simviki
přečtené 524
Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá
2016,
Jack Thorne
HP je srdcovka většiny z nás, takřka klasika svého žánru.Samozřejmě jsem si další příběh musela přečíst, a podotýkám, že názor, který zde napíši, je čistě můj osobní. Tak předně bych chtěla předeslat, že mě nijak nepobuřuje to, že je to divadelní hra. Myslím, že autorka se chtěla tím trochu distancovat od své předešlé série a upozornit na to, že je to trochu něco jiného, co bychom neměli vzájemně srovnávat. Určité výhrady mám k obsahu. U Rowlingové jsem vždycky obdivovala, jak ty sebenepatrnější zpočátku nepodstatné střípky na sebe přirozeně navazovaly a posléze se z nich dala seskládat celá velkolepá mozaika. Bohužel tady to moc nefunguje. Děj je občas nepřehledný, leccos zde není vysvětleno nebo to naprosto nezapadá. Samotná zápletka, něco na způsob filmu Návrat do budoucnosti, působí poněkud překombinovaně a uměle. Nemůžu tvrdit, že bych se při čtení nebavila, ale není to to, na co je čtenář u téhle autorky zvyklý. Ústřední motiv celé knihy, což je ryzí přátelství a láska (věřím, že prvoplánově chtěla autorka upozornit právě na to, že tyto hodnoty jsou křehké a musí se s nimi nakládat značně opatrně, ne jako se spotřebním zbožím), vyznívá paradoxně jako laciné klišé, které nám stále dokola vnucuje jedinečnost přátelství a dalších hodnot značně podbízivým způsobem. Připadá mi, že tato kniha zřejmě vznikla jako marketingový tah, aby byla nasycena poptávka na trhu. Jakoby uplácali sádrového“ taťku- trpaslíka“ a postavili ho u dálnice, aby si ho senzacechtiví návštěvníci koupili a odnesli do své zahrádky, kde mají rozestavěných všech předchozích 7 i se Sněhurkou.. Anebo (a tomu chci věřit především) to celé vzniklo proto, že Harry Potter přitáhl děti ke čtení a tak divadelní hra Harry Potter a prokleté dítě je může přitáhnout k divadlu. Což je úmysl navýsost ušlechtilý a všichni víme, že je to potřeba. Doufám, že naši režiséři se této možnosti co nejdříve chopí, protože jako hra to bude jistě velkolepé, a mně nezbývá než při tom všem držet palce.... celý text
Na co Alice zapomněla
2015,
Liane Moriarty
Moje ,již třetí kniha od této autorky, a opět nezklamala. Přestože prostředí australských škol a ambiciózních matek, které se angažují vždy a všude, je nám asi poněkud vzdálené, Alice mi cizí nepřipadala. V spoustě věcí jsem jí rozuměla a držela jí pěsti. Knížka člověka nutí vrátit se ve svém životě zpátky, a překvapivě zjistí, že nejlepší kamarádka či kamarádky z té doby zmizely v propadlišti času a dnes si sotva pošleme přání na Nový rok, že moje představy o tom, jak budu vychovávat své děti, byly jiné. Že jsme měli na všechno a na všechny víc času, nebyli jsme tak zaneprázdnění, odpovědní, pracovně vytížení..že jsme ten život ,s lehkostí a nezkušeností mládí, brali mnohem víc s nadhledem a v pohodě .. Možná by každému z nás občas neškodila nějaká ta rána do hlavy…... celý text
Bábovky
2016,
Radka Třeštíková
Bábovky nebo spíš, jak tu někdo vtipně poznamenal „vánočky “ (díky vzájemné propletenosti) jsou příběhy dvanácti žen různých věkových kategorií, povolání i přístupů k životu. Kromě výše zmíněného pečiva v názvu knihy, mají ještě jedno společné- nejsou nijak veselé, spíše působí depresivně. Každá kapitola je sestavena z úvah, myšlenek a pocitů té které ženy, a samozřejmě v ní najdete kus příběhu, který autorka vypráví. Vlastně je to kus života- jakoby první kapitolu začala např. vyprávět vaše maminka, pokračuje dcera, teta, milenka jejího manžela, kamarádka atd . Není to klasická „oddychovka“. Autorka nás nutí být stále ve střehu, nejen tím, jak se snažíme neztratit spojení mezi jednotlivými hrdinkami, ale pro někoho může být i náročné orientovat se v čase, protože jsou zde, jak je to nyní moderní, střídány různé časové roviny, aniž by na to byl čtenář nějak upozorněn. Navíc postavy, byť naprosto různé, mají téměř stejné charaktery a chovají se dost podobně... Mně osobně to trochu připomíná M. Viewegha a jeho cynické příběhy, u kterých jsem měla vždycky pocit, že všichni navzájem si jsme nevěrní, jsme frustrovaní a sobečtí. S tím opravdu nemůžu souhlasit. Nebo mám možná jen neuvěřitelné štěstí, že žiju v kruhu lidí, kteří takovéhle věci neřeší, nebo alespoň ne tak často a v tak velké míře..... celý text
