tatjana1737 přečtené 615

Božský bastard 2013, Christina Lauren

!!! POZOR SPOILERY !!! Hned po začtení se mi obočí vylétlo vzhůru a řekla jsem si, že autorky se s tím tedy nepářou - hlavní hrdinové na to vlítnou hned v první kapitole a to bez předehry, pokud nepočítám jejich devítiměsíční vzájemnou nenávist a slovní útoky. A s drobnými výjimkami v tomto trendu pokračují až za polovinu knihy; v podstatě lze říci, že co kapitola, to vzteklý, ale hříšně skvělý sex. Překvapivě tyhle pasáže mne bavily podstatně víc, než když se Bennet a Chloe začali sbližovat, zamilovávat a pokoušet o vztah. Ačkoli celou dobu jsem si lámala hlavu nad tím, co hrdinka dělá se vším tím reprodukčním materiálem vzhledem k tomu, že to pokaždé dělali bez ochrany... "Křečkování" roztržených a nošených kalhotek je pak kapitolou samo o sobě :-). Zajímavý nápad pro mne bylo střídání kapitol z ženského a mužského pohledu, po jiných knihách to bylo docela osvěžující. I když ten rychlý přerod z arogantního parchanta na zamilovaného hošíka nebyl moc uvěřitelný - nebo jen moc rychlý. Celkově hodnotím třemi hvězdami, i když ještě o polovinu hvězdy výš by Božský bastard utáhl. Nicméně nesouhlasím s tím, že mezi podobné knihy patří Nabíječ, ten je pro mne ve zcela jiné lize a postrádá prvek dominantního poněkud tvrdšího sexu (díkybohu), naopak obsahuje mnohem více vtipu a nadsázky. "Co mi to děláte?" zeptal se tiše. Usmála jsem se a odfoukla si ofinu z očí. "Jsem si vcelku jistá, že jsem to dělala sobě." Jeho obočí se nadzvedlo. "To je pravda." Zvedla jsem se a znovu si uhladila sukni na stehnech. "Pokud to bude všechno, pane Ryane, ráda bych se vrátila ke své práci."... celý text

Krev prvorozených 2014, Juraj Červenák

!!! POZOR SPOILERY !!! Mno... na druhé čtení se mi to líbilo víc, přestože můj názor na hlavní postavy se více méně nezměnil a děj mi i nyní přišel poněkud slabší a zmatečný. Při opětovném čtení, kdy už jsem znala zápletku knihy, jsem se ale v dějových zvratech a postavách orientovala lépe. Škoda, že si autor i více nepohrál se zákulisím náboženského sporu mezi šlechtou a stavy, ale chápu že tak daleko jeho ambice nesahaly. Steina i nadále považuji na mrzouta, který mi moc sympatický není, lidských stránek mnoho neukazuje. Naproti tomu Barbarič jich místy má až příliš (neustále líčení toho, jak před bojem potřebuje + popisů jeho zvracení už mám trochu dost - prosím tímto autora, aby se notář trochu víc v dalších dílech otrkal :-)). Stejně jako jiní/jiné i já jsem pod vlivem kaprálova literárního kouzla, ačkoli intimní zážitek s ním bych si asi odpustila. Kdyby mi chtěl jen tak lehce naplácat, tak proč ne, ale něco mi říká, že u lehkého a natož plácání bychom neskončili. Zatím nejvíce se mi líbil třetí díl, čtvrtý jsem nečetla, takže kdybych měla sestavit žebříček, aktuálně by to bylo: Ohnivé znamení, Mrtvý na Pekelném vrchu, Krev prvorozených. Nicméně co oceňuji jsou samotné názvy románů, nemluvě o úvodech k jednotlivým kapitolám, které jsou samy o sobě nicneříkající a netušícího čtenáře někdy svedou na mylnou stopu. Baví mne číst si je na začátku kapitol a poté po jejich přečtení, kdy je již zřejmé, co přesně se pod neurčitými formulacemi ukrývá. Ovšem úvod k Báthorymu zatím série S+B+J nepřekovanala ("Hlava první, v níž padne hlava první..."). Z lesa potácivě vyběhl maskovaný muž - křičel, jako by měl za patami samotné peklo. Ve skutečnosti to byl Jaroš.... celý text

