tatjana1737 přečtené 615

Kocour z Montmartru 2013, Michaela Klevisová

Trápení 2011, Richelle Mead

Mám ráda Jill Myles a její Deníky sukuby. Onehdá jsem zabrousila na komentáře knihy a našla tam srovnání s příběhy Richelle Mead. A tak jsem si řekla: Richelle je prý lepší, tož si půjčím první díl a uvidíme! Nebudu to protahovat: Mně se pořád víc líbí Jill. Možná, že Deníky Sukuby jsou větší P, takže mohou působit laciněji. Možná, že mají zmršený překlad a možná že Jackie JE naivní a občas se chová nelogicky, na druhou stranu je to "ošklivka", která si polepšila a snaží se popasovat s novou rolí, kterou Georgina (dle svých vlastních slov) ovládá dokonale. (Mimochodem: Už jen jméno Georgina mě iritovalo, ale to je jen můj problém.) Pokud jsem to z kontextu pochopila dobře, slečna Kincaidová zahájila svoji pouť světem někdy v době starověkého Řecka. To zní velice tajemně a romanticky, ovšem od takové postavy bych čekala, že do 21. století nasbírá pěknou řádku životní zkušenosti, nadhledu a rozumu. Nepřišlo mi. Ba naopak, chovala se - ani ne jako 20+ letá, ale místy spíše jako puberťačka. Údajně jí to pálí (a kupa věcí došla dříve jí než jejím mnohem starším a mocnějším kolegům), ale mě nikterak třeskutě inteligentní a důvtipná nepřipadala. Její slovní výlevy mi nepřišly roztomilé, jen otravné. Ať šlo o monolog v knihkupectví (opravdu ještě někdo kromě hrdinky netušil, že mluví se svým idolem?) nebo naprosto zbytečné urážení konkurenční prodavačky v ezoterickém knihkupectví. Zápletka s vraždami nadpřirozených bytostí by byla bývala zajímavá, kdyby od počátku nebylo jasné, kdo za tím vším stojí. (Vycházejíc z premisy, že žádná postava v knize není zbytečně, jsem chvíli sázela i na spisovatele, ale to by v příběhu nemohl být nezbytný konflikt, takže jednoduchými počty byl padouch jasný.) Postavy se v situaci ohrožení chovaly silně nelogicky (například si všichni radí, že se musí sdružovat, aby je vrah nepřekvapil, ale zásadně vždy někdo někam odejde sám, včetně hlavní hrdinky) a nikdo mi nijak extrémně nepřirostl k srdci, rozhodně ne Sukuba. (Byť to z pohledu hrdinky i autory byl blbec, pokud bych si s nožem na krku měla vybrat, tak by to byl Carter. Za mě to byla jediná aspoň trochu normální figura ve hře, na rozdíl od Jeromeho, který byl krutě lehkovážný.) Dočetla jsem to celé jen proto, že mě zajímal vrahův motiv. (A opět jsem zklamaná.) Jinak jsem zvažovala, že knihu odložím po první kapitole, což běžně nedělám. Richelle Meadovou jsem nikdy předtím nečetla, jako teenager bych asi z knihy byla odvařená víc a koupila bych si celou sérii, takto si ovšem nejsem jistá, zda si kdy přečtu slavnou Vampýrskou akademii, která - jak jsem zpětně zjistila - je také z pera autorky. Ale dobře, abych jen nehaněla, odhalení s dvojčaty bylo nečekané, únik pachatele taky (ale autorka si ho asi šetří do pokračování), konflikt hlavní hrdinky a vztah k Sethovi slibují, že by z toho i něco mohlo být, ale nic z toho by nevytáhlo hodnocení na výš než dvě hvězdičky. Tu třetí dávám za poslední větu knihy: Andělé nikdy nelžou.... celý text

Nejdelší jízda 2014, Nicholas Sparks

Nicholase Sparkse mám zaškatulkovaného na základě jediné knihy, kterou jsem četla, a jediného filmu, který jsem viděla. Dobrovolně bych si ho tedy v knihovně asi nezapůjčila, takže úvodem musím poděkovat libereckým knihovníkům, že mne v rámci Rande naslepo s knihou donutili jít na schůzku s autorovým titulem, který bych jen kvůli jeho rodiči na základě předsudků šmahem odsoudila. Mea culpa! Toto rande bylo velice zdařilé a jsem si jistá, že se s knihou ještě několikrát sejdeme (ba dokonce ji možná natrvalo pozvu k sobě domů, nejenom přes noc). Obě dějové linie se mi líbily moc. V příběhu Iry a Ruth jsem tak trochu viděla Zápisník jedné lásky, onu rekapitulaci osudového vztahu, lásky až za hrob, úcty mezi partnery a trvalé zamilovanosti. Romantika jako řemen. Ale i příběh Sophie a Luka byl moc pěkný, jejich oťukávání a poznávání, ale současně pocit, že je jim s tím druhým naprosto přirozeně dobře, přestože jsou každý z jiného světa. Upřímně, do toho kovboje jsem se trochu zamilovala. (Sakra, Sparksi, jestli takoví chlapi, jaké si bereš do úst a do knih existují, proč sakra nežiju na americkém Jihu?!) Poměrně dlouho jsem čekala, jak se příběhy protnou, respektive je-li mezi nimi nějaká jiná souvislost než ta, že to bude Sophie či Luke, kdo Iru najdou. Vyústění v aukční síni se již dalo čekat, ale i tak potěšilo a bylo moc pěkné. Jen mě mrzí to, že autor více nevyužil Sophiiny lásky k umění - část sbírky mohla přejít do nějakého muzea spolu s ní jako s kurátorkou, muzeum mohlo být zřízeno i v Irově domě? Nedávno jsem v jedné diskusi narazila na to, že Sparks nepíše šťastné konce (s čímž nesouhlasím, protože minimálně Život ve dvou, který jsem četla, končí dobře). A tak jsem celou dobu čekala, kdo umře. Když přišlo prozrazení Lukova handicapu, říkala jsem si, že tak hustý snad Sparks nebude (?!?), a s obavami otáčela stránky, abych ve scéně, kdy se Brian jde pomstít, měla v sobě jen malou dušičku. Fuj, tohle mi nedělejte! :-D U knihy jsem se neuvěřitelně dojímala - o víkendu, kdy jsem ji cestou v autobuse dočetla, jsem se letmo viděla s velice dobrou kamarádkou, takže jsem jí pak posílala sms, že ji miluju a jsem ráda, že ji mám. Na jednu stranu to bylo krásné, na druhou mě to poněkud obtěžovalo, protože tou sentimentalitou a cituplností se Sparks (aspoň podle toho, jak jsem ho zatím poznala) vyznačuje. SBH ho trefně nazvala ždímačkou na city, což by samo o sobě nebylo špatné, kdyby to nebylo tak prvoplánové. A to je vlastně to hlavní, co mi na Sparksovi vadí. Každopádně ten příběh byl fakt pěkný (ach!) a když jsem po přečtení komentářů níže zjistila, že byl také zfilmován, asi mu dám šanci i v této podobě. Zatím jsem shlédla jen trailer a musím konstatovat, že hrdiny jsem si v hlavě představovala jinak, jako menší hezouny, ale Alan Alda coby Ira (kterého jsem si taky představovala jinak) podráždil moji zvědavost. Hra na city je zjevně Sparksovým rukopisem, ale nemohu hodnotit jinak než plným počtem. Sakryš, liberecká knihovno, příště Rande naslepo zkusím znovu (nyní to bylo podruhé) a budu doufat, že se coby dohazovačka zase trefíš!... celý text

