Sagikkun
přečtené 25
Jáma
2024,
Hjejong Pchjon
Ve svém jádru nese Jáma téměř veškeré prvky moderní a vývozní jihokorejské literatury: soustředí se na vykreslování pocitů a myšlenkových pochodů zcela osamělého hrdiny, zachycuje nejedny společenské (především rodiny se dotýkající) problematiky, a tíživá až nepříjemná nálada/atmosféra je zde cítit z každé stránky. V čem Pchjon Hjejong od svých kolegů navíc vybočuje je však fakt, že se vyprávění kromě psychologického thrilleru nejednou překlápí do hororu. A než-li na v žánru běžné nadpřirozené jevy se autorka soustředí na lidské strachy mnohem reálnějšího charakteru, což poté na mě i patřičně zafungovalo. Takovou beznaděj, bezmoc, zoufalost a klaustrofobii u mě při čtení naposledy dokázal vyvolat pouze Kafka, přičemž zde mě vše z toho zcela pohltilo a dokázalo nechat se perfektně ztotožnit s hlavním hrdinou. Kniha si mě však získala po mnoha dalších stránkách. Své charaktery má dokonale vykreslené, pochopitelné a - jak již bylo řečeno - tím i ztotožnitelné, zároveň je však vyprávění nejednoznačné a otevírá se čtenářově interpretaci. Text je také protkaný nejrůznějšími metaforami a symbolikami, ať už stylistickými tak dějovými (titul knihy později nabyde svého významu hned několikrát, přičemž vždy dokáže vzbudit odlišné pocity). Flashbacky jsou rozmístěné rozumně a ve správné míře (neruší, jedině zdařile doplňují), stejně tak funguje tempo a s každou kapitolou narůstající napětí (pochopitelně v rámci korejské literatury, americký akčňák nečekejte), a nic ve výsledku nepůsobí na svých 150 stranách uspěchaně, naopak mi délka vyhovovala. Tohle byl zkrátka přesně můj šálek čaje, od kterého jsem se nemohl odtrhnout (a jinak než na jeden zátah to ani číst nedoporučuju) a který nejenže efektivně funguje coby netypický psychologický thriller/horor, ale nabízí i víc než to a po dočtení donutí se zamyslet. Z u nás publikované korejské literatury bych se tak Jámu upřímně nebál zařadit mezi moje absolutní favority a na filmovou adaptaci jsem velice zvědavý. Jediné, co je škoda, tak že se už nedostalo takové péče českému překladu. Za odpad jako v případě komentáře pode mnou jej ani v nejmenším nepovažuji, ale chápu, odkud se takové pocity vzaly. Nejednou mě totiž dokázaly zarazit a ze čtení tak vytrhnout chybějící předložky (nejčastěji "na"), nešťastně zvolené výrazy či kostrbatá stavba vět, u kterých jsem nejednou cítil, že jsou z korejštiny překládány až příliš doslovně (v této souvislosti mě ale na druhou stranu potěšily situace, kdy se ponechaly původní korejské termíny - "čagi" či "čangmo isang" - a pouze byly nenásilně dovysvětleny; jejich přeložení by totiž jinak nabouralo konkrétní pointy). Tohle všechno jsou věci, které by jednoduše napravil korektor... toho však bohužel kniha nedostala. Všem zájemcům o knihu bych navíc doporučil vyhnout se byť jen letmému pohledu na zadní stranu obálky, která v anotaci obsahuje vcelku silné spoilery a za ukázku se poté rozhodla vybrat text z téměř samotného závěru děje. (btw nejsem si úplně jistý, že by se Jáma dala označit za "román", není výstižnější spíše "novela"?) ((btw2 Jáma si mě omotala kolem prstu a byl jsem jí to tak ještě schopný odpustit, nicméně přijde mi, že té depresivní korejské literatury tu už vyšlo opravdu poměrně dost. Co to trochu zpestřit a napříště sáhnout už po zcela jiném žánru? Například taková sci-fi autorka 김보영 by za mě byla naprosto ideální volba))... celý text
Vražda Rogera Ackroyda
2001,
Agatha Christie
