tak proč do toho nejít... Je to legrácka na dobrou noc.... celý text

Muž na inzerát 1993, Roseanne Williams

[048/10] Nejspíše bych měla přestat číst edici Harlequin. Alespoň na pár let, protože mé vnímání světa skrze literaturu, začíná být díky těmto knihám na pokraji šílenství. Mít mé čelo balkon, myslím, že by můj mozek spáchal sebevraždu. Mít dva mozky, spáchaly by sebevraždu hromadnou. Když přehlédnu, že hlavní hrdina je blond s modrýma očima (tihle árijci... no prostě hnus)... Když přehlédnu, že hlavní hrdinka nosí hnůj doslova málem, až do peřin. Když přehlédnu naivnost prarodičů a naprosto zazděný humor. Když... Dá se to číst. Ale poněvadž v očích ještě nemám tolik masařek z rychlé jízdy na tripu a k zaslepenosti mám daleko, neprominu ani... ani... ani nic. Je to škvár, brak, salát, blbost a ten slavný odpad! s velkým O. Na druhou stranu to ještě stále nemá na 'Růži z Arizony'. Pro budoucí pisatele, spisovatele a kdo ví, co ještě, bych uvedla takové... no, úryvek, ze kterého se mi chtělo zoufalstvím málem brečet a asi 15 minut jsem to nemohla přenést přes srdce: (120) ,,No, tak to musíš jet jako do města. V půli cesty uvidíš úzkou ŠPINAVOU POLNÍ CESTU, která odbočuje doleva..." Ach, ano... následuje mé zamilované: ,,WTF!" Nevím jaká představa koluje po Americe o polních cestách, ale žádná polní cesta ve své podstatě nemůže být špinavá. Může na ní být odpad z McDonaldu, chrastí, pokácené stromy, zdechliny rozličných zvířat, rozlitý potok/říčka a nebo rozbahněná půda, ale NIKDY(!), nikdy nemůže být špinavá. Podstata polní cesty je v tom, že je to jen udusaná linie v krajině, tvořená hlínou a kamením. Co je hlína? No... když ji donesete domů, je to zčista jasna špína. Blik? Žádný beton, asfalt, nic. Prostě, když někdo neumí přemýšlet ani nad takovou pitomostí, neměl by překládat a už vůbec ne psát.... celý text

Dnes neumírej 2002, Raymond Benson

[045/10] Jak to tak vypadá, celý literární svět se drží jistého schématu. Film vycházející z knihy se stává brakem (až na nepatrné výjimky) a kniha vycházející ze scénáře nám poskytuje o něco víc než "nadupaný vizuál", který já osobně stejně nežeru. To, čeho si ve filmu nevšimnete a berete jako holý fakt, nad kterým rozhodně nepřemýšlíte, je v knize rozepsán do několika vět a tak si konečně uvědomíte, že támhle herec udělal přemet, tady zmáčkl spojku a zde se vůz najel na výmol v terénu, který měl za následek katapultaci do volného prostoru. Film 'Dnes neumírej' jsem viděla už mockrát. Nemůžu se zbavit pocitu, že, i když je Pierce Brosnan ověnčený pěkným chumlem křížků, stejně je v jeho pohledu něco sexy (což se o new "007" říci rozhodně nedá). Ten jeho pohled, ten jeho úsměv… Po tělesné stránce to není nic moc, ale má jistou dávku magie v těch svých očích, což se do Bonda neuvěřitelně hodí a jako představa v knize funguje báječně. (098) ,,Třeba takový Donald Campbell v roce 1967. Bluebird. Rychlostní rekord na vodní hladině." ,,Ten se zabil při zpáteční jízdě." ,,Jenže zemřel, když naplňoval svůj sen. Není to krásný odchod z tohoto světa?" (017) ,,Je to zvláštní, jak vy Britové stále věříte, že máte právo... ne... pro vás je to povinnost... hrát si na celosvětové četníky. Jste poněkud nadbyteční, stejně jako ty miny, co jsou tady všude kolem." Co ale knize ubírá, je někdy až příliš rychlé jednání typu: ,,Koukni na mě brouku. Jsem hezká, co, brouku? Pojď do peřin a..." No jo, ono to asi k: ,,Jmenuji se Bond... James Bond!" tak nějak patří a samotnou milostnou scénu, která se tam příliš neřeší, si čtenář má prostě domyslet a smířit se s tím, že na dalším řádku se už spokojeně a příjemně unaveně hlavní postavy usmívají. (026) Bolest je pro člověka skvělým měřítkem, jímž se dá srovnávat vnitřní síla, kterou v sobě jedinec - ať už slaboch nebo silák - má. Každopádně jsem si vcelku příjemně sentimentálně zavzpomínala...... celý text

