sagasir přečtené 1205

Morfium 2017, Szczepan Twardoch

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel 2012, Jonas Jonasson

Současná švédská literatura- krimi a humor Zajisté novodobí švédští autoři píší i žánrově jiné knihy, ale rozhodně nejvíc známí jsou díky svým detektivkám a nyní i díky humorné literatuře. Z této oblasti jmenujme například výborného Backmana a nyní i Jonassona. Zároveň si uvědomuju, že švédští důchodci alespoň v knihách jsou tedy pěkná kvítka. Tu máme Allana a Backman má zase svou babičku, která věří na kouzelnou zemi a slušně se rozhodně nechová. Švédská novodobá humorná literatura mě prostě baví a Stoletý stařík se povedl přesto ne tak jako knihy od Backmana. Humor se tu samozřejmě najde a ve velkých douškách. Rozhodně není trapný a zajisté dokáže pobavit. Nejvtipnější je zajisté onen stoletý dědula. Jeho postava je sepsána velice komplexně a nejde si ho neoblíbit. Ostatní postavy mají v knize také co říct a určitě nepůsobí jen tak do větru. Samotný příběh čtenářovi stránku za stránkou krásně odsýpá, nemá hluchá místa, zbytečné odbočky od hlavního či hlavních dějů zde také nenajdeme. Příběh je rovněž uspokojivě uzavřen, což je rozhodně také plus. Oceňuji, že Jonasson dokáže poutavě a věrohodně sepsat i prostředí, v němž se kniha odehrává. Co se jazyka v knize použitého týče, tak i ten zaslouží pochvalu. Je krásně barvitý, plný hezkých či zajímavých přirovnání a i zde je vidět, že si na něm dal autor záležet. Ostatně záležet si určitě dal autor s celou touto knihou, která čítá 400 stran. Suma sumárum Stoletý stařík je tedy propracovaný vtipný příběh s fajn postavami, dobře sepsaným prostředím a zakončeným koncem. Přesto jsem u nich tak trochu na rozdíl od Backmanových humorných knih postrádal jakousi lehkost a nonšalanci. Přesto Stoletého staříka hodnotím vysoko a to 85 % a určitě se chystám na jeho další knihy. Zdá se, že se u současné literatury ze Švédska budeme buďto bát a nebo smát. Zajímavý rozkol, každopádně mně ani jedna možnost nevadí a naopak ji vítám všemi deseti... celý text

O myších a lidech 2004, John Steinbeck

Neklidný muž 2012, Henning Mankell

Naposledy s hvězdou aneb díky ti za vše Tak a je to tu. Poslední kniha s komisařem Wallanderem. Jak ten mně bude chybět. Snad už navždy si budu pamatovat všechny názvy knih ze série s ním a jejich správné pořadí a snad navždy si uchovám vzpomínky na tyto úžasné detektivní romány. Pro mnoho z vás je králem severské krimi Larsson či někdo jiný. Já mám krále tři a to právě Mankella a pak ještě Keplera a Kallentofta. Jak už to tak ale bývá, tak žádný král nemůže žít věčně (ostatně právě pan Mankell už je po smrti), ale věčně může žít jeho odkaz a nutno říct, že ten za sebou tento autor nechal sakra dobrý. Nicméně přejděme už k onomu Neklidnému muži. Sice děsně nerad, ale musím uznat, že bych uvítal lepší kvalitu právě poslední knihy z této série. Pořád je Neklidný muž skvělý, ale Mankell umí líp. Přiznám se, že chvílemi mě dokonce i kniha trochu nudila či mě tolik příběh nezaujal. To se mi stalo jen u Bílé lvice (pro mě nejhorší díl z celé série) a pak u Usměvavého muže (druhý nejhorší díl z celé série). Asi mi prostě nesedlo to téma špionáže. Rozsahově se kniha přibližuje k 500 stranám (konkrétně má 485 stran). Velice oceňuji navrátivší se některé postavy, zejména pak třeba komisařovu dávnou lásku Baibu. Naopak nové postavy zase až tolik nezaujali převážně pak Håkan a jeho žena. Vlastně mně bylo docela jedno, jak to s nimi dopadne. Komisař je zde jinak vylíčen klasicky, tak jak už ho známe a tak jak se nám líbí. Jen má čím dál tím větší zdravotní potíže a trošku mě Mankell naštval tím, jak se nakonec s Wallanderem vypořádal. Myslím, že by si pan komisař zasloužil něco lepšího, ale přece jenom tohle není pohádka. Alespoň, že si splnil dva své sny co se psa a bydlení týče. Linda jako dcera se jinak myslím také povedla a škoda, že Mankell nenapsal třeba sérii s ní jako komisařkou. Jazykově se jinak také Neklidný muž nijak neodlišuje od ostatních dílů této skvostné série. Příběh je zakončen se vším všudy a dá se říct, že nemá nějaké zbytečné odbočky. Nutno dodat, že za mě by mohl klidně být i o něco napínavější a více mrtvol by mi také nevadilo. Naopak mi vůbec nevadilo vůbec začíst tuto sérii číst, jelikož je jako celek výborná a jejímu zakončení pak uděluji 85 %.... celý text

