pet-kyval přečtené 211

Vinnetou III 1968, Karl May

[011/10] A jaké bylo vyvrcholení celé trilogie? Bavila jsem se a moje touha po pomstě byla navýsost uspokojena. Pomsta za všechny padlé, aťsi přímo a nebo nepřímo související s hlavní dějovou linií. Každý myslím ví, jak to dopadlo s velkým náčelníkem všech Apačů, Vinnetouem a určitě někteří i tu slzu smutku uronili. Já ovšem ne, protože jsem to viděla a slyšela v tolika verzích, že to na mě už nepůsobilo. Sice se mi vždycky zasteskne po začátcích celé série, ale nikdy mě to už nedožene do přímého smutku. Kde jsou ty časy, kdy se řezali do rukou a pili navzájem krev smíchanou s vodou a kde jsou ty doby, kdy boj s medvědem pouhým nožem znamenalo vydobýt si velké jméno a úctu. Santer dopadl tak, jak si zasloužil. Díky kresbám pana Buriana je Nšo-či naprosto překrásná a tak jsem byla vždycky nad jejím osudem smutná, už jen proto, že její city nebyly nikdy opětovány. Je to taková ženská sounáležitost. Na druhou stranu, ale zemřela poblíž všech, kteří ji milovali, což je takové malé uspokojení, ale nemění to nic na faktu, že Santer byl všivý prevít a zasloužil by si daleko více trpět. A zatím si ten blbeček vykope vlastní hrob.... celý text

Simba a ti druzí 1972, Josef Vágner

[012/10] Hrozně mě baví číst o tom, jak se někdo vypravil do divočiny za cílem pozorovat tamní společenství, zvěř a putovat krajinou. Je to totiž takové dobrodružství, které se z velké většiny opravdu stalo a které svou pravdivostí dokáže zaujmout. Na jednu stranu je velmi zajímavé sledovat jednu z českých - mimochodem úspěšných - expedic na dálný Černý kontinent. Na stranu druhou to možná byl velký krok pro evropskou zoologii, ale už ne tak velký pro literaturu. Každopádně, každá taková výprava skýtá mnohá nebezpečí a tak jsou kapitoly věnované jistým karambolům při odchytu žiraf místy úsměvné a místy až zbožně se modlící za cizí třísla. Dokonce i žena někdy pocítí, že to muselo pana lovce bolet a upřímně nad ním projeví lítost. Ale kniha postrádá tu uměleckou stránku. Některé situace mohly být prostě odlehčeny nadsázkou a malinkou estetickou lží. Autor to ovšem pojal čistě jako dokumentaci výpravy a ne jako něco, co by mělo zájem číst velké množství lidí. Je sice pravda, že to bylo v mnoha ohledech zajímavé a člověk se dozví mnoho o tom, jakými útrapami musela výprava projít jen aby Čechům opatřila cizokrajné pokoukání a pokusila se vytvořit zázemí pro druhy, které by se mohly dostat do seznamu ohrožených živočichů, ale přišlo mi, že to nemělo takovou tu literární duši. Je to jen popis. Popis událostí předcházejících jedné luxusnější zoologické zahradě.... celý text

Vinnetou II 1967, Karl May

[010/10] Problémem druhého dílu je ‘Petrolejový princ‘. Nevím proč, ale už jako dítě jsem k této pasáži získala neuvěřitelný odpor. Těžba ropy, doupě zloduchů, ošklivé prostředí a ten prevít, který chtěl Old Shatterhandovi sebrat jeho věrného koně jménem Hatátitlá a to za jakoukoliv cenu. Aura tohoto příběhu je temná jako dno sudu plného dehtu a nikdy si tak nezískal mé sympatie. Kladem ovšem je to, že jsem se dozvěděla spoustu nových informací, zejména o vztazích mezi jednotlivými charaktery. Kdo je s kým spřízněn krví a mateřstvím a kdo nenávistí a pomstou. Harry se pro mě stal kamenem úrazu a je rovněž jedním z důvodů, proč se mi kniha tolik nelíbila. Nebyl mi prostě sympatický. Něco mě na něm neuvěřitelně dráždilo a vůbec bych byla daleko raději, kdyby se tam vůbec nevyskytoval. Kniha je opět doprovázena ilustracemi pana Buriana a Old Death je nápodoben smrtce přesně toliko, koliko jeho jméno vypovídá. Vlastně mě vždycky nejvíce zajímaly rozličnosti v charakterech jednotlivých mužů s Old před jménem. Každý byl jiná a přitom každý se stal nějakým způsobem slavným hrdinou fiktivního divokého západu. Vidím na nich prostě něco neodolatelného a fascinujícího. S každým dalším otočením strany jsem se pak těšila na další: ,,…hi, hi, hi,…“ a na poznámky o tom, kdo je a kdo není greenhorn. Je to tak prostoduché, až směšné, že mě to dostávalo do kolem.... celý text

