sagasir
přečtené 1194
Pyramida
2016,
Henning Mankell
Zpátky do minulosti Opět skvělý Mankell a jeho další počin (tentokrát už devátý) s hlavní postavou Kurtem Wallanderem, ale přesto to nebylo úplně ono. Bylo to jednoduše takové zvláštní číst znovu o postavách, které už v ostatních dílech této série zemřeli, ale přesto jsou najednou opět naživu a vlastně se s nimi k tomu všemu setkáváme jakoby z dřívější doby, než co se objevovali v dalších dílech série. Rozhodně nezvyk byl i zvyknout si na Wallandera jako na mladíka, pochůzkáře atd. Pyramida jako dílo dokazuje obrovskou oblibu čtenářů této série, jelikož byla sepsána jako reakce na otázku nadšených čtenářů, kteří se pídili po tom co se s Wallanderem dělo před úvodním dílem této série. Na jednu stranu je tedy určitě fajn, že jsme mohli komisaře opět poznat trochu jinak, ale jak jsem psal výše, tak vcelku trvá znovu si zvykat na oživlé postavy a onen návrat do minulosti. Kniha tak působí jako první díl této série, zvlášť když končí telefonátem, kterým úvodní díl Vrazi bez tváře začíná, ale přesto tomu tak není. Samotný komisař je zde jinak opět vykreslen jako sympaťák a skvělý pochůzkář až nakonec komisař. Z ostatních postav se mi pak nejvíce líbil jeho otec. Ten je zde vykreslen jako mírně řečeno podivín a pobavilo mě i jeho uvrhnutí do vazby, jelikož se snažil vylézt na pyramidu. Pyramida naznačuje, že se v ději opět podíváme do ciziny a samozřejmě tomu tak je. Z cizích krajů se v knize můžeme těšit na Egypt a Dánsko. Ještě dodám pár slov k samotným příběhům v knize se objevujících. Ty nejsou tolik napínavé, jako ostatní příběhy z této skvělé série, ale Mankell a jeho Wallander už jsou taková zavedená značka, že jim to s klidem prominete. Dějově však nenudí a příjemně ubíhají. Nejvíce se mně pak líbil poslední případ. Ten mi přišel takový nejvíce propracovaný a takový nejvíce se blížící tomu starému známému Wallanderovi a jeho případům. Rozsahově pak kniha znovu nijak nevybočuje a vy si tak můžete užít 423 stran počtení se svou oblíbenou postavou. Byť opět skvělá kniha, tak pro mě zatím ze série s komisařem Wallanderem nejslabší a i proto ji uděluji v uvozovkách jen 70 %. Mám radši totiž již protřelého komisaře Wallandera z Ystadu a těším se, až si přečtu už desáté pokračování této skvělé série.... celý text
Lovec králíků
2017,
Lars Kepler
Návrat se vším všudy Kniha Playground od této autorské dvojice na mě zrovna kdovíjak nezapůsobila. Naopak jsem z ní byl zklamán a o to víc jsem se právě na Lovce králíků těšil a měl radost, že se manželé Ahndorilovi vrací k tomu, co jim jde výborně. Naštěstí mohu prohlásit, že mě tato kniha nezklamala. Lovec králíků opět na nic nečeká, dějově nás velice rychle vtáhne a drží naši čtenářskou pozornost, ostatně na to už jsme u této série zvyknutí. Čtenářům už docela známý komisař Linna je zde znovu skvěle vykreslen a získává si u mě větší a větší sympatie. Dokonce mi začala být sympatická také postava komisařky Baureové a to jsem ji ze začátku jejího působení moc nemusel. Oživujícím a zajímavým prvkem pak působí kupříkladu postavy kuchaře Rexe a jeho syna Sammyho. Překvapivá je i postava vraha. Jeho totožnost se možná dozvíme dříve než by leckdo čekal, ale příběhu to nijak neubírá na kvalitě a za to má autorská dvojice plusové body. Ostatní postavy jsou jakbysmet dobře popsané a do příběhu vesměs správně pasují. Pozitivně vnímám i samotnou