THERISA
přečtené 524
Cesta do Woodbury
2013,
Robert Kirkman
První knihou jsem byla nepokrytě nadšena, není to dílo, které odhaluje tajemství léčby rakoviny, ale je to prostě dobré a akční čtení. Druhý díl jsem si představovala podobně a dokonce bych se k tomuto názoru užuž přiklonila, kdyby nebylo toho zpackaného konce. Konec téhle knížky je takový ten „WTF moment“, který vám zkazí celý dosavadní dojem. Nebo alespoň mně ano. Těžko říct, o čem bude poslední díl...... celý text
Pět malých prasátek
1959,
Agatha Christie
Pět malých prasátek královny zločinu si jednoznačně zaslouží pět hvězdiček. A pořádně velkých! Detektivkám jsem se dlouho vyhýbala, nějak mi ten žánr nic moc neříkal. Až poslední dobou si občas nějakou tu detektivku půjčím a tak jsem se samozřejmě nevyhnula ani velké Agátě. A musím říct, že jsem jejím knihám totálně propadla! Má to spád, výbornou pointu a autorka udržuje čtenáře v neustálém napětí, což vás nutí pořád číst a číst, abyste se už konečně dozvěděli, KDO je vlastně onen zhýralec – vrah. Pět prasátek je retrospektivní příběh o zločinu, ke kterému došlo před 16ti lety a jeho pachatel se v té době zdál být zcela nezpochybnitelný, jenže… A o tom už si přečtěte sami..... celý text
Smrt staré posluhovačky
1970,
Agatha Christie
Na Pět malých prasátek jsem záhy navázala četbou Smrti staré posluhovačky a ve své lásce k Agátě jsem se jen utvrdila. Nebylo to jen poblouznění, nebyla to náhoda, byl to osud. Já a knihy Agáty Christie k sobě prostě patříme. Hercule Poirot je frajer a Sherlock Holmes se může jít vycpat. Smrt staré posluhovačky se mi líbila dokonce ještě víc než Prasátka. Hercule je tady k sežrání a Agáta vytvořila skvěle složitou zápletku, kterou opět zcela jednoduše v závěru rozpletla. Navíc dokonalé vykreslení „uklevetěného“ venkova s postavičkami, které najdeme snad v každé vsi na světě. Některé věci se holt s dobou nemění, jen vrazi v románech Agáty Christie vždy zůstávají překvapením až do konce.... celý text
Radleyovi – Upíři odvedle
2011,
Matt Haig
Trošku jiná rodinka, trošku jiný příběh o upírech. Možná by to bylo lepší jako film. Autor je nápaditý, snaží se do milionkrát zrecyklované látky přinést něco nového, ale jeho styl je poněkud krkolomný. Možná by bylo lepší, kdyby svůj talent a nápady zužitkoval jako scénárista, psaní scénářů by mi k jeho stylu sedělo tak nějak lépe. Je zajímavé sledovat, jak je zde upíří rodinka nejprve zobrazena jako banda umořených jedinců, které v životě nic netěší, protože musí předstírat a nemohou si dovolit dělat to, co je jim přirozené. Na druhou stranu strýček, který si užívá až moc a potěšení už mu to ani za mák nepřináší. A pak jsme tam ještě my, obyčejní lidé, vesměs samá paka. Hm, nápad super, ale kdyby to vzal do ruky někdo jiný, třeba by to bylo kvalitnější čtivo.... celý text
Vzestup Guvernéra
2012,
Robert Kirkman
Zombie tématika je moje oblíbená, už jako dítě jsem milovala horory. Když se na seriálovém nebi zjevila hvězda Walking Dead byla jsem ještě donedávna jedním z největších fanoušků (dokud se z toho nestalo užvatlané melodrama). Jelikož komiksy nejsou můj šálek kávy, uvítala jsem možnost přečíst si knihu, která dává nahlédnout do života jedné z nejrozporuplnějších postav seriálu. A musím uznat, že tento náhled poskytuje velmi kvalitně. Je to jasná žánrovka, není pro každého, ale komu se líbí zombie tématika, věřím, že ho tato knížka rozhodně nezklame. Je to skvěle napsáno, výborně se to (prakticky úplně samo) čte. Nemůžu se dočkat dalšího dílu.... celý text
Vraždy na Hebridách
2013,
Keith Moray
