SBH přečtené 645

Naslouchač 2016, Petra Stehlíková
odpad!

Naslouchač je strašlivina. Do půlky knihy jsem měla v úmyslu věnovat jednu hvězdu za čtivost, která i tak byla záhadou, když vezmu v úvahu všechny ostatní složky včetně krkolomných a „papírových“ dialogů (obzvlášť konverzace faji Bojana s kapitánem Joelem byla lahůdková). Jenže v druhé půli jsem už dočtení pojímala jako drsnokeš. Kapitánovy oříškové oči mám dosud vypálené do sítnice, psychologie postav byla k pláči (obzvlášť kapitán je neznámá identita z Marsu, nikoli skutečný muž), nějaký vývoj, no to bych chtěla moc, děj veškerý žádný, hlavní hrdinka z neutrálu přeřadila na nášlapnou minu před mateřskou školkou (díky za tip, @Neřeknu), o technické, ekonomické a sociální udržitelnosti smyšleného světa by se daly vést debaty, ovšem prakticky zůstala na nule. Nevím, která složka textu byla nejhorší (včetně perfektně zvládnutých korektur typu: Odpověď odbil jednou větou.). Na konci ale všechno překonala všeobjímající nekonzistentnost postav. Kapitán naprosto nezvládne hysterický výstup kuchaře, aby o stránku dál jeho slovo všechny postavilo do latě; Ilan se svéhlavě vecpe do pitevny, načež ohrnuje nos nad zacházením s mrtvými, aby se jí nakonec udělalo zle od žaludku. A já se ptám: PROČ? Proč je tato kniha označována za nejlepší českou fantasy? V tom případě je na tom česká SFF scéna opravdu hodně špatně. Hloupé, afektované, nekonzistentní, špatně napsané. Tragédie.... celý text

Čarodějčin syn 2019, Kelly Barnhill

Nejsem snílek, ale mám ráda pohádky pro dospělé. Skrz jejich metaforickou optiku příběhy, vztahy a problémy lépe vyniknou, víc mě osloví. Tato kniha je klenot. Napsaná nádherným, přitom nijak komplikovaným jazykem. Uchopila mou pozornost prvním řádkem a na konci zanechala vnímavější, ano, pravda – smutnější, ale neskonale bohatší. Miluji tajemství a tady se různými tajuplnostmi jenom hemžilo, až jsem si v jednu chvíli říkala, že to nedávám. Ale spolehla jsem na autorčino mistrovství a pevně věřila, že se klubko rozmotá, že složité zákonitosti světa pochopím. Nemýlila jsem se. Jako obvykle lze ústřední zápletku vztáhnout na naši high-tech civilizaci bez mrknutí oka – používáme síly, které nás přesahují, a pokud to děláme z chamtivosti, zničí nás. Amen, bratři a sestry. Hlavními hrdiny jsou děti, ne úplně malé, jejich věk je poměrně nejasný, za sebe tipuji něco před nástupem puberty. Zvláštní (a dokonalé) je, že se chovaly zrale, ale přitom stále působily jako děti, nikoli jako přemoudřelé parodie. Neměla jsem problém se s nimi ztotožnit. Několik překvapivých zvratů nastalo spíš v chování postav než v ději, například činy uzdraveného loupežníka mě opravdu překvapily, ale celkové vyřešení problému odpovídá mým představám. Obálka je krásná, jednoduchá a vkusná, hezky vystihuje ladění díla. Nemyslím si, že to není čtení pro děti, zhruba jako Malý princ. Děti si z ní vezmou dobrodružný příběh, dospělí hloubku a širší souvislosti. Osloví každého. Rozhodně doporučuji.... celý text

Bretaňský příliv 2018, Jean-Luc Bannalec (p)