U Poirota lehce podvádím a jeho příběhy čtu na přeskáčku, nejčastěji na základě doporučení a vysokých hodnocení. Což se mi u Vraždy Rogera Ackroyda vymstilo. Lidé ho sice vyzdvihují oprávněně, nicméně i sebemenší náznak onoho důvodu mi již zhruba ve třetině knihy pomohl se správným odhalením vraha. A je to právě o to snazší, pokud máte s Christie už něco načteného a víte, jak její schémata fungují. Pokud tedy mohu poradit: NIC si o knize nezjišťujte (a už vůbec nečtěte anotaci na vnitřní straně vydání z roku 2022 od Kalibru) a pokud možno se k Ackroydovi dostaňte co NEJDŘÍVE. Nejen kvůli kvalitám, ale také síle toho, že se jednalo teprve o třetí román s Poirotem. Zdali mi brzké odhalení vraha ubralo na čtenářském zážitku? Vůbec. Christie jako vždy napsala neuvěřitelně čtivou a promyšlenou detektivku se skvělými postavami, prošpikovanou všemožnými detaily a nápovědami, jenž je zábavné hledat. A jako vždy má příběh přidanou hodnotu v podobě perfektního zachycení lidské povahy, vztahů a myšlenky, kterou se snaží vyprávěním předat. Přiznám se, že jsem měl s dějem ze začátku přeci jen menší specifický problém, jenže i ten se ukázal jako účelný a zde obzvláště bude opětovné čtení ne-li zábavnější. Zkrátka, autorčiny detektivky jsou nejen o výsledku, ale samotné cestě. A ani již zmíněné brzké odhalení vraha mi nezabránilo vychutnat si finále. Nejen kvůli tomu, že přestože víte, o koho jde, tak si nejste jisti, jak konkrétně byl zločin spáchán, což si v následném Poirotově vysvětlení člověk vždy vychutnává... ale také kvůli onomu nezaměnitelnému napětí a konkrétně tady i s následným mrazením. Rád bych se rozepsal více a vyzdvihl mnohé další prvky, za které je Vražda Rogera Ackroyda právem považována za mistrovské dílo. Nerad bych však cokoliv prozrazoval a tak mi nezbývá než-li všemi deseti doporučit a přesvědčit se o zážitku sami.... celý text
Vraždy podle abecedy
2021,
Agatha Christie
"Šílenec je stejně logický a rozumový ve svých činech jako normální člověk - souzeno z jeho zvláštního deformovaného hlediska." Vraždy podle abecedy bych se nebál zařadit mezi jeden z nejlepších příběhů o malém geniálním Belgičanovi, jenž si můžete přečíst. Přestože má v jádru obvyklou Agathinu šablonu - detektiv rozplétá historii a vztahy, a mezi skupinkou podezřelých se snaží vypátrat vraha - opět slouží pouze jako odrazový můstek a obzvláště v tomto případě se dílo v mnohém liší od ostatních příběhů ze série. Autorka totiž konečně vysílá Poirota, obvykle zabydleného v luxusních sídlech, ven do ulic, po čemž jsem toužil už nějakou dobu. Vyprávění si sice samozřejmě zachovává svůj klasický šarm a prostor se najde i na nějaké vtípky, avšak tomu je především na začátku - velice brzy začne mít vše jiný, civilnější a pochmurnější nádech, což je pak například skvěle vidět v seriálových adaptacích, jak v té se Suchetem tak i s Malkovichem (v té byla temnější atmosféra bohužel to jediné povedené). A i ona "obvyklá šablona" je z jistého pohledu jiná - namísto jediné oběti a jejího osobního příběhu je zde obětí a s nimi spojených menších příběhů více. Tyto menší příběhy se pak navíc vzájemně liší společenským postavením i vztahy k pozůstalým. Veškerých těchto jedinečných a fungujících změn jsou si ostatně vědomy i samotné postavy ("Dosud byl vždy náš osud pracovat zevnitř... Zde máme poprvé neosobní vraždu. Vraždu zvenčí."). Samozřejmě, nebyla by to Agatha a její Poirot, kdyby celá kniha nebyla prošpikována působivými psychologickými rozbory a úvahami. Každé její vyprávění má svůj specifický a spojující motiv, přičemž zde svůj pohled soustředí na "šílenství", s ním spojené většinové názory ale i jeho skutečnou podstatu. Díky tomu je