Smolař
přečtené 223
Listopád
2021,
Alena Mornštajnová
Áje Mornštajnů se povedlo vytvořit dost slušnou orwellovskou postapo dystopii. Proč tyhle přívlastky? Protože lidé v knize Listopád nežijí. Oni přežívají. Od nepovedenýho sametu se totiž v ČSSR zastavil čas. (On se svym způsobem nepoved samet ani v reálu, ale pssst... o tom se nemluví, protože by si hodně lidí muselo sundat brejle.) A tak tu máme Máju a Josku. Lidi plný nadějí. A tohle je příběh o nich. Nějakej zelenej mozek se v zemi, kde mají velký i filcky, rozhodne, že Gorbačov je měkejš a neni dost zapálenej pro budování lepších zítřků a tak dostane kuli do palice a... ta-dá... opět se nám tu v ulicích prohání přehlídka sovětský bojový techniky. Tentokrát se ale nepíše rok, co má Jágr na dresu, ale rok 89, tudíž Mája a Joska si svoje naděje můžou vzít, zmuchlat a zahodit do koše. Konečně vzniknul ten socialistickej ráj! Celej tenhle příběh je plnej strachu a beznaděje. A člověk, když se začte, má pocit, že mu furt stojí fízl za zadkem a čumí, co dělá. Tohle by měla být povinná četba pro všechny mladý (a zejména pro ty, co mají sklony si totalitní režim romanticky idealizovat. A jako, že jich přibývá.), aby si uvědomili, za co naši fotrové a matky cinkali klíčema. Paní Mornštajnová prostě atmosféru udělat umí a svoje příběhy vypráví s lehkostí. Postava Máji má hloubku a postupně sledujeme její přerod v rezignovanou bytost, která ale v hloubi duše si tu naději uchovává. Její dcera je naopak státnim aparátem vychovaná poslušná budovatelka s vymytym mozkem. Vedlejší postavy onu dusnou a beznadějnou atmosféru dotváří. Jediná věc, co mě trošku zamrzela je předvídatelnej konec. Ten totiž svítí pátracim reflektorem ze strážní budky na kilometr daleko, ale to je jen malej flíček na jinak skvělý knize a Listopád určitě stojí za přečtení.... celý text
Hvězdná brána
1994,
Dean Devlin
Ha, Stargate! Tenhle milostnej trojúhelník: knížka - film - seriál, se nedá hodnotit samostatně. Alespoň pro mě. (Fanoušci seriálu, dále nečtěte) Představte si knížku jako čerstvou voňavou luční trávu. Film jako kvítí, co mezi ní roste. A pak přijde kráva, celý to sežere a stráví. A přesně ten výslednej produkt celýho toho procesu (biologie ZŠ) kravskýho trávení... je seriál. Prostě Roland Emmerich dostal nápad, že se mu kdysi líbil Dänikenovo film "Vzpomínky na budoucnost" a chtěl by natočit film. Skvělej nápad! Protože takhle vniknul jeden z mých nejoblíbenějších filmů a jak jsem nedávno zjistil, i kniha. A to jsem nemoh nechat jen tak a rychle je jí slupnul. A mně se líbila. Krásně se s filmem doplňuje a rozvíjí některý myšlenky. Má to celkem spád a přesto, že jsem film viděl první, tak mi stále držela knížka ve střehu, protože nějaký momenty jsou trošku jinak. Třeba původ Raa. (do filmu trošku poupraven). Takže žádnej jouda s hadem v držce, ale jen sluha někoho daleko mocnějšího. Dále pak jedinej O'neil je Kurt Russell. A ten knižní je snad ještě větší psychopat, než filmovej. Jeho touha po smrti je znát z každýho řádku. Já osobně beru cestu hvězdnou branou, jako jeho cestu uzdravení duše. Jackson je sobec a vidí zase jenom to svoje. Ra je tu skutečně záporák v tom smyslu, že jakmile promluví, jde z něho skutečně strach. Takový malý koncentrovaný zlo. Takhle má vypadat záporák. Vedlejší postavy jsou sice plochý, jak třída korejských studentek, ale o ně tu ani tak nejde. Jsou tu jako dotvoření děje. Taky se něco dozvíme o Nagadě a její kultuře. Jinak je kniha napsaná celkem slušně. Žádná hluchá místa. Stručně a jasně jde k