Mrtvý na Pekelném vrchu 2014, Juraj Červenák

!!! POZOR SPOILERY (a to i z kpt. Báthoryho) !!! Kapitán Mrzout, jeho úchylný poskok a kurevník... Pozor, to není můj názor, takto hlavní hrdiny charakterizují jiné postavy v knize! A ta se mi na druhé počtení líbila mnohem víc. Při prvním čtení jsem ji totiž hodnotila plná dojmů z Báthoryho (a hlavně toho sexy černokněžnického vezíra ze dvojky, kterému na konci vytekly oči, když bojoval se svatým Jiří), kterýmžto historickým počinem si mne Červeňák opět získal (jedničku Bohatýra mu - po skvělé sérii o Černokněžníkovi - doteď nemohu zapomenout). Děj je relativně prostý a odehrává se v Bánské Štiavnici, kterou jsem navštívila sice před hodně lety (a balil mne tam takový hodně divný klučina), zůstala mi však v paměti jako hodně pěkné město, a po přečtení mám chuť se do ní znovu vypravit. Je pravda, že podezření stíhá podezření a kapitán Stein si počíná nesmlouvavě a jako slon v porcelánu. Vlast je v ohrožení, a tak koná bez ohledu na dobré mravy a elementární mezilidskou slušnost. Samotná postava kapitána mi je z celého trojlístku nejméně sympatická. Po přečtení dalších knih sice čtenář tuší, že za jeho drsnou fasádou není tak drsný vnitřek, horlivý obhájce jediné pravé víry a rodinných hodnot však do svého nitra moc proniknout nenechá. Proto jsem mnohem více sympatizovala s Barbaričem, který sice působí trochu jako bábovka, ale ukáže se, že i on pod módním dubletem a okružím skrývá tvrdé jádro. A ze všech postav je vykreslen nejvíce lidsky - se všemi slabostmi, ale i se smyslem pro humor, kterým vyvažuje kapitánovu uzavřenost a mrzoutství a některé okamžiky trefnými glosami zlehčuje. Nu a kaprál Jaroš? Při čtení komentářů k dalším Červeňákovým knihám této série nabývám dojmu, že získává poměrně slušnou fanouškovskou, ale i fanynkovskou základnu. Mladý, dobře rostlý, dlouhé tmavé vlasy (co na tom, že mu v jedničce kulka utrhla ucho, vlasy nechá rozpuštěné a nic nebude vidět!), když bosý běhá v dešti a tiše a neúprosně kosí hajduky, je to velmi působivé. A čtenářka by mu i odpustila to, že se vyzná v katovském řemesle a nevadí mu jíst u mrtvoly na zkrvaveném stole... Co na tom, povolání jako povolání, že. Ale on je opravdu poněkud úchylný. To není žádný Severus Snape se zálibami Christiana Greye. Při čtení si ho sice mohu idealizovat a budou se mi z něj podlamovat kolena, v reálu ale prosím pana notáře se sklenkou vína a sladkými slovíčky na rtech! Před dvěma dny jsem dočetla trojku a dala si znovu i první dva díly, které se mi nyní líbily mnohem více. Jistě, srovnání s Báthorym se nabízí, ale na rozdíl od něj toto je čistě historický žánr bez prvků fantasy. Je to jiné, ale líbí se mi to. Jediné, co mi vadí - ale to je obecně problém autora, protože je to ve VŠECH jeho knihách - je jistý naturalismus v líčení násilí a velmi častý výskyt narážek na koule, p*dele apod. Kdysi jsem v časopise Maxim četla typologii národů podle nadávek, tedy které národy nadávají se sexuálním podtextem (fuck) a které s fekálním (do pr..., h*vno, ...). Červeňák nezapře, že patří mezi ty druhé, protože jen první kapitola se hemží detailními popisy napichování na kůl, zmínkách o koulích přimrzlých na severu k židli, hrdinové často klejou a posílají své protivníky do končin, kde záda ztrácejí své místo... Nedělám si iluze, že se ve vojenském prostředí hovoří latinou, ale na mne je toho zkrátka trochu moc a méně by bylo více. Jinak je ovšem Červeňák mezi mými oblíbenými autory a i když se snažím nové knihy nekupovat, do těch jeho (zatím) pokaždé půjdu. A proč čtu dál? Jak řekl Barbarič: "Nic ve zlém, kapitáne, ale nelákají mě další krvavá dobrodružství po vašem boku. Na druhou stranu mě sžírá zvědavost, co za tím vším je. Nenechám si utéct odhalení dalších souvislostí."... celý text

Ohnivé znamení 2015, Juraj Červenák

!!! POZOR SPOILERY !!! Z dosavadních knih o Steinovi, Barbaričovi a Jarošovi se mi tahle líbila nejvíce. Asi to bylo dané tím, že ty předchozí dvě si pamatuji jen matně - což hodlám hned po obědě napravit a začít číst od začátku. O identitě vraha dívek jsem neměla nejmenší tušení a ani náznak v podobě dvou dam, které notář potkal při odchodu z dvorce jsem netušila. Nicméně opomenutí hrdinů podívat se do Burgu považuji za trestuhodné, hned z první zmínky o tom, že je budova opuštěná a že v ní straší, bylo jasné, že to nebude jen tak. Detaily z Jarošovy minulosti se mi úspěšně podařilo vytěsnit, takže v této knize za něj opět palec nahoru. Barbarič je mi sympatický od začátku, Steina považuji za suchara, ale možná mu opětovným čtením a 4. dílem přijdu na větší chuť. Mimochodem, neví někdo z místních, zda se opravdu čepuje pivo s jeho jménem? "Daj si kousek pečenýho koňskýho, pane?"... celý text

Zrzka všem učaruje 2015, Alice Clayton

Oproti druhému dílu, který mne nezaujal, hodnotím třetí poměrně vysoko. A to zejména kvůli popisům zákulisí showbusinessu, ze kterého občas mrazí a občas je člověku špatně. Jak uznává sama hrdinka, už nikdy nebudu na rozhovory s celebritami koukat stejnýma očima. Možná, že kdyby Claytonová nebyla primárně autorkou erotických romantických příběhů, mohla z toho být výborná psychologická sonda do života a psychiky začínající hvězdy. Přestože v druhém díle je Briťák ten dospělejší, v trojce jsem s povděkem kvitovala, že Grace vyrostla a dostala rozum. Oproti tomu Jack se choval na svůj věk a nechce se mi věřit, že by přísavku Adama neodhalil mnohem dříve - ale což, nějakou zápletku to mít muselo. Prokládání úryvky z tisku a bulváru mě bavilo a dobře dokreslovalo děj. A potěšil mne i vztah Holly a... nebudu prozrazovat koho ;-).... celý text

