richard7959
přečtené 181

Tajemství skotské krve
2018,
Jan R. Hrdina (p)
Co k této knize říct? Viktoriánské Skotsko, skotské zvyky a legendy, trocha historie, to všechno je zajímavé. Děj nenudil, i když byl od začátku průhledný. Přesto kniha není dobrá. Největším zklamáním je samotný konec příběhu - finální odhalení už znáte půl knihy dopředu a závěrečná akce je spíš k smíchu - naivní a hloupé jsou všechny pěstní konflikty, které jsou jak z Jamese Bonda. Co mi ale vadilo úplně nejvíc, byl způsob, jakým autor děj hnal kupředu. Jako by se snažil stihnout deadline odevzdání rukopisu a skákal po odstavcích jako kamzík na horách. Spousta zbytečnosti, které nemají s dějem nic společného - viz linka s doktorem v kupé. Ve výsledku to vypadá jako něco nedokončeného nebo trestuhodně odbytného. Promarněný potenciál. 40 %... celý text

Dudáci, draci a kouzelné víly
2019,
Liba Švrčinová-Cunnings
Asi jsem čekal něco víc, než úvahy o životním prostředí, rozostřené černobílé fotografie a nákupy v Tescu...

Rybář
2021,
John Langan
Je to Lovecrafovský horor, takže ti, co po knížce sáhnou a nejsou seznámení s tímto subžánrem, by si měli o něm aspoň malinko něco zjistit, protože ne každému to sedne. Pro mě jakožto milovníka Lovecraftovy tvorby to bylo dílo určitě zajímavé, protože cokoli, co se nějak dotýká Mýtu, je pro mě přitažlivé. Bohužel z literárního hlediska se nejedná o žádný zázrak. Kniha má přes 300 stran, ale její potenciál by se dal vměstnat na sotva polovinu. Místy enormně roztahané pasáže, podrobné popisy, které narušují tok děje a ... bohužel i ten Mýtus a hrůza z nepojmenovaného se jeví lacině a nezanechává v člověku žádné znepokojení. Jsem rád, té jsem knihu přečetl, ale jen kvůli svému zalíbení v těchto tématech, ale znovu se k ní vracet nemá smysl. Čistý průměr 60 %... celý text

Golemův stín
2007,
Petr Macek
Musím se přiznat, že jsem knihu louskal dlouho a to patří mezi ty méně rozsáhlé. Styl psaní mi nesedl, ale dobrodružství nejslavnějšího detektiva u nás v Praze jsem si nechtěl nechat ujít. Cením si odvážného a kontroverzního konce, který mi malinko připomněl Oponu od Agathy Christie. Ale jinak žádná sláva.... celý text

Záhada domu Marwicků
2021,
Darcy Coates
Záhada domu Marwicků aneb Kuchtička se potýká se strašidelným domem. Víc se tady peče než straší. Myslím, že po přečtení knihy jsem se naučil péct koláče a muffiny... Ten styl psaní je prostě otřesný. Jednoduché věty, slovní zásoba dvanáctiletého dítěte, v každé knize od Coatesové ty samé příměry a obraty, jako by nemohla vymyslet nic jiného - neexistující vánek, dveře se se skřípěním otevírají a se zaklapnutím zavírají. Její dětinské psaní lze odpustit v případě, kdy poskytne čtenáři zajímavý děj jako třeba u Ashburnů, ale tohle je tak dětinské průhledné, že se člověk víc potěší pohledem na výpary z hrnce. O hlavních postavách nemá cenu ani mluvit. Neprokreslené, ploché, nelogické myšlenkové pochody: "Někdo po mně jde! Hrozí mi nebezpečí, tak si sednu a upeču buchtu a nezavolám policii." Prvotřídní! Nebýt místní fanbáze Darcy Coatesové, která při vydání další knihy automaticky lupe jedno pětihvězdičkové hodnocení za druhým, tak by se tohle dílo červených čísel ani nedotklo.... celý text

