stavlamich přečtené 696

Plachetnice na vinětách 2020, Jiří Hájíček

Je fakt, že na jednu stranu se k této knize hlas Vandy Hybnerové hodí, na druhou stranu mě poměrně štvala a ta anglická výslovnost byla taky trošku moc počeštěná. Ale jinak mi audioknižní provedení přišlo fajn. Co se námětu týče - jsem ráda, že Hájíček dokázal najít spoustu nových témat a námětů k přemýšlení, že se neopakoval (tolik, jak jsem čekala). Přeci jen když v každém díle rozebírá úpadek vesnic v jižních Čechách, trošku se to po čtyřech přečtených knihách omrzí. Ale přidal sem také krizi osobnosti, ženskosti. Nepochopení, vykořenění, osamělost, touhu něco změnit, ale co? A protože jsem se právě s těmito motivy dokázala ztotožnit, dávám čtyři hvězdičky - čistě subjektivně.... celý text

Král Lávra 2006, Karel Havlíček Borovský

Dnes bychom řekli, že králi Lávrovi chybělo zdravé sebevědomí a nedokázal se přijmout i se svým nedostatkem. Ale ten příběh je známý, jen jsem nevěděla, že to byla basa, kdo písničku vyzpíval. Nicméně co mi přišlo zajímavé - narážky na to, že Čechů je všude ve světě plno a jsou šikovní a uznávaní - jenom doma ne. To má jistou historickou výpovědní hodnotu...... celý text

Navzdory básník zpívá 2003, Jarmila Loukotková

Mamka mi tuhle knížku doporučovala už před lety. Nevím, proč jsem se k ní nedostala dřív... Ach, bylo to nádherné. Příběh Františka zvaného Villon, který miluje, básní, žije ve společnosti i mimo ni, trpí, bojuje a sní, mě dostal. Knihu provází Villonovy verše a autorka fabuluje neskutečný a velice silný příběh. Vycházela jen z těch básní, nebo i z jeho osudu? Ze školy si jen pamatuji, že se Francois Villon v určitém okamžiku ztratil ze zorného pole dějin, prostě zmizel. Tento příběh nabízí vysvětlení, ale vlastně ho celé ponechává na naší představivosti. Krásný román. Mám chuť teď strávit celý víkend minimálně s tímto prokletým básníkem, jehož verše nevypovídají jen mnohé o středověku, ale přesahují všechny historické epochy a promlouvají i nyní...... celý text

Vražda na faře 1998, Agatha Christie

Slečnu Marplovou jsem si nikdy neoblíbila tak jako Poirota, ale i tak je na knize znát styl Agathy Christie a proto je skvělá. Hodně jsem však vnímala takové drobnosti, jako jsou stereotypy, neustálé zdůrazňování, že slečna Marplová je stará panna a ráda šmíruje ostatní... No možná to není nic špatného, možná v kontextu doby nemohlo ani nic jiného vzniknout. Jinak vražda byla geniální, až do samého konce jsem netušila.... celý text

Příšerné zlobilky 2014, Martina Drijverová

To bylo milé a roztomilé! Několik příběhů na dobrou noc (samozřejmě pro děti, nejsem cílovka), které spojují tradice a mýty a lidová strašidla se současnými "problémy", které děti a jejich rodiče mohou řešit. Kéž by to bylo v životě tak jednoduché. Nojo, nevím nevím, jestli bych mohla být děti a být dobrá matka... celý text

Jak získávat přátele a působit na lidi 1993, Dale Carnegie

Zvláštní kniha. Jako neříkám, že je to blbost a že věci, které tam autor píše, nejsou pravdivé a nemohou někomu pomoct získat si přátele a pozitivně ovlivňovat své okolí. Ale zase si nemyslím, že mi to přineslo něco nového. A zároveň, strašně mi vadí, jak je to cílené na zisk. "Přítel" rovná se někdo, kdo vás přijme přednostně do pracovny, protože víte něco o jeho dítěti a projevujete zájem, a uzavře s vámi velký obchod. "Přítel" je někdo, kdo vám něco dá, protože se na něj usmějete a pochválíte ho. Asi mě prostě štve, jak je všechno zaměřené na to, že vás to někam posune hlavně KARIÉRNĚ. Že si finančně polepšíte. Že čím víc "přátel", tím líp... No nemá cenu se nad tím nějak pozastavovat, koneckonců kniha samotná je už dost stará. Jinak pobavilo mě, jak je sice na začátku zdůrazněno, že kniha byla přizpůsobena současnému a českému čtenáři, aby pak v jedné kapitole neustále někdo používal Fahrenheity místo stupňů Celsia. Jen takový úsměvný detail.... celý text