Zrzka se odhaluje 2014, Alice Clayton

!!! POZOR SPOILERY !!! Znám příliš špatných obálek na dobrých knihách, takže se snažím nesoudit knihu podle obálky. Obálka Zrzky se mi ovšem líbí, na rozdíl od obsahu. A to mi zrzky obvykle evokují Emmu Stone, kterou nesnáším za to, že se už v několika filmech miliskuje s Ryanem Goslingem, se kterým bych se chtěla miliskovat já. Ou jé! Nečetla jsem první díl, takže těžko knihu soudit jako pokračování série. Nicméně děj je především šňůrou popisu sexu mezi hlavními postavami, který je tak skvělý a multiorgastický, až je nereálný a nudí. Kdyby autorka tyto scény vypustila, zbyl by cca třicetistránkový lehce předvídatelný příběh. Možná, že číst tu knihu před dvěma dekádami, byla bych z ní mnohem víc odvařená. Viděla jsem ale příliš mnoho amerických romantických filmů, komedií a přečetla příliš milostných příběhů, aby mě ten Gracein nějak překvapoval a něčím obohacoval. Uznávám, že asi na vteřinu jsem přemýšlela, jestli s Michaelem skončí (z části kladu vinu tomu, že jsem nečetla jedničku), jinak to ale bylo velmi předvídatelné. A scény, v nichž Grace šílí a dělá trapasy mne vyloženě iritovaly. Ne, že bych jí odsuzovala, sama jsem párkrát vyšilovala a vnímala realitu pokřivenou optikou svého duševního stavu, ale u Grace toho bylo nějak moc. Tu scénu na premiéře Jackova filmu bych asi skousla, ale když chystala večeři, spadla u toho na zem, zapálila utěrku apod., to už bylo krapet přehnané. Oproti Nabíječi, který se Claytonové opravdu povedl, byla pro mne Zrzka spíše zklamáním. P.S.: Nevím, zda šlo o chybu v překladu, ale v jedné scéně měla Grace na sobě těsné kalhoty, aby jí vzápětí její protějšek vyhrnoval sukni,. A jinde se neustále mluvilo o tom, že na sobě má Jackovo tričko, aby jí vzápětí rozepínal košili... :-/ P.P.S.: Knihu aktuálně prodávají Levné knihy cca za 70,-.... celý text

Tajný život mazlíčků: První čtení 2016, Dennis R. Shealy

Knížka mne na první pohled úplně neuchvátila, ale po asi 10tém přečtení od včerejška jsem změnila názor. Je tvořena především celostránkovými ilustracemi s minimem textu (proto "první čtení" ;-)), který je jednoduchý a snadno zapamatovatelný. Jména postav vycházejí z filmu (oproti knižnímu přepisu filmového děje Davida Lewmana) a kniha končí příchodem Barona do Maxova života. Osobně bych ocenila delší zpracování příběhu, to je asi jediné, co bych knize vytknula. Chlapečkův nejoblíbenější moment - když Leonardův páneček odchází z bytu a Leonard přepne muziku.... celý text

Tajný život mazlíčků 2016, kolektiv autorů

Hezké zpestření pro milovníky filmu. Na jednotlivých stránkách jsou situace z filmu, do kterých se vlepují samolepky vložené uprostřed sešitu, případně scénky, které čtenář samolepkami dotvoří podle svého. Sešit s aktivitami je určen spíše pro starší děti - náš dvouletý syn ho zatím nedocenil, na samostatné nalepování nemá motoriku a aktivity ho zatím nebaví. Věřím ale, že pokud odolám nutkání hrát si s knížkou sama, potěší ho, až bude starší.... celý text

Poslední výkřik 2016, Alice Clayton

!!! POZOR SPOILERY !!! No já nevím... budu se opakovat, ale pro mne měly všechny další knihy po Nabíječi sestupnou tendenci. Poslední výkřik mi přišel tak trochu výkřikem do tmy. Co se názvu týče, odpovídalo by spíše "poslední hovor" nebo "telefonát", aby to mělo vazbu na zápletku knihy a čtenáře to trochu vyděsilo. Takhle jsem se o Simona ani nebála, protože jsem věděla, že se vše v dobré obrátí. Celá kniha mi přišla trochu nedotažená a nedodělaná. Alarmující už byla samotná útlost hřbetu. Připadá mi, že Claytonové trochu došel dech a že všechen prach si vystřílela u předchozích dílů. Vedlejší linie se daly mnohem líp a víc rozpracovat: Sophiino rodičovství, Mimiina svatba, do děje mohly mnohem více vstoupit postavy z Hřebce a Samce, tzn. Viv a Clark, Chloe a Lucas. Caroline očividně zapomněla na to, že Chloe zná, protože se s ní viděla v baru (a nevěřím, že by se Viv, se kterou se nadále vídaly, zapomněla zmínit, že ona krásná neznámá, s níž byl Clark na večeři, byla jeho sestřenice), ačkoli spíše na to zapomněla sama autorka. Zápletka se Simonovou nehodou byla sice dramatická, ale přečtená za chvilku a se šťastným koncem, ani na vteřinu jsem nepochybovala o tom, že Simon bude v pořádku a že se nakonec vezmou. Takže i v tomhle ohledu jsem si připadala trochu okradená. A svatba jako taková? I tu šlo rozepsat - ve srovnání s Posledním výkřikem třeba Spoutaný od Chaseové líčí svatební den hrdinů velmi pěkně (o to víc, že je psaný z pohledu muže). Celkově jsem spíše zklamaná než nadšená. Knížka byla i nadále psaná svěže, byly v ní vtipné momenty, u kterých jsem se pousmála, ale šlo z ní vytěžit víc. Co se názvu týče, když jsem knihy začala číst a přemýšlela, které mám ještě před sebou, zcela vážně jsem si najednou nebyla jistá, zda jde o výkřik nebo Poslední výstřik. A v tomhle ohledu si špatně titul knihy přečetl i můj manžel, který ihned zpozorněl, o čem to čtu :-).... celý text