Eleanor a Park 2014, Rainbow Rowell

Podruhé jsem rozečetla Jonathana Strange a pana Norrella, ale tentokrát jsem věděla, že ta kniha jednou skončí a nechtěla se s ní rozloučit. A tak jsem se rozhodla ji na chvíli odložit, šetřit si ji, a čtení si proložit něčím jiným. Pokud vím, toto bylo moje první setkání s autorkou a již nyní mohu říct, že rozhodně nebylo poslední. Pominu-li námět (mám ráda zamilované příběhy) i střídavé vyprávění očima obou aktérů (palce nahoru), výrazně oceňuji slovní humor autorky (místy i černý - viz například hláška Eleanor při darování knihy Parkovi). V průběhu čtení jsem si k ruce vzala papír a tužku, začala jsem si znamenat názvy skladeb a interpretů a hodlám si doplnit hudební vzdělání. (Výčet uvádím v Diskusi.) Ač sama jsem dítětem 80. let, marně jsem přemýšlela, k čemu se úvodní letopočet váže a co se toho roku stalo, co by mohlo hrdiny nakonec rozdělit. Díkybohu je to jen rok ;-). Nicméně po nahlédnutí na záložku přebalu, kde na mě vykoukla fotka autorky, se ptám, nakolik ten příběh byl či nebyl smyšlený? Po knize jsem sáhla díky komentáři spřátelených uživatelů (SBH - Ona si myslí, jak jsme každá jiná, ale to se plete ;-)). Po přečtení nemám mnoho co ke knize dodat, protože to podstatné bylo řečeno v komentářích pode mnou. Jak postihnout všechny dojmy a pocity, které mi Rainbow touto knihou dala? Stylové by bylo vyjádřit se nějakou písní, jenže na tohle nejsem dostatečně pohotová ani nemám takový rozhled. A tak jen suchopárné konstatování: Závidím Parkovým rodičům vzájemnou chemii i po letech a mohu jen doufat, že se jednou jako rodič v podobných situacích zachovám stejně správně. Závidím Eleanor a Parkovi jejich cestu k lásce, zejména její pozvolnost, novost a nádheru prvního zamilování. (Při čtení romantických knih mě už dávno nezajímá samotný cíl, i když na lechtivé čtení jsem vysazená, ale samotná cesta. A ta tady byla velice pěkná.) Nezávidím Parkovi jeho trýznění po odjezdu Eleanor a už vůbec nezávidím Eleanor její rodinné konstelace. Ač je to smutné, věřím i tomu, že i dnes mohou (nejen) americké děti žít v takových podmínkách jako Eleanor a její sourozenci. (Vsuvka: Zde mám jedinou výtku vůči autorce, a to že mi uspokojivě neuzavřela příběh Eleanořiny matky.) Nezávidím Eleanor ani pozici na střední škole, která (jak sama vím) umí být leckdy velice krutá. (Ovšem závidím jí učitele literatury, takového bych z fleku brala, byť coby studentce v pubertě by mi možná přišel nevýslovně trapný.) A ano, i já si pisatele tipla velice záhy a uděluji Rowellové pochvalu i za to, že se v knize, která by mohla být chápána jako pro dospívající, dotkla i takového tématu. Nevím, který milostný příběh je za všechny doby minulé tím nejlepším, ale tenhle byl opravdu hodně (a to jako fakt HODNĚ) dobrý. Určitě za to mohl i konec, který nechává čtenáře v drásavé nejistotě: Co byla ta dvě slova?! Stále si nejsem jistá tím, zda miluji či nenávidím otevřené konce, a asi to bude od každého něco, ač by se zdálo, že takhle moc opačné póly z emoční škály se ani náhodou nemohou mísit. Samozřejmě, že za mne to byla slova vyznání, které z úst Eleanor nikdy nezaznělo, zatímco z Parkových ano. Ale co když to byla jiná dvě slova? ;-)... celý text

Sucho 2019, Neal Shusterman

!!! POZOR SPOILER TÝKAJÍCÍ SE KONCE KNIHY !!! Shustermana jsem objevila kdysi díky DK a četla jeho "Bez šance", které mě naprosto dostalo. Po nějaké době jsem na něj narazila v něčích komentářích a napadlo mě podívat se, jestli nenapsal něco dalšího. Po prvních dvou dílech série Smrtka se ke mně dostalo z knihovny Sucho a já se pustila do četby, abych si k tomu po prvních dvou stránkách cynicky napustila horkou vanu. Jenže čím dál jsem četla, tím rychleji mě cynický úsměšek opouštěl, a když jsem pak použila ručník, rovnou jsem vodu z vany napustila do kýblů a splachovala s nimi pak záchod. Kniha je od samého počátku psaná tak sugestivně, že pokud jí to čtenář dovolí, minimálně v průběhu četby mu překopá priority. Jednou z věcí, kterou lidé na Shustermanovi kritizují, je jeho zaměření na mladé hrdiny. Jistěže v žánru YA to jde čekat, ale je pravda, že u příběhu, který má působit realisticky, se Neal (a Jarrod!) velice rychle začal zbavovat dospělých aktérů, aby měl prostor jen pro dospívající postavy. (Které byly ještě navíc vybaveny potřebnými znalostmi a dovednostmi, aby mohly přežít.) Při čtení jsem si říkala, že by knize slušelo filmové zpracování (v závěru jsem se dočetla, že se prý skutečně chystá); třeba právě ze scény, kdy Alyssa a spol. dorazí při hledání rodičů k moři a v písku vyzvání stovky ztracených a zapomenutých mobilních telefonů, mrazilo. Celé to bylo hodně realistické a hodně depresivní - toto byla snad první kniha, kterou jsem moc chtěla přečíst, ale zároveň jsem se ji pokaždé bála otevřít s tím, co bude dál. Jak "málo" stačí, aby se hodnoty západní společnosti rychle rozpadly? Většina z nás doma splachuje pitnou vodou, při mytí nádobí si už dávno nenapouštíme dřez, abychom postupně odmývali vše od skleniček po připečený pekáč, moje děti nechávají při čištění zubů vodu z kohoutku téct na volnoběh... Při čtení Sucha mi hlavou šlo hodně neradostných úvah. Jsem si jistá, že já bych patřila mezi Ovce a naivně čekala, až nám vláda zajistí pomoc, když už se na nás vybodly okolní státy. (Viz uzavření dodávky vody Arizonou, která si ji rozhodla šetřit pro SVÉ občany. Však ono se už v době prvního nouzového stavu ukázalo, jak to s tou solidaritou je, když má jít o přežití, když jsme šlohli zásilku respirátorů, aby nám ji pak vyfoukli jiní. A voda je podstatně cennější artikl než roušky.) Už když v roce 2011 napadlo fakt hodně sněhu, došlo mi, že když ráno nepřijede auto do pekárny, nebudeme mít rohlíky k snídani, do obchodu nedorazí mléko, vajíčka a mouka. A když sníh shodí dráty, nebudeme mít elektřinu ani teplou vodu, nemluvě o tom, že mrazem popraskají trubky... Nebylo by od věci stát se prepperem jako Keltonův otec! Celkově mě Sucho opravdu bavilo, pokud jde tento výraz použít pro čtení, kdy jsem byla přikovaná ke knize a bála se otáčet stránkami, jaká další jobovka bude následovat. (Třeba okamžik, kdy se u Keltonových otočí klika a dveře se otevřou...) Autoři nepsali nijak surově, krutosti byly třeba jen v náznaku (ale o to víc působily), nicméně svůj účel kniha opravdu splnila. Přesto jednu hvězdu srážím, a to za poslední část, která - za mne - klidně mohla chybět. Kdyby konec zůstal otevřený, ponechal by čtenáře v nejistotě a v neklidu, příběh by zapůsobil mnohem silněji a skutečně někoho mohl přivést ke změně životního stylu a šetření (nejen) vodou. (Nemluvě o tom, že jsem si moc přála, aby Kelton Alyssu nakonec dostal.) Ale po přečtení poslední kapitoly je vyznění spíše smírné, limonádově happy endové a "vlastně se toho tolik nestalo". Hrdinové sice vyšli z příběhu se šrámy na duši, ale naděje neumírá a šťastné zítřky ještě přijdou. Tím to Shustermanové pěkně zkazili, takže jen za 4 hvězdy! :-D Jinak by to bylo čistých 5 a na terase bych si nechala kýbl na dešťovku na mytí obličeje a splachování záchodu.... celý text

