Precim přečtené 61

Malý princ 2005, Antoine de Saint-Exupéry

Jako malý jsem slyšel či četl malého prince nesčetněkrát a vzpomínám si, že jsem to pokaždé bral jen jako jednu z mnoha pohádek, které byly součástí mé dětské kultury. Příběh se mi líbil, ale některé pasáže mě nudily (např. ty s liškou). Naopak nejoblíbenější částí pro mě byly návštěvy osamělých lidí na planetkách. Princova návštěva planetek je pořád moji nejoblíbenější částí knihy, nicméně dnes už v knížce vidím i spoustu věcí, které jsem jako malý, nevěda moc o vlastnostech a sobeckosti (ale i přátelství) lidí, nemohl pochopit. Např. dnes už chápu jak postavy na planetách reprezentují svými činy na opravdové reálné lidi mezi námi. Ani si nepamatuji, že bych nějak vnímal snahu malého prince o nalezení opravdového přítele. Nicméně to, jak to chápu dnes, se může v budoucnu změnit a povšimnu si třeba zase něčeho, co mi teď absolutně uniklo. A právě proto považuji Malého prince za unikát. Je to nepochybně knížka, po které v budoucnu ještě sáhnu a to ne jednou.... celý text

Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy 1955, Karel Čapek

Příjemné počtení detektivních povídek se zajímavými zápletkami. Povídky jsou koncipované tak, že je vždy někdo vypráví. Čapek se nebojí použít při přímé řeči obecnou češtinu, a tak dodává příběhům na realističnosti. Mou nejoblíbenější povídkou jsou Šlépěje. V tajemné zasněžené noci sleduje pan Rybka šlépěje, které najednou uprostřed cesty nevysvětlitelně zmizí. Jelikož je pan Rybka člověk, který musí mít ve všem jasno, zavolá si k vysvětlení tohoto bizarního jevu policejního komisaře. Ten ukazuje čtenáři úplně odlišný pohled na problém, kdy mu zas tolik nezáleží na vysvětlení nelogičnosti, ale na praktický důvod jeho vyrušení ze spánku. Když se zjistí, že nehrozí žádné nebezpečí ani se nikdo nepohřešuje, odejde. Poté, co jsou vedle našich šlépějí vyšlapané od kolemjdoucího strážníka další šlépěje tak, že jim dávají návaznost, pan Rybka se uklidní a jde spát. Proč se mi to nejvíce líbí? Důvod je shrnut v dlouhém monologu pana komisaře, který má formu úvahy nad záhadou. Pronáší tam řadu myšlenek, které se týkají každodenních věcí. Příklad: "Pořádek není záhadný. Spravedlnost není záhadná. Policie taky není záhadná. Ale každý člověk, který jde po ulici, už je záhadný, protože na něho nemůžeme, pane."... celý text

Povídky z jedné kapsy 2007, Karel Čapek

Stařec a moře 1957, Ernest Hemingway

Stařec Santiago se rozhodne vyjet na moře brzy ráno, aby získal velký úlovek, který zoufale potřebuje. Ten se dostaví v podobě největší ryby, jakou kdy chytil na udici. Ale věci nejdou přímo podle jeho představ. Brzy se ukáže, že ryba spíše chytila jeho; nejenže stařec nedokáže rybu vylovit, ale dokonce ho ryba táhne i s člunem neznámo kam. Následuje ukrutný boj svou intenzitou srovnatelný s velkolepými bitvami lidských věků. Naštěstí přes těžká zranění a absolutní vypětí sil vyjde stařec z boje jako vítěz...., tedy pokud jeho vítězství přirovnáme k vítězství řeckého generála Pyrrha. Starcovo úsilí byla totiž marnost. Cestou domů bude jeho ulovený mečoun ožrán žraloky a stařec si přiveze zpět jen kosti bez masa. Pokaždé mě zaujalo, když se v novele Santiago choval k rybě jako k jiné lidské bytosti. Zároveň je však jeho nepřítelem. Příklad: "Rybo," promluvil k ní," z té duše tě miluju a vážím si tě. Ale zabiju tě, než skončí dnešní den." Ve svém boji se nesoustředil na rybu jako na kořist určenou pro něj, ale jako na silného nepřítele, který bojuje o svůj život stejně jako on. Ohromující je i starcova vytrvalost. Tam, kde by každý dávno padl, on, přes bolest a nejistotu ve vítězství, pořád drží. Myslím, že se tím chce říci, že úspěchem v životě není vyhrát a získat uznání ostatní, ale bojovat za svou pravdu vytvořenou zkušeností a svědomím. A to i tehdy, kdy se to ostatním může zdát nesmyslné...... celý text