básničku o deseti malých králících. Nevím, jestli nad ní stejně uvažovali samotní autoři, ale já v ní viděl jakýsi odkaz a poctu na staré dobré detektivky a jejich autorku Agathu Christie. I to se mi líbilo, ať už to opravdu tak bylo či nebylo zamýšleno. Dobrá detektivka by měla být samozřejmě napínavá a to Lovec králíků splňuje dostatečně. Překvapivé pasáže v ději se téže objeví a překvapivý je také samotný úplný závěr, jenž nám nejspíš naznačuje začátek dalšího příběhu. Příjemně působí i jakési pasáže týkající se milostného vztahu komisaře. Ty celý děj dělají správně zajímavějším. Nebudu však jen chválit, jelikož jsem našel také pár věcí, za které autoři ode mě plusové body nedostanou. Například anonymní sex na záchodcích policejní psycholožky Janette a nebo linka s možnou vyšetřovací verzí, že se jedná o terorismus. Za sebe bych pak uvítal nějaké delší a možná zajímavější konečné střetnutí komisaře s vrahem. Lovce králíků následně řadím za Písečného muže, Svědkyni ohně, Hypnotizéra a Stalkera až na předposlední místo. Méně se mi už pak jen líbila Paganiniho smlouva z dílů této výtečné krimi řady. I tak tento poslední díl považuji za skvělou kriminálku a proto jí uděluju 85 % a už teď se těším na další díl s oblíbeným komisařem.... celý text
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
2012,
Jonas Jonasson
Současná švédská literatura- krimi a humor Zajisté novodobí švédští autoři píší i žánrově jiné knihy, ale rozhodně nejvíc známí jsou díky svým detektivkám a nyní i díky humorné literatuře. Z této oblasti jmenujme například výborného Backmana a nyní i Jonassona. Zároveň si uvědomuju, že švédští důchodci alespoň v knihách jsou tedy pěkná kvítka. Tu máme Allana a Backman má zase svou babičku, která věří na kouzelnou zemi a slušně se rozhodně nechová. Švédská novodobá humorná literatura mě prostě baví a Stoletý stařík se povedl přesto ne tak jako knihy od Backmana. Humor se tu samozřejmě najde a ve velkých douškách. Rozhodně není trapný a zajisté dokáže pobavit. Nejvtipnější je zajisté onen stoletý dědula. Jeho postava je sepsána velice komplexně a nejde si ho neoblíbit. Ostatní postavy mají v knize také co říct a určitě nepůsobí jen tak do větru. Samotný příběh čtenářovi stránku za stránkou krásně odsýpá, nemá hluchá místa, zbytečné odbočky od hlavního či hlavních dějů zde také nenajdeme. Příběh je rovněž uspokojivě uzavřen, což je rozhodně také plus. Oceňuji, že Jonasson dokáže poutavě a věrohodně sepsat i prostředí, v němž se kniha odehrává. Co se jazyka v knize použitého týče, tak i ten zaslouží pochvalu. Je krásně barvitý, plný hezkých či zajímavých přirovnání a i zde je vidět, že si na něm dal autor záležet. Ostatně záležet si určitě dal autor s celou touto knihou, která čítá 400 stran. Suma sumárum Stoletý stařík je tedy propracovaný vtipný příběh s fajn postavami, dobře sepsaným prostředím a zakončeným koncem. Přesto jsem u nich tak trochu na rozdíl od Backmanových humorných knih postrádal jakousi lehkost a nonšalanci. Přesto Stoletého staříka hodnotím vysoko a to 85 % a určitě se chystám na jeho další knihy. Zdá se, že se u současné literatury ze Švédska budeme buďto bát a nebo smát. Zajímavý rozkol, každopádně mně ani jedna možnost nevadí a naopak ji vítám všemi deseti... celý text
Neklidný muž
2012,
Henning Mankell