Návrat Padawana 2016, Jeffrey Brown

Pohádky o čarodějích 2017, Ivana Nováková

Jediská akademie 2016, Jeffrey Brown

Knihy Dobrovský mi už před hodně dlouhou dobou nutily tento titul ve slevě k nákupu, a tak jsem ze zvědavosti přihodila do košíku i druhý díl s tím, že bude-li to blbina, dám to kamarádce, která má ráda SW. Ale po přečtení si to asi nechám a kámošce to jen půjčím. Jak napovídá "osoba" vydavatele, Jediská akademie je určena spíše mladším čtenářům. I dospělé fanoušky Hvězdných válek však může potěšit. Knížka je psaná jako deník jednoho obyčejného kluka z Tatooinu, který má své představy o volbě střední školy, než je jeho přihláška zamítnuta a je krutě vyveden z omylu. Ač mu komise z Pilotní akademie navrhuje jít na Tatooinskou zemědělskou, dostane pozvání do akademie Jediů na Coruscantu. Tam pak pokračuje klasický středoškolský příběh jednoho obyčejného kluka, který si jen chce osvojit učivo a zapadnout do kolektivu, který je zdánlivě tvořen talentovanějšími (a samozřejmě taky těmi zlými) žáky. Ale jak říká v knize mistr Yoda: "Nejistí ti, kdo šikanují, jsou, hm? Zlostní. K temné straně šikana může vést. Projevit soucit Jedi by měl. Ne urážet druhé, hm? Hmm. Víc o sobě ti zlí mluví. Nestará se Jedi o to, co jiní o něm si myslí." (Jednoduché pravidlo: Nechichotal se u toho, takže to myslel vážně.) Něco mi říká, že i z těch špatných se nakonec mohou stát kamarádi. (Teda kromě Cyruse, u toho bych přísahala, že si najde pseudonym a přestoupí na Temnou stranu, jen ne Tatooinu /do stínu/, ale Síly!) Po otevření mě překvapilo, že jde dílem o komiks, protože jsem čekala beletristickou formu. Nakonec to ale nebylo ku škodě a deníkové záznamy Roana Novacheze mě hodně bavily, zejména glosy vztažené na vyučující a spolužáky. Už jen sestava pedagogického sboru stála za to (u tělocvikářky jsem si ovšem dlouho myslela, že je to tělocvikář). Nejlepší terč představoval ovšem samozřejmě mistr Yoda. Laskavý výsměch Ewokům už byl jen pomyslnou třešničkou. Příběh jako takový je poměrně jednoduchý, ale autor se podle všeho hodně vyblbnul a celé jeho uchopení světa SW skýtá ještě hodně materiálu pro vytěžení a různé legrácky. Ovšem za nejdůležitější považuji toto memento, a tak nezapomínejte, milé děti: "Hlad také cesta k temné straně, hm. K mrzutosti hlad vede! Mrzutost vede k utrpení. Dobře se nasnídat musíte."... celý text

Vlaková loupež po česku 2020, Petr Študent

"Éé... Nemáte stovku nazpět?" "Jestli vám nevadí drobné..." Knihu jsem přečetla již před nějakou dobou, ale nebyla jsem schopná se dokopat k sepsání komentáře. Až nyní mě tlačí čas výpůjčky, takže napravuji. Co napsat, abych vystihla svoje dojmy z čtení a verdikt o knize? Začnu tím, že ač mi trvalo dlouho usednout k napsání komentáře, knihu jako takovou jsem slupla jako malinu, a není to jen relativně útlým rozsahem. Nejprve jsem ji půjčovala tchyni, která neměla co číst, a ta mi titul vrátila po 14 dnech s tím, že se neprokousala přes popis manipulace s poštovními zásilkami. Já jsem ovšem stižená jistou slabostí pro Českou poštu, tudíž mně naopak tyto pasáže vůbec nepřišly odborné, zdlouhavé či technicky náročné, ale velice jsem si je užila. Stejně jako další informace, přesně jak píše Dominika. Ač jsou hrdinové již svým úmyslem automaticky slušnou společností řazeni mezi "padouchy", souhlasím s @SBH, že v průběhu příprav i celé akce jsem jim držela palce, aby svůj úmysl dotáhli do konce. Pokračování knihy pak už bylo logickým vyústěním podobné zápletky v našich poměrech, byť zde zase musím dát za pravdu @Milonakovi, že zapojení mafie mi přišlo trošku moc, i když to byla mafie lokální. Nicméně detektivka to byla moc pěkná, oceňuji i to, že z policistů se nedělali žádní pitomci (ba naopak pitomost na konci provedl jeden z aktérů, kteří jinak měli vše tak dobře promyšleno - slovy jednoho z policistů: tohle může udělat jen debil). Postavy byly napsané krásným civilním způsobem, ostravské nářečí a pošťácká hantýrka byly už jen takovou pomyslnou třešinkou. Jediná postava, s níž jsem se nebyla s to nějak identifikovat, byla Pavlova přítelkyně - pořád netuším, zda byla do svého pošťáka upřímně zamilovaná, nebo ji vedly jen zištné motivy. A jestli počkala, až snoubenci vyprší trest... Je zjevné, že autor má k prostředí vztah, a na jeho psaní to bylo znát, tohle se prostě muselo číst s radostí! Nikde nic nedrhlo ani neskřípalo, ba naopak jsem se - a soudě dle komentářů níže - nejen já, přenesla časem do 90. let a měla jsem pocit, že v nich opravdu zase jsem, ne, že o nich jenom čtu. Věrně se mi vybavila nejen tehdejší podoba Wilsoňáku, ale i jiné detaily, třeba reálie hracích automatů nebo počítače jako něco hypertechnického a s puncem luxusu (vždyť mi tehdy ještě měli černobílou televizi a kdo měl videorekordér, to byl frajer)... Nechápu, jak si tohle všechno autor dokázal natolik živě uchovat v paměti, aby vytvořil tak zdařilé kulisy pro svůj (prý smyšlený?) příběh. Místy jsem měla pocit, jako kdybych sledovala nějaký starý kriminální film či seriál typu Malého Pitavala z Velkého města. A požitek ještě umocňovalo to, že kupu míst, kde se děj odehrává, jsem navštívila a znám je. Zvažovala jsem, že bych knihu pořídila svojí mamince, protože mi něco našeptávalo, že by se jí to mohlo číst stejně dobře jako mně. Jenže ona svého času stála na té straně zákona, která podobně vynalézavé šíbry měla za úkol dopadnout, usvědčit a potrestat, takže úplně nevěřím tomu, že by si právě kvůli tomuto čtení knihy užila. (Ačkoli by jistě ocenila, že policisté to nevzdali a z pohledu zákona měla kniha "happy end"). Na to, že jde o autorovu prvotinu, jsem nenašla žádné chyby. Doufám, že Petr Študent napíše něco dalšího a že se brzy dočkáme avizovaného filmu. (A že bude stejně dobrý jako předloha.) "Ti vlakaři jsou celkem legrační parta. Kdybych nebyl blbec a míň se učil, tak bych k nim hned šel dělat."... celý text

