sagasir přečtené 1205

Příliš krásná dívka 2013, Jan Seghers

Seghers německý král detektivek Autoři severských detektivek by se s tímto autorem a jeho knihami rozhodně měli seznámit, jelikož jim v nich vyrostla nebývalá konkurence. Dokonce si troufám říct, že kdyby si několik čtenářů co přečetli i nějaké severské detektivky přečetlo Seghersovu knižní sérii s komisařem Marthalerem nejeden by neváhal říct, že Seghersovi knihy jsou minimálně stejně tak kvalitní jako ty ze severu. A to už je co říct. Co dodat? Snad jen to, že děj se nezasekává, knihu máte přečtenou raz dva, postavy opět sepsané kvalitně, po dočtení knihy se nemůžete dočkat dalšího dílu, nechybí napětí či klidnější postavy, příběh je uvěřitelný, Marthalera prostě musíte mít rádi a některé možná zklame konec, který vám však nevyzradím. Co vám, ale klidně vyzradím, je to, že přečtením této detektivky rozhodně neprohloupíte ba naopak. Za mě 90%.... celý text

Partitura smrti 2012, Jan Seghers

Kepler vs Seghers kolo 1 Kepler a jeho Paganiniho smlouva Po přečtení Partitury smrti jsem se hned rozhodl, že tuto knihu srovnám s další detektivkou a to konkrétně s Paganiniho smlouvou od Keplera. K tomuto nápadu mě dovedl jeden společný motiv a to vážná hudba. Autoři detektivek k ní mají asi nějak blízko, jelikož její motiv se krom těchto dvou autorů objevuje i u Hanninga Mankella. Nyní už k samotnému srovnání. Leč detektivní romány od Larse Keplera miluju, tak musím říct, že Partitura smrti se mně líbila o něco víc. Paganiniho smlouva se pro mě místy až zbytečně vlekla a měla svá hluchá místa, kdežto u Partitury smrti jsem tohle nezažil. Velice jsem ocenil i začlenění historie do příběhu. Ať už Keplerův komisař Linna či Seghersův Marthaler, tak oba mají své vnitřní kouzlo a povahové rysy kvůli kterým je budete mít rádi, ale i naopak neradi. Tudíž se nemohu rozhodnout co se postav týče, která kniha je lepší. Činím tak i proto, že ostatní postavy v té či oné knize mají své kouzlo a spoludotváří děj. Rozsahem se mně pak rozhodně víc zamlouvá Seghersova kniha a to přesto, že mám jinak radši rozsáhlejší díla. U obou knih pak kvituju takovou víceméně klidnou notu příběhu, pomineme li popis obětí. Nechci tím však říct, že by knihy nějak tratily na napětí, jen že působí takovým klidným dojmem proti obvykle děsem a přílišným napětím napěchovanými detektivkami ze současné doby. Se samotným příběhem se pak nejspíš ztotožníte u Partitury smrti a to už jen kvůli prostředí, jelikož Frankfurt máme, když to trochu přeženu, víceméně za rohem. Musím také opět pochválit krásné knižní obaly, je vidět, že Host si na tomhle hodně zakládá. Partitura smrti je tedy svěží, kvalitní detektivka, která se v záplavě velmi kvalitní severské krimi rozhodně neztratí a mohu ji jen vřele doporučit. Už jen z důvodu toho aby si čtenáři všimli, že sakra kvalitní detektivky se momentálně nepíší jen na severu Evropy, ale blíž než si myslíme. Za mě 84%.... celý text

Spis Rosenherzová 2011, Jan Seghers

Detektivky ze Skandinávie máte konkurenci Pro jednou jsem se opět rozhodl, že si koupím nějakou novou knížku. Jak je u mě poslední dobou zvykem, opět jsem zapátral mezi detektivkami. Kupodivu jsem si však nevybral žádnou od severského autora, ale sáhl jsem po autorovi z Německa. Tohoto výběru jsem naštěstí nakonec nemusel litovat. Naopak jsem za něj velmi rád. Objevil jsem totiž dalšího skvělého autora, který se kvalitou minimálně této knížky vyrovná těm skvělým severským detektivkám. Tato kniha mě chytla hned ze začátku a až do konce mě nadšení z ní neopustilo. Co na ní nesmírně obdivuju je její lehkost a to, že je naprosto v celé své škále uvěřitelná. Mimoto se mně opět potvrdilo, že nepotřebuju nevím kolik obětí a nevím jak drastické scény, abych byl s danou knihou spokojen. Jediné co mně v knize vadilo, byl ten skok z roku 1966 do roku 2005. Obrovským kladem této knihy jsou i její postavy, které jsou tak reálné až je to někdy k neuvěření. Bravurně je tu také sepsán vztah viny a trestu a celkově je kniha velice dobře psychologicky propracovaná. Děj sice nekvapí nějakým obrovským tempem na druhou stranu ani nenudí. Nenalezl jsem zde ani žádné zbytečné pasáže a děj se drží svého a zbytečně neodbíhá od příběhu, který je v knize vyprávěn. Sečteno podtrženo, tato kniha se v klidu vyrovná bravurním severským detektivkám a dá se směle prohlásit jako konkurence pro ně. Já se již nemohu dočkat, až si přečtu další knihu tohoto autora a než se tak stane, tak tuto knihu doporučuju všem milovníkům čtení a obdivovatelům kriminálek a zvláště pak severských aby si mohli udělat případné srovnání.... celý text

