sagasir přečtené 1194

A co to má co dělat se mnou? 2016, Sacha Batthyany

Minulost jen tak nezmizí Skvělá a rovněž zajímavá prvotina autora. Je plná bolestivých vzpomínek na válku i dobu po ní. Traumata jsou v knize jasně patrná a i když se skrývají tak mnozí stále nevědí jak se s nimi vyrovnat, jak s nimi naložit. Batthyany si v příběhu odpovídá na celou řadu otázek. Kupříkladu proč se stále cítí ve Švýcarsku jako cizinec, i když se tam narodil. Proč má pocit, že za sebou nic nezanechává, atd. Bloudí, tápe, nestylizuje se a místy je až krutě upřímný. Daná kniha je vlastně z části i takový existenciální román, ale to vůbec nevadí. Je to i knížka o odvaze pohlédnout do zrcadla a přiznat si, že v něm neuvidíme jen to lichotivé. Celým příběhem pak tak nějak zvláštně rezonuje blízkost a vzdálenost postav. Ty k sobě mají blízko a zároveň i mnohdy velice daleko a je zajímavé to číst. Velice kladně hodnotím i postupné cestování v příběhu a všechna místa jsou zde vykreslena věrohodně, čtivě. Součástí knihy jsou i vyňaté přepracované výňatky z textů dvou žen. Jmenovitě texty autorovy babičky Maritty a její kamarádky Agnes. Byť jsou tyto texty nesmírně zajímavé, tak tím nejzajímavějším rozhodně nejsou. Nejzajímavějším je dopad osudů na rodiny s válečnou a poválečnou historii. Do kdy na nich bude ležet stín těchto událostí? Jak dlouho je případně budou popírat, jak je vlastně mají přijmout atd. Hodně silná pasáž je i ta kdy si sám autor odpovídá na otázku: Zda by dokázal ukrývat Židy. Odpověděl si, že by to nedokázal. I když se to nezdá, tak v knize najdeme i střípky naděje. Ta tu místy trochu prosvítá. Třeba tím, že když se odvážně podívám minulosti zpříma do očí, pomůže to mně i mým blízkým. Tíha minulosti, propojování období, morální dilemata, onen masakr to vše dělá ze čtení této knihy nevšední zážitek. Čeká vás tak 256 stránek hlubokých myšlenek, které já hodnotím 85 %. Jinak hlavní myšlenka moje po přečtení knihy? Minulost jen tak nezmizí a jen tak lehce se jí nezbavíme.... celý text

Playground 2016, Lars Kepler

Ztraceni v novém prostředí Nová kniha od skvělé autorské dvojice a nová hlavní hrdinka a celkově nové téma. Nevěřil jsem, že to zrovna u tohoto autora někdy napíšu, ale tohle se nepovedlo, tohle bylo zklamání. Naštěstí v další knize se už manželé píšící pod tímto pseudonymem opět vrací k tomu, co umí a to je pokračování jejich úžasné krimi série s komisařem Linnou. Proč? Tak taková otázka se asi nejvhodněji naskýtá k této knize. Proč autoři zkoušeli něco nového? Proč takové nezvyklé téma? Proč to vlastně tak úplně nevyšlo oproti předchozím knihám? Proč zrovna vyobrazení čínského přístavního města jako posmrtného života? Proč se k tomuto tématu vracet či nevracet? Na to si musí odpovědět sami autoři. My už však víme, že někomu se kniha líbí a někomu ne oproti sérii s komisařem Linnou. Ta se líbí vesměs skoro všem. Na můj vkus je Playground moc překombinované, moc náhod se ocitne v ději. Na druhou stranu co my víme o životě po… smrti? Sympatická hlavní hrdinka je asi to nejlepší na celé knize. Vadilo mi však, že si hrdinka přecházela ze života živých do onoho druhého světa pomalu kdykoliv se jí zachtělo a vlastně vždy když potřebovala. Celé už to pak vypadalo tak trochu podezřele. Samotný název knihy se pak dá do češtiny přeložit jako hřiště a opravdu koresponduje s jejím obsahem. Hlavní hrdinové hrají hru na život a na smrt, pouze vítěz získá vízum k návratu do života. Hodně postavám se však nevěnuje víc prostoru na úkor jiných a je to rozhodně škoda. Onen námět pak hodnotím jako velice originální a nutí člověka k zamyšlení. Atmosféra příběhu je pak více než barvitá, nechybí chladný popis událostí. Vadilo mi, že ne na všechny otázky získá čtenář odpověď a to i na ty otázky docela důležité. Dalším negativem byl i místy předvídatelný a postupem času se kvalitou snižující samotný děj knihy. Nijak nejásám ani z kolikrát zbytečné až přílišné surovosti a potokům krve. Pochválit však musím obálku. Ta je správně taková mystická a k samotnému dílu se skvěle hodí. Dílo jako celek pak vyznívá jako sepsané moc narychlo, nechybí mu mystika a tajemno, avšak bojuje se skvěle zvládnutým světem živých proti ne úplně dobře zvládnutému světu v přístavu. Nejvíce pak na celé knize oceňuji její klasický rozsah. Zde konkrétně 439 stran. Pochválit pak na závěr musím i krásné vyobrazení absolutní oddanosti matky ke svému dítěti. Někomu se tento žánrový autorský odklon zalíbí a někomu jako třeba mně ne. Naštěstí další kniha této skvělé autorské dvojice bude dalším dílem ze skvělé série s hlavní postavou komisařem Linnou a já se jí už nemohu dočkat. Za mě se Playground tak úplně nepovedl a proto této knize uděluji jen 65 %. Autoři se pro mě tak trochu ztratili v novém prostředí.... celý text