Vinnetou I 1967, Karl May

[009/10] Konečně si ve skupině postižených fanoušků Vinnetoua nebudu připadat jako trubec. Filmy mě uvedly v naprostý omyl a celou mě zmátly, protože v momentě, kdy se natáčel první Vinnetou, ještě nikdo nevěděl, jak moc to bude úspěšný snímek a proto vše nahustili na sebe. A výsledek? Všichni znají mladého a chrabrého náčelníka Apačů spolu s jeho bílým bratrem a neuvěřitelné množství lidí jejich dobrodružství zbožňuje i po neustálém a až ubíjejícím uvádění na televizních stanicích stále dokola. Vinnetou stále žije v našich srdcích… Není to sice literatura, kdo ví jak hodnotná po umělecké stránce, ale je tak málo lidí, kteří to četli a nedočetli a nebo se jim to vůbec nelíbilo. Nemyslím si, že sečtělý člověk to bude mít na čestném místě ve své knihovně, ale nejspíše to ani neschová do těch nejtemnějších koutů, kde se jen usazuje prach. Je to ten druh knih, na jejichž příběhy v nich obsažené se vzpomíná ještě dlouho poté a čtení podobných dobrodružství putuje z generace na generaci. Celkově jsem k celé sérii přistupovala s mírným pousmáním. Přeci jen je to May. Člověk, který to napsal, nikdy v Americe nebyl. Jistě, spousta autorů píše více fiktivně nežli z osobní zkušenosti, ale tohle je fikce kompletní. Tím, že se autor vydává za jednu z hlavních postav nám ale dává tak trochu možnost nahlédnout do části jeho hlavy vyhraněné pro sny. Sny o tom, jak jako silný a moudrý muž prožíval neuvěřitelná dobrodružství plná divokých mustangů, banditů a rudých bojovníků…... celý text

Hříchy pro pátera Knoxe 1991, Josef Škvorecký

[008/10] 'Hříchy pro pátera Knoxe' jsou dozajista výborný seriál. O knize si to už nemyslím. (007) Někdy je život jiný, než by měl být, a pak je dobře jej změnit. Nevím proč, ale moc detektivně to na mě nepůsobilo. Hlavní hrdinka to se svou vulgárností "trošku" přeháněla a je mi úplně jedno, že se jednalo o barovou zpěvačku. Kromě případu z Itálie mě vcelku žádná povídka nezaujala a charaktery působily mdle a nezajímavě. Samotná Eva byla taková... no trošku luxusnější prostitutka a i když to není pravda a čerpám pouze ze svého dojmu, nejspíše se toho nikdy nezbavím. Eva je v mých očích prostě nesympatická flundra, kterou bych někdy nejraději přetáhla holí. (131) Myšlení je pouze výjimečně silnou stránkou ženského pohlaví, tou je spíše intuice, zafilozofuje, což mě vůbec nevzruší, poněvač to opakujou všichni mudrci v kalhotách s používaným poklopcem jako nějakou převratnou novinku a zapomínaj při tom, že z každého pravidla existujou výjimky, a to u obou pohlaví, a zase nezapomene připojit mazlivé slovíčko, což mě naopak vzruší, přesně řečeno namíchne. Jinak to ale není nejhorší počtení mého života, i když se to tak může jevit. A rozhodně bych se nebála do toho jít znovu. Ne už ale v dohledné době a nejspíš ani ne v tomto životě. Proti autorovi jako takovému ovšem samozřejmě nic nemám a ráda a s chutí si od něj klidně ještě něco přečtu.... celý text

Vítr v piniích 2009, Jakub D. Kočí

[007/10] I když je to kniha zajímavá, co se umístění děje týče a zvolení jednotlivých charakterů, něco mi tam neuvěřitelně chybělo a celé čtení se mi stalo takovým nechtěným zklamáním. Těšila jsem se velmi, protože ohlasy byly pozitivní a obálka vypadala dobře, ale nedosáhlo to ani na lehký nadprůměrnost. Akce se mi vykouřily hned po pár stránkách z hlavy. Stále se opakující návrat smrti do hrdinských řad se stal natolik stereotypní, že už nedokázal překvapit a čtenář už předem tušil, že to dopadne tak jak dopadlo. Není tam žádný šok a v momentě, kdy člověku dojde na jaké vlně se to vlastně veze, už ani žádný přijít nemůže. Ono je těžké psát knihy. Jsem si toho naprosto vědoma. Nemohu se ale ubránit pocitu, že první polovina příběhu byla přespříliš spisovná a naproti tomu protkaná nepatřičnou a nesourodou hantýrkou. A dohromady to prostě nefungovalo. Dialogy byly divné a vyjadřování postav působilo neuvěřitelně kostrbatě. Závěr byl naopak přeplněn právě tou akcí, která rychle vyšuměla vniveč a zamávala nám v dál, špatně se v ní orientovalo a autoři nenechali prostor pro rozhled. Zápletka mi tak nějak unikla (jestli tam zápletka byla) a vůbec... já tak nějak nevím. Co mě ohromilo, tak propracovanost postav. I když nepobraly zrovna mé sympatie, bylo na nich něco zajímavého. Přesto mne ale případná smrt nezamrzela a díky velmi podobným jménům jsem ani na konci kolikrát nevěděla, o kom to zrovna mluví, až když se to napojilo na určité události, o kterých jsem četla, byla jsem uvedena do obrazu. Je to celkově jedna velká škoda, protože jsem se na knihu až neuvěřitelně těšila a opět jsem se utvrdila ve faktu, že recenze lžou, o to víc, když se jedná o celebrity z českých literárních končin. Někdy mi totiž připadá, že o práci určitých lidí se v našich časopisech a novinách vyloženě nesmí psát špatně.... celý text