Ptáci, zvířata a moji příbuzní 2008, Gerald Durrell

Pokračujeme s úsměvem na rtech Čtěme i humornou literaturu. Obzvlášť když je to teď samá kriminálka, fantasy, červená knihovna, historické romány, psychologické thrillery. Udělá vám to jen a jen dobře. Nemusí se pak ani jednat o současného spisovatele. Durrell toť jasným důkazem. Dostal mě už knihou O mé rodině a jiné zvířeně a jejím pokračováním si mě doživotně získal. Z celé knihy přímo sálá laskavý humor, pohoda, klid, láska k životu jako takovému, láska k přírodě a fauně i flóře v ní se nacházející. Tohle musí obměkčit i toho nejzarytějšího morouse na světě. Příběh se čte sám od sebe, navazuje na sebe, nemá hluchá místa, čtení rozhodně nenudí, naopak velice baví díky mnoha vtipným situacím. Durrell je úžasná osobnost a vy ať už chcete či nechcete, musíte obdivovat jeho nezměrnou lásku ke všemu živému. Tenhle pán toho udělal pro přírodu tolik a my bychom mu za to měli být vděční. Měli bychom mu být vděční i za to, že díky jeho knihám tuto nesmírnou lásku přenese i na vás. Za vděk určitě poslouží i úchvatný popis ostrova Korfu a všech jeho krás, tajemných zákoutí a kouzelných západů slunce. Přiznám se, že Řecko nepatří mezi mé vysněné destinace, ale po přečtení knihy jsem o návštěvě této určitě krásné země uvažoval a nadále i uvažuji. Samozřejmě by mé kroky mířily na Korfu, kam taky jinam. I tohle dokázat je pro mě známka opravdu dobrého spisovatele. Autor si dobře poradil i s postavami. Setkávat se tak budete s autorovou vypečenou rodinkou. Co ti zase všechno vyvedli? No málo toho rozhodně nebylo, ale prozrazovat to nebudu. Tohle se prostě musí přečíst. Jisté je však to, že si je oblíbíte zase o pořádný kus více. V knize nechybí ani další známé postavy z úvodního dílu a dočkáme se i několika nových zajímavých hrdinů a hrdinek. Jazyk v knize použitý si pak také zaslouží výbornou známku. Je nesmírně čtivý, hravý, místy i takový trochu starodávný, plný krásných příměrů, přirovnání, metafor, náznaků atd. Hotová hra se slovy. Tohle se prostě čte samo. Čtení baví a vyvolává ve vás vzpomínky na minulost. Na dětství a na to jak jste milovali své zvířátko a co všechno jste s ním zažili. Ukazuje krásu života v celé své velkoleposti a ta by se měla navždy chránit. Ukazuje jednu místy dost zvláštní, ale veselou rodinu. Schválně je i vaše rodina tak trochu šílená v dobrém slova smyslu? Ptáci, zvířata a moji příbuzní je prostě kouzelná kniha, kterou však budete mít hodně rychle za sebou. Má totiž jen 197 stran. Naštěstí má pokračování a jinak Durrell napsal plno dalších knih. Doporučuji se na autorův svět podívat i z jiné strany. Tedy konkrétně zkuste seriál The Durrells. Ten právě pojednává o době, kdy rodina žila na ostrově Korfu. Už byla odvysílaná první série obsahující jen 6 epizod a druhá řada nás teprve čeká. Seriál se povedl a vy ho můžete s knihami minimálně porovnávat. Na závěr ještě dodám poslední dvě věci ke knize tady recenzované. Tou první je její procentuální hodnocení. Tomuto dílu uděluju rovných 100 % a jediná výtka snad jen, že by knize slušely nějaké ilustrace. Přece jenom krásně barvitý popis prostředí by si je rozhodně zasloužil.... celý text

Smečka ze čtvrtého pokoje 2016, Mariam Petrosjanová (p)

A co tahle série? Tuhle knížku jsem vyhrál skrz soutěž na jednom blogu věnujícímu se knihám a recenzím na ně. Bylo i samotné její čtení pak výhrou? Objevila se nám tu další série. Tahle teprve začíná a tak se na pultech knihkupců u nás objevil teprve její první díl. Má cenu s ní začínat? Čtěte tuhle recenzi dál a zjistíte můj názor. Kniha se žánrově řadí mezi fantasy literaturu, ale pravda tomu tak úplně neodpovídá. Nenajdeme zde typické prvky, jako třeba kouzla či kouzelné bytosti. Na druhou stranu je příběh celkově něčím zvláštní a nelze ho bez pořádné dávky fantazie číst. Z příběhu stále vyčnívá jisté tajemno. Zajímavé je i to, že byť je kniha určena primárně dětským a mladším čtenářům, tak hlavní postavy jsou silní kuřáci a cizí pro ně není ani láhev alkoholu. Vzorem pro tyto věkové kategorie tudíž asi nebudou. Ze začátku autorka rozhodně nijak neseznamuje a rovnou nás tak říkajíc vhodí doprostřed všeho. Vy se tak musíte ve všem rychle zorientovat. Prvotním možným problémem se tak stane zapamatování si postav, kterých je v textu víc než dost. Určitou pomůckou může být to, že nemají jména, ale jsou označovány dle nějaké své vlastnosti. Takže tu máme Lorda vedle Slepce, Tlusťocha, Kuřáka atd. Zajímavé je i samotné časové vyznění příběhu. Nejenom, že sledujete proměny hlavních hrdinů, ale v mezikapitolách zjišťujete minulost onoho Domu v průběhu času. Pravda, i tady se budete trochu ztrácet. Místy je kniha celkově taková krapet chaotická a místy působí neuspořádaně. Jistá zmatenost však vcelku dobře koresponduje se samotným prostředím domu. Čtenář se jinak při čtení rozhodně nenudí. Tam kde se vysvětlí jedna záhada, tak tam se rázem objeví druhá. Zklamu pak ty, co se těšili na uzavřený konec, tady se ho nedočkáte. Přece jenom se jedná o úvodní díl trilogie. Jazykově je pak kniha hotovým potěšením. Najdeme zde zajímavé slovní obraty, přívětivý i černý humor, pořádnou dávku cynismu, jistou porci tragédie atd. Pěkné je i to, že autorčin styl psaní dokáže být takový na první pohled nelogický. Je však nelogický opravdu? Čtenář si může s touto myšlenkou po celou četbu pohrávat. Vysokému hodnocení pak nahrávají i skvěle zvládnuté postavy. Ty nenudí, jsou plastické, bavila mě jejich interakce, charakter a prostě se u nich nejedná o špatné zpracování. Nebude chybět ani informace o rozsahu díla. Úvodní díl série pak má konkrétně 328 stran. Nevím jak vás, ale mě fantasy baví a nemusí to být ani to klasické doslova fantasy. Přidá li se ještě do toho parta zajímavých dětí a kvalitně zpracovaný příběh, tak pak se většinou spokojenost dostavuje téměř sama. Vyzkoušel jsem a jsem spokojen. Úvodní díl pro naše čtenáře nové trilogie hodnotím 90 % a v příštím roce si téměř určitě přečtu její pokračování.... celý text