Kill Creek
2021,
Scott Thomas
Strašidelný dům s pohnutou minulostí a čtveřice spisovatelů hororových románů, kteří ho poctí svojí návštěvou. Spisovatelé, jejichž minulost není o nic zářivější. Autor si je vědom potenciálu ústředního tématu a tak ho ždímá až do poslední kapky. Zpočátku máme až akademický vhled do žánru. Seznámíme se s hlavními postavami, které krom řemesla nemají vůbec nic společného, ale jejich osudy se protnou, aby čelili dávnému zlu. Charaktery jsou dobře popsané, dennodenně se střetávají se svojí minulostí a těžkostmi života spisovatelů. Kromě postav bych vyzdvihl i pestrobarevný jazyk Scotta Thomase, který mi v některých pasážích knihy připomínal samotného Stephena Kinga (ostatně celý román Kill Creek je důkazem, že Thomas má od mistra hororu hodně načteného). Bohužel asi v půlce knihy se autor začíná s těmi slovními obraty opakovat a na posledních 50 stranách jsou tak frekventované, že rozčilují. Jako by po 200 stranách došla slovní zásoba. Samozřejmě, že nelze na více jak 400 stranách zůstat neustále originální, ale zde je to někdy až do očí bijící. Největší slabinou Kill Creeku je samotný konec knihy. Poslední kapitoly připomínají scénář k béčkovým filmům, které mají s moderním gotickým románem málo společného. Příběh se zvrhne v něco, co už jsme četli (nebo viděli) milionkrát v tomto žánru. Absolutní absenci napětí a hrůzy si kniha během finiše vážně nezasloužila. Thomas se utrhl ze řetězu a místo strašení přichází s tupou naháněčkou. Některé pasáže, které mají budit hrůzu, působí až směšně. Dalo se z toho vytřískat mnohem víc. Je to škoda. Sečteno, podtrženo: Kill Creek je kniha se zajímavým námětem, i když už provařeným. Ale to není na škodu, protože milovníci hororů nikdy nebudou mít dost strašidelných domů a jejich tajemství. Je to jednoduchá šablona, ale stále vítaná. Kingovský styl psaní mi sedl, tedy až do doby, než se autor začínal opakovat. Postavy sympatické, prokreslené. Budování atmosféry ucházející. Kniha má však dvě veliké trhliny. Strašení nefunguje - je plytké, nevyužívá potenciál strachu z neznámého, naturalistický popis zlých entit škodí. Druhá a největší trhlina je závěr knihy. Horor se vytrácí a nastupuje tupá béčková akce. Autor se snaží na závěr na čtenáře vychrlit vše, co se v žánru horor od počátku své historie vyvinulo. Tento mix se mění v maglajz, hroznou slátaninu (opravdu jsem v této knize našel prvky z hororů jako Psycho, Nenávist, Dům na kopci, Pytel kostí. Sami o sobě jsou tyto knihy - potažmo filmy - prvotřídní, ale takto násilím uhnětené dohromady jsou obludností, jako když všechna svá oblíbená jídla smícháte dohromady a snažíte se je vychutnat Tak to prostě nefunguje).... celý text