Tady byla Britt-Marie 2016, Fredrik Backman

Baba na zabití? Pomalu, ale jistě současná švédská literatura nebude mít jen skvělé zástupce krimi literatury, ale i zástupce literatury humorné. Po skvělé Babičce, která pozdravuje a omlouvá se totiž přichází Backman s další skvělou knihou. Čtenářům, kteří babičku četli je postava Britt jistě dobře známá a proto ji doporučuji číst první a to už jenom proto, že v ní ještě není rozvedená. Když už jsme u té Britt, tak se jí pojďme na chvíli věnovat. Její postava je neskutečně skvěle napsaná. Litujete ji a přitom by ji část z vás pořádně naliskala aby se už konečně probrala. Rozhodně je fajn, že autor v textu alespoň trošku vysvětluje proč je vlastně Britt taková uzavřená, pedantská, proč se bojí odvázat atd. I když nakonec se i jednou opije a i kouřit bude. Ostatně Backman dokazuje, že svým postavám dokáže vštípit obrovský charakterový rozsah. V jeho Babičce, která pozdravuje a omlouvá se máme babičku, která dělá mírně řečeno převeliké skopičiny a je možná až moc akční, máme tu i její vnučku, která je na svůj nízký věk zase až moc přechytralá a vyspělá, ale zároveň i milá a zábavná. No a pak tu máme již výše popisovanou Britt, kterou si prostě přes všechny její charakterové vlastnosti oblíbíte. Místy je to chováním taková baba na zabití, ale svým způsobem na ní prostě něco je. I další postavy rozhodně hrají v příběhu prim. Například navenek gauner je skvělý kluk, vychovající své mladší sourozence atd. Popis prostředí se také rozhodně povedl a opravdu máte pocit, že onen Borg je snad opravdu ta pomyslná prdel světa. Co dál kniha nabízí? Třeba povídání si s krysou a různé rady na úklid. Kupříkladu prášek do pečiva na špinavé prostěradlo, pohovku, křesla a že jedlá soda vyčistí skoro vše. Samotný příběh pak plynuje odsýpá a neustále máte nutkání se smát či vám cukají koutky do úsměvu. Svou zásluhu na tom jistě má i sprostý, vulgární nespisovný jazyk v knize použitý. V textu se najde i pár skvělých hlášek. Jmenovitě za všechny třeba: Chová se jako by měl v prdeli zaražený citrón. Čtením tohoto příběhu si vlastně uvědomíte, že vy jste ještě normální a ani vám to čtení nezabere moc času. Kniha má 367 stran. Backman pak mnohé překvapí, že v poslední čtvrtině knihy rázem změní ráz příběhu z veselého na smutný a do děje zasáhne i smrt. Jakoby tím chtěl autor ukázat, že život není vždy jen veselý. Napjatě pak budete očekávat i konec. Zůstane Britt v Borgu a nebo ne? Vy však nemusíte čekat na mé procentuální hodnocení tohoto díla a to je 100 %. Tady prostě nemám co vytknout a už se těším, až se budu smát při čtení další knihy tohoto skvělého autora.... celý text

Nezlomný 2015, Laura Hillenbrand

Příběh, který chceme číst, ale už ho nechceme prožít Jednoznačně velký životní příběh. Místy se až člověku nechce věřit, že to všechno prožil jeden člověk a vlastně se ani nediví, že ho to v určité části života poněkud semlelo. Naštěstí se z toho Louis dokázal vyhrabat. Rozsahově knížka nic výjimečného nenabídne (436 stran). Příběhově už ano. Tento příběh, který si chceme přečíst, ale už ho ne prožít vás ihned vtáhne do děje a skvěle odsýpá, udržuje čtenáře v napětí, nemá hluchá místa a ani nějaké sálodlouhé pasáže o ničem a vše rozpitvává tak akorát. V textu se úspěšně promítají okamžiky štěstí, vítězství, svobody ale i strachu, uvěznění, deprese, vnitřního boje a mučení. Místy máte pocit, že sedíte na nějaké přednášce válečného veterána a on vám na ní vypraví o svém životě. Až takovou sílu má daná kniha. Příjemným okořeněním jsou i černobílé fotografie. Ty krásně doplňují text a rozhodně se do knihy hodí. Největší síla je rozhodně v postavách. Ty důležité jsou sepsané tak akorát do hloubky a čtenář si k nim dokáže vytvořit vztah. Ty nedůležité postavy pak nejsou nijak zdlouhavě a zbytečně charakterizované. Hlavní je samozřejmě Louis Zamperini. Svým způsobem opravdu žasnete nad jeho prožitým životem. Dokonce jsem se přistihl při myšlence, že bych tuto bezesporu velkou osobnost rád potkal naživo a nechal si od něj o jeho životě vyprávět. Už jenom jeho přerod z mladíka výtržníka na vrcholového sportovce, který to dotáhl až na olympiádu by postačil a vše ostatní je jen velice zajímavý a kvalitní přídavek. Louis je pak nesmírně kvalitně charakterově vykreslen a vy mu ihned ve všech jeho životních situacích fandíte. Jen ho místy litujete v jeho opilecké fázi aneb další hrdina ocitající se pod tíhou alkoholu. Samotné téma alkoholu mají koukám autoři nějak moc rádi a to zvláště ti píšící kriminálky. Vraťme se však k Nezlomnému. Troufám si tvrdit, že tady z valné většiny samotný název knihy vystihuje i hlavního hrdinu. Nesmírně mu pak přejete, že dokonce v roce 1998 nesl v Naganu olympijskou pochodeň v den svých 81 narozenin. Také přednášel na různých školách a zemřel v roce 2014 ve věku 97 let. Rozhodně věk zasluhující si úctu. Podle Zamperiniho života byl nakonec natočen i film. Ten režírovala samotná Angelina Jolie. Dle mého názoru se ze snímku rozhodně nestal žádný propadák, ale ani žádné filmové veledílo aspirující na Oskara to také není. Minimálně vám pak může posloužit pro srovnání s knihou. Ta je dle mého názoru lepší. Na úplný závěr pak ještě dodám dvě informace. Tou první je, že Nezlomný je druhé vydání jedné knihy. První vydání najdete pod názvem Nezlomený. A na úplný závěr mé klasické hodnocení procenty. Silný a kvalitně sepsaný příběh, postavy co zaujmou a jsou skvěle charakterově vypsané a veškeré prostředí je také velice kvalitně popsáno. Hodnotím tudíž Nezlomného 100 %.... celý text

