ValKing
přečtené 381
Paní jezera
2012,
Andrzej Sapkowski
Tak i já se přidám k tak trochu zklamaným čtenářům, ne ovšem celé ságy, to ani zdaleka, pouze posledního dílu. Jak strašně nadšená jsem byla z Věže vlaštovky, kde mě vůbec ale vůbec nic nenudilo, několikrát jsem se opravdu od srdce zasmála a říkala si, že autor si očividně i připravuje půdu pro naprosto epický konec, tak jsem možná až příliš očekávala od posledního dílu, kde jsem se těšila, že navzdory obvyklým pomalým úvodním rozjezdům, na to autor vlítne a všechno hezky dokončí. No, Artušův svět mi hned na úvod trochu vyrazil dech. Postupné objevování střípků legendy v podání Nimue a její společnice mě taktéž trochu zarazilo, nicméně jsem si řekla, že je to vlastně pěkná změna formy vyprávění a i když to na můj vkus trochu zdržovalo, přetrpěla jsem to. Později, když se Nimue splnil její sen z mladých let, tak mě to i dost dojalo a tuto linku v mých očích ospravedlnilo. Ovšem jak již bylo zmíněno, putování Ciri po všech možných světech a časech byl i pro mě trochu maglajz, připadala jsem si jako na tenisovém utkání, doprava, doleva, doprava, doleva... Říkala jsem si, že jestli se ještě jednou přenese někam blbě, tak přestávám číst, protože mi z toho hrábne... No, přenesla se ještě asi tak 3x a já číst nepřestala, tohle zase Sapkowskimu nikdo neupře, ví, jak připoutat ke knize čtenáře řetězem. Honba za Ciri a jejími... ehm, určitými orgány... Taky už toho na mě bylo trochu moc, hlavně u elfů mi to přišlo obzvlášť úchylný. Říkala jsem si, že by už taky mohli dát tý holce pokoj, je to fakt chudák. Bitva mě zase tak moc nefascinovala, ačkoliv byla podána jistě mistrně, přeci jen jsem holka a ten popis byl na mě až vyčerpávajícně podrobný. Politika... oproti jiným dílům, kde z těchto konverzací většinou vyplývaly nějaké důležité, pro děj podstatné události, zde byla opravdu místa, kde jsem četla a neodnesla si z toho nic než změť jmen, titulů, oblastí a tak dále... SPOILER No a konec? Tak ten je pro mě temný se vším všudy, počínaje už pomordováním Gearltovy party. Doufala jsem, že Cahir Bonhartovi aspoň pořádně zavaří, když už se konečně ke své vysněné Ciri dostal, že překvapí... Takovejhle předem prohranej souboj, do kterýho ho autor poslal bezmocnýho jak nemluvně, to mě fakt naštvalo, takovej bojovník a hrdina a on s ním zamete ani ne za minutu snad... Sebevražedná Milwa, zničehožnic vykrvácející Angouleme... A Regis... Přijde mi, že takový konec si nezasloužili. Ale osudu holt neutečeš, jak ví i Geralt. :/ Smrt fakt k naštvání. Musím ale říct, že pogromy a hony na nelidi mě "nadchly" ve své pravdivosti. Podobnosti můžeme vidět i v tom našem světě... Konec s Geraltem a Yennefer vlastně nevím, jak si mám vyložit. Tedy tuším, ale nejspíš nechci. A možná to je účel, aby si každý mohl vyložit to, co je mu předkládáno, po svém. No a co se týče Ciri... Pro mě je to sice smutné, že to takhle skončilo, ale na druhou stranu mi přijde, že pro ni to vlastně bylo to nejlepší řešení. Zde ji nikdo nezná, nikdo se za ní nepožene kvůli dítěti, krvi, odměně, politice... Má šanci se doopravdy zamilovat do někoho, kdo ji bude milovat na oplátku a nebude ji chtít zneužít. (Jinak ten šok s Emhyrem ala Ježkem... tak to mi dobře vyrazilo dech, nečekala jsem to ani náhodou!! Už jsem jen čekala, odkud vyleze chaluhama obrostlá Pavetta, která přežila na dně Sedny a přidá se do děje. P.S. V tý rodině jsou fakt zvrácenýýýý. Tohle byla zdaleka ta nejnechutnější představa v celé knize. Ble.) Zkrátka a dobře, Zaklínačská sága mě nadchla, určitě se k ní s radostí vrátím, svět a příběh je to vynikající. Poslednímu dílu vyčítám jen zdlouhavé (i oproti ostatním dílům opravdu zdlouhavé) pasáže, které by zde na můj vkus mohly být v kratší podobě, a v podstatě to, že trochu nesplnil má očekávání. Nicméně i tak určitě stojí za to ho přečíst až do konce.... celý text