Hřebec 2015, Alice Clayton

Přečteno znovu kvůli Čtenářské výzvě, v odstupu asi tří týdnů, a líbilo se mi to možná víc než při prvním čtení. Jen ta pokérovaná hrdinka mi nějak nesedí... A mimochodem: když užívala antikoncepci, jak mohla mít půl roku po prvním sexu buben? Kdyby autorka alespoň napsala "za nějaký čas" a ne "půl roku na to" :-).... celý text

Samec 2015, Alice Clayton

!!! POZOR SPOILERY !!! Kdybych nečetla všechny knihy série chronologicky, asi by mne Samec sebral víc. Nabíječ však dal laťku hodně vysoko a zatím se žádný další díl nevyrovnal jeho kvalitám. Navíc název tohoto a předchozího dílu už mi v českém překladu přijde opravdu za vlasy přitažený. Nabíječ byl vtipný, Roštěnka ušla a další názvy? Hřebec? To jako proč? Samec? Kvůli jedné větě, kterou Chloe řekne? Nebo kvůli jeho mackovi?? No nevím... Přestože jde o další nový příběh, toužení a svádění mi nějak chybělo, náboj mezi hrdiny jsem úplně necítila. Asi zrzci nejsou můj kryptonit (i když strýček Řehoř namalovaný Adolfem Bornem, hmmm). Navíc mi příběh přišel slabší, předvídatelný, jak z amerického romantického filmu (kdyby to bylo zfilmované, možná bych se bavila víc). O pitbullech nic nevím, ale moje předsudky hlavní hrdinka nevyžehlila. A scéna na letišti béčková... Navíc se mi nechce věřit, že kdyby spolu hrdinové strávili takovouhle noc, že by on jen tak beze slova odletěl... Taky mi nevím proč vadila další brantracovsko-sestřenická souvislost. Tahle RUSOVLASÁ souvislost mi tedy vůbec nedošla. A Sophia je pro mne nejvíc nesympatická ženská postava série.... celý text

Roštěnka 2014, Alice Clayton

Budu opakovat předchozí komentáře, ale Roštěnka má velkou chybu, a totiž že jde o druhý díl. Ztrácí proto punc něčeho nového a nečekaného, čtenář už ví, do čeho jde a má svá očekávání, erotické scény už nemají svůj náboj. Asi jsem vadná, ale ve filmech i knihách z Červené knihovny mne nejvíc bere, než se hrdinové dají dohromady, jejich narůstající touha a očekávání. Přestože vždy toužím se k nim ještě vrátit a číst o nich dál, klasický vztah už je trochu nuda, přestože zažívají tuny skvělého sexu. Když jsem si v knihovně půjčovala všech pět knih ze série a četla si jejich anotace, po rozečtení Nabíječe mi bylo líto, že třetí a čtvrtý díl jsou o někom jiném. Po přečtení Roštěnky už mě to vůbec netrápilo. Ne, že bych nějakému páru nepřála sex, kdykoli se na sebe podívají, natož dobrý sex a s mnohonásobnými orgasmy. S nejlepšími kamarádkami si dokonce tu poslední položku již tradičně vzájemně přejeme k svátku, narozeninám i pod stromeček. Ale Caroline se Simonem to dělali tak často, že se to trochu omrzelo. Claytonová píše vtipně a scény samy o sobě nebyly řemeslně napsány špatně, ale prostě už chyběl moment překvapení a něčeho neznámého. A dobře, taky hraje roli i moje osobní závist, ale tu ponechme stranou :-). Děj byl sám o sobě hodně jednoduchý, prokládaný tunami sexu (ano, ano, Simon to na začátku Nabíječe na Caroline křičel přes zeď bytu, ačkoli se mýlil v tom, že pro ni nic nebude) a vedlejšími liniemi příběhů Jillian a Benjamina (jak to sakra bylo s tím Mnichovem a Vídní??!) a Sophie s Neilem (fakt si myslím, že jen jedna pusa, navíc přiznaná, se nepočítá za nevěru). Ale už to prostě nebylo ono... Netvrdím, že si knihu nikdy nepřečtu znovu, jako oddychovka je to pořád zábavné a ne úplně pitomé čtení, ale z hlediska nějaké síly příběhu je jednička lepší. Aktuálně mám rozečtenou trojku a zatím nic moc... Alespoň za mne. Netvrdím, že někoho jiného kniha nechytne ;-). Btw: Nebylo v 1. díle řečeno, že je Clive vykastrovaný? Ke kastrovanému kocourovi mi moc nesedí harém - ačkoli odkaz na Simonovy milenky pobavil. Autorce děkuji za odkaz na píseň Look a Lot Like Christmas (Johnny Mathis), kterou jsem neznala :-).... celý text

