Sitting-Bull komentáře u knih
Příjemně plynoucí děj, byť je to ve své podstatě slaďák o chudé dívce, která ke štěstí přišla. To, že je to slaďárna nakonec nevadilo, protože popis doby a zvyků v panském domě byl prostě příliš zajímavý a nešlo se čtením přestat a za to dostává kniha body navíc. Dokonce tak moc, že se těším na další díly, které už na mě čekají.
Jsem rozpolcena. Kdyby to nebylo o indiánech, nedala bych ani ty tři hvězdičky, strašně moc mi tam vadila ta propaganda poplatná době vydání. Chápu, že bez toho by kniha o Divokém Západě a vojákovi americké armády asi měla mnohem větší problémy vyjít, ale to nic nemění na tom, že tomu propaganda čouhá nejen z bot, ale i z uší, byť se mnohdy dovedně skrývá na pozadí.
Stejně tak jsem při čtení přemýšlela, zda si nemohl autor vymyslet jiné postavy, než půjčovat si od Maye Sama Hawkense a Old Firehanda, když příběh by stejně tak mohl plynout s jinými trapery, než konkrétně těmito dvěma. Zde si však myslím, že jsou tam dané postavy jako vzdaný hold jeho oblíbenému spisovateli a vlastně to příběhu nijak nevadí. Konec zajímavý, takže autorovi ještě šanci dám.
Sto povídek, resp. sto příběhů propojených linkou toho, jak si je pár lidí vypráví v dobrovolné izolaci před černou smrtí. Příběhy velmi dobře ilustrují způsob uvažování doby, kdy Dekameron vznikal. Mohou se feministky vztekat jak chtějí, v tu dobu byla žena skutečně pouze majetkem muže a bití nebylo, zdá se, ničím vyjímečným. A proč by mělo být, pokud ještě před čtvrt stoletím bylo naprosto běžné bití dětí, dokonce se bití objevovalo i ve škole? Jsem ráda, že se společnost posunula, ale určitě kvůli tomu nebudu zatracovat knihu ze 14. století jen proto, že teď to už máme jinak. No a celkový dojem z knihy? Líbilo se mi, jak si Bocaccio bral v tehdejší společnosti na mušku každého a nikoho moc nešetřil. Bylo to takové odpočinkové čtení. Některé povídky byly veselé a úsměvné, některé spíše lechtivé a některé smutné - tak, jak to prostě v lidské společnosti je. A za mě to byla velmi zajímavá sonda do uvažování tehdejší doby.
Útlá knížečka se smutným poselstvím, které bylo oslyšeno. Přesně jak psal F. F. - ti, co se měli dobře předtím, měli se a mají velmi dobře i "po Sametu". Je pak velmi těžké vysvetlovat dítěti něco o nějakých ideálech a vyšším principu mravním, když zároveň člověk ví, co se dělo a děje.
Jsem smutný, smutný, smutný. Právě jsem podruhé dočetla kniha Spasitel. To je tak nádherný, nádherný, nádherný knížka...
Je to přesně ten typ knih, které už chcete dočíst, abyste věděli, jak to dopadne, a přitom je nechcete dočíst, protože už bude konec. Zůstává v mých TOP10 a co se Weira týče, opravuji svůj předchozí komentář, Spasitel je lepší, než Marťan, byť kvalita těchto dvou knih je velice vyrovnaná a rozdíl je v setinách procenta, takže vlastně zanedbatelný. Víc takových knih!
Kniha sama o sobě přínosná tak 3-4 myšlenkami. Co se mi nelíbí, je ta spousta zbytečně vyplýtvaného papíru - na stránce 1-2 odstavce a nad nimi i pod nimi spousta vloného místa na dvoj- až trojnásobek textu. Že by se utoři styděli vydat knihu téměř o ničem a ještě k tomu hubenou, tak ji nafoukli prázdným místem? Gruberův Osobní informační systém má stránek třetinu a informačně a myšlenkově ne stonásobně bohatší, než toto "dílo".