Cestovatel, věž a červ. Čtenář jako metafora 2016, Alberto Manguel

Martin Klíma 13. 12. 2016, 19:22 Upravit Smazat Čtenář jako metafora Byť už nemusím, tak přesto si rád přečtu i nějakou odbornou populárně naučnou literaturu. V takové chvíli vždy rád sáhnu po autorovi s příjmením Manguel. Co si pro nás přichystal tentokrát v knize Cestovatel, věž a červ? Hodně lidí s odbornou literaturou bojuje a přitom ani nemají důvod. Mnohdy ji zavrhnou jen proto, že si jí dost užili z dob studia. To že mohou číst třeba o autech, když je baví atd. už pak jaksi opomíjejí. Mě baví čtení, literatura obecně, tak proč se na tohle téma nepodívat i z jiného úhlu pohledu? Líbí se mi, že autor v této knize kritizuje zápornost metafor, které si čtenář vytváří a naopak hledá jejich kladná vyznění. Samotného čtenářství se pak zastává velice zapáleně a vášnivě. Dále se snaží odpovědět, která metafora nejlépe vystihuje to samotné čtenářství. Jsou si čtenáři se svými postavami podobní? Raději s nimi putují do neznámých krajin a nebo navštíví ty staré známé kraje. Jsou čtenáři samotáři či raději vyhledávají společnost? Je kniha něco jako telefonní budka, kam čtenář přichází, aby se na dálku setkal s druhým člověkem, který mu chce něco podstatného sdělit? I na tyto otázky se snaží Manguel najít odpověď či odpovědi a to vše za pomoci prostupování napříč kulturními dějinami a za pomoci velkých literárních postav. Celé to působí dosti originálně. V knize je patrná proměnlivost, mnohotvárnost čtenářovi role. Kniha totiž může být ledasčím. Místem kde se ukládá nějaká paměť, nástroj za jehož pomoci překonáme časovou i prostorovou překážku, zdrojem osvícení, místem pro ukázání zkušeností atd. V knize je poukázáno na to, že kdysi dávno byla četba považována i za cosi nebezpečného. Četba totiž dokáže i prostupovat skrz čtenáře do hloubky a odkrývat podstatné věci, ale i odvádět pozornost od skutečnosti klidně i k něčemu neexistujícímu. Všechny metafory se totiž dají vnímat i jako dvojznačné. Zaujal mě i poznatek, že čtení bylo původně uvaleno jako závazek pro Adama a Evu za jejich prvotní provinění. No v tom případě velké možnosti četby asi tenkrát zrovna neměli. Trochu mi na knize vadil odsuzovačný postoj autora k moderním digitálním technologiím. Na druhou stranu ho chválím za použití myšlenky, že jsme jediný živočišný druh, pro kterého se svět skládá z příběhů. To je moc hezká myšlenka. Podle Manguela máme čtení ve své podstatě, jsme utvářeni slovy, která jsou prostředkem našeho bytí ve světě. Takže čtěme. Máme to přece ve své podstatě. Hodně zajímavá a kratinká knížka. Má 152 stran a byť nemá nějaký překotný děj, tak v ní najdeme zajímavé myšlenky. Nezaujme však každého. Zaujme ty čtenáře se zájmem pro četbu. Ti ji pak ohodnotí třeba jako já 90 %.... celý text

Trolí katedrála 2009, Ólafur Gunnarsson

Skvělý Host se špatným dárkem Představme si nakladatelství jako hosta (Host je i název jednoho našeho tuzemského nakladatelství, proto je psáno v názvu velkým počátečním písmenem) a jejich knihy jako dárek, který nám tento host vždy nabídne. Myslím, že nakladatelství Host je pak opravdu skvělým hostem, jelikož nabízí opravdu skvělé tituly a také je skvěle zpracuje. Nicméně i ten sebelepší, sebeoblíbenější host se někdy sekne a nabídne vám něco, co možná na první pohled vypadá lákavě, ale při bližším prohledání zjistíte, že daná věc až takovou kvalitu nemá. Přesně to se mně stalo u Trolí katedrály. Čekal jsem psychologickým dramatem nabytou knihu, no nestalo se. Postavy se už od začátku chovali mnohdy nelogicky a hlavně mně přišli všichni vesměs otravné a to už je co říct. Jeden ze stěžejních bodů knihy a tedy ono sexuální zneužití je v knize popsané jen tak hala bala, že by si ho nepozorný čtenář snad pomalu ani nevšiml. Samozřejmě netvrdím, aby o tom autor psal sáhodlouhý popis a zabíhal do detailů, ale trochu více rozvést by tuto událost mohl. Některé chování rodiny po této neblahé události pak už hraničilo se samotným šílenstvím. Co mně nejvíc na knize, ale vadilo byla její děsná nudnost. Dokonce mě jednou uspala a to už je u mě co říct, jelikož to mám kolikrát naopak. Po dlouhé době jsem se rozhodl číst i něco jiného než detektivky a byla to špatná volba. Tudíž se vrátím k detektivkám a vyberu si pak nějakou jinou žánrovou beletrii. Snad to už tentokrát bude ta správná volba. Za mě 40%. Kniha se mně nelíbila.... celý text

Zimní oběť 2011, Mons Kallentoft

A máme tu další krimi sérii Jak už bývá zvykem objeví se dřív nebo později nějaký ten skandinávský autor detektivních příběhů a zahltí nás knihami ze série, kterou spojuje postava hlavního komisaře či komisařky. Zde se nám objevila série s kriminální inspektorkou Malin Forsovou. Za sebe musím napsat, že postava hlavního hrdiny tady tedy hrdinky ve mně už dlouho nevyvolala tak rozporuplné pocity. Stále se nemohu rozhodnout, zda mám rád či naopak nemám rád Malin Forsovou. A zároveň nevím, jestli toto tvrzení mám brát jako plus, že autor dokázal vykreslit tuto postavu tak, že si čtenář láme hlavu, jaké k ní vlastně zaujímá stanovisko či jestli mně tato skutečnost vadí. Nicméně se asi raději přikláním k té druhé variantě. Musím také napsat, že děj opět nějak zvlášť nevázne, napětí se vám v knize opět dostane, ostatní postavy jsou sepsány také kvalitně a se zakončením knihy se myslím také smíříte. K rozsahu bych napsal asi jen to, že to je rozsahově klasická severská detektivka, zde konkrétně o 448 stranách. Netvrdím, že někomu se nemůže zalíbit zrovna tato kriminální série a také na rovinu přiznávám, že jsem z ní zatím přečetl pouze tento první díl, přesto si však dovolím tvrdit, že se na našich čtenářských pultech najdou lepší kriminální série. I přes toto tvrzení, si myslím, že se k této kriminální sérii vrátím a minimálně si přečtu její druhý díl už jenom proto, že jsem asi už věčný milovník krimi literatury konkrétně té soudobé severské a taky proto, že první díl první série prostě špatný nebyl, ale nebyl ani nijak zvlášť okouzlující abych kvůli němu pomalu hned běžel sehnat si druhý díl, což se mně u jiných sérií stává. Za mě 75%.... celý text

