Sitting-Bull
komentáře u knih
Číča: Životopis kočky
George Mikes
Miluji humor George Mikese, mám ráda, jak píše. Jeho Číča je pro mě knihou, kterou mohu číst zas a znovu a vždy mi, i přes smutné momenty, vyloudí úsměv na tváři. Máme doma také kočky a ten popis života s nimi, ten popis kočičí povahy, to je prostě dokonalé. Škoda, že je tato kniha tak opomíjena.
Hotel U devíti koček
Radmila Tomšů
Hmm, tak nezbývá, než konstatovat, že jen popsat vtipné příběhy na knihu prostě nestačí. To, co se v blogu schová, zde je vidět naplno v celé nahotě.
Jsem milovníkem koček, doma jich máme šest, ale číst tuto knihu pro mě bylo, až na pár vtipných momentů, spíše utrpením. Četla jsem zároveň (neprávem opomíjenou) knihu George Mikese Číča a tím výrazněji jsem viděla rozdíl mezi spisovatelem a bloggerem (bloggerkou). Ta moudra a laskavý popis v knize Číča s touto nešel vůbec srovnat, jak dalece ji přesahoval. Druhou hvězdičku dávám za to, že je to kniha o kočkách a životě s nimi a párkrát jsem se i zasmála, jinak by kniha steží dosáhla na jednu hvězdičku.
Agnes a ostrov Stínů
Veronika Hájek Hurdová
Tento díl byl pro mě tedy zklamáním. Ten první mě v mnohém oslovoval, ta cesta dávala smysl a odnesla jsem si odtamtud spoustu hlubších myšlenek, nebo pocitů, že je to dobře, jak to dělám... Tento mi přišel stavěný jaksi na sílu, spousta věcí mi nedávala smysl a řada věcí tam byla tak nějak nelogicky vyřešena... Myšlenky, které by měla kniha obsahovat, prošuměly tak nějak kolem mě, snad kromě jedné či dvou. Prostě jsme se s knihou nepotkaly.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Ke komentáři MoniMonika již není co dodat, plně s ním souzním. Líbila se mi rodinná sága, líbily se mi popisy jednotlivých událostí, které utvářely životy těch tří žen a líbil se mi popis historie umně propletený s jejich životy. A.M. jako autorka zkrátka umí.
Hry a semináře – úplné vydání
Zdeněk Svěrák
Koupila jsem souborné vydání audioknih, přestože samozřejmě Járu Cimrmana notoricky znám. Kdo v České republice by neznal, že? Tak samozřejmě šup do přečtených, protože to je nesmrtelné dílo, které člověk může číst či poslouchat stále dokola, jak i já čas od času činím.
Jídlo léčí: Převratná stravovací strategie boje proti nemoci od nachlazení po osteoporózu
Susan Allen
Kniha naprosto a zcela v duchu jiných knih Reader´s Digestu. Předžvýkané informace z řady studií a nějaký pokus o jejich shrnutí. Spoustu jednotlivých informací tam samozřejmě člověk najde, ale je nutno mít na zřeteli, že informace v knize obsažené nejsou všespasitelné. Jinými slovy, všeho s rozumem.
Čarodějovy hodiny
John Bellairs
To je tak podivně infantilně psaná kniha, že bych ji s váháním dala přečíst maximálně osmiletému synovi, ale tak nějak s pocitem, že tohle je možná pro předškoláky... Osmiletému dítěti by se ještě mohla líbit, kdyby nebyla spousta hezčích knih. Kniha je totiž tak podivně vyprávěna, postavy jsou tam nelogické, povrchní a zkostnatělé, takové šablonovité... Často jsem měla pocit, že ten příběh psalo osmileté dítě, dokonce jsem se teď šla ujistit, že tomu tak nebylo. Ne, nebylo, autorovi v době vydání bylo 35. Ale ten příběh a jeho podání tomu fakt neodpovídá... Třeba kdž dítě přijde o rodiče a dozví se, že pojede ke strýčkovi. "Tak fajn." Žádná emoce, nic... No prostě fakt divné. Je to škoda, nápad byl dobrý. Další díly však klidně oželím. To je tak podivně infantilně psaná kniha, že bych ji s váháním dala přečíst maximálně osmiletému synovi, ale tak nějak s pocitem, že tohle je možná pro předškoláky... Osmiletému dítěti by se ještě mohla líbit, kdyby nebyla spousta hezčích knih. Kniha je totiž tak podivně vyprávěna, postavy jsou tam nelogické, povrchní a zkostnatělé, takové šablonovité... Často jsem měla pocit, že ten příběh psalo osmileté dítě, dokonce jsem se teď šla ujistit, že tomu tak nebylo. Ne, nebylo, autorovi v době vydání bylo 35. Ale ten příběh a jeho podání tomu fakt neodpovídá... Třeba kdž dítě přijde o rodiče a dozví se, že pojede ke strýčkovi. "Tak fajn." Žádná emoce, nic... No prostě fakt divné. Je to škoda, nápad byl dobrý. Další díly však klidně oželím, a to i přes to, že dětské knihy čtu ráda.
