Pink Martini
přečtené 387
Sága rodu Forsytů
2005,
John Galsworthy
Forsyti na mě poprvé promluvili z televize. Neuměla jsem anglicky a jména Soames, Jolyon, Montague a Winifred mi zněla jako tajemná kouzla. Knihu s těmito televizními hrdiny, mými vlastními Harry Pottery, jsem následně tahala do školy každý den, dokud jsem ji nedočetla. Náš učitel výtvarky mou volbu četby ocenil tím, že vždycky obdivoval ženy se slabostí pro knihy tlustší než jejich zápěstí. Zapamatovala jsem si to, i když mi tehdy bylo dvanáct. Sága pro mě zůstala knižním domem, který můžu otevřít na jakékoliv straně a jsem zase zpátky mezi svými dětskými hrdiny a jdu s nimi po ulici Londýna konce 19. století, kde jsem před tolika lety potkala. Dílo Johna Galsworthyho je po mnohých stránkách mimořádné. Počtem stran stále převyšuje šíři zápěstí dnes již dospělé ženy, a mezi písmeny pobíhají postavy hojnější než mravenci v mraveništi. Ani jedna ale nemůže chybět, neboť by svou nepřítomností pokazila dokonale fungující celek. A pak obsah, obsah, který převyšuje pouhý popis dnes už ztracenejch časů, v nichž se muži dívali na kapesní hodinky, svým ženám vykali a občas se nechali přejet kočárem v mlze Londýna. Všechno pro lásku. Hlavní starostí ženy bylo se ráno dobře obléknout, hrát na klavír a nezamilovat se do syna svého bývalého manžela, protože to přináší peripetie. Galsworthy ve svém třígeneračním románu oživuje střet starých a mladých. Soames, Irena a Jolyon, na začátku knihy mladí buřiči, se ke konci sami stávají nositeli starých tradic a odcházejícího světa. Válčí s porozuměním měnícího se života, s neposlušností svých dětí a se střetem hodnot, přitom sami kdysi byli dětmi, zdrojem revolty a avantgardního myšlení. I jejich děti ale dospějí a zastoupí je v roli nepochopených starců, je to kruh a ten nemá konec. Soames a Jolyon demonstrují dva přístupy k životu, vášeň a povinnost. Soamesův pracně budovaný život plný odříkání a přemáhání se se bez soucitu boří a směje se mu do očí. Jolyon a Monty si dělají, co chtějí a řídí se svými touhami, čímž působí mnoha lidem bolest, ale jsou ve výsledku šťastnější než Soames? Vede cesta srdce nebo rozumu ke štěstí? Ne, pokud jste Forsyte. Galsworthovi Romeo a Julie neumírají, žijí dál, ale někdy si budou říkat, že by bylo lepší se probodnout někde ve veronským sklepení. God, kdo by to byl řekl, že je to tolik let, co byli mými hrdiny Fleur a Jon a nenáviděla jsem Soamese, protože to byl zatracenej despota a tyran, abych se dočkala dní, kdy hltám každou stránku příběhu Soamese, Jo a Ireny a budu ho chápat. Jsou dvě cesty, kudy jít životem, a obě se jednou protnou. V symbolickém posledním podání ruky. 5/5 Johne.... celý text
Jako žena nula
1979,
Luisella Fiumi
(Uwaga spoilery!) Jako žena nula byla jednou z půltuny knih, které matce věnovaly ochotné přítelkyně, aby se měla čím rozptýlit po rozvodovém řízení. Několik let na ni žádná z nás ani nešáhla v domnění, že se jedná o brak s obrázky italských těstovin na obálce. Megakýč. Když bylo jeden den už v deset ráno 30 stupňů a mozek se mi rosil zevnitř, setřela jsem prach z několika nakreslených fusilli a rázem zjistila, že jsem se několik let ochuzovala o humorný požitek. Luisella Fiumiová popsala svůj život, manžela, děti, matku a další pokrevně příbuzné osoby s italským zápalem, lehkostí a vlídným humorem. Pokud hledáte něco, co vás duševně obohatí a konečně vyřeší váš letitý problém s Fichtem, potom vás Jako žena nula zdaleka neuspokojí, ale pokud se nechcete dvě hodinky v létě nudit a roztékat na slunci, ke štěstí vám stačí jen inteligentní a sebeironizující ženský humor, berte ji. Luiselliny problémy musela někdy řešit každá a v jejím příjemném psaném projevu se o nich čte vskutku parádně. Je to zkrátka vyšší dívčí. Po přečtení jsem se podle mého nestala domácí puťkou, ani mi několik set mozkových buněk nepomřelo hrůzou. Moje první setkání s knihami ve stylu Betty McDonaldové zase trochu obrousilo hrany, které jsem k tomuto žánru léta chovala. Za férových 4/5 Čau a amen. "Ty jsi nudná. Bosi, jak sis mohl vzít tak nudnou ženu! Já jsem ti říkala, abys ji nechal plavat, vzpomínáš si?" "Dobře si na to vzpomínám, maminko. Děkuji, ale čau a amen. Podstatné je nemluvit o feminismu. " "Ale teď," řekla moje moje matka, "budou muži ve Švédsku možná šest měsíců hlídat doma děti." "To je dobrý vtip," řekl Bosi, "chápu krále Heroda." "Zbývá jen jedno," řekla moje matka, "nedělat děti. Nebo postavit dostatek jeslí. Tobě se opravdu líbí dělat ženu v domácnosti?" "Ano, ale bez dětí. Rád dávám každou věc do pořádku: zásuvku, knihovnu, byt. Ale tvoje dcera naopak." "Vždyť jsem ti říkala, aby sis ji nebral."... celý text