Pán ohně 2015, Peter May

Detektivkáři asi rádi cestují Autoři detektivek asi vážně rádi cestují, jelikož tu máme opět detektivku, jejíž příběh se neodehrává v rodné zemi autora. Příběh nás totiž zavede do Číny. Předem upozorňuju, že tohle je má první přečtená kniha od tohoto autora a tak ji rozhodně nebudu srovnávat s dalšími knihami autora a porovnávat tak jeho vývoj. Jako první musím opět vyzdvihnout přenádhernou obálku knihy a tímto tak smekám holt lidem, kteří záležitosti knižní obálky u nakladatelství Host mají na starosti, jelikož odvádějí skvělou práci. Za další chválím skvělé zpracování prostředí Číny. Na první pohled je vidět, že tady si dal autor záležet. Příběh samotný pak nevázne a najde se v něm opravdu málo hluchých míst. Zábavné je i jiskření hlavních postav mezi sebou. Osobně mně vcelku vadila romantická linka v knize, ale přežít se dá. Nutno dodat, že první polovinu knihy považuji za lepší než druhou. Ta druhá už mně přijde tak trochu pomalu jako sci-fi. Netvrdím, že se nejedná o kvalitní thriller, ale v porovnání s knihami severských autorů na mě působí spíš jako jejich mladší méně okouzlující bratříček. Přesto musí opět napsat, že příběh je napínavý, postavy skvěle sepsané a zakončení byť poněkud šílené tu taky najdeme. Za čtení tedy kniha rozhodně stojí. Za mě 72%.... celý text

Pianista 2003, Władysław Szpilman

Čtení jedním dechem Čas od času se vám do rukou dostane kniha, od které se prostě nemůžete odtrhnout. Pianista pak budiž tímto zářným příkladem. Kniha plná nelehkého životního osudu, strachu, štěstí, ale hlavně překrásného leč místy smutného příběhu. Prostě dokonalost sama. Ať byla válka sebevíc krutější za jedno jí musíme vděčit. Vděčíme ji za příběhy. Příběhy plné žalu, smrti, nenávisti ale i štěstí, vítězství dobra a lásky. Jsou to pak právě tyto příběhy, které nás fascinují a nutí nás se k nim stále vracet a vracet. Nejinak tomu je i u Pianisty. Kniha se čte neuvěřitelně s lehkostí a rozhodně člověka nenudí. S pianistou se bojíte, radujete prostě s ním prožíváte jeho příběh. Ano až tak dobře je napsaná jeho postava. Ač se jedná v podstatě o one man show, která je však zatraceně zpracovaná. Při čtení si mimoto taky říkáte, jak je vlastně možné, že někdo musí zažít tolik krutosti a bolesti a pak jste více než šťastni za šťastný konec. Z knihy sálá neuvěřitelné charisma. Je to jako by vám snad předčítal váš děda či praděda a vy jen tiše poslouchali, jak on byl pianistou a vypráví vám svůj příběh. Po přečtení knihy si pak jen řeknete, že je škoda, že už je konec a že byste to nikdy naživo nechtěli zažít. Jaký mám k této knize tedy ortel? Jednoznačně přečíst. Litovat by toho neměl nikdo.... celý text

Láska ve smutné době 2009, Hanif Kureishi

Láska ve smutné době Na zadním přebalu knihy je věta: Příběhy doby, v níž láska sice občas nabývá bizarně neuvěřitelných podob, ale stále existuje. Tak přesně o tom tahle kniha je. Hanif Kureishi autor bestselleru Budha z předměstí sepsal tuto pozoruhodnou povídkovou knihu a opět s ní u čtenářů zabodoval. O knize se tvrdí, že je směsicí šokování, strachu ale i pohody a komična. Nemohu než souhlasit. To vše je pak zabalené do skvělých příběhů s postavami, které vás chytnou a nepustí. Ze všech povídek na vás dýchá melancholie nad životem, láskou a pomíjivostí. Společně s autorem hledáte lásku i tam kde by ji čekal málokdo. Dalším tématem knihy je rebelský způsob života, takové to volnomyšlenkářství. Rozsahově kniha žádný problém nebude, jelikož má jen 209 stran. Je to takové příjemné svěží čtení u kterého možná na konci budete smutní, že už končí. Kniha jako taková mně osobně přijde jako jakási kronika soudobé společnosti, která se neschovává za jakési pozlátko, ale ukazuje se tvrdě, reálně a v celé své kráse. Právě ona pak děsí, šokuje, nahání strach, ale je i k smíchu. Knihu pak zaručeně nedoporučuju zarytým puritánům, jelikož se v ní hodně otevřeně hovoří o sexu a pro sprostá slova autor taky nechodí daleko. Hanif Kureishi je dle mého skvělý vypravěč a tato kniha to jen potvrzuje. Hlavně co se mě osobně na ni kromě tématu, postav atd. líbí je právě její současnost. Jakoby ji někdo sepsal teprve včera. Co říct na závěr? Například si přečtěte povídku Příběh o Lejně. Je stejně tak absurdní, jako je dobrá. Opravdu vám ji doporučuji.... celý text