Děs sídla Wake's End
2021,
Michelle Paver
Daily Mail na zadní straně knihy píše, že se jedná o "vynikající duchařský román". No tady je krásně vidět, že nikdo z Daily Mail knihu ani nedržel v ruce, natož četl. I to označení "HOROR", které doslova křičí z obalu na přední straně, je hodně zavádějící. To už bychom mohli označit hororem i Větrnou hůrku. Jsem tudíž docela zmatený, protože to není horor a vůbec to není duchařský román a žádné prastaré síly se na žádném venkovském panství neprobouzí. Proč je vlastně celá obálka zavádějící? To ví asi jen Bůh a sama autorka by se tomu asi dost divila. Takže si pojďme upřesnit pojmy. Wakenhyrst (to je název knihy a nad českým překladem zůstává rozum stát) je gotická fikce (viktoriánsko-eduardovská) s příměsí psychologického románu. Hodně připomíná již zmíněnou Větrnou hůrku a jiné klasiky z té doby. A na to, že je kniha z nového tisíciletí, opravdu parádně vystihuje tehdejší atmosféru a poměry v Anglii, jako bych skutečně četl něco od autorky 18. a 19. století. To se Michelle Paver(ové) opravdu povedlo. Kniha obsahuje skvělé reálie a detaily tehdejší doby, velmi zajímavý folklór a ještě lepší práce s psychickým nátlakem na čtenáře skrze postavy. Trocha mystiky taktéž neuškodí. Téma zločinu a trestu, nerovnosti, spravedlnosti, posedlosti a počátky šílenství. Kniha se díky skvělému jazyku autorky čte sama. Děj v sobě neskrývá nic úžasného a originálního, přesto od něj čtenář nechce odtrhnout zrak. Konec knihy mi přišel uspěchaný a trochu nedotažený a ještě navíc se ho čtenář dozví hned na začátku knihy (samozřejmě v okleštěné verzi se spoustou otázek). Největší kontroverzí tohoto díla jsou postavy. Jsou na jednu stranu zajímavé, propracované a na druhou otravné a hloupé. A jak už víme z anotace, středobodem příběhu jsou otec a dcera. První zajímavá/otravná/dekadentní a druhá zajímavá/naivně hloupá (vzhledem k věku Maud to lze tolerovat). Záleží na charakteru čtenáře, jestli má náladu interakci těchto dvou postav strávit nebo knihu v půlce zahodit kvůli tomu, že si chtěl přece přečíst nějaký mrazivý horor a ne rodinné drama uprostřed mokřadů. Ať už knihu dočtete nebo zahodíte, obojí se dá pochopit. Sečteno podtrženo: Otevřít knihu a očekávat mysteriózní horor by byla fatální chyba. Pokud jste ale milovníky gotických románů z viktoriánské a edwardovské éry, je tohle přesně pro vás.... celý text

Trhlina
2017,
Jozef Karika
Velice zajímavá kniha, která se také může jmenovat Junkie a jeho trip v horách. Ale teď vážně. Když opominu, že kniha má reflektovat nějaké skutečné události, které se stali nějakému týpkovi, kterému se opravdu těžko věří i nos mezi očima a to kvůli jeho drogové minulosti a už vůbec kvůli tomu, že ani nevíme, jestli někdo takový kdy existoval, je Trhlina celkem obstojný příběh. A opravdu působí velice znepokojivě a mrazivě. Takže plus pro autora. Jazyk knihy není kdovíjak barvitý, ale prostý styl vyprávění aspoň působí důvěryhodně vzhledem v výpovědi pseudo Igora. Začátek knihy pomalejší, pak se tu dostáváme k ochutnávkám záhad v Tribeči a nakonec tu máme dosti znepokojivé finále. Z tohoto pohledu jsem si knihu užil. Ale... ... dostáváme se k problémům a těch je hodně. Problémům souvisící s tím, že se kniha tváří jako true story bro. Samozřejmě. Takové příběhy působí nejděsivěji. U Blair Witch taky dlouhou dobu nikdo nevěděl, zda je to realita nebo ne a tak se člověk s nepříjemnými pocity v duši sám sebe ptal: Pokud je tohle skutečné, co za hrůzu se ještě může ve světě skrývat? Strach z neznámého je nejsilnější. A Karika tento strach skvěle čtenáři prodá. Bohužel hodnocení musím strhnout do průměru, protože nemám rád, když se mi někdo snaží něco nabulíkovat. Přejdeme tedy k problémům, které mám s rádoby autenticitou příběhu a upozorňuji, že teď přijdou SPOILERY: ZAČÁTEK SPOILERU opravdu mám věřit, že člověk, co fetuje, zažil něco takového jinak než ve vlastní zfetované mysli? Opravdu mám věřit, že všechny dokumenty, které by aspoň malinko mohly poukazovat, že se příběh stal, prostě ztratily a ještě tak nesmyslně? Žádné fotografie, i když se fotilo. Žádné nahrávky, i když se permanentně nahrávalo? A ten vymazaný blog na konci, to je snad vrchol. Pokud by chtěl Igor někoho přesvědčit o tom, že není vymaštěnec, tak pro by ho mazal? Chápu, že se mu rozbil mobil, ale proč teda mazal ten blog? Tomu snad nemůže nikdo věři! KONEC SPOILERŮ Ale nejvíc rozčilující věc, která podrývá toto dílo je autorova neochota odpovídat na otázky ohledně svého románu Trhlina. Jasně. Napíše to, předloží lidem a hezky zkásne jejich penízky, ale nehodlá se k tomu dále vyjadřovat? Žádná diskuze? Špatný vtip. Ano. Několikrát je v Trhlině zmíněno, že autor ani Igor nikomu tento fantastický příběh necpou a každý si má udělat obrázek sám. V pořádku. Ale jaký obrázek, když se doslova nedochoval ani malý, možná i nic neříkající důkaz z toho, co jsme vyslechli? Proč psát román o někom, kdo říká že zažil tyhle hrůzy, přičemž poztrácí příhodně všechny dokumenty a zároveň přizná, že si občas šlehne? Proč to proboha sepisovat, když důvěryhodnost svědka je absolutně nulová? PROČ? Verdikt: Trhlina je opravdu mrazivé počteníčko, když ho berete jen jako hororový příběh od autora hororových románů. Fiktivní příběh. Zde není nic moc co vytknout až na prostý slovník, zbytečně sprostá slova (ano, snaha o autenticitu) a zdlouhavý začátek. Ale ten zbytečný pokus o to, že je vše "možná" dle skutečných událostí všechno kazí.... celý text

