Set123
přečtené 710
Umění války
2008,
Sun-c'
The Art of War se, myslím, v průběhu let stalo neuvěřitelně proslulou knihu, která je, co si budeme, hromadně misinterpretována. Je až fascinující kolik lidí tak činí. Víte, kniha to rozhodně není špatná. Je to jednoznačně velice elegantně shrnuté pojednání o tom jak nebýt pitomec co se týká válečné strategie. To to je. Nic jiného. Kniha vlastně ani neobsahuje geniální strategie které vás dovedou k vítězství v každé bitvě. Obsahuje pouze jakési základní poučky, které ano, by mohly být jakousi základní příručkou pro prváky na vojenské akademii. Většina textu je prostě a jednoduše, i když si budeme nalhávat cokoliv, čistě vojenského ražení. Pak tam jsou některé rady které je samozřejmě dobré aplikovat v reálném životě, ale to jsou povětšinou velice banální fráze typu: 1. nebuď neopatrný blb, 2. nebuď zbabělý blb, 3. nebuď netrpělivý blb, 4. nebuď egoistický blb a 5. nebuď uplakaný blb. Jako ano, určitě je to fajn, ale to člověk skoro tak nějak sám vymyslí, že ano… Interpretaci pro chování v byznysu, marketingu a podobně v tom hledat lze, ale v zásadě to podle mne může dělat jenom tak blbeček. Nedovoluji si však ani zde porušit zásadu vlastní interpretace díla. Nakonec proč to nedělat, ale zbytečně bych kvůli tomu neadoroval mistra Suna. Dovolím si zde však poznámku, že jeden konkrétní člověk by si z části textu mohl vzít ponaučení. Tím člověkem je pan premiér Babiš a myslím, že text který zde vypíši, by mu mohl pomoci s komunikací s občany. 57. Vojákům ukládej konkrétní úkoly, neseznamuj je se svými záměry. Když je výsledek jistý, představ jim ho, ale pokud vše může dopadnout i jinak, mlč. Tím myslím, že by třeba nemusel měsíc hlásat, že otevře prvního března školy, když bylo většině z nás stejně jasné, že se tak nestane. Mno nic…... celý text
Faust
2014,
Johann Wolfgang Goethe
Těžká, opravdu těžká literatura je tento Faust. Řadí se dokonce mezi nejsložitější knihy, které jsem kdy četl. A přes to mám tuto knihu velice rád. Vedle Ztraceného ráje je Faust jediná kniha, kterou mám de facto neustále rozečtenou, a když se chci uklidnit, nebo si přečíst krásné verše, sáhnu dle nálady po jedné z těchto dvou. Když už jsme u těch veršů… Ano, je pravda, že jsou v některých částech trošičku hrubé, ale tato hrubost se k doktoru Faustovi a Mefistovi dokonale hodí. A vedle těchto hrubších veršů je v knize veliké množství takových, jaké se řadí mezi nejkrásnější, jaké jsem kdy četl. Některé verše jsou veselé a vtipné, jiné – těch je pravda více – jsou tísnivé a depresivní, ale většina jich je krásných. Dílo se dělí na dva díly a druhý díl na pět dějství. Je pravda, se kterou nelze polemizovat, že první díl, který řeší zaprodání duše a Markétku, je ta veselejší a hlavně čtenářsky přístupnější část Fausta. Když ponechám stranou Předehru na divadle, který jde trošičku mimo dílo, hned první verše Prologu v nebi, mě dostaly. A ty poslední? „ S tím starým byl bych nerad rozmíchán a milerád ho vídám časem. Vždyť je to rozkošné, když velký pán tak lidsky ráčí hovořit i s ďasem.