ději. Žádný zbytečný pasáže. Na konci menší hepyend, ale to se dalo čekat. A pak je tu seriál. Opravdu mi hlava nebere, jak tahle čipovina se mohla stát modlou tolika lidí. No... svěřte něco Kanaďanum. Už se nedivim, že si z nich dělá duo Stone/Parker věčně dobrej den. Ale ano, taky jsem na to koukal. Jako dítě. A s věkem jsem jaksi zjistil, že SG neni jedinej seriál. A taky přišlo zjištění, že v porovnání třeba s Babylonem 5 je tohle veledílo vysloveně směšný. Nebudu se rozepisovat o nedostatcích, "herectví" a logických nesmyslech. Tohle je Databáze knih. Pro nás je důležitý, že nejen, že překroutilo ideu původní předlohy, ale ono ji totálně doprasilo. Vim, že jdu proti proudu. A je mi to srdečně fuk. Nekvalita se okecat prostě nedá. Emmerich se už teď připravuje na rotaci v hrobě a vůbec se mu nedivim, že se seriálem nechce mít nic společnýho. Tečka.... celý text
Signály z vesmíru
1962,
Kurt Sandner
Psal se rok 1959, Robert Heinlein vydal Hvězdnou pěchotu. Roku 1952 vydal Simak svoje Město A Asimov Nadaci. A mezitím, roku padésátého čtvrtétho Kurt Sandner Signály z vemíru. Tak! A Je to venku! Nebudu se dlouze rozepisovat, protože by to byla škoda mýho času a „papíru“. Je to nudná hovadina, která zmizela někde v dějinách a to právem. Celej děj se točí kolem jakýhosi outsidera, kterýho zavřeli do blázince, protože sestrojil příjmač a zachytil signály z jiný sluneční soustavy. Což by nebyl problém a samo o sobě by to působilo, jako hodně dobrej námět, ale tohle je tak nudně a špatně napsaný, že mi nejde na mysl, proč to někdo vůbec vydal. Ono totiž na samotnej hlavní motiv prakticky ani nedojde. Za mě odpad.... celý text
Grunt RX-10
2007,
Martin Koláček
Ufff… to jsem si zas naběh na vidle s touhle * píp *. Moh by mi někdo * píp * vysvětlit, vo co tu * píp * šlo? Něco tak * píp * chaotickýho nemůže napsat zdravá mysl. Prostě ne. Představte si knížku, která je první půlku prakticky celá vedená formou dialogu a druhou zase z větší části jen popisy. Do toho autor hojně boří čtvrtou stěnu. Ne, moment, on ji neboří. On jí projel tankem, srovnal buldozerem a vystavěl místo ní něco jako Jinosvět ze Silent Hillu. Nějakej příběh tu tedy je. Jakási xtá variace Matrixu, křížená ještě s něčim. To všechno sprskaný do sebe stylem Pejska a Kočičky, co vařili dort a ještě k tomu v druhym kastrolu nějakou dobrůtku, kterou během psaní autor užíval v množství většim, než malym. Ale teď věcně, co mě iritovalo. Věčný přeskakování z jednoho tématu na druhej bez možnosti se trošku zorientovat v ději. Rozhovory nijak neoddělený od sebe. Nesympatický postavy. Jediný, co tohle veledílo omlouvá je to, že autor sám připouští, že je to totální hovadina. Jestli je to cesta do hlubin zhulencovy duše, tak se to povedlo a mělo by to dostat plný hodnocení. Jinak je to imho na odpad.... celý text
M*A*S*H aneb Jak to bylo doopravdy
1995,
Richard Hooker
M*A*S*H, aneb jak jsme se prochlastali válkou. Co víc napsat k něčemu, co téměř všichni znají. Snad jen to, že knížka je spíš podobná filmu, ale všichni ji budou srovnávat se seriálem. To moc nejde. Seriál už hrál na úplně jinou notu. Henry Blake je tu spíš prchlivej zelenej mozek. Hawkeye a Trapper se tu kuního ksichta zbavěj dřív, než je zdrávo a tim prakticky ztratí „úhlavního nepřítele“ ještě před půlkou knihy. Osobně se mi moc nelíbí, jakym jazykem je kniha napsána. Ale to je asi dáno věkem (napsána byla roku 1968). Vtipný mi to moc nepřišlo a celkově mě to nějak nenadchlo. Kromě poslední kapitoly, kdy se vrací Hawkeye a Trapper domů. Holt seriál je seriál.... celý text