Sherlock Holmes a Rudá věž
2020,
Mark A Latham
Téměř není co vytknout. Viktoriánská doba má své kouzlo a Mark A. Latham ho zde podává na zlatém podnose. Starosvětské sídlo opředené legendami a tajemstvím, spiritistické seance, přenice o dědictví, rodinné intriky a Dr. Watson, který se ještě stále vypořádává s tragickou minulostí. A samotný Sherlock Holmes? Troufám si tvrdit, že autor ho vystihl velice povedeně a skvěle tak odkazuje na díla sira A.C.D. Já jsem si tohle dobrodružství nejslavnějšího soukromého detektiva Anglie zcela naprosto užil. První polovina knihy je skvělý popis, seznamování s budoucími podezřelými, duchařská tématika vyplňuje tajemnou atmosféru. Druhá polovina s nástupem Sherlocka je pak skvělou jízdou, kdy detektiv postupně rozplétá klubko zločinu a čtenář, dychtivý po pravdě, těžko dokáže odtrhnout zrak. Závěr chytne za srdce, i když vnímavější čtenář zápletky rozlouskne tak v půlce knihy.... celý text

Kořist
2021,
Darcy Coates
Tak jsme se od gotických vil, zámků, hradů, jejich gotických jmen a moderně emogotických postav Darcy Coatesové dostali do úplně jiného žánru, protože Kořist se jako horor pouze tváří. Potenciál naprosto promrhaný rádoby zajímavým vyústěním příběhu. A i kdyby se autorka držela svého žánru – horror to vážně není -, tak by celou atmosféru příběhu zničila neuvěřitelná tupost béčkových postav (tupost bych zdůraznil velkými písmeny), kterých tu není pomálu a které jsou až krajně nesympatické. Postavy jsou pro příběh důležité – člověk jim fandí, nebo je nenávidí -, ale tady od prvních stránek čtenář pozná, že se jedná jen o nezajímavé maso do mlýnku. Těžko říct, jestli to autorka takto zamýšlí úmyslně. A pokud ano, tak to nedokáže vůbec prodat. Jejich psychologie, problémy a myšlenkové pochody jsou z jiného vesmíru. Závěr knihy je svižnější, čtenáře žene honba za pravdou, která je ale docela zklamáním. Není to závěr podobný fantasmagoriím Jeremyho Batese po deseti lahváčích piva, ale i tak jsem od toho čekal víc. Autorka by se asi z tajemného lesa měla vrátit zpět do strsašidelného baráku.... celý text