“ No řekněte, není to prostě nádhera? Celý prolog, který nás uvádí do problematiky knihy, která je mnohem dokonalejším vyobrazením biblického Joba, nežli sám Job, je úžasný. Bůh dovoluje ďáblu pokusit dobrého člověka. A pokušení začíná. A je silné. Je fantastické, jak se v průběhu knihy prohazují role, formují postavy a graduje děj, více to však nebudu komentovat, nechceme prozrazovat nic důležitého, že? V druhé půli knihy jsem musel dohledávat jedno jméno za druhým, hledat historický kontext (ne že by se mi to sebeméně podařilo) a některé části textu číst opakovaně – a to mnohokrát. To však nelze přičítat na vrub knize, ale nám, neobeznámeným čtenářům. Je možné vědeckou studii kritizovat za to, že je plná odborných termínů a pro laika moc složitá? Ne. A stejně je to u této knihy. Když se dříve psaly knihy, počítalo se s rozsáhlými znalostmi čtenáře, protože jenom takový člověk měl čas číst knihy. Faustův konec a konec knihy samé jsou stejně úžasné jako její začátek. Mefistofeles odchází s nepořízenou, Hospodin si i dále nárokuje právo na Faustovu duši. Je to vlastně vyobrazení jednoho obrazu, z 15. století, na kterém leží dobrý člověk na smrtelné posteli a kolem něj probíhá válka čertů s anděly o jeho duši. Andělé boj vyhrávají a jeho duše odchází do nebe. Kniha ve mně mnoho zanechala, spousty jejích veršů mě posud provázejí životem (sic zatím krátkým životem) a jsem neuvěřitelně rád, že jsem se již jako relativně mladý člověk dostal k jejímu přečtení a mohu ji číst znovu a znovu a stále v ní nalézat mnohá nová poučení. „Mrak za mrakem táhne, mhou hvězdy se halí, a vzadu, ba vzadu, ach v dáli, ba v dáli, už přichází sestra, už přichází – Smrt.“... celý text
Justina čili prokletí ctnosti
1990,
Donatien Alphonse François de Sade
Tak, podruhé jsem tuto knížečku přečetl a musím konstatovat, že můj postoj k ni se vylepšil. Dříve jsem k ní neměl žádný extra vztah, ač zajímavá se mi jistě zdála, nyní ji mám dokonce rád. Tím nepopírám, že je to dosti zvláštní čtení a rozhodně není pro každého. Pokud tedy pro někoho je. Asi by se dala vést polemika o tom, zda osoba, která se při čtení cítí vysloveně příjemně je v pořádku. Je asi dobré stále dokola opakovat, že se jedná o knihu filosofickou a to odshora dolu. Kdo tvrdí opak, neumí číst „vysokou literaturu“. Tím nechci nikoho dehonestovat, to, že člověk čte brakovky (ostatně jako já), není nic špatného, ale je zkrátka fakt, že čtení červené knihovny, či brakové fantastiky vás na de Sada nepřipraví. Jaká ta filosofie je? Nepříjemná. Jedná se o filosofii vrcholného osvícenství. Filosofii, která je dost složitá na to, aby nebylo možné ji zde popsat. Zjednodušeně řečeno, de Sade vychází se stejného výchozího bodu, jako například Hobbes. Lidé jsou inherentně zlí. To není nic tak zvláštního, z toho vychází tak polovina filosofů, co u Sada zajímavé je následující – de facto říká, že ctnost je sociální konstrukt, který má sloužit slabochům, ale silným stojí v cestě a musí ji proto likvidovat, aby mohli růst. Ctnost je pro slabé a neschopné. Zvrhlý markýz jakoby zde pokládal základy pro morálku pánů a otroků tak, jak o ni později mluví Nietzsche. De Sade ji však ukazuje poněkud názorněji. V Justině je sex, násilí a zvrhlost obecně pouze věšákem pro tuto filosofii, která není nezajímavá, která má své místo a která definitivně zapsala de Sada do dějin filosofie a literatury. Je to perverze lidstva samého, co zanechalo otisk Donatiena Alphonse François markýze de Sada v historii samé. Na de Sadovu filosofii lze pohlížet mnoha způsoby, lze s ní souhlasit a lze s ní nesouhlasit, aniž by to z vás a priori dělalo špatného člověka. Osobně s ní nesouhlasím, protože ač pozitivista a postmodernista ani náhodou nevěřím v objektivní morálku, přece si myslím, že je třeba respektovat normativní systémy, které