Virál 2016, Helen FitzGerald

Jednou to stačilo Tato kniha rozhodně pojednává o zajímavém tématu a tak jak se s ním autorka popasovala? Dalo by se napsat, že dobře, ale nějaké své mouchy to určitě také má. Hlavní a stále se mi v hlavě objevující problém ve spojitosti s touto knihou je její uvěřitelnost. Samozřejmě věřím, že někdo mohl dívku zdrogovat a pod vlivem omamných látek donutit ke stejné věci jako Su. Věřím, že tuto hroznou událost někdo natočil a poté dal na internet a zde se z videa stal virál. Nechápu, však už proč pak Su utíkala od rodiny a nechtěla s ní mít nic společného a to i když je to v knize vysvětleno. Důvod mi však přišel přinejmenším podivný a zastávám názor, že když se něco takového stane, tak se jako první s prosbou o pomoc obrátím přece na svou rodinu. Samozřejmě mimo policii. Beru také, že někteří lidé se třeba nikdy v životě nikomu nesvěří, že prožili něco takového, ale to je zase věc druhá. Ze samotné knihy pak čiší strach. Rodiče aby pomalu snad to své dítko ani na ten internet nepouštěli, ale stejně je to jedno. Ono by se na něj totiž dostalo kdekoliv jinde. Dále tu pak v samotné knize máme strach o samotnou Su. Co vlastně dělá? Jak se s tím vším vypořádává? Proč odmítá kontakt s rodinou. Víc než příběh samotné Su či její sestry Ley se mi líbil ten jejich matky. Psychologická sonda do jejího nitra a vypořádání se s tím, že někdo nechutně ublížil její dceři se myslím autorce povedlo a je to asi to nejlepší na celé knize. Samotné postavy by si pak zasloužili větší hloubku a nepochopil jsem jejich leckdy nelogické chování. Prostředí by nějaké úpravy také sneslo. Místy je sepsané až moc popisně a jindy jakoby bylo autorkou odfláknuté. Samotný děj pak bohužel někdy i nudí a někdy je i zbytečně moc popisný. Jazykově také nečekejte žádné zázraky. Text je jazykově prostě normální. Najdete zde jak spisovný, tak i nespisovný jazyk. Místy se objeví i vulgarity. Počtem stran se pak kniha zařazuje spíše k těm kratším. Má totiž jen 255 stran. Virál není úplně špatné literární dílo, ale stačilo si ho přečíst jednou. Knihy, jenž si chci ještě někdy přečíst znovu mám prostě jiné. Nedá se ani brát jako taková sonda do života rodiny, kterou něco tak špatného zasáhlo. Každá rodina by se totiž s takovýmto problémem v určitých částech vypořádala jinak. Tohle dílo pak hodnotím 70 %.... celý text

Hrob mé sestry 2016, Robert Dugoni

Našel jsem si nového oblíbence Tenhle příběh se jednoduše povedl a hlavně má grády. Pro české čtenáře to je první vetší seznámení s autorem a troufám si tvrdit, že řada z nich a stejně tak já netrpělivě vyhlíží vydání nějaké jeho další knihy u nás. Příběh jako takový se čte sám, nemá hluchá místa, pohltí vás už od začátku, není prošpikován částmi odvádějícími od hlavního děje a hlavně postupně správně a silně graduje. Hodně se mi líbilo a hodnotím to i jako povedený počin střídání kapitol z přítomnosti a minulosti. Obrovskou sílu pak má ona hlavní myšlenka celého děje. Co se doopravdy stalo se Sarah a kdo ji vlastně zabil? Tracy si myslí, že Edmund je nevinný, ale je tomu opravdu tak? A jaké to vlastně je žít přes dvacet s pochybami? Naštěstí já nic z toho nemusím řešit, ale rád si o tom přečtu. Také se mi líbí, že se kniha určitou chvíli věnuje i samotnému soudu. To ve většině detektivek chybí a možná je to škoda. I toto téma bylo kvalitně zpracováno, stejně jako celý námět knihy. Psal jsem, že příběh postupně graduje. To je samozřejmě pravda a Dugoni zvládá bravurně střídat napínavé pasáže s těmi kde najdeme napětí méně. Nudit se tak při čtení rozhodně nebudeme. Samotné čtení nám pak zabere klasický čas. Alespoň co se detektivek týče, jelikož Hrob mé sestry má konkrétně 392 stran. Jazykově nic nového nečekejte. Klasické střídání spisovné a hovorové řeči, kratší i delší věty. Jednoduše klasika. Nyní přejděme k postavám. Ty jsou velice dobře vypsány, mají hloubku, nenudí a hlavně Tracy si člověk velice rychle oblíbí. Vlastně ke všem postavám si čtenář dokáže rychle vytvořit vztah. Chválit musím i postavy ze zvířecí zvíře. Dva psi jedné postavy se rychle stanou vašimi oblíbenci. Dobrou známku v hodnocení by si zasloužilo i prostředí. Opět se setkáváme s malým městem. Tyto města vraždám docela sedí. Samotná jeho atmosféra je pak skvěle vypsaná. Autor dokáže být i popisný avšak ne až tak, že by to bylo přes čáru a i veškeré ostatní prostředí dokáže sepsat kvalitně a i díky tomu má kniha svou skvělou atmosféru. Chválit musím i skvěle zvládnutý závěr knihy. Ten příběh správně uzavírá a hlavně je správně vygradován a tak by to mělo být. Z celé knihy pak čiší profesionalita a je vidět, že si s ní pan autor dal práci. Dugoniho Hrob mé sestry je svěží a čerstvý závan na poli kriminálek. Hlavně je také důkazem, že skvělé detektivky v současnosti nepíší jen seveřané a že nevychází jen u nakladatelství Host. Člověk to samozřejmě ví, ale není na škodu si to připomenout. Toto dílo mi dalo vše a dokázalo mě navnadit i na další autorovu knihu. Snad se jí dočkáme brzy. Nyní si už však můžete přečíst mé procentuální hodnocení této knihy a to je 100 %. Jak jsem psal, tak zde mi prostě nic nechybělo a vřele doporučuju četbu Hrobu mé sestry.... celý text