Oběť 2117 2019, Jussi Adler-Olsen

!!! POZOR SPOILERY !!! Asi budu ojedinělá, ale mně se příběh líbil, i když byl přitažený za vlasy a naprosto se vymykal všemu předchozímu napsanému. Samozřejmě, že na vině všeho je Asad, kterého si představuji jako toho "hříšného sexy Asada" z filmové adaptace! Poklidné oddělení Q se sice zvrhlo a zvrtlo v akční film, včetně odvážného a nezničitelného Carla, ale nenudila jsem se ani vteřinku (no, možná trochu u Alexandra) a do poslední chvíle přemýšlela, jak to dopadne. Na jednu stranu jsem si happy end přála, na stranu druhou jsem si kladla otázku, zda by byl autor takový kruťák, aby vše dotáhl do konce, minimálně smrtí postav. V úvodu mě zarazilo několik věcí: - opět uplynuly 2 roky od poslední knihy - smrt Larse Bjørna (proč a proč takhle zbytečně?) - Mona a Carl opět spolu a zřejmě šťastně až do smrti? - s Rose se Adler-Olsen tedy nepáral (na jednu stranu kvituji věrohodnost, na straně druhé mě to za tu postavu mrzelo) Po sedmi dílech náhodných narážek a zmínek se Jussi rozhodl naservírovat nám Asada na zlatém podnose se vším všudy. Zpětně mě trošku mrzí, že si s námi trochu víc nepohrál, ale celá kniha měla být o něm (s leitmotivem terorismu), takže to asi jinak nešlo. Typicky Adler-Olsenovsky byly vynechané jiné nakousnuté a nedořešené záležitosti členů oddělení Q a jejich okolí: Vigga se tentokrát nezjevila vůbec, její tchyně jen "na skok" (a zřejmě naposledy), Jesper zmizel docela, Hardy, Morten a spol. sice řešili něco podstatného, ale ani to se nedotáhlo, a já si celou dobu kladla otázku, jak je to s případem nastřelovací pistole? V předchozích dvou dílech to bylo slušně naťuknuto, aby mě Carlova úloha znejistila, a nyní ticho po pěšině, dokud nepřišla těsně před koncem jedna slibná věta. Dlouho jsem si i myslela, že tento díl je závěrem série, ale s ohledem na to, že šlo opravdu jen o tu jednu větu, myslím, že se dočkáme minimálně ještě jednoho pokračování. Jen pokud mezi ním a Obětí 2117 uběhnou další 2 roky, předpokládám, že se nám ve sklepních prostorách Oddělení Q bude batolit Carl jr.? Při rezervování knihy v knihovně a následné výpůjčce jsem vůbec netušila, o čem by to mohlo být. Samurajský meč s krví na ostří mě spíše odrazoval a ptala jsem se, co to bude za hnusárnu (ty nůžky z přebalu Složky 64 pořád nedávám). Ale vůbec jsem nečekala, že to bude o tomhle. Dost dlouho mi i trvalo rozklíčování číselných údajů u dnů, názvům kapitol jsem nevěnovala pozornost, než jsem si uvědomila, že jde o "odpočet". Samotná Oběť / Lejlí sice příběh odstartovala, ale o ní tu vlastně vůbec nešlo (což je trochu škoda). Alexander, u něhož mě dojímalo, jak se Rose a spol. vždy v pravou chvíli dovtípí něčeho, čím se k identifikaci pachatele přiblíží o krok víc, vyzněl nakonec do ztracena, což je škoda, zajímalo by mě (čistě akademicky, nejsem úchyl), jak by se s ním autor popasoval, kdyby ho nechal hru dohrát. Asadův příběh byl silný, a i když se pořád opakovalo, jak postava pláče či se potí (nebo má záchvaty bezmocného vzteku), čtenářský cynismus jsem tentokrát dala stranou. Myslím, že některé věci v knihách člověk může prožívat silně až poté, co sám má v životě něco odžito. Pokud se silně zamiluje, budou na něj pasáže o milostném vzplanutí působit zcela jinak než předtím. A to samé, pokud má děti. Když jsem si četla o osudu Asadovy rodiny, nebylo mi z toho vůbec dobře. A i proto si myslím, že ač ten konec byl vlastně "šťastný", pro zúčastněné to je teprve začátek. Po tom všem, čím si ženy prošly, pochybuji, že by si nyní s manželem a tatínkem padly do náruče a radostně se začlenily do dánské společnosti. (Spíše tipuji doživotní hospitalizaci v blázinci, noční můry a neschopnost navázat funkční a fungující partnerský vztah.) Mrzí mě, že nebyl víc rozvedený motiv syna (i když se přiznávám, že jsem to tušila, už dávno jsem skeptická k tomu, když někdo v knize něco tvrdí a čtenář mu to prostřednictvím ostatních postav má baštit). Jsem rozhodně zvědavá, jak s tímhle Jussi Adler-Olsen naloží, a i když mám ráda realismus, vlastně bych si u téhle rodiny přála hodně limonády a lakování růžovou barvou. Kniha vyšla v roce 2017 a pokud si zrekapituluji, co se v Evropě dělo v posledních letech, připadá mi téma terorismu hodně aktuální. V tomhle ohledu se lehce bojím, co přečtení s některými čtenáři udělá. Jistě, tady šlo o fikci a ještě (hodně přehnaný) motiv osobní pomsty, ale jinak i z celé téhle linie dost mrazilo, s jakou snadností lze západní společnost napadnout. Ač si Jussi z Němců dělal trochu šprýmy, ve finále to byli dost sympatičtí chlapíci. Osmý díl mě - na rozdíl od jiných - neodradil, ale jsem zvědavá, o čem bude ten devátý. Gordon nám trochu vyrostl, Rose se vrací do hry a zdá se, že i Marcus Jacobsen. (Za toho posledního zejména díky, ani s jeho osudy jsem nebyla smířená.) Co se (konečně?) dozvíme o Carlovi? Díky komentáři lenka jsem pochopila poslední větu knihy. Díky! Tenhle fórek by mě jinak zcela minul. Přečteno asi za 4 dny.... celý text

Nasterea 2021, Petra Stehlíková

Komentáře, které se mi líbily: kramver, haki 34 Po přečtení jsem si dala time out, aby se mi rozleželo, co napsat. Váhala jsem, jestli 3 hvězdy nejsou moc příkré hodnocení, ale jsem ráda, že podobné pocity se mnou sdílelo více čtenářů. Z knihy mám totiž místy dost rozpačité pocity. Na to, jak dlouho trvalo, než Nasterea vyšla, mám pocit, že nakonec byl vydán polotovar, který by si ještě zasloužil trochu sklenařského obroušení, aby zvuk jeho duvalů ladil a zněl. Kniha opět nabízí hrozně moc nitek a informací, které se střídají, přičemž je často něco nakousnuto a nedokončeno, zkrátka se pokračuje dál. Celé to na mě působí, jako kdyby PS sepsala nějakou část, pak se čtvrt roku věnovala něčemu jinému, začala znovu psát , ale pokračování navázala velmi neuměle a ne zcela zdařile. Příkladem budiž ona prasečí řiť, která se zcela nadbytečně opakuje první pětinu knihy, aby najednou úplně vymizela. Už u prvního dílu bylo vytýkáno, že autorka píše jako ženská. To asi není nic překvapivého ;-), ale v Nasteree jsem to viděla velice často. Kupa věcí na mě působila nedomyšleně a ploše. Viz třeba 25, která tentokrát stojí spíše v pozadí, ale snaha o vykreslení konfliktů v rámci skupiny a jednotlivých aktérů mi přišla nereálná. Jejich temné tajemství mi zas tak temné nepřišlo, ale víc mi vadilo, že některým i po stovce let stačí "menší krize" a už se sesypou a vrací se k dávným modelům chování. Celé jejich dialogy a hlášky mi přišly jak z velmi nepovedené parodie na střední školu. Anebo kapitán, který se zamiluje a nevidí napravo ani nalevo. Nevím, ale od lidí, kteří toho tolik prožili a mají za sebou stovky let života, bych čekala větší nadhled, sebeovládání i sebekázeň. PS to sice vysvětluje tím, že se Ilan dotkla brány, a proto ke změně chování členů 25 došlo, ale tahle informace zapadla spolu s mnoha dalšími. Měla jsem pocit, že PS tentokrát hodně tlačí na pilu a snaží se děj posouvat někam, aby mohla navázat další knihou. Ilan se v podzemí setká s Jortem, 25 jsou pro ni přátelé a téměř bohové, ale ona ho nechá v kleci a vydá se s Arminem na lodičku? Héchají se svěří, že je žena, ukáže Ilan svoji "tvář", Ilan si uvědomí cosi důležitého, ale už se k tomu nevrátí? Stařík v podsvětí vytvoří polyecha, která bojovníky dost vyděsí, ale nakonec ho "jen" zavřou do vězení, a když zjistí, že jim z něj pokaždé uteče, nechají ho volně se pohybovat? Buni umí mizet jako Nasterey, ale pak se nechá chytit vojáky a uvěznit? Ilan jako jediná při pohledu na "ohňostroj" pochopí, že jde o mapu, ale kapitánovi a bojovníkům (včetně Ravena), kteří se Duvalským pohořím pohybují desítky let, to nikomu nedocvakne? Rudovlasá žena poblázní kapitána a najednou zmizí bez jakékoli zmínky z děje, stejně jako Odon. Takovýchto nedomyšleností a nedotažeností je tam hrozně moc... (Např. k Roghosu se 25 přesunula pomocí rapleru, aniž by kdekoli bylo napsáno, že mezitím jeli za skáru. V Duvalském pohoří přece technika nefunguje...) Jak je dobrým zvykem autorky, předkládá další sklenařská tajemství, tentokrát hodně zaměřená na jejich počty, ale knize by minimálně prospěla mapa, aby si čtenář vše poskládal dohromady, protože z těch pětek, jejich násobků a devítek se napoprvé asi příliš nezorientuje, pokud si už dávno nenamaloval mapku měst. PS vytváří sice další záhady, ale trochu se bojím, že se jí to vymkne z rukou jako tvůrcům seriálu Lost, který po úvodním vydráždění diváků nakonec vyzněl spíše trapně. Autorka je často přirovnávána k Martinovi (zejména s ohledem na dopsání ságy), ale jeho psaní na mě působí víc promyšleně a konzistentně než to její. Možná bylo bývalo lepší sepsat všech pět dílů v hrubé kostře, a pak ladit, brousit a pilovat, aby ten sklenit byl naprosto dokonalý, průzračný jako křišťál a energie v něm proudila bez drhnutí. Ono vydat díl, když člověk nemá dopsaný zbytek, je docela kumšt v tom, aby všechny narážky seděly a čtení hladce plynulo. Z Nasterey jsem bohužel tenhle pocit neměla. Kniha sice vysvětlí něco z předešlých dílů, ale přihodí další porci záhad a tajemství, které Ilan v danou chvíli sice jakoby tuší, vždy je tam nějaký náznak prozření, ale ihned je to zahráno do autu. Asi pro tohle všechno se u mě neopakovalo ono nedefinovatelné kouzlo z předchozích dvou dílů a reteu jsem tentokrát zaslechla hodně pozdě a jen na chvilku. Prospěla by mi i časová osa, protože mám pocit, že ač je svět nějak datován, události v něm téměř ne, takže je pro mě těžké poskládat si už jen věk postav. (V Naslouchači je zmínka o Ďatlovově expedici, což by ovšem znamenalo, že otortenské zrůdy žily už v "naší době" a tedy už tehdy existoval minimálně modrý sklenit?) Moji zvědavost to ale vzbudilo, ne že ne. Už vlastně jen ten úvod s zmínka o Ernovi, která nahrává domněnkám, že třeba tento bojovník odhalil Ilanino tajemství a došlo mezi nimi k nějakým pletkám? Pak samozřejmě brány, "děti", počty, města, modré duvaly a účinky modrého sklenitu, role 25 ve sklenařké mytologii apod. Jen jsem opravdu moc zvědavá, nakolik si autorka se vším, co zatím úspěšně víc a víc zamotává, poradí a co z toho všechno bude. Jestli se na konci bude konat jedno veliké WOW. Komentář jsem vkládala jako 50. uživatel v pořadí. Co by tenhle násobek mohl znamenat ve sklenařském světě? ;-)... celý text