neleží v područí principu násilné vymahatelnosti (tedy práva), z toho prostého důvodu, že by se společnost s jejich absolutním zánikem (ke kterému se ostatně blížíme a vyhlídky to nejsou kdovíjak krásné) rozklížila nad hranici únosnosti. To jsem ale odběhl. De Sadova filosofie je vrcholně osvícenská, o tom nelze pochybovat (v tom slova smyslu, v jakém jsou vrcholem osvícenství koncentrační tábory za Třetí říše, aby bylo jasno), dalo by se na ni ovšem pohlížet taktéž jako na utilitaristickou. Ač, pravda, utilitarismus by patrně vyžadoval konsensus všech účastněných. Dalo by se argumentovat, že markýz de Sade Benthamův utilitarismus (ti dva mimochodem tvořili zhruba ve stejnou dobu) dovedl do extrému jakéhosi ryze egoistického, darwinistického utilitarismu. Zatímco Bentham plně akceptuje jako morálně bezchybnou nekrofilii, zoofilii, sodomii, i homosexualitu jakéhokoliv rázu, avšak za podmínky pokud možno oboustranného prospěchu (v případě objektů, které jsou schopny rozpoznat svůj prospěch, mrtvoly se tedy ptát nemusíte), de sade toto dovádí do jednostranného extrému. A vidíte to, to jsem se zase rozkecal. A ani jsem se nedostal k řešení filosofie práva, či této krásné větě z druhé poloviny knihy: „Věřím, že existuje-li na světe zlo, je hřích buď Bohu podobný a k jeho existenci nutný, anebo Bůh sám je zlo.“. Ani jsem se tu nestačil rozepsat o podobnostech, které nacházím mezi Havlovou hrou Audience a jedno z úvodních scén Justiny, hned na počátku Justinina vyprávění. Kniha opravdu nabízí hodně a já doporučuji vzít si ji, několikrát si ji přečíst a opravdu se nad ní zamyslet, nikoliv ji pouze odhodit s tím, že byla celkem sranda, nebo se znechucením z některých jejích scén.... celý text
Řbitov zviřátek
2019,
Stephen King
Nechtěl jsem knihu hodnotit, ale sedmistý komentář? To si nemohu odpustit. Osobně jsem měl trošičku problém s představivostí. Prostě mi malý Gage nepřipadal býti tím pravým zabijákem. To pro mě byl největší kámen úrazu. Pan King si krásně hraje s myšlenkou ztráty dítěte (zajisté děsivou) a resurekcí, či reanimací, která se zde zvrhává v prachsprostou nekromancii, se kterou není radno si zahrávat. Zkrátka indiáni nebyli Kristus, aby nechávali mrtvé vstávat z hrobů, milé, zdravé a hodňoučké. První dvě části byly skvělé a plné hutné, mrazivé atmosféry, ta poslední – naštěstí nejkratší – ve mně však zanechala nechuť. Nevím, ta zběsilost, agresivní děsivost a vůbec taková chaotičnost poslední části na mě neúčinkovala dobře. Zato poslední stránka, posledních několik vět… To bylo skvělé – ehm, samozřejmě děsivé a nechutné, ale skvělé. Jako horor na mě kniha působila velice silně, to je pravda. U ostatních knih od pana Kinga se mi to nestává často, ale zase na druhou stranu je pravda, že jsem jich zatím mnoho nepřečetl. Po dočtení této knihy jsem každopádně měl chuť projít, když jsem přišel domu, celý dům s nožem v ruce. Není to nejlepší kniha od pana Kinga, kterou jsem četl, ale je dobrá. Doporučuji. P.s.: Film je naprosto nekoukatelný. Malé tvůrčí úpravy chápu, ale tady se mi to opravdu nelíbilo.... celý text
Utrpení mladého Werthera
2017,
Johann Wolfgang Goethe