Naposledy s hvězdou aneb díky ti za vše Tak a je to tu. Poslední kniha s komisařem Wallanderem. Jak ten mně bude chybět. Snad už navždy si budu pamatovat všechny názvy knih ze série s ním a jejich správné pořadí a snad navždy si uchovám vzpomínky na tyto úžasné detektivní romány. Pro mnoho z vás je králem severské krimi Larsson či někdo jiný. Já mám krále tři a to právě Mankella a pak ještě Keplera a Kallentofta. Jak už to tak ale bývá, tak žádný král nemůže žít věčně (ostatně právě pan Mankell už je po smrti), ale věčně může žít jeho odkaz a nutno říct, že ten za sebou tento autor nechal sakra dobrý. Nicméně přejděme už k onomu Neklidnému muži. Sice děsně nerad, ale musím uznat, že bych uvítal lepší kvalitu právě poslední knihy z této série. Pořád je Neklidný muž skvělý, ale Mankell umí líp. Přiznám se, že chvílemi mě dokonce i kniha trochu nudila či mě tolik příběh nezaujal. To se mi stalo jen u Bílé lvice (pro mě nejhorší díl z celé série) a pak u Usměvavého muže (druhý nejhorší díl z celé série). Asi mi prostě nesedlo to téma špionáže. Rozsahově se kniha přibližuje k 500 stranám (konkrétně má 485 stran). Velice oceňuji navrátivší se některé postavy, zejména pak třeba komisařovu dávnou lásku Baibu. Naopak nové postavy zase až tolik nezaujali převážně pak Håkan a jeho žena. Vlastně mně bylo docela jedno, jak to s nimi dopadne. Komisař je zde jinak vylíčen klasicky, tak jak už ho známe a tak jak se nám líbí. Jen má čím dál tím větší zdravotní potíže a trošku mě Mankell naštval tím, jak se nakonec s Wallanderem vypořádal. Myslím, že by si pan komisař zasloužil něco lepšího, ale přece jenom tohle není pohádka. Alespoň, že si splnil dva své sny co se psa a bydlení týče. Linda jako dcera se jinak myslím také povedla a škoda, že Mankell nenapsal třeba sérii s ní jako komisařkou. Jazykově se jinak také Neklidný muž nijak neodlišuje od ostatních dílů této skvostné série. Příběh je zakončen se vším všudy a dá se říct, že nemá nějaké zbytečné odbočky. Nutno dodat, že za mě by mohl klidně být i o něco napínavější a více mrtvol by mi také nevadilo. Naopak mi vůbec nevadilo vůbec začíst tuto sérii číst, jelikož je jako celek výborná a jejímu zakončení pak uděluji 85 %.... celý text
Tady byla Britt-Marie
2016,
Fredrik Backman
Baba na zabití? Pomalu, ale jistě současná švédská literatura nebude mít jen skvělé zástupce krimi literatury, ale i zástupce literatury humorné. Po skvělé Babičce, která pozdravuje a omlouvá se totiž přichází Backman s další skvělou knihou. Čtenářům, kteří babičku četli je postava Britt jistě dobře známá a proto ji doporučuji číst první a to už jenom proto, že v ní ještě není rozvedená. Když už jsme u té Britt, tak se jí pojďme na chvíli věnovat. Její postava je neskutečně skvěle napsaná. Litujete ji a přitom by ji část z vás pořádně naliskala aby se už konečně probrala. Rozhodně je fajn, že autor v textu alespoň trošku vysvětluje proč je vlastně Britt taková uzavřená, pedantská, proč se bojí odvázat atd. I když nakonec se i jednou opije a i kouřit bude. Ostatně Backman dokazuje, že svým postavám dokáže vštípit obrovský charakterový rozsah. V jeho Babičce, která pozdravuje a omlouvá se máme babičku, která dělá mírně řečeno převeliké skopičiny a je možná až moc akční, máme tu i její vnučku, která je na svůj nízký věk zase až moc přechytralá a vyspělá, ale zároveň i milá a zábavná. No a pak tu máme již výše popisovanou Britt, kterou si prostě přes všechny její charakterové vlastnosti oblíbíte. Místy