Kletba drápu 1993, Lynn Beach (p)

[047/10] Nemastné. Neslané. Nijaké. Začínám rozumět sama sobě, proč jsem to jako dítě nedočetla a hned po pár listech zahodila do dna skříně. 'Kletba drápu' není originální, nejsou v ní hlášky (a už vůbec ne moudra) a charaktery jsou... prostě děti... Je fakt, že když je člověk dítě, nahlíží na to vše kolem trošku jinak než dospělý a proto to cvrčkům děsivé připadat může. Ono není zrovna příjemné procházet se parkem a najednou prásk a do palce máte vyhlodanou díru od veverky, ale toto brožurové cosi jde po cestě naivity - dokonce vidím ty zhulené fauny v jednom velkém průvodu - a tak to nikoho z údivu nevytrhne. Neříkám, že charaktery jsou úplně hloupé... ale jsou nezajímavé a to já prostě neberu ani v povídkách.... celý text

Růže z Arizony 1994, Patricia Knoll
ztráta času

[046/10] Ach... můj... bože... Už jsem se smířila s klišé, zmínkou o chlupatých hrudnících a neustálém erotickém bujení hormonů, ale tohle... ...nevěděla jsem, jestli se smát, plakat a nebo přímo zešílet. Cítila jsem, jak do sebe obě půlky mého mozku neustále vrážejí, jak se snaží jedna přes druhou dostat do nejniternějších částí lebky (možná měly utéct ušima) a tak naprosto minimalizovat okolní vjemy. Ve spáncích mi krev tancovala flamengo a oči se chtěly stěhovat na temeno (a to ještě ne moje). Až jsem se zpotila... Vezměme si příklad a to hned z prvních stran: (017) Tak tam seděli vedle sebe na ŽOKU slámy a Janne se snažila nevšímat si jeho DLOUHÉ, ŠLACHOVITÉ PAŽE a CHLUPATÉ RUKY, kterou měla tak blízko, že se jí téměř dotýkala. Kdyby to doma vyprávěla některým svým známým, potrhali by se smíchy. ... holka, nebudeš tomu věřit, ale já se smíchy trhala taky a to skoro neustále, protože jsem vlastním očím nemohla uvěřit, co za příšernost to čtu a za naprosto odporné užívání slov jako "zračit". Myšlenky postav šly dávno kydat hnůj už při prvním otočení stránky. Chlap je všeználek... slečinka = městská fiflena/slepice/podržtašku panáčku a kdo ví, co ještě. I když se tak mermomocí snaží vyrůst, řídí se (prý) podle filmů. Takže slepicím bere vejce podle filmu, vaří podle filmu, a vůbec se snaží ze sebe udělat "k nějakému užitku", což se ji samo sebou daří, ale vypadá při tom jako magor a to jste ještě nečetli ty její myšlenky. (Pak si na nás muži nemají ukazovat prstem, když vznikají takové s... ˇ... škváry.) Paní "spisovatelka" byla buď sjetá a nebo se jen chtěla vypsat z toho, o čem celý život pouze sní (a čeho nedosáhla) a při tom slohově zakrněla na věku adolescentní děvečky. Dialogy stupidní, charaktery stupidní, myšlenky postav stupidní,... Je ovšem možné, že někomu to nebude připadat stupidní... a to převážně těm, kdož už nemají naději... Tohle se mi taky hned na začátku líbilo: (015) ,,Navíc se musím dostat co nejdříve na ranč, protože se mi bude hřebit klisna." ,,To je bezvadné. Třeba to bude hezký býček." (WTF!!!) Vysvětlivka: WTF = Zkratka anglického sousloví "What The Fuck?" Česky slušně přeloženo: "Co to sakra má být?" Používá se většinou jako vyjádření údivu nad nějakým nesmyslným faktem či výrokem.... celý text