Království za story 2012, Petr Šabach

Kratičká, ale z domova Máte tak dvě hodinky i méně čas? Chcete opravdu krátkou knížku? Napsanou známým a respektovaným autorem z domova? Knížku obsahující povídky? Tak to pak sáhněte po Království za story, jelikož splňuje všechny tyto požadavky. Taky jste tuto knihu dostali za něco a nebo k něčemu? Třeba za nákup? Vypovídá to o ní něco? Možná ano a možná ne, ale popravdě na zadek si z ní opravdu nesednete. Je opravdu ideální tak na výplň trošku delší chvíle, ale nějaký hluboký čtenářský zážitek tady rozhodně nečekejte. Za prvé je smutné, že povídky vám rozhodně neutkvějí delší dobu v paměti. Za pár minut už vlastně ani nevíte, o čem byla ta poslední. Nijak spolu ani moc nesouvisejí. Povídky jsou pak jednak vtipné, tak i smutné až depresivní. Celkově jsou však takové nemastné, neslané. Vtipná není zase až tak vtipná. Přitom humor je s autorem neodmyslitelně spjatý. Smutná, depresivní povídka je zase tak nějak podivně smutná a depresivní. Mírně oceňuji pár otevřených konců u povídek. Alespoň tím autor nutí čtenáře přemýšlet a umožňuje jim si je dotvořit dle vlastní fantazie. Někdy v povídkách zmateně hledáte pointu. Je to takové zmatené, stejně jako samotný obsah knihy. Třeba jak může někdo hrát na piano a přitom mávat rukama atd. Ze samotných povídek pak pan samotný autor nejde skoro poznat a nevědět kdo je autorem, tak ho já i mnoho dalších vůbec netipne. Jazyk je také takový obyčejný, pomalu jako kdyby knížku napsalo dítko chodící ještě na základní školu. Objevil jsem i pár vážně podivných slovních obratů a za boha nemohu přijít na to, co tím chtěl autor říct či naznačit. Bohužel nebudu pět ódu ani na postavy. Jsou strašně obecné, nudící, místy prapodivné. Čtenář je hned zapomene. Nakonec to však v konečném důsledku asi tolik nevadí. Přece jenom čtete rychle povídku za povídkou a stejně tak rychle se objevují nové a nové postavy. V úvodu recenze jsem také psal, že čtení tohoto dílka vám zabere přibližně tak dvě hodiny. To je pravdivá informace. Kniha má totiž pouhých 80 stran. Lámu si hlavu nad tím, proč vlastně tahle kniha vyšla. Pro nové čtenáře autora tahle četba rozhodně nebude kdovíjak skvělá a ani jeho fanoušci rozhodně nejsou z tohoto díla nadšení. Nicméně i mistr tesař se utne, jelikož však za knihu nic neutratíte, tak to vem čert. Dodávám i dnes velice nízké procentuální hodnocení, konkrétně 35 %. Šabach určitě umí mnohem, mnohem lépe. Tak mi to alespoň bylo totiž tvrzeno, jelikož se zatím jedná o mé první seznámení s tímto autorem.... celý text

Svět pravěku 2008, Bořivoj Záruba

Vykladačka smrti 2009, Ariana Franklin (p)

Napětí pěkně postaru Pojďme se zase trochu napínat. Opusťme zmrzlý sever Evropy, opusťme větrem a deštěm bičované anglické pobřeží a vydejme se do jeho vnitrozemí. Konkrétně do středověké Cambridge. Zde se totiž recenzovaný příběh odehrává. Středověká Cambridge je pak nesmírně kouzelná. Samotná lokace a to ať už časová nebo místní si u mě vysloužila jedničku s hvězdičkou. Nezevšední, celkově je originální a ať tak či onak je kvalitně zpracovaná. Autorka popisem míst, chováním postav atd. dokáže textu opravdu vtisknout život jakoby z počátku dvanáctého století. Vše je prostě uvěřitelné, konkrétně na 400 stranách uvěřitelné. Spisovatelka se s ničím nepáře a tak tu máme za chvíli mrtvolu. Ono nestačí, že ta mrtvola je dítě, ono je těch mrtvol více, konkrétně čtyři děti a všechny brutálně zavražděné. Chudáci. Bohužel, jak už to tak v té době bylo běžné, tak vina padla na židovskou komunitu. Tito lidé to opravdu snad neměli nikdy jednoduché. Opravdu za tyto vraždy však může někdo z nich? To už si zjistěte sami. Sami si však nemusíte zjišťovat můj názor na hlavní postavy z knihy. Tady se zase autorka nejspíš držela hesla: proč to udělat jednoduše, když to jde i složitě a nabídla nám hned tři zajímavé postavy. Hotový charakterový, kulturní mišmaš, ale skvěle zpracovaný. Postavy mají hloubku, dokážou být i zábavné, vzájemná interakce mezi nimi je velice zajímavá a každá je hlavně svá a má něco do sebe. Dle popisu se tak zpočátku možná zdá, že půjde o nesourodé trio, ale opak je pravdou a navzájem se skvěle doplňují. Nejvíc prostoru pak dostává mladá lékařka a zaslouženě. Ta se z postav totiž nejvíce povedla. I další věci se však autorce v této knize povedly. Samotný děj nenudí, dokáže překvapit, perfektně zapadá do minulosti, nemá hluchá místa, není překombinován a čte se s lehkostí. K jazyku také nemám výtek. Franklinová ho dokázala přizpůsobit dané době a vymyslela i pár trefných přirovnání a krásné metafory. Vizuál knihy hodnotím také na výbornou. Zvláště mapa na vnitřních stranách knižních desek se vážně povedla. Celkově se tahle kniha povedla. Jde o výtečnou alternativu současným detektivkám ze Skandinávie a jejím anglickým bratříčkům. Zasazení děje do minulosti knize rovněž pomáhá. Podíl na vysokém hodnocení mají pak i kvalitně zpracované postavy, nenudící děj, který ví kdy přitlačit na pilu a kdy naopak čtenáře nechat vydechnout. Závěr pak nic nekazí. Možná je pak tato detektivka oproti jiným trochu opomíjená a možná je to i škoda. Nicméně ani to jí neubírá na mém skvělém 100 % hodnocení. Pokud se po jejím přečtení budete chtít vrhnout na spisovatelčinu další detektivku, tak mám pro vás dobrou zprávu. Vykladačka smrti je totiž prvním dílem série. Nějakou dobu si tedy s Franklinovou případně pobudete. Teď už si jen na ni najít ten čas.... celý text