Tohle je moře
2019,
Mariana Enríquez
Tohle je moře sraček. Ono to totiž snad do půlky nedává smysl a člověk prakticky nemá šanci se čapnout a dostat se do děje, protože celej tenhle stodvacetistránkovej canc působí, jako jedna kapitola vytržená z rozsahově objemnějšího díla. Najednou vás někdo hodí do vody a buď budete plavat, nebo se utopíte. Jo, jako on to není špatnej nápad. Máte popový hvězdy a jistý entity se z nich snaží udělat legendy - alegorie hudebního průmyslu. Problem je v tom, jak je to napsaný. Paní Mariana totiž asi hojně požívala svojí rostlinnou jmenovkyni během psaní. Roztroušenost, roztěkanost a přeskakování od jednoho ke druhýmu, čemuž asi rozumí jen autorka. V jednom odstavci spolu mluví dvě postavy. V následujícim další dvě, ale to už vám nikdo neřekne, a najednou zjistíte, že jste o tři rozhovory a dvě místa děje dál. Díky tomu nemáte ani možnost si vytvořit vztah k postavám. Ke konci jeden silnější moment, ale ten to sám o sobě už nevytrhne díky předchozímu průběhu. Za mě – tohle se fakt nedá nikomu doporučit.... celý text
Moře rzi
2019,
C. Robert Cargill
!Možný minispoiler! Postapokalyptická westernová variace Terminátora, kde roboti vyhráli válku proti lidem, aby mohli žít paradoxně, jako lidé. Aby se nakonec jejich revoluce obrátila proti nim a sama je začala vybíjet strojová inteligence. Ke konci to bohužel spadlo do klišé, kdy už to byla opravdu variace na westernovou (druhoválečnou, kteroukoliválečnou) řež v opevněnym městě proti přesile, kde stejně všichni chcípnou. Jako špatně se to nečetlo, ale bohužel všechny ty klady první půlky postupně ubejvaly. Třeba myšlenkový a filosofický vsuvky autora. Ty rozhodně měly hlavu a patu. Poměrně promyšlenej děj (i když došlo i na logický hrubky) se postupně rozplynul v přímočarý "musíme z bodu A do bodu B, dřív než..." Škoda promarněnýho potenciálu. Rád bych viděl rozvedenej popis války proti lidem, protože těch pár flashbacků to nezachrání. Víc o společnosti robotů a jejim fungování. No nic... další prosím.... celý text
Naslouchač
2016,
Petra Stehlíková
Ale, ale… tohle je ale příjemný překvapení. A dokonce z domácí scény. A to do tý míry, že jsem Naslouchače slupnul prakticky během chvilky, jak mi to jen čas dovolil. Osobně mám problém s fantasy (až na pár výjimek) co do uvěřitelnosti postav, patlání pátýho přes devátý a trapnosti (znáte ten pocit, kdy je vám vysloveně trapně za autora, kterej to ale myslí smrtelně vážně), aby to bylo dostatečně „fantasy“. Navíc ještě mnohdy cíleno na dospělýho člověka. Proto se jí vyhejbám. To je důvod, proč jsem ke knize přistupoval s nulovym očekávánim a odnášim si košík plnej ovoce a výše zmíněný se zde naštěstí nekoná. Pohybujeme se zde někde na pomezí sci-fi, fantasy a postapo. Universum Naslouchače je v začátcích docela dobře vysvětleno a autorka ho rozvíjí. Knihu beru jako úvod do tématu, což autorka zvládla skvěle. Jen vývoj postav by mohl bejt o něco hlubší a až na pár drobných nelogičností je to fajn čtení. Pro vylepšení atmosféry bych uvítal víc popisu prostředí a ne se tak urputně soustředit na dějovou linku. Ta nikomu neuteče, protože je tu víceméně jediná. Jen je škoda, že se furt pani Stehlíková nemůže rozhodnout, jestli chce psát pro náctiletý, nebo se zaměřit na dospělý publikum. A upřímně by tomu mnohem víc slušela ta druhá možnost. Proto je asi Joel takovej odezdikezdista. Nicméně i přes těch pár nedostatků se jedná o čtivou a zábavnou jednohubku a rozhodně se těšim na pokračování.... celý text