Má lady Jane 2017, Cynthia Hand

Původně jsem chtěla jen konstatovat, že takhle milou a vtipnou knihu jsem dlouho nečetla a že mě mrzí, že jsem ji nečetla jako náctiletá, protože to bych si ji užila ještě MNOHEM víc. Ale i tak jsem si ji rozhodla koupit a budu se k ní opakovaně vracet, i když už vím, jak to dopadlo. Pak jsem si přečetla zdejší komentáře a musím doplnit: JSEM dějepisný puritán i purista, ale takovéhle ohýbání historie mi vůbec nevadí (a ať mě někdo donutí vrátit diplom, i když přiznám, že by se mi líbilo, kdyby tahle verze minulosti byla tou pravdivou). Vsuvky autorek mě nijak extra nerušily, naopak vtipně glosovaly a působily na mě jako organická součást textu (na rozdíl třeba od Princezny nevěsty, kterou miluji jako film, ale jako knihu jsem ji pro ty vsuvky nebyla schopná dočíst dál než za třetí stranu.) Při čtení jsem si říkala, že Eduard přece nemůže umřít, že to by bylo moc kruté, natolik mi postavy hned přirostly k srdci. Samozřejmě jsem tušila, jak se to vyvrbí, ale stejně jsem místy lehounce pochybovala, kdo s kým nakonec skončí a kdo koho miluje, stejně jako hrdinové (a to jsem starý cynik). Fešáka G jsem si představovala jako mladého Estebana ze seriálu Elena z Avaloru, což mu v mých očích dodalo ještě větší šmrnc. Trochu mimo pro mě zůstala postava Pet, tam jsem čekala nějaký vývoj + zcela z děje vypadla po znovushledání hrdinů, aby se objevila až před obléháním Londýna. Potěšily mne různé historické narážky a drobnůstky, které jsem si vyloženě lahůdkově vychutnávala. Potěšilo by mě hlubší rozpracování edianské a veritské linie nebo pokračování či jiný příběh na toto téma. To jediné mi přišlo nevytěžené dostatečně. Pasáže po útěku z Toweru mi přišly trochu zdlouhavé a zbytečně natahované (anebo naopak zbytečně krátké - např. pobyt ve Francii), ale celkově mi tahle kniha přirostla k srdci. A nejen povedenou obálkou (kde mám výhradu nejen k anglické verzi jména, jako i jiní čtenáři, ale zejména k barvě vlasů a očí aktérky ;-)).... celý text

Elena z Avaloru: Královský dýchánek 2020, Walt Disney

Nebylo to úplně špatné, ale platí zde mé výhrady stejně jako u Ostrova mládí, který vyšel ve stejné edici: Protože moc jiných příběhů o Eleně nebylo vydáno, čtenáři chybí souvislost, vztahy mezi postavami či jejich charakter. Při převodu z filmové (seriálové) podoby do knihy se navíc hodně věcí ztratí a není (ani nemůže) být postihnuto vše. Tento příběh ovšem asi obstojí i jako samostatný, zásadně mě mrzelo jen to, že na rozdíl od seriálové předlohy nebylo tolik patrné, jak je král Hector ve skutečnosti protivný a jak "terorizoval" ostatní panovníky. Z hlediska Zlaté sbírky patří tato knížka k těm podařenějším (na rozdíl třeba od Toy Story) - děj i styl vyprávění korespondují s předlohou, ilustrace odpovídají originálu. Pro fanoušky Eleny jde o dobrou volbu z toho mála, co je na trhu o princezně z Avaloru dostupné.... celý text

Elena z Avaloru: Ostrov mládí 2020, Walt Disney

Elena z Avaloru má tu chybu, že je to už několikátá princezna z produkce Disney a neměla u nás pořádnou reklamu. Pokud má někdo rád seriál a chtěl by si přečíst i knížky, Egmont toho příliš mnoho nevydal a ve všech knihách o Eleně točí zhruba 4 stejné příběhy. Další možností tak jsou knížky z edice Zlaté sbírky pohádek, v rámci níž vyšly hned tři přepsané epizody seriálu. Ostrov mládí odpovídá 4. dílu 1. série, a pokud má někdo (stejně jako já) v oblibě kancléře Estebana, je vlastně jedinou aktuálně dostupnou knížkou v češtině, kde je kancléři věnovaný větší prostor. Ilustrace jsou poměrně věrné předloze, i když na mnoha obrázcích má Esteban ohavný špičatý raťafák a kruhy pod očima (stejně jako v knihách od Egmontu). Jinde je ale namalovaný jako stejný fešák jako v seriálu. (Ach! ...A ano, už se mě na to ptalo víc lidí: Vím, že je kreslený!) Stejně jako u jiných počinů snažících se převést film/seriál do knižní podoby, text a děj ne zcela odpovídají originálu - za to ta jedna hvězdička v hodnocení dolů. I když uznávám, že oproti jiným případům se ho drží vcelku věrně. (Proto nakonec ty 4 hvězdy.) Děj se drží pouze Estebanovy honby za fontánou mládí, zcela chybí linka sporu mezi dědečkem a Isabelou o to, která narozeninová píseň je lepší. Stejně tak není tak patrné, nakolik pro Estebana bylo těžké rozhodování mezi záchranou Eleny a čutorou s kouzelnou vodou. Škoda, že s ohledem na menší prostor byly vynechány i některé hlášky, kupříkladu Mateova výhružka, že omládlému Estebanovi nebude měnit pleny :-). V rámci edice je to jedna ze zdařilejších knížek, byť je vytržená z kontextu svého seriálu, takže je otázkou zda ji ocení i ti, kteří seriál neznali a nejsou obeznámeni s jeho postavami a vztahy mezi nimi. Pro fanoušky Eleny jde ale o příjemný kousek do sbírky knížek. Škoda, že jich není více. P.S.: Na obrázku v knížce má Estebanův dort 7 svíček, ale v seriálu jich bylo pouze 5. Oproti předloze je ale doplněn závěrečný obrázek kancléře, jak se zavázanýma očima tluče do narozeninové piňaty.... celý text