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

Příběh je vyprávěn z pohledu Paula Bäumera v čase 1. světové války. Ten tráví svá mladá léta jako německý voják na západní frontě. Jeho prožitky na frontě jsou naturalisticky podávány a nejsou vůbec záviděníhodné. Paul zažívá dlouhé dny v zákopech, které jsou příznačné všelijak znetvořenými kupami mrtvol, mizerným stravováním, krysami a v neposlední řadě smrtelnou úzkostí, pramenící z toho, že může kdykoli umřít. Není divu, že po takto přežívaném životě, se z nadšeného mladého člověka stane "starý" cynik neschopen normálního života. Román je pro mě přiblížením historické reality, kterou si dnes už nikdo nedokáže ani představit. Velmi mě zděsilo, když jsem zjistil, že při narukování má Paul jen o 2 roky více než já dnes. Nejvíce mě dojala poslední kapitola, kdy Remarque popisuje Paulovy myšlenky a pocity, vyjadřující beznaděj a zbytečnost. Následuje známé zakončení se symbolickou větou: "Na západní frontě klid", která vyjadřuje klid, jehož došel Paul ve své smrti. Takový klid by ve svém životě už jen těžko nacházel.... celý text

Drakula (skrátená verzia) 1997, Bram Stoker

Klasické dílo inspirované reálnou historickou osobou tyrana knížete Vlada III. Jako nemrtvý upír bylkníže některými označen poté, co se mnoho let po jeho smrti našel dokument s jeho podpisem a jeho hrob se (údajně) byl prázdný. Kniha se soustředí výhradně na příběh tajuplné bytosti Drákuly. Spolu s dalšími postavami postupně poodhalujeme schopnosti upíra a sledujeme napínavý boj, který mezi sebou tyto dva tábory (mimořádně schopní občané Anglie a Drákula) svádějí. Knihu jsem přečetl, protože jsem četl z mnoha zdrojů, že je to klasické dílo, které by měl znát každý vzdělaný člověk. Ve výsledku jsem ale mírně zklamaný. Od tak legendárního díla jsem čekal něco víc. Obdobných příběhů založených na principu boje zla s dobrem ve fantastické sféře jsem přečetl už spoustu. Od dodnes živého díla jsem čekal nějaké nadčasové prvky, kterých se mi ale bohužel nedostávalo (nebo jsem si jich nevšiml). Možná je ale Drákula tak legendární proto, že je založen na historickém podkladu ukrutného tyrana a je vůbec prvním zpracováním bytosti "upír" do románové podoby. O přečtení knihy jsem dlouho uvažoval, protože nejsem moc velký zastánce hororů a knihu jsem vnímal jako román s hororovými prvky. Při čtení jsem ale žádnou přehnanou úzkost, které se při čtení vyhýbám, nepocítil, spíš jen napětí a záhadu. Nejoblíbenější pasáže z knížky byly při nevědomosti postav o tom, co se bude dál dít a co se vlastně teď děje, zatímco pro mě jako čtenáře bylo vše už jasné. Jako příklad bych uvedl bezradnost Lucy a jejích přátel při jejím postupné přeměně v upíra. Bylo pak zajímavé sledovat, jak autor reaguje svými postavami na ten pro mě už snadno odvoditelný vývin děje (v tomto příkladu: přeměna Lucy na upíra). Za nejlepší postavu považuji Van Helsinga, protože právě on mi otvíral záhady, díky čemuž jsem se pak mohl cítit, jako ten který ví.... celý text

Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století 1970, Svatopluk Čech

Jako člověk, který nezná ani dobu 19. ani dobu 15. století, byla pro mě tato knížka dvojnásobným výletem do minulosti a mohl jsem tak porovnávat, jakým posunem si prošla Praha mezi těmito obdobími. Překvapilo mě např., že náš hlavní hrdina byl schopen tak dobře rozumět jeho předkům - tedy že se náš jazyk od té doby nevyvinul nijak zásadně odlišnou cestou. Dále mi přišlo zajímavé jedno povolání, po kterém toužil pan domácí a kterým se reálně mohl živit člověk 15. století - koštování vína. Knihu nečetl jen kvůli jejím historickým informacím (jejichž pravdivost mi byla ověřena při hodinách dějepisu), ale i kvůli směšnosti příběhu vyvolané už jen tím, že se zbabělý, tlustý a sobecký pan Brouček ocitne v době vyžadující odvahu, statečnost a boj za společný cíl.... celý text