Jenom hra 1994, Kathleen Korbel

[040/10] Měla jsem nutkání dát tři hvězdičky, protože mi to připadalo celou dobu jako příjemný průměr, který ani neoslní, ale především ani neurazí. Jenže ke konci se to tak nějak zvrtlo a "chudinka" Kelly mě začala štvát. I když to ze začátku vypadalo jaký bude naše hrdinka charakter, opak se stal pravdou. Její neustálé utíkání od psychického problému, cyklické opakování situací, kdy se polekaně odtahuje a pak zase vrnivě přitiskne... ne... (040) ,,Nepodceňuj se Kelly. Kdybys nevypadala tak, jak vypadáš, zase bych z auta vyskočil a utíkal dál." Navíc jsem narazila na opravdu banální chyby. Vezměme si scénu, kdy večeří v jejím domě a pak se jdou projít se sklenkami vína. Ujdou několik kroku a "milá zlatá" předrahého hladí po zádech při objímání, jako by se nechumelilo. Ptám se, kde je sklenička? Nedá se předpokládat, že pisatelka takových knih se bude držet vysoké literární úrovně, ale vytvářet nesmyslné, na věk postav opravdu naivní, situace a dopouštět se chyb začátečníků? Hm... (129) Ujišťoval Kelly, že při jeho zaměstnání pro něj není nijak nezvyklé být vzhůru v tuhle časnou ranní nebo pozdní hodinu. Kelly ho na oplátku ujistila, že kdyby Bůh chtěl, aby vstávala před sluncem, určitě by ji do života poslal s hornickou lampičkou uprostřed čela. Jinak to ale nemá špatný námět (abych jen nedupala) a dokonce jsem se místy zasmála průpovídkám. Jenže, to prostě nic nemění na tom, že se jedná v žánru "red writeingu" o podprůměr jako bič, dej mi bitch...... celý text

Candide 2009, François-Marie Arouet

[044/10] Často se mi stávalo, že když jsem se zmínila o osudu naivního Candida, dostalo se mi spíše záporných reakcí. Čím to, jsem nikdy příliš nepochopila. (060) ,,Račte vyzvat některého cestujícího, aby vám vyprávěl, co ho v životě potkalo, a najde-li se jeden, který nebude nadávat, že měl mizerný život, a který si ani jednou neřekl, že je nejnešťastnějším člověkem pod sluncem, hoďte mě po hlavě do moře." Je fakt, že pro člověka, který hledá spíše ucelený příběh odpovídající románovému schématu se to může zdát zbytečné, zmatené, nefunkční a ... prostě pitomé. Každopádně 'Candide' nebyl myšlen (alespoň se domnívám) jako dílo určené pro "vznešeného" ducha, ale spíše pro "povzneseného". Což je převážně v mých očích obrovský rozdíl. Ale to nechme být... (073) ,,Já jsem nejlepší člověk na světě a už jsem zabil tři lidi! A z těch tří lidí dva kněze!" Pro mě je v 'Candidovi' obsažen obrovský odkaz výsměchu na puritány, přecitlivělé lidi, schizofreniky, heroismus a hlavně ty špatné pobožné hlavičky. Taková (ne)jemná satira na nesmyslné a naprosto zbytečné zákony. Voltaire si tenkrát hodně troufal, i když se pro volné myšlení už rozevíral jakýsi prostor, a byl považován za psavce pro plebs a lůzu. Jenže, když se směje lůza, směje se celá zem a to by v tom celé peklo muselo být, aby se něco takového nedostalo do mé knihovničky. (057) ,,Zůstala jen naše malá pevnost. Nepřátelé nás chtěli vyhladovět, leč dvacet janičárů přísahalo, že se nikdy nevzdají. Ono se řekne nevzdat se, ale strašný hlad je nakonec donutil pozřít naše dva eunuchy, jen aby nemuseli porušit přísahu. A za několik dní se rozhodli, že se pustí do nás žen." (090) Candide se však vytrvale vyptával. Chtěl vědět, jak se v Eldorádu modlí k Bohu. ,,My se vůbec nemodlíme," odvětil dobrý a ctihodný stařec. ,,My od něho nic nechceme, protože nám dal všecko, co potřebujeme, a tak mu jen neustále děkujeme." Ta absurdita je natolik absurdní, až je dokonalá.... celý text