Hříšné dopisy 2020, Vi Keeland

Předně: Opravdu Vám vadí dívčí jméno Luka a překvapuje Vás prase jako domácí mazlíček?? Luka se mi líbila (v USA je to se jmény podstatně volnější a běžně má holka "klučičí" jméno typu Duncan apod.) + v našem stotisícovém krajském městě lze v centru často potkat paní s prasetem na vodítku, popř. totéž prase uvázané u značky vedle supermarketu, kam šla majitelka nakoupit. Takže bych ráda tvrdila, že tak, jako mě nedrásá jméno Luka pro děvče, nepřekvapuje mě ani prase a jako mazlíčka ho vnímám stejně jako pejska. Ale... to bych lhala :-D. Vždycky, když jsem prase potkala, v naprostém úžasu a vytržení jsem čučela jako všichni ostatní kolemjdoucí :-)). Knihu jsem začala číst kvůli čtenářské výzvě 2021 (bod 8), a proto jsem tak trochu čekala, že to bude... já nevím, víc o těch dopisech? To byl moc hezký nápad a mrzí mě, že zůstal více méně nevyužit nebo minimálně nedotažen (i když epilog překvapil a potěšil) a poměrně rychle opuštěn. (A to před zodpovězením otázky, zda mužský pisatel má kavalíra v kápi či bez.) U Griffina mi vadilo, že ač si začali psát po mnoha letech, a přestože byl zprvu plný hněvu, poměrně brzy přesedlal na nemravnou komunikaci. Chápu, že to tam autorky šouply kvůli tomu, aby se vztah z kamarádského dopisovacího začal posouvat na ten zamilovaný a erotický, ale z pohledu reálného světa mi to moc nesedělo, na to ten přechod byl hodně rychlý. Ale budiž, Griffin je holt "typický chlap", který "myslí jen na to jedno". Mnohem víc mi nesedělo, i když si samozřejmě uvědomuji, že je to pohádka pro dospělé, že ač ti dva po dopisech navázali silné pouto a vztah, poměrně krátce poté, co se reálně viděli došlo k nějakému intimnějšímu sblížení. Ono je něco jiného si psát a mít s tím druhým duchovní pouto, a něco zcela jiného je se ho fyzicky dotýkat, cítit jeho vůni a vnímat jeho dotyky, zvyknout si na něco nového a nezvyklého (obzvlášť jestli Luka měla minimum sexuálních zkušeností a ještě ji moc nebraly)... (Anebo ten první orgasmus Luky. Já bych se po něčem takovém na fotku svého kamarádka už nikdy nepodívala, protože bych se šíleně styděla, natož abych ji sledovala při TOM.) Ale jo, je to pohádka, takže nad tím nesmím tolik přemýšlet :-). A protože je to pohádka, byl i sakra pohádkovým princem Griffin: takhle empatického, citlivého a nezdolného chlapa jsem ve skutečném životě nepotkala, natož abych o něm aspoň slyšela! (Nemluvě o tom, že je chytrý, pohledný, sexy a ještě slavný.) Dokážu si představit, že by na pozadí příběhu bylo víc o panické poruše a agorafobii jako takové, zde to na mě působilo jen jako kulisy pro rozehrání konfliktu. Stejně si autorky mohly víc vyhrát s Lučinou profesí, ta byla více méně jen v pozadí (a asi jako zdůvodnění toho, proč jako jedna z mála neměla potřebu pást po Griffinových penězích), anebo s reálným životem po boku hvězdy (kupř. to, co se psalo v bulváru, v knize nakonec vůbec nepadlo). Ale znovu: je to primárně "červená knihovna", nikoli hluboká psychologická studie či rozbor. A i když bylo jasné, že ti dva spolu nakonec skončí, četlo se to pěkně. Jen mi coby náročnému čtenáři chyběla delší cesta k cíli, autorky to pojaly hodně letem světem. Škoda. Lučin doktor byl vtipným osvěžením příběhu, určitě bych s ním někdy jela pozorovat ptáky :-). Díky knize jsem objevila panenky Blythe (jednu chci!) a vzpomněla si na to, že jsem kdysi doma taky měla Furbyho z Happy Mealu v McDonalds. Pouze tedy v České republice se prodávali nevibrující, jen to chvíli roztomile žvatlalo, než tomu došly baterky. Zpětně jsem tedy coby dospělá žena na prahu 40 zklamaná, protože jsem si mohla výrazně rozšířit obzory. EDIT: Toho furbyho jsem shodou náhod našla v pytli s hračkami na půdě, takže kdyby ho někdo chtěl (třeba jako dekoraci ke knížce v knihovně), klidně mu ho věnuji. Jen to tedy asi není Mee-Mee :-).... celý text

Dobrá znamení 1997, Terry Pratchett

Úvodem si dovolím malé doznání: Oba autory znám, ale nijak zvlášť jsem je nečetla. Od Gaimana dvě knihy, u nichž mi přišla lepší adaptace (Hvězdný prach, Koralína); Sandmanovi jsem nijak na chuť nepřišla (v době, kdy u nás začal vycházet, jsem na něj ještě neměla správný věk a číst něco jen proto, že je to OD GAIMANA jsem byla líná). S Pratchettem to je ještě komplikovanější. Přečetla jsem od něj jedinou knížku, kterou mi půjčila na VŠ kamarádka. Naprosto dokonale mi ho totiž zošklivil můj bratr, který ho četl v době, kdy já četla Morressyho. Ani jeden z nás nepřečetl nic od autora toho druhého, ale bratr měl tendenci neustále mluvit o tom, že Zeměplocha je 100x lepší než trapný Kedrigern, vše posunul do osobní roviny, a tak mi dokonale zhnusil Mrakoplaše i sira Terryho. Vím, vím, že Pratchett je v tom nevinně, ale pokaždé, když někdo řekl jeho jméno, všechny ty dávné křivdy se mi vybavily. A když jsem si ho konečně rozhodla přečíst a zapomenout na minulost, zjistila jsem, že bratr celou sérii věnoval kamarádovi a doma nemáme ani ťuk. S ohledem na to, že jsme měli všechna první vydání, to považuji za další neodpustitelný hřích, kterého se na mě dopustil. K Dobrým znamením jsem se dostala více méně náhodou... přes pohlednici! SBH se mi již několikrát vyznávala, že má ráda Pratchetta a já ji chtěla potěšit a vybrala pro ni k svátku dílko Leny Gnědkové, aniž bych tušila, z jaké je to knihy nebo že je snad napsaná se spoluautorem. Ta pohlednice je fakt pěkná a probudila ve mně zvědavost, stejně jako pochvalné ódy adresátky (na knihu... ale na pohled taky). Po přečtení mohu konstatovat, že ódy byly zasloužené a knihu chci mít v knihovně. Dost mi připomínala Špinavou práci Christophera Moorea, v něčem Monty Pythony či film Kevina Smithe Dogma. (Zejména to poslední si vychutnají ti, kteří mají znalosti (nejen) z Bible, ostatní to to vyhodnotí asi jako pěknou ptákovinu.) Souhlasím s tím, že některé pasáže byly rozvleklé, některé zdlouhavé a jiné filozofické. Ač se zprvu mohlo zdát, že jsou třeba samoúčelné, postupně se začaly spojovat a propojovat, což jim zpětně dalo nový smysl - ostatně obdobně tomu bylo i s proroctvími Agnes Magorésové. Bohužel jsem si dvě z point díky tomu domyslela, ale celkovému dojmu to neubralo. Ani se mi nechce věřit, že kniha je z roku 1990, jak je aktuální. Jen humor už by dnes asi neprošel cenzurou, protože byl místy poněkud nekorektní (což je dost smutné). Nebudu vychvalovat vše, co mě zaujalo, pobavilo či se mi líbilo. Jsem si navíc jistá, že při dalším čtení objevím něco nového, protože ač o bibli i jiných věcech něco vím, všechno přece jen nevím, a těch "Easter eggs" je v knize ukryto mnohem víc, než kolik jsem jich našla. Snad jen smutná douška, že zástupce Pekla tu opět byl ten víc cool než ten jižanskej buzík... Ač souhlasím s tím, že Armageddon, o němž je celou dobu řeč a k němuž vše směřuje, byl nakonec takový nějaký odbytý, celkové vyznění bylo velmi smířlivé a i to špatné, co se v knize stalo, bylo odčiněno. A ten závěr... kdo by nechtěl žít v tak malebném a milovaném koutku země? Po přečtení mě jímá známá nostalgie, kdy bych o svých hrdinech chtěla číst ještě alespoň o malou chvilku déle.... celý text