Nabíječ 2014, Alice Clayton

Přečteno znovu pro Čtenářskou výzvu 2017 a potvrzuji kladný dojem. Jen Caroline mne štvala trochu víc a ani mi tak nevadilo óčko, jako "drobné kroužky" :-). !!! POZOR SPOILER!!! Aneb Jak k jídlu, tak k dílu! "Ó můj bože, to je slast", kňourala jsem a se zavřenýma očima se oddávala pocitům. "Věděl jsem, že to oceníš, ale netušila jsem, že to budeš takhle prožívat," zašeptal Simon a se zaujetím na mě hleděl. "Nemluv, zkazíš mi to," zasténala jsem a protáhla se. Nadchlo mě všechno, co mi Simon nabídl. "Chceš ještě?" zeptal se, když se zvedal na loktech. "To bych se zítra už nepohnula." "Ale no tak, odvaž se. Zasloužíš si to. Já vím, že to chceš, Caroline," škádlil mě, nakloněný blíž. "Dobře," polevila jsem a otevřela znovu pusu. Zavřela jsem oči, zaslechla Simona štrachat a pak mi to strčil dovnitř. Jak jsem to ucítila, musela jsem vzdychnout. Semkla jsem kolem toho, co mi nabízel, rty. "Ještě jsem neviděl ženskou, která by si toho dokázala vzít tolik," žasl a sledoval, jak zase taju. "No jo, ale taky jsi nikdy nepotkal ženskou, která by zbožňovala masový kuličky tak jako já," rozplývala jsem se nad dalším soustem.... celý text

Pět báječných strýčků 1987, František Nepil

Protože po emotivním zážitku s "Mukukášem" vyhledává chlapeček adrenalin, vytáhla jsem z knihovny Pět báječných strýčků s nádhernými Bornovými ilustracemi čertů. Pod záminkou, že budeme číst o bubákovi, jsem se ponořila do četby knihy o Mince a pěti kamarádech jejího tatínka, kteří jí krátí pobyt na horách vyprávěnkami o tom, jaké hrdinské skutky vykonali. Dítko se kupodivu nechalo opít rohlíkem a delší prohlížení čertovských obrázků mu stačilo, takže neprotestoval proti zcela jiné dějové lince. A já jsem se opět pobavila. Přestože jako dítě jsem sama z téhle knížky byla odvařená mnohem víc (s bratrem jsme si nadávali do apenďourů a vyžadovali od rodičů sekané potrubí), nebránilo mi to si ji po letech (ne poprvé a ani ne naposledy) vychutnat z pohledu dospělého čtenáře. Nepil umí - a když si čtenář odmyslí některé drobnosti, které napovídají, kdy se kniha odehrává (např. účast závodníků z NDR na lyžařských závodech, popř. odkaz na konkrétní osoby ve stejném příběhu), mohlo by klidně jít o příběh nějaké současné holčičky - a Born je prostě frajer (do ilustrace strýčka Řehoře jsem platonicky zamilovaná, takže pokud, pánové, některý z Vás vypadá jako on, pošlete mi prosím své foto, budu se na něj se zalíbením koukat). Mezi mé top momenty patří nejen očerňování ostatních strýčků při každém vyprávění, ale i pták Noh odnášející si rytíře Bruncvíka.... celý text

Sněhulák 2012, Jo Nesbø

!!! POZOR SPOILERY pro ty, co nečetli !!! Mráz nepřichází z Kremlu, ale z Osla... A to jsem tam před pár lety byla s kamarádkou na dovče a vypadalo to tam ták nevinně! Můj první Nesbo - všichni říkali, že je to nejlepší díl, tak jsem si řekla, že jím načnu detektivní žánr. Začala jsem číst před třemi dny a zrovna začal padat sníh... Začalo to pomalu a plíživě. Sice žádné vyžívání se v naturalistických popisech mrtvol, ale i tak na to čtenář musí myslet a je poněkud znepokojen. Obzvláště pokud spí sám v ložnici (protože manžel se chodí vyspat do jiné místnosti), nemůže usnout, venku pochmurně a tiše padá sníh. A babička se dopoledne kasala, že chlapečkovi u nás na terase uplácala huhuláka. A na terasu se jde právě z ložnice... Jediné, co ve mně živilo naději bylo to, že naše dítě je stoprocentně manželské :-). Kdybych neměla knížku půjčenou od kamarádky, strčila bych ji na chvíli jako Joey do mrazáku. Což by vlastně bylo vzhledem k titulu knihy stylové :-). SPOILER: Nebylo to špatné, ale vraha jsem si vytipovala poměrně záhy. Protože - ruku na srdce - byl příliš sladký a dokonalý (přitom neměl chuť na sex, což je samo o sobě podezřelé!), měl dědičnou vadu na kráse (a na začátku knihy je jistá zmínka o sochách) a ochotně dával policii tipy. Když si člověk položí otázku z dopisu, kde se vzal Sněhulák, a podívá se na data některých kapitol, začne uvažovat, kdo že byl chlapec na začátku knížky, proč nebyl jmenován, že onen moment je asi důležitý pro zrod Sněhuláka, a že vrahem tedy bude muž... Do nebe volající bylo samo o sobě to, že když Harry zjistil, že se Idar nemohl zabít sám, netrklo ho, proč mu Mathias dával tip na ochromující lék, který po něm Idar chtěl... Ocenila bych delší protahování napětí, trochu si pohrát s psychologií vraha (že třeba ne každá žena, která má "nemanželské" dítě, nemusí být děvka - viz ta nebohá znásilněná - jak by se třeba popasoval třeba s tímhle zjištěním). A ocenila bych i to, kdyby tím špatným chlapcem byl plísňař a mrtvoly byly v Harryho zdech :-). Ale i tak. Ono napsat fikci o vraždách, které se nestaly, tak, aby si čtenář říkal, že se tohle dít může, není jednoduché. A četlo se to dobře; kdyby mě neustále neotravovalo dítě, že si chce hrát s plastelínkou (aby ji pak vztekle zadupávalo do koberce, že pořád čučím do knihy), měla bych to přečtené dřív. Na Olafa z Ledového království se už nikdy nepodívám stejnýma očima... celý text