je to chováním taková baba na zabití, ale svým způsobem na ní prostě něco je. I další postavy rozhodně hrají v příběhu prim. Například navenek gauner je skvělý kluk, vychovající své mladší sourozence atd. Popis prostředí se také rozhodně povedl a opravdu máte pocit, že onen Borg je snad opravdu ta pomyslná prdel světa. Co dál kniha nabízí? Třeba povídání si s krysou a různé rady na úklid. Kupříkladu prášek do pečiva na špinavé prostěradlo, pohovku, křesla a že jedlá soda vyčistí skoro vše. Samotný příběh pak plynuje odsýpá a neustále máte nutkání se smát či vám cukají koutky do úsměvu. Svou zásluhu na tom jistě má i sprostý, vulgární nespisovný jazyk v knize použitý. V textu se najde i pár skvělých hlášek. Jmenovitě za všechny třeba: Chová se jako by měl v prdeli zaražený citrón. Čtením tohoto příběhu si vlastně uvědomíte, že vy jste ještě normální a ani vám to čtení nezabere moc času. Kniha má 367 stran. Backman pak mnohé překvapí, že v poslední čtvrtině knihy rázem změní ráz příběhu z veselého na smutný a do děje zasáhne i smrt. Jakoby tím chtěl autor ukázat, že život není vždy jen veselý. Napjatě pak budete očekávat i konec. Zůstane Britt v Borgu a nebo ne? Vy však nemusíte čekat na mé procentuální hodnocení tohoto díla a to je 100 %. Tady prostě nemám co vytknout a už se těším, až se budu smát při čtení další knihy tohoto skvělého autora.... celý text
Nezlomný
2015,
Laura Hillenbrand
Příběh, který chceme číst, ale už ho nechceme prožít Jednoznačně velký životní příběh. Místy se až člověku nechce věřit, že to všechno prožil jeden člověk a vlastně se ani nediví, že ho to v určité části života poněkud semlelo. Naštěstí se z toho Louis dokázal vyhrabat. Rozsahově knížka nic výjimečného nenabídne (436 stran). Příběhově už ano. Tento příběh, který si chceme přečíst, ale už ho ne prožít vás ihned vtáhne do děje a skvěle odsýpá, udržuje čtenáře v napětí, nemá hluchá místa a ani nějaké sálodlouhé pasáže o ničem a vše rozpitvává tak akorát. V textu se úspěšně promítají okamžiky štěstí, vítězství, svobody ale i strachu, uvěznění, deprese, vnitřního boje a mučení. Místy máte pocit, že sedíte na nějaké přednášce válečného veterána a on vám na ní vypraví o svém životě. Až takovou sílu má daná kniha. Příjemným okořeněním jsou i černobílé fotografie. Ty krásně doplňují text a rozhodně se do knihy hodí. Největší síla je rozhodně v postavách. Ty důležité jsou sepsané tak akorát do hloubky a čtenář si k nim dokáže vytvořit vztah. Ty nedůležité postavy pak nejsou nijak zdlouhavě a zbytečně charakterizované. Hlavní je samozřejmě Louis Zamperini. Svým způsobem opravdu žasnete nad jeho prožitým životem. Dokonce jsem se přistihl při myšlence, že bych tuto bezesporu velkou osobnost rád potkal naživo a nechal si od něj o jeho životě vyprávět. Už jenom jeho přerod z mladíka výtržníka na vrcholového sportovce, který to dotáhl až na olympiádu by postačil a vše ostatní je jen velice zajímavý a kvalitní přídavek. Louis je pak nesmírně kvalitně charakterově vykreslen a vy mu ihned ve všech jeho životních situacích fandíte. Jen ho místy litujete v jeho opilecké fázi aneb další hrdina ocitající se pod tíhou alkoholu. Samotné téma alkoholu mají koukám autoři nějak moc rádi a to zvláště ti píšící kriminálky. Vraťme se však k Nezlomnému. Troufám si tvrdit, že tady z valné většiny samotný název knihy vystihuje i hlavního hrdinu. Nesmírně mu pak