Vzpomínky na Afriku 2007, Karen Blixen

Povídej jako déšť, řekly kikujské děti Karen Blixenové, když se pokoušela skládat rýmy ve svahilštině. Všechny její vzpomínky, v knize řazené spíše tematicky než chronologicky (což mi připadalo taky skvělé a vhodné), hladily po duši. Těch zážitků, dojmů, pocitů ukrytých v řádcích! Poznala mnoho lidí, mnoho osudů, mnoho nespravedlností i údělů, s nimiž se nedá nic dělat. Vypráví o přírodě a o splynutí s Afrikou. O síle okamžiků, o syrovosti reality, o brutalitě kolonizace a kráse starého kontinentu a jeho součástí, které ještě civilizace nestihla pohltit. Píše o tamních zvycích, o kávě, o zvířatech, o víře. O cestování, lvech a chameleonech. O horách. Zamilovala jsem si vyprávění o Lulu, samičce lesoně (kamzíka), která s nimi žila na farmě a i když pak odešla do divočiny, vracela se i se svými mláďaty a nebála se lidí. Karen Blixenová píše tak působivě, má skoro až pokrokové názory - co se týče víry, barvy pleti. Miluje Afriku a i když pochází z civilizovaného světa a mnohým věcem nerozumí, přistupuje ke všemu a všem s pokorou. Nesoudí, pozoruje. Oproti Bílé masajce a Pěti nedělím v balónu bylo tohle čtení velice příjemné, něžné, skoro nostalgické, jako bych sama zažila ty nádherné okamžiky, o nichž píše. Pátá část, v níž se autorka loučí s Afrikou, mě málem rozplakala. Třetí část mi připadala nejpozoruhodnější, protože obsahovala mnoho krátkých útržků myšlenek na různá témata. Nevím, možná by se jim dalo říkat eseje. A první část - totiž vyprávění o těch nejsilnějších momentech - především o Kamantem a Lulu, mě dojala a povznesla, dalo by se říci. Nemám slov a jsem vděčná.... celý text

Malé ženy 2014, Louisa May Alcott

Bylo to nesmírně silné a čtivé, ačkoliv jsem potřebovala dva měsíce a spoustu pauziček. Všechny charaktery mi připadaly tak živé! Je to až k neuvěření. Pořád mě některá ze sester štvala, neustále jsem měla chuť zaklapnout knihu a už se s tím Laurencem nebo jinými lidmi nerozčilovat. Ale samozřejmě jsem se vždycky vrátila k příběhům plným lidskosti - lásky, chyb, silných slov, usmiřování a odpouštění. Moc se mi líbil kontrast mezi těmi dvěma knihami (částmi), mezi dětstvím a dospělostí. A přesto nedokážu říct, která část byla "lepší", protože byly prostě každá trochu jiná. Nakonec jsem ale měla radost, že vše dopadlo tak, jak mělo. Určitě bych mohla napsat ještě spoustu pocitů - a měla bych, abych je nezapomněla! Jenže jak je mým špatným zvykem, dnes jsem dočítala téměř celý den a jsem už unavená. Na film se nejspíš jen tak nepodívám, i když jsem to samozřejmě měla nejdřív v plánu. Kniha se mi líbila a já ji chci mít v hlavě, včetně Jo, Meg, Amy a Beth, tak, jak je autorka vykreslila a jak si je já představuji. :)... celý text