Nebylo to rozhodně špatné. Vlastně to bylo překvapivě dobré. Možná i proto, že jsem na základě komentářů zde neměla vysoká očekávání. Je pravda, že kniha je o hrstce "vyvolených", kteří se mohou dostat k jídlu či elektřině i ve chvíli, kdy zbytek Evropy mrzne a hladoví, ale je dobré si uvědomit, že tito vyvolení asi opravdu existují a svou nadřazenost si zdůvodňují třeba právě tím, že "oni to celé musí nějak řídit". To, že nemocnice nechává beznadějné případy umírat pomalou smrtí (dehydratací, vyhladověním, podchlazením) a opouští je a přitom nějaký hotel je pod proudem a zásobený jídlem protože se zde přece ubytovávají poslanci a členové parlamentu mi tedy přijde trochu moc přitažené za vlasy. Ne, že bych nevěřila tomu, že si to tak někdo nastaví, ale nevěřím tomu, že by tam už dávno nevtrhl rabující dav hladových a zmrzlých lidí. I když možná v té části Evropy, kde slušný člověk nesmí u sebe nosit na veřejnosti ani nůž (a rabiát se na povolení neptá) to tak může opravdu dopadnout (ovšem zase jen do chvíle, než lidi vezmou dlažební kostky, kusy tyčí apod., aby se bili za svůj hlad a za své blízké).
Dala jsem tomu šanci, opravdu jsem se snažila Terezii z Lisieux pochopit, ale asi jsme prostě nekompatibilní, jako bychom se vyskytly ve zcela jiném vesmíru.
Výkřiky typu: "...Ježíšův výkřik na kříži: ´Žízním!´... ve mně rozněcoval neznámý, palčivý žár... Chtěla jsem svému miláčkovi dát napít a přitom jsem se sama cítila být stravována žízní po duších... Ještě to nebyly duše kneží, jež mne přitahovaly, ale duše velkých hříšníků..." nebo "Ježíši, nevýslovná sladkosti, proměň mi v hořkost všechny pozemské útěchy!" nebo "Pochopila jsem, že mám-li se stát svatou, musím hodně trpět... Nechci být svatá jen napůl,... já si vybírám všechno..." jsou prostě naprosto nepochopitelné, zvláště ve spojení s jejím životem a zní mi nepokorně, strojeně a pokrytecky.
Krátké, krásné, drsné a hutné... Jak se do pár stran dá směstnat tolik popisů postav a přírody, že je člověk vidí plasticky před sebou a čeká, že postavy z představ vystoupí a obživnou? Nádherný jazyk a nádherný, byť smutný, příběh.
A jsem moc ráda, že jsem si jej přečetla až nyní, na základce či na střední bych si jej tak neužila, v tom má EvikU. pravdu.
Krásně napsaná kniha. Příběhy v knize a i ty příběhy na pozadí. Smekám před prací a uměním K. Tučkové. Nevěřila jsem, že těch více než 700 stran zhltnu za pět dní, a to včetně dohledávání dalších a dalších informací z naší nedávné historie. Ale jak píše Kleo99, skutečně je kniha na ten příběh moc krátká a chtěla bych víc. A vlastně pod všechno, co tu napsal Kleo99 se mohu podepsat. Bezesporu TOPka mého letošního čtenářského roku.
Musím říci, že se mi tato kniha četla mnohem hůř, než Rudý Zeman. Bohužel je stejně pravdivá a obsah stejně děsivý, jen jsem se prostě špatně orientovala v těch mnoha různých ekonomických subjektech. Na druhou stranu si uvědomuji, že přesně to je smyslem toho, proč jedna společnost vlastní jinou, která vlastní jinou a ta zase jinou - zamlžení vlastnictví a vazeb...
Jinak tedy zase skvělá práce pana Kmenty. Jsem ráda, že máme takové novináře. Bohužel jeho voliči si to stejně nepřečtou... :-(
Byla to moje první manga. Tak nějak jsem chtěla vědět, z čeho jsou manga-lovers v mém okolí tak nadšení. Bohužel tedy moje první setkání s mangou dopadlo neslavně. Přestože Mesiášův příběh mám ráda, tohle jsem prostě nedala. Velkou vinu na tom měly ty strašlivé kresby, kde všichni lidé vypadali jak partička mončičáků. Když jsem to pak probírala s manga-lovers, tak mi čtyři na sobě nezávisle řekli, že jsem si bohužel zvolila zrovna mangu s otřesnými kresbami a designem, že tohle je prostě vizuálem nepovedený kousek. :-(
Co se příběhu týče, vytkla bych mu povrchnost a nepřesnost, nicméně pro ty příběhem nepolíbené asi dobré. Pro ty, co příběh znají, tak to bude plné děr, nelogických skoků a mezer. Tož tak.