Angelika se bouří 1993, Anne Golon (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Když jsem to četla podruhé, říkala jsem si, proč vlastně došlo k obléhání zámku v Plessis královskými vojáky. teď už mi při pozornějším čtení i předchozích dílů docvaklo, že Angelika byla pod dozorem kvůli svému neuposlechnutí panovníka, který - ač zamilován (anebo právě kvůli tomu o dost víc rozezlen) - stále vyžadoval úctu a pokoru svých poddaných. Jenže sám musel vědět, že podmínky, které si nadiktoval, jsou pro hrdou Angeliku nesplnitelné... Až násilné obracení poddaných na víru, stoupající napětí a Molinesovy racionální argumenty zapůsobily, že se rozhodla sklonit pyšnou hlavu - ale už bylo pozdě... Od vypálení Plessis (které patří taky mé nejneoblíbenější scény) děj získává spád. Jediné, co mne rušilo, že když jsem se dívala do sestavené časové osy událostí, tak mi to prostě moc nevycházelo, zejména datace konce povstání by mi seděla o rok později, ale nechce se mi věřit, že by provincie bouřila tři roky. Holt se budu muset kousnout a začít si studovat dějiny náboženských a selských bouří za vlády krále Slunce, abych si zjistila, co vše bylo opřeno o realitu a co o fikci. A to nezmiňuji zpětné anachronické zasazení Nicolasova příchodu do Paříže (v návaznosti na zmínku o hladomorech a nepokojích sedláků) do doby, kdy už dávno bylo po zátahu na saint-germainském jarmarku... Ale člověk má při studiu reálií a díla AG alespoň o čem přemýšlet a jeho hnidopišská pozornost je neustále drážděna ;-). Za moc pěkné pasáže považuji Angeličin pobyt v Nieulském klášteře a rozhovory s opatem Janem, které ji pomohly se částečně duševně uzdravit. Jen ta matematika už šla mimo mne :-). Příchod k hugenotům do La Rochelle (včetně lahůdky v podobě opětovného setkání s dávným známým, který se v knize jen mihnul a mnoho vzpomínek po sobě ani u Angliky, ani u čtenářů, nezanechal) je pak takovým zdánlivým zklidněním před koncem. V těchto (i předchozích) pasážích mne zaujaly praktiky katolické Francie, jak přesvědčit "kacířské" poddané k přestupu na jedinou a pravou víru, včetně odebírání dětí - což mi z dnešního pohledu a v naší současné společnosti přijde naprosto nemyslitelné. Nu a pak konec a dramatické nalodění na Gouldsboro… to už se prostě nedalo nečíst bez přerušení a přestávky. Knižní obálka tentokrát vybrána hezky s ohledem k obsahu (byť filmová scéna, z níž je vyjmuta, je ze zcela jiného období a situace). Tento díl je po předchozím druhým nabitým událostmi, dějem, zvraty a překvapeními, takže věřím, že u kupy čtenářů bude patřit mezi ty preferovanější oproti třeba dílu prvnímu, který mi přese všechno stále moc k srdci nepřirostl. Za mne je "Angelika se bouří" jedním z dějových vrcholů Angeličiných osudů. A ten poslední odstaveček a její probuzení v kajutě... co dodat ;-).... celý text

Nezkrotná Angelika 1993, Anne Golon (p)