Tichá pošta 2004, Jiří Stránský

Jedna přenádherná česká kniha Občas se to poštěstí a vy z naprosto obyčejné záležitosti získáte neskutečný zážitek. Přesně tak to mám já s touhle knihou. Koupil jsem ji tehdy za směšných 50 korun na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě a vlastně jsem si ji koupil jen proto, aby mě s ní už neotravovala neodbytná prodavačka. Kupodivu jsem při jejím čtení prožil nebývale skvělý kulturní zážitek. Sečteno podtrženo tato kniha mě naprosto dostala. Při čtení jsem z ní cítil tolik lidskosti, pravdy a boje za pravdu až jsem tomu nemohl uvěřit. Neskutečně precizně sepsaná kniha na které je vidět, že si na ní autor dal záležet. Je na ní prostě vidět, že si s ní autor vyhrál a neplácal slova jedno vedlo druhého, jen aby měl prostě nějaký text. Na knize je zároveň krásné a mrazivé právě ta její uvěřitelnost. Co také velice rád kvituji jsou skvěle popsané postavy. V dnešní době čteme převážně cizí autory a možná je to škoda a tak někdy zkuste i českého autora. Já to takhle zkusil s panem Stránským a z Tiché pošty se vyklubala jedna z mých nejoblíbenějších knih.... celý text

Příliš krásná dívka 2013, Jan Seghers

Seghers německý král detektivek Autoři severských detektivek by se s tímto autorem a jeho knihami rozhodně měli seznámit, jelikož jim v nich vyrostla nebývalá konkurence. Dokonce si troufám říct, že kdyby si několik čtenářů co přečetli i nějaké severské detektivky přečetlo Seghersovu knižní sérii s komisařem Marthalerem nejeden by neváhal říct, že Seghersovi knihy jsou minimálně stejně tak kvalitní jako ty ze severu. A to už je co říct. Co dodat? Snad jen to, že děj se nezasekává, knihu máte přečtenou raz dva, postavy opět sepsané kvalitně, po dočtení knihy se nemůžete dočkat dalšího dílu, nechybí napětí či klidnější postavy, příběh je uvěřitelný, Marthalera prostě musíte mít rádi a některé možná zklame konec, který vám však nevyzradím. Co vám, ale klidně vyzradím, je to, že přečtením této detektivky rozhodně neprohloupíte ba naopak. Za mě 90%.... celý text

Partitura smrti 2012, Jan Seghers

Kepler vs Seghers kolo 1 Kepler a jeho Paganiniho smlouva Po přečtení Partitury smrti jsem se hned rozhodl, že tuto knihu srovnám s další detektivkou a to konkrétně s Paganiniho smlouvou od Keplera. K tomuto nápadu mě dovedl jeden společný motiv a to vážná hudba. Autoři detektivek k ní mají asi nějak blízko, jelikož její motiv se krom těchto dvou autorů objevuje i u Hanninga Mankella. Nyní už k samotnému srovnání. Leč detektivní romány od Larse Keplera miluju, tak musím říct, že Partitura smrti se mně líbila o něco víc. Paganiniho smlouva se pro mě místy až zbytečně vlekla a měla svá hluchá místa, kdežto u Partitury smrti jsem tohle nezažil. Velice jsem ocenil i začlenění historie do příběhu. Ať už Keplerův komisař Linna či Seghersův Marthaler, tak oba mají své vnitřní kouzlo a povahové rysy kvůli kterým je budete mít rádi, ale i naopak neradi. Tudíž se nemohu rozhodnout co se postav týče, která kniha je lepší. Činím tak i proto, že ostatní postavy v té či oné knize mají své kouzlo a spoludotváří děj. Rozsahem se mně pak rozhodně víc zamlouvá Seghersova kniha a to přesto, že mám jinak radši rozsáhlejší díla. U obou knih pak kvituju takovou víceméně klidnou notu příběhu, pomineme li popis obětí. Nechci tím však říct, že by knihy nějak tratily na napětí, jen že působí takovým klidným dojmem proti obvykle děsem a přílišným napětím napěchovanými detektivkami ze současné doby. Se samotným příběhem se pak nejspíš ztotožníte u Partitury smrti a to už jen kvůli prostředí, jelikož Frankfurt máme, když to trochu přeženu, víceméně za rohem. Musím také opět pochválit krásné knižní obaly, je vidět, že Host si na tomhle hodně zakládá. Partitura smrti je tedy svěží, kvalitní detektivka, která se v záplavě velmi kvalitní severské krimi rozhodně neztratí a mohu ji jen vřele doporučit. Už jen z důvodu toho aby si čtenáři všimli, že sakra kvalitní detektivky se momentálně nepíší jen na severu Evropy, ale blíž než si myslíme. Za mě 84%.... celý text

Spis Rosenherzová 2011, Jan Seghers

Detektivky ze Skandinávie máte konkurenci Pro jednou jsem se opět rozhodl, že si koupím nějakou novou knížku. Jak je u mě poslední dobou zvykem, opět jsem zapátral mezi detektivkami. Kupodivu jsem si však nevybral žádnou od severského autora, ale sáhl jsem po autorovi z Německa. Tohoto výběru jsem naštěstí nakonec nemusel litovat. Naopak jsem za něj velmi rád. Objevil jsem totiž dalšího skvělého autora, který se kvalitou minimálně této knížky vyrovná těm skvělým severským detektivkám. Tato kniha mě chytla hned ze začátku a až do konce mě nadšení z ní neopustilo. Co na ní nesmírně obdivuju je její lehkost a to, že je naprosto v celé své škále uvěřitelná. Mimoto se mně opět potvrdilo, že nepotřebuju nevím kolik obětí a nevím jak drastické scény, abych byl s danou knihou spokojen. Jediné co mně v knize vadilo, byl ten skok z roku 1966 do roku 2005. Obrovským kladem této knihy jsou i její postavy, které jsou tak reálné až je to někdy k neuvěření. Bravurně je tu také sepsán vztah viny a trestu a celkově je kniha velice dobře psychologicky propracovaná. Děj sice nekvapí nějakým obrovským tempem na druhou stranu ani nenudí. Nenalezl jsem zde ani žádné zbytečné pasáže a děj se drží svého a zbytečně neodbíhá od příběhu, který je v knize vyprávěn. Sečteno podtrženo, tato kniha se v klidu vyrovná bravurním severským detektivkám a dá se směle prohlásit jako konkurence pro ně. Já se již nemohu dočkat, až si přečtu další knihu tohoto autora a než se tak stane, tak tuto knihu doporučuju všem milovníkům čtení a obdivovatelům kriminálek a zvláště pak severských aby si mohli udělat případné srovnání.... celý text