možné se k jejím knihám vracet, přestože se jedná o detektivky. Agatha je studnicí psychologických postřehů a citátů, jenž jsou trefné a čtivé dodnes. A nebyla by to také Agatha, nemít celý zločin naprosto brilantně vymyšlený. Mnohé detaily a střípky poskytuje čtenáři napříč celým dějem (přičemž ona psychologie zde hraje podstatnější roli než obvykle), čímž jsem se dokázal chytit a uvažovat správným směrem. Stejně mě pak ale dokázala finálním rozuzlením překvapit, jak celým provedením tak i jeho následným odhalením. A to vše, aniž by mi cokoliv přišlo jako vycucané z prstu či nedávalo smysl. Svižné, napínavé, pohlcující, působivé, zkrátka excelující v mnoha směrech a celkově brilantní. To nejlepší z Poirota a zároveň v mnoha směrech jiné a fungující. Ať už máte malého Belgičana v oblibě, nebo jste si k němu zatím nedokázali najít cestu právě kvůli již zmíněným "staromódním" prostředím a šablonám, dejte Vraždám podle abecedy šanci. Neměla by zklamat nikoho, kdo má rád mistrně vymyšlené i napsané detektivní příběhy obecně.... celý text
Poslední víkend
2015,
Agatha Christie
Stejně jako ústřední zločin, dala by se i celá kniha popsat jako velice přímočará a přesto ukrývající mnohem víc. Ale popořádku... Co mě na Poirotovi baví, tak přestože Agatha využívá vždy tu stejnou šablonu (tedy skupinka lidí je přítomna u vraždy a mezi nimi se hledá vrah), slouží pouze jako odrazový můstek a co se zbytku týče, dokáže královna zločinu zpravidla přicházet s něčím novým. Ať už formou vyprávění, charakterem zločinu či samotných podezřelých a tím i motivem celého vyprávění. Nejinak je tomu i u Posledního víkendu, který je obzvlášť netypický (tedy minimálně v to věřím, přestože mám s Poirotem načteno, nečetl jsem zatím vše). Než-li samotnému Poirotovi, který se zde objevuje opravdu zřídka, je více než kdy jindy věnována pozornost všem zúčastněným okolo a příběh je vyprávěn z jejich pohledu. Přiznám se, že navzdory tomu, že se v sérii opět jednalo o něco jiného, jsem měl s takovým stylem ze začátku problém a Poirotův příchod netrpělivě vyhlížel. Knihu jsem si přeci jen pořizoval právě kvůli němu. Když jsem si však uvědomil, že to zde Christie opravdu hraje trochu jinak, nechal jsem se vtáhnout do jejích mistrně vypracovaných psychologických profilů všech postav. Každý má svůj vlastní, avšak naprosto pochopitelný úhel pohledu, i když si zcela jasně uvědomujete, jaké neduhy a neřesti jednotlivé úhly mají. O to více lidské a uvěřitelné však postavy jsou. Všichni jsou navíc vzájemně ve spletenci nejrůznějších milostných vztahů, a přestože je tak zde hlavním motivem láska, v žádném případě se nejedná o klasickou slaďárnu. Naopak zde Christie opět velice trefně zachytila, kolik různých podob může láska mít, což dokáže být dojemné, ale nejednou také hořké až depresivní. Tak jako tak, vždy vycházející ze skutečného života. A byť byly veškeré tyto osobní a uvěřitelné linky skutečně čtivé, dokázala mě tím šikovně autorka poněkud (a velmi příhodně) odvést od toho důležitého - samotné vraždy, která se samozřejmě řeší, ale je po celou dobu jakoby v pozadí. Nechci prozrazovat více, než-li že před jejím jako vždy jedinečným rozuzlením jsem pak opět smeknul, a dávalo mi perfektní smysl po stránce motivu příběhu i všech usvědčujících střípků. Celou dobu jsem se nicméně rozhodoval mezi 3 a 4 hvězdami. Upřímně, nebránil bych se, kdyby byla kniha o trochu kratší a tím měla o něco svižnější tempo, a navzdory již zmíněnému netypickému, přesto fungujícímu zaměření na pohled zúčastněných věnovala Poirotovi přeci jen o špetku více prostoru. Úderný konec, ve kterém se mnohé zúročí, mě však přesvědčil o lepším hodnocení. Za nejlepšího Poirota Poslední víkend nepovažuji, za vůbec špatný příběh ale také ne, a mistryně krimi, psychologie i filozofie si za tuto než obvykle ještě hlubší (a opravdu trefnou, čímž i často smutnou) sondu do zamilované lidské duše 4 hvězdy s přimhouřením očí zaslouží.... celý text