Svatý Xaverius 2009, Jakub Arbes

Krátká knížka popisující zajímavý příběh vypravěče a jeho přítele Xaveria. Xaverius se snaží racionálně vysvětlit tajemství obrazu sv. Xaveria v chrámu sv. Mikuláše. Toto tajemství mu bylo předáno od matky, která ho získala z úst své babičky, které to pověděl samotný tvůrce obrazu František Balka. Všichni tři obětují svůj život neustálým zkoumáním obrazu. Xaverius nakonec najde souvislost mezi skrytými známkami na obraze a jednou starou mapou Prahy a myslí si, že odhalil poklad. Když spolu s vypravěčem poklad vykope, zešílí a uteče i s pokladem pryč. S Xaveriem se pak setkáváme až ve vězení, kde se potká s vypravěčem. Zjistíme, že poklad je prakticky bezcenný. Xaverius pak umírá na tuberkulózu. Příběhu utvořila netypickou atmosféru čeština 19. století a časté používání přechodníků. Samotné rozuzlení děje mi připadalo smutné. Xaveriův život byl totiž prakticky zničen obrazem.... celý text

Zabiják 2002, Émile Zola

Jsme v 19. století a v Paříži to vypadá opravdu hrůzostrašně - řádí tu totiž zabiják Alkohol. Naše hrdinka Gervaise se ale snaží žít poctivý a spořádaný život. Je skromná, nechce toho mnoho. Umřít v posteli, nebýt bita opilým manželem, vychovat děti. Vdá se a všechno vypadá idylicky, její muž (Copeau) i ona pracují a žijí krásný rodinný život. Osud tomu tak ale nechce, neboť Copeau prodělá těžký úraz a ocitne se na pokraji smrti. Při jeho léčbě ho ale Gervaise neustále obskakuje a stará se o něj, a Copeauovi se to tak zalíbí, že i když je už zdráv, stane se z něho lenoch a nechce nijak pracovat pro rodinu. Ba právě naopak - začne pít alkohol. Rodina se tak dostává do naprosto zoufalého stavu, a když přijde ještě Gervaisin bývalý muž Lantier, aby rodinu okrádal, poddá se nakonec pití i Gervaise. Kniha je úžasným ukazatelem nebezpečí závislosti na jakékoli věci. Svým zevrubným a realistickým popisováním ukazuje přesně jak alkoholik žije (nebo spíš přežívá) a jakou zoufalou smrtí umírá. A i přestože je člověk znechucen alkoholem a uvědomuje si jeho nebezpečí (př. Gervaise), jakmile se jednou poddá, nedokáže se z toho sám vyprostit. Toto vše je ještě doplněno myšlenkou determinismu na postavě Nany, která, výrazně ovlivněna příkladem svých rodičů, nemohla jinak, než dát se spolu s nimi na cestu neřesti.... celý text

Pán much 2003, William Golding

Příběh vypráví o postupném úpadku dětské důstojnosti a lidskosti, když jsou jako trosečníci zanecháni sami na pustém ostrově. Děti si sami mezi sebou vytvoří určitou hierarchii nezbytnou pro fungování lidského společenství. Už na samém počátku jejich spolupráce ale začínají problémy. První, který jsem zpozoroval, je nestálost dětí v práci. Podle mě to hezky ukazuje, že děti nejsou schopni neustále vidět před sebou motivaci (v tomto případě záchrana a přežití), která by jim dala vytrvalost ke konání vlastního i obecného blaha. Jejich pozornost se místo toho stočí k zábavě a rozptýlení. Toto je zárodek k jejich postupnému zapomínání na to co je důležité, a k soustředění se na věci na "zvířecí" úrovni. Následujícím nedostatkem dětí je pak jejich následování myšlenky: nechť zvítězí ten (ti) nejsilnější. Tím se ze začátku řídil jen Jack. Pak ale došlo k ním iniciovaném zformování uskupení Lovců a začínalo pohrdání demokratickým zvolením Ralpha jako náčelníka. To vedlo k nežádoucím následkům - k vraždě, k naprostému úpadku racionálního myšlení 90% dětí a dá se říct, že až k navození bezhlavého následování jednoho vůdce. V knize jsem se nejvíce soustředil na psychologii jednotlivých postav. Došel jsem při tom například k závěru, že myšlenkové pochody Ralpha občas neodpovídají úrovni 12letého dítěte. Kniha se mi zdála občas zdlouhavá, ale rozhodně stojí za přečtení. Je důležité si uvědomit jak málo občas stačí, aby člověk odhodil svůj intelekt a osobnost a držel se jen svých "zvířecích" pudů.... celý text

