Smolař
přečtené 223
Děti z Bullerbynu
1962,
Astrid Lindgren
Kvalitní literatura pro děti. Zejména pro ty menší. Už se těšim, až moje prťata povyrostou do věku, kdy budeme spolu číst.
Vesmírní křižáci
2019,
Poul Anderson
Nedokážu si pomoci, ale přidat trošku vtipu a absurdnosti a klidně by Vesmírní křižáci mohli nést podtitul "Monty Python letí do vesmíru". Vždy jsem se usmál u pohledu na věc očima mnicha Parvuse a jeho komentářů typu "Všichni přeci víme, že..." Je škoda, že z toho tehdá Anderson nevytěžil víc. Ale jinak je to vcelku příběhová jednohubka. Technologická nadraženost a slepá arogance ještě neznamená automatickou výhru... alespoň pokud člověk nepotká anglický rytíře a lučištníky. A kdo umí skvěle intrikovat, dokáže porazit i hvězdný impérium.... celý text
Odd a mraziví obři
2018,
Neil Gaiman
Příběhově jednoduchá, ale dobře napsaná kniha pro děti, která je názornym příkladem, že i literatura pro omladinu může zaujmout starší publikum, pokud se udělá dobře, aneb nedělejme z dětí debily. Co zde ovšem tahne, jsou ilustrace. Nádherný grafický zpracování z knihy dělá malý velký umělecký dílo. A jako bonus se omladina naučí něco nejen o severských mýtech, ale i o tom jak se zvednout z bláta, ve kterym mu život koupe tlamu a ještě u toho někomu pomoci.... celý text
Evropa 45
1962,
Pavlo Zahrebeľnyj
Tož jako jo. Ono to nebylo tak nějak špatný. Problém bude asi v tom, že se Pavlo pustil přípravy švédskýho stolu, v půlce dostal hlad a tak začal užírat. Od každýho trošku. Až se tim sám zadávil. Jinými slovy - nakousal toho v příběhu hodně, ale jen málo toho dokončil. Moc postav na moc malym prostoru nedostane možnost k tomu, aby vynikly a tudíž nejsou vykresleny jejich charaktery do větší hloubky. Je to škoda. Na začátku jsem měl dojem, že bude fajn příběh o bandě partizánů. Nakonec se to spíš zvrhlo v mix Rychlých šípů s MP40 v rukou a 7. roty, kdy se prakticky volně potulují po rajchu a přitom kradou zbraně, aniž by po nich kdokoli pátral. Ale tak nějak se to četlo docela dobře a člověk se nenudil, až na to, že značná část knihy je věnována spíš událostem, které s příběhem přímo nesouvisí. Spíš to působí dojmem, že to mělo být mnohem rozsáhlejší dílo, ale někdo to seškrtal a je z toho tohle... Za mě - horší průměr.... celý text
Stříbrné město
2021,
Radek Sterakdary Starý (p)
Arila se chce stát hrdinkou. Bohužel neví, jak na to. Ale kdyby se stala hrdinkou, lidi by jí měli rádi, měla by fet, prachy a chlast. Byla by to prostě celebrita. A chtěla by se stát hrdinkou. A tak hledá svoje místo v životě. Už jsem se zmínil o tom, že by se chtěla stát hrdinkou? Asi takhle by se dala shrnout jedna z nosných linek a vlastně kniha celá samotná. Bohužel tohle je přesně ten případ, kterej zosobňuje všechno, co na fantasy nesnášim a tahá si s sebou všechny svoje neduhy, jako přeraženou hnátu cikána po bitce se skinheadem. A to všechno se jmenuje trapnost a klišé. Trapný jména, trapný motivy prostředí, nelogicky stagnující a deevolvující svět. Chápu, že je to prvotina, ale imho se to dalo všechno udělat líp. Kniha totiž vypadá, jako slepenec nápadů a místo toho, aby spolu fungovaly, tak jenom na sobě leží. Je vidět, že Ráďa (jehož tvorbu nesleduju, nezajímá