Sitting-Bull
přečtené 2430
1984
2020,
George Orwell (p)
Poprvé jsem 1984 četla v prváku na VŠ, podruhé jsem ji dočetla dnes. Tenkrát bych to shrnula nějak jako: "Jako dobrý, no." A dnes? Nestává se mi, abych u klasiky měla slzy v očích. Tady se mi to stalo. V místnosti 101. Těžko hledat k této knize jiná slova, než která již zazněla v předchozích komentářích. Ano, kniha je nadčasová, kniha je plná hlubokých myšlenek, stejně tak je i děsivá, deprimující, vizionářská a i nyní rozhodně aktuální. Je samozřejmě i pravda, že kniha je v něčem již zastaralá, některé popisy působí v kapse s mobilem, co toho umí víc, jak jejich obrazovka, fakt úsměvně. (Zatím se můžeme u mobilu rozhodnout, zda těchto funkcí využijeme, či ne... Tedy, můžeme???) Přesto, že některé popisy jsou tedy už mimo, se vám kniha dostane hluboko, velmi hluboko pod kůži. Možná tím, jak vás vtáhne do děje, který už člověka nepustí, možná newspeakem, když jej domýšlíte do konečných důsledků, nebo možná taky tím, jak je to čtenář sám, koho v knize sežvýkávají, drtí a melou na Ministerstvu lásky, jak on sám postupně povoluje a vzdává to, někdo dřív, někdo později. Musela jsem si dávat přestávky a musela jsem hned zase pokračovat, přestože jsem se bála pokračovat a vlastně jsem pokračovat nechtěla... A teď zpátky na Ministerstvo lásky. Celou dobu od Winstonova zatčení jsem přemýšlela, co je v místnosti 101. Pak jsem přemýšlela, co je v té MOJÍ místnosti 101. A tam se to stalo. Když jsem si uvědomila, co tam je. Co je v té mojí místnosti 101. Tam mi tekly slzy, slzy strachu a strašlivé bolesti jen z té představy toho, co by tam čekalo mě... Taky jste přemýšleli a poctivě se zpytovali, co na vás v té vaší místnosti 101 čeká? Jestli vás z toho nemrazí v zádech, možná jste jen zpytovali a hledali málo, možná příliš mělko pod povrchem...... celý text
Mluviti pravdu
2008,
Josef Formánek
Jedna z knih, které bych v psané podobě nedala, ale jako audiokniha se to dalo dotáhnout do konce. Příběh Bernarda Marese je zajímavý, v knize je spousta podnětných myšlenek, které mě oslovily, ale je to jak se zlatem na Klondiku, které taky člověk musí vysbírávat z bahna a ještě při tom stát po kolena v ledové vodě... Celkově pro mě byla forma podání knihy i audioknihy velice ubíjející. Nejen, že Formánkův styl mi opravdu nesedl a tím pádem od něj už nic dalšího zkoušet nebudu, ale nervydrásající je i podání audioknihy, ve které jsem musela musela přeskakovat četné dvouapůlminutové vložky kvílivé "pamuziky". Doprkýnka, až budu chtít poslouchat muziku, pustím si muziku a ne audioknihu. Navíc muziku dle svého výběru. Nevím, jestli měl producent potřebu natáhnout a-knihu a nacpal tam tu muziku jako vatu, ale je to jednoznačně na a-knize to nejhorší. Ad Formánek a podání knihy - nesedlo mi, jak moc v knize řeší svoje životní problémy, i když on si asi zrovna něco pořešit potřeboval, stejně jako si něco řešila Boučková v Roce kohouta. Nicméně bylo to to, co mě na té knize nejen nezajímalo, ale vadilo a rozptylovalo od příběhu. Jak píše zde někde dole Oskli: "Až budu chtít číst o tom, jak Formánek neví co se svým životem, udělám to, ale proč to cpát do knihy o někom jiném?!" * * * A na konec jeden citát - jedna z podnětných myšlenek, snad dokonce nejhlubší, která mě oslovila a kvůli kterým dávám knize přeci jen tři hvězdičky: "No, a jednou jsem našel ulitu prázdnou. S nikým jsem nechtěl mluvit a zavřel jsem se do skříně. (...) Až po těch letech jsem se dozvěděl, že poustevníci se stejně jako hadi svlékají, a při té příležitosti si hledají novou a větší ulitu. Ten můj (ráček poustevníček) svůj domov nikdy nenašel, a proto vyschl. A proč o tom mluvím? Za prvé, z toho jsem pochopil, že nemám nikdy ztrácet naději, neboť věci nemusí být takové, jaké se zdají, i když je vidíme na vlastní oči. A za druhé, že v osamění za skříní, ve tmě a bez domova, hynou nejen poustevníci." * * *... celý text
Motýlí kniha
2021,
Martina Macháčová
Na první pohled by se mohlo zdát, že kniha svými příběhy o skřítcích zaujme jen ty nejmenší děti, při čtení jsem však došla rychle k názoru, že text skýtá hlubší příběh a rovněž poměrně vzácné informace, které malému čtenáři nenásilně předává. Kniha je velmi lehce napsaná, jazyk knihy je vymazlený a zvukomalebný, a vůbec nedá práci představit si skřítky či další postavy z příběhů a jejich dobrodružství. Informace v knize předané jsou nesmírně zajímavé, přitom je pochopí i menší děti okolo čtyř až pěti let. Knihu však ocení také malí školáci na prvním stupni, protože svým přesahem se nejedná o pohádkovou knihu, ale čtenáři se v ní dozví konkrétní příběhy a příklady z přírody, které se týkají našeho vztahu k přírodě, hospodaření s vodou, nakládání s odpadky a vznikem černých skládek, ale také se zde dozví mnoho informací ze života řady zvířátek, květin a vlastně i fungování celého ekosystému a pohádkový kabátek jen vhodně dokresluje edukačně velmi cennou pomůcku, která umožní dětem vidět to, co by jinak neviděly, protože by to ve svém okolí nehledaly. Mohu říci, že se jedná o skvělou knihu, kterou ráda doporučuji příátelům a známým a já sama ji vozím pro děti našeho oddílu na tábory, které spolupořádám. Knihu tedy posuzuji nejen jako přírodovědně vzdělaný odborník, ale právě i hlediska edukačního, kdy zohledňuji, jak se s knihou bude pracovat s cílovou věkovou skupinou a jak kniha naplňuje moje představy o nenásilném a stimulativním vzdělávání dětí.... celý text