Pražské pověsti, legendy a zkazky 2009, Dagmar Štětinová

Putování za legendami a pověstmi Další kniha čtená jen za účelem splnění zadané knihy v čtenářské výzvě pro letošek, ale to vůbec nevadí. Mám rád starou Prahu. Rád si o ní čtu, takže jsem měl vcelku jasno, když jsem musel kvůli výzvě přečíst nějakou knihu s dějem právě z našeho hlavního města. Musím nakonec říct, že jsem s výběrem velice spokojený. Kniha se dá číst v jakémkoliv věku, je velice čtivá a čte se lehce a sama od sebe. Samotný výběr pověstí, legend, zkazek je myslím kvalitně vybrán. A jak už bylo u obsahu knihy psáno, nechybí krom těch známých i ty neznámé pověsti atd. Přiznám se, že i já jsem jich hodně neznal a ty co jsem znal, jsem si velice rád zopakoval. Oceňuji, že kniha má i přidanou hodnotu například v osvětlení o vzniku některých částí města jako např. Chvaly, Kyje, Hrdlořezy. Jazykově pak kniha rozhodně neupadá, nenajdete v textu žádné hrubky a často se v textu objevují i dobové výrazy, které navozují pocit minulosti. Děj kvapně plyne dopředu a nenudí. Je mnohotvárný. Někdy je takový magický, jindy napínavý, podruhé zase romantický, pak se změní na takový obyčejný vypravěčský, ale dokáže i zahrát na romantickou linku. Dodám i pár slov k postavám. Ty jsou sepsané kvalitně a do dostačující hloubky a umí i zaujmout. Velkou devízou u nich pak je to, že čtenář se s nimi často seznamuje úplně nově a tak vlastně neví co od nich očekávat a tak ho dokážou leckdy překvapit a to ať už příjemně či negativně. S velkým počtem postav se pak musí počítat, ale vesměs si je dobře zapamatujete. Samotné čtení knihy vám pak zabere jen chvíli. Dílo má totiž jen 184 stran a potěchu očí určitě zaručí i nádherné doplňující ilustrace samotné paní autorky. Tato paní tak budiž důkazem, že kdo umí ten umí. Pražské pověsti, legendy a zkazky jsou rozhodně doporučení hodné čtivo. Obzvláště z důvodu možná z části malinkého vlastenectví, ale i z důvodu minulosti jednoho z nejkrásnějších měst na světě. Praha je, byla a bude prostě vždy krásná, magická a hlavně naše. Naopak jen váš bude zážitek z této kratičké četby doplněný krásnými ilustracemi od samotné paní autorky. Na závěr samozřejmě nemůže chybět mé procentuální hodnocení. Této knize z našeho prostředí uděluju 85 %. Nezanevřeme na knihy od domácích autorů a na knihy s domácím prostředím byla by to věčná škoda.... celý text

Bratři Grimmové - kniha pohádek 2013, Gillian Doherty

V pohádkách končí vše šťastně? Ne v mých. Pohádky jsou stále prima, stále skvělé, ale už to nebylo ono prostě. Nebo byly čteny v nevhodnou dobu. Přesto jsem si jejich čtení víceméně užíval a žádné trpění (mé) u nich nehrozilo. Musím se také přiznat, že jsem po pohádkové knize sáhl jen z důvodu plnění čtenářské výzvy pro letošní rok, ale co už. Bratři Grimmové jsou moji velcí oblíbenci v tomhle žánru a film s jejich pohádkami přímo zbožňuju a většinou se na něj dívám v televizi, pokud tedy zrovna mohu. Teď už však přejděme k samotným pohádkám. V knize najdeme 15 klasických pohádek těchto bratří. Jmenovitě třeba Sněhurku, Růženku, Červenou karkulku, Lociku, Šípkovou Růženku, Žabího prince, Husopasku, Krále drozdí bradu, Jeníčka a Mařenku atd. Nechybí ani bohaté a hezké ilustrace a velké písmo. Díky němu jsem si připadal chvílemi jako stařeček co naštěstí ještě nepotřebuje brýle na čtení, ale velká písmena už mít v textu musí. Jak jsem psal, tak tyto pohádky jsem si vybral záměrně a to i protože jsou místy takové temnější a to já můžu. Stejně však na mě byly temné jen málo. Už jsem definitivně a asi doživotně deformován svou láskou ke kriminálkám, jelikož jsem si tu vraždil postavy jak na běžícím pásmu. Má deformita či smutnění po nějaké té hezké kriminálce dospěla až do bodu, že jsem si vypsal na papírky postavy a na další papírky způsob jejich smrti. A pak začalo to pravé tóčo aneb tahání z misek postavu a způsob její smrti. Pak jsem ještě přidal misku s papírky na kterém byl napsán vrah či vrahové. Takže Růženka skončila otrávená plynovým jedem, Červená karkulka gilotinou usekla hlavu Husopasce, ze skály byl shozen Jeníček Mařenkou, Locika ukřižovala Žabího prince atd. No prostě odklon od pohádky jak jen může být. Nicméně stále jsem četl pohádkovou knihu, takže pár slov opravdu k pohádkám. Samozřejmě vše končí šťastně a o to přece jde. Kniha jinak nabízí už ikonické pohádkové postavy, děj svižně ubíhá, nenudí, ilustrace jsou velice povedené. Samotná kniha je pak přečtena velice rychle a dá se číst v jakémkoliv věku. Grimmové jsou prostě klasika. Na závěr musím dodat, že nejsem nějaký nemilovník pohádek. Naopak pohádky mám rád, občas na ně i kouknu, některé i pochválím. Můj milovaný žánr už to však není a rád ho přenechám mladším. Ti třeba ještě nemají zkažený pohled na svět a třeba si myslí, že vše opravdu šťastně končí. Tyto pohádky pak hodnotím 80 %.... celý text