Příliš hlučná samota 2001, Bohumil Hrabal

[043/10] Uff... takže... jsem mírně na rozpacích. Jednak proto, že Hrabalovi nikdy nepřijdu na chuť díky jeho neuvěřitelně dlouhým větám. Někdy si dokonce říkám, jestli to má z pohledu korektury a chudáka Čeština dobře (což sama neposoudím, protože čarková a pomlčková múza mi zrovna nejsou blízké) a nebo to je vše už dnes jedno a čárky si můžeme psát letem světem. Řekla bych spíše to druhé, protože kromě slov jako "že" se ve škole o čárkách moc nedozvíme. A jednak proto, že mu nejspíše nikdy neproniknu do hlavy. A nejspíš to tak je nakonec i dobře. Dejme tomu, že to byl stejný "cik-cak-myšlenkář" jako já. Skákání od jedné úvahy k druhé, to mi není cizí. Problém je ovšem v tom, že on na tom byl podle mě daleko hůře, takže mu někdy ani sama nerozumím. Nebo je tu ještě jedna možnost, že to vše měl tak do detailu promyšlené, že mi tím velmi často vytřel zrak a já mu zkrátka jen z nevinné neznalosti poklonu nevysekla. To vše ovšem nemění nic na faktu, že to v mnoha ohledech byl PAN spisovatel. (053) Tak jsem opřen o zábradlí se díval dolů na lidskou práci, viděl jsem, jak přišla do slunce učitelka a přivedla skupinu školních dětí, myslel jsem zkrátka, že učitelka je tady na exkurzi, aby děti viděly, jak se starý papír presuje, ale viděl jsem, jak učitelka vzala knihu, vynutila si pozornost dětí a pak oddělila trhací proces tak, aby to děti pochopily, a děti ano, jedno za druhým braly knížku, a když stáhnuly obal z desky, vzaly do prstíků za stránky a snažily se vytrhnout a roztrhnout knihu, ale kniha se bránila, nakonec ale síla dětských ruček byla větší, a tak se dětská čela vyjasnila a práce jim šla od ruky jako dělníkům a dělnicím, které přikývnutím děti povzbudily v práci... Sama kniha je geniální úvahou o tom, jak lehce se něco krásného přemění na dokonalé sračky (pokud mohou být vůbec dokonalé..) a o tom, že někdy je lepší to zapíchnout a rovnou se při tom "zapíchnout". Když jsem nad tím tak na posteli seděla, vybavil se mi film. Možná tím, že snímek se zabýval převážně tou okrajovou fci. knihy a nezaváděl čtenáře/diváka do extrémních myšlenkových zkratů, přišlo mi to vláčnější, uvolněnější, ale rozhodně ne srozumitelnější... a proto dávám čtyři. Já tu "hrabalovskou" formu prostě nikdy plně neocením a to ne že bych se nesnažila. Snažím, až krev potím... (013) Někdy spím v pozici Thonetovy židle takhle až do půlnoci, a když se probudím, zdvihnu hlavu a mám promočenou nohavici na koleni od slin, jak jsem se do sebe zakutal a schoulil, tak jako koťátko do sebe v zimě, tak jako dřevo houpací židle, protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já.... celý text