Zločin a trest 2004, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Raskolnikov, student na kterého v plné síle působí bída a chudoba je znechucený světem a zdá se, že mu na ničem nezáleží. Spáchá proto vraždu, kterou si ospravedlňuje zbytečností oné osoby. Se zklamáním začne zjišťovat, že on není ten "vyvolený", který má právo zabíjet, neboť po spáchání vraždy se nezmůže na nic jiného, než na podlehnutí zžírajícím výčitkám svědomí. Naštěstí pro něho se k němu svět nechová stejně jako on ke světu a má kolem sebe přátele a rodinu, kterým na něm záleží. To je podle mě pro něj záchrana před jistou sebevraždou a nakonec dokonce cesta k nalezení nové chuti do života. Ještě nikdy jsem se při čtení knihy nedokázal tak hluboce vžít do nějaké postavy a soucítit s ní. Sofistikované dialogy, úzkosti, zoufalství, náhlé výbuchy hněvu, únava, dokonce i ta horečka, kterou má Raskolnikov v příběhu tak často, to vše jako kdybych zakoušel já sám. Tak propracovanou a dobře popsanou psychologii jsem vůbec neočekával. Mojí nejoblíbenější částí byly dialogy Raskolnikova např. s Porfirijem Petrovičem nebo Petrem Lužinem. Právě při nich totiž dochází k té nejintenzivnější konfrontaci myšlenek a člověk hltá každé slovo.... celý text

Kuře melancholik 2008, Josef Karel Šlejhar

V novele je popisován hlavně psychický stav týraného dítěte. Pro některé to může být těžké sousto, ale já si myslím, že by člověk měl znát tento druh lidského utrpení. Nejvíce mě zasáhlo, jak dokonce ani na konci příběhu, kdy je dítě smrduté a nemůže se už ani pohnout, není žádná z postav pohnuta ani tím nejmenším soucitem - vše co jsem tam četl, bylo znechucení a opovržení malou lidskou bytostí. Obvzlášt kruté se mi zdálo ještě zakončení, kdy si po podrobném popisování poslední agonie dítěte autor neodpustí věnovat poslední odstavec lidské zhýralosti.... celý text

Já, Claudius 2000, Robert Graves

Achilleus 2001, Milan Machovec

Antigona 1965, Sofoklés

Píseň o Rolandovi 1986, neznámý - neuveden

Biblické příběhy 1991, Ivan Olbracht (p)

Gulliverovy cesty 2004, Jonathan Swift

Piková dáma 1955, Alexandr Sergejevič Puškin

Krátké počtení na jeden večer, že bych ale tuto povídku považoval za jednu z nejlepších, to určitě říci nemůžu. Námět příběhu byl zajímavý to ano, ale čekal jsem poutavější a svižnější průběh. Například "románek" Lizavety a Heřmana nebyl pro mě tak zajímavý, jako kdyby se třeba pokoušel k hraběnce vloupat. Samozřejmě musím uznat, že vloupání je triviální a ohrané, zatímco získání přístupu do nepřístupného objektu zíráním na dívku v okně je originální, není to ale můj šálek čaje. Nejvíce mě zaujalo zakončení, které dává knize až hororový nádech. Také nesmím opomenout výborné zpracování postav, které je pro ruský romantismus příznačné.... celý text

Hrdina naší doby 1966, Michail Jurjevič Lermontov

S Pečorinem se v knížce seznamujeme postupně, když si pak na konci knížky spojíme všechno do sebe, zjistíme, že jeho osobnost je nesmírně zajímavá a unikátní. Pečorin je cynický floutek, kterému je lhostejné úplně všechno. Výjimku netvoří ani jeho vlastní život, což dokazuje např. jeho odvážná zkouška existence tzv. předurčení. Jeho pocit zbytečnosti a znuděnosti životem, nejde vypudit ani láskou k ženě ani přátelstvím k lidem, pokaždé je znechucen opakujícími se lidskými vlastnostmi a prokouknutelností svých "subjektů". Vysoká inteligence mu umožňují manipulovat s lidmi, čehož nezodpovědně využívá např. k zblbnutí ženských srdcí. Pečorin se na ženskou náklonnost dívá jen jako na "potravu své duševní síly" a lásku nikdy neopětuje, dokonce se zdá, že to ani nedokáže. Charakter Pečorina pro mě znamenal nádherný knižní zážitek.... celý text