přejete, že dokonce v roce 1998 nesl v Naganu olympijskou pochodeň v den svých 81 narozenin. Také přednášel na různých školách a zemřel v roce 2014 ve věku 97 let. Rozhodně věk zasluhující si úctu. Podle Zamperiniho života byl nakonec natočen i film. Ten režírovala samotná Angelina Jolie. Dle mého názoru se ze snímku rozhodně nestal žádný propadák, ale ani žádné filmové veledílo aspirující na Oskara to také není. Minimálně vám pak může posloužit pro srovnání s knihou. Ta je dle mého názoru lepší. Na úplný závěr pak ještě dodám dvě informace. Tou první je, že Nezlomný je druhé vydání jedné knihy. První vydání najdete pod názvem Nezlomený. A na úplný závěr mé klasické hodnocení procenty. Silný a kvalitně sepsaný příběh, postavy co zaujmou a jsou skvěle charakterově vypsané a veškeré prostředí je také velice kvalitně popsáno. Hodnotím tudíž Nezlomného 100 %.... celý text
Virál
2016,
Helen FitzGerald
Jednou to stačilo Tato kniha rozhodně pojednává o zajímavém tématu a tak jak se s ním autorka popasovala? Dalo by se napsat, že dobře, ale nějaké své mouchy to určitě také má. Hlavní a stále se mi v hlavě objevující problém ve spojitosti s touto knihou je její uvěřitelnost. Samozřejmě věřím, že někdo mohl dívku zdrogovat a pod vlivem omamných látek donutit ke stejné věci jako Su. Věřím, že tuto hroznou událost někdo natočil a poté dal na internet a zde se z videa stal virál. Nechápu, však už proč pak Su utíkala od rodiny a nechtěla s ní mít nic společného a to i když je to v knize vysvětleno. Důvod mi však přišel přinejmenším podivný a zastávám názor, že když se něco takového stane, tak se jako první s prosbou o pomoc obrátím přece na svou rodinu. Samozřejmě mimo policii. Beru také, že někteří lidé se třeba nikdy v životě nikomu nesvěří, že prožili něco takového, ale to je zase věc druhá. Ze samotné knihy pak čiší strach. Rodiče aby pomalu snad to své dítko ani na ten internet nepouštěli, ale stejně je to jedno. Ono by se na něj totiž dostalo kdekoliv jinde. Dále tu pak v samotné knize máme strach o samotnou Su. Co vlastně dělá? Jak se s tím vším vypořádává? Proč odmítá kontakt s rodinou. Víc než příběh samotné Su či její sestry Ley se mi líbil ten jejich matky. Psychologická sonda do jejího nitra a vypořádání se s tím, že někdo nechutně ublížil její dceři se myslím autorce povedlo a je to asi to nejlepší na celé knize. Samotné postavy by si pak zasloužili větší hloubku a nepochopil jsem jejich leckdy nelogické chování. Prostředí by nějaké úpravy také sneslo. Místy je sepsané až moc popisně a jindy jakoby bylo autorkou odfláknuté. Samotný děj pak bohužel někdy i nudí a někdy je i zbytečně moc popisný. Jazykově také nečekejte žádné zázraky. Text je jazykově prostě normální. Najdete zde jak spisovný, tak i nespisovný jazyk. Místy se objeví i vulgarity. Počtem stran se pak kniha zařazuje spíše k těm kratším. Má totiž jen 255 stran. Virál není úplně špatné literární dílo, ale stačilo si ho přečíst jednou. Knihy, jenž si chci ještě někdy přečíst znovu mám prostě jiné. Nedá se ani brát jako taková sonda do života rodiny, kterou něco tak špatného zasáhlo. Každá rodina by se totiž s takovýmto problémem v určitých částech vypořádala jinak. Tohle dílo pak hodnotím 70 %.... celý text
Hrob mé sestry
2016,
Robert Dugoni