mě a prakticky netušim kdo to je, kromě toho, že za mých WoW dob jsem se s tim jménem setkával) má plno nápadů, ale neumí je nadávkovat a následně vytěžit a pracovat s nima. Proto hodně věcí nakousne, ale pak se po nich slehne zem. Čas od času si Radek na pár stránkách protiřečí, ale co mě vysloveně točilo, tak byla nelogičnost jednání většiny postav. Za všechno mluví situace před finální bitvou, kdy místo toho, aby se všechny ruce a nohy nějak zaměstnaly a šly nějak pomoci, tak jdou do kantýny na oběd a kafe. Všichni vědí, že nepřítel je před branama, ale nééé, dáme si gáblík a budeme čumět do mobilů. Dále nadužívání zázraku na poslední chvíli, přeskakování z jednoho tématu na druhej a věčný a doslovný opakování již řečenýho. Co můžu ocenit, tak je vývoj hlavní hrdinky, která se postupně od naivní puberťačky přetaví v jistější verzi puberťačky. A postava Harariho, jež měl mít mnohem víc prostoru a jako jeden z mála má potenciál. Jo a rozhodně kladně hodnotim absenci romantický linky. Možná časem dám šanci pokračování a uvidim, kam se Ráďa posune. Možná by nebylo od věci vyměnit beta čtenáře za někoho neutrálního.... celý text
Roboti nemají ocas
2010,
Henry Kuttner
Dneska stařičký a beznadějně zastaralý, co se vylíčení techniky týká. Ale co je důležitý, robotí sbírka je zábavná a stále originální. Nečekejte nějakou hlubokou myšlenkovou explozi. Prostě jen pět povídek o Gallowayovi Gallegherovi - šílenym vědci, co kropí do strojku, jak carskej oficír a furt má problémy se zákonem. Jen je škoda, že většina postav napříč sbírkou je na jedno brdo, ale jinak tohle si vysloveně křičí o zfilmování. Takže jo - můžu doporučit jako nenáročnou a docela vtipnou četbu.... celý text
Temné království
2004,
Carmen Bin Ladin
No jo, holky. Když vy jste mnohdy nepoučitelný. V případě Carmen je to o to víc s podivem, že je napůl Íránka, takže musela mít alespoň šajna, do jaký řitě a k jakym písečnym lidem se to vdává. Nejhorší zjištění pro mě bylo při čtení, že ženy v SA ani nechtějí změnu. Ta společnost je tak hluboce rigidní a zacyklená díky víře v imaginárního komixovýho superhrdinu, že za staletí indoktrinace ta změna ani nemůže přijít v řádu desetiletí. Tohle je práce na mnohem delší dobu a kompletní reformu náboženství. Z pohledu středoevropana to ani nejde pochopit, protože tady logika totálně selhává ve prospěch pohádek a naprostý vychcanosti a manipulativních tendencích Saudů a dobrovolně nedobrovolný zaostalosti jejich žen. Ta kniha je spíš nakouknutí pod pokličku toho, jak arabskej svět obecně (ne)funguje v kontextu 21. století. Carmen měla docela kliku, že se jí povedlo od Ládinových utéct relativně snadno. A mohla svoje vzpomínky podat knižně. Jen by toho mohlo být víc. Určitě se o tomhle tématu dá napsat mnohem víc. Tohle by si měla přečíst každá, která sní o polomáčenym, nebo kakaovym dobrodužství v podobných řitích.... celý text
Arcižár
2021,
Eoin Colfer