Ptáci, zvířata a moji příbuzní 2008, Gerald Durrell

Pokračujeme s úsměvem na rtech Čtěme i humornou literaturu. Obzvlášť když je to teď samá kriminálka, fantasy, červená knihovna, historické romány, psychologické thrillery. Udělá vám to jen a jen dobře. Nemusí se pak ani jednat o současného spisovatele. Durrell toť jasným důkazem. Dostal mě už knihou O mé rodině a jiné zvířeně a jejím pokračováním si mě doživotně získal. Z celé knihy přímo sálá laskavý humor, pohoda, klid, láska k životu jako takovému, láska k přírodě a fauně i flóře v ní se nacházející. Tohle musí obměkčit i toho nejzarytějšího morouse na světě. Příběh se čte sám od sebe, navazuje na sebe, nemá hluchá místa, čtení rozhodně nenudí, naopak velice baví díky mnoha vtipným situacím. Durrell je úžasná osobnost a vy ať už chcete či nechcete, musíte obdivovat jeho nezměrnou lásku ke všemu živému. Tenhle pán toho udělal pro přírodu tolik a my bychom mu za to měli být vděční. Měli bychom mu být vděční i za to, že díky jeho knihám tuto nesmírnou lásku přenese i na vás. Za vděk určitě poslouží i úchvatný popis ostrova Korfu a všech jeho krás, tajemných zákoutí a kouzelných západů slunce. Přiznám se, že Řecko nepatří mezi mé vysněné destinace, ale po přečtení knihy jsem o návštěvě této určitě krásné země uvažoval a nadále i uvažuji. Samozřejmě by mé kroky mířily na Korfu, kam taky jinam. I tohle dokázat je pro mě známka opravdu dobrého spisovatele. Autor si dobře poradil i s postavami. Setkávat se tak budete s autorovou vypečenou rodinkou. Co ti zase všechno vyvedli? No málo toho rozhodně nebylo, ale prozrazovat to nebudu. Tohle se prostě musí přečíst. Jisté je však to, že si je oblíbíte zase o pořádný kus více. V knize nechybí ani další známé postavy z úvodního dílu a dočkáme se i několika nových zajímavých hrdinů a hrdinek. Jazyk v knize použitý si pak také zaslouží výbornou známku. Je nesmírně čtivý, hravý, místy i takový trochu starodávný, plný krásných příměrů, přirovnání, metafor, náznaků atd. Hotová hra se slovy. Tohle se prostě čte samo. Čtení baví a vyvolává ve vás vzpomínky na minulost. Na dětství a na to jak jste milovali své zvířátko a co všechno jste s ním zažili. Ukazuje krásu života v celé své velkoleposti a ta by se měla navždy chránit. Ukazuje jednu místy dost zvláštní, ale veselou rodinu. Schválně je i vaše rodina tak trochu šílená v dobrém slova smyslu? Ptáci, zvířata a moji příbuzní je prostě kouzelná kniha, kterou však budete mít hodně rychle za sebou. Má totiž jen 197 stran. Naštěstí má pokračování a jinak Durrell napsal plno dalších knih. Doporučuji se na autorův svět podívat i z jiné strany. Tedy konkrétně zkuste seriál The Durrells. Ten právě pojednává o době, kdy rodina žila na ostrově Korfu. Už byla odvysílaná první série obsahující jen 6 epizod a druhá řada nás teprve čeká. Seriál se povedl a vy ho můžete s knihami minimálně porovnávat. Na závěr ještě dodám poslední dvě věci ke knize tady recenzované. Tou první je její procentuální hodnocení. Tomuto dílu uděluju rovných 100 % a jediná výtka snad jen, že by knize slušely nějaké ilustrace. Přece jenom krásně barvitý popis prostředí by si je rozhodně zasloužil.... celý text

Smečka ze čtvrtého pokoje 2016, Mariam Petrosjanová (p)