Kdo neviděl filmy, bude podstatně víc překvapen dalším dějovým vývojem v následujících dílech. Kdo viděl, už kupu věcí tuší ;-). !!! POZOR SPOILER !!! Tento jediný díl neměla moje maminka v době, kdy jsem se ve třinácti do čtení Angeliky pustila. Proto jsem tehdy vycházela hlavně ze znalosti filmu, který zde je už čistou fikcí, a proto mi v "amerických" dílech unikla jistá podstatná souvislosti mezi Angelikou a jednou z postav, které se v Novém světě zjevily. Knihu jsem poprvé četla před nějakými cca dvěma lety a přišla mi svými zvraty a akcí nacpaným dějem lehce neuvěřitelná. Letos jsem četla podruhé a líbila se mi podstatně víc, a to zejména právě onou dobrodružnou stránkou. Kdyby mým favoritem jednoznačně nebyl Desgrez, vystupující hlavně v "Markýze Andělů 2", volila bych "Nezkrotnou Angeliku" jako svůj neoblíbenější díl. Středomoří jako takové mi mnoho neříká, ale opět se ukázalo, že autorka má úžasný talent pro popisy, protože jsem při čtení cítila nejen horkost slunce, ale i slanou mořskou vodu a její vůni. Pak popis kandijského galimatyáše se vším shonem, špínou, pachy i vůněmi, vyprahlost Alžíru i pouště... Do toho množství barvitých postav a postaviček, včetně excelujícího Osmana Ferradžiho, zajímavého orientálce Mulaje Ismaila a jeho žen či kladného Colina Paturela. Jediné, co bych vytkla, je opětovný fakt, jak jsou VŠICHNI z Angeliky naprosto odvaření. V tomhle ohledu je pro mne coby ženská hrdinka či archetyp naprosto neuchopitelná a irituje mne, protože v mnoha momentech (zejména v dalších knihách) se pro mne chová nepochopitelně či nesympaticky. Ale uznávám, že scéna svádění admirála de Vivonne byla velmi hezky napsaná a tentokrát Angelice přiznávám i dost plusových bodů, neb jen to, že byť byla v harému smyslově i tělesně vydrážděná, nakonec nepodlehla s výmluvou "jsem jen slabá žena", ale s odvoláním na utrpení mužských křesťanských otroků se rozhodla nepoddat se. Díky velkému rozsahu a mnoha zvratům kniha tentokrát obsahuje nejen velkou míru dobrodružství, ale i hlubokých úvah, vtipných momentů, zamyšlení i dojemných scén. Za mne je rozhodně jedním z nejsilnějších momentů poslední rozhovor s Osmanem Ferradžim či rozloučení s Paturelem, který zjišťuje, že v otroctví jsou si všichni rovni, ale při návratu domů nic takového neplatí...... celý text

Angelika a král 2. část 1992, Anne Golon (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Oba díly svazky knihy Angelika a král šly většinou zcela mimo mne pro množství postav, titulů, jmen a událostí, o nichž jsem neměla ani tucha. Díky posledním dvěma letům "angelikologie" jsem se nyní chytala podstatně víc a už jen pozadí Travičské aféry, které je velmi poutavě zobrazeno i ve filmu (jen s tím rozdílem, že filmová Angelika zuřivě služebnou zbičuje otrávenou košilí), jsem si vychutnávala. Kdo zná dějinné reálie, užívá si nejrůznější autorčiny narážky na to, co přijde, co třeba v samotném příběhu Angeliky nezazní, ale co se v historii francouzského dvora skutečně stalo. Nutno podotknout, že filmová adaptace se v případě Angeliky a krále začíná dosti odchylovat od předlohy hlavně pojetím samotné ženské hrdinky (která ve filmu působí víc frivolně a víc jako coura), zatímco v knize to nějakou dobu trvá, než Angelika nakonec padne králi do náruče. Jiskření mezi nimi je popsáno velmi hezky, hrdince jsem při čtení jen vytýkala jistý nedostatek úcty ke královskému majestátu, kdy se k Ludvíkovi sice chovala s respektem, ale především jako k muži, jenž má své rozmary. Tím se ovšem samozřejmě odlišovala od ostatních, které z něj padaly do mdlob anebo se účelově snažily vlézt mu do postele, aby z toho získaly odpovídající výhody. A samozřejmě tímto přístupem víla z Poitou králi literárnímu právě učarovala ;-). Zajímavou postavou se pro mne díky četbě dalších knih z tohoto období stala paní de Montespan. Díky Angelice (a zejména filmům) působí jako trochu přihlouplá potvora a intrikánka, která se zprvu s hrdinkou kamarádí, bez muknutí si od ní nechává platit dluhy, těží z jejich společného kouzla ve společnosti, aby pak paní du Plessis využila jako zástěrku vlastního poměru s králem, a nakonec, když zjistí, že je jedinou ženou, která by ji mohla ohrozit, se jí pokusí zbavit tehdy obvyklými zákulisními prostředky. Přitom Montespanová žádnou hlupačkou nebyla, inspirovala mnoho lidí ve své době, a o jejím osobním kouzlu svědčí i to, jak dlouho se hřála na výsluní panovníkovy přízně. Rmoutí mne, že toto období si už v rozpracované "Integrale" verzi nepřečteme, protože zde by byl vývoj vztahu mezi Angelikou a Ludvíkem asi popsán podstatně hlouběji a některé pasáže by nepůsobily tak skokově až násilně. Viz např. závěrečné setkání v zámečku, kdy Angelika užuž podléhá, aby králi najednou vmetla do tváře jméno muže, který po celou dobu stojí mezi nimi... A při třetím čtení jsem konečně pochopila panovníkovu nevraživost z toho, že Angelika nakonec jeho příkazu neuposlechla a prchla z Paříže hledat dávno zmizelého manžela... Jak v předchozím svazku na mne Ludvík XIV. působil negativně (zejména v souvislosti s Filipem), tentokrát je líčen víc sympaticky a i jeho účast v čarodějnickém procesu, jíž v rámci své osobní rehabilitace panovník vysvětluje Angelice v závěru knihy, vyznívá nakonec více v jeho prospěch. V tomto ohledu na mne působí víc než úsměvně nové filmové zpracování, v němž se Angelika na konci zapřísahá, že se pomstí všem, díky nimž padla na dno, samotným králem počínaje i konče. Mrzí mne, že jsem Versailles osobně nenavštívila, protože jejich popisu a historii výstavby je zde věnovaná velká pozornost, takže s osobními vizuálními vzpomínkami musí být četba hodně luxusní.... celý text