Dnes jsem tuto knihu přečetl podruhé v životě. Četl jsem ji dva, či tři roky zpátky a četl jsem ji v posledních dvou dnech. Je až neuvěřitelné, jak moc se za dva roky dokáže změnit lidské pohlížení na city, činy a lásku. V průběhu těch dvou let se v mém životě odehrálo několik málo nedobrých událostí a ty mne zjevně v některých ohledech dosti změnily. Jak? Dnes mám pro Warthera o něco větší pochopení. Zdůrazňuji o něco větší. Warther je člověk založen na čistě emocionální bázi – což značí, že potkat ho já v reálném životě tak mu ulehčím odchod – a čistě na základě citů jedná. Jedná tedy zpravidla přehnaně, nelogicky a horkokrevně, což vede k nemožnosti uchopení svých citů a jejich ovládnutí. Na druhou stranu je pravda, že se tento mladý muž octl v pozici, ve které již dnes plně chápu onu nelogičnost a vlastně schvaluji, nebo alespoň uznávám jeho východisko z bolesti, která jej sužovala. Goethe zde naprosto bravurně popsal myšlení zamilovaného člověka formou dopisů. Osobně ony dopisy chápu spíše jako deník, protože kdyby se opravdu jednalo o živou korespondenci, znamenalo by to, že je Warther ke všem svým mnohým nedostatkům ještě k tomu neuvěřitelně egocentrický. Forma se mi velice líbila, vydavatelovy poznámky byly skvěle provedené a konec byl díky nim neuvěřitelně mrazivý. Vlastně už dnes i chápu, proč spousta mladých lidí pochopila Wartherovu cestu za správnou a vypukla tak vlna sebevražd. On k tomu vlastně sám Goethe vybízí. „A ty, dobrá duše, která cítíš stejné puzení jako on, čerpej útěchu z jeho utrpení, ať je tato knížka tvým přítelem, pokud řízením osudu nebo vlastní vinou nenajdeš nikoho bližšího.“ Tato kniha se dle „vydavatele“ měla stát přítelem. Mnohdy se však stala rádcem a vzorem. Dříve jsem Warthera považoval za ubohého v těch nejpejorativnějších nuancích toho slova. Dnes ho považuje za stejně ubohého, ale v té formě, se kterou nelze nesoucítit.... celý text
Zabíječ elfů
2009,
Nathan Long
Rovněž tento komentář píši s celkem dlouhým odstupem od čtení, takže jej berte jen z části vážně. Chystám se v brzké době jít číst dalšího zabíječe a u té příležitosti jsem si povšiml, že mi u několika komentář chybí (což má úzkostlivá dušička nezvládá). Knihu jsem toho času přečetl za jeden den (ano, hodně jsem se nudil) a to byla patrně chyba. Takřka nic si z ní totiž nepamatuji. Příběh patrně nebyl kdovíjak zajímavý. Co si vybavuji… neměl tam Felix zase nějakou novou mladou čarodějku? Nebo něco takového? Nevím. Ale vím, že jedna věc mě na čtení neskutečně iritovala. Už zde v komentářích byla zmíněna, tak promiňte, že se budu opakovat. Elfí válečníci jsou popsáni jako takřka neporazitelní, jako mistři meče, se kterými Gotrek bude mít spooousty problémů. Na začátku knihy je to samozřejmě názorně předváděno. Tak sledujeme ty náročné souboje a pak najednou, ke konci knihy, obrat, Gotrek běží a za sebou nechává létající končetiny zjevně neschopných elfat, nebo co to sakra mělo znamenat. Ani o zajímavém příběhu se tu mluvit nedá, že by knihy přinášela něco nového lze také říct s těží. Pravda, z toho co jsem zatím četl archy nebývají klasickým prostředím, takže v tomto ohledu se jedná o jistou inovaci, ale žádný zázrak to zase také není. Na druhou stranu, jak tak nad tím přemýšlím, koho to zajímá. Upřímně, kdo čte zrovna Zabíječe pro nový lore, nebo pro požitek z kvalitní literatury? Faktem zůstává, že se jedná o brak. Ovšem o brak, u kterého se člověk zabaví a zasměje, takže na co já si vlastně stěžuju…... celý text
To
2016,
Stephen King