Tenhle díl se nepovedl. Případ to byl zmatený a mystický, podezřelými byli všichni a nikdo, motiv tak nějak vyšuměl do ztracena, já vím, zlato je zlato, ale v této formě? Do toho zdlouhavé poučné pasáže o Bretani, které si jindy vychutnávám, tentokrát však bylo všeho nějak moc. A ten závěr? Jako fakt sorry, ale za ten dostává kniha hvězdu dolů. Jako obvykle musím vyzdvihnout autorovu schopnost vytvořit dokonalou atmosféru, při plavbě na rozbouřeném moři se houpal žaludek i mně, slanou vůni moře a chaluh jsem cítila i v obýváku. Na spokojenost to ale bylo málo. Takže mi v textu vadily i překlepy, špatné pády, chybějící slova a podobně. Kdyby mě příběh pohltil, asi bych nad tím mávla rukou, takhle ale bohužel. Ne že bych Dupina přestala milovat, ale k tomuto dílu se už nevrátím.... celý text

Přísně tajné 2021, Elle Kennedy

Další fajn kniha, ve které jsem se kromě jiného dozvěděla spoustu zajímavých informací o humrech, mořských hlemýždích, labradorech, lvech, hyenách a týraných psech. Dostala jsem vše, co jsem potřebovala, sympatické hlavní hrdiny, vztah plný překážek, spoustu vtipných hlášek. Jediné, co mi úplně nesedlo, byla překvapivá změna chování Keatonova otce. Vlastně celá jeho rodina a nejbližší přátelé vzali překvapivé odhalení naprosto v pohodě a s klidem. Ale možná se mi to líbilo právě vzhledem k děsivé náloži, s níž se musel potýkat chudák Luke, a upřímně víc trablů by hoši asi nezvládli. Takže za mě dost dobrý. Doporučuji.... celý text

Jako zabít ptáčka 2009, Harper Lee

Atticus Finch je nejbáječnějším literárním hrdinou všech dob. Amen. Všichni říkají, že je tato kniha krásná, a to mě dost děsilo. Protože podle obecného mínění je krásné jenom to, co je tragické, smutné a nešťastné. Příběhy veselé a optimistické jsou (podle tohoto názoru) úpadkové a povrchní. Nemohla jsem se mýlit víc, upozorňuji v tomto případě. Nad scénou divadelního vystoupení hlavní hrdinky v roli šunky jsem plakala, smíchy pochopitelně. A potvrzuji, že kniha je prostě krásná, plná lásky a humanismu a naděje a i toho ostouzeného veselí. Na pět hvězd bych viděla samotný příběh, silný a moudrý. Což ovšem zdaleka nebyl jediný klad díla. Autorka především dokonale vykreslila postavy. Jediné, s čím nemůžu souhlasit, že soudní proces vyvolal v městečku nečekané vášně. Naopak, tyto vášně se daly čekat a přelévaly se přes obyvatelstvo neustále, jinak by vlastně k dané situaci ani nedošlo. Knihu jsem měla půjčenou od kamarádky, ale musím si ji koupit. Rozhodně jsem ji nedržela v ruce naposledy.... celý text

Aplikace lásky 2020, Tash Skilton

Když se řekne „okno“, člověk čeká něco průhledného. Nechápu, proč by tatáž asociace v případě romantických příběhů měla znamenat něco špatného. Koneckonců u detektivky také chcete odhalit pachatele. Vše, co jsem od tohoto romantického příběhu očekávala, jsem dostala. Sympatické postavy a vtipné hlášky. Zamilovaný příběh s předvídatelným koncem. Absenci násilí, krve a utrhaných končetin. Trochu nenásilně a zábavně podaných zajímavostí o New Yorku. Pravda je, že zaměstnání hlavních představitelů si v reálu nedokážu představit, ovšem Amerika je země neomezených možností a Američané jsou, ehm, no trochu potrhlí. Takže i tohle beru. Kniha se četla báječně a vylepšila mi náladu, což byl její nejdůležitější účel. A ještě douška k překladu – smekám a tleskám. Přezdívka Drámoš McHároš se stala zaklínadlem, které mi pokaždé vyvolá úsměv na líci. Prostě lahůdka. Knihu v dnešní těžké době rozhodně doporučuji.... celý text