Tiché dívky 2016, Eric Rickstad

Čekáš, ale dočkáš se? Proč jsem zvolil takový název své recenze? Jednoduše proto, že čtenář přes dobrou polovinu knihy čeká na nějakou větší akci, větší napětí a tak se nabízí otázka, zda se těchto věcí vůbec dočká. Odpověď prozradím o něco později. Prvně se budu věnovat prostředí, ve kterém se děj odehrává. Líbí se mi jeho zasazení do malého městečka. Funguje jako důkaz, že zlo číhá všude, ať už jste ve velkoměstě, maloměstě, na moři, na poušti ať už jste prostě kdekoliv. Samotnou duši a atmosféru onoho maloměsta dokázal Rickstad sepsat podle mě dobře. I samotný popis veškerého prostředí se povedl. Nebyl moc popisný a ani nijak odbitý. Vyhovoval mi i jazyk, kterým je kniha psaná. Často se autor sice uchyloval k vulgaritám, ale to mi vůbec nevadilo. Nejsem žádný puritán a místy to knize přidalo alespoň na drsnosti a bohužel to mnohdy bylo potřeba. Jinak se zde objevuje jak spisovný tak i hovorový jazyk a celkově je v obou variantách zvládnut dobře, ale žádné obrovské jazykové veledílo na druhou stranu nečekejte. Jako ideální řešení mi přišlo pak i střídání kratších kapitol s těmi delšími. Pár vět napíšu i k postavám. Ty se mi zrovna moc nelíbily. Hlavní postava detektiva Ratha je dalším typickým představitelem novodobých knižních detektivů. Sice člověk na správné straně, ale často až moc moralizující, se zdravotními problémy, bojující s minulostí, která se mu prolíná do přítomnosti. I toho alkoholu se pan detektiv napije, ale alkoholik není. Dále jsem si k němu docela dlouho vytvářel vztah. Ostatní postavy bych ohodnotil průměrem. Neurazí ani nenadchnou. Osobně bych pak uvítal jejich sepsání do větší hloubky. Rozsahově jsme zase na tom klasickém rozsahu, který tato četba mívá. Tady konkrétně 430 stran. Samozřejmě dodám i pár slov k samotnému ději. Ten byl napínavý, čtivý, strhující, ale až za samotnou polovinou knihy. Věčná to škoda. Být kniha napínavá od samotného začátku a nebo alespoň od první čtvrtiny textu, tak je z Tichých dívek strhující a skvělá detektivka. Takto bohužel spadá do pásma šedivého průměru. Někomu to však takto může vyhovovat a samotná první polovina knihy zase není až tak špatná, že by její čtení bylo hotové utrpení. Útěchou pak knize může být pak alespoň to, že byť špatně začala, tak alespoň skvěle skončila. Závěr je totiž skvěle vygradovaný, dává smysl a celkově do děje skvěle zapadá. Na úplný závěr pak klasické hodnocení knihy. Tiché dívky hodnotím 60 %. Jak jsem už psal, tak velká škoda té první poloviny knihy. Takto Tiché dívky řadím mezi to horší co jsem z kriminálek za rok 2016 četl a spadají u mě do oblasti průměru, ale to už jsem psal také.... celý text

A co to má co dělat se mnou? 2016, Sacha Batthyany

Minulost jen tak nezmizí Skvělá a rovněž zajímavá prvotina autora. Je plná bolestivých vzpomínek na válku i dobu po ní. Traumata jsou v knize jasně patrná a i když se skrývají tak mnozí stále nevědí jak se s nimi vyrovnat, jak s nimi naložit. Batthyany si v příběhu odpovídá na celou řadu otázek. Kupříkladu proč se stále cítí ve Švýcarsku jako cizinec, i když se tam narodil. Proč má pocit, že za sebou nic nezanechává, atd. Bloudí, tápe, nestylizuje se a místy je až krutě upřímný. Daná kniha je vlastně z části i takový existenciální román, ale to vůbec nevadí. Je to i knížka o odvaze pohlédnout do zrcadla a přiznat si, že v něm neuvidíme jen to lichotivé. Celým příběhem pak tak nějak zvláštně rezonuje blízkost a vzdálenost postav. Ty k sobě mají blízko a zároveň i mnohdy velice daleko a je zajímavé to číst. Velice kladně hodnotím i postupné cestování v příběhu a všechna místa jsou zde vykreslena věrohodně, čtivě. Součástí knihy jsou i vyňaté přepracované výňatky z textů dvou žen. Jmenovitě texty autorovy babičky Maritty a její kamarádky Agnes. Byť jsou tyto texty nesmírně zajímavé, tak tím nejzajímavějším rozhodně nejsou. Nejzajímavějším je dopad osudů na rodiny s válečnou a poválečnou historii. Do kdy na nich bude ležet stín těchto událostí? Jak dlouho je případně budou popírat, jak je vlastně mají přijmout atd. Hodně silná pasáž je i ta kdy si sám autor odpovídá na otázku: Zda by dokázal ukrývat Židy. Odpověděl si, že by to nedokázal. I když se to nezdá, tak v knize najdeme i střípky naděje. Ta tu místy trochu prosvítá. Třeba tím, že když se odvážně podívám minulosti zpříma do očí, pomůže to mně i mým blízkým. Tíha minulosti, propojování období, morální dilemata, onen masakr to vše dělá ze čtení této knihy nevšední zážitek. Čeká vás tak 256 stránek hlubokých myšlenek, které já hodnotím 85 %. Jinak hlavní myšlenka moje po přečtení knihy? Minulost jen tak nezmizí a jen tak lehce se jí nezbavíme.... celý text