Našel jsem si nového oblíbence Tenhle příběh se jednoduše povedl a hlavně má grády. Pro české čtenáře to je první vetší seznámení s autorem a troufám si tvrdit, že řada z nich a stejně tak já netrpělivě vyhlíží vydání nějaké jeho další knihy u nás. Příběh jako takový se čte sám, nemá hluchá místa, pohltí vás už od začátku, není prošpikován částmi odvádějícími od hlavního děje a hlavně postupně správně a silně graduje. Hodně se mi líbilo a hodnotím to i jako povedený počin střídání kapitol z přítomnosti a minulosti. Obrovskou sílu pak má ona hlavní myšlenka celého děje. Co se doopravdy stalo se Sarah a kdo ji vlastně zabil? Tracy si myslí, že Edmund je nevinný, ale je tomu opravdu tak? A jaké to vlastně je žít přes dvacet s pochybami? Naštěstí já nic z toho nemusím řešit, ale rád si o tom přečtu. Také se mi líbí, že se kniha určitou chvíli věnuje i samotnému soudu. To ve většině detektivek chybí a možná je to škoda. I toto téma bylo kvalitně zpracováno, stejně jako celý námět knihy. Psal jsem, že příběh postupně graduje. To je samozřejmě pravda a Dugoni zvládá bravurně střídat napínavé pasáže s těmi kde najdeme napětí méně. Nudit se tak při čtení rozhodně nebudeme. Samotné čtení nám pak zabere klasický čas. Alespoň co se detektivek týče, jelikož Hrob mé sestry má konkrétně 392 stran. Jazykově nic nového nečekejte. Klasické střídání spisovné a hovorové řeči, kratší i delší věty. Jednoduše klasika. Nyní přejděme k postavám. Ty jsou velice dobře vypsány, mají hloubku, nenudí a hlavně Tracy si člověk velice rychle oblíbí. Vlastně ke všem postavám si čtenář dokáže rychle vytvořit vztah. Chválit musím i postavy ze zvířecí zvíře. Dva psi jedné postavy se rychle stanou vašimi oblíbenci. Dobrou známku v hodnocení by si zasloužilo i prostředí. Opět se setkáváme s malým městem. Tyto města vraždám docela sedí. Samotná jeho atmosféra je pak skvěle vypsaná. Autor dokáže být i popisný avšak ne až tak, že by to bylo přes čáru a i veškeré ostatní prostředí dokáže sepsat kvalitně a i díky tomu má kniha svou skvělou atmosféru. Chválit musím i skvěle zvládnutý závěr knihy. Ten příběh správně uzavírá a hlavně je správně vygradován a tak by to mělo být. Z celé knihy pak čiší profesionalita a je vidět, že si s ní pan autor dal práci. Dugoniho Hrob mé sestry je svěží a čerstvý závan na poli kriminálek. Hlavně je také důkazem, že skvělé detektivky v současnosti nepíší jen seveřané a že nevychází jen u nakladatelství Host. Člověk to samozřejmě ví, ale není na škodu si to připomenout. Toto dílo mi dalo vše a dokázalo mě navnadit i na další autorovu knihu. Snad se jí dočkáme brzy. Nyní si už však můžete přečíst mé procentuální hodnocení této knihy a to je 100 %. Jak jsem psal, tak zde mi prostě nic nechybělo a vřele doporučuju četbu Hrobu mé sestry.... celý text
Pražské pověsti, legendy a zkazky
2009,
Dagmar Štětinová
Putování za legendami a pověstmi Další kniha čtená jen za účelem splnění zadané knihy v čtenářské výzvě pro letošek, ale to vůbec nevadí. Mám rád starou Prahu. Rád si o ní čtu, takže jsem měl vcelku jasno, když jsem musel kvůli výzvě přečíst nějakou knihu s dějem právě z našeho hlavního města. Musím nakonec říct, že jsem s výběrem velice spokojený. Kniha se dá číst v jakémkoliv věku, je velice čtivá a čte se lehce a sama od sebe. Samotný výběr pověstí, legend, zkazek je myslím kvalitně vybrán. A jak už bylo u obsahu knihy psáno, nechybí krom těch známých i ty neznámé pověsti atd. Přiznám se, že i já jsem jich hodně neznal a ty co jsem znal, jsem si velice rád