Ale jo. Arcižár byl vtipnej. Petarda otravně zbytečnej a nesympatickej mladej smrad a hlavní bossák (nikoli Jaromír) takovej obyčejnej. Celkově to dalo čitelnou a nenáročnou fantasy jednohubku a chtělo by to rozvést v pokračování. Zaměřenim to bylo pro náctiletý s popkulturními odkazy, který si užije spíš třicátník. Ono to tak nějak vypadá, že Colfer začal psát knížku pro děti a skončil u mnohem dospělejší verze, protože takhle to na mě prvních několik desítek stran působilo. Po půlce to začalo konečně gradovat a začala zábava, která mě chytla díky atmosféře. Škoda ne zrovna hlubokých charakterů, ze kterých se časem nějak vyvine jen Arcižár. P.S. kdybych byl drakem a přisál se na mě takovej hajzlík, jako Petarda, tak neváhám a za chvíli by se točil na rožni, potírán marinádou a s jabkem v držce. Takže za mě takovej lepší průměr, kterýmu ještě hvězdu přidám, protože lepší a kvalitnější fantasy, která má hlavu a patu a nevypadá po pár stránkách jako pocákanej kapesník závisláka na wowku s ještě mokrym žaludem po tom, co sesmolil příběh o hrdinskym paladinovi, je opravdu málo. Neni to nic světobornýho, ale ani zdaleka nic na úrovni debility Naslouchače, nebo sraček od Másový.... celý text
Zápisky ze Severní Koreje
2020,
Michael Palin
Zápisky by se taky daly nazvat Album fotek z výletu. Textu je tu poskrovnu a snímky taky nemají vypovídající hodnotu, což podtrhuje Míšovo až neuvěřitelná naivita co se poměrů v KLDR týká. S přibývajícími stránkami jsem nabyl dojmu, že Míšovi by se tam snad i líbilo žít. Ta skutečná KLDR začíná tam, kde Zápisky končí. Otázkou je, jestli vůbec mají Zápisky ambici být něčím víc, než jen informačním průvodcem o zemi kdesi v řiti pro obyčejného Brita.... celý text
U Marťana jsem se dost bavil (až na ten předvídatelnej konec). U Artemis už jsem se nebavil, protože to byla prostě nuda. Spasitel byl na dobrý cestě dojít po Artemis spasení, ale blbě odhad brzdící manévr a shořel v atmosféře. Spasitel rozhodně neni špatně napsaná kniha. Ale problém je, že lidovej všeuměl patří k Přemkovi do Receptáře. Poprvé u Marťana to bylo hustý a kůl, bylo to něco novýho a všichni jsme to žrali. Potřetí už se toho ale dost zajídá. Kniha je opět spíš popisem série katastrof a jejich řešení z dílny domácího kutila. Tuna izolepy a montážní pěny prostě vyřeší vše. Tady je to celý ještě podpořený Andyho (nejen) matematickou masturbací. Když Spasitele teda ohlodáme na kost, tak zbyde prostej příběh o zhrzenym učiteli, kterýho vystřelili do vesmíru, aby spasil svět, jehož slunce je momentálně spásáno a záchranu celýho toho světa má na starosti zamindrákovaná sekretářka, před kterou mají bláto na hřišti i vůdci jaderných supervelmocí. Škoda, že tady Andy podniknul kroky hlavně k tomu, aby se ta knížka prodávala. Ve značnym množství míst onu pomyslnou zeď hlavou prostě prorazil, nebo zjednodušil a takhle to bude (viz. ona sekretářka). Stránky a stránky matematických popisů prostě slabší a místy i dost naivní příběh nenahradí. Všechny dějový zvraty do sebe zapadaj, jako dobře promazaný soukolí a budovánim spíš Andyho styl psaní připomíná videohru. A tak to opět směřuje nevyhnutelně k hepyendu, protože stylem, jakym je kniha napsaná, to ani udělat jinak nejde. A to jsem se ještě ani nedostal k variaci na Arrival... Vidim tu promarněnej potenciál. Andy Weir už je prostě značka a Spasitel je toho důkazem. Zkusim predikovat, že další jeho počiny budou sklouzávat víc a víc do mainstreamu. Škoda, škoda, škoda.... celý text