Nepřítel Masaryka
2020,
Olin Jurman
Nechci tady v žádném případě nabourávat autorův smysl pro historii. Pro každého člověka, který se chce dozvědět něco o životě Radoly Gajdy a jeho působení v Legiích a následně v NOF v Československu, je tahle knížka studnicí informací. Kvituji, že si někdo s tímto tématem dal práci. Co ovšem nelze pominout, je styl, kterým autor svůj příběh vypráví. Název "Nepřítel Masaryka" určitě navnadí, ale v tomto případě je to až moc osobní. Celá kniha je vesměs jakousi ubrečenou esejí o tom, jak zlý Tatíček ubližoval nevinnému generálovi a hrdinovi od Zborova. Nemám idealizovaného TGM, ani si nedovolím odsuzovat Gajdu za jeho působení u NOF, protože každá doba má svá úskalí. Nikdo není absolutní hrdina a absolutní zlořád. Ale tady se autor pouští na hodně tenký led. Snaží se Gajdu bránit před splikeneckým čecháčkovstvím, ale poskytuje minimum informací o zdrojích, které by věrohodně potvrdily, že byl tento "hrdina" skutečně soustavně nálepkován, aniž by si to někdy zasloužil. "Masaryk" hraje v tomto díle roli zabedněného politika, spiklence, podrazáka a můžu pokračovat donekonečna. A nazývat TGM diktátorem, to chce asi taky trochu odvahy. Jednoduše, této knize chybí nadhled. Žádná snaha o objektivitu, jen směšné výlevy. Rozhodně se nestavím proti mírně kontroverznímu nápadu postavit svoje dílo na tématu "Hrad" vs "nedoceněný hrdina" - klidně to tak mohlo být. Pravda ale asi není tak jednoduchá a zřejmá, jako ji vidí tady pan autor. A když už nic, tak ten ubrečený styl psaní opravdu kazí požitek ze čtení. PS: Kromě pravopisných chyb a nesmyslů se tu ještě objevuje kapitola, která není dokončená. To je prostě materiál tahle kniha...... celý text

Dracul
2020,
Dacre Stoker
Samo o sobě je fascinující, že tohle dílo vzniklo na základě úvah a zápisků Brama Stokera. Poznámka autorů na konci knihy je více než zajímavá a díky ní čtenář na román Dracul pohlíží jako na takový Stokerův odkaz, než na nějaký spletenec výmyslů, který má cizopasit na slavném Stokerově díle Dracula. Kniha je velmi čtivá, protože ji podle mého soudu má z veliké částí pod kontrolou J. D. Barker, který má psaní prostě v krvi. Příběh je poutavý a nenechá čtenáře knihu tak snadno odložit. Krom toho, že se dozvídá určité reálie ze Stokerova života - mládí i dospělost -, stále více prahne po odpovědí okolo záhad, které se kolem rodiny Stokerů dějí (samozřejmě je zde umně promíchána fikce s realitou) a jakou roli v tom celém vlastně hraje nejznámější upír všech dob. Velice si cením také prolnutí oné transylvánské legendy s těmi irskými - dodává to knize tvář a vzdává čest Bramu Stokerovi a jeho rodné zemi. Kniha nenudí. Udržuje čtenáře pozorného napínavým dějem, tak i zajímavými informacemi. Kamenem úrazu je poslední část knihy. Dvě třetiny jsme svědky opravdu pozoruhodného budování děje, seznamujeme se se zajímavými postavami a pronikáme blíže k tajemství nemrtvých. Poslední třetina ovšem zapomene na budování atmosféry a zničehonic se začne hnát kupředu, jako by si autoři nevěděli rady, jak přesně závěrečný střet pojmout (bohužel tohle je i problém původního Draculy, kde se děj rychle posouvá kupředu a konečná bitva je jakousi odbytou samozřejmostí bez nápadu a inovace). Konec nemastný neslaný. Předposlední kapitola snad i sabotuje původní dílo, Epilog na druhou stranu dokázal zasáhnout city. Sečteno podtrženo - tři hvězdičky je pro tohle gotické dílo málo, ale čtyři zase moc. Lehčí nadprůměr, který neurazí jako například volné pokračování Dracula Undead (mimochodem i na tom pracoval Dacre Stoker). 3,5 hvězdy z 5.... celý text

Šest čtyři
2018,
Hideo Yokoyama
Tahle kniha si určitě zaslouží více pozornosti. Nízké hodnocení, jak tak přičítám komentáře, je dáno určitou leností čtenářů, kteří se nevyznají ve jménech (jsou to japonská jména, protože je to příběh z Japonska, jaký to objev) a těžko chřoupou zdlouhavé pasáže. Víceméně je tento román impozantním vhledem do japonské kriminalistiky, byrokracie, kultury atd. Ufňukancům bych doporučil, aby se raději drželi jednodušší literatury, třeba Krtečka nebo Ferdy, tam se určitě ve jménech (ještě k tomu českých) určitě neztratí. :)... celý text