Faja 2017, Petra Stehlíková

Když se mi v nějakém knižním světě líbí, ráda v něm setrvávám co nejdéle, takže hned jak jsem dočetla Naslouchače, vrhla jsem se na Faju. Protože jsem četla e-knihu a slovníček pojmů zůstal na konci nepovšimnut, některé z termínů jsem vždy dovozovala z kontextu. Po přečtení jsem nějak zapomněla, co je to "faja", a nevím proč jsem z ženského rodu slova usuzovala na nějakou bytost ženského pohlaví. Ehm, moje chyba :-). O to víc se mi líbilo vysvětlení a pochopení věty na obálce, i když bych spíše měla psát Věty, protože kolem ní se točila velká část děje. Jistě, mohla bych na knize najít kupu nešvarů, nedomyšleností či klišé. Ať to jsou drobnosti (jako že na Olymposu je zmíněn Poseidon a Mars, i když správně by měl být spíše Ares (a nebo Neptun)), či pro mne jistě nepochopitelné momenty děje (např. jen putování hrdinů, kdy si jedou do Nížin odpočinou, po vyhlášení poplachu se vrací zpět, pak najedou zase putují mezi města a když dojdou na konec, nevrací se do Nížin, ale do jednoho z měst kvůli oslavám, nebo že když další členové 25 včetně kapitána utrží dost vážná zranění, namísto transportu do Nížin se kurýrují v Duvalském pohoří). Nehodlám vůbec tvrdit, že jde o mimořádný počin v české fantasy, protože jsem četla lepší fantasy i sci-fi, a jsem si jistá i tím, že máme mnoho kvalitních českých autorů, včetně autorů fantastiky. Ale protože mě na příběhu Ilan cosi nedefinovatelného zaujalo a chytilo, budu mlčet a jen si užívat příběh, který je pro mne nový a v mnohém neotřelý. Tentokrát se děj odehrává zčásti v Nížinách, zčásti (té větší) opět v Duvalském pohoří (díky za to!) Olympos mi připomněl Kapitol z Hunger Games, v němž vše řídí CML, chyběl mi hlubší popis zákonitostí, vztahů mezi mocnými, vše mi přišlo jen v náznaku a jen v takové míře, kterou Ilan potřebovala. Přišlo mi nevyužité (ale třeba ještě bude, o tom mne už PS přesvědčila), že když hrdinka konečně zjistila heslo pro přístup k informacím o LaPodu, musela Olympos náhle opustit, aniž by zjistila víc. A stejně tak mi přišlo trochu nevěrohodné lavírování ve vztahu vůči Kapitánovi, i když je jasné, že je to - navzdory všemu - klaďas ;-). Některé momenty mi lehce připomněly sérii Divergence, ale upřímně, Naslouchač mě zaujal mnohem víc. Do Duvalského pohoří jsem se těšila víc než do Nížin, ty mne moc nezaujaly, přišly mi sterilní a nepřátelské. Jsem ráda za poznání dalších míst, za rozluštění některých záhad z prvního dílu (třeba "tolkienovská" Devítka), i když samozřejmě přišly záhady další. (Co se stalo s paní D., kdo je potomek, má nějakou spojitost s tím chlapcem, co už uměl ovládal duvaly? Kdo píše nápis krví s midichloriany?) A stále chybí milostná linka! O osobě kapitána nevím, co si myslet... Na to, kolik toho prožil a kolik musel získat životních zkušeností, bych čekala větší nadhled a pokoru v životních i jiných otázkách, ale chápu, že nějaké napětí tu být musí. (Trochu mimo mi přišlo, že jako zraněný přijal výzvu k boji.) To je stejné, jako když někteří čtenáři prvního dílu kritizovali vnitřní vývoj Ilan z porobeného otroka v "oprsklého fracka". Rozluštění Věty se mi líbilo moc, těšilo mne odkrývat s Ilan tajemství, na něž sklenaři zapomněli, i když na rozdíl od ní jsem byla vedle jak ta jedle. Samozřejmě mě podráždilo, že už byla jen krůček od vyzrazení svého tajemství, a ten konec... ten konec!! Doufám, že třetí díl opravdu vyjde na konci měsíce :-D.... celý text

Naslouchač 2016, Petra Stehlíková

Do čtení se mi vůbec nechtělo, protože jsem ho dostala jako zadání. (@SBH: Může se vůbec mluvit o klubu? Jaké je první pravidlo klubu??!) Ale protože jsem dítko submisivní vychovávané v tom, že úkoly se musí plnit, i když se člověku nechce, tak jsem se včera pustila do čtení e-knihy. Proto mě až před chvílí dojalo, když jsem zjistila, že na konci knihy je slovníček používaných pojmů. Mít v ruce knihu fyzickou, zjistím to ihned, u e-knihy se listuje blbě. Škoda, mohlo mi to mnohdy ušetřit přemýšlení, o čem je zrovna řeč. Předně musím napsat, že jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Ba naopak jsem knihu ve své hlavně zaměnila za "Předčítače" a děsila se toho, že budu číst o té nacistce, co ji hrála Kate Winslet. Už vůbec jsem netušila, že je kolem titulu takové haló a jen diskuse zde na DK k prvnímu dílu je plná vášní. Ale možná dobře, že jsem do čtení šla s čistým štítem, protože pak bych byla dopředu ovlivněná a měla očekávání. Když jsem začala knihu číst, moc se mi to nelíbilo. Jistá bezútěšnost, neustálé opakování tělesných deformací (s důrazem na reprodukční orgány a schopnost plodit), špatné pochopení pojmů, které byly vysvětleny při dalším čtení (sklenáři / sklenaři), kupa různých výrazů, k nimž jsem musela namáhavě přiřazovat obsah. Přestože jsem ale přečetla poměrně krátký úsek, Naslouchač ve mně vyvolal nějakou podvědomou reakci, takže se mi zdál sen knihou inspirovaný. A to se mi stává opravdu málokdy. (Mám v živé paměti až horečnaté sny při čtení Písně ledu a ohně na VŠ.) Dnes jsem knihu dočetla a chci se začíst do dalšího dílu, protože hra je rozehraná docela slušně. Jediné, co mi nesedí, a to mi vadilo od samotného začátku, jsou kulisy postapokalyptického světa. Kdyby to byl nějaký svět smyšlený, přijímala bych ho lépe. Těžko říct, co mi na tom tak vadí, ale je to tak. Naslouchač je vlastně úplně obyčejným příběhem, ale líbí se mi jeho kulisy a nastíněné záhady, ať už jde o samotný sklenit nebo ty potvory, kterým nemohu přijít na jméno (podívala jsem se do slovníčku: nasterey). (Myšlenka štítu, který chrání před zlem zvenku a který je tvořen vlastně věžemi, mi silně evokoval jeden z dílů série Meče pravdy Terryho Goodkinda, kde vystupovaly chiméry.) Nu a pak samozřejmě osoba ústřední postavy, jíž matka už krátce po porodu předvídala velkou budoucnost, ale tentokrát zřejmě nešlo jen o obligátní marnivost čerstvé rodičky. Uznávám, že zápletka dívky maskované za chlapce či a priori nepřátel, z nich se stávají přátelé, zní docela otřepaně. (Už jen to praktické domýšlení maskování pohlaví hlavní hrdinky, která je sice kryta maskou a oblečením, ale při všem tom putování by si všichni asi všimli, že čůrá na bobečku?) Ale zákonitosti světa kolem Duvalského pohoří, sklenit, tajemná místa a podivné bytosti - to všechno mě zaujalo. Celou dobu jsem čekala, kdy dojde k odhalení hlavní hrdinky a rozjede se milostná linka s kapitánem, popřípadě kdy umře Vargas (ti sympatičtí beta samci většinou zařvou mezi prvními), a ono nic. Naslouchače proto beru jako úvod a jsem zvědavá, jak se s tím vším autorka popasuje dál a kde je vlastně pointa. Nebýt závěru poslední kapitoly, klidně bych knihu zakončila přechodem skáry s tím, že to, co následovalo, by zahajovalo dvojku. Na knize bych dokázala najít kupu chyb, ale styl vyprávění i příběh mě nakonec zaháčkovaly, takže mé zlé kritické já mlčí. A už to je známka úspěchu. (Narazila jsem na recenzi K. Pomykalové na webu fantasyknihy.multiuniversum a souhlasím s jejím shrnutím, výtkami i hodnocením.) Jen nevím, nevím, zda se kouzlo bude opakovat i v postapokalyptické Evropě aka Nížinách. Sama jsem založením více spíše na fantasy než na sci-fi, obávám se ztráty toho nedefinovatelného cosi, co mě u prvního dílu tak zaujalo. Každopádně ale dávám šanci pokračování ;-). Zatím tedy hvězda dolů, protože nevím, jak se vše vyvrbí. P.S.: Nesnáším označení "postapo", protože mi to připomíná slovo gestapo.... celý text