Angelika a král 1. část 1992, Anne Golon (p)

!!! POZOR SPOILER !!! Přečteno potřetí... budu se opakovat, ale pokud má čtenář alespoň povrchní povědomí o jménech a titulech osob, pohybujících se kolem dvora, bude mít z četby mnohem větší prožitek. Při prvním čtení (ve 13 letech), a i při tom druhém (před 2 roky), mne tyhle díly nebavily, protože na mne působily dojmem telefonního seznamu. Tentokrát jsem se orientovala mnohem víc a užívala si nejrůznější narážky, neboť povšechně už vím, jak se osudy historických postav budou vyvíjet dál (králova nová favoritka, Lauzun, Vznešená slečna či markýz de Montespan - o kterém mimochodem Francouzi mají samostatný komiks). Také jsem si tentokrát mnohem víc užila postavu Filipa, který na mne jako charakter vždy působil spíše ploše a nesympaticky. Nakonec musím uznat, že podívám-li se na něj očima svých prvních naivních dívčích lásek, stejně jako na něj hleděla Angelika, musím ho trochu rehabilitovat, protože nakonec se ukázalo, že má mnohem větší hloubku, než by člověk čekal. A jak jsem si dříve říkala, že na smrt šel sám, protože nedokázal volit mezi loajalitou králi a rodící se láskou k manželce, tentokrát si kladu otázku, zda ho Ludvík nepopostrčil, aby měl volné pole působnosti...... celý text

Angelika - Cesta do Versailles 1. 1992, Anne Golon (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Angelika spadla na samé dno a ještě je nucena brodit se bahnem. A protože tonoucí se stébla chytá, smíří se hrdá šlechtična s tím, že se stane milenkou přítele z dětství, nyní vraha, lupiče a jednoho z králů podsvětí. Nicolas je ve filmech líčen poměrně romanticky, v knize jde však o méně zářného hrdinu: krást a loupit začal proto, že byl líný vytvářet hodnoty, lopotit se a čestně pracovat. Zprvu se mu splnil sen o vlastnictví dávné lásky, čtenář (a brzy i sám Rošťák) zjišťuje, že tím, kdo někoho vlastní a někomu panuje, je ovšem sama Angelika. Při čtení druhého svazku Cesty do Versailles si říkám, že naše romantická kráska dost bezskrupulózně a chladně uměla využít muže, kteří se do ní zbláznili. A ti pak neskončili moc dobře... Na jednu stranu mi to přijde velmi pragmatické (a z takových lidí jsem vždy měla spíše hrůzu), na druhou stranu na jejím místě a při ztrátě všech výsad a poct asi nešlo jednat jinak. A markýza jen využila toho, co jí příroda nadělila, aby přežila a umožnila přežít i svým dětem. Pasáže o tom, co se dělo s Florimondem a Castorem, zatímco si Angelika lízala rány a stavěla se na nohy, mne, coby matku malého dítěte, upřímně děsily. Nedělám si iluze, že autoři nám reálie 17. století ještě trošku nalakovali na růžovo a že realita byla podstatně drsnější, nemluvě o tom, že i dnes určitě na mnoha místech taková je... Vždy jsem si lámala hlavu, proč je první díl nazván Markýza andělů, přestože by se toto označení hodilo v ironickém smyslu spíše pro díl druhý. Angelika sice byla v dětství častována touto přezdívkou, když kráčela v zástupu venkovských dětí, Markýzou andělů však byla titulována v podsvětí a pod tímto přízviskem vystupovala jako Rošťákova milenka. Ale uznávám, že Cesta do Versailles je podstatně optimističtější název pro knihu o tom, jak Angelika vše ztratila a vlastní pílí, štěstím a využitím všeho, co se nabídlo, zase získala. Setkání s Desgrezem potěšilo, přestože nyní je jeho postava podstatně temnější než v dobách Peyracova soudního procesu. Na závěr úryvek, který se mi líbil: V témž okamžiku naposledy vydechl Mazarin. Nechal se převézt do Vincennes a předal veškeré jmění králi, který je odmítl; poté kardinál opustil tento svět, který hodnotil velice střízlivě, protože ho poznal z nejrůznějších stránek. Svou největší vášeň, moc, odkázal svému královskému svěřenci. Ministerský předseda obrátil ke králi zežloutlý obličej a šeptem mu předal klíč k absolutní moci: "Žádný ministerský předseda, žádný oblíbenec! Jen vy sám, pane..." (...) Když Ludvík XIV. prolil poslední slzy mladého srdce, přestal se poddávat citu a pustil se do práce. V předpokoji potkal představeného kněžské rady, který se ho otázal, na koho se teď mají obracet s problémy, které obvykle řešil pan kardinál, a král odpověděl: "Na mě, pane arcibiskupe." Žádný ministerský předseda... žádný mocný oblíbenec... Stát jsem já, pánové! Udivení ministři stáli před tímto mladým mužem, jehož sklon k zábavám je naplňoval úplně jinými nadějemi. (...) Dvůr se skepticky usmíval. Král si vypracoval rozvrh, hodinu po hodině, kam si zanesl veškeré své podnikání, i plesy a milenky, ale především práci, intenzívní, soustavnou, svědomitou práci. Potřásali hlavou. To nemůže dlouho trvat, tvrdili. Trvalo to padesát let.... celý text