Posloucháno jako audiokniha, tak jsem si nejprve musela zvyknout na afektovaný přednes V. K. Kubařové. Několikrát jsem chtěla audioknihu odložit, protože ten přednes je velmi rušivý a pro mě nepříjemný. Jen díky tomu, že děti chtěly poslouchat dál, jsem to i já nakonec dala. Když jsem se přes ten přednes dokázala přenést, tak už mě příběh uchvátil a v mnohém oslovil a zaujal. Doporučuji, a to zejména na společný poslech s dětmi. My jsme si Gornovy otázky zodpovídali se syny v autě a ta blízkost s dětmi u těch otázek rozhodně stála za to. Jako knihu tedy rozhodně doporučuji. :-)
Za mě jedna z těch Gaimanových slabších knih. Možná proto, že nemohl tak moc popustit uzdu své fantazii. Každopádně jako převyprávění severské mytologie to je OK, Gaiman se prostě musel držet daných mantinelů.
Poslední kniha od Drdy a Kroupy, kterou jsem měla k dispozici. A jak jinak, příběhy rozhodně stojí za přečtení. Dějepis, jak jám ho nutili ve škole, jsem nenáviděla, ale takhle psanou historii hltám a látám své mezery ve vzdělání, protože tohle jsme se neučili ani v tom nenáviděném dějepise.
Bylo to slabší, než kdyby to celé napsal Correia, ale číst se to dalo. Za mě tak 3,5* a zaokrouhluji nahoru kvůli několika moc pěkným povídkám.
Slušný rozjezd, kniha mě již od začátku dokázala zaujmout. Chvílemi tedy děsivá tím, co popisuje, ale celkově se mi ta popisnost líbila. Konec knihy byl z mého pohledu slabší, chtěla jsem dát jen 3 hvězdičky, ale doslov to vrátil zpět na 4 hvězdičky. No a samozřejmě zmioňované množství knih v příběhu... Za to si autor tu čtvrtou hvězdičku rozhodně zaslouží. Miluji příběhy, kde se s příběhem protkává láska ke knihám a kde se setkávám s dalšími knihami.
Další z řady počinů páně Kroupy a Drdy, který se mi dostal do rukou. Opět kniha plná svědectví lidí, kteří si za komunizmu "užívali" jeho výdobytků, stejně jako stejně dobrá "V komunismu jsme žít nechtěli" . Rozhodně stojí za přečtení. Ukazuje nám totiž, že lze vzdorovat, že se člověk nemusí nechat semlít, i když je to někdy velmi těžké a nezřídka je za to člověk "po zásluze" potrestán. Vážím si lidí, kteří to dokázali.
Poutavý popis řady bolestných zážitků a hrůz, kterými si prošly ženy jako zajatkyně Boko Haram. Nám tady v srdci Evropy to může přijít, jako vyprávění z jiné planety, protože Patience v knize popisuje svůj každodenní život a způsob fungování vesnických společenstev v Nigérii, který je totálně odlišný od toho našeho. Nicméně při svých cestách po Etiopii jsem se s popisovaným způsobem života ve vesnických oblastech setkávala zcela pravidelně, není tedy důvodu Patience nevěřit vše, co vypráví.
Kniha plná svědectví toho, jak bylo. Kniha plná historie popsané na konkrétních příbězích konkrétních lidí. Nemyslím si, že je pravdou, že by nebyl hrdinou někdo, kdo "v dané době jen žil", jak tady níže někdo píše v komentářích, protože z podle mého názoru záleží na tom JAKÝM způsobem daný člověk žil. Jinými slovy na tom, zda pro nás daný člověk může být mravním příkladem a ukazatelem. Mravní příklady dnešní společnosti chybí a skoro mám pocit, že se jaksi nenosí, a proto jsou knihy, jako je i tato, tak důležité.