A co tahle série? Tuhle knížku jsem vyhrál skrz soutěž na jednom blogu věnujícímu se knihám a recenzím na ně. Bylo i samotné její čtení pak výhrou? Objevila se nám tu další série. Tahle teprve začíná a tak se na pultech knihkupců u nás objevil teprve její první díl. Má cenu s ní začínat? Čtěte tuhle recenzi dál a zjistíte můj názor. Kniha se žánrově řadí mezi fantasy literaturu, ale pravda tomu tak úplně neodpovídá. Nenajdeme zde typické prvky, jako třeba kouzla či kouzelné bytosti. Na druhou stranu je příběh celkově něčím zvláštní a nelze ho bez pořádné dávky fantazie číst. Z příběhu stále vyčnívá jisté tajemno. Zajímavé je i to, že byť je kniha určena primárně dětským a mladším čtenářům, tak hlavní postavy jsou silní kuřáci a cizí pro ně není ani láhev alkoholu. Vzorem pro tyto věkové kategorie tudíž asi nebudou. Ze začátku autorka rozhodně nijak neseznamuje a rovnou nás tak říkajíc vhodí doprostřed všeho. Vy se tak musíte ve všem rychle zorientovat. Prvotním možným problémem se tak stane zapamatování si postav, kterých je v textu víc než dost. Určitou pomůckou může být to, že nemají jména, ale jsou označovány dle nějaké své vlastnosti. Takže tu máme Lorda vedle Slepce, Tlusťocha, Kuřáka atd. Zajímavé je i samotné časové vyznění příběhu. Nejenom, že sledujete proměny hlavních hrdinů, ale v mezikapitolách zjišťujete minulost onoho Domu v průběhu času. Pravda, i tady se budete trochu ztrácet. Místy je kniha celkově taková krapet chaotická a místy působí neuspořádaně. Jistá zmatenost však vcelku dobře koresponduje se samotným prostředím domu. Čtenář se jinak při čtení rozhodně nenudí. Tam kde se vysvětlí jedna záhada, tak tam se rázem objeví druhá. Zklamu pak ty, co se těšili na uzavřený konec, tady se ho nedočkáte. Přece jenom se jedná o úvodní díl trilogie. Jazykově je pak kniha hotovým potěšením. Najdeme zde zajímavé slovní obraty, přívětivý i černý humor, pořádnou dávku cynismu, jistou porci tragédie atd. Pěkné je i to, že autorčin styl psaní dokáže být takový na první pohled nelogický. Je však nelogický opravdu? Čtenář si může s touto myšlenkou po celou četbu pohrávat. Vysokému hodnocení pak nahrávají i skvěle zvládnuté postavy. Ty nenudí, jsou plastické, bavila mě jejich interakce, charakter a prostě se u nich nejedná o špatné zpracování. Nebude chybět ani informace o rozsahu díla. Úvodní díl série pak má konkrétně 328 stran. Nevím jak vás, ale mě fantasy baví a nemusí to být ani to klasické doslova fantasy. Přidá li se ještě do toho parta zajímavých dětí a kvalitně zpracovaný příběh, tak pak se většinou spokojenost dostavuje téměř sama. Vyzkoušel jsem a jsem spokojen. Úvodní díl pro naše čtenáře nové trilogie hodnotím 90 % a v příštím roce si téměř určitě přečtu její pokračování.... celý text

Království za story 2012, Petr Šabach

Kratičká, ale z domova Máte tak dvě hodinky i méně čas? Chcete opravdu krátkou knížku? Napsanou známým a respektovaným autorem z domova? Knížku obsahující povídky? Tak to pak sáhněte po Království za story, jelikož splňuje všechny tyto požadavky. Taky jste tuto knihu dostali za něco a nebo k něčemu? Třeba za nákup? Vypovídá to o ní něco? Možná ano a možná ne, ale popravdě na zadek si z ní opravdu nesednete. Je opravdu ideální tak na výplň trošku delší chvíle, ale nějaký hluboký čtenářský zážitek tady rozhodně nečekejte. Za prvé je smutné, že povídky vám rozhodně neutkvějí delší dobu v paměti. Za pár minut už vlastně ani nevíte, o čem byla ta poslední. Nijak spolu ani moc nesouvisejí. Povídky jsou pak jednak vtipné, tak i smutné až depresivní. Celkově jsou však takové nemastné, neslané. Vtipná není zase až tak vtipná. Přitom humor je s autorem neodmyslitelně spjatý. Smutná, depresivní povídka je zase tak nějak podivně smutná a depresivní. Mírně oceňuji pár otevřených konců u povídek. Alespoň tím autor nutí čtenáře přemýšlet a umožňuje jim si je dotvořit dle vlastní fantazie. Někdy v povídkách zmateně hledáte pointu. Je to takové zmatené, stejně jako samotný obsah knihy. Třeba jak může někdo hrát na piano a přitom mávat rukama atd. Ze samotných povídek pak pan samotný autor nejde skoro poznat a nevědět kdo je autorem, tak ho já i mnoho dalších vůbec netipne. Jazyk je také takový obyčejný, pomalu jako kdyby knížku napsalo dítko chodící ještě na základní školu. Objevil jsem i pár vážně podivných slovních obratů a za boha nemohu přijít na to, co tím chtěl autor říct či naznačit. Bohužel nebudu pět ódu ani na postavy. Jsou strašně obecné, nudící, místy prapodivné. Čtenář je hned zapomene. Nakonec to však v konečném důsledku asi tolik nevadí. Přece jenom čtete rychle povídku za povídkou a stejně tak rychle se objevují nové a nové postavy. V úvodu recenze jsem také psal, že čtení tohoto dílka vám zabere přibližně tak dvě hodiny. To je pravdivá informace. Kniha má totiž pouhých 80 stran. Lámu si hlavu nad tím, proč vlastně tahle kniha vyšla. Pro nové čtenáře autora tahle četba rozhodně nebude kdovíjak skvělá a ani jeho fanoušci rozhodně nejsou z tohoto díla nadšení. Nicméně i mistr tesař se utne, jelikož však za knihu nic neutratíte, tak to vem čert. Dodávám i dnes velice nízké procentuální hodnocení, konkrétně 35 %. Šabach určitě umí mnohem, mnohem lépe. Tak mi to alespoň bylo totiž tvrzeno, jelikož se zatím jedná o mé první seznámení s tímto autorem.... celý text

Svět pravěku 2008, Bořivoj Záruba

Vykladačka smrti 2009, Ariana Franklin (p)