Ruka / Wallanderův svět 2016, Henning Mankell

Detektivní ikona a její svět Tuhle knihu si prostě musí přečíst každý milovník této nyní už detektivní ikony, bez toho by to prostě nešlo. Tohle je prostě velice povedená sonda do komisařova světa a nebude se vám z ní chtít zrovna moc odcházet. Jen pro upřesnění píšu, že jsem tuto knihu četl před Neklidným mužem. Dějově totiž probíhá před ním a Neklidný muž je i označen jako poslední případ komisaře. V této samotné knize pak není z Neklidného muže skoro nic představeno, takže spoilery nehrozí. Nejprve ke krimi novele. Jednoduše starý a dobrý Mankell s Wallanderem. On to snad ani nijak neumí. Odmyslíme si to obrovské klišé, že zrovna v zahradě u statku, který možná komisař koupí objeví ruku a následně celou kostru a celá novela je rázem bez chybičky. Je přehledná, jasně někde začíná, pokračuje a má jasný a uzavřený konec. Rozsahem kolem sto stran ji máte hned přečtenou, takže to je spíš taková literární jednohubka. Zápletka jinak uspokojivá až na to klišé, ale to autorovi ihned odpustíme. Čte se jednoduše a v ničem neodvádí od hlavního děje. Neočekávejte nějaké kdovíjaké krváky, přemíru napětí a akce, ale nudit vás rozhodně také nebude. Prostě opět povedený příběh s oblíbeným komisařem. On to snad ani autor jinak neumí, ale to už jsem psal. Jen možná trošku chybělo nějaké to větší cestování, kterým je Mankell ve svých příbězích tolik pověstný. Postavy se zde jinak chovají více než klasicky aneb žádná odchylka od normálu a komisař je jednoduše už starý a oblíbený pardál. Jazykově se novela také nijak neliší a nabídne nám jazykový styl, na nějž jsme u Mankella zvyklý. Druhá polovina knihy už je taková encyklopedická, informativní a ocení ji hlavně fanoušci komisaře a jeho světa. Na jeho svět se podíváme veskrze sumárum jeho případů ale i hlavních postav z nich. Nechybí však ani obecnější jmenný rejstřík. Objevíte i rejstřík míst z jeho světa (Do Ystadu kde žije a pracuje, bych se jednou velice rád podíval), pár informací o samotném komisaři, třeba jak přišel vůbec na svět a co má vlastně rád. Prostě exkurze do jeho světa se vším všudy. Na úplný závěr pak nechybí ani kratičká lekce výslovnosti Švédštiny. Je to velice zajímavý jazyk a silně uvažuji o jeho učení. Nevím jak vy, ale já Wallanderův svět beze zbytku miluju a tato kniha mě v tom opět na 295 stranách jen utvrdila. Jak jsem psal výše, tak tohle je prostě povinnost pro každého jeho oblíbence, kterou hodnotím 100 %. Mankell skrz Wallandera stvořil detektivní ikonu a na tom se už nikdy nic nezmění.... celý text

Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku 2016, Giles Milton

Chytlavý název knihy a opravdu hodně příběhů Zase jsem se rozhodl změnit žánr a tentokrát volba padla na literaturu faktu. Tak jsem hledal a hledal, až jsem narazil na toto dílo. Upoutalo mě svým myslím chytlavým názvem a i obálka knihy je taková zapamatovatelná, zábavná, člověka zaujme a přitom je taková jednoduchá. Následně jsem si přečetl obsah díla a řekl jsem si, že mám tedy vybráno. A jak jsem tedy byl s výběrem četby spokojen tentokrát? Jednou a dost. Na delší dobu určitě. To je má odpověď. Čtenář se z knihy dozví hodně více či méně zajímavých informací z historie a to je určitě prima. Ostatně je to vlastně i jeden z důvodu proč tuhle knihu vůbec číst. Nechci tvrdit, že bych se při čtení jednotlivých příběhů vyloženě nudil, ale nějaká velká zábava se nekonala. Rozhodně jsem nehltal stránku za stránku a neměl ten úchvatný pocit ze čtení, které by mě doslova a do písmene pohltilo. Tento titul jsem prostě jen obyčejně přečetl a po jeho dočtení jsem na něj až kromě této recenze ihned nadobro zapomněl. Jak jsem psal, že příběhy jsou zajímavé, tak to neplatilo u všech. Některé mi prostě zajímavé nepřišli a vlastně ani u jednoho jsem si neříkal takové to wow, no teda, páni, tak tohle jsem nečekal atd. Víceméně mám ten pocit, že bych informace z těchto příběhu krásně mohl použít, pokud bych chtěl dělat před někým chytrého. Nemyslím si však, že bych každého oslnil třeba tím, že vím o nějakém Mallorym, který byl možná první na Mount Everestu a mnohé by nezaujalo ani jedenáctidenní zmizení Agathy Christie, byť tento příběh jinak zrovna patří mezi ty, které se mi líbily nejvíce. Samotné příběhy se pak čtou velice snadno a rychle a to hlavně díky jejich velice krátkému rozsahu. Velice krátce si také užijete danou postavu, jelikož za moment se už vypráví o něčem a o někom jiném. To však vůbec nevadí. V tomhle díle nejsou postavy určené pro nějaké hlubší navázání vztahu se čtenářem a ani by to snad dost dobře nešlo. Jazyk v textu použitý je jinak takový obecný, prostý, úderný a naprosto se sem hodí. V díle pak nečekejte ani nějaké odchylky od hlavních dějů příběhů, složité zápletky. Text je jednoduše krásně přehledný. Přečtený ho pak máte raz dva. Kniha má totiž jen 183 stran a klidně by mohla být doplněna o ilustrace. Já bych se jim třeba vůbec nebránil a ani fotografie by nemusely být špatné. Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku je kniha přečtená raz dva. Obsahuje plno zajímavých příběhů z historie, ale na zadek si z nich rozhodně nesednete. Kniha prostě nenabízí takovou tu radost ze čtení, tedy jestli víte, co tím mám vlastně na mysli. Každopádně skvěle funguje jako výplňová kniha a stejně tak i jako kniha k rychlému přečtení. Já jí pak uděluju 60 %.... celý text

První poločas 2016, Matěj Novobilský

Takový domácký příběh Do rukou se mi dostala kniha mladinkého a troufám si tvrdit, že i neznámého domácího autora. Stojí jeho kniha První poločas za přečtení a vy tak objevíte nového, domácího, nadějného autora? Odpověď z mého pohledu na tuto otázku zjistíte přečtením této recenze. Nejprve pár poznámek k ději. Děj je přehledný a nehrozí vám tak ztracení v něm. Má však pomalejší rozjezd a to mi vadilo. Kniha prostě ze začátku nedokáže úplně vtáhnout do děje, snad i nudí. Celkově bych uvítal i nějakou větší celkovou gradaci příběhu. V příběhu se pak i později najdou slabší místa a děj zde vyloženě vázne a vy se při jeho čtení nudíte. Přejděme k další věci, co mi při čtení docela hodně vadila. Dost mi totiž vadily časté popisné pasáže. Třeba velice časté popisování oblečení postav mě už vyloženě štvalo. Nyní už co se mi na této knize líbilo. Oceňuji, že kniha má uzavřený a na všechny otázky zodpovídající závěr, jelikož nevím, o čem by případné pokračování bylo a čtenář tak má vše zodpovězeno. Jen ten konec je až moc takový šťastný, ale někdo jiný z něj může mít úplně jiný pocit. Velkou výhodou samotného příběhu je jeho uvěřitelnost. Celý příběh se zdá být takový zdomácnělý, však se také odehrává v prostředí českého fotbalu. A například při čtení o probíhajícím zápase máte úplný pocit, že ho sledujete naživo a říkáte si, že přesně takhle to vlastně na vesnickém fotbalu chodí. Pochvalu si pak zaslouží i jakási idea díla, že člověk se nemá za žádnou cenu vzdávat. To je myslím hezká myšlenka a rozhodně neuškodí si ji připomenout. Za povedený tah považuji i prostředí fotbalu. To se k tomuto příběhu opravdu hodí a hlavně je sepsané jak už jsem psal velice uvěřitelně a je vidět, že opravdu mnoho z jeho aspektů se dá přenést do samotného života. Jen si autor možná právě prostředím fotbalu odehnal čtenářky. Ty přece jenom začlenění děje do prostředí fotbalu asi tolik neocení, ale třeba se mýlím. Přejděme nyní k postavám. Musím ocenit postavu hlavního hrdiny Patrika. Je to prostě sympatický mladík a vy si ho v průběhu knihy brzo oblíbíte a začnete k němu chovat sympatie. Ostatním postavám by neuškodila větší hloubka, větší propracovanost. Jako celek je pak hodnotím, že sice úplně nenadchnou, ale ani nijak neurazí. Jsou však takové obyčejné, všední. Dodám i pár řádků k jazyku jakým je toto dílo psané. Rozhodně nečekejte nějaká skvostná přirovnaní, sáhodlouhá souvětí, zvláštní věty apod. Kniha je prostě sepsána takovým obyčejným, všedním jazykem. Což za sebe oceňuji a chválím autora, že se právě nesnažil o nějaká vzletná přirovnání, krásné metafory atd. Do příběhu by to totiž opravdu moc nepasovalo. Na závěr vás ještě budu informovat o počtu stran této knihy. První poločas má konkrétně 446 stran, takže se opět nejedná o nějakou rozsahovou anomálii. První poločas není úplně špatná kniha, ale není ani nijak skvělá. Řekl bych, že se jedná o takový trochu lepší průměr. Já ji pak hodnotím z výše uvedených důvodů 65 %.... celý text