Měsíční močál
2011,
Howard Phillips Lovecraft
Jak zde již bylo zmíněno, ve druhém svazku se setkáváme s Lovecraftem, který už tak nějak věděl, co chce psát. Někdy po první polovině knihy, která se ještě nesla v duchu předchozího svazku, Lovecraft opouští snové povídky a krátké texty (jenž považuju za jeho nejslabší kousky), a jeho příběhy naopak nabírají na délce i důmyslnosti. Některé motivy - podzemí a především tématika kultů - které předtím spíše jenom tak naznačoval nebo se o ně lehce opíral, už tady začíná využívat naplno. S uvědoměním, co ho baví a jde mu nejvíc, však přišlo i Lovecraftovo nejvíce typické a výrazné negativum - a to, že se často opakuje. Ubírá to nějak na samotné kvalitě příběhů? Rozhodně ne, i přes určitou repetetivnost tu jsou opravdu výtečné kousky s úchvatnou atmosférou a autorovou fantazií zapojenou naplno. Spíše si to ale člověk začne více dávkovat, protože se tím dokáže snadno přejíst. Moji osobní favoriti z této knihy jsou Krysy ve zdech a Hudba Ericha Zanna, naopak mě vzhledem ke svojí reputaci nejvíce zklamal Reanimátor (což z něj ale nečiní v tomto svazku to nejhorší), jenž je kvůli svému tehdejšímu způsobu vydávání dnes už hůře čitelný (každá nová kapitola = pomalu 3 strany zopakování předchozího děje + 1 strana nového děje), a i v upravené podobě by mi ten příběh přišel tuctový. Tak jako tak, kniha si svoje lepší čtyři hvězdičky již se blížící pěti zaslouží.... celý text
Hrobka
2010,
Howard Phillips Lovecraft
Stejně jako hlavní postavy v této knize, i já jsem byl jako posedlý a nemohl se od čtení odtrhnout, dokud jsem se nedostal na poslední stránku. Ano, autor a jeho dílo zde trpí mnoha nedostatky - povídky mohou být repetitivní, některé texty jsou opravdu slabé až nicneříkající, z dnešního pohledu jsou zde mnohé kontroverzní postoje - avšak pro všechno jsem dokázal najít pochopení a pozitiva převážela nad negativy. Jak už bylo zmíněno pode mnou, Lovecraft se zde skutečně teprve vypisoval; povídky jsou vždy krátké, takže se dá bez problému překousat i přes ty špatné; a i ty špatné/slabé povídky (byť jich nebylo úplně málo) mi vždy nabídly střípek, díky kterému jsem autora poznal o něco lépe (čemuž i velice napomohly skvělé vysvětlivky a komentáře na konci knihy) a měly něco do sebe. Co se jeho rasismu a xenofobie týče, beru to jako produkt tehdejší doby a prostředek, díky kterému jeho nejslavnější povídky postavené na strachu z neznáma vůbec mohly vzniknout. To je však samozřejmě diskutabilní. Navíc se ani na tomto samotném začátku nedá Lovecraftovi upřít jeho schopnost vybudovat silnou atmosféru a onen strach z neznáma (který ale bude na každého fungovat jinak, protože záleží, jak necháte zapracovat svoji vlastní fantazii a představíte si nepředstavitelné). A i přes některé již zmíněné slabší kousky se zde dají najít opravdu skvělé povídky, které mi utkvěly v paměti, a které již v sobě nesou známky pozdějšího lore a autorova nepopiratelného masivního vlivu. Suma sumárum, kdybych chtěl někoho Lovecrafta předvést v tom nejlepším, asi bych doporučil jinou knihu, soubor který vybírá pouze ty jeho opravdu nejlepší povídky. Pokud to ale s Lovecraftem myslíte vážně, tak je tato kniha na seznámení s ním a uděláním si obrázku o jeho životě, názorech a budoucí tvorbě naprosto ideální. Poctivě si s ním zde projdete téměř všechno od začátku, takže i ty slabší kousky, ale o skvělé povídky tu ani tak není nouze.... celý text