zopakoval. Oceňuji, že kniha má i přidanou hodnotu například v osvětlení o vzniku některých částí města jako např. Chvaly, Kyje, Hrdlořezy. Jazykově pak kniha rozhodně neupadá, nenajdete v textu žádné hrubky a často se v textu objevují i dobové výrazy, které navozují pocit minulosti. Děj kvapně plyne dopředu a nenudí. Je mnohotvárný. Někdy je takový magický, jindy napínavý, podruhé zase romantický, pak se změní na takový obyčejný vypravěčský, ale dokáže i zahrát na romantickou linku. Dodám i pár slov k postavám. Ty jsou sepsané kvalitně a do dostačující hloubky a umí i zaujmout. Velkou devízou u nich pak je to, že čtenář se s nimi často seznamuje úplně nově a tak vlastně neví co od nich očekávat a tak ho dokážou leckdy překvapit a to ať už příjemně či negativně. S velkým počtem postav se pak musí počítat, ale vesměs si je dobře zapamatujete. Samotné čtení knihy vám pak zabere jen chvíli. Dílo má totiž jen 184 stran a potěchu očí určitě zaručí i nádherné doplňující ilustrace samotné paní autorky. Tato paní tak budiž důkazem, že kdo umí ten umí. Pražské pověsti, legendy a zkazky jsou rozhodně doporučení hodné čtivo. Obzvláště z důvodu možná z části malinkého vlastenectví, ale i z důvodu minulosti jednoho z nejkrásnějších měst na světě. Praha je, byla a bude prostě vždy krásná, magická a hlavně naše. Naopak jen váš bude zážitek z této kratičké četby doplněný krásnými ilustracemi od samotné paní autorky. Na závěr samozřejmě nemůže chybět mé procentuální hodnocení. Této knize z našeho prostředí uděluju 85 %. Nezanevřeme na knihy od domácích autorů a na knihy s domácím prostředím byla by to věčná škoda.... celý text
Bratři Grimmové - kniha pohádek
2013,
Gillian Doherty
V pohádkách končí vše šťastně? Ne v mých. Pohádky jsou stále prima, stále skvělé, ale už to nebylo ono prostě. Nebo byly čteny v nevhodnou dobu. Přesto jsem si jejich čtení víceméně užíval a žádné trpění (mé) u nich nehrozilo. Musím se také přiznat, že jsem po pohádkové knize sáhl jen z důvodu plnění čtenářské výzvy pro letošní rok, ale co už. Bratři Grimmové jsou moji velcí oblíbenci v tomhle žánru a film s jejich pohádkami přímo zbožňuju a většinou se na něj dívám v televizi, pokud tedy zrovna mohu. Teď už však přejděme k samotným pohádkám. V knize najdeme 15 klasických pohádek těchto bratří. Jmenovitě třeba Sněhurku, Růženku, Červenou karkulku, Lociku, Šípkovou Růženku, Žabího prince, Husopasku, Krále drozdí bradu, Jeníčka a Mařenku atd. Nechybí ani bohaté a hezké ilustrace a velké písmo. Díky němu jsem si připadal chvílemi jako stařeček co naštěstí ještě nepotřebuje brýle na čtení, ale velká písmena už mít v textu musí. Jak jsem psal, tak tyto pohádky jsem si vybral záměrně a to i protože jsou místy takové temnější a to já můžu. Stejně však na mě byly temné jen málo. Už jsem definitivně a asi doživotně deformován svou láskou ke kriminálkám, jelikož jsem si tu vraždil postavy jak na běžícím pásmu. Má deformita či smutnění po nějaké té hezké kriminálce dospěla až do bodu, že jsem si vypsal na papírky postavy a na další papírky způsob jejich smrti. A pak začalo to pravé tóčo aneb tahání z misek postavu a způsob její smrti. Pak jsem ještě přidal misku s papírky na kterém byl napsán vrah či vrahové. Takže Růženka skončila otrávená plynovým jedem, Červená karkulka gilotinou usekla hlavu Husopasce, ze skály byl shozen Jeníček Mařenkou, Locika ukřižovala Žabího