Můj život se lvy 1975, George Adamson

{005/10] Nadšení a to opravdu veliké. Zprvu jsem tomu ale moc nevěřila. Tak nějak jsem předpokládala, že autor svoji literární ojedinělost započne přímo v Africe. Ne, rozepsal se u svého pobitu v Indii a já měla nutkání knihu odložit na stůl a začít číst něco jiného. Neodolala jsem… Když jsem se ke svazku později vrátila, zbylých 200 stran jsem zvládla za zhruba tři hodiny. Prostě jsem jela jak dobře promazaná mašina a prožila si jak souhlasné pokyvování nad nesmyslností nošení ostatků zvířat ve vlnách módních trendů, tak naprosto zbytečné zabíjení přebytečné zvěře za světové války bez dalšího využití masa, až po skvělé zážitky z natáčení filmů a pozdější převýchovu jednotlivých "stars". I když G. Adamson nepatří k literárním celebritám, on a jeho žena jsou postavy, na které se vzpomíná nejen v afrických republikách a někdy je až škoda, že toho prostřednictvím literatury nesdělili více. Na rozdíl od jeho manželky však na mě projev pana Adamsona zapůsobil daleko lépe. Jeho práce mi přišla daleko více nad věcí a to, že příběh o Else vynechal a jen odkázal na text jeho manželky ukazuje, jak moc ji měl v úctě a rád. Kniha je zaplněná spoustou událostí a zážitků z divočiny. Střety se zvířaty a někdy i boj o život. Regulace nebezpečných a nebo jen škodících slonů, kterou autor neprováděl rád. Osud lovce škodné a „závadné“ zvěře. Je zde i spousta osobních myšlenek a názorů, které se autor nebojí zapracovat do textu a tak se více přiblížit čtenáři. Možná proto mi jeho kniha připadá daleko lépe zpracovaná a propracovaná a více na mě dokázala zapůsobit. Je v ní skryta energie a naděje, že lidé nejsou zcela nepoučitelní.... celý text

Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky 2005, J. R. R. Tolkien

[006/10] 'Hobit' je jeden z mnoha příběhů, které mě provázejí takřka celým životem Poprvé jsem ho slyšela v rozhlasovém zpracování a bylo mi úplně jedno, jestli to napsal ten či onen. Neexistovaly žádné mánie, ani ta tolkienovská - maximálně v pozadí na zastřené fantasy scéně. A i když tomu dávám hvězd pět, příběh mě při čtení (konečně) ničím nepřekvapil a jednotlivé citace znám zpaměti. Což je možná spíše naškodu a nedá se s tím nijak chlubit. I když je kniha čistě mužskou záležitostí a ženský charakter nenajdete naprosto nikde, je to čtivé pro každou generaci a pohlaví, což tomu dodává punc dokonalosti. Co mě nejspíše nejvíce mrzí, tak že se jedná opravdu o pohádku. Je tam jisté ponaučení, ale jen takové co vyplývá z celkového příběhu. Nenajdete tam žádné moudré věty a ani vtipné slovní hříčky. Má oblíbená pasáž (137): Bubřináč s blbým Bublinou, jdou na mne se svou sítí, mám se stát pro ně hostinou, jenomže houby chytí! Chystejte sítě na mušku, jste hloupí však a líní, že vám to stojí za fušku - ty blbé pavučiny!... celý text