Pod nekonečnou oblohou
2012,
Veronica Rossi
U téhle knihy krom svižného příběhu, který vás vtáhne do děje (ovšem ten překlad !), musím ocenit autorčin nápad ohledně Říší. V době, kdy je možné se lehce spojit s kýmkoliv najednou na fb, v době, kdy je možné hrát hru on line s 50 lidmi najednou, v době, kdy většina teenagerů téměř bez svého I-Podu a wi-fi on line nedá ani ránu, si můžeme určitě všichni reálně představit , že by takový dystopický svět mohl docela dobře fungovat. Dokonce bych se nedivila, kdyby za pár desítek let, už takové Říše v rámci počítačových her bylo možné běžně navštěvovat. Umíte si to představit ? Mít obličej a postavu jaký si jen můžu přát, účastnit se her a sportovních soutěží, k nimž si mohu navolit vhodnou výdrž a schopnosti, podívat se na všechna místa světa, setkat se s nějakou oblíbenou osobou, stát se kýmkoliv se mi zachce, vnímat všechno skoro jako by to bylo skutečné, včetně pachů a chutí.. WOW! Jak několikrát v knize zmiňují: „ Lepší než skutečnost “, Nebo to tak úplně není…?... celý text
Erebos – Hra, která zabíjí!
2011,
Ursula Poznanski
Knížku s podobným tématem jsem ještě nečetla, proto mě zaujala její anotace na DK. A nezklamala. Nejsem závislák na počítačových hrách, nicméně pár podobných , ještě ne tak propracovaných,(ale tak dokonale jako v této knize nemohl vlastně nikdo:-)) jsem již hrála, takže jsem si to uměla docela dobře představit. Stejně jako studenty pro které přestalo všechno okolo existovat. (Takové ostatně vidím v některých rodinách dost často :--)) Příběh má spád a je čtivě psaný, i když 70% zabírá popis pc hry. (půl bodu dolů) Co se týče zařazení je to spíš knížka pro mládež na rozhraní detektivky a sci-fi. Mezi řádky a v krátkých vsuvkách se tam dá vyčíst ještě něco navíc kromě naservírovaného závěru, který je, jak už to u podobných knížek bývá, velmi rychlý.( proto další půlka dolů) A to varování celou dobu bijící do očí se vážně přehlédnout nedá. Takže čtěte a přemýšlejte!... celý text
Jeden plus jedna
2016,
Jojo Moyes
Je těžké psát komentář ke knihám aniž by člověk vypíchl něco, co ho zaujalo nebo prozradil pointu. Přesto to zkusím. Kniha není úplně taková jako jsme od Jojo zvyklí. Je taková o rodině a pro rodinu. O trablech dospívání, o rozhodování, o hodnotách člověka. Je plná emocí, jemného humoru a optimismu. Toho je tam dost a je hlavním motivem knihy. A to je, myslím, fajn, protože v dnešním čase se pořád se strachem otáčíme dozadu, nechceme se ani raději koukat moc před sebe, a tak jen brouzdáme životem s hlavou sklopenou k zemi a rýpáme se ve vlastních bolístkách. A když spadneme, kdo z nás se hned oklepe, mávne nad tím rukou a jde dál? A když se nám postaví do cesty překážka, kdo z nás ji začne hned zdolávat, bez toho , aby si aspoň na chvíli nesedl před ní , nestěžoval si a nefňukal ? Poselství téhle odpočinkové, krásné a pozitivní knihy je jasné a důležité pro nás všechny. Někdo možná namítne, že příběh má až příliš nereálný závěr, ale co my víme.., proč by se dobrým lidem nemohli stávat alespoň párkrát za život dobré věci ?... celý text
Jsou světla, která nevidíme
2015,
Anthony Doerr