Babička pozdravuje a omlouvá se 2015, Fredrik Backman

Svérázná babička, zvláštní dívenka a svět plný fantazie Tahle kniha je jasným důkazem, že v současné severské literatuře nenajdeme jen skvělé detektivky, ale i jiné výtečné příběhy jiného žánru. Tak tenhle příběh se povedl na výbornou. Byť se jedná o mé první seznámení s autorem, tak po dočtení tohoto díla se z něj hned stává můj oblíbený spisovatel. Velice oceňuji mnohovrstevnatost celého děje a přemíru emocí, které v čtenáři vyvolává. Chvíli se u této knihy čtenář zasměje, chvíli si užívá jak je to vlastně celé takové jednoduše milé a místy je to i opravdu smutné. Celý příběh je pak velice čtivý a velice rychle vás vtáhne do děje, který je jinak krásně plynulý. Líbilo se mi i to, že jednotlivé epizody na sebe navazovali a autor nepřecházel od jedné věci k věci druhé. Užití retrospektivy kdy autor vypráví o životě někoho, se také povedlo na výbornou. Místy je možná děj z části předvídatelný, ale nijak to neubírá na kráse textu a celkového požitku ze čtení tohoto díla. Prostředí v knize se dá rozdělit na dvě části. Na reálnou část a na pohádkový snový svět Miamas. Obě tyto části do sebe výborně zapadají a jsou výtečně zvládnuté. Obzvlášť pak oceňuji autorovu fantazii, kterou použil při popisu Miamasu. Celkově je vlastně autorova fantazie skvělá a vy se tak těšíte, s čím přijde na dalších stranách. Líbil se mi i autorův jazyk. Ten je krásně květnatý, plný zajímavých výrazů. Výrazným prvkem je i opakování vět. Autor vám napíše větu na začátku kapitoly, avšak vy jí možná moc neporozumíte. Ke konci kapitoly se věta objeví znovu a tentokrát už vám je jasné, co tím autor chtěl říct. Myslím, že se jedná o zajímavý prvek. Plusové body si autor zaslouží i za zpracování postav. Jeho zpracování je velice propracované, osobité a k samotným postavám si velice rychle vytvoříte vztah. Zpočátku postavy vypadají jen jako obyčejní nájemníci v domě, ve kterém bydlí Elsa, ale postupem času čtenář začíná odhalovat, že každá z nich má svůj charakter, vlastní osobitý příběh a navzájem se úžasně propojují. Zajímavé je i pojmenování velkého množství postav z příběhu. Autor si moc nepotrpí na jména a místo toho často používá obecná pojmenování (Příšera, Černá sukně, chlapec se syndromem a další). Nejsympatičtější jsou pak postavy dvou hlavních hrdinek Elsy a Babičky. Hlavně babička je tu vykreslena jako opravdový svéráz (lozí přes ploty, vloupává se do Zoo, utíká z nemocnice nebo hází na policistu hovínka). Rozsahově se pak znovu nejedná o žádnou divočinu. Kniha má 424 stran. Babička pozdravuje a omlouvá se je veselá i dojemná kniha s úžasným příběhem, v němž se dohromady skloubí svět reality a svět pohádky a nutno dodat, že se skloubí velice povedeně. Fredrik Backman má užasnou fantazii, umí skvěle vyprávět a já už se těším, až si přečtu další jeho knihu. Z této jsem vyloženě nadšený a s radostí jí uděluji 100 %.... celý text

Na útěku 2015, Jesús Carrasco

Utečte za knihou Bezejmenný chlapec je na útěku a vy můžete utéct od čehokoliv, co zrovna děláte ke čtení této knihy. Rozhodně však nečekejte žádné oddechové čtení. Zajímavým rysem příběhu je místy jeho nekonkrétnost. Nevíme totiž přesné určení místa děje a ani nevíme jména postav. Děj se pak odehrává jen v přibližném časovém období, ale jeho přesná doba rovněž není nikde napsaná. Děj knihy je pak surový, na nic si nehraje a na jednu stranu působí tak obyčejně, aby nás vzápětí šokoval dramatickou scénou, která postupně ještě vygraduje. Samotná zápletka v příběhu je možná lehce odhadnutelná, ale to vůbec nevadí. Velkou pozornost si zaslouží autorův jazyk v této knize použitý. Ten je opravdu květnatý, plný různorodých metafor a je vidět, že si s ním autor doslova a do písmene vyhrál. Zajisté je však tohle všechno možné i díky skvělé práci překladatele, který text přeložil do češtiny. Čtenář si v knize může vychutnat i vášnivé popisy drsné přírody. Ty dokázal autor sepsat s takovou vervou a uvěřitelností až máte pocit, že jste opravdu obklopeni tou vyprahlou, sluncem rozžhavenou plání. Zajímavé jsou i postavy z knihy. Tři hlavní postavy rozhodně dokážou zaujmout a jejich zpracování nenudí. Hrdinovi, jenž utíká před, krutým a násilnickým rychtářem držíte palce a po setkání s pastevcem se z nich stává zajímavá dvojice. Pastevcova přítomnost je pak v knize jakýmsi obrazem svědomí a přítomností toho, že některé věci je zkrátka nutné udělat. Ještě dodám i informaci k rozsahu knihy. Toto dílo má jen 188 stran, tudíž vám jeho čtení nezabere moc času. Což je jen dobře, nedovedu si totiž tak úplně představit, že bych takovýto drsný a ponurý příběh četl třeba v rozsahu 400 a více stran. Román Na útěku je rozhodně zajímavá kniha, která nutí čtenáře přemýšlet. Přemýšlet nad tím, co si člověk může všechno dovolit při pokusu o záchranu vlastního života. Může se na člověka přenést zlo, když je všude kolem? Hlavní však je myšlenka, že proti zlu se musí bojovat a ne ho přijmout. Tuto knihu pak hodnotím 80 %. Přece jenom to není úplně můj šálek čaje, místy na mě byla kniha až moc ponurá a detailně popisná. Také mi trvalo trošku déle se do ní začíst.... celý text