Napětí pěkně postaru Pojďme se zase trochu napínat. Opusťme zmrzlý sever Evropy, opusťme větrem a deštěm bičované anglické pobřeží a vydejme se do jeho vnitrozemí. Konkrétně do středověké Cambridge. Zde se totiž recenzovaný příběh odehrává. Středověká Cambridge je pak nesmírně kouzelná. Samotná lokace a to ať už časová nebo místní si u mě vysloužila jedničku s hvězdičkou. Nezevšední, celkově je originální a ať tak či onak je kvalitně zpracovaná. Autorka popisem míst, chováním postav atd. dokáže textu opravdu vtisknout život jakoby z počátku dvanáctého století. Vše je prostě uvěřitelné, konkrétně na 400 stranách uvěřitelné. Spisovatelka se s ničím nepáře a tak tu máme za chvíli mrtvolu. Ono nestačí, že ta mrtvola je dítě, ono je těch mrtvol více, konkrétně čtyři děti a všechny brutálně zavražděné. Chudáci. Bohužel, jak už to tak v té době bylo běžné, tak vina padla na židovskou komunitu. Tito lidé to opravdu snad neměli nikdy jednoduché. Opravdu za tyto vraždy však může někdo z nich? To už si zjistěte sami. Sami si však nemusíte zjišťovat můj názor na hlavní postavy z knihy. Tady se zase autorka nejspíš držela hesla: proč to udělat jednoduše, když to jde i složitě a nabídla nám hned tři zajímavé postavy. Hotový charakterový, kulturní mišmaš, ale skvěle zpracovaný. Postavy mají hloubku, dokážou být i zábavné, vzájemná interakce mezi nimi je velice zajímavá a každá je hlavně svá a má něco do sebe. Dle popisu se tak zpočátku možná zdá, že půjde o nesourodé trio, ale opak je pravdou a navzájem se skvěle doplňují. Nejvíc prostoru pak dostává mladá lékařka a zaslouženě. Ta se z postav totiž nejvíce povedla. I další věci se však autorce v této knize povedly. Samotný děj nenudí, dokáže překvapit, perfektně zapadá do minulosti, nemá hluchá místa, není překombinován a čte se s lehkostí. K jazyku také nemám výtek. Franklinová ho dokázala přizpůsobit dané době a vymyslela i pár trefných přirovnání a krásné metafory. Vizuál knihy hodnotím také na výbornou. Zvláště mapa na vnitřních stranách knižních desek se vážně povedla. Celkově se tahle kniha povedla. Jde o výtečnou alternativu současným detektivkám ze Skandinávie a jejím anglickým bratříčkům. Zasazení děje do minulosti knize rovněž pomáhá. Podíl na vysokém hodnocení mají pak i kvalitně zpracované postavy, nenudící děj, který ví kdy přitlačit na pilu a kdy naopak čtenáře nechat vydechnout. Závěr pak nic nekazí. Možná je pak tato detektivka oproti jiným trochu opomíjená a možná je to i škoda. Nicméně ani to jí neubírá na mém skvělém 100 % hodnocení. Pokud se po jejím přečtení budete chtít vrhnout na spisovatelčinu další detektivku, tak mám pro vás dobrou zprávu. Vykladačka smrti je totiž prvním dílem série. Nějakou dobu si tedy s Franklinovou případně pobudete. Teď už si jen na ni najít ten čas.... celý text

Ruka / Wallanderův svět 2016, Henning Mankell

Detektivní ikona a její svět Tuhle knihu si prostě musí přečíst každý milovník této nyní už detektivní ikony, bez toho by to prostě nešlo. Tohle je prostě velice povedená sonda do komisařova světa a nebude se vám z ní chtít zrovna moc odcházet. Jen pro upřesnění píšu, že jsem tuto knihu četl před Neklidným mužem. Dějově totiž probíhá před ním a Neklidný muž je i označen jako poslední případ komisaře. V této samotné knize pak není z Neklidného muže skoro nic představeno, takže spoilery nehrozí. Nejprve ke krimi novele. Jednoduše starý a dobrý Mankell s Wallanderem. On to snad ani nijak neumí. Odmyslíme si to obrovské klišé, že zrovna v zahradě u statku, který možná komisař koupí objeví ruku a následně celou kostru a celá novela je rázem bez chybičky. Je přehledná, jasně někde začíná, pokračuje a má jasný a uzavřený konec. Rozsahem kolem sto stran ji máte hned přečtenou, takže to je spíš taková literární jednohubka. Zápletka jinak uspokojivá až na to klišé, ale to autorovi ihned odpustíme. Čte se jednoduše a v ničem neodvádí od hlavního děje. Neočekávejte nějaké kdovíjaké krváky, přemíru napětí a akce, ale nudit vás rozhodně také nebude. Prostě opět povedený příběh s oblíbeným komisařem. On to snad ani autor jinak neumí, ale to už jsem psal. Jen možná trošku chybělo nějaké to větší cestování, kterým je Mankell ve svých příbězích tolik pověstný. Postavy se zde jinak chovají více než klasicky aneb žádná odchylka od normálu a komisař je jednoduše už starý a oblíbený pardál. Jazykově se novela také nijak neliší a nabídne nám jazykový styl, na nějž jsme u Mankella zvyklý. Druhá polovina knihy už je taková encyklopedická, informativní a ocení ji hlavně fanoušci komisaře a jeho světa. Na jeho svět se podíváme veskrze sumárum jeho případů ale i hlavních postav z nich. Nechybí však ani obecnější jmenný rejstřík. Objevíte i rejstřík míst z jeho světa (Do Ystadu kde žije a pracuje, bych se jednou velice rád podíval), pár informací o samotném komisaři, třeba jak přišel vůbec na svět a co má vlastně rád. Prostě exkurze do jeho světa se vším všudy. Na úplný závěr pak nechybí ani kratičká lekce výslovnosti Švédštiny. Je to velice zajímavý jazyk a silně uvažuji o jeho učení. Nevím jak vy, ale já Wallanderův svět beze zbytku miluju a tato kniha mě v tom opět na 295 stranách jen utvrdila. Jak jsem psal výše, tak tohle je prostě povinnost pro každého jeho oblíbence, kterou hodnotím 100 %. Mankell skrz Wallandera stvořil detektivní ikonu a na tom se už nikdy nic nezmění.... celý text

Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku 2016, Giles Milton

Chytlavý název knihy a opravdu hodně příběhů Zase jsem se rozhodl změnit žánr a tentokrát volba padla na literaturu faktu. Tak jsem hledal a hledal, až jsem narazil na toto dílo. Upoutalo mě svým myslím chytlavým názvem a i obálka knihy je taková zapamatovatelná, zábavná, člověka zaujme a přitom je taková jednoduchá. Následně jsem si přečetl obsah díla a řekl jsem si, že mám tedy vybráno. A jak jsem tedy byl s výběrem četby spokojen tentokrát? Jednou a dost. Na delší dobu určitě. To je má odpověď. Čtenář se z knihy dozví hodně více či méně zajímavých informací z historie a to je určitě prima. Ostatně je to vlastně i jeden z důvodu proč tuhle knihu vůbec číst. Nechci tvrdit, že bych se při čtení jednotlivých příběhů vyloženě nudil, ale nějaká velká zábava se nekonala. Rozhodně jsem nehltal stránku za stránku a neměl ten úchvatný pocit ze čtení, které by mě doslova a do písmene pohltilo. Tento titul jsem prostě jen obyčejně přečetl a po jeho dočtení jsem na něj až kromě této recenze ihned nadobro zapomněl. Jak jsem psal, že příběhy jsou zajímavé, tak to neplatilo u všech. Některé mi prostě zajímavé nepřišli a vlastně ani u jednoho jsem si neříkal takové to wow, no teda, páni, tak tohle jsem nečekal atd. Víceméně mám ten pocit, že bych informace z těchto příběhu krásně mohl použít, pokud bych chtěl dělat před někým chytrého. Nemyslím si však, že bych každého oslnil třeba tím, že vím o nějakém Mallorym, který byl možná první na Mount Everestu a mnohé by nezaujalo ani jedenáctidenní zmizení Agathy Christie, byť tento příběh jinak zrovna patří mezi ty, které se mi líbily nejvíce. Samotné příběhy se pak čtou velice snadno a rychle a to hlavně díky jejich velice krátkému rozsahu. Velice krátce si také užijete danou postavu, jelikož za moment se už vypráví o něčem a o někom jiném. To však vůbec nevadí. V tomhle díle nejsou postavy určené pro nějaké hlubší navázání vztahu se čtenářem a ani by to snad dost dobře nešlo. Jazyk v textu použitý je jinak takový obecný, prostý, úderný a naprosto se sem hodí. V díle pak nečekejte ani nějaké odchylky od hlavních dějů příběhů, složité zápletky. Text je jednoduše krásně přehledný. Přečtený ho pak máte raz dva. Kniha má totiž jen 183 stran a klidně by mohla být doplněna o ilustrace. Já bych se jim třeba vůbec nebránil a ani fotografie by nemusely být špatné. Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku je kniha přečtená raz dva. Obsahuje plno zajímavých příběhů z historie, ale na zadek si z nich rozhodně nesednete. Kniha prostě nenabízí takovou tu radost ze čtení, tedy jestli víte, co tím mám vlastně na mysli. Každopádně skvěle funguje jako výplňová kniha a stejně tak i jako kniha k rychlému přečtení. Já jí pak uděluju 60 %.... celý text

První poločas 2016, Matěj Novobilský

Takový domácký příběh Do rukou se mi dostala kniha mladinkého a troufám si tvrdit, že i neznámého domácího autora. Stojí jeho kniha První poločas za přečtení a vy tak objevíte nového, domácího, nadějného autora? Odpověď z mého pohledu na tuto otázku zjistíte přečtením této recenze. Nejprve pár poznámek k ději. Děj je přehledný a nehrozí vám tak ztracení v něm. Má však pomalejší rozjezd a to mi vadilo. Kniha prostě ze začátku nedokáže úplně vtáhnout do děje, snad i nudí. Celkově bych uvítal i nějakou větší celkovou gradaci příběhu. V příběhu se pak i později najdou slabší místa a děj zde vyloženě vázne a vy se při jeho čtení nudíte. Přejděme k další věci, co mi při čtení docela hodně vadila. Dost mi totiž vadily časté popisné pasáže. Třeba velice časté popisování oblečení postav mě už vyloženě štvalo. Nyní už co se mi na této knize líbilo. Oceňuji, že kniha má uzavřený a na všechny otázky zodpovídající závěr, jelikož nevím, o čem by případné pokračování bylo a čtenář tak má vše zodpovězeno. Jen ten konec je až moc takový šťastný, ale někdo jiný z něj může mít úplně jiný pocit. Velkou výhodou samotného příběhu je jeho uvěřitelnost. Celý příběh se zdá být takový zdomácnělý, však se také odehrává v prostředí českého fotbalu. A například při čtení o probíhajícím zápase máte úplný pocit, že ho sledujete naživo a říkáte si, že přesně takhle to vlastně na vesnickém fotbalu chodí. Pochvalu si pak zaslouží i jakási idea díla, že člověk se nemá za žádnou cenu vzdávat. To je myslím hezká myšlenka a rozhodně neuškodí si ji připomenout. Za povedený tah považuji i prostředí fotbalu. To se k tomuto příběhu opravdu hodí a hlavně je sepsané jak už jsem psal velice uvěřitelně a je vidět, že opravdu mnoho z jeho aspektů se dá přenést do samotného života. Jen si autor možná právě prostředím fotbalu odehnal čtenářky. Ty přece jenom začlenění děje do prostředí fotbalu asi tolik neocení, ale třeba se mýlím. Přejděme nyní k postavám. Musím ocenit postavu hlavního hrdiny Patrika. Je to prostě sympatický mladík a vy si ho v průběhu knihy brzo oblíbíte a začnete k němu chovat sympatie. Ostatním postavám by neuškodila větší hloubka, větší propracovanost. Jako celek je pak hodnotím, že sice úplně nenadchnou, ale ani nijak neurazí. Jsou však takové obyčejné, všední. Dodám i pár řádků k jazyku jakým je toto dílo psané. Rozhodně nečekejte nějaká skvostná přirovnaní, sáhodlouhá souvětí, zvláštní věty apod. Kniha je prostě sepsána takovým obyčejným, všedním jazykem. Což za sebe oceňuji a chválím autora, že se právě nesnažil o nějaká vzletná přirovnání, krásné metafory atd. Do příběhu by to totiž opravdu moc nepasovalo. Na závěr vás ještě budu informovat o počtu stran této knihy. První poločas má konkrétně 446 stran, takže se opět nejedná o nějakou rozsahovou anomálii. První poločas není úplně špatná kniha, ale není ani nijak skvělá. Řekl bych, že se jedná o takový trochu lepší průměr. Já ji pak hodnotím z výše uvedených důvodů 65 %.... celý text