Připouštím, že mi poněkud trvalo se do této knihy začíst, ale nakonec se mi to podařilo a nakonec se kniha četla rychleji, než jsem si vůbec dovedl představit. Bohužel nemohu tvrdit, že by to byla nejlepší kniha od pana Kinga, jakou jsem četl. Je dobrá, ba dokonce je skvělá, ale není pro mě dokonalá. Já moc nemusím malé děti. Když je hlavním hrdinou jedno dítě, bolí mě to. Ale když jich je celá skupinka… brrr. Naštěstí dětičky nemyly až tak otravné a toto menší týráníčko mé osoby bylo prokládáno časovou linkou dospělých, což je mimochodem zajímavé provedení knihy, které se mi velice líbilo. Kniha má dobou atmosféru, kterou náš drahý Pennywise krásně dokresluje svými humoristicko-děsivými výstupy. Pennywise je mi asi postavou nejsympatičtější. Na knihách pana Kinga mám nejraději jeho hru s psychikou charakteru, což zde není tak běžný jev, což je mi celkem líto. Obsahem TO, je hraní si s lidským strachem, postava od postavy, ale to se mi nezdálo tak nějak… stejně dobré. Co se hororových prvků týká, musím téměř kacířsky říci, že tu prakticky nejsou. Jednou jsem cítil lehké mrazení, ale na některé další jeho knihy to nemá. Co kniha dokáže, je znechutit čtenáře, to jistě ano, konec konců, v tom je King obecně skvělý. Tohoto příběhu si cením hlavně kvůli konci, kvůli naší drahé Maturin a kvůli tomu, že se jedná o další pasáž na dlouhé cestě k Věži. Ano, je to dobrá kniha, ano má dobrý děj, ano, je napsaná příjemným slohem pana Kinga, ale možná, že pro tu svou masivnost (a připusťme si, že je to celkem velká kniha), ztrácí na působivosti samostatných pasáží a aspektů, které u kratších románů od pana Kinga tolik oceňuji. Nejsem schopen zde sdělit všechny své postřehy a názory, navíc jsem knihu četl již před delší dobou, takže se mi spousta důležitých věcí vypařila z hlavy a tam přejdu k závěru a řeknu: Je to výborná kniha, ale není to nejlepší dílo pana Kinga (pro mě). Za přečtení však rozhodně stojí a těch pár dnů, které budete muset knize věnovat, bude dobrou investicí. P.s.: (spoiler) I já, když jsem tuto knihu četl, jsem byl koncem dosti frustrován, protože nám pan King dal to nejjednodušší vysvětlení. (Jako vážně, podělanej mimozemšťan? Nic lepšího na skladě nebylo?) Ale když se člověk vydá po stezce k Temné Věži...... celý text
Húrinovy děti
2007,
J. R. R. Tolkien
Příběh Túrina Turambara a Niȅnor není ze Ardy mému srdci nejbližší. Beren a Lúthien, ti mi jsou nejbližší a jejich tragédie, tragédie jejich osudu je větší. Je metafyzičtější, abych tak řekl. Přesto je příběh dětí Húrinových patrně největší žitou tragédií, jakou Tolkien napsal. Smíchejte to nejhorší z Oidipa krále a Romea a Julie a vyjde vám děsivý příběh Túrina a Niȅnor. Celý Silmarillion se svíjí v bolestech. Je obrazem vzestupu a pádu. Nejhorší bolest se však točí kolem tohoto příběhu. Tolkien vytvořil esenci utrpení a bolesti. Arda je zemí předurčení. Věšteb a sudby. A kroky sudby pronásledují její obyvatele všude kam jdou, nehledě na jméno. Je-li to Túrin, nebo Turambar, Niȅnor, nebo Níniel. Krev přenáší sudbu a sudba kráčí neúprosně. A dříve nebo později dožene každého. Tak poznaly děti Fȅanorovy a zde i děti Húrinovy. Nelze snad popsat zvrácenost jejich osudu v tomto nejdelším zachovaném příběhu Prvního věku. Je podivuhodné, jak krutě se autor Hobita dokázal ke svým dětem chovat, řekl by si jeden. Ale je pravdou, že Tolkien příběhy nepsal, on je popisoval, popisoval reálné dění. Sen byl jeho realitou a sen dovede strašlivé věci. Ostatně, je dobré si uvědomit, že utrpení krve Húrinovy zde neskončilo. Přivodilo ještě pád Doriathu a Túrinova adoptivního otce. Sudba se jako velký Glaurung prohání světem Středozemě. A já jsem rád, že jsem se po letech znovu prošel s ní.... celý text