Pět neděl v balónu 1963, Jules Verne

Ze začátku jsem nevěřila, že mě tahle knížka takhle chytne. Koneckonců jsem v rukou měla překlad z roku 1923 a četlo se to obtížně. Ale jakmile se doktor Fergusson, jeho přítel Kennedy a sluha Joe ocitli ve vzduchu, už jsem se nedokázala odtrhnout. To byla jízda! Nebo spíš plavba? Vzduchoplavba! Moc jsem si to užila, byla jsem napjatá a i když jsem věděla, že to určitě zvládnout, protože v tomhle typu knížek to prostě musí zvládnout, chvílemi jsem trochu pochybovala, jestli na západní pobřeží Afriky dorazí všichni tři hrdinové. Jasně, místy mě to štvalo - skoro až zbytečné zabíjení zvířat (slonů, lvů, hrochů... - Kennedy byl lovec a pořád by do všeho střílel) a také opravdu hodně silná xenofobie a nevraživost a jakási lhostejnost vůči černochům. Inu, jestli by tohle někdo trochu poupravil v novodobém překladu, to by mě zajímalo. Ale s ohledem na dobu, v níž text vznikl a v níž byl potom přeložen... Vlastně mi nezbývá než to přijmout a tolik se nad tím nerozrušovat. Tak jako lidé potřebovali dlouhá staletí, než se dokázali vznést do vzduchu, tak potřebují nějaký čas na to, aby se povznesli nad své předsudky.... celý text

Vítěz je sám 2012, Paulo Coelho

Knihu jsem nepochopila a autor mě zklamal. Nikdo, kdo napíše dobrým konec postavám, kterým vložil do úst větu "Pro lásku bych zabíjel" a skutečně nechá tu postavu zabíjet nejprve ve jménu lásky a poté s domněním, že ve skutečnosti vraždí ta "milovaná" osoba, nemůže čekat, že si získá můj obdiv. I kdyby kniha nedopadla tak zvláštně a nezanechala ve mně tak rozporuplné pocity, nelíbila by se mi. Bylo pro mě velice těžké ji číst. Je zjevné, že tu jde o střet generací. Paulo Coelho (73 let) zjevně není šťastný ve společnosti, která je mladá, rychlá, nepochopitelná, krásná, krutá. Nelíbí se mu, o čem mladí lidé sní a jak své sny realizují, protože podle něj jsou to špatné sny a špatné postupy. Má na tenhle názor samozřejmě právo, ale nikdo nemůže čekat, že s ním budu souhlasit. Ne, pro lásku bych nezabíjela. Ne, ničit světy nedává smysl. Ne, neexistuje bůh nebo osud, který určuje, kdo si zaslouží žít, kdo si zaslouží zemřít a kdo by měl vykonávat spravedlnost. A dokonce si ani nemyslím, že láska je to nejdůležitější na světě. Coelho píše o lidech, kteří jsou osamělí, kteří moc pracují a málo času tráví s ostatními. Ne každý člověk, který upřednostňuje práci, je nutně nešťastný. Neexistuje univerzální řešení, jak být spokojený, neexistuje jediná definice toho, kdo je to vítěz a co je to samota. No nevadí, aspoň už vím, proč se tyhle knížky líbily mému bývalému úchylnému učiteli v hudebce. Ještě mě napadá - v komentářích jsem četla, že je to kniha přelomová, protože Coelho tam smývá pozlátko světa celebrit a ukazuje, jak jsou všichni nešťastní a zoufalí. Možná jsem to jako člověk, který ví, že být "celebrita" není životní výhra, neměla číst a brát jako něco slibného. A neberte to tak ani vy. Je to skeptická, negativní kniha, která ukazuje, že ať už jste v životě měli jakýkoli sen, vedlo to všechno jen k tomu, že jste se stali hrozným člověkem a teď jste v depresi a i když máte peníze, jste nešťastní a přejete si umřít. Asi.... celý text

