Pink Martini
přečtené 387
Třináctý černý kůň
2010,
Jan Skácel
Skácel by o tom všem nejspíš napsal Recenzi na náhodné setkání, ale pouštím se do toho vlastními slovy. Na začátku byla náhoda. Koukala jsem kolem šesté večer v knihovně FF MU do hrnku s kafem s tím, že bych měla biflovat kritické edice a úvod do středověku, ale nic takového se samozřejmě nekonalo. Moji pozornost upoutala hora knih, kterou někdo nevrátil do poliček, a z této kupky jsem vytáhla Třináctého černého koně, abych měla čím listovat. A nedokázala jsem se odtrhnout do doby, než mě začátek další hodiny vyhnal do venkovní chumelenice. O Skácelovi jsem předtím věděla jenom ze zápisků z literatury, které svorně tvrdily, že je to těžká četba, ke které je třeba mít hodně načteno, neplavat v kultuře a historii a mít rád přírodu. Šla jsem do toho po hlavě, prvních šedesát stránek bylo neskutečných. U krátkých recenzí na všechno kolem jsem se střídavě smála a šmátrala po kapesníku. Jsou psány úžasně citlivě, krásně a smířlivě. Přirovnávání smrti k opadávání listí ze stromů mě zkrátka dostalo. Až budu někdy ve stáří bilancovat nad svým životem, chci být takhle nad věcí a psát o tom tak klidně jako Skácel. Jeho historické poznámky mám uloženy v paměti a vytáhnu je co by nejsilnější braň u souhrnných zkoušek. I historik může znát básně. Popisky krajin svítily láskou k Moravě. Je možná trošku škoda, že neznám osobně Skácelův rodný okres ve Veselí nad Moravou, ale každý máme někde kousek krajiny, kde jsme tak šťastní. Ne všichni měli možnost blbnout jako děti na vesnici v rybníku, ale měli jsme zase menší parčík, kde jsme se učili jezdit na kole a po čase vzpomínáme, že jinde na rohu prodávali nejhnusnější burčák na severu Brna a kupovali si ho jenom snobové z Majdalenek, kteří nepoznali, že pijí jabčák.. Ale i my se za městem dokážeme zamilovat do božích muk v polích, do vlčích máků a hasičskejch bálů. I když vytrvale fantazíruju o bohémským brlohu někde na Quartier du Montparnasse, pořád jsou nejkrásnější modrý zvonky, co každý rok rostou u Dívčích hradů na Pálavě.. Rozhodně jsem neskočila jen u Třináctého černého koně, musím bezpodmínečně sehnat další knihy. Asi jsem se kapku zamilovala. Umět jednou z desetiny takhle psát.. Člověk nemusí být zrovna Moravák, ani student historie a ctitel umění, aby si Skácela vychutnal, ale s těmito výhodami to bylo neskutečné čtení. Nádherných a zasloužených 5/5.... celý text
Květy zla
1997,
Charles Baudelaire
(Uwaga spoilery!) Les fleurs du mal. Baudelaire brutální, Baudelaire sentimentální, Baudelaire cynický, Baudelaire typicky baudelairovský. Jedna z mála knih, kdy upřednostňuji originál navzdory kvalitním a krásným překladům. Už je to jakási tradice pro podzimní deštivé večery, zahrabat se pod deku, nalít skleničku Merlotu, vytáhnout všechny francouzské slovníky a začíst se do Květů zla. Baudelaire svými verši dokáže zmrazit do morku kosti, že má člověk strach otočit další stránku, v jiné básni potěší nejednoho cynika, aby v poslední části zahrál na romantickou strunu. Tleskám a tiše se klaním mistrovi. 5/5 .. Des cloches tout à coup sautent avec furie Et lancent vers le ciel un affreux hurlement, Ainsi que des esprits errants et sans patrie Qui se mettent à geindre opiniâtrement ..... celý text
Francouzská poezie nové doby
1964,
Karel Čapek