Ztracený ráj
2015,
John Milton
Upřímně musím říct, že Ztracený ráj je mou naprosto nejoblíbenější poesií. Nikdy jsem nečetl básnické dílo, které by na mě více působilo, které by mělo nádhernější verše, nebo lepší uspořádání. Ráj jsem četl několikrát, čtu ho i nyní a vlastně ho čtu tak nějak neustále. Když je mi smutno, když se potřebuji rozptýlit, když mám chuť na něco úžasného, čtu Ráj. Je jedno, jak dlouho mám knihu rozečtenou, prostě ji čtu jenom v nejvhodnější náladě, nikdy se do ní nenutím. Tak už to mám pouze s Goetheho Faustem. Četl jsem jednak překlad Jungmannův, to jest starší (leč upravený, takže vlastně působí moderněji) a poté (vícekrát) překlad Josefa Davida. Davidův překlad je nejenom přesnější, ale také mnohem poetičtější. Davidovi se podařilo vdechnout eposu správnou hrdinskost, velikost a atmosféru, Satanovy proslovy působí dostatečně „epicky“ a vůbec celý příběh je – nenacházím lepší slova – úžasnější. Jeho verše jsou krásné, lépe se čtou a navozují opravdovější pocity. Je však také pravdou, že u Davidova překladu je třeba plného vnímání čtenáře, protože je nám jeho čeština přeci jenom méně přirozená. Vyprávění a vzpurném synovi, o stvoření světa, o válce, o vyhnání z Ráje, to všechno je v knize naprosto nádherně zachyceno a kniha sama v sobě ukrývá mnohé zajímavé myšlenky a já osobně se jich nemohu nabažit. Přes svou lásku ke knize nenalézám žádnou vhodnou kritiku, zanechám tedy dalšího chválení knihy a svůj komentář ukončím. Nejspíše nejsem objektivní, mnozí v knize jistě najdou chyby, ale já je nevidím (jindy jsem člověk velice kritický) a tak nemohu nežli knihu každému plně doporučit. P.s.: Obě vydání knihy, která vlastním, jsou doplněna naprosto geniálními obrazy Gustava Dorého, který je mým asi nejoblíbenějším malířem (dobře, spíše rytcem) vůbec, takže se pro mě knihy stává takovým soukromým Rájem.... celý text
Idiot
2014,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Jistě to také tak máte. Jsou možná lepší knihy, ale máte přeci jenom pár těch opravdu srdečních, které milujete. Já to tak každopádně mám. Série o Zaklínačovi, Mistr a Markétka, Ztracený ráj. A Idiot. Možná jsou Bratři Karamazovi objektivně lepší, nevím, je každopádně nemiluji. Idiota ano. Upřímně a na první pohled, od první řádky. Když jsem si ho před asi pěti lety přečetl, byl jsem ohromen, nikdy jsem na něj už nepřestal myslet, zůstal ve mě a ne a ne mě opustit. Po pěti letech jsem se k němu vrátil, s jistou obavou, v době jistého duševního neklidu, blbé nálady, abych tak řekl. Neměl proč jsem se bát. Náladu mi Idiot, dlouhodobě řečeno, nezlepšil, ale rozhodně to není tak, že by mě zklamal. Když jsem o Myškinovi četl, radoval jsem se, když radoval se on, byl jsem v rozpacích, když byl v rozpacích on a smutný, byl-li i on rozesmutnělý. Málokterá kniha tak na mě působí, tato jistě. Je lepší, mnohem lepší, než jsem si ji pamatoval, je velkolepá a je nádherná. Ale náladu, tu vám nezlepší. Poslední kapitola a závěr patří mezi to nejsilnější a nejpůsobivější co jsem kdy četl. Poslední kapitola patrně proto, že přes veškeré emoce a veškerou lásku, které je plna, je tím nejbrutálnějším, nejchladnějším a nejcyničtějším co jsem kdy četl. Je zvrácená, nechutná, podivná, je naprosto šílená. Je nádherná. Nádherně zrůdná. Napsal jsem si mnoho bodů, desítky bodů, při čtení knihy, které po mém soudu stojí za