Bílá Masajka 2008, Corinne Hofmann

Ráda bych se o této knížce víc rozepsala, ale momentálně nemám moc času a bojím se, že mezitím zapomenu, co jsem měla na srdci. Nebyla to špatná knížka - a zároveň byla. Už od první stránky mi autorka (respektive vypravěčka) nebyla sympatická, nechápala jsem její pohnutky a nedokázala mě jako čtenáře přesvědčit o smysluplnosti svých rozhodnutí. Vše bylo popsáno velice stroze a já jsem nedokázala úplně soucítit s její velkou láskou k muži, s nímž sotva zvládla mluvit a který prostě necítil to, co ona. Neustále si něco nějak interpretovala a někdy to bylo směšné, někdy smutné. Pořád se snažila z Afriky udělat Švýcarsko. Neustále nechávala ostatní, aby za ni něco dělali, a neustále je kritizovala, protože jinak mysleli, jinak vnímali a jinak žili. Jasně že bych tam nechtěla žít a nechtěla tam zůstat, chápala jsem, proč musí odejít, ale sakra, všechny je takhle démonizovat - všechno věděla už od začátku, nebyl tam žádný zvrat jakože najednou se k ní někdo choval ošklivě. Spíš jí prostě po třech letech došla síla při snaze změnit Afriku a domorodce. No nevím, jsem rozpačitá. Kniha byla pořád lepší než film, ale mám k ní výhrady.... celý text

Dear Vittie, aneb, Jak si zlepšit angličtinu četbou milostných dopisů 2006, Werner Lansburgh

Klobouk dolů překladatelům za zvládnutí něčeho takřka nemožného. Vážně, překlady takového druhu nejsou jednoduché, vím to. Skoro bych to přirovnala k poezii, ale to taky úplně nevystihuje, co se jim v téhle knize podařilo. Nedokážu posoudit, do jaké míry si čtenář může čtením těchto dopisů zlepšit angličtinu. Pro mě tam byla spousta nových slov, spousta užitečných zmínek o false friends a common czenglish mistakes. A taky hoodně různých kulturních narážek, ty mě bavily rovněž. Moc jsem si neužila všechny ty milostné a sexuální narážky - nevím proč, není na tom nic špatného, ale možná už jsem zkrátka odkojená jednadvacátým stoletím. Knihu bych doporučila, i když v lecčems už není aktuální. V mnoha aspektech je totiž asi trvanlivá. :-)... celý text

Akademická gramatika spisovné češtiny 2013, Ivana Svobodová

Neuvěřitelné dílo.

Příruční mluvnice češtiny 2008, Marek Nekula

Doporučuji také jako zdroj pro referát či seminární práci. :-)

Básně noci 1930, Vítězslav Nezval

Nezvalovu ranou tvorbu mám ráda. Poetistická sbírka Básně noci, v níž jsou takové Skvosty jako Podivuhodný kouzelník, Akrobat a Edison. Především pátý zpěv Podivuhodného kouzelníka mě zaujal. A celý Edison, nemohu uvěřit, že jsem si ho nepřečetla už dávno. Je to zvukomalebné, takové uvolněné a přitom celkem melodické, plné osnov myšlenek, na které často není odpověď. Německý překlad Podivuhodného kouzelníka (Der wundersame Zauberer) se mi sice taky líbil, ale originál je originál.... celý text

Železnicí přes mosty a tunely 2016, Josef Schrötter

Moc hezká publikace. Líbilo se mi, že každý zmíněný tunel či most/viadukt zde byl i vyobrazen, ať už kresbou či fotografií. Kniha je dobře členěna, obsahuje strašně moc drobných zajímavostí a hlavně je to takový zajímavý průvodce po železnici a mohl by sloužit i jako poradce, když se chcete vydat na výlet a vzít to po zajímavé trati. :) Líbilo se mi také, že kniha přesahuje Českou republiku a dává ji do souvislosti i s jinými evropskými a světovými státy a železničními stavbami. :)... celý text