Démonologové
Gerald Brittle
Kniha se mi četla celkem obtížně. Pravděpodobně proto, že byla psána takovým podivně "dokumentárním" a popisným stylem, kdy však zároveň musím spoustu informací pro tvoje dobro, čtenáři, zatajit a některé naopak opakovat a opakovat. Jako jsem ráda, že jsem ji přečetla, ale pod kůži se mi mnohem víc dostal film.
Příchod bohů
Vlastislav Toman
Knihu jsem otevřela z nostalgie, protože patřím do generace ovlivněné komiksy v "Ábíčku". Oproti komiksu jsem v titulní povídce získala více informací, ale celkově na mě tato sbírka povídek působila nakovým všedním a nijakým dojmem. Tak nějak pod heslem "nenadchne, neurazí".
Nehoda
Zdeněk Sotolář
Je smutné, když děti, ti tvorové s neustálou potřebou nasávat další a další vědomosti jako houby, dostávají do ruky toto jako "plnohodnotnou knížku", snad aby se moc nepřetěžovaly. Jasně, že existuje podmnožina dětí, pro které šestnáctistránkový sešit bude i ve druhé třídě výzvou, ale stahovat tím tu většinu, ve které by šlo již v první třídě probudit lásku ke čtení, někam dolů mi přijde hodně smutné.
Pozitivem oproti jiným dílům této edice jsou dvě věci - neběžný font, který vede děti ke čtení téměř i dokonce skoro něčeho jako psacího písma, a zápletka s nutností volat záchranku, a tedy návod "jak na to". Za tato dvě pozitiva dávám tu třetí hvězdičku, jinak bych dala jen dvě.
Panský dům
Anne Jacobs
Příjemně plynoucí děj, byť je to ve své podstatě slaďák o chudé dívce, která ke štěstí přišla. To, že je to slaďárna nakonec nevadilo, protože popis doby a zvyků v panském domě byl prostě příliš zajímavý a nešlo se čtením přestat a za to dostává kniha body navíc. Dokonce tak moc, že se těším na další díly, které už na mě čekají.
Válka bez skalpů
Jaroslav Moravec
Jsem rozpolcena. Kdyby to nebylo o indiánech, nedala bych ani ty tři hvězdičky, strašně moc mi tam vadila ta propaganda poplatná době vydání. Chápu, že bez toho by kniha o Divokém Západě a vojákovi americké armády asi měla mnohem větší problémy vyjít, ale to nic nemění na tom, že tomu propaganda čouhá nejen z bot, ale i z uší, byť se mnohdy dovedně skrývá na pozadí.
Stejně tak jsem při čtení přemýšlela, zda si nemohl autor vymyslet jiné postavy, než půjčovat si od Maye Sama Hawkense a Old Firehanda, když příběh by stejně tak mohl plynout s jinými trapery, než konkrétně těmito dvěma. Zde si však myslím, že jsou tam dané postavy jako vzdaný hold jeho oblíbenému spisovateli a vlastně to příběhu nijak nevadí. Konec zajímavý, takže autorovi ještě šanci dám.
Dekameron
Giovanni Boccaccio
Sto povídek, resp. sto příběhů propojených linkou toho, jak si je pár lidí vypráví v dobrovolné izolaci před černou smrtí. Příběhy velmi dobře ilustrují způsob uvažování doby, kdy Dekameron vznikal. Mohou se feministky vztekat jak chtějí, v tu dobu byla žena skutečně pouze majetkem muže a bití nebylo, zdá se, ničím vyjímečným. A proč by mělo být, pokud ještě před čtvrt stoletím bylo naprosto běžné bití dětí, dokonce se bití objevovalo i ve škole? Jsem ráda, že se společnost posunula, ale určitě kvůli tomu nebudu zatracovat knihu ze 14. století jen proto, že teď to už máme jinak. No a celkový dojem z knihy? Líbilo se mi, jak si Bocaccio bral v tehdejší společnosti na mušku každého a nikoho moc nešetřil. Bylo to takové odpočinkové čtení. Některé povídky byly veselé a úsměvné, některé spíše lechtivé a některé smutné - tak, jak to prostě v lidské společnosti je. A za mě to byla velmi zajímavá sonda do uvažování tehdejší doby.
Dva údery pod pás
František Fajtl
Útlá knížečka se smutným poselstvím, které bylo oslyšeno. Přesně jak psal F. F. - ti, co se měli dobře předtím, měli se a mají velmi dobře i "po Sametu". Je pak velmi těžké vysvetlovat dítěti něco o nějakých ideálech a vyšším principu mravním, když zároveň člověk ví, co se dělo a děje.