Detektiv Arrowood 2020, Mick Finlay

Největší předností tohoto skvělého románu je jeho přirozená autentičnost. Octla jsem se přímo uprostřed zapáchajícího světa nejchudších Londýňanů, kde se nejde daleko pro nějakou tu ránu, stříhají se měsíc nemyté vlasy a bílé zuby představují extravagantní výjimku. Čestně přiznám, že tohle není prostředí, které bych v literatuře vyhledávala (natož v reálu). Přesto mě příběh zarputilého detektiva bavil a pro Normana vzplanulo mé srdce. Autor si skvěle poradil s kritikou slabých míst v příbězích o Holmesovi, za tento aspekt dávám další palec nahoru. Vyšetřování spletitého případu probíhalo přirozeně klopotně, závěr mě rozhodně potěšil. Drobné zmínky o osobním životě vyšetřovatelů prohloubily plastičnost celého obrazu, fungovaly jako pikantní koření a bylo jich tak akorát. Zároveň příběh nesklouzl ve falešnou sociálně psychologickou analýzu, ačkoli Arrowood se svými znalostmi psychologie rád vytahuje. Zábavné, čtivé, místy vtipné, místy dojemné. Jo, Neddy zjevně usiluje o Darwinovu cenu a rozhodně má dobře našlápnuto. Rozhodně doporučuji. Málem bych zapomněla, vážně pěkná obálka.... celý text

Ukradený polibek 2020, L. J. Shen

Kniha pro mě představovala pohlazení po duši, bylinkový čaj na stres. Zhltla jsem ji za dva dny, s chutí jsem se k Francesce a Fabiovi vracela. Klasický romantický příběh s temným tajemstvím z minulosti, okořeněný mafiány. Dokonce ani překlad mi neskřípal. Jo, jedna dvě chybičky na vrub korektur, ale budiž, stávají se horší věci. Francesca byla báječná. V některých situacích bych si sice přála, aby reagovala výbušněji, než mi došlo, že se jedná o naprosto konzistentní postavu včetně poslušnosti a podřízenosti, z níž se teprve musela vymanit. Fabio alias Wolfe, tam je to jiné. Jak většinou mužům v romantice fandím, protože jejich protějšky bývají manipulativní mrchy, skrývající své špatné já za zdánlivou slabost a křehkost, tak v Ukradeném polibku byl hlavní hrdina prostě buran nejhoršího kalibru. Ještě že šel nakonec do sebe, jinak jsem měla tisíc chutí ho pověsit za uši do průvanu. Plus. Mafie nebyla prezentována jako cool organizace a její členové jako ti správní hoši. Děkuji. Mínus. Raketový vzestup Wolfeho. Jak bylo možné, že toho kluka z ulice adoptovali Keatonovi, jak bylo možné, že člověk tak impulzivní získal ve třiceti letech senátorské křeslo, a tak dál. Líbila se mi linka s Angelem, byl mi sympatický jak on, tak Francesčina rozpolcenost, chápala jsem ji a řešení mi připadlo správné. Na pět hvězd to není, knize chyběla jiskra navíc, ale určitě ji v ruce nedržím naposledy, a jak už jsem zmínila, v této době mě nejspíš zachránila. Doporučuji.... celý text

Prokletá krev 2019, Ange

Čtivý bizár plný cákající krve, rozřezaných těl a vyteklých mozků. Kromě toho ještě dvorských intrik a mobilních telefonů, magie či přijímaček na vysokou. Hlavní hrdinové byli vykreslení skvěle, jak nejsem typ na bad boye, tak jsem se zaláskovala do Filipa Orleánského. Ovšem ve vedlejších figurách jsem se beznadějně ztrácela, takoví bratři Delaunayové se mi vyloupli až v samotném závěru. Děj. Opět – nejsem typ na intriky, konspirace a mocenské machinace. Ovšem v této knize jsem si celý mišmaš prostě užívala. Takové hodně komplikované potvrzení Pratchettovy teorie z Morta, a sice že historie si cestu vždycky najde. Asi bych měla pochválit překlad, protože mi v textu nic neskřípalo. Chyby člověk zaregistruje, hladký průběh svědčí o profesionalitě a dobře odvedené práci. Zápory: Příliš mnoho mrtvých, a to se Kristina zjevně snažila. Tento fakt bohužel způsobil, že se čtenář přestal o hrdiny strachovat, protože bylo evidentní, že to s nimi blbě dopadne, a taky že jo. Tudíž celý závěr, byť odpovídal příběhu a charakterům a vůbec všemu, mě otrávil. Čtení dobrý, ale na první dobrou. Podruhé knihu neotevřu ani pod pohrůžkou upířích tesáků... celý text