Prázdnota (light novel)
2021,
Sui Išida (p)
Tak tohle mě velmi mile překvapilo. Rád bych rozebral jednotlivé povídky, pokud se však chcete vyhnout detailům (byť se nejedná o spoilery) nebo nechcete číst delší text, uvádím souhrné a stručné hodnocení na konci komentáře. První povídka s názvem Horký opar propojuje podstatou pachatele dva odlišné prvky a víceméně i světy - ÚPG a policii. Tyhle dva odlišné úhly pohledu na jednu věc je i premisou hlavní manga série (a je to to, co na ni zbožňuju), a skvěle to funguje i tady. Hlavní dvojice vyšetřovatelů je dynamická, obě postavy dostanou slušný character development a celá povídka má i hezké poselství. Fiktivní svět to navíc dobře rozšiřuje, jelikož policie je v manze naprosto upozaděna a můžeme tak vidět, jaké jsou rozdíly mezi ní a již zmiňovaným ÚPG. Druhá povídka s názvem Výšivka je svoji strukturou velmi podobná té první, to ji ale nikterak neubírá na kvalitě. Opět dostáváme odlišný pohled na věc (tentokrát ze strany ghúla), ještě hezčí dynamiku postav a i jejich character development. Fiktivní svět se nám tentokrát rozrůstá o další tvůrce masek pro ghúly, takže to už nepůsobí, že Uta provozuje tenhle byznys jako jediný v celém Tokiu. Jedinou malou vadou na kráse je zde předvídatelnost, což je ale u podobných dojáků lehkým zvykem. Ve třetí povídce Fotografie (příznačně pojmenované stejně, jako v prvním díle) se nám vrací stará známá a pro sérii těchto light novel nejvíce ikonická Čiehori. To, co fungovalo v první Fotografii, tedy velice nepředvídatelný a zvláštní vztah mezi Čie a Cukijamou, funguje i zde. Z událostí v této povídce pak navíc čerpá děj samotné mangy. Čtvrtá povídka Pouto je poté oproti Fotografii ještě podstatnější, jelikož v manze vyplňuje určitou dějovou mezeru, která tam jinak vysvětlena není (nejedná se o nic podstatného, jelikož já do přečtení této povídky ani nevěděl, že tam je... ale jak si ji člověk všimne, tak už je bijící do očí). Respektive manga koexistuje s light novelami a bere je jako kánon, nikoliv jako pouhý filler, takže navazuje/vychází z jejich děje a počítá s tím, že je čtenář s těmito událostmi obeznámen - což se nejvíce projevuje právě u této povídky. Více než jako povídku s klasickou dějovou strukturou jsem ji vnímal jako vysvětlení, co vedlo k onomu bodu, ve kterém dále pokračuje manga, je to tak spíše takový prostředník. Charakter Hinami je však (jako u všech postav v knize) vůči manze uchopen věrně, a zpracován kvalitně a uvěřitelně, takže jsem si čtení užil i tak. Poslední povídka je už pak úsměvná krátká jednohubka, která celou light novelu hezky uzavírá. Oproti prvnímu dílu jsou zde pro mě jak kvalitnější a zapamatovatelnější příběhy (které mě bavily všechny, každý fungoval v něčem jiném a každý měl něco do sebe), tak i lepší ilustrace. Šin Towada mezi povídkami skvěle a efektivně střídá různé žánry a náměty, díky čemuž je celá kniha skutečně pestrá, jeho postavy fungují a navíc se mu povedlo všechny příběhy hezky provázat (oproti jedničce tak Prázdnota působí mnohem ucelenějším dojmem). A co se rozhodně musí vyzdvihnout, tak 100x lepší překlad a korektura, než tomu bylo v prvním díle... ani tady se to neobešlo bez občasných chyb, ale oproti jedničce, která v tomhle ohledu byla katastrofická, je dvojka vážně na jiné úrovni. Suma sumárum, nejedná se o mistrovské psaní s geniálními zápletkami, ale to ani nebylo záměrem. Záměrem bylo napsat odlehčené příběhy, které často dokáží zahřát u srdce a které více či méně doplňují hlavní děj v manze, a to Prázdnota splňuje perfektně. Knihu jsem si vážně užil a jsem s tím celkově dost spokojený, až mi to i zlepšilo můj pohled na light novely obecně. Jedná se o nenáročné, příjemné a rychlé čtení, ke kterému se někdy moc rád vrátím a co nejdřív půjdu i do dalšího dílu. Lepší 4*.... celý text