Playground 2016, Lars Kepler

Ztraceni v novém prostředí Nová kniha od skvělé autorské dvojice a nová hlavní hrdinka a celkově nové téma. Nevěřil jsem, že to zrovna u tohoto autora někdy napíšu, ale tohle se nepovedlo, tohle bylo zklamání. Naštěstí v další knize se už manželé píšící pod tímto pseudonymem opět vrací k tomu, co umí a to je pokračování jejich úžasné krimi série s komisařem Linnou. Proč? Tak taková otázka se asi nejvhodněji naskýtá k této knize. Proč autoři zkoušeli něco nového? Proč takové nezvyklé téma? Proč to vlastně tak úplně nevyšlo oproti předchozím knihám? Proč zrovna vyobrazení čínského přístavního města jako posmrtného života? Proč se k tomuto tématu vracet či nevracet? Na to si musí odpovědět sami autoři. My už však víme, že někomu se kniha líbí a někomu ne oproti sérii s komisařem Linnou. Ta se líbí vesměs skoro všem. Na můj vkus je Playground moc překombinované, moc náhod se ocitne v ději. Na druhou stranu co my víme o životě po… smrti? Sympatická hlavní hrdinka je asi to nejlepší na celé knize. Vadilo mi však, že si hrdinka přecházela ze života živých do onoho druhého světa pomalu kdykoliv se jí zachtělo a vlastně vždy když potřebovala. Celé už to pak vypadalo tak trochu podezřele. Samotný název knihy se pak dá do češtiny přeložit jako hřiště a opravdu koresponduje s jejím obsahem. Hlavní hrdinové hrají hru na život a na smrt, pouze vítěz získá vízum k návratu do života. Hodně postavám se však nevěnuje víc prostoru na úkor jiných a je to rozhodně škoda. Onen námět pak hodnotím jako velice originální a nutí člověka k zamyšlení. Atmosféra příběhu je pak více než barvitá, nechybí chladný popis událostí. Vadilo mi, že ne na všechny otázky získá čtenář odpověď a to i na ty otázky docela důležité. Dalším negativem byl i místy předvídatelný a postupem času se kvalitou snižující samotný děj knihy. Nijak nejásám ani z kolikrát zbytečné až přílišné surovosti a potokům krve. Pochválit však musím obálku. Ta je správně taková mystická a k samotnému dílu se skvěle hodí. Dílo jako celek pak vyznívá jako sepsané moc narychlo, nechybí mu mystika a tajemno, avšak bojuje se skvěle zvládnutým světem živých proti ne úplně dobře zvládnutému světu v přístavu. Nejvíce pak na celé knize oceňuji její klasický rozsah. Zde konkrétně 439 stran. Pochválit pak na závěr musím i krásné vyobrazení absolutní oddanosti matky ke svému dítěti. Někomu se tento žánrový autorský odklon zalíbí a někomu jako třeba mně ne. Naštěstí další kniha této skvělé autorské dvojice bude dalším dílem ze skvělé série s hlavní postavou komisařem Linnou a já se jí už nemohu dočkat. Za mě se Playground tak úplně nepovedl a proto této knize uděluji jen 65 %. Autoři se pro mě tak trochu ztratili v novém prostředí.... celý text

Cestovatel, věž a červ. Čtenář jako metafora 2016, Alberto Manguel

Martin Klíma 13. 12. 2016, 19:22 Upravit Smazat Čtenář jako metafora Byť už nemusím, tak přesto si rád přečtu i nějakou odbornou populárně naučnou literaturu. V takové chvíli vždy rád sáhnu po autorovi s příjmením Manguel. Co si pro nás přichystal tentokrát v knize Cestovatel, věž a červ? Hodně lidí s odbornou literaturou bojuje a přitom ani nemají důvod. Mnohdy ji zavrhnou jen proto, že si jí dost užili z dob studia. To že mohou číst třeba o autech, když je baví atd. už pak jaksi opomíjejí. Mě baví čtení, literatura obecně, tak proč se na tohle téma nepodívat i z jiného úhlu pohledu? Líbí se mi, že autor v této knize kritizuje zápornost metafor, které si čtenář vytváří a naopak hledá jejich kladná vyznění. Samotného čtenářství se pak zastává velice zapáleně a vášnivě. Dále se snaží odpovědět, která metafora nejlépe vystihuje to samotné čtenářství. Jsou si čtenáři se svými postavami podobní? Raději s nimi putují do neznámých krajin a nebo navštíví ty staré známé kraje. Jsou čtenáři samotáři či raději vyhledávají společnost? Je kniha něco jako telefonní budka, kam čtenář přichází, aby se na dálku setkal s druhým člověkem, který mu chce něco podstatného sdělit? I na tyto otázky se snaží Manguel najít odpověď či odpovědi a to vše za pomoci prostupování napříč kulturními dějinami a za pomoci velkých literárních postav. Celé to působí dosti originálně. V knize je patrná proměnlivost, mnohotvárnost čtenářovi role. Kniha totiž může být ledasčím. Místem kde se ukládá nějaká paměť, nástroj za jehož pomoci překonáme časovou i prostorovou překážku, zdrojem osvícení, místem pro ukázání zkušeností atd. V knize je poukázáno na to, že kdysi dávno byla četba považována i za cosi nebezpečného. Četba totiž dokáže i prostupovat skrz čtenáře do hloubky a odkrývat podstatné věci, ale i odvádět pozornost od skutečnosti klidně i k něčemu neexistujícímu. Všechny metafory se totiž dají vnímat i jako dvojznačné. Zaujal mě i poznatek, že čtení bylo původně uvaleno jako závazek pro Adama a Evu za jejich prvotní provinění. No v tom případě velké možnosti četby asi tenkrát zrovna neměli. Trochu mi na knize vadil odsuzovačný postoj autora k moderním digitálním technologiím. Na druhou stranu ho chválím za použití myšlenky, že jsme jediný živočišný druh, pro kterého se svět skládá z příběhů. To je moc hezká myšlenka. Podle Manguela máme čtení ve své podstatě, jsme utvářeni slovy, která jsou prostředkem našeho bytí ve světě. Takže čtěme. Máme to přece ve své podstatě. Hodně zajímavá a kratinká knížka. Má 152 stran a byť nemá nějaký překotný děj, tak v ní najdeme zajímavé myšlenky. Nezaujme však každého. Zaujme ty čtenáře se zájmem pro četbu. Ti ji pak ohodnotí třeba jako já 90 %.... celý text