Já klasické knihy o válce nevyhledávám. Ale některé jsou psány jinak : nepálí na vás z každé stránky z kulometu, neklepou se tam zástupy čekající na popravu, neumírá tam člověk v každé druhé větě, a přesto máte pocit, jako byste to všechno zažili na vlastní kůži. Vnímáte velmi intenzivně všechny ty hrůzy, zvrácenosti a beznaděj, ale i drobné chvilky radosti a ukradeného štěstí, protože i v té době žili lidé „ normální život“. No a samozřejmě se zamýšlíte nad vysloveným i nevysloveným. Takže podtrženo sečteno :několik zajímavých postav a jejich charakterů, pár životních příběhů, umocněných silnou válečnou dobou, do které jsou zasazeny, špetka romantiky, trocha humoru, dávka napětí a tajemna. Pokud vám vadí střídání vyprávění a časů, pak se na to připravte, ale to právě posunuje knížku o level výš. Pokud se Vám líbila Zlodějka knih, a měli jste pocit, že je ojedinělá svého druhu, budete příjemně překvapeni jako já. Takže neváhejte a směle do toho :-)... celý text
Pátá vlna
2013,
Rick Yancey
Tohle není komentář v pravém slova smyslu. Ke knížce jen pár vět : je čtivě napsaná, podle oblíbeného scénáře- svět má průšvih a je třeba bojovat za jeho záchranu, v téhle variaci snad především za svoji záchranu. Nápad je zajímavý, zápletka taky, detaily promyšlené.. Postavy opět nic nového pod sluncem, kontroverzní, naprosto rozdílné povahy mezi nimiž to ( jak jinak ) začne jiskřit, a ke konci se objevuje trojúhelník tolik typický pro tento typ literatury. Ale pro mě už to překročilo „hranice“. Vysvětlení viz níže Mám ráda sci-fi, fantasy a YA, možná proto, že v mém dětství tohle moc na seznamu čtených knih nebylo. Ale zas byla spousta jiných nádherných knížek. Mě si získal Verne , Ransome, Foglar, pak se vynořil i Tolkien a další. Chci se ale zeptat těch, kdo to mají podobně : Nepřáli jste se aspoň jednou se projet na Vlaštovce po jezeře? Stát se čestným a uznávaným Vontem nebo se vydat na náročnou pouť do Středozemě? Já myslím, že je přirozené, že hrdiny svých knížek obdivujeme a tak nějak podvědomě toužíme se jim podobat.Chceme něco podobného, jako ten příběh, zažít nebo se aspoň podívat tam, kde se odehrával. Knížky tak ovlivňují náš život , někomu více, někomu méně. Současná vlna fantasy- YA posunula však ty hranice u některých knih až doslova za „hranice“. Vážně je normální, že se šestiletým klukům dává do ruky bouchačka a oni zabíjejí? Jasně, já chápu, je to nutnost, jde o přežití. Ponechme stranou nevyhnutelnost situace, neřešme důvody, příčiny a to, kdo je vlastně nepřítel. Soustřeďme se pouze na to, že dnešní generace miluje a obdivuje mladé lidi, kteří bojují za lepší svět (většinou se v posledním díle zjistí, že byli poněkud zmanipulováni, ale o to teď nejde), jsou loajální své frakci, sekci, skupině..,jsou čestní, sportovně nadaní a hbití ( což poněkud kontrastuje s většinou naší „ facebookové „ mládeže:-) ), především však bez skrupulí střílí kolem sebe na vše živé. Jestliže jsem napsala, že knížky ovlivňují náš život, pak si mohou autoři gratulovat. Stačí si jen pročíst internet, kolik se zas událo případů napadení učitelů ve škole, rodičů, známých.. mladistvými se zbraní v ruce.. Otázka zní, zda si takhle tu knihu jako dobrého přítele, který nás ovlivňuje a vede, opravdu představujeme…... celý text
Manželovo tajemství
2014,
Liane Moriarty
Vzhledem k tomu, že už jsem četla jinou knihu této autorky – Sedmilhářky, nepřekvapil mě velký počet postav a pro někoho nudné líčení jejich rodinného zázemí a charakterů (nepřeskakujte to, je potřeba se s nimi důvěrně seznámit ) Autorka zvolila stejný osvědčený postup jako v minulé knize, rozehrála hru na více liniích, které se postupně spletou dohromady a vygradují v samotném závěru. Kniha je čtivá a napínavá, byť zpočátku, jak již jsem psala, je třeba více poznat jednotlivé aktéry hry. !Spoiler! : Manželovo tajemství pro mě přestalo být tajemstvím hned, jak se v knize objevila zmínka o té tragické neobjasněné události. Podle mě však nebyla nejpodstatnější doba jeho odhalení, spíše pocity a myšlenky, které nás v souvislosti s tím napadnou. Míra viny, trest, odpuštění.. Asi se nám hned tak