prince atd. No prostě odklon od pohádky jak jen může být. Nicméně stále jsem četl pohádkovou knihu, takže pár slov opravdu k pohádkám. Samozřejmě vše končí šťastně a o to přece jde. Kniha jinak nabízí už ikonické pohádkové postavy, děj svižně ubíhá, nenudí, ilustrace jsou velice povedené. Samotná kniha je pak přečtena velice rychle a dá se číst v jakémkoliv věku. Grimmové jsou prostě klasika. Na závěr musím dodat, že nejsem nějaký nemilovník pohádek. Naopak pohádky mám rád, občas na ně i kouknu, některé i pochválím. Můj milovaný žánr už to však není a rád ho přenechám mladším. Ti třeba ještě nemají zkažený pohled na svět a třeba si myslí, že vše opravdu šťastně končí. Tyto pohádky pak hodnotím 80 %.... celý text
Tiché dívky
2016,
Eric Rickstad
Čekáš, ale dočkáš se? Proč jsem zvolil takový název své recenze? Jednoduše proto, že čtenář přes dobrou polovinu knihy čeká na nějakou větší akci, větší napětí a tak se nabízí otázka, zda se těchto věcí vůbec dočká. Odpověď prozradím o něco později. Prvně se budu věnovat prostředí, ve kterém se děj odehrává. Líbí se mi jeho zasazení do malého městečka. Funguje jako důkaz, že zlo číhá všude, ať už jste ve velkoměstě, maloměstě, na moři, na poušti ať už jste prostě kdekoliv. Samotnou duši a atmosféru onoho maloměsta dokázal Rickstad sepsat podle mě dobře. I samotný popis veškerého prostředí se povedl. Nebyl moc popisný a ani nijak odbitý. Vyhovoval mi i jazyk, kterým je kniha psaná. Často se autor sice uchyloval k vulgaritám, ale to mi vůbec nevadilo. Nejsem žádný puritán a místy to knize přidalo alespoň na drsnosti a bohužel to mnohdy bylo potřeba. Jinak se zde objevuje jak spisovný tak i hovorový jazyk a celkově je v obou variantách zvládnut dobře, ale žádné obrovské jazykové veledílo na druhou stranu nečekejte. Jako ideální řešení mi přišlo pak i střídání kratších kapitol s těmi delšími. Pár vět napíšu i k postavám. Ty se mi zrovna moc nelíbily. Hlavní postava detektiva Ratha je dalším typickým představitelem novodobých knižních detektivů. Sice člověk na správné straně, ale často až moc moralizující, se zdravotními problémy, bojující s minulostí, která se mu prolíná do přítomnosti. I toho alkoholu se pan detektiv napije, ale alkoholik není. Dále jsem si k němu docela dlouho vytvářel vztah. Ostatní postavy bych ohodnotil průměrem. Neurazí ani nenadchnou. Osobně bych pak uvítal jejich sepsání do větší hloubky. Rozsahově jsme zase na tom klasickém rozsahu, který tato četba mívá. Tady konkrétně 430 stran. Samozřejmě dodám i pár slov k samotnému ději. Ten byl napínavý, čtivý, strhující, ale až za samotnou polovinou knihy. Věčná to škoda. Být kniha napínavá od samotného začátku a nebo alespoň od první čtvrtiny textu, tak je z Tichých dívek strhující a skvělá detektivka. Takto bohužel spadá do pásma šedivého průměru. Někomu to však takto může vyhovovat a samotná první polovina knihy zase není až tak špatná, že by její čtení bylo hotové utrpení. Útěchou pak knize může být pak alespoň to, že byť špatně začala, tak alespoň skvěle skončila. Závěr je totiž skvěle vygradovaný, dává smysl a celkově do děje skvěle zapadá. Na úplný závěr pak klasické hodnocení knihy. Tiché dívky hodnotím 60 %. Jak jsem už psal, tak velká škoda té první poloviny knihy. Takto Tiché dívky řadím mezi to horší co jsem z kriminálek za rok 2016 četl a spadají u mě do oblasti průměru, ale to už jsem psal také.... celý text