Bretaňské zlato 2016, Jean-Luc Bannalec (p)

Hodnocení knih je vždycky subjektivní, takže komisaři Dupinovi dávám zase plný počet, ačkoli to není dílo zralé na Nobelovu cenu. Ale čte se báječně, vyšetřování případu mě neuvěřitelně baví, protože je chaotické a komplikované jako ve skutečnosti. Postavy jsou živé, samozřejmě miluju Dupina, ale komisařka Roseová mu zdatně sekunduje a dvojice dokáže obstarat příjemné "policajtské" jiskření bez rušivé romantické linky. Nesmím zapomenout na úchvatné popisy krajiny a jídla a pití, zážitek z této knihy skutečně potěší všechny smysly. Doporučuji.... celý text

Andělský mág 2020, Garth Nix

Nix zklamal na celé čáře. Do čtení jsem se musela nutit a celou dobu se trápila. Variace na Tři mušketýry je překombinovaná, suchopárná a nudná. Fantastický svět působil nesmyslně, ztrácela jsem se v místopisu i uspořádání státu, text připomínal spíš politické zpravodajství než beletrii. Proč si v Sarance udržovali armádu, když vlastně s nikým nebojovali? Protože to tak psal Dumas? Pro mě osobně byl největší problém v tom, že hlavní hrdinka byla zároveň ústřední záporačkou. Její etický a morální profil odpovídal provozovatelům ropných tankerů: hej, vyvraždíme celou populaci, hlavně když z toho budu mít užitek. Protivníci byli ale nemlich totéž, takže jsem neměla komu fandit. Postavy mi rozhodně nepřipadaly ploché, ovšem sympatie nevzbuzovali ani „čtyři mušketýři“, neboli lékař, umělkyně, mušketýrka a vědec. Děj vypadal komplikovaně, aby se nakonec ukázalo, že se jednalo o jednu výpravu k chrámu a jeho největším hybatelem byla Liliathina manipulace všemi okolo. Mimochodem ústřední zápletku jsem odhadla asi na třetí stránce, takže zájem nepřiživilo ani tajemství či moment překvapení Douška k překladu – pí Hejnová trpí příšerným zlozvykem uprostřed české věty zanechat jeden anglický výraz, nejspíš aby byl text ještě víc kchůl. Příklad: „trávili celé dny hraním bowls“ (kuželek?). Nebo ponechávala místopisná označení v angličtině, přičemž slova „street“ nebo „place“ zněla dost nekonzistentně nejen vůči českému překladu a imaginárnímu fantasy světu. Vždyť se jedná o parafrázi francouzského románu včetně osobních jmen! BTW v jakém významu používala slovo „pastorek“? Jedná se totiž o ozubené kolečko. Takže obraz andělských křídel s pastorky je, ehm, prostě velmi zvláštní. Zanechte naděje, kdo vstupujete.... celý text

Bretaňská pýcha 2017, Jean-Luc Bannalec (p)

Je to jisté, zamilovala jsem se do komisaře Dupina. Je mi sympatický úplně vším, svou zarputilostí, způsobem vyšetřování a uvažování, láskou ke kávě i dobrému jídlu a vínu, vztahem k přírodě i snahou stát se Bretoncem. Tento poslední prvek mě baví snad ještě víc než vyšetřování případu, pořád si představuju Pražáka v Brně. Zábavná klasická detektivka, kde netečou hektolitry krve a vyšetřovatel používá víc šedé buňky mozkové než svaly. Doporučuji... celý text

Pokřivenej svět: Povídky o rituálech 2020, * antologie

Obálka je pěkná, až na to, že nedokážu obrázky přiřadit k povídkám. Jednou z podmínek soutěže byla humorná forma, naivně jsem se těšila, že mi kniha zvedne náladu. Což tedy nevyšlo. Humoru bylo v celé sbírce méně než šafránu. Většina povídek mě neoslovila. Na vině byla zbytečná vulgarita, afektovaná přepjatost, špatné vypointování, spousta nesmyslů a logických chyb. Nejhorší byly, podle mého soudu, Magické víno a Řiťuál. Královsky jsem se bavila nad Otevřeným dopisem a Démonstrádou, Pokřivenej svět a Trampoty temného mága se mi docela líbily. Ale zbytek dost bída.... celý text