Minority Report a jiné povídky
2002,
Philip K. Dick
Geniální povídky nadčasového autora. Dick měl v hlavě opravdu mnoho myšlenek a nápadů, přičemž tato sbírka z nich vybírá a dává dohromady víceméně jedny z těch nejlepších. Jeho styl psaní je velmi specifický, často až jde proti klasickým prvkům a postupu vyprávění, o to více u příběhů sází na jejich samotné náměty a závěrečné pointy. A za mě to funguje. Jeho obyčejní hrdinové se připletávají do neobyčejných situací, ve kterých si nemohou být jistí absolutně ničím a nikým, ani sebou samými (aneb jak Dick využil svoji pravděpodobnou mentální poruchu ku kreativnímu prospěchu, což je pro umělce obecně velmi příhodné a paradoxně tak díky těmto "odchylkám" vznikají nejvýznamnější díla). Futuristické prostředí jakoby sloužilo pouze jako kulisa, umožňující a dopomáhající k odvyprávění bizardních, až schizoidních příběhů plných paranoie. Hodně laicky řečeno, jako kdyby Kafka psal sci-fi. Nejde tu primárně o létající auta či jiná hi-tech udělátka, ale o stav beznaděje a nejistoty, do kterého se kvůli těmto technologiím hlavní hrdina dostane a jehož okolní prostředí často vlastně nemá daleko k přítomnosti (proto bych se ani nebál dát povídky přečíst někomu, kdo obvykle moc nemusí klasické sci-fi). Fanoušci Matrixu nebo Black Mirror si tak určitě přijdou na své, přičemž Dickův nezpochybnitelný vliv na žánr se rozhodně nezastavuje pouze u těchto dvou titulů. Kromě skvělého Minority Report a Total Recall, sloužící jako hlavní taháky knihy, bych ještě vyzdvihnul Druhou sérii a Elektrického mravence. Od páté hvězdy mě tak dělí pouze povídka Tak pravil mrtvý, která je zbytečně nejdelší a (možná proto) nejméně zajímavá z celé sbírky (Dick toho napsal mnoho, možná až příliš mnoho, což se zákonitě podepíše na několika slabších kouscích, jako je tento); a nespočet menších a větších chyb napříč celou knihou, což mě několikrát přivedlo k zamyšlení, zda-li text tenkrát vůbec prošel nějakou korekturou.... celý text
Kainovi potomci
2000,
Sun-won Hwang
Velice čtivý a odsýpající příběh zasazený do severní části Koreje roku 1946, ve které se v té době zrovna dostali ke správě Sověti. Je to dobře vybalancované mezi romantikou a společenským dramatem - jsme svědky nejen nově zaváděných změn ve formě pozemkové reformy, ale především způsobu, kterým tyto změny ovlivňují ostatní lidi. Lidi, kteří se kolikrát chovají hůře než zvířata. Jedním z několika pozitiv knihy je však možnost vyslechnout si argumenty obou stran - bývalých statkářů a rolníků - a tím si na celou situaci vytvořit vlastní obrázek. Ne vždy jsem se však orientoval ve velkém množství postav a i přes částečné pochopení hlavního hrdiny Huna díky doslovu se nedokážu plně zbavit negativního dojmu, že byl jako "mouchy snězte si mě" až příliš (v nejedné situaci mě to frustrovalo a rozčilovalo). Ve výsledku však mohu knihu rozhodně doporučit, zejména pokud si chcete doplnit znalosti z korejské historie (a být u počátků dnešní Severní Koreje), která nebude českému čtenáři příliš cizí.... celý text
Jedináček
2020,
Mie So (p)
