whale77
přečtené 791
Pět malých prasátek
1969,
Agatha Christie
Číst detektivky Agathy Christie není jako – ježiš, vona čte detektivky, JENOM detektivky. To je naopak přesně to, co vědci a lékaři doporučují jako prevenci proti Alzheimerovi a podobným radostem. Jakékoliv zaměstnávání mozku, procvičování paměti a trénování logiky (kterých si při četbě ACH detektivek užijete až až) je totiž prevence jako prase. Prasátko. Pěti malými prásátky v tomto příběhu označuje na základě podobnosti s dětskou říkankou Hercule Poirot pět svědků vraždy sukničkářského malíře, za niž byla odsouzena již před šestnácti lety jeho žena a matka dívky, která Hercula požádala o přešetření dávného případu. I když prozradím, že Hercule Poirot nakonec najde vraha skutečného, vlastně nic neprozrazuji, neboť kdo zná Hercula, tak ví, že ten je zkrátka neomylný. Teď mě napadá – kdyby se Hercule Poirot dnes setkal s Sheldonem Cooperem z Teorie velkého třesku, kdo z nich by měl pravdu? Nedomnívám se, že by Agatha Christie měla nějakou vysloveně špatnou knížku. Z každé její práce je poznat nejen skvělý cit pro jazyk, ale hlavně velmi dobrá, až nadčasová znalost psychologie a jednání různých typů lidí. Perfektně se jí daří říct vše podstatné a přitom čtenáři neprozradit nic, čím chce překvapit. Nabízí čtenáři velké množství tipů na řešení. Čtenář může v průběhu četby hádat, jak to dopadne, a i když se trefí, stejně je zvědavý, jakým způsobem to ale nakonec bylo provedeno. Zkrátka, detektivka jak má být. (Všechny od ACH!)... celý text
O prospěšnosti alkoholismu
2010,
Michail Bulgakov
Bulgakova jsem zatím nikdy nečetla, ale na tuhle knížku jsem se hodně natěšila. Nejen proto, že alkohol a alkoholismus je moje téma číslo jedna, ale i ten profláklý obrázek a zvědavost, jak to v tom Rusku s tím chlastem doopravdy je (bylo). Číst si o cizím alkoholismu je fajn, člověk se usměje aspoň hořce, ale když si uvědomí realitu, že takhle chlastáme všichni, tak je to spíš k pláči. Povídky byly (ač skoro sto let staré) velice aktuální. Jestli pamatujete dobu komunismu u nás (příp. mladší ročníky – pokud jste koukali na seriál Vyprávěj!), tak jo, přesně tak to vypadalo i ve stalinském Rusku. Jen tam to asi bylo trochu drsnější. Nicméně o té době, autorovi atp. vím kulový a proto je na této knížce sympatický poměrně obsáhlý doslov, což čtenáři věci neznalému výrazně pomůže se zorientovat. A také ho to zdeptá ještě víc, protože Bulgakovovův život nebyl tedy žádná sranda. Za úžasnou věc považuji, že zpracování těchto povídek do češtiny bylo provedeno více překladateli, navzájem se doplňovali, probíhaly kolektivní úpravy. Dobrá ukázka toho, že týmová práce v tvorbě (i právě na těch životopisných vysvětlivkách) může fungovat. Naopak za mínusy považuji, že z některých vyprávění čišela pochmurná nálada (cynismus, otrávenost, beznaděj) oproti očekávanému humoru ze satiry. A některé povídky jsou absurdní, což není pro každého čtenáře.... celý text
Astrid Lindgrenová - životopis
2006,
Margareta Strömstedt
Moc hezké počtení! Stejná dobrota a laskavost, jaká čiší z příběhů Astrid Lindgrenové, čišela i z vyprávění o jejím životě. Nejzajímavější pro mě bylo čtení o pozadí jednotlivých knížek. Např. Knížka Bratři Lví srdce – zatím jsem nečetla, ale přečetla jsem si reakce zde na Databázi knih. A je zajímavé, že i dnes, v době zase o fous otevřeněší, než byla v době vzniku knihy, vyvolává stejně protichůdné reakce. Při čtení o politické „aktivnosti“ Astrid Lindgrenové jsem se zase neubránila častým představám a srovnáváním, jak by asi AL nahlížela např. na dnešní uprchlickou situaci v Evropě. Jestli by mi i dnes byla názorově blízká (nebo jestli bych jí byla názorově blízká já, kdybych žila v „její“ době). I když jsem od AL přečetla (zatím) jen nejznámější klasiku (Pipi, Bullerbyn a Ronju), tak si troufám říct, že je to nejlepší dětská autorka, která opravdu svému publiku rozuměla. A po přečtení tohoto životopisu jsem o svém přesvědčení ještě přesvědčenější!... celý text
Měsíční deník
2016,
Michal Březina
Humorná oddechovka Četné užívání vtipných a trefných příměrů, v mnoha případech luxusních („v prdeli jak hnízdo roupů“), dobře vykreslovalo charakter hlavního hrdiny. Některá autorem chytře promyšlená přirovnání byla na Marcela, nabušeného kreténka, až moc sofistikovaná :oD Čím jsem byla mile překvapená – nebyla to jen autorova exhibice hrátek se slovy, jak on už to umí, ale dal do kupy kompaktní příběh, s hlavou a patou, nenudilo to (ani mě, nesci-fistu) a bylo to čtivé a v rámci daného žánru věrohodné. Co jsem jako nesci-fista nemohla ocenit nebo naopak tím být otrávená, je (díky neznalostí díla pana Wellse) míra autorovy fantazie. Nevím, co je ještě výmyslem z pera pana Wellse a co je výtvor Březinův. Jakože koupačka v kulatém moři je super nápad, ale jestli s tím už přišel někdo dřív, tak moje nadšení se trochu zmírní. Celá knížka na mě působila velmi rychlým dojmem – určitě to je díky deníkovému zápisu, ale i kvůli charakteru Marcela – je takový poděs, v myšlenkách, že tím navozuje pocit, že i vše okolo se děje rychle. Ale po řemeslné stránce se mi to fakt líbilo – počet postav tak akorát, rozhovory reálný (možná jen té čengliš tam bylo povícero), mírně napínavé zápletky, popisy dostačující, myslím, že pro sci-fisty jich tam je asi málo. Ale já to dílo za sci-fi nepovažuju, pro mě je to víc humor než sci-fi. Za obrovské plus považuju Butche! Jeho ilustrace jsou výsledkem toho, že skutečně pozorně četl (nebo poslouchal) celý příběh a navodil přesně tu atmosféru a obrazy, které jsem měla v hlavě při četbě. A jedna velká, závažná chyba – na svých předčítacích akcích autor servíroval suché rohlíky, ale laskominy se laskavému čtenáři po přečtení díla sbíhají na rozmražené kanárky!!!... celý text