Bretaňské světlo 2019, Jean-Luc Bannalec (p)

Komisař Dupin patří k mým oblíbencům, stejně jako tento způsob detektivek. A vůbec nevadí, že kniha chvílemi působí jako průvodce po krásách Bretaně. Beru se vším všudy. Skládání střípků případu dohromady, aby vznikl výsledný obraz, a zároveň popis běžného života policisty, který si ovšem bez své práce vlastně neumí představit ani den. Na této knize obzvlášť oceňuji, že všechny stopy, vedoucí k řešení, dostal čtenář souběžně s komisařem a bylo jen na jeho šedých buňkách mozkových, zda Dupina trumfne. To nebývá úplně běžné. A musím přiznat, že i konkurenční komisař s nevyslovitelným jménem si nakonec získal mé sympatie, i když pochopitelně na Dupina nemá. A k tomu Bretaň – úplně cítím její chuť a vidím ty barvy.... celý text

Páni mají radši Sukuby 2011, Jill Myles

Nad podobnými knihami uvažuji, podle jakého klíče vydávají nakladatelství překladovou literaturu. Jakmile to vyšlo v USA, tak je to kvalita? Protože tato kniha je ztrátou času. Ona už ta příšerná obálka dost naznačuje. Mohl by to být horror, kdyby to nebylo k smíchu. Mohla by to být komedie, kdyby to nebylo tak trapné, naivní a hloupé. Jackie zemře a stane se z ní sukuba, přičemž největší morální problém má s tím, aby náhodou nevlezla do postele s chlapem, který ji nemiluje. Uf. Rádoby vědecky pátrá po egyptské historii, přičemž vlastně všichni věděli co hledat a kde. Tahle vykrádačka Indiana Jonese úplně nevyšla. Tisíciletí staré bytosti se chovají, jako by neměly žádné zkušenosti. Jejich intriky jsou prvoplánové, průhledné a nesmyslné. Vlastně mě nejvíc zajímalo, jak si autorka poradí s koncem. Mno. Nakonec to nějak dopadlo, jenže ono všechno nakonec nějak dopadne. Za mě zklamání a jediným dobrým prvkem příběhu byl náznak polyandrie v závěru.... celý text

Dotek vetřelce 2017, Gini Koch

"Nevěděla jsem, jestli cítit úlevu, nebo strach. Rozhodla jsem se pro obojí, přece nebudu troškařit." Na tuto knihu mě upoutal komentář tady na databázi, podle obrázku na obalu bych si ji nevybrala. I když velmi přesně vystihuje zaměření, náladu i styl příběhu. Asi budu muset změnit názor na některé typy ilustrací. Nejsem si jistá, zda měla autorka v úmyslu napsat parodii na superhrdinské příběhy. S touto ideou jsem ke čtení přistoupila, ovšem na konci mi připadalo, že to všechno brala až příliš vážně. Text byl vtipný, a to do té míry, že mě držel u čtení i v místech zahlušených rozvleklými vysvětlovacími pasážemi, které se mi v důsledku zdály vlastně zbytečné. Ano, autorka vymyslela poměrně komplikovaný svět, ovšem nahustit jeho pravidla do čtenáře stylem: „To bylo tak…“ nepatří mezi ideální řešení. Kitty Katt je hrdinka přesně podle mého gusta. Hrdinské činy páchá tak nějak samospádem, když vidí vraždícího maniaka, usoudí, že by bylo dobré se ho zbavit namísto hysterického jekotu a útěku. A v každé druhé větě trousí trefné hlášky. Nepůsobila na mě jako hlupačka, na druhou stranu to, že strčila inteligencí do kapsy vědecký tým mimozemšťanů, mi přišlo trochu dehonestující pro Centaurijce. Ale co, vždyť byli pohlední, nemuseli být chytří. Dějová linka tvořila nejslabší složku díla. V první půli autorka jenom přesouvala hrdiny z bodu A do bodu B, a přitom setrvale vysvětlovala. Až za polovinou se příběh trochu rozběhl, jak souboj s ústředním záporákem (v podobě ďábla, ach, takové klišé!), tak milostný trojúhelník. Za mě palec nahoru, jak elegantně celou situaci autorka vyřešila. Nakonec jsem usoudila, že se mi kniha líbila. Komplikovaný svět chtělo vysvětlit jednodušeji, ale nebafla na mě žádná do očí bijící logická nesrovnalost a Kitty je prostě boží. Bavila jsem se, a o to při čtení přece jde.... celý text