Tohle se zastavilo někde na polovině cesty. Začal bych asi přímo od obálky, kde se román přirovnává k Mlčení jehňátek. Jedináček jím není ani omylem, bohužel tohle falešné přirovnání není tentokrát pouze chyba anotace. V samotném ději jsme ze začátku bombardováni neustálými připomínkami, že tohle je přesně jako z Mlčení jehňátek, ale surprise surprise, je to naprosto kontraproduktivní. Čím více takových přirovnání, tím méně jsem to v tom viděl a začalo mě to spíše otravovat. Problém číslo dva je problém neproblém. Kniha má pomalé tempo. Přišlo mi, že autorka popisuje zbytečně mnoho stránek, než se dostane k jádru věci. Vata vata situace posouvající děj vata vata. Jenže tohle je korejský styl psaní. Namísto zápletky, která by byla představena v prvních kapitolách a fungovala tak pro knihu jako pohánějící motor, se popisují jednotlivé situace a postavy, čímž se zápletka utváří postupně sama, až se definitivně a jasně představí až na posledních stránkách. Na jednu stranu mi nepřipadá fér odsuzovat styl psaní typický pro jinou kulturu, na druhou stranu nemůžu popřít fakt, že se vše vyvíjí pomalu, je to místy zbytečně roztahané/zaplácané vatou, a nejednou lehce předvídatelné. Ale... Paradoxně, i přes zmíněný předchozí problém je celkově celá kniha čtivá a přečetl jsem ji poměrně rychle. A když už ne Mlčení jehňátek, tak se alespoň částečně trefili s přirovnáním k Mindhunter. V čem kniha exceluje je vykreslení psychologie postav. Čtete-li knihu jako psychologické drama než čistokrevný thriller, je to o poznání lepší. Co víc, celý příběh nabízí opravdu zajímavý pohled na vrahy obecně a mnoho otázek k zamyšlení... utváří budoucího vraha jeho dětství? Měl by takový člověk dostat pochopení, resp. má vůbec šanci se změnit? Anebo je v takovém jedinci pouze čiré zlo, pro které si v každé situaci bude hledat výmluvu? Stejně jako hlavní hrdinka, i já jsem v průběhu čtení často měnil názor a byl nejednou v rozpacích. Dopomáhala k tomu paralelní linka, která efektivně doplňovala tu hlavní. Už jenom za tyhle nápady si stojí knihu přečíst. Jen od toho nečekejte super akční věc nebo geniální zvraty, a připravte se na pomalejší tempo. Lepší 3*.... celý text
Vše o mé dceři
2021,
Kim Hjedžin (p)
Kniha se měla jmenovat Vše o mé Jenny. Původně jsem chtěl dát čtyři hvězdičky. Tematicky je to skutečně důležité (obzvlášť v Jižní Koreji) a tak nějak jsem doufal, že by se z toho mohla vyklubat druhá Kim Čijong. To se ale povedlo z poloviny. Abych začal u hlavní postavy, tak jsem především na začátku ale i opakovaně během celého příběhu měl v té době cca 30leté autorce problém věřit 60letou ajummu, která je psaná ich formou, o to těžší úděl tak popsat veškeré její vnitřní myšlenkové pochody. Ať už se to ztratilo v překladu nebo je to jinou mentalitou, tak jsem měl často pocit, že čtu myšlenky někoho mnohem mladšího. Co naopak musím vyzdvihnout je to, že hlavní postava, již od začátku postavena do pozice poněkud nesympatické osoby, byla popsána tak, že jsem ji alespoň částečně mohl rozumět a ke všemu měla víceméně důvod. (nicméně vzhledem k anotaci knihy, kde se píše o jejím přechodu "k vřelosti a chápavému smíření", jsem čekal alespoň o trochu větší vývoj jejího charakteru - ale opět, dá se to pochopit a možná je to tak pro myšlenku příběhu lepší) Nejsilnější částí knihy jsou pasáže s dcerou a její přítelkyní. Příběh není čistě o LGBT komunitě, nýbrž o generačních rozdílech a současné době jako takové. Době, ve které má každý právo vyjádřit svůj názor a může bojovat za to, čemu věří. Dcera je prostě na holky a nedělá se z toho žádná věda... není to utopené v záplavě detailů co, jak a proč dělá, protože to stejně jako ve