Půlnoční palác 2014, Carlos Ruiz Zafón

Když autor této knihy před pár týdny zemřel, trochu se mi tím "připomněl" - snad to nevyznívá špatně. Zkrátka jsem si vzpomněla, že mám (už ani nevím proč) v knihovně jednu z jeho knih pro mládež, Půlnoční palác. Loni jsem četla Zářijová světla a pamatuji si, že se mi líbila a že to bylo opravdu dobré a děsivé, možná trochu "mládežnické" a "naivní", ale vlastně proč ne. Že i tohle bude zajímavý příběh, kterému jsem však možná už trochu odrostla, jsem tušila. Musím se přiznat, že jsem u čtení hodně bojovala s tím, co je fikce, co jsou metafory a co je tak, jak je to napsáno. A ono tam ve výsledku bylo od každého trochu. Zápletka byla vcelku jednoduchá a přesto poměrně komplikovaná a zamotaná a i když jsem trochu očekávala, že se tímto směrem události uberou, stejně mě pár věcí překvapilo. Stejně jako minule, i u této knihy jsem si pořád říkala "Takhle na papíře je to trochu ujetý, málo detailní a ne úplně uvěřitelný, ale byl by z toho fakt dobrej film." Máte tam všechno možné - charaktery a velice charakterní město, o němž jsem toho doposud moc nevěděla. Když už jsem si říkala, že jsou postavy černobílé, autor začal používat paletu barev. Je fakt, že kdyby měl autor víc "prostoru" - příběh mohl být klidně obsáhlejší, o několik set stran delší. Jenže to by musel mít ty drobnosti skutečně promyšlené. Což se úplně nezdálo. Ale možná je to i tím, že tam těch postav vystupuje několik (7, pokud dobře počítám, minimálně). To u mládežnických knih asi není úplně obvyklé, i když to posoudit taky úplně nedokážu. Popisy nádraží a taky toho dokonalého a jaksi nestárnoucího domu mě uchvacovaly a zároveň děsily. O to spíš, že k železnici jsem si vybudovala opravdu silný vztah (a o její historii jsem se před pár lety začala docela intenzivně zajímat). Právě ta "politická" narážka na problémy Indie za dob nadvlády Velké Británie mě zaujala asi nejvíc, rozhodně víc než ty mýty. Asi stárnu a přicházím o fantazii nebo co. Na závěr bych snad jen doporučila nečíst anotaci. Fakt ne, to CooBoo moc neumí. Nevím tedy, čí přesně je to vina. Možná prostě některé knížky anotaci nepotřebují. Důvěřujte... hmm, pěkné obálce? Jménu autora? Instinktu? Já nevím. Možná všemu z toho. Ačkoliv Zářijová světla takhle zpětně považuji za lepší, možná je to jen tím, že jsem už zapomněla na všechny ty nesrovnalosti a drobnosti, které teď po dočtení Půlnočního paláce mám v živé paměti. Nebo možná proto, že tuhle knihu napsal dřív.... celý text

Technika Pomodoro 2019, Francesco Cirillo

O technice Pomodoro už vím asi strašně dlouho, třeba osm nebo deset let. Fakt, pamatuju si, jak jsem to kdysi objevila a nadšeně se do toho pustila a nakazila i mamku, takže koupila tu minutku ve tvaru rajčete. I když osobně mi víc vyhovují stopky. Na Google Chrome je dokonce aplikace Pomodoro, to je taky fajn, můžete si tam nastavit i ty přestávky. Na téhle knize hodně oceňuji a vyzdvihuji, že je stručná, přehledná a říká vám jen to, co potřebujete vědět, a ne milion zbytečností kolem, jako to v podobném žánru často vídám. (Důvod, proč se k tomuhle žánru dostávám, je prostý: Mamka si neustále takové knihy půjčuje či kupuje a já se k nim občas dostanu, občas mě to zaujme a nezřídka kdy mám pak potřebu snažit se ji přesvědčit, aby si přečetla taky něco jiného...) Autor prostě popíše, co to pomodoro a Pomodoro jsou, jak si to zapisovat, jak plánovat a hlavně, že se nemáme stresovat, když se to nepovede. Délka knihy (spíš knížky) je úměrná také tomu, jak jednoduchá metoda Pomodoro je. Přesto si nemyslím, že ji budu zavádět na 8 hodin denně či víc. Možná, až se rozhodnu konečně se pustit do těch seminárek. Ale myslím, že jedno či dvě pomodora denně by mi mohlo pomoct naučit se lépe soustředit na to, co dělám.... celý text