Vlaková loupež po česku 2020, Petr Študent

Zářivé zjevení na nebi české literatury. Bylo to skvělé! Napínavé, zábavné, dobře napsané, čtivé, vtipné. Román převyšuje úroveň padesáti procent překladové literatury na pultech. Už předmluva mě chytila a od začátku jsem se vezla na vlně radostného úžasu. Celý román je rozdělen do krátkých kapitol, což zvyšovalo čtivost. Autor skvěle vykreslil atmosféru. Charaktery postav jsou popsané úsporně a trefně, osobitě, nepletly se mi, ačkoli jich bylo požehnaně. Pošťácký slang vyvolal intenzivní dojem autenticity. Rozsáhlý popis genealogie Vargovic rodiny sice zpomalil děj, ale byl nesmírně zábavný. Sice jsem zastáncem biblického: Nepokradeš!, nicméně tady jsem partičce vykuků držela palce až do konce. Celé mi to přišlo fakt dobře vymyšlené (snad se nejedná o proveditelný návod) včetně mafiánské zápletky. A ta klička v samotném závěru, prostě lahůdka. Rozhodně doporučuji.... celý text

Návštěvnice 2018, Amanda Stevens

Návštěvnice mě přiměla k zamyšlení, proč jsou horrory obecně kchůl, zatímco romantika tfuj. Nevyřešeno. Protože Amélie typově odpovídá hrdinkám nejhorší sorty červené knihovny. Ukázkově ufňukaná, ublížená, hloupá, svéhlavá, bez špetky smyslu pro humor. Osudový vztah s Devlinem pro mě představoval největší hádanku knihy, protože mu naprosto chybělo jakékoli jiskření, nedej Bože náznak hluboké lásky. Ve výčtu záporů bych mohla pokračovat do aleluja. Dějová linie veškerá žádná. Dialogy bez náboje. Text by rozhodně osvěžila ironie či nadsázka. Místo toho jsem se potácela setrvalým Ameliiným skuhráním. Dobrá. Dvě pozitiva kniha měla. Vlastně asi dvě a půl. Tu půlku bych přiznala za barvité popisy, které mi umožnily se octnout někde v dusné Jižní Karolíně. Co se autorce podařilo obzvlášť skvěle, bylo navodit tísnivou duchařskou atmosféru. Ale na druhou stranu se všemi nadpřirozenými entitami a podivnostmi tak tlačila na pilu, že místo obav o hlavní hrdinku vyvolala spíš pobavení. Nejvíc mě asi potěšil závěr. Ne přímo způsob, jakým příběh skončil, ale fakt, že vůbec skončil. Ano, tak nízká očekávání jsem vůči knize měla. Protože ještě pár stránek před koncem jsem nevěřila, že vůbec k nějaké akci dojde a obávala jsem se, že k vlastnímu vyřešení nebo aspoň jakémusi nastavení případu dojde až v následujícím dílu. Takže aspoň jedno příjemné překvapení. Ovšem žádný díl Hřbitovní královny už nikdy víc.... celý text