skutečném světě není podstatné. Je to zkrátka normální člověk, což se nedá říct o lidech, kteří ji za tohle odsuzují (včetně její matky). Paralelní linka s Jenny, o kterou se hlavní hrdinka stará, měla tuhle myšlenku o světě ve kterém se lidé ozývají a bojují za své, doplňovat. Ze začátku mi i dávala smysl, s přibývajícími stránkami mě ale poněkud začala otravovat. Autorka nechtěla unavit a odradit čtenáře detaily o LGBT komunitě, namísto toho knihu utopila v detailech o tom, jak si stará paní posírá kalhoty. Jednou dvakrát pro pochopení vážnosti situace ano, ale číst o těchto detailech celou knihu jsem vážně nemusel (zvlášť Korejci jako by si v těchto detailech libovali). Navíc mi připadalo, že měla Jenny ve finále mnohem více prostoru než dcera s její přítelkyní, o které ten příběh měl být primárně. Celkově to bylo napsáno čtivým a svižným stylem, a často dokáže čtenáře přimět k zamyšlení. Mít to ale ucelenější příběh a být to tak o nějakých 50 stran kratší, je to ještě lepší a svižnější, protože dost myšlenek a situací se tam bezdůvodně opakovalo.... celý text
Mám právo se zničit
2014,
Kim Jongha
Zcela rozumím lidem, pro které tato kniha byla nudná a o ničem. Protože ona o ničem skutečně je. Je to kniha velice silně hrající na náladu a až umělecké zpracování (ne náhodou jsou zde tak častým motivem umělecká díla) o ztracených lidských existencích. Nemůžete tu hledat příběh, který tu ani není, namísto toho se musíte naladit na vlnu osamění hlavních protagonistů a soustředit se na jejich dialogy a myšlenkové pochody. Tohle se vám buďto trefí do chuti a nálady, nebo vám to absolutně nic neřekne. Mně se do chuti trefilo téměř perfektně.... celý text
Republika Užupis
2015,
Ha Ilči
Co mi ze začátku přišla jako zajímavá variace Kafkova Zámku (především díky hutné atmosféře a prazvláštním událostem) mě někdy v polovině knihy začalo neskutečně nudit. Některé pasáže byly poněkud úmorné a zbytečně se táhly, jako by autor nevěděl co vlastně psát, jen to, že prostě chce psát. Ke konci ale příběh chytá druhý dech a - tady nastává problém - zdánlivě nový smysl. Nadějně, avšak naivně, jsem se domníval, že je ve skutečnosti vše skvěle promyšlené, že jsem příběhu jen křivdil a na konci se dostaví vysvětlení, které celý příběh uvede do mnohem smysluplnějšího světla, jenž by i lákal na opětovné čtení. Ne. Čtenář vysvětlení dostane, ale jen jeho zlomek. Jinak zůstává většina nepochopitelných situací stále nepochopitelná. Dává to celé v autorově hlavě skutečně smysl a pouze mi něco uniklo? Nebo se příběh snaží být tak moc mysteriozní, že se autor ani s nějakým hlubším smyslem neobtěžoval a vše je primárně pouze na efekt? Ať už kvůli jedné či druhé variantě, příběh je tak pro čtenáře těžko uchopitelný. Zatímco samotná pointa příběhu tak pro mne zůstává z velké části záhadou, tak se mi však líbila frustrace z hledání své identity a vlastního národa, které byly v letech minulých (a stále jsou) pro nacionalistickou Koreu tak typické. Sice je to zakódované, ale je to tam, jen musí člověk o Koreji něco vědět. A zasadit vše do země, kde je hlavní hrdina cizincem, hledajíc místo, které existuje, ale je velmi těžko dosažitelné (a je opravdu tak absurdní jako reálný Užupis), tomu dobře napomáhá. Suma sumárum, kniha se pro mne zastavila někde v polovině cesty. Dobrá atmosféra (především pro příznivce Kafky) a alegorie na autorův vlastní národ je utopena v často zdlouhavých pasážích a prapodivných událostech, které nemají smysl, leč se tak tváří (nebo je to velmi silně zakódováno autorem) a které postrádají údernější pointu.... celý text