Květy temnoty 2014, Aharon Appelfeld

Další krásný avšak i smutný příběh Tato kniha má rozhodně silný námět a samotným zpracováním příběhu je skvěle zvládnutá. Nicméně pojďme na vše popořadě. V knize nenajdete popisy koncentračních táborů, popisy z válečných front, ani se nedostanete příliš do kontaktu s vojáky SS. Kniha jako taková je vlastně osobní příběh chlapce, který uniká před smrtí a musí se vyrovnat se svým zničeným životem. Postava Huga je jednoduše úchvatná. Autor ho dokázal sepsat tak, že s ním naprosto soucítíte a i děkujete, že nejste na jeho místě. Celkově jeho fyzické i psychické dospívání je v knize vykresleno na výbornou. Jeho vnitřní monology jsou pak nesmírně zajímavé a místy i dosti smutné, avšak opět krásně zpracované. Líbilo se mi také, že se Hugo snažil přemýšlet pozitivně a pokoušel se myslet i na budoucnost. Na budoucnost, ve které se všechen smutek a strach rozplyne a bude prostě dobře. I jeho postupné budování citů k Marianě je sepsáno poutavě a příběh by bez tohoto aspektu nebyl tak kouzelný. Zajímavý kontrast pak vytváří Hugovo vzpomínání na to, jak se měl s rodinou dřív dobře proti jeho současné situaci. Druhou hlavní postavu Marianu lze zpracováním rovněž označit za povedenou práci. Velice se mi líbí to spojení prostitutky s morálním charakterem. Zvláštní u této postavy je to, že o sobě neustále mluví ve třetí osobě. Nicméně takto v příběhu mluvily i ostatní její kolegyně. A z této mluvy pak jakoby vyzařovala určitá nenávist vůči sobě samotným. Tyto ženy se snažily nějak potrestat za to, čím se živí. I zpracování pocitů Mariany k Hugovi je myslím dobře sepsáno. Samozřejmě pak i Marianě čtenář fandí. Kniha jako taková nenudí, jsou v ní skryté velké emoce, které čtenáře zasáhnou a už nepustí, nutí čtenáře přemýšlet a uvědomit si, že se opravdu v nynější době máme dobře, ale přesto doba v knize popisovaná zase není až tak úplně nějak moc dlouho vzdálená. Samotné obracení role, kdy naopak potřebuje pomoct Mariana je rovněž zajímavým prvkem. Pozitivně pak hodnotím i samotný závěr knihy. K rozsahu pak dodávám, že kniha má 288 stran. Tudíž vám její čtení nezabere moc času. Květy temnoty jsou příběh, ukazující, že uvnitř chlapce se může ukrývat vyspělý a oddaný muž, zatímco prostitutka může mít i morální charakter a že síla lidskosti a lidského ducha je velice silná a na tento fakt by se rozhodně nemělo zapomínat. I z těchto důvodu tuto knihu hodnotím 95 %.... celý text

Guláš pro Masaryka 2014, Milena Štráfeldová

Ke starým časům dejme si guláš Hlavními postavami v knize jsou dvě ženy, matka a dcera, které žijí zdánlivě obyčejné životy na pozadí velkých dějinných zvratů, ale tyto životy přece jenom tak obyčejné nejsou. Naopak jsou neobyčejně krásně znázorněny v této neobyčejné knize. Když už píšu o postavách, tak je vlastně obecně musím pochválit a jako celek jsou myslím dobře zvládnuté. Dobře zvládnutý je i samotný děj knihy. Líbila se mi samotná proměnlivost děje. Místy je takový nahuštěný, dramatický a místy zase takový umírněnější, povolnější. Nikdy však nenudí a i za to si autorka zaslouží pochvalu. Chválit musím i jazyk, kterým je kniha napsaná. Ten je zde opravdu krásný a je vidět, že si s ním autorka dala hodně práce a hlavně do celého příběhu opravdu pasuje. Dočkáte se tak starší, krásné a zajímavé češtiny, ale překvapí vás i plno starších a kouzelných rýmovaček, písniček. Oceňuji i jakýsi soulad a vyváženost dvou částí knihy. Tou první částí jsou již zmíněné životy hlavních hrdinek a druhou částí mám na mysli autorčiny popisy skutečných událostí a pak tzv. „blouznění“ Konkrétně pak blouznění o Vlasti, o Divadle, O Republice a Lepších Zítřcích. Díky těmto tzv. „blouzněních“ se sama autorka ptá, jak jinak by se naše dějiny vyvíjely, kdyby věc národního obrození nevzala za svou jakási kávová společnost básníků, kteří si národ vysnili jako literární postavu? Proč horliví vlastenci raději uvěřili padělkům, i když je před podvrženými rukopisy varoval už sám Josef Dobrovský? A proč se celá desetiletí hádali nad Národním divadlem? Proč studenti uspořádali za hilsneriády štvanici na svého profesora T. G. Masaryka a titíž studenti ho pak nadšeně vítali jako prezidenta osvoboditele? A zaplatil skutečně Masaryk z peněz, které byly určeny pro Čs. legie, atentát na Lenina? Byl Edvard Beneš agentem NKVD? Nebyl nakonec vznik samostatného Československa historickým omylem? A umíme se dnes, po sto letech, vyrovnat s tak provokativními otázkami? Obě části se navzájem skvěle doplňují a prostě k sobě patří. Plusem je i taková nenásilná vzdělávací forma a je vidět, že člověk se nemusí například jen suše učit z učebnice, když se chce dozvědět něco nového. Plusové body si zaslouží i onen guláš. Za a) se dozvíme zajímavý recept na guláš a za b) funguje jako další dobrý spojovník určitých částí v knize. Dodám i informaci k rozsahu knihy. Kniha má 376 stran, tudíž se dá říci, že se opět jedná o vcelku klasický rozsah. Guláš pro Masaryka je důkazem, že i domácí literární tvorba má své zajímavé a krásné tituly, jejímž čtením rozhodně nebudete zbytečně ztrácet čas a ještě se třeba dozvíte i něco nového. Já se u čtení nenudil, dozvěděl se něco nového a kniha se mi jako celek hodně líbila. Proto jí uděluji 95 %.... celý text