zaznamenání. Ale zjišťuji, že na to nemám sílu. Ta kniha je natolik zajímavá, že psát co je na ní zajímavého by, patrně vyznělo na prázdno, bylo by to hloupé a možná trapné. Snad tedy jen o čem ta kniha je. Je o smrti. Tváří se na první pohled nevinně, ale je to tak. Bratři Karamazovi jsou o spravedlnosti, Zločin a trest o svědomí, Uražení a ponížení hlavně o zvrácenosti. Idiot obsahuje toto všechno, ale není to to hlavní. Idiot opravdu je o smrti. Ne jako v jiných knihách, kde se děj staví na něčím úmrtí, vraždě, zabití v boji. Smrt zde není těžištěm děje. Ta kniha je o smrti. Smrt jí pohybuje, díky smrti existuje, smrt v ní je v každé podobě. Není tu žádný Raskolnikov, který by brutálně ubil lichvářku sekerou, není tu zavražděný Fjodor Karamazov. Na scéně vlastně nikdo neumírá (tedy nekončí jeho umírání) a přes to je smrt bodem od kterého postavy směřují, cesta, po které jdou a také cíl, ke kterému míří. Smrt je ideou pro autora mimořádně důležitou a aktuální, měla by být důležitá i pro vás, chcete-li knihu číst. Pak už jen jedna poznámka. Autor se pokouší, několikrát, zmást čtenáře interpretací vlastního děje. Svou podává i Aglaja. Berte ji vážně, abyste brali vážně knížete. A hlavně berte vážně tato její slova: Bědný rytíř je samozřejmě donkichotský typ, ovšem nikoliv komický, ale naprosto vážný. Nejdřív jsem to nechápala a jen se všemu smála, ale teď mám bědného rytíře vyloženě ráda, a především si vážím jeho skutků. Čtěte Idiota, čtěte ho a myslete na Ježíše a myslete na Člověka. Propracujte se po cestě smrti k naprostému a totálnímu zničení, apokalyptické destrukci, která, po mém soudu, nemá obdoby.... celý text
Křest sv. Vladimíra / Král Lávra / Tyrolské elegie / Epigramy
2017,
Karel Havlíček Borovský
„Spi Havlíčku, v svém domečku. Národ zpívá tvou věrnou písničku. Odpočívej v pokoji. Odpočívej v pokoji…“ A zcela vážně. Karel Havlíček Borovský byl neuvěřitelně zajímavý člověk, který se nebál života a mnohé riskoval, což vedlo k jedinečnému dílu, které je vtipné, ale také až krutě realistické. Havlíček si neodepřel jedinou možnost rýpnutí si a to je dobře. Nejjasněji je to vidět v Epigramech, ale i Křest svatého Vladimíra a Král Lávra jsou od základu postaveni na satiře. Tyrolské elegie za vtipem a satirou skrývají zase velice smutný příběh a to jim propůjčuje zcela odlišnou, však také velikou sílu. Některé epigramy a Král Lávra jsou mým oblíbeným výtvorem Karla Havlíčka, za ně se řadí car Vladimír s Perunem a zbytek epigramů. Elegie mě osobně zaujaly nejméně, nic jim to však neubírá na zajímavosti. Borovského jazyk, styl, i lehkost verše jsou nezapomenutelným zážitkem, který si čas od času opakuji a jistě si jej budu opakovat i nadále. Jsem velice vděčný nakladatelství Fortuna Libri, že tuto krásnou knížečku vydalo.... celý text
Jméno růže
2007,
Umberto Eco
Že prý dobře napsaná detektivka. Ano, akorát je to spíše dobré a méně detektivka. Knihu jsem četl poprvé v prvním ročníku na střední, protože se mi zkrátka zdála přitažlivá. A tehdy mě bavila, užil jsem si ji a k maturitě si ji nevzal. Rychle jsem zapomněl na její obsah, v hlavě mě však nikdy nepřestala strašit. A tak jsem si ji přečetl znovu – tuto velkolepou, geniální knihu, jejíž čtení se stalo necudným požitkem. Asi by bylo hloupé předstírat, že se o detektivku nejedná. Ale už z názvu hlavních postav, mistra (Viléma, což je podstatné z jiných důvodů) z Baskervilu a Adsona. Adsona. Watsona. Tedy Adsona. To