nestane, abychom objevili v minulosti svého partnera něco strašně temného, ale pokud ano, jak bychom se k tomu postavili ? Druhý případ, odkopnuté manželky, nám však už tak cizí není. Děje se to běžně kolem nás, a možná i nám. Teď by se mohla jistě rozproudit diskuse, jak na to reagovat..Vždycky je spousta možností. Autorka má však výsostné právo vyvolit si podle sebe. Věřím však, že se inspirovala řadou reálných případů ze svého okolí, i když občas nám to jednání hrdinek přijde zvláštní a přemrštěné. K některým níže uvedeným komentářům: Stejně tak, jako má každý spisovatel, jakožto duchovní stvořitel postav, právo dopsat, jak jejich život bude pokračovat dál (a mnozí to tak dělají), má právo napsat i jak by pokračoval, „kdyby..“ Liane nám tím chtěla ukázat, že tajemství jsou všude kolem nás a některá taková, že na ně nikdy nepřijdeme. Některá naopak taková, co měla zůstat skryta, proto ten odkaz na Pandořinu skříňku. Většina z nás by ji bohužel otevřela taky, na to vemte jed.. A co se týče holčičky s handicapem, která to bude mít v dnešním světě těžké, -jak si myslí maminka. Tak to celkem chápu. Maminky obecně mají tendenci vidět ve svých malých princeznách velké slečny a často si kladou otázky, jak obstojí. Navíc každá maminka byla taky jednou šestiletou slečnou a dobře ví, jak je svět dětí krutý a nemilosrdný ke každému, kdo je mrzák, nebo nějakým způsobem vybočuje.. I jiné autorky však dokážou napsat takový poutavý a hluboký příběh, navíc tenhle byl v něčem vážně malinko předvídatelný, proto 4 hvězdy.... celý text
Babička pozdravuje a omlouvá se
2015,
Fredrik Backman
Nádherná kniha, i když člověk chvilku tápe, než pochopí o čem vlastně je. Jde o nadsázku, humor, romantiku, pohádku ? Opět lidský příběh schovaný do pohádky. V souvislost s tím mě napadli Bratři lví srdce, nebo žánrově odlišný, ale podobně postavený, Sofiin svět. Krásný nápad, čtivě a napínavě napsané, se spoustou krásných myšlenek. Přesto sedmiletým dětem bych to určitě nečetla.... celý text
Dárce
2013,
Lois Lowry
Lois Lowry měla úžasný nápad. Podařilo se jí totiž vymyslet svět bez kast a tříd, na první pohled naprosto spravedlivý. Položíme-li si otázku, odkud se bere násilí a neshody, uvědomíme si, že vše začíná velmi brzy. Už v mateřské školce, když jeden má lepší autíčko než druhý, nebo třeba jiné.. Není nic jednoduššího než všechna tato nebezpečí eliminovat. Dát všem stejné hračky, stejné oblečení, majetek, tradice. Postupovat podle jednotného řádu, udržet informace od lidí co nejdál- zrušit knihy, média. Skoncovat se sexuální touhou. Vymazat barvy, tóny, vše rušivé, nápadné, vybočující. Zrušit možnost volby. Pak to samozřejmě musí aspoň trochu fungovat a všichni mohou být v rámci svých možností šťastni.. Opravdu bychom chtěli takový svět? Denně jsme konfrontováni s násilím, teroristickými útoky, peněžními machinacemi, jsme, zoufalí a kolikrát je nám špatně z naší společnosti, jejíž jsme součástí. Tohle by bylo jistě ideální řešení. Ale za jakou cenu? To jsou otázky, které se nám honí při četbě této knihy hlavou. Ve srovnání se současnými akčními , drsnými i lehce zamilovanými „ young adult “ dystopiemi, je to však opravdu jiné. Zejména proto, že podle autorky je kniha určena dětem. Děti nepotřebují propracovaný vládní systém, nepotřebují zamilované románky ani drsné akční honičky a střílečky. Nepotřebují dokonce ani dotažený konec, protože si ho mohou dosadit podle sebe. Nemyslím však, že by tato kniha byla primárně pro děti. Doporučila bych ji všem bez ohledu věku.My starší bychom neměli hledat chyby a nelogičnosti. Víc než samotný příběh, pro nás znamená to poselství. Je jasné, výstižné a zdrcující. Pokud se přeneseme přes otevřený konec ( který, co si budeme vykládat, rozladí u každé knížky), zůstane nám kupa myšlenek a poznání, že ten náš svět přece jen není až tak strašný..... celý text