Jako řeka, jež plyne 2006, Paulo Coelho

[042/10] Mám ráda, když autor umí prezentovat své myšlenky a názory naprosto nenásilně, k čemuž určitě krátké črty, příběhy a zážitky ze života Paula Coelha patří. (048) ,,Můžeme mít všechny komunikační prostředky světa, ale nic, naprosto nic, nenahradí lidský pohled." Kdysi mi češtinářka řekla, že Paulo Coelho je považován za filozofa dneška. Ona sama ho ovšem příliš ráda nemá. Proč? To vlastně nevím. Každý člověk, který má potřebu o TOM všem přemýšlet je vlastně filozof. Paulo Coelho jen umí sepsat to co se spoustě lidí honí každodenně hlavou. Umí tomu dát formu a jistý základ, který pomáhá utřídit myšlenky. Proto nejspíše přemýšliví lidé (nezapírám, že převážně ženy) mají touhu si své názory a úsudky prostřednictvím jeho knih ventilovat a uklidňovat dušičku(?). Pánové mu to tak často nežerou. (085) Zmocní se mě pocit hluboké úcty. Respekt k člověku, jenž mi v té chvíli připomíná nesmírně důležité poučení: máš naplnit svůj osobní příběh, a tečka. Nezáleží na tom, jestli tě ostatní podporují, kritizují, přehlížejí, tolerují - děláš to proto, že tohle je tvůj osud na této Zemi a zdroj veškeré radosti. (016) V téhle chvíli mě moc nezajímá, co se děje v Iráku nebo v Afghánistánu: stejně jako pro ostatní lidi na venkově jsou pro mě nejdůležitější zprávy o počasí. Ovšem, panu spisovateli se rozhodně nedá upřít jistá dávka smělosti a tak se nebojí otevřeně mluvit o čemkoli, čímž se jeho popularita u čtenářů rapidně zvyšuje a na počitadle prodaných výtisků se míhá jedna nula za druhou. Nedivme se potom tomu. On prostě... ...(108) ,,Zemřel, když byl ještě živ."... celý text

Mýty a legendy amerického kontinentu 1992, Danièle Küss

[034/10] I když jsem původně chtěla dát hvězd pět, nakonec jsem se rozhodla trochu od svého nadšení slevit. Po grafické stránce je to kniha vynikající. Doprovodné ilustrace může závidět kdejaká encyklopedie a naučné pasáže jsou skvělým zpestřením. Možná bych je jen předhodila před každou kapitolu. Logicky by mi asi sedělo víc seznámení se s jejich zvyky, jídlem a oděvy a až teprve potom se zaměřit na mýty a legendy. Každopádně tak či onak to dohromady drží velmi pěkně a dá se předčítat i malým dětem místo klasických pohádek. I když místy je to docela maso (hlavně při zapojení představivosti), stále se to drží podobné "střídmosti" jako britské či keltské pohádky. Proč dávám tedy ty čtyři... Nelíbila se mi poslední část. Jistě, postupné odhalování Nového světa prostřednictvím námořních výprav ze starého kontinentu je zajímavé, ale daleko více by se mi tam hodily legendy severských indiánů. Máme tam Amazonii, Inky, tak proč ne třeba potomky vikingských mořeplavců? Těm je věnována jen historicky doložená část, což je tak trochu škoda. Jinak si ale myslím, že za přečtení to stojí a člověk si udělá celkově obrázek o náboženství Jižní Ameriky a spol.... celý text