Výchova dívek v Čechách 2008, Michal Viewegh

S Vieweghem a jeho tvorbou mám problém, protože v ní na můj vkus až moc odráží svůj život, zároveň ale upozorňuje, že se jedná o fikci. Takže co, říkám si při čtení téhle knihy, choval se ke své dceři a manželce vážně tak pitomě, byl to takový osel a nechal sebou smýkat a pro peníze se v podstatě stavěl na hlavu, nebo je to fiktivní postava, která jen vykazuje až moc podobných prvků ze života Michala Viewegha? Knihu jsem si chtěla přečíst proto, že ji mám už dlouho doma a splňovala úkol výzvy na Databázi knih (kniha, jejíž obálka se vám nelíbí). Mám to vydání s Aňou Geislerovou coby filmovou představitelkou Beáty. Na mi nebyla sympatická ani v knize, ani ve filmu a na té obálce už vůbec ne. Hodně mi tu vadilo naprosté nadužívání citátů a výroků jiných autorů, ať už spisovatelů nebo někoho dost náhodného. Rušilo mě to. Vieweghův styl je pro mě takový obtížný, protože mě pořád rozčiluje - třeba když v každém odstavci kurzívou zdůrazní několik slov a já často nechápu, proč vlastně. Ale možná se to tak v devadesátých letech dělalo. Zajímavý byl ale vhled do chodu českého školství na začátku devadesátek, kdy na jednu stranu uplynulo teprve pár let od pádu komunismu, na druhou už se učila angličtina a obyvatelstvo se "přibližovalo" k západu. Zcela nepochopitelný pro mě byl vypravěčův románek s Beátou, jeho otravná "moudrost", které ale nasazoval korunu svým hloupým jednáním. Možná to mělo působit autenticky, jakože i muži mají vnitřní démony a starají se o to, jak na ně ostatní pohlíží, ale... no, zkrátka bych to snesla sepsané jinou formou. V neposlední řadě nemám Viewegha ráda jako člověka za jeho vystupování a chování vůči svým čtenářům či kritikům. A protože je mi jasné, že každá jeho kniha obsahuje až moc jeho, že si nedokáže stvořit nový příběh, nové postavy a odprostit se od sebe, nejspíš si od něj už nikdy nic dalšího nepřečtu. Překvapuje mě, že filmy, které podle jeho knih byly natočené, bývají často vážně dobré.... celý text

Život s hvězdou 1967, Jiří Weil

1) Naprosto nerozumím tomu, proč jsem se s Jiřím Weilem až doposud nesetkala. Proč jsme se o něm neučili, proč nestálo jeho jméno ani v učebnici literatury, kterou jsem používala při přípravě na maturitu. Proč Češi ignorují někoho, kdo má v zahraničí takový ohlas? 2) Kniha byla poměrně jednoduchá a přesto tak strašně moc náročná... Nedokážu to popsat. Začala jsem ji číst v němčině, ale nakonec se mi podařilo sehnat si českou verzi. I tak jsem některé stránky musela číst dvakrát, abych je pochopila. A přitom ten styl opravdu není na první pohled náročný - jednoduché věty, přímé sdělování myšlenek. Ale přece... Trošku mi to připomíná styl Kafky. 3) Myslím, že po této zkušenosti už nebudu nikdy schopna číst nějakou beletrii, která se snaží upoutat pozornost tím, že se děj odehrává za druhé světové války. Tohle bylo naprosto něco jiného. Autentické - a přesto je to fikce. Neteče tam krev a slzy, nepadají silná slova a lidé neumírají - tedy ano, někde v pozadí, ale o to tam vůbec nejde. Děsivá atmosféra se totiž dá vyjádřit i jinak, člověk může být proměněn v číslo mnohem nenápadněji, mnohem surověji, než explicitním vyobrazením této skutečnosti... 4) O této knize budu psát seminární práci. Což mě trochu děsí, protože se musím přiznat, že jsem závěru knihy příliš neporozuměla, nevím vlastně, co se tam stalo. Ale možná proto bude dobrý nápad zvolit hermeneutiku jako jednu z filosofických teorií, z jejichž úhlu pohledu se na knihu budu dívat. A nejlepší na tom je, že se na to psaní seminární práce, pitvání textu a srovnávání s německou verzí vlastně strašně těším.... celý text