(Uwaga spoilery!) Vzhledem k faktu, že ať dělám, co dělám, mé básně jsou stále příšerné, necítím se povolána k tomu, abych soudila kvalitu Čapkova překladu poezie. Takže poznámku o překladu u mě nehledejte. Francouzská poezie nové doby je z mého pohledu unikátní a úžasná sbírka, k níž nenacházím jedinou, která by se jí mohla rovnat. Vidím v ní geniálně vyváženou večeři pro každého hladovce. Někdy prostě přijde chuť přečíst si něco francouzského, ďábelské nutkání na galského kohouta. Libovolného jména. Potom sahám po FPND - směsce pečlivě odměřené, všeobsahující. Zahrnuje odpovídající míru prokletých básníků: strašlivou krásu Baudelaira nebo Rimbauda a nejmilovanějšího Tristana C.; upraveného Duhamela; dynamického inovátora Apollinaira; surrealisticko-dadaistickou vložku a další perly od básníků, jejichž jména znají jen kovaní znalci. FPND vyplní požadavek na každý žánr, najde odpověď na depresivní, veselou i ničím nevybočující náladu. Odmění hledače nových a nepoznaných autorů i tužby po největších francouzských ikonách. Jádro FPND vyšlo v roce 1916, kdy jedna polovina francouzské armády krvácela na jatkách u Verdunu a druhá vyhasínala v zákopovým pekle na Sommě. Tato sbírka měla být výrazem podpory a solidarity. Vyšla nahonem jako část nikdy neuskutečněného plánu gigantického souboru překladů. Karel Čapek se v závěrečných slovech omlouvá, že jeho překlady nejsou dokonalé, protože mu chyběl bližší vztah k některým autorům a čas ho nutil ke spěchu. Jestli jsou tohle ne zcela hotové kousky, jdu se zařadit do fronty, aby aspoň jedna má báseň byla tak krásná jako nejhorší Čapkův překlad. Baret smekám až na zem a díky za malou Francii do kapsy, za všechny vzpomínky na ni. 5/5 ".. To jsi ty má stará Paříži tvé pomníky jsou kilometrové mezníky mé únavy znám tvá oblaka jež se komínů zachycují aby mi řekly sbohem či dobrý den noci ty světélkuješ miluju tě jako se miluje slon.." (Philippe Soupault)... celý text
Matka
2004,
Karel Čapek
(Uwaga spoilery!) K české literatuře mám vztah stejně vřelý jako je srdce Lady Macbeth. Ani k Čapkovi můj postpubertální mozek ještě nedozrál a plně neocenil, oč v jeho dramatech jde a jakým stylem je to podáno. S jedinou výjimkou – Matkou. Jen v této hře jsem schopná překonat fantastické motivy, kvůli kterým jsem tolikrát chtěla odhodit R.U.R. Z příběhu státníků a generálů, kteří kormidlují dějinami zemí, se dostává do popředí osud jedné rodiny, jedné matky. Dolores nejprve přichází o manžela a v konfliktech postupně ztrácí i své milované syny. Jednoho po druhém, jako by systematicky vyhlazoval prst v bílé gumové rukavici. Když hrozí, že by mohla ztratit i toho posledního, snaží se jej ze všech sil ochránit. To je pochopitelné. Díky nepatrné sci-fi duchařině se Dolores daří rozmlouvat s mrtvými. Vede dlouhé rozhovory s mužem i padlými syny. Jejich diskuze proti sobě staví mužský a ženský pohled na život, na válku, na všechno. Dolores nechápe, proč stojí za to umřít pro čest a řády udělené in memoriam. Chce ochránit svého Toniho, nikam ho nepustí a nakopala by při tom zadek komukoliv, kdo by jí radil opak. Osudy vojáků a měst ji nezajímají. Toni je přece ještě dítě. Bez něho už se válka nějak obejde. Jen jedna zpráva mohla změnit Doloresin pohled. Vraždění dětí, takových, jako byli před pár lety její synové, její Toni. Konec Matky je neuvěřitelně působivý v celé šíři své tragičnosti a smutku. V jediném gestu veškerá mateřská láska ustupuje potřebě se bránit před nepřítelem. Velkolepé. 5/5 ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k ampliónu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem… roztrháno. MATKA: Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti? TONI (hledá na mapě): Kde to je… kde to je… MATKA (stojí jako zkamenělá): Děti! Malé, usmrkané děti! (Ticho.) MATKA (strhne ze stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu. S velkým gestem): Jdi!... celý text