jsou tedy dvě vrstvy. Jednou je rádoby klasická detektivka Doylovského střihu, druhou vrstvu však tvoří přímo Sherlock Holmes a jeho příběhy. Vedle Psa Baskervilského najdete v knize odkazy (nepřekvapivě) i na Studii v šarlatovém a další díla. Další rovinou jsou teologické spory, které se odehrávají a prokvítají skrze všechny ostatní vrstvy, které ty vrstvy spojují. Do toho máme rovinu historickou (mnoho postav a událostí odpovídají poměrně přesně historické skutečnosti, právě v této rovině je důležité jméno Vilém) a rovinu fiktivní, která se s tou historickou promíchává v divokém tanci, při kterém se postavy skutečné střetávají s těmi fiktivními a oba typy zároveň citují texty, které vyšly až o celá staletí později. A tohle celé, toto množství skládá se v jednotu, ovšem nesmyslnou, podivnou, zvláštní. Hlavně nesmyslnou, jak v závěru Vilém sám odhaluje. Závěr se ve své apokalyptyčnosti zdá skoro směšný, tím nejtragičtějším způsobem. A přes to... A přes to je to stále naprosto brilantní. Brilantní nesmysl. Kniha je to zkrátka skvělá. Paroduje klasickou žánrovku – detektivku – ale i další literární směry. Abych jmenoval, jsem si jist, že celá koncepce knihovny je parodií na magický realismus – knihovna se stává symbolem nadpřirozena, kde se nemožné stává normálním a racionálně přijatým, stává se semeništěm duchů a draků a kdovíčeho ještě, zároveň však to magické prožívá přísnou dekonstrukci. Z dalších bych zmínil, že kniha vlastně obsahuje (a to se běžným detektivkám rovněž zcela vymyká) bravurně provedenou soudničku, soudní reportáž, kterou Adson sepisuje v pravdě coby talentovaný žurnalista. A toto celé je prováděno s humornou nadsázkou, zcela nevážně a přitom famózně tragicky. No vzpomeňte na svou četbu, copak si nepamatujete na „Bogomilka je děvka, které po nocích natrháváš prdel svým kacířským údem, prase jedno!“? I Vilém a jeho komentáře celou situaci odlehčují a parodizují. Povšimněme si, že Viléma vlastně nemá rád nikdo, každá ze stran na něj nadává, byť vždy z jiného důvodu. Kdybych to měl přirovnat, dalo by se říct, že je to jednou hnusný fašista a podruhé podělaný komunista, jak se to člověku zrovna hodí. Proč? No protože Vilém je, v souladu s celou knihou, postmodernista. Vyžívá se v hledání pravdy tvorbou mnoha různých pravd a předpokladem neschopnosti mysli odhalit jedinou pravdu. Hledá jen aby hledal a ví jen aby věděl – činí jen aby se pobavil. Stává se tak, v odrazu celé knihy, zkrátka intelektuálním onanistou. Prostě bravurní! Mám tuto knihu velmi rád a jistě si ji ještě vícekrát přečtu. Bude to vždy zábava, tím větší, čím větší penzum vědomostí čtenář pojal, protože tím odhalí více nesmyslných narážek jen proto, aby se pobavil. Juj, jak já to miluju A závěrem, nemohu toto neodcitovat, coby expresi postmoderny par excellence: „'Znamená to, že nemáte na všechny své otázky jednu jedinou odpověď?' 'Kdybych ji měl, Adsone, vyučoval bych teologii v Paříži.' 'V Paříži mají vždycky správnou odpověď?' 'Nikdy,' odpověděl Vilém, 'Zato však pevně věří ve své omyly.' 'A co vy?' Řekl jsem s dětskou drzostí. 'Vy se nikdy nedopouštíte omylů?' 'Často,' odpověděl mi, 'Ale namísto toho abych koncipoval vždy jeden a týž, představuji si jich hodně, takže nejsem otrokem žádného.' Měl jsem dojem, že Vilém se vůbec nezajímá o pravdu, která není ničím jiným, než adequatio mezi pravou a intelektem. Naopak se bavil tím, že si pravd vymýšlel co nejvíce.“... celý text