Nejlepší přítelkyně v létě 2000, Mary Bard

[039/10] Až příliš naivní. Zastávám názor, že i dětská literatura se dá psát s grácií a to většina autorů jednoduše neumím. Ale takový je už náš svět. Každopádně dávám černou známku i překladatelce, protože to nezvládla se jmény a pojmenovávala postavy jak se jí zrovna zachtělo a tak někdy rozhovory nedávají moc smysl. Jinak je příběh až mírně stupidní... Jako by autorka vycházela z předpokladu, že to budou číst jen děti duševně zaostalé za ostatními. Nevím, ale ani ve třinácti, dvanácti jsem to moc nebrala jako to správné "dobrodružství". Nemělo to žádný efekt, žádnou dobu působnosti a jediný důvod, proč jsem to dočetla bylo domnění, že konečně pochopím důvod, proč tato kniha byla napsána, když mně ani v odpovídajícím věku rozhodně nevyhovovala. Hlavní hrdinky jsou naivní a hloupé, hádají se pro malichernosti, pro které se normální děti tak brutálně nehádají a usmiřování působí jako pěst na oko. Dialogy jsou někde sto let za opicemi a celkový dojem je takový... no působí to až zbytečně. Je fakt, že pro některé „vyvolené“ mladé dívky to může být příjemné oddechové čtivo a v těchto krušných zimních večerech to horko sálající z americké prérie působí celkem příjemně, ale dospělému čtenáři se to rozhodně doporučit nedá. Dělám to nerada, ale zaslouží si to pouze nízké hodnocení.... celý text

Černý Šejtan 1999, Wolfgang Bittner

[038/10] Jako malá jsem tuto knihu naprosto milovala. Černý Ďábel, který si prošel peklem a pozvolna získává důvěru k chlapci, který je na ježdění naprostý antitalent. Dnes mi to ovšem připadá až příliš krátké a strohé. Dětská fantasie pracovala daleko více a příběh si rozšířila do monstrózních a neexistujících mezí, ale ta dospělá už na to nejspíše nemá energii a nebo se stala až příliš skeptickou. (019) ,,Kdyby byla maminka umřela, tak bych věděla, že s ní už nikdy nemůžu počítat. Ale to, že žije a jenom už o mně nechce vědět, je mnohem horší." Nechybí tu samo sebou dobrodružná dějová linie, která ovšem nemá na to být detektivkou. Vše je až příliš jasné a až příliš zřetelné, bez větší nutnosti čtenáře dokopat k tomu, aby sám myslel a uvažoval. Vyvíjí se i pozvolna vztahové úrovně mezi jednotlivými dětmi a tam kde byla dříve nevšímavost se najednou vyklube přátelství na (nejspíše) celý život. Pro mladé dívky je to ideální snový svět. Stáj plná koní, vyjížďky do terénu, nejlepší přítelkyně po boku a chlapci na horských kolech kdykoliv si jen vzpomenou. Při řešení případu se zde projevují i typické dětské vlastnosti a i když to občas je trošku naivní, stále si to v úseku tohoto žánru drží patřičnou úroveň. (054) ,,Četl jsem, že zvířata mají stejně jako lidi v mozku centrum bolesti." ,,To je pravda. Trpí bolestí tak jako lidé. I zvířata mají cit a svou důstojnost. Měli bychom k nim mít úctu." Jistým plusem je určitě i ten fakt, že kniha byla napsána mužskou rukou, takže se příliš nevěnuje těm holčičím věcem, ale příjemně vše mixuje dohromady a každému dává jistý prostor pro vnější vyjádření se.... celý text

Sestry 1994, Carla Neggers

[037/10] Zprvu jsem si myslela, že New York Times se zbláznily, ale nejspíš na té autorce opravdu něco bude. Její slohový styl neskomírá ani v případě dialogů, dokáže opravdu zkombinovat několik dějových linek a s noblesou se vyhýbá trapným sexuálním scénkám, kdy zpod gumy spodního mužského prádla "vystřelí zduřelý úd planoucí neutuchající touhou". (119) Jenomže nejsou muži jako muži. Hlavní hrdina je dokonce i sympaťák, což se u většiny zardělé literatury nedá jen tak jednoznačně říct. Celá dějová kostra se vyhýbá klišé, kdy je muž jeden velký hajzl a žena třesoucí se ratlík a nebo bojovná veverka, která se buď mstí a nebo se vsadí... a po dlouhém vzdychání a ocicmávání se za každým rohem se usmíří a žijí spolu šťastně, až do smrti. (081) ,,Víte, já dávám přednost snášenlivosti. Lidé nemusí se vším souhlasit. To vůbec ne. To by podle mého názoru ani snášenlivost nebyla. Vy máte rád svoje město, já zase hory. To neznamená, že New York je smradlavá díra a hory jsou... co já vím." ,,Taky smradlavá díra." Zavrtěla hlavou a bylo vidět, že potlačuje úšklebek. ,,Nikdo by neřekl, že hory jsou smradlavá díra."... celý text