Tak tohle byla, dámy a pánové, ukázka toho, že i člověk bez špetky talentu může v dnešní době vydat knihu. Navíc knihu s velice pěkným a lákavý přebalem, přesně podle hesla „navrch huj a vespod hnůj“. Příběh i jeho celkové zpracování velmi silně připomíná béčkové detektivky ve stylu Schimanskiho nebo ještě lépe Julie Lescautové. Bez obsáhlých, neustále se opakující popisů jednotlivých postav se neobejdete, protože čtenář je nejspíš dle autora nechápavý hlupák bez špetky zdravého rozumu a chápání, je proto třeba mu vše důkladně předžvýkat. A tak se na jednom místě setkáváte s elegantní dámou s kostěnými obroučkami brýlí, která se mračí, abyste se na dalším místě setkali s elegantní dámou s kostěnými obroučkami brýlí, která se naopak usmívá. A máma mele maso, stejně jako Ema má mísu. Většinou, když se mi zdá, že je kniha hloupá, po pár stránkách jí odložím. V tomto případě jsem to neudělala (čímž jsem klesla na její úroveň), protože mi byla doporučena knihovnicí a tak jsem si pořád říkala, že na ní přece jen něco bude, třeba překvapivý závěr, nečekané vyústění, složitá zápletka, šokující odhalení. A skutečně, odhalení v závěru pro mě bylo tak šokující, že jsem dlouho nemohla popadnout dech. Bylo to totiž zjištění, že jsem přišla o několik hodin svého života čtením slátaniny, která je opravdu jen pěkný obal, bez hlubšího obsahu. Závěr knihy je tak trapný, že by ho snad ani němečtí a francouzští tvůrci béčkových detektivek nevymysleli, a že o trapnosti vědí své. Pokud autor plánuje pokračování, tak mně se do ruky už rozhodně nedostane, to už bych rovnou mohla začít číst proslulé Harlekýny za zvuků Schimanskiho znělky.... celý text
Prázdné místo
2013,
J. K. Rowling (p)
Byť čtu hodně již od útlých dětských let, sága Harryho Pottera mě bezpečně minula, protože se jednoduše nejednalo o žánr mému srdci blízký. Později, jako velký filmový fanoušek, jsem shlédla asi první tři filmy, které se jistě kvalitou nemohly rovnat knihám, nicméně mě k jejich přečtení nijak nepřesvědčily. A tak mě J.K. Rowlingová mým knižních světem nikdy neprovázela a jsem snad proto schopná zhodnotit její první knihu „pro dospělé“ bez toho, abych byla zatížena stínem veleúspěšného Harryho Pottera. Prázdné místo je kniha, ve které chvíli trvá, než se zorientujete, množství postav je totiž tak veliké, že jsem se zpočátku slušně ztrácela. Jeden tlustý plešatý se mi pletl s druhým takovým, jedna malá baculatá dáma se mi pletla s druhou a o jednotlivých „dětských hrdinech“ ani nemluvím. Nicméně jakmile se zorientujete, naskytne se vám jedinečný pohled do světa maloměšťáků s jejich pseudoproblémy a pseudorozmíškami, kteří když už mají řešit něco zásadního, pak by se této zodpovědnosti nejraději zbavili (ona problematická „Pole“ a léčebna drogově závislých). Do protikladu je zde pak postaven svět lidí (v tomto případě spíše dětí), kteří se potýkají se skutečnými problémy. Jejich příběh je na knize to nejsilnější a nejdůležitější, je to pojítko všeho a zároveň i rozuzlení. Nedělám si iluze a vím, že každý člověk je do jisté míry pokrytec, ale pokrytectví některých postav Prázdného místa hraničí až s nehorázností. Kniha je tak jakousi studií lidských charakterů a ukazuje nejen příkladně povrchní lidi, ale taktéž „zoufalé manželky“ nespokojené se svými jednotvárnými životy, věčně nespokojené matky, tápající děti hledající „autenticitu“ a chudáky slabochy, co tak nějak celkově nevědí, co se sebou. Nechybí jim prostředky, ani možnosti, jak dosáhnout změny, chybí jim však vůle. Na druhé straně se nachází ony zubožené lidské osudy, kde nechybí vůle, i cesta by se našla, ale prostředky jsou tak omezené, že jednoduše nestačí. Onen věčný rozkol mezi lidmi, které ničí dostatek a lidmi, kterým se ho nedostává. Navzájem se nikdy nepochopí, přesto mají tolik společného. I o tom je tahle kniha a rozhodně stojí za to!... celý text