terimila
přečtené 961
I když se směju, musím plakat
2007,
Johannes Mario Simmel
Vyhrabala jsem to snad někde v antikvariátě za pár korun nebo v knihobudce zadarmo. Vzpomněla jsem si, že kdysi na začátku střední se mi pár Simmelových knížek celkem líbilo, tak jsem si říkala, proč si to nepřipomenout. No, už vím. Spousta fajn čtiva z mládí se nemá připomínat proto, aby si člověk totálně nepokazil dojem z toho, jaká blbost to vlastně je, a jak blbej byl on, když se mu to líbilo. Příště si to budu pamatovat. Nelíbilo se mi to. Okázalý, patetický, přitom povrchní. Jednoduchý, nijak zajímavý postavy, jakoby bez psychologie. Vylíčený jen tak povrchně, vevnitř jakoby bylo prázdno. Jednají unáhleně, nepromyšleně, pořádně jsem nechápala, co je k tomu vede. Celkově je děj divnej a tomuhle autorovi ho prostě věřit nedokážu (a přitom jsou autoři, kterým s ochotou zblajznu sebevětší blbost, protože to prostě dovedou podat). Ale Simmel to tady nedokázal. Přišlo mi to jako východoněmeckej pokus o Forresta Gumpa... a bohužel hodně nepovedenej pokus. Knížka šla dál, mazala do knihobudky. A teď budu mít strach otevřít Láska je jen slovo a S klauny přišly slzy, abych si totálně nezkazila ten jakštakš fajn dojem, co jsem z toho kdysi měla.... celý text