Jak nevodit policii za nos 1992, Donald E. Westlake

[036/10] Najdete tam skoro vše... vraždy, vydírání, násilné napadení, závislost na valiu,.. (072) V hotelovém baru jsem poobědval další Kitino valium, ředěný bourbon a pár burských oříšků. ... nevěru, rozvod, pomstu... Proč tedy dávám o jednu hvězdu méně? Protože jsem někdy tvrdý šerif a v případě, že na obálce je uvedeno slovo "humoristická" a ono není v ději pranic humoristického, pouze ironického a nebo komického (z úhlu pohledu na danou situaci), neznám slitování. Na víc byl děj i na takovou brožurku až příliš vláčný a rozvleklý a i když je zajímavé celou příčinu a následek sledovat z pohledu škodné, celkově to nesplnilo původní zadání. (088) Bylo to poprvé, co jsem obcoval se ženou v ložnici, kde visela ve skříni mrtvola, dokonce má vlastní oběť, a musím říct, že jsem necítil vůbec žádný rozdíl. Od Westlakea už automaticky očekávám humor, ale i tak se předem ujišťuji, jestli tam humor vůbec má být. Tak či onak, napsal spoustu vynikajících knih a proto mi naprosto uniká pointa, proč jeho díla nejsou u nás vydávána rovnou na běžícím pásu. Každopádně v sobě stále schovávám alespoň pramalou naději, že se vydavatelé rozhoupají a učiní ten (pro mě) velmi důležitý krok.... celý text

Léto, jako když vyšije 1979, Eliška Horelová

[032/10] Přiznávám. Četla jsem to už nejméně 15x a dokonce si vzpomínám i na případ, kdy jsem na horách onemocněla a celou knihu zvládla během pár hodin abych se zabavila. Celé to bude nejspíše mlžit můj úsudek, ale jednoduše se nedokáži zbavit pocitu, že se jedná o jednu z těch opravdu lepších knih s koňskou tématikou, která se mi kdy dostala do ruky. Zezačátku to může působit po slohové stránce až naivně, ale dobře se to čte a nedá se tomu upřít bod za styl klasického dívčího deníčku z 13-15 let, čímž to získává - zvláště pro něžnější pohlaví – jakousi sentimentální jiskřičku, při které si člověk ještě s chutí zavzpomíná na ty staré, dobré časy, plné snů o koňských očích a výhledu ze zvířecího hřbetu. (168) ,,Vždyť na tom v životě neseděla," vynesla nakonec svůj největší trumf. ,,Ale seděla," ozval se správce klidně. ,,Včera a předevčírem. A možná i předtím. A i kdyby neseděla, co na tom? Všechno dělá člověk jednou poprvé. Nevím o nikom, kdo by se v sedle narodil." Další plus je i vývoj hlavní postavy, která se z pitomé městské husičky přeměňuje na inteligentní objektivní labuť a dokonce se tu setkáváme i s prvními láskami, které děvčata pozorovávají zpoza křoví a při ústním kontaktu si rády z rozpačitosti otevřou prořezané dr(š)tičky. Je to tak nějak ze života a není vyloučeno, že by se to nemohlo někomu doopravdy stát. (267) ,,Nebude ti tu samotnému smutno?" ,,Se žádnou holkou mi není nikdy veselo," prohlásil Karel ponuře. Příběh je provázen i menší dávkou akce a dobrodružství, které dozajista spoustu děvčat pobaví, ale u mužů by se spíše jednalo o uspání po pár řádcích. Každopádně si kniha udržuje jakýsi distanc od klasických knih "s koníčkama“ a jedná se spíše o výchovu charakteru a rozvíjení se v inteligentní slečnu. Možná by se to dalo považovat za jakousi morální nápravu všech lhářek, žhářek a udavaček s tím, že o hlavní hrdince platí pouze lhářka a udavačka jen v rámci každodennosti.... celý text