Trolí katedrála 2009, Ólafur Gunnarsson

Skvělý Host se špatným dárkem Představme si nakladatelství jako hosta (Host je i název jednoho našeho tuzemského nakladatelství, proto je psáno v názvu velkým počátečním písmenem) a jejich knihy jako dárek, který nám tento host vždy nabídne. Myslím, že nakladatelství Host je pak opravdu skvělým hostem, jelikož nabízí opravdu skvělé tituly a také je skvěle zpracuje. Nicméně i ten sebelepší, sebeoblíbenější host se někdy sekne a nabídne vám něco, co možná na první pohled vypadá lákavě, ale při bližším prohledání zjistíte, že daná věc až takovou kvalitu nemá. Přesně to se mně stalo u Trolí katedrály. Čekal jsem psychologickým dramatem nabytou knihu, no nestalo se. Postavy se už od začátku chovali mnohdy nelogicky a hlavně mně přišli všichni vesměs otravné a to už je co říct. Jeden ze stěžejních bodů knihy a tedy ono sexuální zneužití je v knize popsané jen tak hala bala, že by si ho nepozorný čtenář snad pomalu ani nevšiml. Samozřejmě netvrdím, aby o tom autor psal sáhodlouhý popis a zabíhal do detailů, ale trochu více rozvést by tuto událost mohl. Některé chování rodiny po této neblahé události pak už hraničilo se samotným šílenstvím. Co mně nejvíc na knize, ale vadilo byla její děsná nudnost. Dokonce mě jednou uspala a to už je u mě co říct, jelikož to mám kolikrát naopak. Po dlouhé době jsem se rozhodl číst i něco jiného než detektivky a byla to špatná volba. Tudíž se vrátím k detektivkám a vyberu si pak nějakou jinou žánrovou beletrii. Snad to už tentokrát bude ta správná volba. Za mě 40%. Kniha se mně nelíbila.... celý text

Zimní oběť 2011, Mons Kallentoft

A máme tu další krimi sérii Jak už bývá zvykem objeví se dřív nebo později nějaký ten skandinávský autor detektivních příběhů a zahltí nás knihami ze série, kterou spojuje postava hlavního komisaře či komisařky. Zde se nám objevila série s kriminální inspektorkou Malin Forsovou. Za sebe musím napsat, že postava hlavního hrdiny tady tedy hrdinky ve mně už dlouho nevyvolala tak rozporuplné pocity. Stále se nemohu rozhodnout, zda mám rád či naopak nemám rád Malin Forsovou. A zároveň nevím, jestli toto tvrzení mám brát jako plus, že autor dokázal vykreslit tuto postavu tak, že si čtenář láme hlavu, jaké k ní vlastně zaujímá stanovisko či jestli mně tato skutečnost vadí. Nicméně se asi raději přikláním k té druhé variantě. Musím také napsat, že děj opět nějak zvlášť nevázne, napětí se vám v knize opět dostane, ostatní postavy jsou sepsány také kvalitně a se zakončením knihy se myslím také smíříte. K rozsahu bych napsal asi jen to, že to je rozsahově klasická severská detektivka, zde konkrétně o 448 stranách. Netvrdím, že někomu se nemůže zalíbit zrovna tato kriminální série a také na rovinu přiznávám, že jsem z ní zatím přečetl pouze tento první díl, přesto si však dovolím tvrdit, že se na našich čtenářských pultech najdou lepší kriminální série. I přes toto tvrzení, si myslím, že se k této kriminální sérii vrátím a minimálně si přečtu její druhý díl už jenom proto, že jsem asi už věčný milovník krimi literatury konkrétně té soudobé severské a taky proto, že první díl první série prostě špatný nebyl, ale nebyl ani nijak zvlášť okouzlující abych kvůli němu pomalu hned běžel sehnat si druhý díl, což se mně u jiných sérií stává. Za mě 75%.... celý text