Nikola Šuhaj loupežník
2005,
Ivan Olbracht (p)
(Uwaga spoilery!) Prásknu se. K Nikolovi a jeho rodnému kraji mám osobní a rodinné vazby, takže dopředu říkám, že nebudu úplně objektivní. Prababi Emma byla Rusínka a potkala Nikolu Šuhaje. Fakt. Bylo to tak, že šla jednou coby malá žínka po lesní cestě, když potkala dospělého chlapa. Řekla mu, že musí být brzo doma, protože jí rodiče řekli, že v lesích rejdí Nikola Šuhaj a když ho potká, bude zle. Chlapík se jenom díval, jak mizí v dálce a nejspíš se dobře bavil. Protože on byl Nikola Šuhaj, velký loupežník a hrdina Zakarpatí, který bohatým bral a chudým dával, jednu dobu ho honili Maďaři, Češi, Rumuni a Židé a dostali ho až po zradě přátel. Už několikrát jsem narazila na názor, že Nikola Šuhaj je složité čtení. Řeknu to tak: vyžaduje pečlivější četbu a bohatější slovní zásobu. Je pravda, že jsou i lehčí knihy, ale já raději takové, v níž muž říká ženě, že je jako horský potok, než kdyby jí měl přetáhnout už na straně dva a říkal jí akorát tak bejby. Jsem v tomhle staromódní. Olbracht je hodně lyrický, zvlášť, co se týče krajiny, ale může si to dovolit. V Zakarpatí jsem byla dvakrát a musím říct, že místní krajina si to téměř po století od napsání této knihy stále zaslouží. Hluboká údolí, říčky, poloniny a vesnice, kde čas stojí na konci devatenáctého století. Koločava je bohužel už trochu nakažená flaškami coly a dalšími vymoženostmi, ale stačí zajet pár kilometrů do lesa a jste zpátky za časů Nikoly. O čem je příběh Nikoly Šuhaje, se dá dočíst v každém více či méně povedeném výtahu na netu. Co zaujalo mě, byla Olbrachtova snaha pochopit věc více očima. Rusínskýma: Nikola je hrdina, loupí a bojuje za nás. Českýma: Je to zlosyn, jen kvůli němu tady trčíme. Židovskýma: Vyloupil naše obchody a přišli kvůli němu četníci. Příběh Nikoly se proplétá se vznikem šuhajovské legendy. Žůžo. U mě má Nikola poctivých 4/5, což v mých hodnoceních české klasiky nebývá zvykem. Možná, že až se dostanu do Koločavy, někde v stráni konečně najdu Šuhajův hrob a přečtu si tam pár stránek, dopíšu i tu pátou hvězdičku. Rovněž můžu doporučit muzikál Koločava v Městském divadle Brno. Péťa Štěpán už sice není tak uhrančivý jako před deseti lety, ale pořád je to výborné pokoukání. Stejně jako Balada pro banditu.... celý text
Čínská hvězda
2009,
Bartle Bull
Všechno, čím mě autor nalákal v prvním díle, mi teď naprosto zhnusil. Těšila jsem se na pokračování a měla jsem ho nechat své fantasii. Z hlavního hrdiny, skvělého šermíře, vytvořil nablblého gigola. Na konci už jsem ho nemohla ani vidět, což platilo i o jeho nymfomaniakální přítelkyni. Jemný situační humor a průpovídky gentlemana Dmitrije Karlova vystřídala lacinost a maniakální touha po sexu. Rádoby dobrodružné scény byly nastaveny tak, že jsem si začínala říkat, kdy na mě hlavní hrdina vybafne "protřepat, nemíchat", protože nikdo jiný by nedokázal likvidovat nepřátele tak podivně snadno. Takto ne, pane Bartle Bulle. Kdybych na začátku tušila, co jsem si to koupila, raději bych strávila příjemný večer se skleničkou dobrého vína, se Seanem Connerym a jeho "Má milá, jsou věci, které se zkrátka nedělají. Jako pít Dom Perignon, ročník padesát tři, při teplotě nad třicet osm stupňů Fahrenheita. To je stejný omyl jako poslouchat Beatles bez klapek na uši." 2/5... celý text