Sedm sester 2016, Lucinda Riley

!!! POZOR SPOILERY A ÚVAHY, KTERÉ MOHOU BÝT SPOILERY !!! Knížku jsem začala číst díky DK a vysokému hodnocení a už ze začátku jsem měla problém se začíst. Styl autorky mi přišel těžkopádný a rozvláčný, jen popis událostí kolem úmrtí otce mi přišel neskutečně zdlouhavý a do čtení jsem se musela nutit. To mi vadilo tolik, že jsem začala škarohlídsky sama sebe upozorňovat na různé chyby a asi si kvůli tomu příběh náležitě nevychutnala. Jeden příklad za všechny: Hlavní hrdinka vstane, jde se umýt, oblékne se, dá si snídani, pak se jde projít, brouzdá se vlnami a pískem, jde zpátky, zajede něco zjistit, je rozrušená, bolí ji hlava, jde se vyspat, vzbudí se za dvě hodinky, pořád je ještě tentýž den (ač se zmatený čtenář domníval, že už proběhla noc), nají se, vypije si víno, oblékne se, někam jde... Úmyslně to vulgarizuji, ale místy to bylo vyčerpávající. Kdyby autorka nebyla tak podrobná, knížka by byla svižnější a líp se mi četla. Dokážu proto pochopit ty, kteří se dali odradit už na začátku čekáním a nevědomostí, než se do Atlantidy sjedou všechny sestry. Nemluvě o tom, že některé nejsou líčeny zrovna dvakrát sympaticky, což může odrazovat též. Příběh (a nápad) jako takový byl zajímavý, i když bych správně měla napsat, že šlo o příběhy dva. Jeden ze současnosti, který začíná smrtí adoptivního otce a pokračuje osudy nejstarší dcery, druhý z minulosti, do níž se Maia vydává, aby zjistila, co je zač a jaké byly okolnosti její adopce. Přidávám se k těm čtenářům, kterým historická linka přišla zajímavější než současnost. Mně navíc velice škodilo, že jsem skeptik, kterého vycvičily jiné již přečtené knihy (a nejen detektivky), takže dokud nevidím tělo, nevěřím, že někdo zemřel. Kolem "taťky Soli" je tolik náznaků, nemluvě o tom, že sama autorka v doslovu hovoří o sedmé knize, že bych dala ruku do ohně za to, že je naživu a celé to byla jedna velká, zřejmě promyšlená, habaďůra sledující dcerám (a čtenáři) zatím neznámý účel. Asi právě tohle má být onou avizovanou skrytou a tajemnou linkou prostupující všechny díly? Maia: Samotná vypravěčka mi moc k srdci nepřirostla, její tajemství jsem vytušila poměrně brzy. Z hlediska kompozice příběhu byly na mě dlouhé pasáže týkající se úmrtí otce a "pohřbu" i poznávání Ria. Její pátrání po příbuzných bylo popisováno snad den po dni hodinu po hodině. Kdykoli dostala nějakou indicii, namísto, aby po ní hned skočila, dala si time out, zdřímla si apod., než se do toho pustila. Pak se to rozjelo, aby se to s další indicií zastavilo. Maia se do Ria vypravila najít své biologické rodiče a zjistit okolnosti své adopce, a tohle vše najedou ustoupilo do pozadí před příběhem její prababičky. Ne, že by nebyl zajímavý, ale propojení na současnost trochu kulhalo. Navíc jsme se toho dozvěděli hodně o Bel, ale žijící babička i matka byly nakonec ošizeny na pár desítkách stran, matka asi na třech, takže to, co Maia vlastně jela zjišťovat, se smrsklo na jakési resumé. Tahle nevyváženost mi vadila asi nejvíc a ubírám jí za to na hodnocení. Stejně tak linka s Fabianem mohla být rozvedená víc, klidně zde mohlo být více paralel na Bel a Laurenta. Skoro jsem měla pocit, že autorka chtěla prodat hlavně příběh Isabely, Maia jí k tomu udělala jen jakýsi úvod a kulisu. Škoda, protože nápad šesti / sedmi adoptovaných dětí, pohádkově bohatého a milujícího nevlastního otce o němž vlastně ani po přečtení nevíme nic, a odhalování vlastní minulosti každou z dívek, je velice zajímavý. Bel: Budu-li cynická, byla to vlastně čítanková romance a příběh lásky, která byla díky původu a společenským poměrům obou aktérů od počátku odsouzena k zániku. Ale uznávám, že se to četlo moc hezky. A i když bylo jasné, že Bel ve Francii nezůstane, ani že pak neuteče s milencem, přesto jsem místy doufala, že přece jen vezme osud do vlastních rukou. Docela by mne zajímalo, jak by se její život vyvíjel dál, kdyby ho autorka tak rychle neukončila, a přiznávám se, že setkání Laurentem s vlastní dcerou, která ho ovšem považovala za cizího člověka, mě dojalo. Okolnosti kolem stavby sochy, která je symbolem města, byly jistě zajímavé a oceňuji, že si s tím autorka dala takovou práci. Mne tedy extra neoslovila ani Paříž ani Rio, ale uznávám, že problém je ve mně :-). Když nic jiného, dozvěděla jsem se spoustu zajímavých faktů. Opět si zřejmě domýšlím až příliš, ale je tu někdo, kdo si nemyslí, že ten zachráněný sirotek je taťka Sůl? (Jen nevím, zda to sedí věkově, byla jsem líná propočítávat věk aktérů, který byl zmíněn.) V tomto ohledu jsem nespokojená, protože postava sirotka, stejně jako Beliny přítelkyně, byla pro děj důležitá a nechce se mi věřit, že by ji autorka jen tak odložila a pustila se do jiného příběhu. Co kdyby měl taťka Sůl informace o narození Maiy právě od té kamarádky, co začala studovat na zdravotní sestru? Pokud by on byl zachráněným dítětem, mohli se klidně v Paříži setkat a navázat nějaký osobní vztah. Jediné, co jsem si nevydedukovala, je osoba ženy přítomné při vyzvednutí odloženého dítěte. Marina? Nebo někdo jiný? Právník toho sice hodně ví, ale (zatím) nepověděl. Přiznávám, že přes skepticismus a hledání much jsem si nakonec příběh docela užila a probudil ve mně zvědavost na další knihy. Jen se bojím toho rozvláčného tempa, protože dle nahlédnutí do komentářů k 2. dílu jde o autorčin rukopis. Nuž uvidíme, zatím mám co číst, ale třeba pak dám zvědavosti průchod a prokoušu se až k Elektře a číslu 7.... celý text

Indiánské léto / El Gaucho 2019, Milo Manara

!!! POZOR SPOILERY !!! Konečně se mi splnil dávný sen a pořídila jsem si domů Manaru. Přála jsem si ho jako dárek k svátku - tchyně asi netušila, co kupuje, jinak by se víc rděla :-). Na základě zdejších komentářů jsem si nejprve přečetla druhý příběh, pak teprve Indiánské léto. El Gaucho je víc historický, myšlenkově jsem se díky němu vrátila k Batličkovi. Indiánské léto mělo hezky vykreslenou atmosféru a přírodu, přesně jak tu padlo, vzpomněla jsem si na Curwooda, Setona a jiné. Dílčí ilustrace jsem znala z internetu, ale kolikrát byla stránka naskenovaná bez textu, takže jsem si jen mohla domýšlet děj. Po bližším seznámení s příběhy musím souhlasit s komentářem uživatele @Pigface, že konec pokaždé vyšuměl do ztracena. El Gaucho: Některé scény mi přišly trochu moc, i když nijak odporně podané nebyly. Část zápletky mi evokovala nadbytek homosexuálů / sodomitů v britské armádě v pojetí Diany Gabaldon. Osudová žena Molly mi nijak osudová nepřišla, s ohledem na úvod k příběhu bych čekala větší love story. Mrzelo mě, že všechny vedlejší postavy, ať sympatické či záporné, nakonec zemřely, i když s jistotou to tvrdit nechci, protože v případě oběšené není vidět tvář a mrtvého hrbáče jsem taky na vlastní oči nespatřila. To mi skýtá naději pro jejich oživení někde a někdy jindy. Kdyby vzniklo pokračování příběhů hlavního hrdiny s historickými narážkami a reálnými postavami, nezlobila bych se. Indiánské léto: Komornější kulisy, ale za to mnohem víc úchylných figur. Toho chlapce neustále ukazujícího oplzlé gesto jsem nepobrala vůbec, nechápu, k čemu byl v příběhu dobrý. Puritánský pastor se ukázal jako ten nejvíc zkažený, i jeho čistá neteř, poskvrněná na začátku, vlastně bez poskvrny nebyla. (Zajímavé je, že ti úchylové jsou vždy namalovaní jako odporní, podobně jako Jan Fischer kreslil záporáky v Rychlých šípech vždy nějak deformované na rozdíl od anticky krásných hlavních hrdinů.) Asi nejsem ta správná cílová skupina, erotický náboj to pro mě nemělo, takže jsem příběh vnímala čistě jako historický a epizodní. Nakonec pro mě nejušlechtilejšími byli ti indiáni, které jsem předtím, bez znalosti děje, vnímala čistě jako ty zlé a ubližující bílým osadníkům. Pointu oběma příběhům mi dal doslov vysvětlující, že postavy skutečně existovaly a děj je založen na nějakých reáliích, díky tomu 4 hvězdy a ne jen 3. Přesto bych si asi obé vychutnala víc, kdybych měla hlubší znalosti. Budu si oba příběhy muset přečíst víckrát, abych odhalila jejich kvality, jež mi zatím zůstaly skryty.... celý text