Zatracená smůla 2003, Donald E. Westlake

[003/10] Donald E. Westlake byl a je můj spisovatelský hrdina v oblasti amerického psaného humoru. Nejenom to netypické prostředí, ale i zábavné charaktery, dělají jeho knihy tak... povznášející, blahodárné, uklidňující a depresivní svět demolující. A i když se filmaři snažili převést děje některých jeho děl na filmová plátna, nepovedlo se jim to ani v nejmenším, protože absurdnost situací se ukáže teprve díky čtenářově fantazii. Je to ten druh autora, který nemůže být převeden do vizuální podoby, protože by to zabilo celkový vtip. Nejlepší jeho knihou s Dortmunderem v hlavní roli se pro mě stala bezesporu 'Ukradená banka'. (Alespoň, co jsem četla a co bylo vydáno u nás.) 'Zatracená smůla' se ale myslím nedrží nijak extrémně daleko. Možná je tam komických situací méně, ale kouzlo rozhodně nepostrádá. Neříkám sice, že se člověk bude smát nahlas úplně vždy, ale pro mě to má jakýsi energetický náboj, který mě dokáže nabudit pozitivní aurou. Co víc, velmi často mě dokáže nadchnout naše společná averze vůči nástupu nových (zbytečných) technologií. Tenkrát to byly záznamníky, upírající uživateli se vymluvit: ,,Já to prostě nevěděl," a jindy zase pochybné televizní reklamy upozorňující na cokoliv, co mi stejně v paměti neutkví. Možná je to jen tím osobním vztahem mezi mnou a jeho knihami, ale pro mě jsou jeho práce většinou velikým uvolněním ve stresových situacích.... celý text

Noční klub. Díl druhý 2003, Jiří Kulhánek

[002/10] I když se to možná někomu nebude líbit, dvojka byla podle mě lepší. Knihy sice jsou na poměrně stejné úrovni a ani u jedné neztrácí humor grady, ale přeci jen dvojku jsem četla kdysi první a právě proto mi k srdci přirostla pravděpodobně více. Co dokáži ocenit u Kulhánka vždy, je kritický humor zaměřující se na každodenní dění kolem každého jedince. To, co potkává mě, vás, prostě všechny. Soužití s městem... (008) Stál jsem na zastávce a tramvaj samozřejmě nejela - to už je taková základní vlastnost všech tramvají: buď vám ujedou před nosem, nebo čekáte - čím víc pospícháte, tím déle. Někdy mám takový pocit, že si autor trošku ventiluje své názory skrze jeho ústřední postavy. Což vlastně není nic špatného. Spíše naopak. "Autor", který není schopný vyjádřit vlastní názor, se jen těžko dá za autora vůbec považovat. (084) ,,Au-ta smrdí! Au-ta smrdí!" dunělo náměstím. ,,Što éto?" zatahal mě Smetánek za rukáv. ,,Ulice jsou naše! Ulice jsou naše!" ,,Jak ti to vysvětlit...," zvedl jsem ho, aby viděl: ,,Víš, lidé jsou různí: bílí, černí, žlutí a zelení. Ti zelení jsou obvykle bílí, ale o to víc do všeho kecaj." ,,Tohle taky nikam nesmíš napsat," varovně se ozval Ten druhý. Svatá pravda. ,,Da: Éto zatrolenyje levičáci," vědoucně řekl Smetánek. ,,I tak by se to dalo říct, ale radši ne tak nahlas..."... celý text

Noční klub. Díl první 2002, Jiří Kulhánek

[001/10] 'Noční klub' je kapitolou v Kulhánkově tvorbě samou o sobě. Je fakt, že je to brak jako řemen, ale možná to je právě to, co tomu dodává tu třešničku úspěchu. (374) Když jsem šel k ječákovi, plavovlasou holčičku jsem minul rychlým krokem a díval se na druhou stranu. Jak vysvětlit pětiletému dítěti, že jste mu popravili hračku? Čtivé, vtipné, se zajímavými slovními obraty, charaktery, které si nemáte potřebu idealizovat, ale i tak vás občas jejich smrt zamrzí. Na druhou stranu, když už někdo zemře jeho odchod ze scény je opravdu působivý a tělo skladné. Pro hrobníky velmi praktické. I když se na každé druhé stránce narazí na prolité hektolitry krve, nepůsobí to nechutně - spíše komicky. Někdy si nejsem tak docela jistá, jestli to, co autor vypráví se sarkasmem a ironií, není myšleno ve skutečnosti vážně... (370) ,,Co si přejete? řekl kapitán. ,,Co takhle odlet? Máme zpoždění." ,,Kam máme letět?" ,,Okamžik...," otočil jsem se na druhého pilota, který se na mne chystal skočit: ,,Hrdinské kousky obvykle dost bolí, příteli, ale jestli jinak nedáte...," pokrčil jsem rameny a nechal rozhodnutí na něm. Zase si pomaličku sedl a já si zatím rozmyslel, kam vlastně chci. ,,Co Marseille?" řekl jsem. ,,Ale tam letíme normálně! To nás nemusíte unášet!" zvedl kapitán obočí. ,,Aspoň vidíte, jak jsem zákeřnej."... celý text