Svatý Xaverius 2009, Jakub Arbes

Panuje několik obecně rozšířených bludů, jako například představa, že když je něco obtížně srozumitelné, tak se jedná o vrcholně umělecké dílo. Ano, čeština pana Arbese je pro současníka problematická, změnila se větná stavba i slovní zásoba. Za sebe ale myslím, že jazyk, jímž je novela napsána, je nejvíc ze všeho kostrbatý. Například označení „neznámý“ se na úvodních stránkách opakuje dvakrát v jedné větě. Ovšem perly typu „sešedše s vršku“ mě pobavily. V divukrásné češtině kouzlo romaneta rozhodně nespočívá. Jedním z významných plusů díla je jeho rozsah. Svatý Xaverius je příjemná jednohubka na jeden večer včetně odbíhání, aby si čtenář mohl zapsat trefné hlášky („vypravoval o učeném sporu k vynálezu o počtu diferenciálním s takovým ohněm, jako bych naslouchal duchaplné, poutavé erotické povídce“). Především však mistru Arbesovi nelze upřít vypravěčský talent, kdy s minimálními prostředky udrží pozornost a napětí (pozor, bez mililitru prolité krve). Dvě nejnapínavější části příběhu jsou dokonce podány formou vyprávění. Poklona. Psychologie postav je velmi rozporuplná. O Xaveriovi se dozvíme prakticky všechno včetně psychiatrické diagnózy, naopak o vypravěči nevíme, vyjma kusých informací o kariérním postupu, nic, ani jméno. Vzhledem k nevelkému rozsahu textu je to ale nejspíš dostačující. Způsob analýzy obrazu a pátrání po mapě k pokladu mi přišly úplně praštěné. Stavba obskurní myšlenkové konstrukce a poté úporné dokazování vlastní představy se naprosto minula se skutečným vědeckým zkoumáním a hledáním pravdy. Výsledek tomu odpovídal, ještě že tak. Scéna s vlastním dobýváním pokladu je technicky poměrně sporná. Přátelé se vydají z Umrlčí ulice (dnešní Mlynářská) na Malvazinky a zpět (jedna cesta zhruba 6 km), mezitím ještě vykopou jámu, to vše v průběhu letní, tudíž krátké noci. Nejstrašidelnější mi v této pasáži připadal malý hoch, bloumající uprostřed noci pustým Smíchovem. Dalším úsměvně problematickým bodem byla profesní kariéra obou hrdinů. Vystudovali přírodní vědy, ovšem zaměstnání hledali výhradně v administrativě. Co takhle nastoupit do Kolbenky? Jenže to by poté nemuseli dlouze dumat o smyslu života a autor by neměl o čem psát, chápu. Úplný konec mě zasáhl a lehkou ironii, s níž jsem text četla, proměnil v okouzlení. Hledání pokladu se ukázalo být pouze zástupným tématem odehrávajícím se na pozadí. Ve skutečnosti novela popisuje příběh hlubokého přátelství. Jednoznačně doporučuji.... celý text

Stín nad Trevírem 2020, Ben Aaronovitch

Tuto knihu jsem zakoupila, protože u mě evidentně zvítězila naděje nad zkušeností. Aaronovitch rozhodně nepřekročil svůj stín, spíš bych řekla, že ve stínech hodně zabloudil. Tobias je Peterem Grantem 2.0, stejná povaha, stejné uvažování, stejné rodinné zázemí, stejná kariéra, stejná parťačka (Leslie byla v prvním díle taky za klaďačku). Z geniů loci jsou nejvýznamnější opět řeky. I způsob vyšetřování poměrně nejasného případu je stejně povrchní a nedůsledný. Podivnostmi a nadpřirozenem se to v daném universu jen hemží, ale „civilové“ jsou při srážce s magickými podivnostmi stejně překvapení, jako by byl řádný občan skutečné EU. No nevím, všechny své spolužáky jsem viděla bez pokrývky hlavy a parůžky neměl ani jeden. Mimochodem co ten faun u mariánského sloupu skutečně pohledával? Vysvětlí mi to někdo? Aaronovitch zjevně nikoli. Jediný rozdíl od série Řeky Londýna tkví v tom, že Němci (a nejspíš všechny kontinentální, potažmo jiné než britské národy) jsou postaveny o nejméně jeden stupeň níže než právě Britové, všichni zbožně vzhlížejí k Londýnu, o Peteru Grantovi se vyprávějí báchorky a stává se nedostižným vzorem. Jo, párkrát jsem se zasmála. Za mě tento autor už víckrát ne.... celý text