Spasitel
Andy Weir
Jsem smutný, smutný, smutný. Právě jsem podruhé dočetla kniha Spasitel. To je tak nádherný, nádherný, nádherný knížka...
Je to přesně ten typ knih, které už chcete dočíst, abyste věděli, jak to dopadne, a přitom je nechcete dočíst, protože už bude konec. Zůstává v mých TOP10 a co se Weira týče, opravuji svůj předchozí komentář, Spasitel je lepší, než Marťan, byť kvalita těchto dvou knih je velice vyrovnaná a rozdíl je v setinách procenta, takže vlastně zanedbatelný. Víc takových knih!
Minutový manažer
Spencer Johnson
Kniha sama o sobě přínosná tak 3-4 myšlenkami. Co se mi nelíbí, je ta spousta zbytečně vyplýtvaného papíru - na stránce 1-2 odstavce a nad nimi i pod nimi spousta vloného místa na dvoj- až trojnásobek textu. Že by se utoři styděli vydat knihu téměř o ničem a ještě k tomu hubenou, tak ji nafoukli prázdným místem? Gruberův Osobní informační systém má stránek třetinu a informačně a myšlenkově ne stonásobně bohatší, než toto "dílo".
Blackout: Zítra bude pozdě
Marc Elsberg (p)
Nebylo to rozhodně špatné. Vlastně to bylo překvapivě dobré. Možná i proto, že jsem na základě komentářů zde neměla vysoká očekávání. Je pravda, že kniha je o hrstce "vyvolených", kteří se mohou dostat k jídlu či elektřině i ve chvíli, kdy zbytek Evropy mrzne a hladoví, ale je dobré si uvědomit, že tito vyvolení asi opravdu existují a svou nadřazenost si zdůvodňují třeba právě tím, že "oni to celé musí nějak řídit". To, že nemocnice nechává beznadějné případy umírat pomalou smrtí (dehydratací, vyhladověním, podchlazením) a opouští je a přitom nějaký hotel je pod proudem a zásobený jídlem protože se zde přece ubytovávají poslanci a členové parlamentu mi tedy přijde trochu moc přitažené za vlasy. Ne, že bych nevěřila tomu, že si to tak někdo nastaví, ale nevěřím tomu, že by tam už dávno nevtrhl rabující dav hladových a zmrzlých lidí. I když možná v té části Evropy, kde slušný člověk nesmí u sebe nosit na veřejnosti ani nůž (a rabiát se na povolení neptá) to tak může opravdu dopadnout (ovšem zase jen do chvíle, než lidi vezmou dlažební kostky, kusy tyčí apod., aby se bili za svůj hlad a za své blízké).
Myšlenky na každý den
Thérèse de Lisieux
Dala jsem tomu šanci, opravdu jsem se snažila Terezii z Lisieux pochopit, ale asi jsme prostě nekompatibilní, jako bychom se vyskytly ve zcela jiném vesmíru.
Výkřiky typu: "...Ježíšův výkřik na kříži: ´Žízním!´... ve mně rozněcoval neznámý, palčivý žár... Chtěla jsem svému miláčkovi dát napít a přitom jsem se sama cítila být stravována žízní po duších... Ještě to nebyly duše kneží, jež mne přitahovaly, ale duše velkých hříšníků..." nebo "Ježíši, nevýslovná sladkosti, proměň mi v hořkost všechny pozemské útěchy!" nebo "Pochopila jsem, že mám-li se stát svatou, musím hodně trpět... Nechci být svatá jen napůl,... já si vybírám všechno..." jsou prostě naprosto nepochopitelné, zvláště ve spojení s jejím životem a zní mi nepokorně, strojeně a pokrytecky.
O myších a lidech
John Steinbeck
Krátké, krásné, drsné a hutné... Jak se do pár stran dá směstnat tolik popisů postav a přírody, že je člověk vidí plasticky před sebou a čeká, že postavy z představ vystoupí a obživnou? Nádherný jazyk a nádherný, byť smutný, příběh.
A jsem moc ráda, že jsem si jej přečetla až nyní, na základce či na střední bych si jej tak neužila, v tom má EvikU. pravdu.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Krásně napsaná kniha. Příběhy v knize a i ty příběhy na pozadí. Smekám před prací a uměním K. Tučkové. Nevěřila jsem, že těch více než 700 stran zhltnu za pět dní, a to včetně dohledávání dalších a dalších informací z naší nedávné historie. Ale jak píše Kleo99, skutečně je kniha na ten příběh moc krátká a chtěla bych víc. A vlastně pod všechno, co tu napsal Kleo99 se mohu podepsat. Bezesporu TOPka mého letošního čtenářského roku.