Literární spolek Laury Sněžné 2015, Pasi Ilmari Jääskeläinen

Magické Finsko, aneb Zaječín se nezdá Hodně zajímavý literární počin. Už jenom samotná první stránka a popis Elly: Bylo jí dvacet šest let a krom jiného se skládala z překrásně vykroužených rtů a nefunkčních vaječníků. Zajímavý popis člověka, nemyslíte? Takhle zvláštní a zajímavá je vlastně i celá kniha. Samotný příběh je rozdělen do tří částí a bohužel tu úvodní, která má čtenáře vtáhnou do děje, pak považuji za nejslabší. Prostřední je z nich pak nejlepší a poslední část trochu kazí samotný závěr knihy. Ten mi přišel jakoby takový uspěchaný a ne vše vysvětlující. Samotná kniha je jinak taková mnohotvárná. Chvíli je to psychologický román, pak zase sklouzne do pohádky, jindy se zase jeví jako příběh psaný ve stylu magického realismu. Monotónnost tedy tomuto dílku rozhodně vyčítat nelze. Líbilo se mi, že z knihy sálala taková ta místy mrazivá atmosféra a zrovna k Finsku se to rozhodně hodí. Překlad jmen postav do češtiny mně vůbec nevadil. Rozhodně si je člověk spíš takto zapamatuje a dokáže je případně i vyslovit. Ony postavy pak hodnotím vcelku kladně. Dokážou čtenáře zaujmout, nenudí a ve většině jsou dobře propracované. Hlavní devízou tohoto díla je rozhodně jeho originalita (Velice se mi třeba líbil název knihy pro děti Potvůrkov a nebo i samotný nápad literárního spolku atd.). Oceňuji i nepředvídatelnost děje. Samozřejmě čtenář možná místy tuší, jak bude děj pokračovat, ale mnohdy se mílí či ho děj zcela překvapí, aniž by předtím tušil, kam se bude odvíjet. Rozsahově tu zase nemáme nic extrémního. Dílo má totiž 317 stran. Bohužel se ani v této knize nevyhneme nějaké té milostné aférce a zrovna v tomto příběhu snad ani být nemusela. Chvílemi mně přijde, jakoby sex z ní vycházející musel být pomalu v každé knize. Pochválit musím i knižní obálku, ta se vyloženě k této knize opravdu hodí a navíc je vážně krásná. Literární spolek Laury Sněžné rozhodně není čtení pro každého a někomu se děj v knize bude znát až moc divný, ale pokud ho přijmete, tak vás čeká čtení hodně originálního textu a důkazu, že současná severská literatura nejsou jen výtečné detektivky. Na závěr samozřejmě ještě přidám své procentuální hodnocení knihy a to činí 90 %.... celý text

Stvořitelé a spasitelé 2011, Geraldine Brooks

Skvělý příběh objevující se napříč časem a místem Sarajevská hagada je rukopis, který jistě stojí minimálně za povšimnutí. Plusem této knihy je už tedy rozhodně to, že zrovna o něm pojednává, jelikož se člověk dozví něco nového a rozšíří si obzory. Takže se dozvíme, že tato hagada byla třikrát ztracená, dvakrát zachráněná muslimem atd. Dalším velkým plusem tohoto dílka je postava restaurátorky Hany Heathové. Líbil se mi její vývoj od cynické, sarkastické a nezúčastněné vědkyně, pod jejíž ochranou slupkou se skrývá idealistka, po dalšího „člověka knihy“, který se snaží zmapovat její cestu od stvoření až k jejímu spasení. Nutno dodat, že i další postavy v knize nijak neztrácejí na kráse. Naopak mají v knize vždy své pevné, oprávněné místo a jsou sepsány do hloubky a rozhodně dokážou zaujmout. Chválit musím i střídání historických kapitol s těmi ze současnosti. Nepůsobilo to nijak zmateně. Zvláštní bylo i seznamování se s příběhem pozpátku, tedy od nejnovějších událostí až po ty nejstarší. Mně osobně to vůbec nevadilo a naopak to celé považuji za takové nevšední a opět dobře zpracované. Dobře zpracované bylo i veškeré prostředí, ve kterém se děj knihy odehrával. Hodně jsem si díky detektivkám od Mankella oblíbil, že se děj neodehrává jen na jednom místě, ale klidně i různě po světě. Takže u Stvořitelů a spasitelů jsem byl v tomhle ohledu více než nadšený a spokojený. Na knize oceňuji i poukázání na to jak se v průběhu staletí zacházelo se Židy a to především se ženami. Na čtenářovi city pak působí i pasáže zachycující utrpení dětí. Celkově mám pocit, jakoby knihou procházelo jakési poselství humanismu, a v konečném důsledku je jedno jakého je člověk vyznání, jelikož hlavní je on sám jako člověk. Kniha jako taková pak rozhodně nenudí a její závěr je také výborný. Na 400 stranách se nám tak rozvíjí krásný příběh, který je zajímavě provázaný a objevuje se na různých místech a v různý čas. Stvořitelé a spasitelé je kniha, kterou se nebojím označit za jednu z nejlepších, co jsem minimálně letos četl. Tohle dílo má rozhodně nějaké své kouzlo a já jsem mu bezvýhradně podlehl. Této knize pak uděluji plných 100 %.... celý text

Dějiny umění - malířství, sochařství, architektura 2001, Jacek Debicki

Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí 2003, Lucie Seifertová

Dějiny Srbska 2005, Jan Rychlík