Pán ohně 2015, Peter May

Detektivkáři asi rádi cestují Autoři detektivek asi vážně rádi cestují, jelikož tu máme opět detektivku, jejíž příběh se neodehrává v rodné zemi autora. Příběh nás totiž zavede do Číny. Předem upozorňuju, že tohle je má první přečtená kniha od tohoto autora a tak ji rozhodně nebudu srovnávat s dalšími knihami autora a porovnávat tak jeho vývoj. Jako první musím opět vyzdvihnout přenádhernou obálku knihy a tímto tak smekám holt lidem, kteří záležitosti knižní obálky u nakladatelství Host mají na starosti, jelikož odvádějí skvělou práci. Za další chválím skvělé zpracování prostředí Číny. Na první pohled je vidět, že tady si dal autor záležet. Příběh samotný pak nevázne a najde se v něm opravdu málo hluchých míst. Zábavné je i jiskření hlavních postav mezi sebou. Osobně mně vcelku vadila romantická linka v knize, ale přežít se dá. Nutno dodat, že první polovinu knihy považuji za lepší než druhou. Ta druhá už mně přijde tak trochu pomalu jako sci-fi. Netvrdím, že se nejedná o kvalitní thriller, ale v porovnání s knihami severských autorů na mě působí spíš jako jejich mladší méně okouzlující bratříček. Přesto musí opět napsat, že příběh je napínavý, postavy skvěle sepsané a zakončení byť poněkud šílené tu taky najdeme. Za čtení tedy kniha rozhodně stojí. Za mě 72%.... celý text

Pianista 2003, Władysław Szpilman

Čtení jedním dechem Čas od času se vám do rukou dostane kniha, od které se prostě nemůžete odtrhnout. Pianista pak budiž tímto zářným příkladem. Kniha plná nelehkého životního osudu, strachu, štěstí, ale hlavně překrásného leč místy smutného příběhu. Prostě dokonalost sama. Ať byla válka sebevíc krutější za jedno jí musíme vděčit. Vděčíme ji za příběhy. Příběhy plné žalu, smrti, nenávisti ale i štěstí, vítězství dobra a lásky. Jsou to pak právě tyto příběhy, které nás fascinují a nutí nás se k nim stále vracet a vracet. Nejinak tomu je i u Pianisty. Kniha se čte neuvěřitelně s lehkostí a rozhodně člověka nenudí. S pianistou se bojíte, radujete prostě s ním prožíváte jeho příběh. Ano až tak dobře je napsaná jeho postava. Ač se jedná v podstatě o one man show, která je však zatraceně zpracovaná. Při čtení si mimoto taky říkáte, jak je vlastně možné, že někdo musí zažít tolik krutosti a bolesti a pak jste více než šťastni za šťastný konec. Z knihy sálá neuvěřitelné charisma. Je to jako by vám snad předčítal váš děda či praděda a vy jen tiše poslouchali, jak on byl pianistou a vypráví vám svůj příběh. Po přečtení knihy si pak jen řeknete, že je škoda, že už je konec a že byste to nikdy naživo nechtěli zažít. Jaký mám k této knize tedy ortel? Jednoznačně přečíst. Litovat by toho neměl nikdo.... celý text

Láska ve smutné době 2009, Hanif Kureishi

Láska ve smutné době Na zadním přebalu knihy je věta: Příběhy doby, v níž láska sice občas nabývá bizarně neuvěřitelných podob, ale stále existuje. Tak přesně o tom tahle kniha je. Hanif Kureishi autor bestselleru Budha z předměstí sepsal tuto pozoruhodnou povídkovou knihu a opět s ní u čtenářů zabodoval. O knize se tvrdí, že je směsicí šokování, strachu ale i pohody a komična. Nemohu než souhlasit. To vše je pak zabalené do skvělých příběhů s postavami, které vás chytnou a nepustí. Ze všech povídek na vás dýchá melancholie nad životem, láskou a pomíjivostí. Společně s autorem hledáte lásku i tam kde by ji čekal málokdo. Dalším tématem knihy je rebelský způsob života, takové to volnomyšlenkářství. Rozsahově kniha žádný problém nebude, jelikož má jen 209 stran. Je to takové příjemné svěží čtení u kterého možná na konci budete smutní, že už končí. Kniha jako taková mně osobně přijde jako jakási kronika soudobé společnosti, která se neschovává za jakési pozlátko, ale ukazuje se tvrdě, reálně a v celé své kráse. Právě ona pak děsí, šokuje, nahání strach, ale je i k smíchu. Knihu pak zaručeně nedoporučuju zarytým puritánům, jelikož se v ní hodně otevřeně hovoří o sexu a pro sprostá slova autor taky nechodí daleko. Hanif Kureishi je dle mého skvělý vypravěč a tato kniha to jen potvrzuje. Hlavně co se mě osobně na ni kromě tématu, postav atd. líbí je právě její současnost. Jakoby ji někdo sepsal teprve včera. Co říct na závěr? Například si přečtěte povídku Příběh o Lejně. Je stejně tak absurdní, jako je dobrá. Opravdu vám ji doporučuji.... celý text

Tichá pošta 2004, Jiří Stránský

Jedna přenádherná česká kniha Občas se to poštěstí a vy z naprosto obyčejné záležitosti získáte neskutečný zážitek. Přesně tak to mám já s touhle knihou. Koupil jsem ji tehdy za směšných 50 korun na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě a vlastně jsem si ji koupil jen proto, aby mě s ní už neotravovala neodbytná prodavačka. Kupodivu jsem při jejím čtení prožil nebývale skvělý kulturní zážitek. Sečteno podtrženo tato kniha mě naprosto dostala. Při čtení jsem z ní cítil tolik lidskosti, pravdy a boje za pravdu až jsem tomu nemohl uvěřit. Neskutečně precizně sepsaná kniha na které je vidět, že si na ní autor dal záležet. Je na ní prostě vidět, že si s ní autor vyhrál a neplácal slova jedno vedlo druhého, jen aby měl prostě nějaký text. Na knize je zároveň krásné a mrazivé právě ta její uvěřitelnost. Co také velice rád kvituji jsou skvěle popsané postavy. V dnešní době čteme převážně cizí autory a možná je to škoda a tak někdy zkuste i českého autora. Já to takhle zkusil s panem Stránským a z Tiché pošty se vyklubala jedna z mých nejoblíbenějších knih.... celý text